Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola třetí

Krásné tažení Villarsovo. — Roquelaure poražen a zahnán v našich liniích. — Krásný čin Caramanův a jeho odměna. — Zbytek tažení ve Flandrech. — Ctižádost, umění a zlomyslnost Lauzunova. — Des Aides padl. — Haguenau dobyto císařskými; Peri a Harling odměněni. — Obléhání Chivas. — Princ z Elbeufu padl. — Králova zaslepenost pány z Vendôme. — Bitva u Cassana. — Smrt Praslinova. — Nemilost velkého převora bez návratu. — Konetáblová Colonnová nedaleko Paříže. — Arcibiskup z Arles pokárán pro své styky s Římem; moje přátelství s ním a s nunciem, pozdějším kardinálem Gualteriem. — Rozmar nunciů ohledně ruky, později ustalý. — Gualteriova povaha. — La Feuillade dokončuje obléhání Chivas. — Arcivévoda proplouvá po moři před Barcelonou a obléhá ji. — Nepříjemný spor mezi Survillem a La Barrem; jejich postavení a povaha. — Aféra s banquillem. — Konetábl Kastilie nejvyšším hofmistrem. — Cesta do Fontainebleau přes Sceaux. — Sňatek Bercyho s dcerou Desmaretsovou. — Smrt, rodina a povaha Bournonvillova. — Smrt, povaha a rodina Virvillova. — Smrt a povaha d’Ussonova. — Hrabě z Toulouse a maršál z Cœuvres v Toulonu a hned se vracejí. — Hrabě z Toulouse kupuje Rambouillet od Armenonvilla, jemuž se dává jen správa zámku La Muette a Boulogneského lesíka.

Villars vedl toho roku tažení hodné největších vojevůdců. Nepřátelé zamýšleli proniknout od Sáry, vpadnout Alsasku do zad, vrhnout se na Tři biskupství¹ a odtud dál do Francie, kam až by je štěstí zavedlo. Marlborough tam vedl armádu o více než osmdesáti tisících mužích. Villars zaujal postavení u Siercku, kde na něho neochvějně čekal a kde se ho Marlborough nikdy neodvážil napadnout, ačkoli měl velkou početní převahu. Princ Ludvík Bádenský se ze své strany přiblížil a osobně vyjel napřed, aby se s Marlboroughem poradil. Nato maršál z Villeroy poslal d’Alègra s dvaceti eskadronami a patnácti prapory k Villarsovi, který na ně bez znepokojení čekal ve výtečném postavení, jež zaujal: ani jich také nepotřeboval. Nemožnost uspět útokem na něho a uživit se před ním v kraji, který nemohl poskytnout dostatek píce, přiměla Marlborougha ustoupit k Trevíru, takže Villars vzkázal d’Alègrovi, aby se zastavil tam, kde ho jeho kurýr zastihne, protože posilu, kterou mu vedl, už nepotřebuje. Marlborough, rozzuřený, že všechny jeho plány ztroskotaly na postavení, jež Villars dokázal zaujmout, mu po trubači vzkázal, že by ho byl 10. června napadl, jak si předsevzal, nebýt prince Ludvíka Bádenského, který místo aby dorazil do Trevíru 9., jak slíbil, přišel až 15., a ještě s rozkazem nebojovat, na což si hořce stěžoval. Villars, zbavený vší obavy, poslal velmi početný oddíl vedený čtyřmi generálporučíky maršálu z Villeroy, na něhož se nepřátelé podle pohybů, které jeho směrem konali, zřejmě chystali vrhnout. Když jim dal toto zaměstnání, vytáhl se zbytkem své armády do Alsaska, kde ho čekal Marsin; dobyl tam Wissembourg, vyhnal Císařské z jejich linií na Lauteře, zmocnil se několika malých zámků a pěti set zajatců a rozložil se v kraji, který drželi. Tak postavením u Siercku přinutil nepřátele změnit všechny plány jejich tažení a svou rychlostí využil vzdálenosti armády prince Ludvíka Bádenského, aby dříve, než se mohla vrátit, vyvrátil linie u Lauterbourgu, které tvořily hráz od hor k Rýnu a zcela nás svíraly v našem Alsasku; samotné postavení v Lauterbourgu však nepřátelé stále drželi.

Nepřátelé kvapně opustili Trevír a 17. června dorazili pod Maastricht. Vévoda z Marlborough, který se vrátil do Flander, tam konal rozličné pohyby až asi do 20. července, kdy oklamal maršála z Villeroy, vytáhl proti našim liniím mezi Léau a Heylissemem, prorazil je, z velké části je srovnal se zemí a způsobil tam veliký zmatek. Roquelaure², který je střežil s malou opatrností, dorazil do boje pozdě. D’Alègre, hrabě z Hornu, dva z velitelů španělské gardy a několik dalších tam bylo zajato; třetí velitel této gardy a brigádní generál Chamlin padli s mnoha jinými, a všechno by bylo ztraceno nebýt Caramana, který ze své pěchoty sestavil čtverhran, zastavil jím nepřátele a zachránil naši jízdu; měl jedenáct praporů. Dostal za to na místě příslib prvního uprázdněného velkokříže Řádu svatého Ludvíka a svolení nosit jej do té doby, což král ještě pro nikoho neudělal. Maršál z Villeroy, Roquelaurův přítel, ho při této příležitosti chránil, jak mohl, svým mlčením; armády však mlčení nezachovaly; nikdy nebylo slyšet proti nikomu tolik křiku; a jakkoli byl nestoudný, neodvažoval se už ukázat před vojskem. Král byl o tom velmi dobře zpraven a rozhodl se, že ho už nikdy nepoužije. Brzy uvidíme, že měl ženu, která mu po celý život dobře sloužila, k čemuž ovšem byla po pravdě více než dvojnásob zavázána. V posledních dnech července, kdy maršála z Villeroy a nepřátele dělila jen Dyle, pokusili se nepřátelé ji překročit. Silný oddíl se už zmocnil dvou vesnic na našem břehu, když si toho kurfiřt a maršál všimli a dali jej velmi daleko a velmi šťastně zahnat zpět za řeku. Huy, které dobyl Gacé, nepřátelé dobyli zpět. Artagnan dobyl na samém konci tažení Diest a nepřátelé Léau a Santvliet, který dal hrabě z Noyelles srovnat se zemí. Posádky těchto tří míst se staly, každá na své straně, válečnými zajatci: tak skončilo tažení ve Flandrech a armády se rozešly na samém konci října.

