Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola pátá

Můj brissacký spor. — Dvě vážné překážky nástupnictví v hodnosti Brissac. — Cossé přijat jako vévoda a pair z Brissacu. — Stav a obnovení mého brissackého sporu. — Cesta do Rouenu. — Zvláštní pozornost krále. — Odvěká důvěrnost mezi vévodou z Humières a mnou navždy přerušena. — Brissacův nevděk. — Spěšná jízda do Marly. — Služba La Vrillièrova. — Vyhrávám svůj spor. — Pan a paní d’Hocqueville. — Kariéry, které z tohoto sporu vzešly. — Příběh o abbém, pozdějším kardinálovi z Polignaku.

Nepovažoval jsem za vhodné přerušovat sled událostí tohoto roku vyprávěním o příhodě, která se týká jen mne a která by tu ani nemusela mít místo, nebýt souvislosti, jež se ukáže mezi semeny, která při ní zcela přirozeně zapadla, a důležitějšími záležitostmi, jež se rozvinou později. Výše (t. II, s. 231) bylo vidět, na jaké obtíže narazil hrabě z Cossé¹, když měl nastoupit v hodnosti po vévodovi z Brissacu, svém bratranci a mém švagrovi²; jak málo rodinných důvodů jsem měl zasazovat se o něj, s nímž mě ostatně nic nepojilo, a že mě přesto zájem na tom, aby naše hodnosti v našich rodech pokračovaly a aby jejich trvání nezáviselo na špatném stavu pozůstalosti, na náladě věřitelů a na lidském rozmaru, přiměl ujmout se Cossého věci do té míry, že jsem pro něj utvořil stranu s několika předními pairy, které jsem vyburcoval a strhl, proti řadě jiných, kteří, velmi nemístně lákáni tím, že by postoupili o jedno místo v pořadí podle stáří hodnosti (a Brissac je starší než já), se spojili, aby toto pairství zaniklo, a dali se mnou mluvit, abych se k nim přidal, a které rázem zastavil opačný spolek, jejž jsem ihned vytvořil. Nyní je třeba říci, že vedle všech důvodů k nespokojenosti, které jsem měl se švagrem, který byl metlou mé sestry — do té míry, že k jejich odluce mohlo dojít jen zásahem pana Prince, onoho hrdiny, jenž vzal do úschovy listiny, aby je předložil, kdyby pan z Brissacu někdy chtěl proti té odluce vystoupit, a tyto listiny by jej osobně přivedly hodně daleko; odluka pak byla potvrzena parlamentem a trvale dodržována —, vedl jsem se švagrem od sestřiny smrti a od jeho smrti s jeho právními nástupci spor, v němž šlo o pět set tisíc livrů. Má sestra, zemřelá roku 1683, mě ustanovila svým univerzálním dědicem. Pánové La Reynie a Fieubet, dva tak známí státní radové, byli vykonavateli její závěti a pan Bignon, další rovněž velmi vážený státní rada, byl soudně zvolen mým poručníkem pro toto dědictví po dobu mé nezletilosti, aniž kdokoli z těch tří byl s námi sebeméně příbuzný. Pan z Brissacu a po něm jeho právní nástupci po mně žádali sto tisíc tolarů. Já tvrdil, že nedlužím nic, a žádal jsem naopak po nich dvě stě tisíc franků, které zbývaly ze šesti set tisíc věna mé sestry. Tato tak výsadní pohledávka, byla-li by uznána za oprávněnou, předcházela všem osobním věřitelům mého švagra a při jejich množství způsobovala, že o stejnou částku by jejich pohledávky vyšly naprázdno. Pan z Cossé, který se mohl stát vévodou jen z titulu svého dědictví, byl tedy povinen zaplatit je všechny. Navrhl mi, že sepíše listinu, jíž se za mých pět set tisíc livrů zaváže svým vlastním a osobním jménem, a jeho žena s ním, abych byl zajištěn, ať můj spor dopadne jakkoli. Nechtěl jsem to, ačkoli na mě on i ti, kdo se starali o mé záležitosti, sebevíc naléhali.

Uvážil jsem³, že bych ho zničil nejen tak těžkým závazkem, kdybych svůj spor prohrál, ale že bych tím také dal výstražné znamení, kdyby věc vešla ve známost — a bylo sotva možné, aby nevešla —, a že by mnoho věřitelů, jejichž pohledávky byly ohroženy, donutilo Cossého udělat pro ně totéž a úplně by ho vyčerpali. Raději jsem tedy dal pět set tisíc livrů v sázku rozsudku, který měl přijít, než abych si je dal zajistit, jakkoli jistá byla záruka, kterou mi Cossé nabízel, jak silou listiny, tak stářím té pohledávky a její předností. Cossé byl přemožen velkomyslností tak málo očekávanou; maršálky z La Meilleraye⁴ a z Villeroy neméně. Stal jsem se hlavou jeho rady pro všechny jeho kroky. Každé ráno byl u mne a moji právní zástupci vedli ty jeho krok za krokem. Neobešlo se to bez námahy a bez překážek. Maršál z Villeroy mu urovnal jednu, která by byla zmařila všechno naše úsilí: naklonil mu prvního prezidenta Harlaye⁵, otroka přízně. Maršál se jí tehdy skvěl a Harlayovi nadto lichotilo jejich blízké příbuzenství; matka prvního maršála z Villeroy, babička tohoto, byla z rodu Harlayů, dcera slavného Sancyho.

