Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola sedmá

Smrt kardinála z Coislinu a jeho uprázdněná místa. — Tři sta tisíc livrů z Lyonu pro maršála z Villeroy; jeho moc v Lyonu. — Listina „brevet de retenue“ na tři sta tisíc livrů pro velkého profousa; žertovná píseň. — Listina „brevet de retenue“ na čtyři sta tisíc livrů pro prvního štolbu. — Peněžité milosti u paní z Maintenon. — Vyhnanství pana du Charmel a jeho podivné pohnutky. — Zbožnost pana du Charmel.

Dá se říci, že záležitost pana z Met přivedla jeho strýce do hrobu. Kvůli ní přijel o Vánocích proti svému zvyku z Orléansu, a ta smutná záležitost skončila pro pana z Met se všemi možnými výhodami; srdce kardinála z Coislinu jí však zvadlo a už nedokázalo nabýt bývalé pružnosti. Vydržel potom jen šest neděl. Na samém konci ledna ulehl a v noci ze 3. na 4. února zemřel. Byl to dost malý, velmi tlustý muž, který se dost podobal venkovskému faráři a jehož oděv nesliboval nic lepšího, ani když se stal kardinálem. Na různých místech jsme viděli čistotu mravů a ctnost, kterou si neporušeně uchoval od dětství, třebaže byl vychován u dvora a prožil život uprostřed nejvyšší společnosti; jak ho tam vždy, v každém věku, milovali, ctili a vyhledávali; jeho lásku k pobytu v diecézi, jeho ustavičnou pastýřskou péči a jeho velké almužny. Měl šťastnou ruku při volbě těch, kdo mu pomáhali spravovat a vyučovat jeho diecézi, jíž se bez ustání zabýval. Vykonal v ní mimo jiné dva skutky, které si zaslouží, aby nebyly zapomenuty.

Když po odvolání [ediktu] nantského¹ vnukli králi, aby obracel hugenoty na víru dragouny a mučením, poslali jeden pluk do Orléansu, aby byl rozmístěn po diecézi. Pan z Orléansu² dal, jakmile pluk dorazil, všechny jeho koně ustájit ve svých stájích, zavolal si důstojníky a řekl jim, že si nepřeje, aby měli jiný stůl než jeho; že je prosí, aby žádný dragoun nevycházel z města, aby žádný nespáchal sebemenší výtržnost, a nebudou-li mít dost živobytí, že se zavazuje jim je opatřit; především aby hugenotům neřekli ani slovo a u žádného z nich se neubytovali. Chtěl, aby ho poslechli, a poslechli ho. Pobyt trval měsíc a přišel ho draho; po jeho uplynutí zařídil, aby ten pluk z jeho diecéze odešel a aby do ní už dragouny neposílali. Toto jednání plné lásky k bližnímu, tak opačné než v téměř všech ostatních diecézích i v sousedství diecéze orleánské, získalo skoro tolik hugenotů jako barbarství, které snášeli jinde. Ti, kdo se obrátili, to chtěli a učinili v dobré víře, bez donucení a bez naděje na výhody. Byli předtím dobře poučeni, nic se neuspěchalo a žádný z nich se k bludu nevrátil. Vedle lásky k bližnímu, výdajů a vlivu na to vojsko bylo třeba i odvahy, aby tak opačným jednáním, byť mlčky, haněl vše, co se tehdy dělo a na čem králi tolik záleželo. Totéž požehnání, které toto jednání provázelo, sahalo ještě tak daleko, že zabránilo nevoli a horším věcem, jež z něho přirozeně měly vzejít.

Druhý skutek, rovněž zcela z lásky k bližnímu, byl méně veřejný a méně nebezpečný, ale nebyl o nic méně krásný. Vedle veřejných almužen, které pravidelně rok co rok pohltily celý příjem biskupství, rozdával pan z Orléansu množství jiných, které velmi pečlivě tajil. Mezi nimi dával čtyři sta livrů penze jednomu chudému, zruinovanému šlechtici, který neměl ženu ani děti, a ten šlechtic byl téměř stále u jeho stolu, kdykoli pobýval v Orléansu. Jednoho rána zjistili lidé pana z Orléansu, že z jeho pokoje zmizely dva těžké kusy stříbrného nádobí, a jeden z nich si všiml, že se onen šlechtic kolem nich hodně točil. Řekli své podezření pánovi, který tomu nemohl uvěřit, ale pojal je sám, když se ten šlechtic přestal objevovat. Po několika dnech si pro něho poslal a mezi čtyřma očima ho přiměl k doznání, že je viníkem. Tu mu pan z Orléansu řekl, že musel být v podivné tísni, když spáchal takový čin, a že má velký důvod stěžovat si na jeho malou důvěru, že mu svou nouzi neodhalil. Vytáhl z kapsy dvacet louisdorů, dal mu je, požádal ho, aby k němu chodil jíst jako obvykle, a především aby zapomněl, jako zapomíná on sám, na to, co nesmí nikdy zopakovat. Svým lidem přísně zakázal mluvit o jejich podezření, a o té příhodě se ví jen od šlechtice samého, proniknutého zahanbením a vděčností.