Nemohu opustit Flandry, aniž bych vylíčil zábavný kousek zlomyslnosti pana z Lauzunu. Bylo svého času vidět, že se oženil jen proto, aby se pokusil znovu přiblížit někdejší králově důvěře a podílet se s ním na tom, co se týkalo Německa, kde armádám velel pan maršál z Lorges; že když shledal, že je z této strany tajným rozkazem daným maršálovi všechno zavřeno, okázale se s ním rozešel; že táž naděje znovu se k něčemu dostat ho přiměla naléhat na sňatek vévody z Lorges s dcerou Chamillartovou a dovést jej do konce, aby se pokusil vetřít se s oporou tohoto ministra. Když byl i s tím v koncích, vymyslil si, ač se měl znamenitě, že bude dělat churavého a požádá o dovolení odjet do lázní v Cáchách. Nikoho nepřesvědčil, že je potřebuje, ale hlupáky, kteří nic nevědí a chtějí být pronikaví — a těch je mnoho —, přesvědčil, že ta cesta je tajemná. Byla taková vskutku, ale ne tak, jak si mysleli. Nejel tam za vodami, nýbrž aby tam pod touto záminkou viděl cizince, jichž tam bylo plno, rozeznal mezi nimi ty nejváženější nebo nejdůležitější, navázal s nimi styky, vytěžil z nich, co se dá, a po návratu sem o tom podal králi zprávu a své objevy tak zhodnotil, aby dostal rozkaz v nich pokračovat a tím i nějaký přímý styk s králem ve státních záležitostech. Zmýlil se; válka příliš zaměstnávala všechno, co bylo vážené a důležité, než aby tam mohl najít, co hledal. V těch lázních neviděl nikoho jen trochu význačného kromě Hompesche, tehdy generálmajora v holandském vojsku, který to tam později dotáhl téměř až na vrchol, ale tehdy nebyl z těch, jaké pan z Lauzunu hledal, třebaže po návratu, nemaje nic lepšího, nemluvil než o něm.

Jeho pobyt v Cáchách netrval dlouho, protože nebylo o co stát. Vracel se přes armádu maršála z Villeroy, který se ho bál a dal mu vzdát všechny vojenské pocty jako pánovi, který kdysi vrchně velel králově armádě v Irsku. Po tři dny, které v armádě strávil, ho ubytoval u sebe; ukázal mu vojsko a přidělil mu generály, aby ho provedli: obě armády tehdy stály takřka proti sobě, nesmírně blízko, a nic je nedělilo. Čekala se tedy bitva, o níž se vědělo, že si ji král přeje, a právě to vzbudilo v panu z Lauzunu chuť do této armády zajet. Ti, jimž ho maršál z Villeroy svěřil, aby mu prokazovali pocty tábora, ho prováděli na dohled předních stráží nepřátelské armády; a unaveni jeho otázkami a řečmi, na něž nebyli zvyklí, vystavili ho notně ranám z pistole, ba i nebezpečí obklíčení — bláznovství, na něž by byli těžce doplatili, protože by byli obklíčeni s ním. Byl velmi statečný a při vší své ohnivosti měl chladnou odvahu, která znala nebezpečí ve všech jeho rozličných stupních, žádným se neznepokojovala, všechno prohlédla a všeho si všimla, jako by byl ve svém pokoji. Protože se tam měl jen dívat a nemusel nic rozhodovat ani konat, bavil se tím, že jakmile postřehl, jak s ním tito pánové zacházejí, zdvojnásobil své řeči a otázky a zastavoval se na nejchoulostivějších místech; a dal jim toho tolik a tak důkladně, že ho několikrát chtěli odvést stranou, cítíce jednak svou nerozvážnost, jednak to, že mají co dělat s člověkem, který je vždycky zavede dál, než by chtěli.

Když se vrátil ke dvoru, všichni se kolem něho shlukli a vyptávali se na postavení armád. Hrál zdrženlivého, podle svého zvyku člověka v nemilosti, zrezivělého a slepého, který nerozezná nic na dva kroky před sebou. Den po návratu šel k paní princezně de Conti složit poklonu Monseigneurovi, který ho neměl rád, o němž však věděl, že nemá rád ani maršála z Villeroy. Monseigneur mu kladl spoustu otázek o postavení armád a o tom, co jim zabránilo se utkat. Pan z Lauzunu se bránil jako člověk, který chce být nucen, nezatajil, že se hodně procházel mezi oběma armádami a velmi blízko předních stráží armády nepřátelské, a hned stočil řeč na krásu našeho vojska, na jeho radost, že je tak blízko a má před sebou tak volné pole, a na jeho bojechtivost. Když byl konečně dotlačen tam, kde chtěl být: „Povím Vám, Monseigneure, když mi to naprosto přikazujete,“ řekl mu, „že jsem velmi přesně prohlédl čelo obou armád od pravého křídla k levému a celý terén mezi nimi. Je pravda, že tam nebyl žádný potok a že jsem tam neviděl ani strže, ani úvozy, ani stoupání, ani klesání; ale je také pravda, že tam byly jiné překážky, jichž jsem si velmi dobře všiml.“ — „Ale jaké ještě,“ řekl mu Monseigneur, „když mezi nimi nic nebylo?“ Pan z Lauzunu se dal ještě dlouho pobízet a stále opakoval tytéž překážky, které tam nebyly; konečně, dohnán do krajnosti, vytáhl z kapsy tabatěrku: „Vidíte,“ řekl Monseigneurovi, „byla tam věc, která velmi překáží nohám, vřes, po pravdě s ničím nesmíšený, ani se suchým, ani s trnitým, a ještě k tomu řídký, to je pravda, nemohu říci jinak, ale vřes vysoký, vysoký — jak bych Vám to řekl?“ (rozhlížel se všude, aby našel přirovnání) „vysoký, ujišťuji Vás, vysoký jako tahle tabatěrka.“ Monseigneur i celá společnost vybuchli smíchy a pan z Lauzunu se otočil na patě a odešel. Víc nechtěl. Historka oběhla dvůr a brzy pronikla do města. Ještě téhož večera byla donesena králi. To byl dík pana z Lauzunu za všechny pocty, které mu dal maršál z Villeroy prokázat, a jeho útěcha za to, že v Cáchách nenašel nic z toho, co tam jel hledat.