Dvě zásadní obtíže závisely na něm, neboť parlamentu vládl tvrdou rukou, jak to dělával. Maršálka z Villeroy, sestra mého švagra a jeho přirozená a nepominutelná dědička, se zřekla jeho dědictví ve prospěch Cossého, jejich bratrance. Maršál z Villeroy jí k tomu dal svolení a přiměl k témuž zřeknutí i své děti. Jenže učinit někoho vévodou a pairem nezáviselo na přízni dědičky. Kdyby dědictví přijala, hodnost by zanikla, protože nebyla určena ženám; když se ho zřekla, Cossé, který byl muž a pocházel od prvního nabyvatele hodnosti, získával s dědictvím i hodnost. Protože však dědictví na něj přecházelo jen proto, že je odmítla žena, dalo se mu namítnout, že může dostat pouze to, co by byla získala ona, v jejíž osobě by hodnost zanikla, a že tedy má nárok jen na majetek, ne na hodnost; a právě tomu by Cossé nikdy nedokázal čelit, kdyby tuto námitku vznesli lidé k tomu oprávnění, jako byli pairové, zvláště ti, jejichž pairství bylo mladší než zřízení Brissacu.

Druhá obtíž, jíž byl první prezident pánem, měla jiný, ještě nepříjemnější osten, který by, kdyby se ho chopili odporující pairové, sám stačil k zániku pairství: parlament totiž při registraci pairství Brissac výslovně vyňal pobočné příbuzné uvedené ve zřizovací listině; a Cossé, třebaže pocházel z muže na muže od prvního nabyvatele, svého praděda, byl z mladší větve, a tudíž příbuzný pobočný. Harlay, zčásti obratností, zčásti autoritou, obojí přešel, a když bylo vše urovnáno s věřiteli, což trvalo dost dlouho, připravil vše k tomu, aby byl Cossé přijat v parlamentu jako vévoda a pair z Brissacu; ten tam složil přísahu a zasedl tehdy bez jakýchkoli potíží, 6. května 1700. Neobešlo se to bez nových díků od něho i od celé jeho rodiny, plných veřejného ujišťování, že hodnost, jíž se právě ujal, dluží zcela, a to nejednou, mně. Král se do toho nechtěl vměšovat a odkázal tu věc parlamentu.

Když byla tato velká záležitost dovršena, nebál jsem se už, že mu způsobím nesnáze, obnovím-li svůj spor, který jsem přerušil jen kvůli němu. Vyhrál jsem jej dvakrát po sobě u rouenského parlamentu proti švagrovi, který se podruhé oženil se sestrou Vertamonta, prvního prezidenta Velké rady, a měl tak v pařížském parlamentu celé její početné příbuzenstvo; proto byla věc přenesena k parlamentu rouenskému. Nešlo o nic nového. Vévodkyně z Aumontu⁶, která mému švagrovi v posledních letech jeho života půjčila peníze a jejíž pohledávka byla ohrožena, chtěla s několika dalšími, stejně novými věřiteli předložit týž spor znovu k rozhodnutí pařížskému parlamentu jako věc pro ni zcela novou, protože v době mých rozsudků ještě věřitelkou nebyla, třebaže nemohla uvést nic, co by nebyl řekl už můj švagr při prvním rozsudku, jehož jsem dosáhl, a jeho věřitelé s ním při druhém. Bylo nutno dojít až k určení příslušného soudu v radě⁷. Vévodkyně z Aumontu, zneužívajíc sklíčenosti, v níž byl kancléř Boucherat⁸ v posledním období svého života, oddalovala věc, jak jen mohla, a dosáhla toho, že bylo jeden po druhém jmenováno dvaadvacet zpravodajů, které všech dvaadvacet odmítla a které jsem já všechny přijal. Kancléř nakonec jmenoval Mélianta, syna onoho Mélianta, příbuzného a tak oddaného služebníka pana z Luxembourgu, který se pro něj tolik a tak veřejně zasazoval v jeho sporu o přednost proti nám. Tento zpravodaj se mi z toho důvodu velmi nelíbil; byl to však už třiadvacátý a nebylo radno dávat paní z Aumontu příležitost k nekonečným kličkám. Věděli jsme s naprostou jistotou, že ve věci samé má úspěch zajištěn, zůstane-li spor u vyšetřovací komory, které byly její pře u pařížského parlamentu přiděleny, a Menguy, zpravodaj všech těch pří, který by byl zpravodajem i této, se nestyděl prohlásit to zcela nahlas. Já zase jsem doufal, že u rouenského parlamentu najdu potřetí touž spravedlnost, s jakou jsem se tam setkal dvakrát předtím. Na obou stranách jsme se tedy horlivě činili, a tak se věci měly, když jsem začal naléhat na toto rozhodnutí, které vévodkyně z Aumontu tolik oddálila a které by byla nechala spát po celý život.