Na pana z Orléansu přátelé často a živě naléhali, aby se biskupství vzdal, zvláště od chvíle, kdy se stal kardinálem. Namítali mu, že z něho nikdy nic nebral, a tak tu ztrátu po stránce zisku ani nepocítí, že po stránce práce to pro něho bude velká úleva a že ho to zbaví ustavičných sporů, které měl s králem o pobyt v diecézi a které ho někdy rozmrzely. Vskutku, když se paní vévodkyni z Bourgogne blížil čas slehnutí s princem, který žil jen rok a byl jejím prvním dítětem, poslal král panu z Orléansu kurýra s velmi výslovným vlastnoručním příkazem, aby ihned přijel a zůstal u dvora až do doby po porodu; nezbylo než poslechnout. Král k němu vedle přátelství choval úctu, která hraničila se zbožností. Zbožně si přál, aby dítěti, které se narodí, neudělil křest vodou nikdo jiný než on; a ten ubožák, který byl velmi tlustý a silně se potil, se v předpokoji, v biskupské pláštěnce a rochetě, řinul potem tak hojně, že parkety byly všude kolem něho mokré.

Nikdy nechtěl o vzdání se biskupství ani slyšet. Uznával všechny důvody, které mu uváděli; namítal však, že po tolika letech práce, jejíž plody vidí, se nechce za svého života vystavit tomu, že uvidí zničenou tak vzácnou žeň, tak užitečné školy, tak zbožné, tak horlivé a tak vzdělané faráře, vynikající duchovní, kteří s ním spravovali diecézi, i jiné, kteří ji vedli v jednotlivých částech, a že je vyženou a budou trýznit; a jen proto zůstal pevně biskupem. Brzy uvidíme, že to bylo proroctví.

Celý dvůr nad jeho smrtí truchlil; nejvíc ze všech král, který ho velebil. Zavolal si versailleského faráře, nařídil mu, aby tělo doprovodil až do Orléansu, a přál si, aby mu ve Versailles i cestou byly prokázány všechny možné pocty. Pocty, aby tělo doprovázel farář, se dosud nedostalo nikomu.

Po jeho smrti se od jeho komorníků zvědělo, že se obvykle trýznil kajícími nástroji a že každou noc vstával a hodinu trávil na kolenou v modlitbě. Svátosti přijal s velkou zbožností a následující noci zemřel, jak žil.

Hned nazítří vzkázal král po kurýrovi kardinálu z Janson, že mu dává jeho úřad.³ Pro kardinála to byl nový důvod, aby dychtil po návratu, a pro kardinála z Bouillonu nová rána palicí. Pan z Met, který přijel, když jeho strýc, jemuž vděčil za všechno, umíral, se zdál dojat ze všech nejméně a celý dvůr tím velmi pohoršil. Orléans dostal biskup z Angers. Pelletier,⁴ jeho otec, napsal králi ze svého ústraní a snažně ho prosil, aby jeho syna toho přeložení ušetřil. Král, pobízený paní z Maintenon a panem z Chartres, na tom naprosto trval; a Svatý Sulpicius, který se svou obvyklou hrubostí pokládal tu diecézi za silně nakaženou, ale dosud se to neodvažoval říci, přiměl pana z Angers, aby přijal, což jeho otce velmi zarmoutilo. Zdálo se, že Bůh tu volbu neschválil, neboť přeložený zemřel — nevydržel ani dva roky. Pronásledování bylo vyhrazeno biskupovi z Aire,⁵ bratru Armenonvillovu, jehož úžeh dočista otupil a který se z toho za dlouhou dobu, co žil, už nikdy pořádně nevzpamatoval.

