Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola čtvrtá

Smrt paní první prezidentové Lamoignonové; její rodina. — Povaha a kariéra prvního prezidenta Lamoignona. — Zkaženost prvních prezidentů, nástupců Bellièvrových. — Podivná pohroma Farguesova. — Smrt a zvláštnosti Ninon, zvané slečna de L’Enclos. — Smrt Rossignolova. — Slídivost tohoto panovníka. — Smrt hraběte z Tonnerre. — La Feuillade navržen králem Chamillartovi, aby vedl jako vrchní velitel obléhání Turína. — Vděčnost a velikost duše Vaubanova. — Vendôme velký dvořan. — Obléhání Turína odloženo. — Darmstadt padl před Montjuïkem. — Léridy a Tortosy se zmocňují vzbouření Katalánci. — Nepřátelé upouštějí od obléhání Badajozu. — Barcelona se vzdává arcivévodovi. — Posádka ve válečném zajetí. — Návrat z Fontainebleau přes Villeroy a Sceaux. — Korunovace Stanislava v Polsku. — Smrt proslulého Thökölyho. — Úlovky na moři; Saint-Paul padl. — Krutý omyl La Feuilladův. — Rozmnožení kompanií. — Nové pluky. — Mnoho milice. — Velmi rozdílné představy našich ministrů o míru. — Aguilar v Paříži; jeho poslání, jeho povaha, jeho kariéra. — Španělské řády učiněny slučitelnými se Zlatým rounem a s Řádem Svatého Ducha. — Ronquillo guvernérem Kastilské rady. — Vévoda z Noailles v Roussillonu. — Smrt obou synů vévody z Beauvilliers. — Zbožnost otce a matky. — Jezuité vyhrávají před králem spor o faru v Brestu. — Návrat Marsina, Villarse a Villeroye. — Surville v Bastile. — Roquelaure se snaží ospravedlnit před králem; jeho žena. — Sňatek nejstaršího syna Tessého s dcerou Bouchuovou, vévody z Duras se slečnou z Bournonville, Listenoise s dcerou hraběnky z Mailly. — Bláznovství vévodkyně du Maine. — Vévoda z Berry zbaven svých vychovatelů. — Montmélian se vzdává nepřátelům. — Podivná příhoda biskupa z Met. „Pane, kolik ctností mi dáváte nenávidět!“

V téže době zemřely dvě velmi rozdílné osoby: paní první prezidentová Lamoignonová¹ a Ninon. Paní de Lamoignon (neboť tihle povýšení advokáti, kteří se z advokátní lavice, kde si ještě nedávno vydělávali na živobytí, stali významnými soudními hodnostáři, si přidali de), paní de Lamoignon tedy byla rozená Potierová, dcera státního sekretáře Ocquerra, bratra onoho biskupa z Beauvais, který se po smrti Ludvíka XIII. několik dní málem stal prvním ministrem a kterého kardinál Mazarin svrhl. Byla sestrou otce prezidenta Noviona, jenž po jejím manželovi nastoupil na místo prvního prezidenta, a matkou Lamoignona, prezidenta parlamentu (à mortier) v Paříži, Bâvilla, státního rady, intendanta nebo spíše krále Languedocu, paní z Broglie, jejíž manžel a druhý syn se teprve před tak krátkou dobou stali maršály Francie, a zesnulé ženy Harlaye, který nastoupil po Novionovi, svém bratranci, když byl Novion, jak jsem vyprávěl, roku 1689 z místa prvního prezidenta vyhnán. Lamoignon, krásný, příjemný, velmi znalý světa i pletich a nadaný všemi vnějšími přednostmi, se zaskvěl v radě na místě dvorního referendáře. Bylo už řečeno, jak Novion — obratností ministrů, kteří se báli jeho povahy — na popud své milenky, jíž ministři dali tučnou odměnu, odmítl místo prvního prezidenta, uprázdněné roku 1658 Bellièvrovou smrtí, a jak na ně ministři dosadili Lamoignona. Půvab jeho osoby, jeho vlídnost, péče, s níž se snažil získat si lásku advokátů i soudců, stůl vzdálený střídmosti jeho předchůdců, jeho zvláštní snaha získávat si učence své doby, shromažďovat je v určité dny u sebe a vyznamenávat je, ať byli kdokoli, mu zjednaly pověst, která trvá dodnes a která nebyla bez užitku pro jeho děti. Je však pravda, že jím začala zkaženost tohoto úřadu, která až do dneška téměř neustala. O Lamoignonovi tu povím jedinou příhodu, protože je historická a pozoruhodná.

V Saint-Germain se konal velký hon. Tehdy jeleny chytali psi, a ne lidé; ještě se neznalo to nesmírné množství psů, koní, pikérů, přepřahacích stanovišť a cest prosekaných krajem. Hon se stočil směrem k Dourdanu a protáhl se tak, že se král² vrátil nesmírně pozdě a hon opustil. Hrabě z Guiche, hrabě, později vévoda du Lude, Vardes, pan z Lauzunu, který mi to vyprávěl, a už nevím kdo ještě zabloudili a ocitli se za černé noci, aniž věděli, kde jsou. Jak tak jeli dál na svých schvácených koních, zahlédli světlo; vydali se k němu a nakonec dojeli k bráně jakéhosi zámku. Tloukli, volali, řekli svá jména a požádali o pohostinství. Bylo to koncem podzimu a bylo mezi desátou a jedenáctou hodinou večerní. Otevřeli jim. Pán domu jim vyšel vstříc, dal jim zout jezdecké boty a nechal je ohřát, jejich koně dal odvést do své stáje a zatím jim dal připravit večeři, kterou velmi potřebovali. Jídlo na sebe nedalo čekat; bylo výtečné, a stejně tak víno, několika druhů. Hostitel byl zdvořilý, uctivý, ani obřadný, ani horlivý, s veškerým vzezřením a způsoby nejlepší společnosti. Dověděli se, že se jmenuje Fargues a dům Courson; že se tam uchýlil; že odtud už několik let nevyšel; že tam občas přijímá své přátele a že nemá ženu ani děti. Služebnictvo se jim zdálo zběhlé a dům působil dojmem blahobytu. Když dobře povečeřeli, nenechal je Fargues čekat na lože. Každý našel postel naprosto dobrou, každý měl svůj pokoj a Farguesovi sluhové je obsloužili velmi úhledně. Byli velmi unaveni a spali dlouho. Jakmile se oblékli, našli prostřenu výtečnou snídani, a když vstali od stolu, své koně připravené a stejně zotavené, jako byli oni sami. Okouzleni Farguesovou zdvořilostí a způsoby a dojati jeho vlídným přijetím nabídli mu mnohokrát své služby a odjeli do Saint-Germain. Jejich zabloudění tam bylo novinkou dne; jejich návrat a to, co se s nimi po celou noc dělo, byla novinka další.