A tak došlo na obcházení soudců. Mé překvapení, abych neřekl víc, bylo veliké, když jsem zjistil, že mi v cestě stojí nový vévoda z Brissacu, po všem, co jsem pro něj udělal, a po všech jeho ujišťováních. Postěžoval jsem si na to maršálce z Villeroy. Pokárala ho, ale později ji tak velký zájem, o který mu šlo, svedl k tomu, že mu posloužila svým vlivem, z oné nezměrné lásky, kterou chovala ke svému rodu; mně přitom zachovala totéž přátelství a touž důvěrnost a volnost styku. Ačkoli mě neoslňovalo nic jiného než zásluhy maršálů z Brissacu⁹ — skvělé činy a služby prvního, obratnost, znalost dvora, křivolaké cesty, statečnost a činy druhého, v pravou chvíli provedené změny stran třetího — a vůbec nic z toho, co jim předcházelo, kde se vskutku není čeho chytit, přátelství a to, že jsem tuto maršálčinu rodovou pošetilost znal, mě přimělo odpustit jí to a žít s ní jako obvykle. Nejpodivnější se mi zdálo naše zjištění, že to, co jsem já odmítl, si paní z Aumontu vymohla za to, že panu z Brissacu ustoupí z cesty k jeho hodnosti. On a jeho žena se zavázali za pohledávku paní z Aumontu pro případ, že by o ni přišla, takže tento spor byl méně její než pana z Brissacu.

Méliant, na něhož proti mně naléhala celá jeho rodina, kterou jsem při sporu s panem z Luxembourgu příliš nešetřil, náš spor prostudoval. Byl proti mně zaujat a nadto si přál, abych neměl pravdu a aby se mohl utvrdit v názoru, který si předem udělal. Práce, kterou vykonal, ho vyvedla z omylu a spravedlnost zvítězila nad vůlí. Byl dokonce tak pobouřen kličkami, které ve věci shledal, i těmi, o nichž mu paní z Aumontu, pokládajíc ho za svého, nezastírala, že je chystá, že si pospíšil věc přednést a kvůli tomu zatajil své rodině smrt sestry, kterou měl velmi rád.

Zištnost, která plodí nízkost, zavedla už před řadou let zvyk dávat se při rozhodování velkých sporů doprovázet. Dostavili jsme se tedy, jedni i druzí, k příchodu soudců do rady s početným příbuzenstvem. Hovořil jsem v zasedací síni rady s několika soudci, zatímco pan z Brissacu stál u dveří a díval se, jak vcházejí. Uklouzla mu jakási hloupost o paní z Mailly, dámě šatny, a mimo jiné o všech Bouillonech, kteří byli s námi, a okázale se vybavoval s přicházejícími soudci, aby paní ze Saint-Simon zabránil s nimi mluvit. Ať byla jakkoli mírná a skromná, toto počínání se jí nelíbilo. Neubránila se a řekla mu, že se diví, když ho vidí tak horlivého proti mně. Odpověděl dosti zdvořile, že rozdíl pěti set tisíc livrů je pro něj tak velký, že se nelze divit, je-li na něj citlivý. „Ale pane,“ odvětila mu paní ze Saint-Simon hlasem umírněným, avšak hrdě, „mnohem větší rozdíl byl v tom, být panem z Cossé, anebo se shledat vévodou z Brissacu.“ Otočil se na podpatku a zmizel. Přešel nádvoří a odešel k Livrymu, kde bývalo po celý den vždy mnoho lidí a hrálo se vysoko. Dal se do řeči o svém sporu, který byl novinkou dne. La Cour, který hrál a který býval kapitánem gardy pana maršála z Lorges, se ho zeptal, zda neslyšel, že jsem ho vévodou a pairem udělal já. Síla pravdy ho přiměla výslovně to přiznat. Nato se na něj všichni sesypali. Nakonec on a paní z Aumontu prohráli svůj spor s hanbou, totiž s pokutou a náhradou nákladů, a věc byla odkázána do Rouenu. Lidé jsou ochotni být nevděční, ale nechtějí být z nevděku podezíráni. Dvůr, který je nevděčníků plný, hlasitě křičel proti Brissacovi a proti kličkám paní z Aumontu, o nichž jsme nenechali nikoho v nevědomosti, a všichni, počínaje královským rodem, nám blahopřáli.