Král dal maršálu z Villeroy tři sta tisíc livrů z lyonských městských cel, splatných po padesáti tisících livrů ročně v šesti letech. Ta právě uplynula. Týž dar mu byl obnoven. Někdy pak člověk lituje, že špatným dělníkům zaplatil předem.⁶ Alincourt, jeho děd, dostal nástupnictví v guvernérství Lyonu, Lyonnais atd. po Mandelotovi, když se za Jindřicha III. oženil s jeho dcerou. Ten sňatek sjednala Liga mezi Mandelotem a státním sekretářem z Villeroy, z nichž jeden byl horlivějším ligistou než druhý. Z otce na syna zůstalo toto guvernérství v rodě Villeroy. Alincourt se díky svému otci a díky překvapivému příbuzenskému svazku s konetáblem z Lesdiguières a maršálem z Créqui, k němuž mu to guvernérství dopomohlo, stal v Lyonu pánem. Přízeň a ohebnost jeho syna, prvního maršála z Villeroy, to tam udržely, a ještě víc vrchní velení, které tam po celý život měl arcibiskup lyonský, maršálův bratr, jenž se tam stal neomezeným pánem všeho. Přízni tohoto maršála, jeho synovce, stačilo jen udržovat, co bylo zavedeno. Rozhodoval tedy sám o všech městských úřadech; jmenoval kupeckého prévôta. Lyonský intendant nemá žádný dohled nad příjmy města, které jsou nesmírné a v celém rozsahu málo známé, protože zčásti závisejí na obchodu, který se tam provozuje a který je stále jedním z největších v království. Představený kupců je spravuje sám a účty z nich skládá jen guvernérovi mezi čtyřma očima, a ten sám je neskládá nikomu. Je tedy snadné pochopit, že s takovou mocí je to hotové Peru, nehledě na moc, která se vztahuje na všechno ostatní a kvůli níž je guvernérova ochrana tak ustavičně nezbytná všem těm velkým lyonským obchodníkům i všem ostatním měšťanům města, kde vše už tak dlouho [závisí] na téže moci, vše je stvořením guvernérů a nic se nezmůže než skrze ně, kteří zasahují i do soukromých záležitostí všech rodin.

A tak když jsem jednoho dne obědval u Dangeaua s maršálem z Villeroy a s mnoha velvyslanci a jinými lidmi — neboť Dangeau rád dělal hostitele dvora a dělal to velmi dobře a velkolepě —, vyklouzla mu domýšlivost, jíž chtěl dělat velkého pána, ale která byla zcela pravdivá. „Pánové,“ řekl společnosti, „z nás všech guvernérů provincií si jedině pan maršál zachoval ve své provincii moc.“ Přepadl mě smích. Paní z Dangeau, která se na mne podívala a která první žertovala o hloupostech svého muže, ačkoli spolu žili báječně, se neubránila úsměvu. Koupil si guvernérství Touraine a nechtěl, aby ti cizinci nevěděli, že i on je guvernérem provincie.

Velký profous⁷ dostal na svůj úřad listinu „brevet de retenue“ na tři sta tisíc livrů pro svého syna, který se oženil s jistou slečnou du Hamel z Pikardie, velmi bohatou, která nebyla šťastná. Heudicourt, syn, jakýsi velmi zlomyslný satyr, hluboce zapletený do vysokých milostných pletek, složil později na všechny ty Montsoreauy⁸ píseň tak nelíčenou, tak věrně podle skutečnosti a tak zábavnou, že když ji kdosi pošeptal do ucha maršálu z Boufflers při králově mši, kde měl hůl, neubránil se výbuchu smíchu. Byl to nejvážnější a nejdůstojnější muž Francie, největší otrok veškeré slušnosti. Král se překvapeně otočil, a jeho překvapení velmi vzrostlo, když viděl maršála, jak se zalyká smíchy a z očí mu kanou slzy. Když se vrátil do svého kabinetu, zavolal si ho a zeptal se, co ho mohlo při mši uvést do takového stavu. Maršál mu tu píseň řekl. A hle, král se zalykal smíchy ještě víc než předtím maršál a déle než čtrnáct dní se nemohl ubránit smíchu z plna hrdla, jakmile mu velký profous nebo některé z jeho dětí přišli na oči. Píseň se velmi rozšířila a náramně pobavila dvůr i město.

První štolba dostal o několik dní později také listinu „brevet de retenue“ na čtyři sta tisíc livrů na svůj úřad. V téže době rozdal král několik peněžitých milostí mezi služebnictvo paní z Maintenon.