Tito pánové byli výkvětem dvora i galantnosti a všichni tehdy požívali veškeré královy důvěrnosti. Vylíčili mu své dobrodružství, zázraky svého přijetí a nesmírně si pochvalovali hostitele, jeho stůl i jeho dům. Král se jich zeptal na jeho jméno; jakmile je uslyšel, řekl: „Jakže, Fargues je tak blízko odtud?“ Pánové zdvojnásobili chválu a král už neřekl nic. Když přešel ke královně matce, promluvil s ní o té příhodě a oba shledali, že je Fargues hodně smělý, když bydlí tak blízko dvora, a že je velmi zvláštní, že se to dovídají teprve z této lovecké příhody, ačkoli tam žije už tak dlouho.

Fargues se velmi vyznamenal ve všech pařížských bouřích proti dvoru a kardinálu Mazarinovi.³ Nebyl-li oběšen, nebylo to proto, že by chyběla chuť pomstít se zvlášť na něm; chránila ho však jeho strana a byl výslovně zahrnut do amnestie. Nenávist, kterou si přivodil a jíž málem podlehl, ho přiměla k rozhodnutí opustit navždy Paříž, aby se vyhnul každé mrzutosti, a uchýlit se na svůj statek, aniž o sobě dával vědět; a až do té doby zůstal zapomenut. Kardinál Mazarin byl mrtev; o minulých věcech už u nikoho nebyla řeč; protože však byl velmi špatně zapsán, bál se, aby proti němu nevyvolali nějakou jinou, novou, a proto žil ve velkém ústraní a ve velkém míru se všemi svými sousedy, zcela klidný stran minulých nepokojů, v důvěře v amnestii a už dlouho. Král a královna, jeho matka, kteří mu odpustili jen z přinucení, si zavolali prvního prezidenta Lamoignona a uložili mu, aby tajně propátral Farguesův život a chování; aby dobře prozkoumal, zda by nebyl způsob, jak potrestat jeho dřívější drzosti a dát mu litovat, že se jim tak blízko dvora vysmívá ve svém bohatství a klidu. Vyprávěli mu loveckou příhodu, z níž se dověděli, kde bydlí, a projevili Lamoignonovi nesmírné přání, aby našel právní prostředky, jak ho zahubit.

Lamoignon, lačný a dobrý dvořan, se pevně rozhodl jim vyhovět a najít v tom svůj prospěch.⁴ Pátral, podával o tom zprávy a hrabal se v tom tak dlouho a tak důkladně, až našel způsob, jak Farguese zaplést do vraždy spáchané v Paříži v době nejprudších nepokojů; nato na něho potichu vydal zatykač a jednoho rána ho dal soudními zřízenci zatknout a odvést do vězení v Conciergerie. Fargues, který si byl jist, že se od amnestie nedopustil ničeho, co by se mu dalo vytknout, byl velmi udiven. Ještě víc se však podivil, když se při výslechu dověděl, oč jde. Velmi dobře se hájil proti tomu, z čeho ho vinili, a nadto namítal, že vražda, o niž jde, byla spáchána v době nejprudších nepokojů a pařížské vzpoury v Paříži samé, a že tedy amnestie, která po nich následovala, smazala památku všeho, co se v těch zmatených časech stalo, a kryla každou z těch věcí, na něž by u každého jednotlivce nebylo možné stačit ani je vyjmenovat — podle ducha, práva, zvyklosti a účinku amnestií, o nichž dosud nikdo v ničem nepochyboval. Vznešení dvořané, kteří byli u toho nešťastníka tak dobře přijati, vynaložili všemožné úsilí u jeho soudců i u krále; ale všechno bylo marné. Farguesovi byla velmi rychle sťata hlava a jeho zkonfiskovaný majetek byl dán za odměnu prvnímu prezidentovi. Velmi se mu hodil a stal se podílem jeho druhého syna. Z Bâvillu do Coursonu je sotva míle. Tak se tchán a zeť postupně obohatili v témž úřadě, jeden krví nevinného, druhý úschovou, kterou mu svěřil jeho přítel a kterou potom oznámil králi, jenž mu ji daroval a s níž se dovedl velmi dobře zařídit.⁵ Novion, který byl mezi nimi od roku 1677 do roku 1688, byl vyhnán jen proto, že ustavičně prodával spravedlnost, jak jsem vyprávěl na svém místě. Na jejich nástupce se podíváme, až přijde jejich čas; ještě není chvíle o nich mluvit. Paní první prezidentová Lamoignonová zemřela ve velké a dlouholeté zbožnosti. Ačkoli měla tolik dobře zaopatřených dětí, zemřela přece s majetkem přes 1 500 000 livrů.

Ninon,⁶ proslulá kurtizána, známá od chvíle, kdy ji věk přiměl řemesla zanechat, pod jménem slečna de L’Enclos, byla novým příkladem vítězství neřesti vedené s duchem a napravované jistou ctností. Rozruch, který působila, a ještě víc rozvrat, který vyvolala mezi nejvznešenější a nejskvělejší mládeží, přinutil krajní shovívavost, kterou královna matka ne bez příčiny chovala ke galantním a víc než galantním osobám, aby jí poslala rozkaz odebrat se do kláštera. Jeden z pařížských exemptů jí přinesl královský zapečetěný list; přečetla si jej, a když si všimla, že v něm není jmenovitě určen žádný klášter, řekla exemptovi, aniž se dala vyvést z míry: „Pane, když je ke mně královna tak dobrotivá, že mi ponechává volbu kláštera, do něhož si přeje, abych se uchýlila, prosím Vás, abyste jí řekl, že volím klášter velkých kordeliérů v Paříži,“⁷ a s pěknou poklonou mu zapečetěný list vrátila. Exempt, ohromený tou bezpříkladnou drzostí, nenašel jediné slovo odpovědi, a královně to přišlo tak zábavné, že ji nechala na pokoji. Ninon neměla nikdy víc než jednoho milence najednou, ale ctitelů zástupy, a když ji ten úřadující omrzel, řekla mu to otevřeně a vzala si jiného. Opuštěný mohl naříkat a mluvit, jak chtěl, byl to rozsudek; a ta žena si osobila takovou moc, že by se neodvážil pustit do toho, kdo ho vystrnadil, a byl ještě rád, že je připuštěn jako přítel domu. Někdy zachovala svému úřadujícímu milenci, když se jí velmi líbil, naprostou věrnost po celé jedno tažení.

