Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola šestá

Rok 1706. — Mnoho plesů v Marly po celou zimu a ve Versailles. — Surville přichází o králův pluk, který dostává du Barail. — Vzpoura ve Valencii a povstání v Zaragoze. — Berwick dobývá Nice a vrací se do Montpellieru. — Bozelli sťat. — Smrt princezny z Isenghien. — Smrt Bellegardova; podivný příběh. — Smrt Ximénezova. — Jsem zvolen, aniž jsem na to pomýšlel, k velvyslanectví v Římě, z něhož se nakonec nic nestalo. — Smrt hraběnky z La Marck. — Moje postavení u dvora po této volbě pro Řím. — La Trémoille kardinálem s devatenácti jinými. — Abbé z Polignaku auditorem roty.

Nevím, zda neštěstí právě skončeného roku a velké věci, které se chystaly na rok tento, přesvědčily krále, že zimní radovánky jsou politikou, která dodá jeho království odvahy a ukáže jeho nepřátelům, jak málo ho znepokojují jejich úspěchy. Ať už tomu bylo jakkoli, s překvapením jsme viděli, jak hned v prvních dnech tohoto roku oznámil, že při každém pobytu v Marly budou plesy, a to od prvního pobytu v roce až do postní doby, jak jmenoval muže a ženy, kteří na nich měli tančit, a jak řekl, že by byl rád, kdyby se ve Versailles bez příprav pořádaly plesy pro paní vévodkyni z Bourgogne. Také jich pro ni bylo uspořádáno mnoho a v Marly se čas od času konaly maškarády. Jednoho dne král dokonce chtěl, aby se na ples dostavili všichni nejvážnější a nejstarší lidé, kteří v Marly byli, a to v maskách, muži i ženy; a sám, aby vyloučil každou výjimku a každé rozpaky, tam přišel a po celou dobu zůstal v gázovém rouchu přehozeném přes šat; tato lehkost přestrojení však platila jen pro něho samého, z úplného převleku nebyl vyňat nikdo. Pan a paní z Beauvilliers byli přestrojeni dokonale. Kdo jmenuje tyto dva, řekne tomu, kdo znal dvůr, víc než všechno ostatní. Měl jsem to potěšení je tam vidět a potichu se tomu s nimi zasmát. Dvůr ze Saint-Germain se těchto plesů účastnil vždy a král na nich dal tančit lidem, kteří věk k tomu dávno překročili, jako vévoda z Villeroy¹, pan z Monaka² a několik dalších. Co se týče hraběte z Brionne a rytíře ze Sully, jejich tanec byl tak dokonalý, že pro ně žádný věk neplatil.

Survillova záležitost³ změnila, jak jsem řekl, tvářnost nerozvážností jeho blízkých. Král už tu věc soudit nechtěl. Postoupil ji přirozenému soudu maršálů Francie. Ti odsoudili Survilla k roku vězení, počítáno ode dne, kdy byl odveden do Arrasu, to jest ještě k osmi měsícům Bastily, a La Barra k ničemu. Král shledal rozsudek příliš mírným, Survilla zbavil hodnosti a jeho pluk dal hned nazítří po tomto rozsudku, vyneseném v prvních dnech tohoto roku, du Barailovi, který v něm byl podplukovníkem.