V té době mě opravdu zarmoutilo vyhnanství pana du Charmel,⁹ s nímž mě už dlouho pojilo opravdové přátelství a kterého jsem navštěvoval, jak nejčastěji jsem mohl, v jeho ústraní v Instituci. Pružiny toho vyhnanství si zaslouží, aby zde našly místo, a je to příběh, který vyžaduje znalosti a vzpomínky, má-li být dobře pochopen. Nejprve je třeba Charmela znát, vzpomenout si na to, co jsem o něm řekl — o jeho životě u dvora, ve velkém světě, při vysoké hře, a o tom, jak odešel do ústraní, o dobrotě, s níž k němu tehdy král mluvil, a o tvrdosti, s níž mu odpověděl, že ho už nikdy neuvidí. Nyní je třeba vysvětlit, jaký byl ve svém ústraní. Byl to muž žíněné košile, železných hrotů, všemožných nástrojů ustavičného pokání. Náramný postník a i jinak nadmíru střídmý, ačkoli od přírody velký jedlík, a k sobě samému ve všem nelítostně tvrdý. Postní doby trávil v La Trappe, večer i ráno v refektáři při dávce řeholníků, a nevynechal žádnou z jejich denních ani nočních hodinek. Kromě toho se dlouho modlil, ať byl kdekoli; a na Velký pátek v La Trappe klečel na zemi, bez opory, bez knihy, aniž změnil polohu, aniž se pohnul, od konce matutina až do bohoslužby, to jest od čtyř hodin ráno do deseti; přitom byl vždy veselý a vždy volný a nenucený. Měl neoblomnou věrnost ve všem, co si předsevzal. Nelze mít méně ducha, což zakrývala velká znalost světa a nejlepší společnosti, kterou však jeho ústraní nechalo zrezivět. V Paříži se oddal mnoha dobrým skutkům, které ho nutily trochu běhat a míchat se do příliš mnoha věcí. Až na latinu, kterou si podržel z koleje, neznal vůbec nic než to, čemu ho naučila zbožná četba; a protože byl od přírody nakloněn k tvrdosti drsné přísnosti, snadno se přiklonil na stranu jansenistickou a úzce se spojil s těmi, které nalezl nejvýrazněji poznamenané touto ražbou. Byl důvěrným přítelem pana Nicola, až se stal jedním z vykonavatelů jeho závěti. Snad ještě víc jím byl panu Boileauovi,¹⁰ žáku Port-Royal, kterého pan z Luynes dal k hraběti z Albertu a rytíři z Luynes v jejich mládí; ti si jeho poučení zapamatovali špatně.

Je to týž Boileau, kterého si pan z Paříže, pozdější kardinál z Noailles, vzal do arcibiskupského paláce a ke svému stolu, když se stal arcibiskupem pařížským, a který proti němu, v jeho vlastním domě a živ jeho chlebem, sepsal onen podivný Problème, o němž jsem mluvil (tom II, s. 248; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola šestnáctá) a z něhož prelát vinil jezuity, jehož původní koncepty a několik dopisů o té věci, psaných rukou tohoto Boileaua, se však našly v opatství Hautvillers spolu s oněmi dalšími písemnostmi, které arcibiskupovi z Remeše způsobily u krále tak krutou nepříjemnost, o níž jsem vyprávěl (tom IV, s. 127; v tomto vydání Tom 4, kapitola šestá). Tyto originály Problème, nalezené touto náhodou a psané Boileauovou rukou, byly poslány kardinálu z Noailles. Jezuité nad tím triumfovali, Boileau je nemohl ani se neodvážil zapřít. Viděli jsme (tom II, s. 249; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola šestnáctá), s jakou dobrotou se kardinál z Noailles toho zhoubného hosta (který neměl jiný chléb než ten, který mu dával od vlastního stolu) zbavil: dal mu kanonikát u Saint-Honoré, který mu poskytl velmi slušné živobytí a byt. Ten černý nevděk se nedal omluvit, stejně jako černá podlost, že tak přirozeně nechal ten krutý kousek padnout na jezuity, s nimiž kardinál z Noailles, biskup, arcibiskup a kardinál bez nich a smýšlející velmi odlišně než oni, nikdy nevycházel dobře.

Charmel, který kardinála z Noailles často vídal a kterého měl kardinál velmi rád a velmi ho vyznamenával, ho při tomto rozruchu přestal navštěvovat a s Boileauem udržoval dál nejužší styk a přátelství. Kardinála (říkám mu tak bez rozlišení dob, kdy jím ještě nebyl) to z přátelství spíš zabolelo než urazilo. Dal s Charmelem promluvit, dal ho požádat, aby ho přišel navštívit, s námahou toho dosáhl a promluvil s ním sám. Tolik vstřícných kroků bylo marných; Charmel se rozhořčoval čím dál víc. Jansenisté, rozmrzelí, že kardinál nepřijímá všechny jejich myšlenky, a ze vzteku dohnaní k té podivné krajnosti, svého stoupence tak pobláznili, že nikdy nedokázal postřehnout nevděk, zločin, zradu a podlost tam, kde byly tak zjevné; a hle, kam jeho malý duch a rozhled a bláznivá oddanost těm, které pokládal za světce, dovedly muže jinak tak přímého a samého tak svatého. Bylo by třeba chtít povznést lidi nad veškeré lidství, abychom uvěřili, že se kardinála z Noailles nemělo Charmelovo chování k němu velmi dotknout, zvláště po tom, jak se sám zachoval k Boileauovi i k němu. Taková byla Charmelova neomluvitelná chyba vůči kardinálu z Noailles. Přejděme nyní k té, které se později dopustil vůči králi.