Villars, který se na této straně Rýna neměl čeho bát, jej 6. srpna překročil po štrasburském mostě s celou svou jízdou a dvěma brigádami pěchoty, jejíž zbytek nechal na této straně, za našimi liniemi na Lauteře. Dal napadnout postavení o šesti stech mužích, které bylo dobyto, a všichni, kdo v něm byli, byli pobiti nebo zajati. Nestálo to ani dvacet mužů, ale ztratili jsme tam des Aides, důstojníka velmi zkušeného a velmi statečného muže, ducha příjemného a vzdělaného, který byl jedním ze šesti pobočníků vybraných na znamení vyznamenání a poslaných do Itálie ke španělskému králi, když bylo při jeho příjezdu do Milána odhaleno ono spiknutí, o němž jsem mluvil na svém místě. Obživa, kterou šel Villars hledat pro svou jízdu, nevydržela dlouho. Ještě méně na sebe podle svého zvyku zapomněl, pokud šlo o kontribuce, ale princ Ludvík Bádenský mu k tomu nedal čas. Překročil Rýn a přinutil Villarse, aby jej také překročil zpět a usilovnými pochody předešel škodě, kterou by od něho mohl utrpět. Nato Villars bavil krále vyhlídkou na bitvu svým obvyklým chvástáním, jímž se však král dával klamat stejně ochotně jako chvástáním pana z Vendôme. Stalo se nicméně, že se neodvážil utkat s princem Ludvíkem, jemuž, jak tvrdil, dorazila posila, ustoupil ke Štrasburku a ponechal mu plnou volnost oblehnout Haguenau.

Velel tam Peri, velmi statečný Ital, duchaplný a velmi zkušený, a bránil se osm dní se vší možnou odvahou; protože však pevnost nebylo možné udržet, dal po této době bubnovat na znamení kapitulace. Thüngen, který obléhání vedl, chtěl mít posádku za válečné zajatce, načež palba začala znovu. Tu Peri, který si tajně připravil skulinu k odchodu, jí s příchodem následující noci použil s většinou své posádky a nařídil Harlingovi, plukovníku pěchoty, aby s pěti sty muži, které mu nechával, několik hodin zaměstnával nepřátele a potom se k němu připojil na místě, které mu určil a kde na něho počká. Harling byl Němec, vychovaný jako páže Madame. Byla mu velmi nakloněna a opatřila mu pluk. Periho rozkazy provedl velmi šťastně a velmi obratně. Připojil se k němu a dorazili do Saverne s patnácti sty muži, což byla celá jejich posádka, alespoň co z ní zbylo ve stavu jít s nimi. Tato válečná lest byla nesmírně chválena, Peri byl za ni jmenován generálporučíkem a Harling brigádním generálem. Bylo to v polovině října, načež se armády na obou stranách brzy rozešly.

Pan z Vendôme oblehl Chivasso, a opět aniž je mohl sevřít ze všech stran, tak byl nepoučitelný i vlastní zkušeností. Pan Savojský, tábořící v Castagnetu, byl s pevností ve spojení mostem přes Pád, kdykoli chtěl.

25. června princ z Elbeufu, postavený s pěti sty jezdci za jedním navigliem³ se zákazem je překročit, neodolal chuti utkat se se třemi nepřátelskými eskadronami, které zahlédl na druhé straně. Neviděl všechno: bylo jich tam patnáct set jezdců. Překročil tedy naviglio⁴; když však spatřil ten veliký počet, trojnásobný proti jeho, chtěl se vrátit. Neměl na to čas. Byl prudce napaden; statečně odolával jejich náporu se třemi sty jezdci, kteří se ještě nestačili vrátit, a byl zabit ranou z pistole. Byla to veliká škoda pro všechny naděje, které ve svém věku vzbuzoval. Byl jediným synem vévody z Elbeufu, ještě neženatý a brigádní generál. Byl s ním jako polní mistr Marcillac, který později sehrál tak smutnou úlohu, ale ve Španělsku udělal štěstí. Byl předtím exemptem tělesné gardy a dostal svolení k pluku. Utržil tam deset ran, z toho jednu do břicha, a ruce měl celé zmrzačené a zohavené. Tato smutná šarvátka se odehrála 23. června⁵. O čtrnáct dní později si velký převor, který si díky shovívavosti svého bratra stále podržoval svou malou armádu odděleně, počínal tak neopatrně, že čtyři prapory jeho vojska byly obklíčeny a zajaty.

Král, který se tu novinu dozvěděl z Chamillartova lístku, když se v Marly díval na hru mail⁶, ji řekl těm, kdo byli kolem něho, a hned dodal, že pan z Vendôme se brzy spojí s velkým převorem a všechno to napraví. Toto okouzlení se nedalo pochopit. Čas od času dal Vendôme napadnout nějaká nicotná malá postavení, když se dala snadno dobýt, ačkoli takový úspěch nebyl vůbec k ničemu; ale proto, aby mohl vypravit kurýra, věc zveličit a bavit krále těmito hrdinskými činy, u nichž jen král sám nechtěl vidět, čím jsou. Konečně tam 16. srpna došlo ke skutečné srážce, v níž Vendômova umíněnost málem všechno zahubila.