Už celá léta bylo vše připraveno k rozhodnutí, a přece k němu nemohlo dojít. Pan z Aumontu jezdil každý rok na sedm nebo osm měsíců do Boulogne a každý rok přišly státní listy (lettres d’État)¹⁰. Po jeho smrti chtěla paní z Aumontu, která se postarala o to, aby na věci měl jakýsi zájem i její nevlastní syn, stejně využít státních listů jeho. Znal jsem se s ním velmi dobře a on nikdy neměl důvod svou macechu milovat ani si jí vážit. Dal mi slovo, že jeho státní listy nedostane, a na to slovo jsme se letos připravili, abychom dali spor v Rouenu rozhodnout. Byl jsem tam už jednou, když byla věc odkázána k písemnému projednání. Le Guerchois, s nímž mě tento spor od mládí sblížil, tam tehdy přijel se mnou. Jeho otec tam zemřel jako generální prokurátor s tou nejlepší pověstí a jeho nejbližší příbuzní tam zaujímali přední místa v soudcovském stavu. Pan z Bouillonu a všichni Bouillonové, kteří pamatovali, co jsem udělal v jejich sporu o clunyjské koadjutorství, nezanedbali nic, aby mi to oplatili, a měli v Rouenu velký vliv. Věc, jak se nám zdálo, šla sama od sebe, a na cestu do Rouenu jsme nepomýšleli. Zatímco se tam na naší věci pracovalo, odjeli jsme s panem a paní z Lauzunu a s dobrou společností na čtrnáct dní do La Ferté. Nebyli jsme tam ani týden, když nám z Rouenu vzkázali, že jsou tam pánové z Brissacu a z Humières¹¹ a že nám všichni přátelé důrazně radí, abychom tam přijeli. Vyrazili jsme tedy okamžitě a ubytovali se v krásném domě pana d’Hocqueville, prvního prezidenta berního soudu, jehož bratr byl prezidentem parlamentu (à mortier). Matka Le Guerchoise byla jejich sestra; měl jsem příležitost prokázat několika předním členům tohoto parlamentu značné služby; a tak se celé město předhánělo, kdo nás lépe pohostí. Museli jsme si vymoci, abychom směli obědvat u sebe, protože jsme chtěli každý den dávat oběd pro velkou společnost, a večer jsme chodili tam, kam jsme byli pozváni, a pozváni jsme byli vždy, a to na týden dopředu. Byly to spíš slavnosti než večeře. U mne se lidé tlačili. Nikdy jsem neviděl lidi tak zdvořilé, tak milé, ani okázalejší a společensky příjemnější. Zlé bylo jen to, že jsme tam vůbec nespali, protože bylo třeba už časně zrána běhat po naší záležitosti. Pánové z Brissacu a z Humières se ubytovali v hostinci a dostalo se jim malého přijetí. Přijeli poštou a bez výpravy; naše okázalé vystupování se líbilo víc.

Když jsme tam byli osm nebo deset dní, dostal jsem dopis od Pontchartraina, který mi sděloval, že se král s překvapením dozvěděl, že jsem v Rouenu, a pověřil ho, aby se mě jeho jménem zeptal, proč a na jak dlouho tam jsem — tak bedlivě sledoval, co se děje s lidmi význačnými, které byl zvyklý vídat kolem sebe, třebaže se netěšili žádné důvěrnosti. Odpověď mi nedala práci.

Od dětství jsem byl důvěrným přítelem vévody z Humières, takže jsme se vídali denně. Tento spor nezpůsobil v našem přátelství ani v našem chování sebemenší změnu. Vyhledali jsme se, jakmile jsem byl v Rouenu. Chodil ke mně na oběd, a když jsem dal o tom přátelství vědět, zvali ho na večeře spolu s námi. Co se týče Brissaca, vystavil jsem jeho nevděk na odiv a prohlásil jsem, že ho nechci vidět ani potkat. Byl tím tak zdrcen hanbou a rozpaky, že se nám vyhýbal velmi důkladně, a opravdu jsme ho nikde neviděli. Dal mi o tom s bolestí promluvit, ale v tomto chování vůči němu jsem vytrval; a doneslo se mi, že všude přiznává všechno, co jsem pro něj udělal. V justičním paláci, jediném místě, kde jsem ho viděl, totiž při příchodu soudců, jeho vůči mně rozpačité, a smím-li to říci, uctivé vzezření člověka, který mi byl zavázán jen tím, čím jsem ho učinil, ukazovalo všem tíhu role, kterou hrál, a tento kontrast mezi ním a panem z Humières ve vztahu ke mně byl pro město podívanou.

V paláci byli téměř sami. S námi byl zástup lidí a všechny přední dámy, dokonce i manželky několika našich soudců a téměř všechny manželky prezidentů parlamentu (à mortier), což nás u manželek našich soudců velmi překvapilo. Parlament, to jest velká komora, byl tak ohleduplný, že odložil všechny ostatní věci, aby rozhodl tu naši. Zpráva zpravodaje už značně pokročila, když ji přerušila překážka ze všech nejméně předvídatelná. Část odpoledne jsem strávil na procházce s panem z Humières. Zdál se mi vůči mně ztrápený a rozpačitý. Byli s námi lidé, což mi zabránilo zeptat se ho, co mu je, a také on, jak mi později řekl, měl několikrát ústa otevřená, aby mi to pověděl. Vrátil jsem se k paní ze Saint-Simon a chystali jsme se odejít na večeři k prezidentu de Motteville, když jsme dostali zprávu, že existují státní listy, které nám budou nazítří ráno doručeny. Nemám v úmyslu nudit vyprávěním o tom, co zajímá jen mne; je však třeba vysvětlit, co souvisí s důležitějšími věcmi, k nimž se ještě dostaneme. Bylo to v pondělí večer. Rouenský parlament, jehož prázdniny nejsou stanoveny na stejnou dobu jako v Paříži, končil následující sobotu. Tournelle a střídání prezidentů, kteří jsou tam všichni prezidenty à mortier a předsedají hned velké komoře, hned komoře vyšetřovací, by nám v příštím zasedacím období dalo samé nové soudce, s touto věcí neobeznámené a neznalé, před nimiž by se bylo muselo začít znovu jako se zcela novou věcí, a to jsme ještě nevěděli, kdy by kličky skončily. Na druhé straně byl král v Marly, kde nebylo příkladu, že by vyslechl cokoli o záležitosti soukromých osob, ani že by se takové věci před ním přednášely jinde než v radách depeší, které se konaly jednou za čtrnáct dní a často i řidčeji, ani že by státní listy, a to lidí tak vážených, byly zrušeny bez sdělení druhé straně, což s sebou neslo další průtahy.