La Châtre, který měl právě odjet, si činil nárok být jedním z těchto šťastných vyvolených. Ninon mu to patrně neslíbila dost jasně. Byl natolik hloupý — a hloupý byl velmi a stejnou měrou domýšlivý —, že ji na to požádal o úpis. Dala mu jej. Odvezl si jej a hodně se jím chlubil. Úpis byl dodržován špatně, a pokaždé, když jej porušila, zvolala: „Ach, ten pěkný úpis, co má La Châtre!“ Její šťastný vyvolenec se jí nakonec zeptal, co to má znamenat, a ona mu to vysvětlila; vyprávěl to dál a zahrnul La Châtra posměchem, který došel až do armády, kde byl.

Ninon měla vynikající přátele všeho druhu a měla tolik ducha, že si je všechny udržela a že je držela ve svornosti, nebo přinejmenším bez sebemenšího hluku. Všechno se u ní dálo s vnější úctou a slušností, jakou i nejvyšší princezny, mají-li své slabosti, zachovávají zřídka. Měla tak za přátele všechno, co bylo u dvora nejvybranější a nejvznešenější, takže se stalo módou být u ní přijímán a bylo proč o to stát pro známosti, které se tam navazovaly. Nikdy žádná hra, žádný hlasitý smích, žádné hádky, žádné řeči o náboženství nebo o vládě; mnoho ducha, a ducha velmi vzdělaného, novinky staré i nové, novinky o milostných pletkách, a přece aniž se otevíraly dveře pomluvě; všechno tam bylo jemné, lehké, uměřené a tvořilo rozhovory, které dovedla udržovat svým duchem a vším, co věděla o událostech všech dob. Vážnost, kterou si — zvláštní věc — získala, počet a vybranost jejích přátel a známých [trvaly dál], když její půvaby přestaly přitahovat společnost, když jí slušnost a móda zakázaly dál mísit tělo s duchem. Znala všechny pletichy starého i nového dvora, vážné i jiné; její rozhovor byl okouzlující; byla nezištná, věrná, mlčenlivá, do krajnosti spolehlivá, a až na onu slabost se dalo říci, že je ctnostná a naprosto poctivá. Často pomohla přátelům penězi i vlivem, pouštěla se kvůli nim do důležitých věcí, velmi věrně opatrovala peníze dané do úschovy i závažná tajemství, která jí byla svěřena. To všechno jí získalo pověst a vážnost naprosto ojedinělou.

Byla důvěrnou přítelkyní paní z Maintenon po celou dobu, kdy paní z Maintenon žila v Paříži. Paní z Maintenon neměla ráda, když se jí o ní mluvilo, ale neodvažovala se ji zapřít. Čas od času jí až do její smrti přátelsky psala. L’Enclosová — neboť toto jméno Ninon přijala, když zanechala řemesla svého dlouho protahovaného mládí — nebyla v té věci vůči svým důvěrným přátelům tak zdrženlivá, a když se jí stalo, že se o někoho nebo o něco silně zasazovala, což dovedla činit zřídka a dobře s tím hospodařit, psala o tom paní z Maintenon, která jí účinně a rychle posloužila; ale od jejího povýšení se viděly jen dvakrát nebo třikrát, a to zcela tajně. L’Enclosová měla obdivuhodné pohotové odpovědi. Mezi jinými jsou dvě, určené poslednímu maršálu z Choiseul,⁸ které se nezapomínají: jedna je výtečné pokárání, druhá živý obraz podle skutečnosti. Choiseul, který patřil k jejím starým přátelům, býval galantní a urostlý. Byl zle zapsán u pana z Louvois a naříkal na svůj osud, když ho král navzdory ministrovi zařadil do jmenování řádu roku 1688. Vůbec to nečekal, ačkoli byl z nejpřednějšího rodu a patřil k nejstarším a nejlepším generálporučíkům. Byl tedy radostí bez sebe a prohlížel se s víc než zalíbením, ozdoben svou modrou stuhou. L’Enclosová ho při tom dvakrát nebo třikrát přistihla. Nakonec jí došla trpělivost: „Pane hrabě,“ řekla mu před celou společností, „přistihnu-li Vás při tom ještě jednou, vyjmenuji Vám Vaše druhy.“ Bylo jich mezi nimi vskutku několik k pláči, ale jací a kolik jich bylo ve srovnání s těmi z roku 1724⁹ a s některými dalšími od té doby! Dobrý maršál byl samá ctnost, ale ctnost málo zábavná a s malým duchem. Po dlouhé návštěvě L’Enclosová zívne, podívá se na něj a pak zvolá: „Pane, kolik ctností mi dáváte nenávidět!“¹⁰

což je verš z už nevím které divadelní hry. Lze si představit ten smích i to pohoršení. Tento vtip je však neznesvářil. L’Enclosová se dožila hodně přes osmdesát let, stále zdravá, navštěvovaná, vážená. Poslední léta věnovala Bohu a její smrt byla událostí. Jedinečná zvláštnost této osoby způsobila, že jsem se o ní rozepsal.

V téže době zemřel Rossignol, prezident komory žádostí při Paláci. Jeho otec byl nejobratnějším luštitelem šifer v Evropě. Nevím, jak ho napadlo věnovat se znalosti do té doby tak skryté, ani jak ho pan z Louvois poznal a začal jeho nadání využívat. Žádná šifra mu neunikla; byly takové, které četl okamžitě. To mu zjednalo mnoho soukromých rozmluv s králem a učinilo z něho důležitého muže. Vyučil v té vědě svého syna; ten se v ní stal zběhlým, ale ne tolik jako otec. Byli to počestní a skromní lidé, kteří oba dostali od krále mnoho; král dokonce ponechal penzi 5 000 livrů jeho rodině, která ještě nebyla ve věku, aby luštila.

Krátce poté, co dvůr přijel do Fontainebleau, přihodila se Courtenvauxovi strašná věc. Byl nejstarším synem pana z Louvois, který mu dal udělit a potom odejmout nástupnictví ve svém úřadě, když shledal, že je k němu naprosto neschopný. Převedl je na Barbezieuxe, svého třetího syna, a nejstaršího utěšil nástupnictvím po svém bratranci Tilladetovi, jemuž koupil Sto Švýcarů — úřad, který je po velkých úřadech královské domácnosti nesporně první a nejkrásnější. Courtenvaux byl velmi malý člověk, potají prostopášný, se směšným hlasem; sloužil málo a špatně, byl v opovržení a neplatil za nic ve své rodině ani u dvora, kde se s nikým nestýkal; lakomý a skrblivý, a třebaže skromný a uctivý, velmi vznětlivý a málo se ovládající, když si něco vzal do hlavy: vcelku velký hlupák, s nímž se podle toho i jednalo, dokonce i u vévodkyně z Villeroy a maršálky z Cœuvres, jeho sestry a jeho švagrové; tam ho nikdy nebylo vidět.