Království valencijské a jeho hlavní město se vzbouřily, strženy příkladem svých sousedů Katalánců. Byl tam poslán Las Torres s patnácti eskadronami a třemi prapory, což bylo vše, co v Aragonii bylo; Tessé je nahradil našimi vojsky přicházejícími z Extremadury. Las Torres dělal, co mohl: s mečem v ruce dobyl několik malých míst; porazil dva tisíce vzbouřenců, kteří ho nějaký čas pronásledovali, protože byl slabší než oni, a nikomu nedal milost; vzpouru to však nezastavilo. Maršál z Tessé se právě octl v nebezpečí v Zaragoze, která se vzbouřila, chopila se zbraní a oblehla ho v jeho domě kvůli třem sedlákům, které odváděl pluk Sillery, procházející městem, protože zavraždili vojáka tam, kde nocovali. Zavazadla byla vypleněna, sedláci osvobozeni, čtyřicet granátníků a tři jejich důstojníci zabiti nebo zraněni. Tessé a jeho vyšší důstojníci se stěží zachránili u místokrále a ještě obtížněji tu věc urovnali. Zaragozský most byl nezbytný pro zásobovací kolony. Dal vrátit několik oddílů, které táhly do Katalánska, a rychle opustil toto město, kde se necítil v bezpečí. Místokrál tam byl vážen: byl to vévoda z Arcos, týž, který přijel do Francie, protože podal spis proti vzájemné rovnosti vévodů a grandů. Byl to učenec velkých zásluh a velmi duchaplný, ale jako všichni tito španělští páni, s výjimkou pěti nebo šesti, tak neznalý války, že o ní neměl nejmenší ponětí. Přesto ji chtěl v Aragonii vést a řídit. Las Torres, který nemohl jeho podivné rozkazy snést ani mu cokoli vysvětlit, se rozhodl odejít do Madridu, kde se zase rozhodli povolat tam vévodu z Arcos, ponechat mu titul místokrále a za ztrátu výkonu úřadu ho utěšit tím, že ho učinili státním radou, to jest ministrem — úřad tehdy prostřední, ale až do nástupu Filipa V. ve Španělsku non plus ultra. Nevím, proč krátce předtím odvolali z Aragonie Serclaese, aby tam místo něho poslali Las Torrese.

Berwick, který před časem odjel z Languedocu, obléhal nicejský hrad, v téže době ho dobyl a hned se vrátil do Montpellieru. Toto malé dobytí bylo lehkou protiváhou událostem ve Valencii a v Aragonii.

Vaudemont si k mnoha účelům hojně posluhoval jedním urozeným Milánčanem, který se jmenoval hrabě Bozelli. Ten vstoupil do francouzských služeb a nějaký čas v nich byl. Byl to muž velkého ducha a velké statečnosti, ale člověk ke všemu ochotný a hotový bandita. Vraždy a zločiny všeho druhu ho nic nestály; z nesnází se dostával samými pletichami. Nevím, zda se nezapletl do nějaké, která mohla Vaudemonta přivést do rozpaků. Opustil francouzské služby a řádil po svém na svých statcích i v celém kraji. Vaudemont ho dal varovat, aby si dal pozor, protože už mu nic neodpustí. Bozelli na to nedbal a spáchal vraždu. Vaudemont ho dal uštvat a chytit a jen několik dní nato stít. Zanechal syna ve francouzských službách, stejně statečného, jako byl on, ale tak čestného, skromného a zdrženlivého, jak málo takový byl otec. Je generálporučíkem a je znám pod jménem hrabě Scipion; své jméno Bozelli rád vynechává.

Pan z Isenghien ztratil v tomto měsíci lednu ženu, která zemřela na neštovice. Byla dcerou knížete z Fürstenbergu a nezanechala děti.

V téže době zemřel v devadesáti letech starý Bellegarde, který dlouho sloužil s velkým vyznamenáním. Byl generálem a komandérem Řádu svatého Ludvíka; býval velmi urostlý a velmi galantní; dlouho ho vydržovala žena jednoho z hodnostářů parlamentu, předního svými úřady i svou pověstí, který to přinejmenším tušil, ale měl své důvody, aby nedělal hluk (říkalo se, že je impotentní). Jednoho krásného rána vejde jeho žena, která byla ženská od rány, do jeho kabinetu a za ní chlapeček v dětských šatičkách. „Ale, ženo,“ řekl jí, „co je to za děťátko?“ — „To je Váš syn,“ odpoví rázně, „přivádím Vám ho, a je moc hezký.“ — „Jakže, můj syn!“ namítl, „víte přece dobře, že žádného nemáme.“ — „A já,“ odvětila, „vím velmi dobře, že tohohle mám, a Vy také.“ Chudák muž, když ji viděl tak odhodlanou, poškrábe se na hlavě, krátce se zamyslí: „Dobrá, ženo,“ řekl jí, „žádný hluk; s tímhle se smířím, ale dáte mi slovo, že mi už žádného dalšího neuděláte.“ Slíbila mu to a slovo dodržela; Bellegarde však docházel do domu stále stejně pilně.