U Troisvilla, jemuž král zabránil stát se členem Akademie, jsme viděli (tom IV, s. 282; v tomto vydání Tom 4, kapitola patnáctá) královu rozmrzelost vůči lidem žijícím v ústraní, kteří se u něho neukazovali. Pro toto místo jsem si nechal zmínku, že téhož dne, kdy Troisvilla odmítl, se jel projít do Marly, kde se o té věci trpce rozhovořil. Chválil samotáře na venkově; rozhovořil se o panu ze Saint-Louis, o jeho činech před svýma očima ve válce holandské i jinde, o životě, jaký vede v La Trappe, a řekl, že nepokládá za špatné, když tihle nejezdí zdaleka, aby ho viděli; odtud přešel k lidem žijícím v ústraní v Paříži a okolí, chválil Pelletiera, Fieubeta, rytíře z Gesvres, kteří k němu jednou nebo dvakrát do roka přicházeli a kteří se dobře vyrovnali Troisvillovi a Charmelovi, do nichž se silně pustil, a často opakoval, že se zabývají pletkami a záležitostmi víc než před odchodem do ústraní a že veškerou svou zbožnost vkládají do toho, že se u něho neukazují. Vévoda z Tresmes, velký Charmelův přítel, se nuceně uškleboval a přešlapoval z nohy na nohu. Cavoye,¹¹ další Charmelův přítel, se vložil do hovoru a se svou pověstí a nadutostí nažvanil spoustu hloupých lichotek a pustil se do svého přítele, aby dělal dobrého sluhu. Nikdo by neuhodl, kdo se ho zastal: muž, který ho sotva znal, muž ostatně velmi dvořanský, ale dvořan po způsobu člověka, který si je vědom své ceny, který má hrdost a důstojnost, který věděl, že Cavoye je Charmelův blízký přítel, a kterého pobouřilo, co slyšel. Byl to Harcourt, kdo se ho ujal, tak slušně a s takovým důvtipem, že král od té řeči upustil a začal o něčem jiném.

Cavoye se však zřejmě zamyslel. Harcourt ho přiměl vejít do sebe. Napsal tedy Charmelovi, co se v Marly stalo, ale ne, jakou úlohu tam sám sehrál, a poradil mu, aby mu napsal tak, aby mohl králi říci, že Charmel touží po cti předstoupit před něho po tolika letech, ale neodvažuje se toho, dokud neví, že to král schválí; tím způsobem ho to, bude-li mu vyhověno, bude stát jen dopolední cestu do Versailles, a bude-li odmítnut, král už vůči němu tu rozmrzelost mít nebude. Charmel mi ten dopis ukázal, tak rozhodnut nijak ho nevyužít, že jsem ho nedokázal přesvědčit.

Za čtrnáct dní poté, při jiné procházce v Marly, se král vrátil, ale lehčeji, k téže věci, k lidem v ústraní, kteří se u něho neukazují, a hned se Cavoye zeptal, co dělá Charmel a zda už dlouho o něm nemá zprávy. Cavoye to hned nazítří Charmelovi oznámil, naléhal na něho, aby se řídil radou, kterou mu dal poprvé, a dal mu pocítit, že toto tak zřetelné opakování týkající se jeho osoby jasně ukazuje, že král čekal, že o něm po své první řeči uslyší, a že by ho velmi ranilo, kdyby i tato druhá zůstala bez výsledku. Charmel mi dopis ukázal. Řekl jsem mu, že není nad čím váhat ani ztrácet chvilku; že má po tom, co o něm král Cavoyovi řekl, krásnou příležitost odepsat mu, že se domníval, že je zapomenut, a že když je tak šťasten, že si král ještě ráčí na něho vzpomenout, prosí Cavoye, aby mu vyžádal dovolení, aby směl přijít obejmout jeho kolena v živé vzpomínce na jeho někdejší dobrotu, že je to touha, jíž nemůže odolat, atd. Vzal jsem ho za náboženství, za povinnost a úctu poddaného ke králi, který má usilovat o to, aby se mu líbil, a ne aby ho dráždil; že je to na jedné straně přísná povinnost a na druhé moudrá opatrnost chopit se příležitosti a odvrátit bouři, k níž jeho svévolné nerozvážnosti ve věci jansenismu dávaly až příliš příležitosti, a udělat si proti tak vytrvalé králově roztrpčenosti protijed a štít jednáním, které mu jistě bude příjemné a které od něho zjevně žádá; že jediné dopoledne, cesta tam a zpět, tím bude využito nejen moudře a užitečně, ale i svatě, a že po tolika letech ústraní se nemusí bát chvilkového rozptýlení, které nevyhledal a které se stává tak nezbytným. Nikdy jsem ho k tomu nedokázal přimět.

