Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola osmá

Vévoda z Vendôme; jeho mravy; jeho povaha; jeho počínání. — Alberoni; počátek jeho kariéry. — Vítězná cesta Vendômova ke dvoru. — Patent generálního maršála nabídnut a Vendômem odmítnut. — Velký převor; jeho povaha. — Berwick, maršálem Francie v pětatřiceti letech, se vrací do Španělska. — Roquelaure jede velet do Languedocu. — Hrabě z Toulouse a maršál z Cœuvres v Toulonu. — Drobné válečné činy vévody z Noailles. — Tessé zjedná své snaše právo sedět, když napálí oba krále. — Smrt anglické královny vdovy. — Hrabě z Fevershamu. — Smrt Belesbatova. — Smrt Polastronova. — Pohroma Saint-Adonova. — Hádka, která uvrhne paní z Barbezieux do kláštera. — Sňatek hraběte z Rochechouartu se slečnou z Blainville. — Sňatek vévody z Uzès s dcerou Bullionovou. — Sňatek prince z Tarentu se slečnou z La Fayette. — Původ výsad pana z La Trémoille. — Vévodové z Bouillonu a z Albretu usmířeni. — Penze dvacet tisíc livrů po dobu války pro hraběte z Évreux. — Vítězství Švédů.

Dvůr i Paříž spatřily v tomto čase podívanou vpravdě úžasnou. Pan z Vendôme neopustil Itálii od chvíle, kdy tam po cremonské události¹ vystřídal maršála z Villeroy. Jeho bitvy, ať už byly jakékoli, pevnosti, jichž dobyl, moc, které se zmocnil, pověst, kterou si neprávem osvojil, jeho nepochopitelné úspěchy v králově mysli i vůli, jistota jeho opor — to vše v něm vzbudilo touhu přijet si u dvora užít postavení tak skvělého, které tak dalece převyšovalo vše, v co kdy mohl doufat. Než však uvidíme přijíždět muže, který nabude převahy tak neuvěřitelné a o němž jsem dosud mluvil jen mimochodem, je dobře seznámit s ním čtenáře blíže a zajít i do podrobností, které mohou překvapit a které ho vykreslí podle skutečnosti.

Byl postavy co do výšky obyčejné, poněkud tlustý, ale statný, silný a čilý; tvář velmi ušlechtilá a vzezření hrdé; přirozený půvab v držení těla i v řeči; mnoho přirozeného ducha, který nikdy nepěstoval, snadné vyjadřování podpírané přirozenou smělostí, jež se později zvrhla v nejbezuzdnější drzost; velká znalost světa, dvora a osob, které se na něm postupně střídaly, a pod zdánlivou nedbalostí ustavičná péče a obratnost, s níž toho všestranně využíval; především obdivuhodný dvořan, který dovedl těžit i ze svých největších neřestí, kryt královou slabostí pro jeho původ; zdvořilý z vypočítavosti, ale s výběrem a skoupou mírou; nadmíru zpupný, jakmile usoudil, že si to může beztrestně dovolit, a zároveň důvěrný a lidový k obyčejným lidem, z přetvářky, která zastírala jeho ješitnost a získávala mu lásku prostého lidu; v jádru pýcha sama, a to pýcha, která chtěla všechno a všechno pohlcovala. Jak stoupala jeho hodnost a rostla jeho přízeň, rostly úměrně tomu i jeho povýšenost, jeho bezohlednost a jeho umíněnost až po zatvrzelost, takže mu jakákoli rada byla k ničemu a on sám byl přístupný jen pranepatrnému počtu důvěrníků a svým sluhům. Chvála, pak obdiv, nakonec zbožňování byly jedinou cestou, jíž bylo možno přiblížit se k tomuto polobohu, který hájil nejapné teze, aniž se kdo odvážil — ne snad odporovat, ale jen nepřitakat.

Poznal nízkost Francouzů a zneužil jí víc než kdo jiný. Ponenáhlu navykl podřízené a pak, od jednoho k druhému, celou svou armádu, aby ho neoslovovali jinak než Monseigneur a Vaše Výsosti. V mžiku se tato sněť rozšířila až ke generálporučíkům a k nejvýznačnějším lidem, z nichž se žádný — jako ovce jedna po druhé — už neodvážil mluvit s ním jinak; a když se zvyk změnil v právo, byli by riskovali urážku, kdyby někoho z nich napadlo oslovit ho jinak.

Co je úžasné pro každého, kdo znal krále — galantního k dámám po tak dlouhou část života, zbožného po tu druhou, často až k obtíži pro jiné, a v obou těch částech života plného oprávněného, ale neobyčejného odporu ke všem obyvatelům Sodomy, ba i k nejmenšímu podezření z této neřesti —: pan z Vendôme v ní vězel po celý život špinavěji než kdokoli jiný, a tak veřejně, že si z toho sám nedělal víc než z nejlehčí a nejobyčejnější milostné pletky, aniž mu to král, který o tom vždycky věděl, kdy zazlíval a aniž u něho byl proto hůře zapsán. Toto pohoršení ho provázelo celý život, u dvora, v Anetu i u armád. Jeho sluhové a nižší důstojníci vždy ukájeli tuto hroznou zálibu, byli jako takoví známi a jako takovým se jim dvořili důvěrníci pana z Vendôme i všichni, kdo si u něho chtěli pomoci. Viděli jsme, s jakou smělou nestoudností podstoupil veřejně velkou kúru², že se dvakrát rozloučil, aby ji šel podstoupit, že byl první, kdo se toho odvážil, a že se jeho zdraví stalo novinkou dvora, i s jakou nízkostí se dvůr na tom podílel po příkladu krále, který by synu Francie neodpustil to, co s tak podivnou a tak zjevnou slabostí trpěl Vendômovi.