Chlapec byl tedy vychován v domě; matka ho měla velmi ráda, otec vůbec ne; ale byl rozumný. Ani on, ani ona mu nikdy neřekli jinak než Ibrahim. Na tuto přezdívku navykli i své přátele. Viděl jsem to všechno v mládí z velké blízkosti. Onen hodnostář patřil k velkým přátelům mého otce a Ibrahima jsem vídal velmi často, ale jeho příběh jsem se dozvěděl až později. Chtěl se věnovat povolání svého skutečného otce; ten druhý tomu nijak nebránil. Zemřel v Itálii; neřeknu kde ani v jaké hodnosti, protože zanechal syna, velmi čestného muže, který v parlamentu znovu dosáhl téhož úřadu, v němž zemřel jeho domnělý děd. Nemohl jsem si odpustit vyprávět tak zvláštní příběh, jehož všechny osoby jsem tak dobře znal.

V téže době zemřel také Ximénez. Byl to Katalánec, který nebyl spřízněn s rodem slavného kardinála Ximéneze⁴ ani si takové příbuzenství neosoboval, ale muž velkých zásluh, služebně velmi starý a velmi vynikající generálporučík, který měl guvernérství v Maubeuge. Král mu dovolil převést na syna pěší pluk Royal-Roussillon, který měl postavení cizineckého pluku a měl velkou cenu.

Bylo tomu pět let, co byl kardinál z Janson⁵ v Římě pověřen královými záležitostmi. Vedl je tam důstojně a mnohem víc jako pravý Francouz než jako kardinál, což se nelíbilo papeži ani jeho dvoru. S papežem byl v nepříjemném poměru a nijak dobře nebyl ani s jeho dvorem, který chce, aby se před ním vše sklánělo. Byl vážně nemocen a dlouho naléhal, aby se směl vrátit. Nakonec toho dosáhl; nebyl však žádný kardinál, který by ho mohl nahradit, a abbé z La Trémoille⁶ byl pro nedostatek kohokoli jiného určen k tomu, aby byl po jeho odjezdu záležitostmi pověřen. To přimělo pomýšlet na rychlé vyslání velvyslance do Říma, kde žádný nebyl od krátké, třetí cesty, kterou tam vévoda z Chaulnes tak náhle vykonal po smrti Inocence XI. kvůli volbě jeho nástupce.

Dangeau a d’Antin⁷, dva muži tak rozdílného druhu, jejichž ctižádost však měla týž cíl, na to velvyslanectví oba pomýšleli v naději, že je tento velký úřad povýší k vévodství-pairii: jednoho nesly jeho úřady, které z něho za jeho peníze udělaly nikoli pána, nýbrž, jak o jeho způsobech tak vtipně řekl La Bruyère⁸, člověka podle pána, dále jeho mdlá, dlouhými léty nabytá důvěrnost s králem, zásluha neúnavné přítomnosti u dvora a věčného vychvalování a důvěrnost jeho ženy s paní z Maintenon, která ji měla ráda; druhého nesl jeho rod, to, čím byl dětem krále a své matky, jeho duch a schopnosti, jeho obratnost a pletichy. Dangeau na to pomýšlel dávněji; napadlo ho chopit se příležitostí, aby se dal poznat několika kardinálům. Zašel až tak daleko, že dával dary kardinálu Ottobonimu, občas od něho dostával dopisy a samolibě se jimi chlubil. Oba byli zadobře s Torcym, který si velmi hleděl paní z Dangeau, jež se stala jeho velkou přítelkyní. Paní z Bouzols, Torcyho sestra, trávila život u paní Vévodkyně⁹ a byla s ní ve všem zcela důvěrná. Na svého bratra měla velký vliv. D’Antin, zcela oddaný paní Vévodkyni, uváděl u ministra zahraničních věcí do chodu toto pero a ani jinak nezanedbával nic, aby uspěl.