Král, který bažil po tom, aby věděl všechno, co se děje, a byl na donášení zvědavější, než se dalo věřit (ačkoli se tomu věřilo hodně), zmocnil Bontempse a po něm Bloina, guvernéra Versailles, aby přijali množství Švýcarů vedle těch, kteří byli u bran, v parcích a zahradách, a vedle těch v galerii a ve velkých komnatách ve Versailles a v salonech v Marly a v Trianonu; nosili královu livrej a podléhali jen jim. Tito Švýcaři měli tajně uloženo potulovat se večer, v noci i ráno po všech schodištích, chodbách, průchodech a záchodech, a když bylo pěkně, po dvorech a zahradách, hlídkovat, skrývat se, číhat, všímat si lidí, sledovat je, dívat se, jak vcházejí do míst, kam šli, a jak z nich vycházejí, zjišťovat, kdo tam je, poslouchat všechno, co mohli zaslechnout, nezapomenout, jak dlouho lidé zůstali tam, kam vešli, a podávat zprávy o tom, co odhalili. Tato hra, do níž se pletli i jiní podřízení a někteří sluhové, se pilně provozovala ve Versailles, v Marly, v Trianonu, ve Fontainebleau a všude, kde král byl. Tito Švýcaři byli Courtenvauxovi velmi proti mysli, protože ho v ničem neuznávali a protože jeho Stu Švýcarů odnímali místa a odměny, které by svým lidem rád prodával, takže je často šikanoval. Mezi velkou síní Švýcarů a sálem králových gard ve Fontainebleau je úzký průchod mezi schodištěm a bytem, který tehdy obývala paní z Maintenon, a potom čtvercová místnost, v níž jsou dveře do tohoto bytu; projde-li se jí rovně, vchází se do sálu gard, a má ještě druhé dveře na balkon, který obíhá Oválný dvůr a je spojen se schodišti a s mnoha dalšími místy. Tato čtvercová místnost je veřejným průchodem, nezbytným pro spojení v celém zámku pro toho, kdo nejde přes dvory, a proto se velmi hodí k pozorování těch, kdo přicházejí a odcházejí, jak sama o sobě, tak svými spojeními. Až do tohoto roku tam vždy spávalo několik mužů tělesné gardy a několik mužů ze Sta Švýcarů, kteří se tam, když král vcházel k paní z Maintenon nebo od ní vycházel, společně stavěli do zbraně, takže ta místnost platila za pokračování sálu gard a Sta Švýcarů. Toho roku krále napadlo dát tam spát Bloinovy Švýcary místo Sta Švýcarů a gardistů.

Courtenvaux, aniž o tom promluvil s kapitánem tělesné gardy ve čtvrtletní službě — vždyť odtamtud byli odvoláni gardisté stejně jako Švýcaři —, byl tak hloupý, že tu změnu pokládal za nový zásah těchto Švýcarů do práv svých lidí, a rozzlobil se tak, že nebylo hrozby, kterou by jim nevmetl, ani nadávky, kterou by je nezahrnul. Nechali ho štěkat a nevzrušovali se; měli své rozkazy a byli dost moudří, aby nic neodpovídali. Král, který o tom byl zpraven až navečer, když po večeři vešel jako obvykle do svého velkého oválného kabinetu s těmi, kdo ho tam obvykle následovali, s členy své rodiny a s dámami princezen, které se ve Fontainebleau pro nedostatek jiných kabinetů všechny zdržovaly v tomto kolem krále, dal Courtenvauxe zavolat. Jakmile se v kabinetě objevil, mluvil na něho král z jednoho konce na druhý, aniž mu dopřál času přistoupit blíž, a to s hněvem tak strašlivým a u něho tak novým a neobvyklým, že se roztřásl nejen Courtenvaux, ale i princové, princezny, dámy a všichni, kdo v kabinetě byli. Bylo ho slyšet až v jeho ložnici. Hrozby, že mu odejme úřad, výrazy nejtvrdší a v jeho ústech nejneobvyklejší pršely na Courtenvauxe, který, polomrtvý hrůzou a na pokraji toho, že padne na zem, neměl čas ani možnost pronést slovo. Výtka skončila tím, že mu král prudce řekl: „Ven odtud!“ Sotva měl sílu to udělat a dovléci se domů.

Jakkoli málo si ho jeho rodina vážila, byla nesmírně polekána; každý se utíkal k nějaké přímluvě. Vévodkyně z Bourgogne, která měla velmi ráda vévodkyni z Villeroy a maršálku z Cœuvres, se přimlouvala, jak nejlépe uměla, u paní z Maintenon, ba i u krále. Nakonec se král uklidnil, ale s výstrahou, že Courtenvauxe při první jeho hlouposti vyžene a odejme mu úřad. Poté se Courtenvaux odvážil ujmout se znovu svých povinností. Příčinou tak podivného výstupu bylo, že Courtenvaux povykem, který ztropil kvůli změně, jejíž důvod bil do očí, jakmile si jí člověk všiml, ukázal celému dvoru prstem přímo na věc; král, který svá špehování skrýval s největší péčí, počítal s tím, že si té změny nikdo nevšimne, a byl bez sebe hněvem nad hlukem, který z ní vzešel a který ji všem prozradil a dal pocítit. Ačkoli už předtím neměl Courtenvaux žádnou vážnost, žádnou přízeň ani sebemenší důvěrnost, zůstal od té doby u krále zapsán ještě hůř a do smrti se z toho nevzpamatoval; nebýt jeho rodiny, byl by vyhnán a jeho úřad ztracen.

V téže době zemřel jiný muž, ještě opovrhovanější, hrabě z Tonnerre; ne že by mu chyběl rod nebo duch, ale úplně všechno ostatní. Při zbabělosti, která ho nutila všechno snášet, si svým šejdířstvím a svými vtipy přivodil sto nepříjemností a klesl nakonec do takového ponížení, že se lidé styděli ho urazit, když řekl nějakou hloupost. Byl dlouho prvním šlechticem Monsieurovy komory a byl synem staršího bratra onoho biskupa z Noyonu, o němž tu byla řeč nejednou, a bratrem biskupa z Langres, o němž řeč ještě bude.