Pan d’Hocqueville a paní ze Saint-Simon mi poradili, abych jel do Marly sám, místo abych tam poslal kurýra s dopisy, jak jsem chtěl, a abych tu cestu utajil. Uposlechl jsem je. Přijel jsem tam v úterý 8. srpna v osm hodin ráno. Kancléř a Chamillart mě politovali, ale měli za to, že náprava je nemožná.

La Vrillière¹², který měl Boulogne ve svém resortu a přes něhož měla má záležitost projít, se nabídl ke všemu, i s rizikem, že ho král špatně přijme. Když jsme se poradili, pohostil mě obědem, sám se mnou sepsal mou žádost a rozhodl se, že nazítří ráno požádá krále o dovolení přednést ji na začátku zasedání státní rady. Oba ministři to schválili, aniž se odvažovali doufat v úspěch. Šel jsem o své příhodě a o svých krocích zpravit vévodu z Beauvilliers, který dal požádat Torcyho, aby k němu přišel, abych mohl zpravit i jeho a nemusel se ukazovat; poté jsem odjel přenocovat do Versailles a nazítří ráno jsem tam čekal na La Vrillièra u něho doma. Přijel k polednímu a oznámil mi, že státní listy byly zrušeny všemi hlasy. Sepsal přede mnou rozhodnutí a pohostil mě obědem, během něhož bylo přepsáno načisto. Podepsal je. Odnesl jsem je kancléři, který také přijel poobědvat do Versailles cestou do Pontchartrain — a byl to div, že nocoval v Marly. Na místě mi rozhodnutí zpečetil a já se vydal zpět do Rouenu, kam jsem dorazil ve čtvrtek ve dvě hodiny ráno, tři hodiny po kurýrovi, jímž jsem tam tu sotva očekávanou zprávu poslal.

Pan z Brissacu odjel a se svou radostí, že mou věc odložil na dlouhé časy, se svěřoval všem poštmistrům po cestě, kteří mi to, překvapeni, že mě vidí tak brzy projíždět zpátky, vyprávěli. Dostal jsem ještě kancléřův příkaz parlamentu, aby přikročil k rozhodnutí, ať se stane cokoli. Pontcarré, první prezident, patřil k našim přátelům. Od mé cesty, s níž byl důvěrně seznámen, si nic nesliboval a velmi rád se dozvěděl o jejím úspěchu. Dal soudcům oznámit, aby se sešli v sobotu 11. srpna¹³, poslední den zasedání parlamentu, časně ráno. Už od čtyř hodin jsme měli u sebe nesčetné množství mužů i žen, kteří nás chtěli doprovodit do paláce. Teprve tehdy bylo doručeno zrušení státních listů. Parlament byl těmi státními listy velmi popuzen, když předtím kvůli naší věci všechno odložil. Vyhráli jsme ji jednohlasně, s pokutou a náhradou nákladů a za jásotu, jímž se palác rozléhal a který nás provázel ulicemi. První prezident, kterého velmi naléhavě volaly domácí záležitosti, byl tak laskav a počkal na výsledek mé cesty, třebaže si od ní nic nesliboval. Šli jsme poděkovat jemu i našemu dřívějšímu a novému zpravodaji. Do své ulice jsme se nemohli dostat, tak byla plná, a dav byl i v domě. V kuchyni vypukl oheň a byl to div, že byl uhašen bez škody, když předtím neobyčejně hrozil a proměnil nám radost v hořkost. Jen pán domu se tím nedal vzrušit, s obdivuhodnou pevností. Přesto jsme obědvali ve velké společnosti; a když jsme po tři nebo čtyři dny vyřizovali svá poděkování, vrátila se má matka do La Ferté a my, paní ze Saint-Simon a já, jsme se jeli podívat na moře do Dieppe a pak do Cany, krásného sídla a krásného panství našeho hostitele, který si velmi přál nás tam vidět.