O tomto velvyslanectví se mnou mluvil Gualterio; smýšlel zcela francouzsky a nebylo mu lhostejné, zda bude moci počítat s přátelstvím francouzského velvyslance v Římě. Ve třiceti letech, které mi tehdy byly, jsem tu myšlenku pokládal za přelud, vzhledem ke králově nechuti k mladým lidem, zvláště měl-li je užít ve státních záležitostech. Potom se mnou o tom mluvil i Callières; odpověděl jsem mu v témž smyslu a dodal jsem, jak nesnadné je v Římě uspět a nezruinovat se tam a jak nesnadné je při mém postavení tímto velvyslanectvím čehokoli dalšího dosáhnout. Osm dní poté, co se mnou o tom mluvil nuncius, jsem ho jednoho úterka kolem jedné hodiny odpoledne viděl vcházet do svého pokoje s otevřenou náručí a s radostí vepsanou ve tváři; objímá mě, tiskne, prosí, abych zavřel dveře, a dokonce i dveře předpokoje, aby tam nikdo nemohl zahlédnout jeho livrej, a pak mi řekl, že je na vrcholu radosti a že jdu jako velvyslanec do Říma. Dal jsem si to dvakrát zopakovat. Nevěřil jsem tomu ani trochu a řekl jsem mu, že jeho přání mu dává pokládat vlastní nápad za skutečnost a že to není možné. V radosti a netrpělivosti mě žádá o mlčenlivost a sděluje mi, že Torcy, od něhož právě přichází, se mu svěřil, že v radě, z níž vyšel, bylo o věci rozhodnuto a že bylo stanoveno, že mi to jménem krále oznámí až po další radě. Státní rada se toho dne konala mimořádně, protože to byl den rady financí, a téhož dne král rovněž mimořádně odjížděl do Marly. Kdyby na mne promluvil některý z portrétů v mém pokoji, nebyl bych překvapen víc; Gualterio mě ze všech sil nabádal, abych přijal; hodina oběda, na který byl pozván, nás brzy rozloučila. Paní ze Saint-Simon, které jsem to ihned řekl, nebyla o nic méně udivena.

Poslali jsme pro Callièrese a Louvilla s prosbou, aby ihned přišli; poradili jsme se všichni čtyři. Byli toho názoru, že to nelze odmítnout. Odtud jsem šel za Chamillartem, jemuž jsem velmi vyčítal, že mě neupozornil. Usmál se mému hněvu a řekl mi, že král požádal o mlčenlivost, a ostatně mi ze všech sil radil, abych přijal. Odjížděl do L’Étangu a my do Marly, kde, jak mi řekl, se uvidíme nazítří. Odtud jsem se šel stejně obořit na kancléře, který se mi vysmál a odpověděl mi stejně jako ten první; radu jsem však z něho nedostal žádnou. Odjížděl do Pontchartrain a řekl mi, že se uvidíme po návratu. Pan z Beauvilliers odjel po skončení rady do Vaucressonu; viděl jsem ho na okamžik v Marly, když tam přijel na radu. Omluvil se mi stejně jako ostatní. Šlo o to, rozhodnout se dřív, než mi bude návrh učiněn, a já se každou chvíli obával Torcyho návštěvy.

Přiznávám, že mi zalichotilo, že jsem byl ve svém věku vybrán pro tak významné velvyslanectví, aniž jsem na ně pomyslel a aniž mě kdo doporučoval. S Torcym jsem neměl nejmenší styk, ba ani nejzběžnější známost; pan z Beauvilliers byl příliš rozvážný, než aby mě navrhl, aniž by předem věděl, zda se ten úřad snese se stavem mých záležitostí; kancléř k tomu neměl příležitost; Chamillart by ten krok neučinil bez mého vědomí, a ostatně, jsa s Torcym dost na štíru, jak povím později, by se neodvážil podat králi návrh spadající do cizího ministerstva.

Po králově smrti jsme se s Torcym sblížili a přátelství, jak vylíčím v pravý čas, mezi námi opravdu vzniklo a od té doby vždy takové trvalo. Tehdy jsem se ho zeptal, jakou příhodou jsem byl vybrán pro Řím. Ujišťoval mě, že o tom neví nic jiného, než že v radě, kde jsem byl určen a po jejímž skončení to řekl nunciovi, který mě hned přišel zpravit, král — již rozhodnutý poslat do Říma velvyslance vzhledem k návratu povolenému kardinálu z Janson a k nesmírné papežově nechuti udělat La Trémoille kardinálem —, král, pravím, zarazil Torcyho, když se chystal začít číst depeše z Říma, a unaven žadateli, o nichž viděl, že míří k vévodství, a z nichž vévody dělat nechtěl, řekl ministrům, že je třeba vybrat velvyslance pro Řím; že chce vévodu a že stačí podívat se do seznamu, u koho by se mohl zastavit. Vzal malý kalendář a jal se číst jména, počínaje panem z Uzès¹⁰. Mé pořadí podle stáří ho brzy dovedlo až ke mně, aniž se mezitím u někoho zastavil. U mého jména se odmlčel a pak řekl: „A co se Vám zdá o tomhle? Je mladý, ale je dobrý,“ atd. Monseigneur, který chtěl d’Antina, neřekl ani slovo. Vévoda z Bourgogne to podpořil. Kancléř a pan z Beauvilliers rovněž. Torcy jejich mínění pochválil, ale navrhl pokračovat v procházení seznamu. Chamillart se vyslovil, že lepšího v něm najít nelze. Král zavřel kalendář a uzavřel, že není třeba chodit dál; že zůstává u mne; že o tom nařizuje mlčení na několik dní, než mi to dá oznámit. Víc se věc nevážila a déle netrvala. Torcy přečetl své depeše a dál o tom nebyla řeč. To je vše, co jsem se o tom dozvěděl o víc než deset let později od pravdomluvného muže, který už nemohl mít zájem ani důvod cokoli mi zastírat.