Ačkoli bitva u Cassana¹¹ nepřinesla žádný užitek, obléhání Turína, tak nevhodně ohlášené hned počátkem jara a snad stejně nevhodně vymyšlené, zůstávalo přesto rozhodnuto. Král, tak jiný vůči La Feuilladovi, než jak ho bylo vidět, když mu Chamillart navrhoval jeho sňatek se svou dcerou, nebo spíš zaujatý tím, aby svého ministra potěšil na místě pro něho nejcitlivějším, mu sám navrhl, aby tímto velkým obléháním pověřil jako vrchního velitele svého zetě. Chamillart, překvapený a zahrnutý přízní, se zdráhal jen slabě. Král mu projevil mnoho laskavosti, řekl mu o La Feuilladovi mnoho dobrého a dodal, že chce vyzkoušet mladé lidi, kteří projevují nadání a píli. Když byla tato volba rozhodnuta, dostal La Feuillade rozkaz, aby se po skončení obléhání Chivassa přiblížil k Turínu a připravil se k jeho obléhání; dorazil tam 6. září. Lze si představit, že mu nic nechybělo: bylo mu dáno k dispozici šedesát praporů, sedmdesát eskadron, jedenáct set tisíc liber prachu, čtyřicet moždířů, osmdesát kusů bateriových děl a dalších dvacet šest děl ke střelbě rikošetem. Vyskytly se však obtíže, které bylo třeba rozhodnout a kvůli nimž La Feuillade vyslal svého švagra Dreuxe; toho Chamillart právě v den, kdy král přijel do Fontainebleau, zavedl k paní z Maintenon, aby králi podal zprávu o tom, co ho přivádí. Druhého dne se tam vrátili a s nimi maršál Vauban, a třetího dne se Dreux vrátil k La Feuilladovi.

Vauban tu vykonal velký čin: nabídl se králi a naléhal na něj, aby ho poslal k Turínu, kde by radil a v mezidobí se zdržoval dvě míle od armády, aniž by se do čehokoli pletl, když by u ní byl. Dodal, že svou maršálskou hůl odloží za dveře, že není spravedlivé, aby ho pocta, k níž ho král povýšil, činila pro jeho službu neužitečným, a že by mu ji raději vrátil, než aby tomu tak bylo. Tato římská nabídka nebyla přijata; kontrast mezi Vaubanem a La Feuilladem by byl příliš veliký a zastínění La Feuillada příliš zdrcující. La Feuillade chtěl proti Vaubanovu mínění útočit od citadely a nestavět na druhé straně Pádu cirkumvalační linii.

Pan z Vendôme vzkázal po kurýrovi, který dorazil jako na zavolanou, že je téhož mínění; že vnějšími obtížemi není třeba se znepokojovat; že od prince Evžena nehrozí nic; že je nanejvýš důležité oblehnout Turín právě teď, jinak zůstanou výboje učiněné na vévodovi savojském bez užitku; a nabídl, že pošle část svých vojsk, kdyby jich k obléhání nebylo dost. Zalichotil králi, zalíbil se ministrovi, a to bylo vše. Dreux odjel s rozkazem, že se toto obléhání konat nemá. Umíněný La Feuillade vypravil Marignana, který krále neviděl a kterého Chamillart, jenž nevycházel z pokoje pro ztuhlý krk, okamžitě poslal zpět. Po jeho návratu La Feuillade odvolal všechno, co k němu mělo dorazit, stáhl, co už tam bylo, opustil Venarii, kde se usadil, a poslal Vendômovi silný oddíl.

Obléhání Barcelony bylo připraveno lépe; arcivévoda tam však utrpěl velkou ztrátu. Dne 16. září dobyli nově rozšířená opevnění na Montjuïku. Odpor byl veliký, ztratili tam osm set mužů a byl tam zabit princ z Darmstadtu, o němž byla tolikrát řeč; protože však tato opevnění přetínala veškeré spojení s městem a posádce Montjuïku chybělo všechno, prorazila si cestu s mečem v ruce a vrátila se do Barcelony, když při tomto krásném činu ztratila jen dvanáct nebo patnáct mužů. Pro arcivévodu znamenalo mnoho, že je pánem Montjuïku. Po tomto neštěstí následovalo vzápětí další. Vzbouření Katalánci se zmocnili Léridy a Tortosy. Na druhé straně, směrem k Portugalsku, upustili nepřátelé od obléhání Badajozu, když se blížil Tessé. Ruvigny, který nosil jméno lord Galloway, tam velel Angličanům a přišel tam o paži. Byl to mezi nimi velmi dobrý důstojník; odebral se do Anglie a od té doby už nesloužil.¹² Šťastnější byli před Barcelonou, která se vzdala 4. října; posádka padla do válečného zajetí s výjimkou místokrále, vévody z Popoli a několika vyznamenaných důstojníků. Dlouho se o této zprávě chtělo pochybovat, a stejně tak o mnoha krutostech, kterých se dopustili Němci.

Král odjel z Fontainebleau 26. října a vracel se přes Villeroy a přes Sceaux, kde se zdržel. V téže době se dověděl o korunovaci krále Stanislava Leszczyńského.¹³ Tehdy jistě nepředvídal, a je-li to možné, ještě mnohem méně předtím, že se Stanislav ve svém nejhlubším pádu, bez chleba a bez pídě země, stane tchánem jeho dědice, a právě tak málo, čí to bude dílo. V téže době se také dověděl o smrti proslulého Thökölyho, který zemřel v Cařihradě, ještě mladý, ale zničený dnou a už dlouho neschopný pohybu. Těšil se tam velké vážnosti a vysokému postavení, zhruba jako velký panovník v azylu; pobíral tam velmi mnoho a byl vyplácen velmi přesně.

Na moři by se bylo vedlo lépe díky množství bohatých a velkých kořistí a jednotlivým bojům našich lodí a našich korzárů, nebýt smrti Saint-Paula, který se tam vyznamenal nejvíc a jehož bylo velmi litováno. Zemřel, když se zmocňoval jedenácti obchodních lodí plujících z Baltského moře tím, že zajal tři velké anglické lodi, které je doprovázely. Tato akce se odehrála posledního října. Saint-Paul po sobě zanechal jen tři velmi mladé synovce; král dal penze všem třem.

La Feuillade, nebo jeho tajemník, se dopustil omylu, který přišel draho. Vzkázal guvernérovi v Acqui, aby se k němu se svou posádkou připojil. Místo „z Acqui“ napsal „z Asti“; a guvernér této druhé pevnosti poslechl. Pan Savojský, ihned zpravený o tak nečekaném vyklizení, se Asti okamžitě zmocnil a uvalil kontribuce na celý Montferrat. La Feuillade vytáhl, aby pevnost získal zpět; cestou bylo třeba dobývat postavení. Když dorazil k Asti, našel tam všechna vojska vévody savojského a hraběte Starhemberga, která stála za pevností; převedli do ní mnoho jízdy a pěchoty, která tvrdě udeřila na čelo malé armády, kterou La Feuillade přiváděl. Velmi se vyzdvihovalo, že sesedl z koně v čele granátníků, že obnovil boj, že zatlačil nepřátele až na kontreskarpu, že ukořistil dvě standarty. Ztrátami se nikdo nechlubil a na vrub dešťů a rozvodněných řek se připsal ústup, který podnikl od Asti, kam přitáhl, aby je oblehl, ale kde musel podstoupit tento boj, do Casale, kam jít neměl v úmyslu. V tomto boji u Asti jsme ztratili Imécourta a mnoho lidí, a Asti zůstalo vévodovi savojskému.