Spokojil se s dopisem, který se dal ukázat, a s dalším pro krále. To vše bylo přijato velmi vlažně.

Pravda je, že se příliš bál sám sebe; obával se příliš příznivého přijetí. Po tolika letech pokání se necítil dost zbaven zbytku zalíbení ve své někdejší přízni a příjemnostech, které ho kdysi tolik ovládaly. Před několika lety odmítl paní z Maintenon styk v dobrých skutcích, který s ním chtěla navázat. Obával se jakéhokoli jiného styku než s Bohem, jemuž chtěl vyhradit svou svobodu celou, a možná k tomu byl veden jeho Duchem, aby ho očistil tvrdším pokáním, a to takovým, které by si sám nezvolil.

Vraťme se ke kardinálu z Noailles. Předchozí rok, 1705, byl rokem velkého shromáždění duchovenstva. Kardinál z Noailles, který mu předsedal, měl za to, že toho má využít a dát na něm upravit různé body mravouky a kázně, ačkoli jsou tato shromáždění určena jen pro světské záležitosti duchovenstva; ačkoli ti, kdo jsou na ně vysláni, nemají v plných mocích, které si přinášejí od svých zmocnitelů, žádné jiné věci; a ačkoli se i dvůr obvykle má na pozoru před vším, co by se tam mohlo navrhnout a netýkalo by se světského předmětu těchto shromáždění. Tento kardinálův záměr nebyl jen jeho. Navíc bylo třeba dohodnout jej předem s několika předními preláty, kteří měli být členy shromáždění, a shodnout se na způsobu, jak jej po článcích navrhovat a pozvolna prosazovat. Jezuité, vždy číhající na kardinála z Noailles a na vše, co se mohlo týkat jejich učení a jejich mravouky, tento záměr prohlédli; mezi zasvěcenými se našel nějaký falešný bratr, který jim jej vydal v té podobě, v jaké měl být shromáždění předložen. Otec de La Chaise o tom promluvil s králem, který měl v té době kardinála z Noailles velmi rád a který se proti tomuto upozornění svého zpovědníka ohradil tak prudce, že La Chaise, muž moudrý a opatrný, rázem zmlkl, jist, že se k tomu později vrátí tím lépe.

Skutečně, jakmile bylo shromáždění zahájeno, byl o všem bod po bodu zpravován. Předem králi ohlásil návrh, který měl být podán a který byl podán v den, jejž králi řekl. Stejně tomu bylo se všemi ostatními. Král o tom promluvil s kardinálem z Noailles, který se tím nedal zastavit, rozhodnut učinit, co pokládal za dobré, stůj co stůj. Jezuité, rozhořčení, jak málo užitku mají ze zrady spáchané na kardinálu z Noailles, který ve shromáždění šel ve věcech mravouky a kázně stále kupředu, rozpálili krále prostřednictvím otce de La Chaise a způsobili kardinálovi všemožné nepříjemnosti. Zpravoval mě o tom arcibiskup z Arles, který se jako zástupce druhého řádu na jiném shromáždění urazil, protože shledal, že mu kardinál z Noailles neprojevuje dost ohledů, a který mu jako zástupce prvního řádu na tomto shromáždění ve všem odporoval a ze všech sil sloužil zároveň své nenávisti, svému štěstí i jezuitům, k nimž při svých záměrech a při ctižádosti, která ho stravovala, nikdy neopomněl být ve všem úslužný.

Kardinál z Noailles tedy vyšel z tohoto shromáždění u krále velmi špatně zapsán; král proti němu pojal nejsilnější podezření z jansenismu a — hluboce nevědomý v těchto věcech, vychovaný v nejkrajnějším předsudku o nich — se nikdy neporadil s nikým, kdo by ho mohl poučit, a dokonce nikdy nikomu, kdo by mu mohl dát sebemenší světlo, nedovolil před sebou otevřít ústa. A tak měli snadnou hru ti, kdo z jeho temnot těžili, aby mu vydávali za blud a za jansenismus vše, co jim bylo užitečné za takové vydávat, ať věci, nebo lidi; a navíc si uchvátili tu nesrovnatelnou výhodu, že věci i lidé takto označení zůstávali v klatbě bez zkoumání, bez vyšetřování a bez pomoci.