Byl to jeden z těch prostých, přímých, skromných soudců starých časů, velkomyslných, schopných přátelství a služeb, ale především spravedlivých. Byl velmi bohatý a bezdětný. Jeho žena z toho zámku nikdy nevycházela. Byla sestrou abbého Le Boults, který zemřel jako králův almužník, byla vysoká, urostlá a dlouho žila naplno ve světě. Protože měla mnoho ducha, a to ducha milého, nenuceného a veselého, uchovala si všechen půvab, způsoby i volnost světa při nejvyšší zbožnosti a nejpřísnějším životě, jaký vedla už několik let, v samotě a téměř nepřetržité modlitbě, stále zaměstnána dobrými skutky, a to těmi nejnamáhavějšími a nejkajícnějšími; to vše však bylo jen pro ni, nikdo to na ní nepozoroval. Oba dávali mnoho chudým a žili ve velké shodě. Byli předmětem obdivu svého kraje. Opustili jsme je neradi, abychom si jeli na tři týdny odpočinout do La Ferté a odtud ke dvoru.

Paní z Aumontu nedokázala pochopit, jak její věc dopadla, a rozzuřilo ji to. Státní listy vylákala z moci své autority na správci svého nevlastního syna, který se od nich z Boulogne, kde byl, distancoval a oznámil mi to, jakmile se o tom dozvěděl, ale to už bylo po všem. Paní z Brissacu, když jela kolem našeho domu v Paříži, tam uviděla oheň, který si usmyslili zapálit sloužící, jež jsme tam nechali. Dala se zeptat na příčinu a tak se dozvěděla, jak její spor skončil. Její manžel se tak styděl, že se mi dlouho všude vyhýbal.

Tato záležitost založila několik kariér, za něž jsem vděčil Chamillartovu přátelství. Poslal Mélianta jako intendanta do Pau a odtud k armádě ve Španělsku, kde jsem mu prostřednictvím paní des Ursins a pana vévody z Orléans zjednal mnoho příjemného, a za regentství jsem jemu i Le Guerchoisovi vymohl každému místo státního rady. Tomu druhému jsem předtím opatřil intendanci v Alençonu, odkud přešel na intendanci ve Franche-Comté. Jeho bratr byl kapitánem ve francouzské gardě a umíral touhou dostat se z postavení, v němž se nepostupuje. Král si učinil pravidlem, že příslušníky tohoto sboru nikdy nepouští k plukům. Chamillart byl tak laskav, že o tom s králem promluvil, a byl dvakrát po sobě odmítnut. Viděl mě tím tak zarmouceného, že, aniž jsem o tom s ním nebo on se mnou znovu mluvil, odvážil se třetího pokusu a získal pro něj pluk Vieille-Marine. Le Guerchois si v čele tohoto pluku vedl skvěle. Brzy se stal polním maršálem, potom generálporučíkem, velmi vynikal schopnostmi a byl hojně využíván. Po celé italské armádě se vědělo, že právě jemu se vděčí za vítězství v bitvě u Parmy¹⁴, pro správnost jeho úsudku na první pohled a pro odvahu, s níž, maje toho dne službu, vzal na sebe, že dal obsadit usedlosti a změnil už provedené rozestavení, což celou akci zachránilo. Utržil tam však ránu, na niž po nějaké době zemřel, oplakáván všemi vojáky, všemi generály i celou zemí pro své čisté ruce a přesnou kázeň, a také mnou, velmi bolestně.

La Vrillière, který měl ve svém resortu Guyenne, měl už dříve příležitost prokázat mi citelné služby ohledně mého guvernérství v Blaye. Jeho děd a jeho otec byli velkými přáteli mého otce. Tato poslední služba dovršila ostatní a vynesla mu postavení, jaké za regentství zaujal — jediné při ztroskotání státních sekretářů. K tomu se dostaneme na příslušném místě.

Než tento rok uzavřu, je třeba načrtnout příběh, jehož pokračování přijde ve svůj čas. Abbé z Polignaku¹⁵ se po svých polských příhodách a po vyhnanství, které po nich následovalo, konečně znovu vynořil nad hladinu. Byl to vysoký, velmi urostlý muž s krásnou tváří, s velkým důvtipem, především s půvabem a způsoby, se všemožnými vědomostmi, s nanejvýš příjemným přednesem, dojímavým hlasem, výmluvností mírnou, vemlouvavou a mužnou, s přesnými výrazy, okouzlujícími obraty a osobitým vyjadřováním; všechno plynulo jako z pramene, všechno přesvědčovalo. Nikdo nebyl sečtělejší v krásné literatuře; uměl úchvatně přiblížit nejabstraktnější věci obecnému chápání, zábavně vyprávěl a znal povrch všech umění, všech výrob a všech řemesel. To, co náleželo k jeho vlastnímu stavu, k duchovní vzdělanosti a povolání, bylo tím, v čem se vyznal nejméně. Chtěl se líbit sluhovi a služce stejně jako pánovi a paní. Stále mířil k tomu, aby zapůsobil na srdce, na ducha i na oči. V rozhovoru s ním si člověk snadno připadal duchaplný a vzdělaný; jeho hovor byl úměrný lidem, s nimiž mluvil, a jeho mírnost a úslužnost působily, že lidé měli rádi jeho osobu a obdivovali jeho nadání. Jinak byl zcela zaujat svou ctižádostí, bez přátelství, bez vděčnosti, bez jakéhokoli citu než k sobě samému; falešný, marnotratný, nevybíravý v prostředcích, jak dojít k cíli, bez zábran vůči Bohu i lidem, ale se závoji a s jemností, které mu zjednávaly oklamané; především galantní, víc z povolnosti, z koketerie a ze ctižádosti než z prostopášnosti; a bylo-li srdce falešné a duše nepříliš poctivá, úsudek neměl žádný, jeho opatření byla mylná a v jeho duchu nebylo žádné přesnosti, což při zevnějšku nanejvýš půvabném a nanejvýš klamavém způsobilo, že mu v rukou vždy zašly všechny záležitosti, které mu byly svěřeny.