Ztráty mužů v Německu a v Itálii, větší ve špitálech než v bojích, vedly k rozhodnutí zvýšit stav o pět mužů na kompanii a odvést 25 000 mužů do milice, což znamenalo v provinciích velkou zkázu a velké zoufalství. Krále ukolébávali horlivostí, s níž se prý lid do ní hlásí; v Marly mu cestou na mši ukazovali několik ukázek po dvou, po čtyřech, po pěti mužích, dobře vybraných, a vyprávěli mu povídačky o jejich radosti a dychtivosti. Slyšel jsem to několikrát a slyšel jsem krále, jak je potom opakuje a libuje si v tom, zatímco já jsem ze svých statků a ze všeho, co se o tom říkalo, znal zoufalství, které ta milice působila — až do té míry, že se mnozí sami mrzačili, aby se jí vyhnuli. Křičeli a plakali, že je vedou na smrt; a bylo pravda, že je téměř všechny posílali do Itálie, odkud se nikdy nevrátil ani jediný. U dvora to nikomu nebylo neznámo. Lidé klopili oči, když poslouchali ty lži a královu důvěřivost, a potom si šeptem říkali, co si myslí o tak zhoubném lichocení. Bylo také rozdáno množství pluků k postavení, což vytvořilo podivný zástup plukovníků a štábů, které bylo třeba platit, a to bylo velmi škodlivé; místo aby se přidal prapor a eskadrona k plukům už postaveným, jejichž ducha by si brzy osvojily, a nebylo by nevýhody nových vojsk a malých pluků, jež se pro svůj malý počet rychle rozpadají.

Často jsem se vídal s Callièresem;¹⁴ oblíbil si mě a já jsem u něho nacházel velké poučení. Höchstädt, Gibraltar, Barcelona, smutné Tessého tažení, vzpoura Katalánska a sousedních zemí, ubohé výsledky v Itálii, vyčerpání Španělska i vyčerpání Francie, které bylo silně cítit na lidech i na penězích, neschopnost našich generálů, které dvorské umění chránilo před následky jejich chyb — všechny tyto věci mě přiměly k úvahám. Usoudil jsem, že je čas skončit válku dřív, než se vydáme v nebezpečí, že klesneme ještě níž, a že by ji bylo možné ukončit tím, že arcivévodovi dáme to, co bychom těžko udrželi, a že provedeme dělení, které by nemělo tu nevýhodu, že bychom svůj podíl nemohli udržet, jako tomu bylo u dělicí smlouvy uzavřené nejprve v Anglii a přijímané až do závěti Karla II.;¹⁵ dělení, které by Filipu V. ponechalo postavení velkého krále tím, že by mu dalo celou Itálii kromě toho, co tam drželi velkovévoda a republiky benátská a janovská, kromě církevního státu a Neapole se Sicílií, příliš vzdálených a od ostatního oddělených papežským státem; pro krále získat Lotrinsko a několik dalších zaokrouhlení a vévody savojského, lotrinského, parmského a modenského umístit jinde. Sestavil jsem si ten plán v hlavě, aniž jsem ho napsal, a řekl jsem ho Callièresovi, spíš abych se poučil, než že bych věřil, že jsem vymyslel něco zvlášť dobrého a proveditelného; byl jsem překvapen, když jsem viděl, že se mu zamlouvá. Vybízel mě, abych ho dal na papír a ukázal ho jako návrh třem ministrům, s nimiž jsem byl v důvěrném spojení. Několik dní jsem odolával; nakonec jsem na Callièresovo naléhání slíbil, že o něm s těmi pány promluvím, ale nedokázal jsem se odhodlat cokoli sepsat. Pan z Beauvilliers, jemuž jsem o něm řekl jako prvnímu, shledal ten plán velmi dobrým a velmi rozumným; pan z Chevreuse rovněž. Chtěli, abych o něm promluvil s oběma dalšími. Kontrast jejich odpovědí by příliš ztratil, kdyby mi ostych bránil uvést jejich odpověď, která oba líčí věrně podle skutečnosti. Kancléř mi odpověděl, když mě velmi pozorně vyslechl, že by mi rád políbil zadek, jen kdyby se to provedlo, a Chamillart s vážností, že král neodstoupí z celého španělského dědictví ani jediný mlýn. Od té chvíle jsem chápal, v jakém omámení žijeme a jak je třeba se obávat jeho následků.

Koncem listopadu přijel do Paříže hrabě z Aguilaru, kterého králi představil vévoda z Alby. Španělský král ho posílal ke králi, aby ho přesvědčil o obléhání Barcelony a aby král svolil, že je španělský král povede osobně, s pomocí králových lodí a vojsk. Aguilar ve svém poslání uspěl až příliš, k neštěstí obou korun, a korunu španělského krále to uvedlo do nejkrajnějšího nebezpečí. Byl, nebo tvrdil, že je, Manrique de Lara, španělský grand po matce a jediný syn onoho hraběte z Frigiliany, o němž byla řeč v souvislosti se závětí Karla II. a který její ustanovení veřejně oznámil císařovu velvyslanci způsobem tak krutým a tak zábavným, jak jsem tehdy vyprávěl. O tomto hraběti z Frigiliany by se dalo vyprávět mnoho pozoruhodných a zvláštních věcí; sám o sobě říkal, že by byl nejzlejším a nejošklivějším člověkem ve Španělsku, kdyby neměl syna. Ten byl mladý, plný ctižádosti, lsti, falše a černé zloby. Nevím, zda toto spojení způsobila podobnost, ale vévoda z Noailles a on navázali ve Španělsku úzké přátelství, které vždy zůstalo důvěrné a provázené naprostou důvěrou. Ještě nad svého přítele to byl první muž Španělska schopnostmi a první také duchem a tím, jak byl u dvora nebezpečný; velký zbabělec, velký lupič, a přece nedokázal zbohatnout. První místa mu postupně prošla rukama: s žádným nebyl nikdy spokojen a také mu žádné nezůstalo. Tehdy byl jedním ze čtyř kapitánů tělesné gardy a postupně byl plukovníkem pluku španělských gard, hlavou financí a déle hlavou války s veškerou mocí; generálním kapitánem a vrchním velitelem, šlechticem komory a oblíbencem, nakonec státním radou, to jest ministrem, a to všechno rychle za sebou. Stále obávaný a obecně nenáviděný strávil posledních dvacet let života v nemilosti, téměř stále ve vyhnanství na své komendě svatojakubského řádu,¹⁶ vzdálené víc než čtyřicet mil od Madridu, a to mil španělských, a ostatně odlehlé ode všeho. Bude ještě nejednou příležitost o něm mluvit. Tato komenda vynášela přes 30 000 livrů důchodu a byla vyhrazena kancléři řádu.