Beauvilliers a Chamillart, každý zvlášť, prozkoumali mé dluhy, mé příjmy, výdaje velvyslanectví a jeho plat — to první podle výkazů, které jim dala přinést paní ze Saint-Simon a které s nimi prošla, to druhé odhadem. Oba došli k závěru, že mám přijmout: vévoda proto, že se po vážném prozkoumání ukázalo, že na toto velvyslanectví mohu stačit, aniž se zruinuji; že kdybych je odmítl, král by mi to nikdy neodpustil, zvláště když jsem opustil službu; že by na mne už hleděl jen jako na lenocha, který nechce nic dělat; že by si dal záležet, aby mi dal svou nespokojenost pocítit všemožnými ústrky a všemožným odmítáním ve věcech, v nichž bych ho potřeboval; a že by tím pokazil mé záležitosti i mé nynější a budoucí postavení víc, než by mohl jakýkoli nezdar, který bych ve velvyslanectví snad měl. K těmto důvodům připojoval můj důvěrný vztah se třemi ze čtyř státních ministrů, kteří by mlčením nebo omluvou kryli mé chyby a upozorňovali by mě na ně a kteří by to dělali směle, protože by se jako moji přátelé všichni tři nemuseli bát, že je některý z nich opraví, jak se jim to stávalo a často je to brzdilo; že co se týče čtvrtého, s nímž jsem neměl žádný styk, vztah mezi tímto ministrem a jím samým stačí, aby se mi za něho mohl zaručit, nehledě na jeho povahu, mírnou a všechno jiné než zlovolnou; a konečně že tato volba byla učiněna, aniž jsem na to velvyslanectví kdy pomyslel, což je pro mne obecnou omluvou a pro Torcyho zvláštním důvodem, aby mi nijak nezazlíval, že jsem je dostal. Všechny tyto důvody byly nezaujaté a pádné. Kancléř byl téhož názoru a dodal, že mezi přijetím a vlastní zkázou není nic prostředního. Chamillart uvedl zhruba tytéž důvody, načež se paní ze Saint-Simon a mně upřímně svěřil se svými vlastními. Méně oslněn leskem svých úřadů než starostliv o trvalé zajištění své rodiny, pomýšlel na to, opatřit jí pevné opory. Ona sama mu nabízela jediného La Feuillada, kterého se s tímto úmyslem vytrvale snažil povznést; ale to mu nestačilo. Mládí jeho syna, který sotva vyšel z koleje, tíha jeho dvojí práce, nejistota poměrů, to vše ho znepokojovalo a myslel jen na to, jak najít lidi stejně schopné vzestupu jako vděčnosti. Já jsem se mu zdál být jedním z nich a ve vlastním zájmu si mě přál velvyslancem v Římě, aby mi tento velký úřad učinil stupněm k dalším, v nichž bych byl s to oplatit jeho synovi, a snad i jemu samému, kdyby se poměry změnily, laskavosti a služby, které bych od něho přijal, a to zase svou jistou a pevnou ochranou. Nabídl nám bez omezení svůj měšec i svůj vliv a vše, co mohlo záviset na něm a na jeho úřadech.