Při zjevu a nadání tak způsobilých udělat dojem mu pomáhal i rod, jemuž neodpovídalo jmění, což odvracelo závist a zjednávalo mu přízeň a přání úspěchu. Nejpůvabnější dámy dvora, nejváženější dámy pokročilejšího věku, muži nejvíce vynikající svým postavením nebo vážností, osoby obojího pohlaví, které nejvíc udávaly tón — ty všechny si získal. Kardinálská hodnost byla odjakživa jeho velkým cílem. Dvakrát se pustil do licenciátu, dvakrát ho zanechal. Školní lavice, seminář, učednická léta biskupského úřadu — to vše mu páchlo, nedokázal se k tomu upoutat. Potřeboval něco velkého, rozlehlého, státní záležitosti, intriky. Intriky kardinála z Bouillonu, k němuž se připojil, ho hodně odstavily a nejednou ho málem zničily. Torcy, jehož si pro své záměry vždy zvlášť pěstoval, ho několikrát zachránil a byl stále jeho důvěrným přítelem; a od tohoto posledního návratu ho neustále obklopoval celý výkvět dvora, skvěle v něm zářil a byl jeho potěšením. Sám král se mu poddal prostřednictvím pana du Maine, jehož ženě se zcela oddal. Byl při všech pobytech v Marly a lidé se předháněli, kdo si užije jeho kouzla. Měl je pro všechny stavy, osoby i povahy ducha.

Při všem svém důvtipu mu uklouzlo pochlebenství, jehož ubohosti si lidé všimli a jehož znění utkvělo v paměti i v opovržení dvořanů. Provázel krále po jeho zahradách v Marly, začalo pršet; král mu řekl cosi zdvořilého o jeho oděvu, málo vhodném, aby ho před deštěm ochránil. „To nic, Sire,“ odpověděl, „déšť v Marly nesmáčí.“ Velmi se tomu smáli a ten výrok mu byl velmi vyčítán.

V postavení tak příjemném vzbudilo jeho závist postavení Nangisovo, které bylo trvalé, a to, v němž nějaký čas vídal Maulevriera. Snažil se mít podíl na témž štěstí; dal se týmiž cestami. Paní d’O a maršálka z Cœuvres se staly jeho přítelkyněmi, snažil se dát najevo, oč mu jde, a bylo mu porozuměno. Brzy za krásných nocí čelil v zahradách v Marly nebezpečí Švýcarů. Nangis z toho zbledl. Maulevrier, ačkoli už byl ze hry, se po svém návratu rozzuřil tím víc. Abbého potkal jejich osud: všechno bylo zpozorováno; šeptalo se o tom, jinak se však přísně mlčelo. Zvítězit nad svým věkem mu nestačilo, chtěl něco pevnějšího. Umění, literatura, vědění a záležitosti, jimiž se zabýval, ho vedly k touze být přijímán v kabinetu monseigneura vévody z Bourgogne, od čehož si sliboval všechno, podaří-li se mu tam získat přístup.

Aby se tam dostal, bylo třeba získat ty, kdo k němu měli klíč. Byl to vévoda z Beauvilliers, který si po skončení výchovy uchoval plnou důvěru mladého prince. Jeho ministerský úřad a jeho dvorská hodnost mu zabíraly všechen čas. Nebyl učenec ani člověk velkého literárního vzdělání a abbé se nestýkal s nikým, kdo by se stýkal s ním; nemohl tedy zaklepat přímo tam. Vévoda z Chevreuse však, zdánlivě méně zaměstnaný (a toto „zdánlivě“ budu mít brzy příležitost vysvětlit), Chevreuse, říkám, se abbému zdál přístupnější. Byl přístupný skrze literaturu a vědy, a jakmile byl jednou načat, byl snadný; z té strany byl tedy napaden. Nejprve byl obcházen v těch několika chvílích, kdy se objevoval veřejně u krále, pak lákán na háček nějakého problému nebo nějaké zajímavé otázky k hlubšímu prozkoumání, poté snadno a nadlouho zadržován v galerii — a tak si abbé z Polignaku otevřel dveře jeho pokojů, obvykle tak zavřené. V krátké době pana z Chevreuse okouzlil, měl šťastnou náhodu, že tam viděl přicházet pana z Beauvilliers, a jevil se diskrétní, zdrženlivý, vždy na odchodu. Ponenáhlu se dával zdržet ve chvílích volna. Chevreuse ho vychvaloval svému švagrovi; abbé číhal na každou chvíli: oba vévodové byli jedno srdce a jedna duše; líbil-li se jednomu, zalíbil se i druhému, a přijímán u vévody z Chevreuse, byl brzy přijímán i u vévody z Beauvilliers.