Kardinál z Noailles tedy vězel ve stavu skryté nemilosti, která — třebaže se navenek neprojevovala a nic neměnila na jeho každotýdenních audiencích u krále — nebyla o nic méně bolestná a tíživá. Jeho rodina, jíž jeho vliv a postavení dodávaly tolik lesku a prostředků, tím byla zarmoucena. Paní z Maintenon, na niž jezuité neměli žádný vliv, nebyla zarmoucena o nic méně. Žádné východisko než nějaký okázalý úder proti jansenistům, který by krále získal zpět. Ale kde jej vzít? Kardinál chtěl především zachovat dobrou mravouku a kázeň, nechtěl obětovat své přátele. Přitom na něho paní z Maintenon a jeho rodina bez ustání naléhaly, aby hledal, co by v té věci podnikl, a sám cítil, že je to nutné, dokonce i pro duchovní užitek, jemuž z něho učinili kámen úrazu.

Někdy na počátku tohoto roku byl otec Quesnel silně pronásledován ve španělském Nizozemí, kde měl král veškerou moc.¹² Byl div, že se mu podařilo uniknout z Bruselu a uchýlit se do Holandska. Do Paříže od něho přicházeli a zase odcházeli lidé. Zvědělo se to; kardinála z Noailles upozornili, že tito lidé jsou ve styku s Charmelem. Domníval se, že pracují na nějakém spisu proti němu; hořkost z Problème se obnovila. Proti Charmelovi ho popouzeli lidé, kteří to zpozorovali a kteří si od toho slibovali škodu pro jednoho a zatemnění pověsti druhého. Přesvědčili ho, že Charmel ty posly u sebe ukrývá; do pole byli vysláni špehové, kteří to potvrdili, a tyto zprávy kardinála rozhořčily docela. Je třeba přiznat, že pokud jde o jansenismus, nebyl nikdy člověk tak nerozvážný jako Charmel. Pokládal to za věc svědomí. Nikdy mu v tom nebylo možné domluvit. Sotva byl den, kdy by se jeho přátelé nad jeho chováním v této věci netřásli.

Byli jsme v Marly. Pontchartrain mi jednoho rána sdělil, že mu král právě nařídil vyhotovit královský zapečetěný list, jímž se Charmel vypovídá do svého domu v Charmelu u Château-Thierry se zákazem jej opouštět; a že když ho o chvíli později zavolal zpět, přikázal mu, aby mu jej poslal po důstojníkovi jízdní stráže, který ho přiměje odjet a uvidí odjíždět do čtyřiadvaceti hodin, který se zatím bude zdržovat u něho a který hned po jeho odjezdu podá zprávu o všem, co viděl a slyšel. Pontchartrain, který věděl, že jsem Charmelův velký přítel, mě požádal o mlčení, dokud se věc nerozšíří, a chtěl mě upozornit předem, aby předešel tomu, co by ze mne mohly vymámit překvapení a hněv, kdybych se to dozvěděl od lidí. Večer při hudbě si ke mně hraběnka z Mailly přisedla krátce poté, co hudba začala. Naše dvě sedadla byla trochu stranou od ostatních. Svěřila mi totéž a s týmž úmyslem jako Pontchartrain. Dělal jsem překvapeného kvůli mlčení, o něž mě požádal; opravdu jsem se jím však stal, když dodala, že je to dílo kardinála z Noailles, který téhož rána králi řekl, že Charmel je jansenista a rozvratník, který chodí se vztyčenou hlavou po domech a nabádá lidi k jansenismu, který řekl otci de La Tour, generálu Oratoře, že teď, když stojí v čele strany, je vše ztraceno, jestliže povolí; že je to zkrátka člověk, kterého je třeba vyhnat z Paříže, což bylo v tu chvíli nařízeno; že to, co mi tu říká, ví z dobrého pramene, protože od paní z Maintenon. Byla její neteří, její chráněnkou a dámou šatny paní vévodkyně z Bourgogne. Rozhovor jsme neprotahovali, aby si nikdo nevšiml, že mluvíme o něčem zajímavém. Bylo to ve středu 10. února, v den pravidelné audience kardinála z Noailles a také v den, kdy Chamillart obvykle odjížděl do L’Étangu až do soboty.