Konečně přemožen, přijal jsem, to jest rozhodl jsem se přijmout, a přiznávám, že s potěšením. Paní ze Saint-Simon, moudřejší a rozvážnější a také zarmoucená tím, že má opustit rodinu, zůstala přesvědčena, ale zarmoucena. Nemohu si odepřít potěšení vyprávět zde, co mi tito tři ministři, všichni tři každý zvlášť a všichni tři, aniž jsem o tom s nimi mluvil, řekli o ženě, které tehdy bylo dvacet sedm let, kterou však dobře poznali dlouhým stykem, často v záležitostech dvora a rodiny (neboť to byli naši rádci ve všem), a naposledy v této věci. Všichni tři mi radili, a všichni tři důrazně, abych před ní ve všech záležitostech velvyslanectví nic netajil, abych ji měl na konci svého stolu, až budu číst a psát depeše, a abych se s ní o všem s úctou radil. Málokterou radu jsem přijal s takovou slastí a pokládám za stejnou zásluhu, že si ji zasloužila, i že od té doby vždy žila tak, jako by o ní nevěděla; neboť se o ní dozvěděla, ode mne a potom i od nich samých.

Neměl jsem příležitost řídit se tou radou v Římě, kam jsem nejel, ale plnil jsem ji předem už dávno a po celý život jsem své ženě dál nic netajil. Ještě toto slovo mi musí být prominuto. Nikdy jsem nenašel rádce tak moudrého, tak uvážlivého, tak užitečného a s potěšením přiznávám, že mě moje žena uchránila mnoha malých i velkých nesnází. Pomáhal jsem si její radou ve všem bez výhrady a pomoc, kterou jsem v ní nalezl, byla nesmírná pro mé jednání i pro záležitosti, které v posledních dobách králova života a po celé regentství nebyly malé. Je to velmi milý a velmi vzácný protiklad k těm ženám neužitečným nebo všechno kazícím, které se velvyslancům rozmlouvá brát s sebou — a velvyslancům se vždy zakazuje cokoli sdělovat manželkám, jejichž zaměstnáním je utrácet a konat pocty domu —, a ještě větší protiklad mezi těmi vzácnými schopnými ženami, které dávají pocítit svou váhu, a dokonalostí úsudku vybraného a ve všem správného, avšak mírného a klidného, který zdaleka nedává znát, jakou má cenu, a zdá se, že o ní stále sám neví, při celoživotní neměnné skromnosti, půvabu a ctnosti.

Zatím se má volba prozradila a pomalu se o ní šeptalo. Torcy se mnou nemluvil, nevěděl jsem, co odpovídat přátelům; vlekli mě od jedné rady k druhé; nakonec se věc stala veřejnou. Vrátili jsme se do Versailles, přijeli jsme znovu do Marly, už se s tím nikdo netajil. Pan z Monaka mi na plese nabídl, že se se mnou dohodne o tom, co v Římě zbylo z nábytku a ekvipáží jeho otce; a když jsme tančili, paní ze Saint-Simon nebo já, slyšeli jsme říkat: „Tamhle tančí pan velvyslanec“ nebo „paní velvyslankyně“. Tato nepříjemná situace mě přiměla naléhat skrze Callièrese na Torcyho, aby to tak či onak skončil. Cítil nepatřičnost věci samé i všechny mé rozpaky, ale neodvažoval se na krále naléhat. Důvodem těchto průtahů byla jakási naděje, že se podaří obměkčit papeže ve věci abbého z La Trémoille a uspíšit jmenování na devatenáct uprázdněných klobouků, které uvádělo celý Řím do pohybu a které se pro ten velký počet už sotva dalo odkládat. Přesto se odkládalo a stalo se, že má volba, ač nebyla vyhlášena, byla v Paříži i v Římě přesto veřejně známa. Vévoda z Bourgogne mi k ní jednoho dne v Marly pokradmu řekl několik laskavých slov, ačkoli jsem s ním tehdy nebyl v žádném důvěrném styku. Shledával ty odklady přehnanými, a když jsem mu o tom úřadu odpověděl skromně, povzbudil mě a řekl, že nemohu začít lépe, chci-li se vycvičit pro státní záležitosti a velké úřady. Dodal, že je proto velmi rád, že jsem se rozhodl jej přijmout, a také proto, že by mi král odmítnutí nikdy neodpustil.