Aguilar, který měl Zlaté rouno, se o toto kancléřské místo ucházel, dostal je a Zlatého rouna, tehdy s ním neslučitelného, se vzdal. Vévoda z Frías, známější pod jménem konetábl Kastilie, týž, o němž jsem mluvil, byl tímto činem tak pobouřen, že z chvastounství vrátil svůj svatojakubský kříž i s komendou o 20 000 livrech důchodu, kterou měl, a požádal o Zlaté rouno, jehož se Aguilar vzdal, a dostal je. Tyto tučné komendy, ve třech španělských řádech dosti běžné, způsobovaly, že španělští páni zanedbávali Zlaté rouno; to se rozdávalo velkým pánům poddaným Španělsku nebo Španělsku nakloněným v Itálii a v Nizozemí, kteří po něm velmi bažili, vedle několika, o něž žádal císař pro přední pány, kteří mu sloužili. Avšak dvanáct nebo patnáct let po nastoupení Filipa V. na trůn našli způsob, jak se dohodnout s Římem, který učinil tyto tři řády slučitelnými s jinými za to, že kdo má i jiné řády, platí každých pět let skrovnou annátu ze svých komend, a i z ní ještě dostávají značné slevy. Od tohoto vynálezu začali největší španělští páni velmi dychtit po Zlatém rounu a snad ještě víc po Řádu Svatého Ducha. V téže době byl Ronquillo, o němž jsem mluvil, jmenován guvernérem Kastilské rady.

Když bylo s Aguilarem všechno ujednáno o obléhání Barcelony, vévoda z Noailles, který se nemohl zúčastnit posledních dvou tažení a jemuž se vedlo lépe, pobízen příkladem La Feuilladovým i příkladem svého otce, chtěl užít téže obouvací lžíce, aby se rychle dostal k velení armád. Požádal, aby směl jet velet do svého guvernérství v Roussillonu, dostal svolení a pospíšil si tam, aby velení nějaký čas vykonával, než bude zastíněn, až bude sloužit při obléhání Barcelony.

V téže době jsem s nejcitelnější hořkostí sdílel neštěstí pana a paní z Beauvilliers; měli dva syny, šestnáctiletého a sedmnáctiletého, urostlé a slibující všechno. Starší právě dostal pluk, aniž měl předtím jiné místo, a mladší měl dostat další. Mladší zemřel na neštovice ve Versailles 25. listopadu. Táž nemoc se začínala zmocňovat staršího, který na ni zemřel rovněž, 2. prosince. Otec a matka, proniknutí bolestí nad smrtí prvního, šli ihned přinést ji jako oběť při mši a oba při ní přistoupili k přijímání; při smrti druhého měli tutéž víru, tutéž odvahu, tutéž zbožnost. Jejich zármutek byl nesmírný a tento hlodavý červ trval po zbytek jejich života; navenek se nezměnilo nic. Pan z Beauvilliers pokračoval ve svých obvyklých povinnostech. Doma si však dopřál oddech a po několik dní vídal jen nejbližší rodinu a nejdůvěrnější přátele. Neznám kázání tak dojemné jako bolest a hlubokou odevzdanost jich obou. Jejich cit byl úplný, a přece nic neubíral jejich podrobení a odevzdání se Bohu; mlčení, zevnějšek mírný, zdánlivě klidný, ale soustředěný, a vždy několik slov života, která posvěcovala jejich slzy. Po prvním čase jsem jemně odváděl řeč jinam, když se mnou pan z Beauvilliers mluvil o svých dětech; všiml si toho a řekl mi, že si myslím, že činím dobře, když odvracím předmět bolesti, že mi za to děkuje, ale že je tak málo lidí, s nimiž si dovoluje o tom mluvit, že mě prosí, abych v řeči pokračoval, když o tom se mnou začne, protože mu to ulevuje, a že to dělá jen tehdy, když cítí, že ho to tíží; poslechl jsem ho a velmi často o nich se mnou mezi čtyřma očima mluvil, a viděl jsem opravdu, že mu ulevuje, když s ním o tom mluvím dál. Jeho zeť nebyl uzpůsoben k tomu, aby mu poskytl útěchu; držel svou ženu stále v Paříži a všechny ostatní dcery pana z Beauvilliers byly řeholnice. Budu mít až příliš příležitostí mluvit o vévodovi z Mortemartu.

Jezuité už dlouho usilovali o to, aby se zmocnili fary v Brestu a udělali z ní dobré obročí. Našli k tomu vhodnou skulinu a nepropásli ji; narazili však také na takový odpor všech obyvatel, že je nedokázali získat všemi svými sladkými a jemnými úskoky. Dali si dobrý pozor, aby svou věc nesvěřili žádnému soudu. Dosáhli evokace, aby byli souzeni před králem. Ať byl jejich vliv jakkoli velký a králova touha vyhovět všem jejich žádostem jakákoli, nebylo možné kvůli nim zlomit každé pravidlo a každou spravedlnost. Král jim přesto ze své moci faru přiřkl, ale s omezeními, která se jim nelíbila a která neutěšila obyvatele v tom, že mají proti své vůli takové pastýře.

Když se armády ve Flandrech a v Německu rozešly, přijel Marsin a krátce po něm Villars. Maršál z Villeroy byl poslední; zvolil si k tomu, aby se objevil, vánoční noc při jitřní. Král mu připravil přijetí, s nímž byl tím spokojenější, čím bylo veřejnější, a že při vstupu způsobil hodně rozruchu. Zbytek bohoslužby strávil tím, že dvořil dámám, přijímal poklony od předních osob, které tam byly, a projevy úcty od ostatních a udával takt s největším půvabem na světě a s přesností, kterou sám obdivoval.

Surville, jehož záležitost se stárnutím nelepšila, byl převezen z Arrasu do Bastily, zatímco La Barre zůstával zcela na svobodě.

Roquelaure dostal krátce po svém návratu u krále krátké slyšení, aby se ospravedlnil ze své nedbalosti při střežení linií, ze svého útěku a z veškerého zmatku, který z toho vzešel. Král, zamilovaný do slečny z Lavalu, dvorní slečny paní Dauphine, ji provdal za Birana¹⁷, syna Roquelaura, vévody na breve, výměnou za další vévodské breve pro něho. Sotva se zapomene na vtip, který mu vyklouzl v četné společnosti při narození jeho nejstarší dcery. „Slečno,“ řekl, „buďte vítána, nečekal jsem Vás tak brzy.“ Vskutku na sebe nedala čekat. Byl to šprýmař z povolání, který při spoustě nízké komiky říkal občas docela dobré věci, a to i o sobě samém, jak je vidět zde. Král vždy choval vážnost a zvláštní ohled k paní z Roquelaure, zrozené ostatně víc než kdokoli, koho jsem znal, k tomu, aby si razila cestu u dvora. Nakonec nedokázal odolat jejímu trápení nad postavením jejího manžela. Brzy uvidíme, jakým způsobem byl navždy vyňat ze služby. Do rodu velmi zadluženého nepřinesla věnem ani tolar. Její umění a její vliv z něho učinily jeden z nejspolehlivěji bohatých; ale šťastná krása byla za Ludvíka XIV. věnem všech věn, a paní ze Soubise je toho ještě docela jiným příkladem.