Stál u Cassana, podle něhož boj dostal jméno. Princ Evžen pokládal to místo za vhodné k útoku na něho. Vytáhl proti němu, aniž Vendôme chtěl kdy uvěřit velmi často opakovaným zprávám, které o tom dostával, a stále říkal, že by se Evžen neodvážil na to ani pomyslet. Nakonec se Evžen odvážil tak dobře, že Vendôme sám uviděl jeho první oddíly. Vojsko jeho bratra bylo tehdy s ním. V tom spěchu, s nímž činil svá opatření, nařídil bratrovi, aby vzal určitý počet vojska a odvedl je tam, kam mu ukázal, zůstal tam s ním, pozoroval pohyby nepřátel a podle příležitosti vykonal, co mu předepsal. Útok prince Evžena nedal na sebe čekat: byl prudký a úspěšný proti lidem špatně připraveným a sotva rozestaveným. Vendôme při vší své pohrdavosti a smělosti pokládal věc za tak beznadějnou, že odcválal k velmi vzdálené usedlosti, aby odtud uvážil, jak a kudy by mohl s troskami své armády ustoupit. Aby byla zkáza dovršena, velký převor hned na samém počátku boje opustil své stanoviště a uprchl do usedlosti vzdálené přes půl míle, přičemž s sebou vzal nějaké vojsko, aby ho tam střežilo, takže jeho bratr, který počítal se stanovištěm, kam ho poslal, a s tím, co mu tam nařídil udělat, zůstal z této strany nekrytý, protože velký převor při odchodu nezanechal žádný rozkaz. Vendôme právě pojídal sousto v oné druhé usedlosti, odkud zvažoval, jaký by mohl být jeho ústup — a je třeba přiznat, že tato chvíle zvolená k jídlu byla neobyčejně podivná —, když ho Chemerault, jeden z nejlepších generálporučíků, požívající jeho nejužší důvěry a svrchovaně znepokojený tím, že ho tak dlouho v boji nevidí, objevil při jídle v usedlosti, přiběhl tam a oznámil mu, že brigáda Vieille Marine vykonala zázraky pod Le Guerchoisem, který jí velel a zdvojeným úsilím boj znovu vyrovnal. Vendôme mu stěží uvěřil, přesto si řekl o koně, odcválal s Chemeraultem na místo boje a slavně jej dokončil. Bojiště zůstalo jemu a princ Evžen ustoupil se svou armádou do Treviglia. Ztratil tam hraběte z Leiningenu, který armádě velel před jeho příchodem, hraběte z Guldensteinu, jednoho prince Anhaltského, jednoho bratra pana Lotrinského, který později zemřel na své zranění, a jeden princ Württemberský měl přeraženou paži a rovněž zemřel; mnoho jejich generálů bylo raněno. Pan z Vendôme získal osmnáct set zajatců a několik praporců. Boj trval přes čtyři hodiny, ale jízda se ho vůbec nezúčastnila. Le Guerchois, který si vedl tak dobře, Mirebaut a několik dalších bylo zajato; Chaumont, plukovník pluku Soissonnois, zeť paní z Jussac od paní vévodkyně z Orléans, Moriac, vynikající brigádní generál jízdy, který se, netrpělivý, že nemá co dělat, do boje osobně vmísil, rytíř z Forbinu, ubytovatel jízdy, a Vaudray, generál neobyčejně statečný a schopný, tam padli. Praslin, který tam konal divy jako voják i jako velitel, který přiměl k pochodu brigádu La Marine a dal boji novou tvář, utržil smrtelnou ránu. Tak hynou v obyčejných službách významní páni, jejichž vynikající duch by se slávou unesl břímě největších záležitostí války i míru, kdyby urozenost a zásluhy nebyly jistým důvodem k vyloučení, zvláště jsou-li spojeny s povzneseným srdcem, které si neumí razit cestu nízkostmi a nezná nic než pravdu. Měl jsem v těchto Pamětech dost příležitostí o něm mluvit, abych se zde spokojil vyjádřením svého nesmírného zármutku. Měl jsem tu útěchu, že tři nebo čtyři měsíce, které po svém zranění ještě žil, mu otevřely oči pro to, co je nejdůležitější, a že skonal stejně křesťansky a pevně, jako žil čestně a statečně. Zprávu o Cassanu přinesl králi Saint-Nectaire, od roku 1724 rytíř řádu.

Vendôme podle svého zvyku ohlásil své triumfy se vším, co je mohlo takovými učinit. Zvyklý, že se mu věří na slovo a že mu odnikud nikdo neodporuje, třebaže tolik očí vidělo jasně a tolik ramen se krčilo, odvážil se oznámit, že ztráta nepřátel činí přes třináct tisíc mužů a naše necelé tři tisíce. Dobře zjištěná pravda však byla, že ztráty byly přinejmenším stejné a že tento boj neměl naprosto žádné následky a nevzešla z něho sebemenší výhoda, ani co do válečného pohodlí. Tento čin se nicméně rozléhal dvorem i městem jako vítězství co nejúplnější, nejrozhodnější a nejvíce vděčící Vendômově prozíravosti, bdělosti, statečnosti a schopnosti. Všichni se měli na pozoru, aby o usedlosti nemluvili, a v Itálii, aby se o ní jen zmínili. Tu věc se lidé dozvěděli až návratem generálů i ostatních důstojníků, těch, kdo dostali dovolení zajet si do Paříže nebo domů. Jedni to vyprávěli, druzí to psali ze svého kraje přátelům, neboť se tam cítili v bezpečí před poštou italské armády, a všichni se nemohli vynadivit, že jejich vojevůdce mohl sklidit tolik potlesku za něco, co mu v každém ohledu zasluhovalo tolik hany.

Jakmile po boji znovu uviděl svého bratra, nemohl se zdržet, aby se ho nezeptal, proč opustil stanoviště, jímž ho pověřil; ačkoli to učinil s mírou, pyšný mladší bratr, který cítil, že nemá omluvu, mu přede všemi odplatil jen výbuchem hněvu. Vendôme, vůči němuž bratr zachovával už téměř jen vnější zdání od té doby, co jemu a abbému z Chaulieu⁷ odňal možnost drancovat své záležitosti, a jemuž bratr po celé toto tažení způsobil tolik nesnází, nebyl s to ho omluvit, a snad to ani nechtěl, aby se tak nepříjemného pomocníka zbavil. Neposlušnost byla výslovná, zbabělost veřejná pro jeho útěk a zločin dovršen tím, že si dovolil odvést vojsko, aby se jím dal střežit v tak vzdálené usedlosti, kam se uchýlil. Roztržka obou bratří propukla naplno. Velký převor, který se už neodvažoval ukázat, se s dvojnásobnou chutí oddal temnému hýření; krátce nato však dostal rozkaz opustit armádu a vrátit se přes hory. Jel přímo do Lyonu, potom s dovolením, za něž vděčil bratrovi, do svého domu v Clichy u Paříže, odkud se domáhal, aby byl připuštěn před krále a mohl se ospravedlnit. Žádal to s povýšeností a smělostí, které v něm živila zkušenost s mocí jeho původu a se vším, co mu díky němu bylo odpuštěno. Tentokrát se zmýlil. Král ho nechtěl vidět ani slyšet a už nikdy ho neuviděl. Více rozhořčen trestem, ať byl jakkoli lehký, než zahanben tím, čím si jej zasloužil, vrátil se do Lyonu a s královým dovolením odjel do Říma, kde nějaký čas zůstal. Když ho omrzelo žít tam jako obyčejný člověk a nedosáhnout v zemi tak přísně spořádané co do ceremoniálu žádného ze svých nároků, odjel odtamtud. Pověsil se na markýzu z Richelieu, která už nějaký čas běhala po světě. Strávili spolu nějaký čas v Janově, odkud se vrátil do Francie, viděl se tam s bratrem v La Ferté-Alais a aniž vstoupil do Paříže, odjel do Chalon-sur-Saône, které mu bylo určeno za místo vyhnanství a kde žil v krajních výstřelcích své zhýralosti a ve své obvyklé temnotě. Odtud až do regentství o něm už nebude slyšet.