Byli to dva muži zcela zaměstnaní, neodvažuji se říci utopení, ve svých povinnostech, kteří uprostřed dvora, kde z nich jejich úřady a přízeň činily významné osobnosti, žili jako v poustevně, v nanejvýš dobrovolné nevědomosti o tom, co se kolem nich děje. Okouzleni abbém z Polignaku a nevědouce o něm nic dalšího, oba měli za to, že vykonají velké dobro, přiblíží-li muže tak příjemně vzdělaného monseigneuru vévodovi z Bourgogne, který byl sám tolik vzdělaný a tak schopný se pobavit a ještě něco získat v rozhovorech, jaké s ním Polignac dokáže vést. Rozhodnout se, chtít a provést to bylo pro ně jedno a totéž; a tak byl abbé na vrcholu svých přání. Za nějaký čas uvidíme, kam až to u mladého prince dotáhl; ještě není čas o tom mluvit, nýbrž vrátit se kousek zpět.

Viděl jsem celou Polignacovu hru kolem Chevreuse. Naneštěstí pro mne mě křesťanská láska nedržela zavřeného v láhvi jako oba vévody. Jednoho večera jsem šel v Marly, jak jsem to dělal téměř denně, pohovořit si mezi čtyřma očima k vévodovi z Beauvilliers. Už tehdy jeho důvěra dalece přesahovala můj věk a mohl jsem s ním mluvit o všem, i o něm samém, a měl jsem to dokonce ve zvyku. Řekl jsem mu tedy, co už nějaký čas pozoruji u abbého z Polignaku a vévody z Chevreuse; dodal jsem, že u dvora nejsou dva jiní muži, kteří by se k sobě hodili méně než tihle dva; že s výjimkou Torcyho jsou všichni lidé, s nimiž má tento abbé nejužší styky, pro ně zbožím zakázaným; že také teprve nedávno vidím, jak se toto nové spojení utváří a vlastně teprve rodí; že pan z Chevreuse abbému naletěl a že je pouze mostem, po němž chce abbé dojít až k němu samému, aby ho okouzlil svou řečí, tak jako pana z Chevreuse okouzluje učenými věcmi; že cílem toho všeho je jen otevřít si skrze ně kabinet monseigneura vévody z Bourgogne. Přišel jsem s tím příliš pozdě; Beauvilliers už byl sveden, ale ještě s ním neměl zcela přímý styk, a proto v jeho mysli ještě nebylo řeči o tom, že by ho přiblížil mladému princi. „Nu dobrá,“ řekl mi, „kam ta úvaha míří a co z ní vyvozujete?“ „Vyvozuji z ní,“ řekl jsem mu, „že ani jeden z Vás neví, co je abbé z Polignaku zač; oba mu naletíte, uvedete ho k monseigneuru vévodovi z Bourgogne, a to je vše, co od Vás chce.“ „Ale v čem je tu jaké naletění?“ řekl, skočiv mi do řeči, „a mohou-li být jeho rozhovory monseigneuru vévodovi z Bourgogne skutečně užitečné, co lepšího lze udělat než umožnit mu, aby z nich těžil?“ „Výborně,“ řekl jsem mu, „přerušujete mě a držíte se své myšlenky; a já, který ho dobře znám, Vám předpovídám, že jste dva muži u dvora, kteří se mu hodí nejméně a kteří by mu nejvíc překáželi, a že jakmile ho jednou uvedete k monseigneuru vévodovi z Bourgogne, okouzlí ho jako čarovná siréna, a Vás samého, k němuž mluvím a který se tak právem pokládáte za tak hluboko usazeného v srdci i v mysli svého svěřence, vypudí z obojího a usadí se tam na Vašich troskách.“ Při těch slovech se celý vévodův výraz změnil, zatvářil se mrzutě a přísně mi řekl, že mě už nelze poslouchat, že nezměrně přestřeluji, že mám o všech lidech příliš špatné mínění, že to, co mu hodlám předpovídat, není ani v abbého úmyslu, ani v možnostech věcí, a že mě prosí, abych, aniž rozhovor povedeme dál, o tom s ním už nemluvil. „Pane,“ odpověděl jsem mu, také rozzloben, „bude Vám vyhověno, ale pravdivost mého proroctví zakusíte; slibuji Vám, že Vám o tom už nikdy neřeknu ani slovo.“ Chvíli zůstal chladný a uzavřený do sebe; začal jsem mluvit o něčem jiném, chytil se toho a vrátil se ke mně ke svému obvyklému chování. Zde je třeba se zastavit až do jiné doby a zatím začít sledovat kruté zvraty roku, do něhož vstupujeme.