Koncem roku oženil Tessé svého nejstaršího syna s dcerou státního rady Bouchua, o němž jsem nedávno mluvil. Byl to opak sňatku paní z Roquelaure: ani duch, ani umění, ani rod, ani krása, ale tolary bez počtu, a právě to Tessé potřeboval.

Vévoda z Duras uzavřel sňatek přiměřenější. Oženil se se slečnou z Bournonvillu, jejíž celé jmění, velmi veliké, jí už připadlo smrtí otce i matky. Byla v Paříži v klášteře; maršálka z Noailles ji mívala často u sebe u dvora na plesy, kde tančila k okouzlení. Nikdy nikdo nepředstavoval lépe bohyni Mládí. Měla všechny její půvaby a všechnu její veselost. Maršálka s ní jednala tak docela jako s vlastní dcerou, že ji u sebe provdala a novomanžele u sebe ubytovala a živila. Kdo by to byl řekl maršálu z Duras, který maršála z Noailles nenáviděl a tak málo ho šetřil?

Listenois se rovněž v téže době oženil s dcerou hraběnky z Mailly; tyto dva sňatky, podepsané a ohlášené v posledních dnech tohoto roku, byly slaveny až v prvních dnech roku následujícího. Paní du Maine už dávno setřásla jho vytrvalé přítomnosti u dvora, úslužnosti a všeho, co nazývala nucením; nedbala ani krále, ani pana Prince, který by nepochodil, kdyby jí odporoval tam, kde už nic nezmohl král, jenž přistoupil na důvody pana du Maine. Při sebemenší námitce musel pan du Maine snést všechnu povýšenost plynoucí z nerovnosti sňatku a často kvůli maličkostem nálady a povyk, které v něm právem vzbudily obavy o její rozum. Rozhodl se tedy nechat ji dělat, co chce, a nechat se ničit slavnostmi, ohňostroji, plesy a komediemi, které začala sama hrát zcela veřejně a v kostýmu herečky téměř každý den v Clagny, domě u Versailles a jakoby v něm, nádherně postaveném pro paní z Montespan, která jej darovala panu du Maine, když se přestala přibližovat ke dvoru.

Koncem roku byl vévoda z Berry zbaven svých vychovatelů. Nikdy žádný mladík nebyl tak rád.

Konečně se Montmélian, tak dlouho blokovaný, 12. prosince vzdal. Hned potom bylo učiněno správné rozhodnutí vyhodit jej do povětří.

Rok skončil a následující začal krutým rozruchem kolem biskupa z Met. Nikdy nebylo příhody tak hlučné ani směšnější. Chórový chlapec, o němž se potom říkalo, že je kanovníkem metského kostela, syn lehkého jezdce gardy, vyběhl na útěku a s pláčem z pokojů pana z Met, kde byl sám, zatímco jeho služebnictvo obědvalo, a šel si stěžovat matce, že ho pan z Met krutě zbičoval. Z tohoto bičování, velmi nerozvážného a — bylo-li pravdivé — velmi málo příslušného biskupovu řemeslu, chtěli dobrotiví lidé dát vyrozumět něco horšího, a kapitula katedrály se začala bouřit a pořizovat úřední zápisy. Lehký jezdec přispěchal poštou do Versailles, kde se vrhl králi k nohám se suplikou a žádal spravedlnost a zadostiučinění. Maršálka z Rochefortu mě dala všude hledat, pověděla mi o té příhodě a požádala mě, abych předem získal Chamillarta, který měl Mety ve svém odboru, a abych neopomenul nic, čím bych ho přiměl, aby účinně posloužil panu z Met ve věci tak kruté, kterou proti němu vyvolali jeho nepřátelé a která se dotýkala cti celé jeho rodiny. Ihned jsem to vykonal a Chamillart, od přírody úslužný, se toho ujal tím nejlepším způsobem. Dal si tedy od krále nařídit, aby napsal intendantovi v Metách, že má tu věc utišit a postarat se, aby se o ní už nemluvilo. Avšak kardinál z Coislinu, zpravený v Orléansu o tom rozruchu, muž, který byl čest, zbožnost a čistota sama, přispěchal v okamžiku, kdy se to dověděl, a prosil krále za sebe i za svého synovce, aby věc byla objasněna a aby byli potrestáni ti, kdo si to zaslouží; aby jeho synovec, je-li to on, ztratil své biskupství i svůj úřad, jichž by byl nehoden; ale že je také spravedlivé, je-li nevinen, aby náprava pomluvy byla veřejná a úměrná zlobě, s níž mu chtěli ublížit. Věc trvala od Vánoc, kdy kardinál z Coislinu přijel, do 18. ledna, kdy král nařídil, že lehký jezdec s celou svou rodinou půjde veřejně odprosit pana z Met u něho, v biskupském paláci, a že rejstříky katedrální kapituly budou prohlédnuty a všechno, co do nich mohlo být zapsáno a co se mohlo pana z Met dotýkat, bude zcela vyňato a odstraněno, takže ten povyk, zprvu strašlivý, se brzy rozplynul v dým.

Zvláštní je, že se pan z Met stal knězem po dohodě se svým strýcem, proti vůli a bez vědomí svého otce, který ho chtěl oženit, když viděl, že markýz z Coislinu, jeho starší syn (a měl jen tyto dva), je od svého sňatku víc než zjevně impotentní. Soudilo se tedy, že abbé z Coislinu, který měl malé opatství a nástupnictví v úřadě svého strýce, cítil, že je impotentní jako jeho bratr, a nechtěl se jako on vystavit manželství, a že ho od něho tento důvod odradil víc než strach z toho, že zemře hlady, ještě spíš než jeho bratr. Pravda je, že měl tak málo vousů, že se dalo říci, že nemá žádné, a že ačkoli jeho život nebyl nikdy ani zbožný, ani příliš uměřený, nikdy se nedaly napadnout jeho mravy. Další běh jeho života, stále zvláštního, protože zvláštní byl velmi on sám, a života nesmírně spořádaného, věnovaného jeho diecézi až do smrti, která přišla roku 1733, a zářícího největšími a nejlepšími skutky všeho druhu, skrytými i veřejnými, skvěle vyvrátil buď nerozvážnost, nebo úklad, z nichž jeho strýc i on málem zemřeli žalem a z nichž se zdraví strýcovo už nikdy docela nezotavilo.