Nazítří ráno, kdy jsem se tam chystal jet, mě maršál z Noailles zastavil v uličce u králova lůžka, když jsme čekali, až král vyjde z kabinetu na procházku, pověděl mi o Charmelově vyhnanství, že od něho dostal dopis, na jehož základě se pokusil dosáhnout, aby směl zůstat u kamaldulů v Gros-Bois,¹³ kam jezdil každý měsíc na den či dva, a že byl příkře odmítnut; divil se a velmi naříkal nad tou nečekanou ranou a naléhal na mne, abych příčinu zjistil od Pontchartraina, který královský zapečetěný list vyhotovil. Byl jsem dvojnásob popuzen, věda tak jistě, co jsem věděl, jak maršálovou přetvářkou, tak pastí, do níž můj ubohý přítel padl, když se obrátil na něho. Odpověděl jsem maršálovi zprudka, že má lepší možnost se to dozvědět než já, protože při životě, jaký Charmel vede, může jít jen o věc nauky, a ta spadá do pravomoci jeho bratra, který včera ráno dlouho mluvil s králem o samotě — v den, kdy byl podle toho, co mi sděluje, ten rozkaz vydán. Vtom král vyšel z kabinetu. Rozešli jsme se a nikdy potom jsme o tom spolu nemluvili.

Odtud jsem jel na oběd do L’Étangu, a protože jsem byl s Chamillartem zcela důvěrný, vyprávěl jsem mu rozmrzele o Charmelově neštěstí, které se právě stalo veřejně známým. Řekl mi, že o něm ví. Dodal jsem, že mu o něm aspoň povím, co neví; a vyprávěl jsem mu, aniž jsem koho jmenoval, co mi řekla paní z Mailly, a o falši, s níž o tom se mnou právě mluvil maršál z Noailles. Ještě jsem nedomluvil a Chamillart, tak mírný, tak umírněný, tak klidný, se náhle rozzuřil. Byli jsme v jeho kabinetu mezi čtyřma očima. Láteřil, dupal, neovládal se. Zeptal jsem se ho, co mu je. „Co mi je?“ odpověděl a udeřil pěstí do stolu. „To, že u krále už není žádné tajemství. Co mi tu vyprávíte, řekl mi král včera u paní z Maintenon slovo od slova, ve stejném pořádku, jak mi to říkáte Vy, pět nebo šest hodin poté, co viděl kardinála z Noailles, a zakázal mi mluvit o tom s kýmkoli. Vidím však, že jste o tom zpraven bod po bodu; a když jste zpraven Vy, mohou být stejně zpraveni i jiní; a je velmi bolestné pro čestného muže, zvyklého na nejdůležitější tajemství, být pověřován takovými, která se sdělují jiným, a moci tak být zaměněn s těmi, kdo je nezachovávají.“ Nato mi vyprávěl, že když se mu totéž stalo už jednou, šel to hned říci králi a snažně ho prosil, aby ho nečinil odpovědným za to, s čím se svěří i jiným než jemu, načež mu král přiznal, že to sdělil ještě jiné osobě. Jeho hněv jsem schválil, ale požádal jsem ho, aby téhož léku nepoužil.

Ještě jistější, bylo-li to vůbec možné, po Chamillartově vyprávění, odkud ta rána přišla, dal jsem o tom Charmelovi vzkázat. Už byl pryč. Těžko si lze představit, s jakou pokorou a mírností tento muž, od přírody prudký, přijal královský zapečetěný list i toho strážce, který ho nespouštěl z očí, a jak přesně uposlechl. Zkoušel jsem různé prostředky, jak ho dostat zpět, ale roztrpčení bylo příliš velké. Charmel by byl rád znovu nabyl svobody, ale nechtěl k tomu ničím přispět, přesvědčen, že má věrně setrvat pod rukou Boží v pokání, které si nezvolil, ve skutečném odpuštění těm, kdo ho do něho uvrhli, a v hlubokém pokoji. Beauvau,¹⁴ syn jeho sestry a jeho dědic, ženatý v Lotrinsku, který tam pod jménem pana z Craonu udělal, on i jeho žena, tak ohromné štěstí, už začínal vzcházet v oné přízni, která mu vynesla tolik milionů a titulů. Vévoda lotrinský se nabídl, že se za Charmela u krále přimluví. Charmel mu poděkoval a snažně ho prosil, aby ho ponechal ve stavu, do něhož ho Bůh postavil a v němž zůstal po zbytek života, který trval ještě dlouho. Při jeho konci uvidíme, jak nemožná byla jakákoli úleva a jak krajní byla tvrdost, kterou král vůči němu uplatnil a která mohla být příčinou jeho smrti.