Toto zpola mazarinovské plemeno mi připomíná konetáblovou Colonnovou⁸, kterou si král v mládí tolik přál pojmout za ženu a která si v Římě neukládala ve svých mravech žádné zábrany a vedla nevázaný život už za života svého manžela a zvláště po jeho smrti. Byla nejbláznivější, a přece nejlepší z těchto Mazarinek. Která byla nejzáletnější, bylo by těžko rozhodnout, vyjma matku pana z Vendôme a velkého převora, která zemřela příliš mladá, v první nevinnosti mravů. Tato konetáblová si toho roku usmyslila přijet z Itálie a vylodit se v Provence. Byla tam několik měsíců bez dovolení přiblížit se víc. Konečně je dostala na přímluvu své rodiny, která ji chtěla vidět, aniž by za ní musela tak daleko, pod podmínkou, že nevkročí do Paříže, tím méně ke dvoru. Přijela do Passy do malého domu vévody z Nevers, svého bratra. Kromě své rodiny už nikoho neznala. Všechno se obměnilo od doby, kdy odjela z Francie, aby se vdala, před královým sňatkem. Omrzelo ji, že je tak špatně přijímána, a sama od sebe se dosti rychle vrátila.

V té době se jednomu z mých přátel přihodila nerozvážná příhoda, která mi způsobila starosti a kterou by bylo mdlé zde vyprávět, nebýt pozdních následků, jimž dala počátek. Abbé z Mailly⁹ patřil k mým velmi blízkým přátelům; naše rody, často spřízněné sňatky, byly za všech dob spojeny. Jeho otec, známější palácem, který postavil na konci mostu Pont Royal, než nějakým význačnějším životem, třebaže nesmírně dlouhým, a jeho matka, které se pro její dlouhý nos říkalo Sluka a která silou dědictví a vyhraných procesů zahrnula tento rod statky, se nehnuli z domu mého otce, dokud žil, a potom z domu mé matky. Abbé z Mailly, bratr markýze z Nesle, padlého roku 1688 před Philippsburgem, a hraběte z Mailly, jehož ženou byla dáma šatny paní vévodkyně z Bourgogne, byl v mládí dán do Saint-Victor s jiným ze svých bratrů, který, zbožnější a snáze ovladatelný, tam přijal řeholní šat, stal se převorem a potom biskupem z Lavauru. Abbé z Mailly, který nikdy nechtěl okusit mnišství, neměl o nic větší náklonnost k duchovnímu stavu. Matka ho k němu donutila a nechala ho prodírat si lokty ve vnější části tohoto kláštera, dokud nebyl vysvěcen na kněze. Lze si představit, jaký to byl kněz a jaká studia vykonal; měl však čest a udělal z nouze ctnost. Dostal konečně jedno bídné malé opatství, místo králova almužníka a potom další opatství, rovněž velmi chatrné. Nebyl to člověk velkého ducha, ale nescházel mu, měl záměry a nesmírnou ctižádost, byl ve všech svých myšlenkách vytrvalý a velmi dbal, aby si v ničem nezatarasil cestu a ke všemu si ji urovnal. Dlouho se v tomto malém postavení trápil a záviděl vojákům, které viděl stát na stráži, jak se mi často přiznal. Už tehdy pomýšlel na kardinálskou hodnost a dvořil se v Saint-Germain, aby si tudy proklestil cestu k nominaci¹⁰. Smál jsem se mu pro myšlenky tak vzdálené jeho dosahu. Odpovídal mi, že když člověk řídí celé své jednání k jednomu záměru a neochabuje, často uspěje. Konečně byl jmenován na arcibiskupství v Arles, k čemuž jsem mu velmi pomohl tím, že jsem pobízel jeho švagrovou, a skrze jiné přátele. Stát se arcibiskupem, aniž byl člověk předtím biskupem, byl krok velmi neobyčejný, a vím jen o arcibiskupovi z Bourges Gesvresovi, jemuž se to stalo před ním, a to ještě za okolností, které jsem vylíčil svého času. Mého přítele méně dojalo, že vyšel z obyčejného postavení, v němž byl, a že je rázem arcibiskupem, než to, že je jím v Arles. Bordeaux, které bylo téhož dne dáno Besonsovi, biskupovi z Aire, který později zemřel jako arcibiskup rouenský, by se mu tolik nelíbilo.

Poloha Arles vzhledem k Itálii a Avignonu ho okouzlila. Pevně si předsevzal vytěžit z ní všechno, co se dá, a svěřil se mi s tím. Ve svých záměrech chtěl spojit zásluhu dvořana se zásluhou biskupa, který sídlí ve své diecézi. Řekl králi, když se s ním loučil, že se nemůže odhodlat být dlouho bez toho, aby ho viděl, a že ho prosí, aby ráčil dovolit, by každý rok přijel strávit tři týdny ve Versailles, což bude jediným cílem jeho cesty. Vskutku to nikdy neopomněl a v Paříži se nezdržoval. Zajížděl rovnou ke mně; ukládal jsem ho v díře v mezipatře, která mi sloužila za kabinet, a král mu byl nesmírně vděčný za jednání, které mu dávalo najevo oddanost, na níž si zakládal, aniž tím trpěly povinnosti biskupského úřadu a pobytu v diecézi; a arcibiskup toho využíval, aby každý rok na vlastní oči viděl, co ho dopisy nemohly naučit. Jeho první starostí po příjezdu do Arles bylo předejít si avignonského vicelegáta zdvořilostmi a úsluhami všeho druhu. Vicelegát na ně horlivě odpovídal: byl to Gualterio¹¹, který umíral touhou přijet sem jako nuncius. Zamířil k tomu v Římě své baterie a z této strany dělal všechno, o čem soudil, že mu k tomu může dopomoci. Tři velké koruny, to jest císař, král a španělský král, mají výsadu, že jim papež navrhuje tři nebo čtyři osoby, a ten, koho si vyberou, je jmenován nunciem u nich; z nunciatury se pak takřka jistě vracejí jen jako kardinálové.