Zatímco jsem byl takto všem na očích, zemřela v Paříži na neštovice hraběnka z La Marck. Byla dcerou vévody z Rohanu, jak jsem řekl při jejím sňatku. Byla důvěrnou přítelkyní paní ze Saint-Simon a velkou přítelkyní také paní z Lauzunu, svých někdejších družek z kláštera. Byla to vysoká žena velmi pěkné postavy, ale ošklivá, s ušlechtilým a duchaplným výrazem, pro který člověk její tváři přivykl. Měla nesmírně mnoho ducha, a to ducha širokého, mužného, plného záměrů, mnoho soudnosti, správnosti a přesnosti, prosté a přirozené vystupování a okouzlující způsob hovoru; byla velmi spolehlivá, trochu suchá a měla výtečné srdce, které ji stálo život pro výstřední rozpory v její nejbližší rodině. Byla to osoba, kterou by záměry, ctižádost, odvaha a obratnost dovedly daleko; ostatně byla pravou neteří paní ze Soubise, která ji vášnivě milovala. Pro její přednosti jí velmi želeli. Paní ze Saint-Simon ji hořce oplakala a mne to velmi zasáhlo. Pět nebo šest hodin poté, co se o té smrti dozvěděly, musely jít paní ze Saint-Simon a její sestra tančit, s očima opuchlýma a červenýma, a žádný důvod je z toho nemohl omluvit. Král málo znal zákony přírody a hnutí srdce. Své vlastní zákony vztahoval na věci státu i na nejmalichernější zábavy se stejnou žárlivostí. Dal přijet do Marly a tančit tam vévodkyni z Duras v prvním smutku po maršálu z Duras. U Madame bylo při smrti Monsieura vidět, jak málo ohledu a šetrnosti u něho nacházely i nejuznávanější zásady slušnosti.

Mám chuť dopovědět rovnou tuto příliš dlouhou historii svého římského velvyslanectví; jmenování kardinálů ostatně připadlo do doby příliš rušné a příliš zajímavé, než abych se rozpakoval je z ní přesunout. Takto mě vlekli až asi do poloviny dubna; konečně jsem se dozvěděl, že o mém osudu bude rozhodnuto v nejbližší radě. Byli jsme v Marly a bydleli jsme s Chamillartem v témž pavilonu; požádal jsem ho, aby při návratu z té rady vešel ke mně, než vystoupí k sobě, abych se v soukromí dozvěděl, co se mnou bude. Přišel tedy do pokoje paní ze Saint-Simon, kde jsme ho s neklidem čekali. „Vy budete mít velkou radost,“ řekl jí, „a já budu velmi mrzut; král už do Říma velvyslance neposílá. Papež nakonec svolil udělat abbého z La Trémoille kardinálem, zároveň se rozhodl vykonat jmenování, které jeho nechuť pojmout ho do něho tak dlouho zdržovala, a nový kardinál bude pověřen královými záležitostmi bez velvyslance.“ Paní ze Saint-Simon byla opravdu nadšena; zdálo se, jako by tušila podivnou ztrátu vážnosti, do níž měly královy záležitosti v Itálii upadnout, zmatek a nepořádek, který měla neštěstí vnést do financí, a krutou situaci, do níž by nás to vše v Římě uvrhlo.