Gualterio měl nesmírně mnoho ducha, a to ducha spořádaného, rozumného, moudrého a rozvážného, ale veselého a pružného, mnoho půvabu a mírnosti, k tomu velkou učenost, velkou znalost světa a velmi příjemnou konverzaci, se vší nenuceností člověka zvyklého na velké dvory a na nejlepší společnost; sám ji tvořil a jeho rozhovor byl okouzlující a často poučný o nesčetných věcech. Co na něm bylo nejchvályhodnější, ale u muže jeho země a jeho stavu nejneobvyklejší, byla poctivost, pravdivost, věrnost a upřímnost, se vším uměním potřebným k tomu, aby je uchoval neporušené při vedení záležitostí a ve styku se světem. Lépe zpraven o našem dvoře než většina těch, kdo jej tvořili, odpověděl na vstřícné kroky svého souseda jako muž, který věděl, čím je jeho švagrová paní z Maintenon, takže samými zdvořilostmi, návštěvami a touhou zalíbit se jeden druhému navázali opravdové přátelství. Po dvou nebo třech letech dostal Gualterio nunciaturu ve Francii. Arcibiskup z Arles mi ho vřele doporučil. Mluvil s ním o mně a italský prelát, jemuž nebylo o našem dvoře nic neznámo, ještě než sem dorazil, netoužil o nic méně než arcibiskup po tom, aby se mohl sblížit s člověkem, o němž věděl, že je tak úzce spojen s vévodou z Beauvilliers, s kancléřem a s Chamillartem i s jinými významnými osobami. Tehdy si nunciové ještě zachovávali nadutost, s níž u sebe odpírali ruku¹² vévodům a cizím knížatům, zatímco ji bez potíží dávali státním sekretářům. Vévodové a cizí knížata je tedy u nich nikdy nenavštěvovali, a teprve od Gualteriovy nunciatury tento nárok zanikl, nunciové přestali dělat potíže s tím, aby u sebe dávali ruku, a vévodové a cizí knížata je začali navštěvovat. Gualterio a já jsme se tedy zprvu navštěvovali jen vzkazy, a když přijížděl v úterý do Versailles, vídali jsme se tam v královských pokojích. Zalíbili jsme se jeden druhému, on mně, protože jsem na něm brzy našel, co se líbí, já jemu, protože si umínil stát se mým přítelem. Když jsme se trochu lépe poznali, omrzela nás tato tíseň cizího místa. Navrhl mi své tajné schodiště a že mě za zavřenými dveřmi přijme bez okolků. Toto mezzo termine mi nevyhovovalo a řekl jsem mu to otevřeně. To ho přimělo rozhodnout se, že bude chodit ke mně, jak v Paříži, kde jsem téměř nebýval, tak ve Versailles, pokaždé když tam přijel. Od častého styku jsme došli k přátelství a důvěře, které mezi námi trvaly až do jeho smrti, s pravidelnou korespondencí každý týden od jeho odjezdu, téměř vždy šifrovanou.

Pan z Arles využil snadného spojení Provence s Itálií po moři. Posloužil si v Římě mnichy a nenápadnými emisary, s jejichž pomocí dosáhl toho, že byl zadobře s hlavními ministry i se samým papežem. Dokázal si dokonce opatřit příležitosti mu psát, dostávat od něho projevy úcty a přízně, konečně i dostávat od něho breve, a ponenáhlu být pokládán za preláta význačného svým stolcem i rodem, jehož oddanost si zaslouží ohled a který může rozumně pomýšlet na purpur. V těch dobách se ještě nezrodily pletichy kolem konstituce Unigenitus¹³ a nezkazily duchovenstvo ani tak moudrou a tak stálou politiku dvora. Ten pokládal každý přímý styk biskupa s Římem za zločin. Co se týkalo obročí, vyřizovali biskupové prostřednictvím bankéřů; v každé jiné věci museli postupovat s královým dovolením a přes sekretáře zahraničních věcí. Psát přímo papeži, jeho ministrům nebo osobám v úřadech onoho dvora nebo od nich dostávat dopisy, aniž u každého král a jeho státní sekretář věděli proč a aniž to dovolili, byl státní zločin, který se neodpouštěl a byl trestán, takže ten obyčej zcela vymizel. Pan z Arles tedy vedl tento styk ve velké tajnosti.

Nuncius a já jsme byli do toho zasvěceni. Často jsme ho upozorňovali na nebezpečí, ale touha po kardinálské hodnosti a naděje, které onen dvůr tak snadno vzbuzuje a tak nesnadno plní, byly ostny, jimž nedokázal odolat. Papež se mu v dopise, který mu dal napsat, zmínil o svatém Trofimovi, apoštolu a prvním biskupu Arles. Arcibiskup mu na to napsal, aby v něm vzbudil touhu po jeho ostatcích; podařilo se mu to až příliš. Papež mu napsal sám a požádal ho o ně. Arcibiskup mu je poslal s krásným dopisem a dostal od něho děkovné breve. Oddělení ostatků od hlavního svatého těla, které odpočívá v Arles, a tato následná korespondence v tak těsném sledu nemohly zůstat utajeny; věc se provalila. Torcy o tom z králova rozkazu napsal arcibiskupovi velmi důrazně a týmž tónem o tom promluvil s nunciem, který mi to přiběhl vyprávět. Dalo nám velkou práci dostat ho z toho; vyvázl přece jen s tvrdou důtkou a s velmi výslovným rozkazem, aby se měl na pozoru a neměl už žádný styk s Římem, pod trestem králova hněvu. Arcibiskup dělal nevědomého, zkroušeného, zoufalého, že se králi znelíbil pro maličkost, kterou pokládal za nevinnou, a sliboval hory doly; nepouštěl se však snadno toho, co držel. Domníval se, že v Římě se svými nadějemi pokročil; přestat je pěstovat by znamenalo je ztratit. Nesmírná ctižádost ho přiměla ve styku pokračovat. Pokusil se udělat si v Římě zásluhu z toho, co se mu právě stalo, ale učinil lepší opatření, aby se skryl, a tak dobrá, že už nebyl odhalen. Dalo mu přesto práci smazat dojem, který si král učinil; pomoc jeho švagrové, třebaže dosti chladná, toho dosáhla skrze paní z Maintenon.

La Feuillade dostal rozkaz odvést do Lombardie deset praporů a tři eskadrony dragounů. V Savojsku už neměl co dělat a šel do přátelské země. Vendôme, jemuž La Feuilladův tchán tak dobře sloužil, se střežil dát mu pocítit tíhu svého velení. Poslal mu naproti d’Estainga se třemi tisíci pěti sty jezdci a dvaceti kompaniemi granátníků, kteří zahnali několik nepřátelských oddílů rozestavených u mostu v Lensu na Stuře, aby spojení zabránily. La Feuilladův pochod, při němž ho tři dny sledovalo tisíc jezdců, kteří ho nenapadli, byl velmi vychvalován. Nemusel se namáhat až do Lombardie. Vendôme ho pověřil pokračováním v obléhání Chivassa. O tři týdny později pan Savojský opustil Chivasso, Castagneto a všechny výšiny, které mezi těmito místy držel, aby s trochou vojska, které tam měl, ustoupil k Turínu. Několik dní předtím dal La Feuillade postoupit nějaké jízdě mezi Melo a Sturu, aby vypudila malý tábor, který se dal na útěk, jakmile uviděl čelo jeho vojska. Hlásil, že jim pobili tři sta mužů a zajali padesát důstojníků nebo jezdců, šest standart a dva páry kotlů, aniž sami kohokoli ztratili, a že právě tato akce přiměla pana Savojského k rozhodnutí, které právě učinil. Lambert, uvedený Chamillartem, přinesl tyto zprávy králi do Marly a byly velmi vychvalovány. Tyto divy předcházely boji u Cassana o osmnáct dní.

Arcivévoda, znuděný tažením až dotud dosti neplodným, ačkoli měl velkou převahu nad španělskou armádou na hranicích Portugalska, kde se všechno odbylo dobýváním a ztrácením postavení a malých pevností, a ostatně nespokojený s portugalským dvorem, dostal radu, aby jel dodat síly svým přátelům v Katalánsku a Aragonu, nalodil se na anglické a holandské loďstvo a pokusil se o Barcelonu. Dal tam 23. srpna vysadit na břeh patnáct praporů a přes tisíc jezdců, k nimž se ihned připojilo šest tisíc vzbouřenců z Viga¹⁴; poslali patnáct lodí před Palamós, dalších pět tisíc mužů z království valencijského je přišlo posílit a 1. září otevřeli před Barcelonou zákopy. Místokrál Katalánska vyhnal guvernéra města Rose i majora, silně podezřelého ze srozumění s arcivévodou. Posádka byla početná, ale ze špatného vojska.

V armádě ve Flandrech došlo k nepříjemné příhodě mezi Survillem a La Barrem. Byli u stolu a Surville, opilý vínem, La Barra krutě zasypal urážkami. Společnost, která je viděla vstát, se vrhla mezi ně, což je věc velmi obvyklá, jíž se obvykle potom také lituje. Přesto se k sobě dostali a La Barre se domníval, že v těch tak neukázněných chvílích, kdy je všechno páté přes deváté, na něho bylo vztaženo ruku. Když se Surville z vína vyspal, použil všeho, co se ctí mohl, aby La Barrovi dal zadostiučinění a tu věc skončil. Bylo to marné. Bavorský kurfiřt na radu maršála z Villeroy poslal Survilla do Bruselu a La Barra dal do arestu. Surville byl mladší bratr Hautefortův, oba byli generálporučíky, ale velmi rozdílné pověsti. Nic nebylo zkaženější než Survillovy mravy, nic pochybnější než jeho odvaha, nikdo nebyl hruběji omezený. Bylo na svém místě vidět, jakým způsobem si vzal dceru maršála z Humières, vdovu po Vassém. Přes tolik věcí, které ho vylučovaly, dostal nevím jakou pletichou králův pěší pluk, místo, které dávalo ustavičný bezprostřední styk s králem, protože král si ze svého pluku dělal hračku, vcházel do všech podrobností jako prostý plukovník a všemožně jej vyznamenával: byl to tedy zdroj důvěrností, milostí a užitku; Surville z něho totiž těžil velmi mnoho a byl při všech pobytech v Marly.

La Barre byl prostý chudý šlechtic, který se vypracoval z ničeho, kapitán-poručík plukovnické kompanie pluku gardy, a měl tedy patent, titul a hodnost kapitána gardy. Ve svém sboru byl velmi neoblíben a jinde málo vítán. Jeho pověst co do odvahy nebyla lepší než Survillova; později však ukázal, že se v něm lidé velmi mýlili. Byl to chlapík duchaplný, obratný v pletichách a podzemních cestách, přítel několika modrých hochů¹⁵ z nejužšího králova soukromí a předních králových sluhů. Byl nadto obviňován, že králi všechno donáší, a tu domněnku posilovalo, že s ním král zacházel dobře a vyznamenával ho vysoko nad člověka jeho postavení. Král, který byl oběma těmto mužům nakloněn a viděl, jak obtížné by bylo je smířit, i před přirozeným soudem maršálů Francie, ráčil se toho poprvé v životě mezi osobami, jako byli oni, ujmout sám. Dal Survilla uvěznit s tím, že zakrátko vyjde, půjde požádat o odpuštění kurfiřta, v jehož armádě a blízkosti k hádce došlo, a v jeho přítomnosti dá La Barrovi zadostiučinění. Během všech těchto kroků se urazila pýcha Hautefortů. Vedli povýšené řeči, které všechno pokazily. La Barre křičel o nové urážce, takže Survillovi byl určen za vězení Arras až do konce tažení, které La Barre dokončil u armády, aby potom tuto věc skončil král sám tak, aby po ní nezůstaly žádné následky. Uvidíme je příštího roku takové, že Surville zůstal ztracen. Později mu pomohla a znovu ho postavila na nohy velkodušnost maršála z Boufflers, ale zahubil se sám znovu a nenávratně; není však ještě čas o tom mluvit.