Úvahy, k nimž jsem měl tak dlouho kdy, mě snadno utěšily ze ztráty úřadu, který mi lichotil; netušil jsem však, jak mi uškodí. D’Antin a Dangeau zuřili, že jsem dostal přednost, a také maršál z Huxelles¹¹, který se chtěl dát prosit, aby si jako podmínku vyžádal povýšení na vévodu, a kterého velmi zprudka nechali být. Protože nemohli udělat nic horšího, aby zatarasili cestu mladému muži, kterého viděli prosazovat se na svůj úkor, a protože věděli, jak se má král na pozoru před duchem a vzděláním, jali se mě v tom nad míru vychvalovat a přitom tleskali králově volbě, která se průtahy a časem stala veřejnou. Pan a paní du Maine mi neodpustili, že mě nedokázali přilákat do Sceaux a že mě shledali neoblomným vůči všem vstřícným krokům, jimiž mě zahrnovali, jak jsem na svém místě zaznamenal. Netajil jsem se tím, co si myslím o hodnosti, kterou si levobočci přisvojili. Když viděli, jak se prosazuji, pojali strach a zlost, a jen panu du Maine, od přírody tak bázlivému a zlovolnému, jsem mohl přičíst podivnou nechuť paní z Maintenon ke mně, kterou jsem vytušil až později. Chamillart mi ji přiznal až po králově smrti a zároveň i to, že byla taková, že se kvůli ní s paní z Maintenon střetl, a že právě ona byla překážkou, která mu bránila smířit mě s králem dříve, což je věc mnohem starší než toto; že když na ni naléhal, nedokázala uvést nic určitého, co by se týkalo jí nebo jejích blízkých, nýbrž jen neurčitě, že jsem pyšný, odbojný a plný záměrů, a on že ji nikdy nedokázal obrátit, ba ani její zaujetí otupit; a že mi u krále prokázala mnoho špatných služeb. Ta pověst ducha a sečtělosti, schopností a píle, zkrátka člověka velmi způsobilého ke státním záležitostem, byla králi snadno donesena týmiž cestami — panem du Maine v otrávených chválách a paní z Maintenon otevřeněji. Pan du Maine, tehdy spojený s paní Vévodkyní, která byla úzce spjata s d’Antinem, d’Antina podporoval. Byl podrážděn, že neuspěl, a byl ostatně podrážděn proti mně, jak jsem právě řekl; víc nebylo třeba. Vzbudili v králi vůči mně takovou ostražitost, že ho dovedli až ke strachu, aby ho ode mne vzdálili víc a jistěji, a brzy nato jsem u něho zpozoroval změnu, která jako vleklé churavění nemohla skončit jinak než nebezpečnou nemocí, to jest jakousi nemilostí, z níž se mi podařilo pozvednout, ale o níž ještě není řeč.

Stejný dojem o mně byl vnuknut Monseigneurovi. D’Antin k tomu nikoho nepotřeboval, ale našel v té věci slečnu z Lislebonne a paní z Espinoy naladěné přesně podle svého. Nebyly jim neznámy mé názory ani mé jednání, pokud jde o hodnost a uzurpace jejich domu. To bylo jejich citlivé místo. Vodily toho dobráka Monseigneura, který o mně přijal všechny názory, jaké se jim hodilo mu vnuknout, a paní Vévodkyně na tom už tehdy, a ještě víc brzy nato, jak povím na svém místě, pracovala se stejnou horlivostí. Choinová se dala přesvědčit jimi, svými nejlepšími přítelkyněmi, i maršálem z Huxelles, který se jí usilovně dvořil a jehož přičiněním ten ubohý Monseigneur uvěřil, že je to nejlepší hlava království. Takové se stalo mé postavení u dvora a zanedlouho jsem si toho povšiml. Ale dokončeme, co se týká Říma, abych se k tomu nemusel vracet ani přerušovat věci příliš zajímavé, kdybych řeč o jmenování kardinálů odložil na dobu, kdy k němu došlo, což bylo 17. května.

Týkalo se devatenácti osob. Učeného Casoniho k němu přivedla jeho hluboká vzdělanost a bezúhonnost života; dále Corsini¹², který se později stal papežem; onen vévoda sasko-zeitzský, o němž se tolik mluvilo; náš nuncius Gualterio; abbé z La Trémoille; Fabroni, k neštěstí církve; a Filippucci, který dal vzácný příklad skromnosti a zbožnosti tím, že klobouk odmítl. Byl to učený právník. Marně ho papež napomínal a dával mu čas na rozmyšlenou; ve svém odmítnutí setrval. Jeho klobouk dostal jiný a dvacátý zůstal in petto; Conti, nuncius v Portugalsku a později papež, dostal klobouk, který Filippucci tak vytrvale odmítal.

Za těchto dlouhých papežových průtahů měl Torcy kdy uvažovat o skvělé, ale nebezpečné úloze, kterou u dvora hrál jeho přítel abbé z Polignaku. Byl div, že o ní král ještě nevěděl. Pan z Beauvilliers měl nejeden důvod přát si, aby byl odtud pryč. Torcy se tedy domníval, že prokáže velkou službu svému příteli, když ho odtud rychle dostane, a zároveň i králi a mnoha jiným. Navrhl ho na úřad auditora roty¹³. Byl jmenován a přijal ten úřad jako čestné vyhnanství, jehož nutnost a výhody mu Torcy nakonec dal pochopit, a přece se k němu vydal tak pozdě, jak jen mohl.