Záležitost banquilla nadělala v této době ve Španělsku velký hluk a zde vzbudila znepokojení. Vyložil jsem ji předem (tom III, s. 287; v tomto vydání Díl I, Tom 3, kapitola patnáctá), když jsem se šířil o španělských grandech; nebudu tedy z toho zde nic opakovat. Paní des Ursins, která při příjezdu do Madridu zdálky zpozorovala, jak se ta malá bouře stahuje, se chopila příležitosti naložit s úřadem nejvyššího hofmistra. Bylo vidět oprávněný nárok vévody z Alby, silně podporovaný králem, i důvod, proč mu byla princezna des Ursins nepříznivá. Využila tedy této příležitosti a dala úřad pánovi, který byl právě na místě a který by vážností, již mu úřad dával mezi grandy, jejichž takřka hlavou ho činil, mohl grandy přivést zpět a sám, získán touto poctou, se v této věci postavil na stranu krále — služby, jaké se nedaly čekat od nepřítomného. S konetáblem Kastilie se od nastoupení Filipa V. na španělský trůn málo počítalo. Byl málo vážen a podezírán, že je trochu rakouského smýšlení. Sám se domníval, že utrpěl velké příkoří ve svém nároku velet armádám z titulu konetábla. Tažení v Portugalsku nedopadlo dobře; Gibraltar byl ztracen, Katalánsko a sousední provincie byly více než podezřelé; všechny tyto okolnosti přesvědčily princeznu des Ursins, aby získala zpět tak velkého a tak význačného pána, jakým byl konetábl Kastilie, a dala mu udělit úřad nejvyššího hofmistra; on pak proti svému právu a dosud zachovávanému obyčeji svolil, aby klíče od bran paláce nebyly každý večer nošeny jemu, nýbrž kapitánu tělesné gardy ve čtvrtletní službě, úřadu do té doby ve Španělsku neznámému; a touto obratností dosáhla, že král schválil, že jeho přímluva za vévodu z Alby vyšla naprázdno.

Král odjel 22. září do Fontainebleau přes Sceaux, kam se vydal z Marly a kde se jeden den zdržel. Anglický král tam přijel 1. října a 12. se vrátil do Saint-Germain. Královna, kterou velmi trápila choroba prsu, z níž se obávali neblahých následků, které však neměla, nemohla toho roku do Fontainebleau jet. V téže době provdal Desmarets jednu ze svých dcer za syna Bercyho, dvorního referendáře, nesmírně bohatého.

V Bruselu zemřel princ z Bournonvillu. Byl to muž čestný, velmi statečný, který měl mnoho vědomostí a nescházel mu duch; byl to však duch veskrze nepříjemný. Byl bohatý, syn a vnuk dvou mužů, kteří hráli významnou úlohu za rakouského domu. Byl vdovcem, se synem a dvěma dcerami, po sestře vévody z Chevreuse z druhého lože; a on a maršálka z Noailles byli dětmi dvou bratrů, a ta ho pro tuto blízkost měla ráda. Já sám jsem později vešel do blízkého příbuzenství s jeho dětmi, neboť jeho starší dcera si vzala vévodu z Duras a vdova po jeho synovi mého nejstaršího syna. Přes všechny své příbuzné Bournonville ničeho nedosáhl a sloužil celý život. Byl podporučíkem gardových gendarmů pod princem z Rohanu, bratrancem své ženy. Neměl žádné postavení ani pocty.

V téže době zemřel Virville, z rodu Groslée, proslulého v Dauphiné. Býval kapitánem v gendarmerii, statečný a velmi dobrý důstojník, ale zničený dnou, která ho přinutila odejít ze služby a nakonec ho zabila. Byl to velmi milý muž, velmi duchaplný a velmi vzdělaný, výborný společník, také velmi čestný člověk, velmi oblíbený a vážený. Jeho sestru měl za ženu maršál z Tallard; a on, který chtěl všechno zanechat svému jedinému synovi, dal svou dceru za nic Senozanovi, člověku z ničeho, už tehdy velmi bohatému, který později zbohatl nesmírně. Stalo se, co se při takových sňatcích obvykle vídá: Virvillův syn ho přežil jen krátce, vdova po témž Virvillovi dědila po svých bratrech a strýcích; z toho všeho vzniklo ohromné dědictví, které připadlo Senozanově ženě.

D’Usson, vynikající generálporučík, o němž zde byla nejednou zmínka, zemřel rovněž, a to v Marseille; velel v krajích Nice a Villefranche. Byl to malý človíček, stavěný jako dýně, ale plný ducha, statečnosti a válečného nadání. Nebyl ženatý; jeho starším bratrem byl Bonrepos.

Pontchartrain přesně dodržel, co si předsevzal. Hrabě z Toulouse a maršál z Cœuvres odjeli do Toulonu v domnění, že vyplují s loďstvem. Tu nějaké zdržení, tu nějaká potíž, tu nedostatek něčeho; zkrátka oba zůstali v přístavu a nepřátelské loďstvo bylo pánem moře. Admirál, aby zahnal nudu, jel navštívit Antibes a projet se po přístavech toho kraje, a vrátil se do Fontainebleau, kam ho maršál z Cœuvres, stejně málo spokojený jako on, zakrátko následoval. Pontchartrain, který krále dlouho předem zpracoval řečmi o nákladech na mocné loďstvo, o velkém počtu velkých lodí spojených Angličanů a Holanďanů, o nebezpečí pro osobu hraběte z Toulouse, kdyby se popřálo sluchu jeho statečnosti, z toho hladce vyklouzl a posmíval se jim, jak se mu zachtělo, k velkému neštěstí Barcelony a krajností, které po této ztrátě následovaly, jak budou vidět ve svůj čas.

Právě při tomto návratu koupil hrabě z Toulouse od Armenonvilla panství Rambouillet, šest mil od Versailles, poblíž Maintenonu, z něhož hrabě učinil vévodství-pairii, zřízené pro něho, a statek ohromný díky koupím, které tam později učinil. Armenonville, který prodával jen z úcty, dostal jako přídavek pro sebe a po sobě pro svého syna užívání zámku a zahrad La Muette¹⁶ a Boulogneského lesíka, jež král vyňal z Catelanova loveckého kapitánství a Catelana za to odškodnil.