Jeho lenost dosahovala míry, jakou si nelze představit. Nejednou byl málem zajat, protože umíněně setrvával v ubytování pohodlnějším, ale příliš vzdáleném, a ohrozil úspěch svých tažení, ba poskytl nepříteli značné výhody, protože se nedokázal odhodlat opustit ležení, kde byl ubytován podle své chuti. U armády vídal málo věcí na vlastní oči; spoléhal na své důvěrníky, jimž ještě velmi často nevěřil. Jeho den, jehož obvyklý pořádek nedokázal narušit, mu sotva dovoloval počínat si jinak. Jeho nečistota byla krajní a on se jí chlubil; hlupáci v něm viděli prostého člověka. Měl v posteli plno psů a fen, které tam po jeho boku vrhaly štěňata. Sám se tam v ničem neomezoval. Jednou z jeho tezí bylo, že si tak počíná každý, jen nemá tolik upřímnosti, aby to přiznal jako on. Tvrdil to jednoho dne paní princezně de Conti, nejčistotnější osobě na světě a v čistotě nejvybíravější.

U armády vstával dost pozdě, usedl na noční stolec, psal tam dopisy a vydával tam ranní rozkazy. Kdo s ním měl co jednat — totiž generálové a význační lidé —, pro toho to byla chvíle, kdy s ním mohl mluvit. Navykl armádu na tuto hanebnost. Tam důkladně snídal, často se dvěma nebo třemi důvěrníky, a stejnou měrou se vyprazdňoval, ať při jídle, nebo když naslouchal či vydával rozkazy, a vždy za přítomnosti množství stojících diváků. (Tyto hanebné podrobnosti je třeba strpět, máme-li ho dobře poznat.) Vyprazdňoval se hojně; když byla mísa plná až po okraj, vytáhli ji a nesli ji celé společnosti pod nosem vylít, a často ne jen jednou. Ve dnech, kdy se holil, sloužila k holení táž mísa, do níž si právě ulevil. To byla podle něho prostota mravů hodná prvních Římanů, která odsuzovala všechnu okázalost a zbytečnosti ostatních. Když bylo po všem, oblékl se, pak hrál o vysoké sázky piket nebo lomber, anebo bylo-li naprosto nutné kvůli něčemu vsednout na koně, byla k tomu chvíle teď. Jakmile po návratu vydal heslo, bylo u něho po všem. Večeřel se svými důvěrníky vydatně; byl velký jedlík, neobyčejně hltavý, nevyznal se v žádném jídle, měl velmi rád ryby, a to raději zleželé a často páchnoucí než dobré. Stolování se protahovalo tezemi a spory a nade všechno chválou, velebením a poctami, po celý den a ze všech stran.

Nikomu by neodpustil sebemenší výtku. Chtěl platit za prvního vojevůdce svého století a o princi Evženovi i o všech ostatních mluvil nepřístojně. Sebemenší odpor by byl zločinem. Vojáci a poddůstojníci ho zbožňovali pro jeho důvěrnost k nim a pro zvůli, kterou trpěl, aby si získal jejich srdce; vynahrazoval si to bezmeznou povýšeností ke všem, kdo stáli vysoko hodností nebo rodem. Téměř stejně zacházel s nejpřednějšími osobami v Itálii, které s ním tak často měly co jednat. To právě založilo štěstí proslulého Alberoniho.

Vévoda parmský³ měl s panem z Vendôme co vyjednávat; poslal k němu biskupa z Parmy, který byl velmi překvapen, když ho pan z Vendôme přijal na nočním stolci, a ještě víc, když viděl, jak uprostřed rozhovoru vstává a utírá si před ním prdel. Byl tím tak pobouřen, že se — ovšem beze slova — vrátil do Parmy, aniž dokončil, co ho přivedlo, a prohlásil svému pánu, že se tam po tom, co se mu stalo, do smrti nevrátí. Alberoni byl syn zahradníka; cítil v sobě ducha, a tak oblékl kněžský límeček, aby se v podobě abbého dostal tam, kam by jeho plátěná halena neměla přístup. Byl to šašek; panu Parmskému se zalíbil jako nízký sluha, jímž se člověk baví; a jak se jím bavil, shledal, že má ducha a že by nemusel být neschopný k jednáním. Nedomníval se, že by noční stolec pana z Vendôme vyžadoval jiného vyslance, a pověřil ho, aby šel pokračovat a dokončit, co biskup z Parmy nechal nedodělané.

Alberoni, který nemusel dbát žádné důstojnosti a velmi dobře věděl, co je Vendôme zač, se rozhodl zalíbit se mu za každou cenu, aby své poslání splnil k spokojenosti svého pána a tím si u něho polepšil. Jednal tedy s panem z Vendôme na jeho nočním stolci a zpestřil svou záležitost žerty, jimž se generál smál tím víc, že ho Alberoni předem připravil množstvím chvály a poklon. Vendôme s ním naložil jako s biskupem: utřel si před ním prdel. Při tom pohledu Alberoni zvolá: „O culo di angelo!“ a běžel ji políbit. Nic neprospělo jeho záležitostem víc než tato hanebná šaškovina. Pan Parmský, který měl ve svém postavení s panem z Vendôme k vyjednávání nejednu věc, viděl, jak šťastně tu Alberoni začal, a užíval ho pak stále; a ten si dal za úkol zalíbit se hlavním sluhům, spřátelit se se všemi a prodlužovat své cesty. Panu z Vendôme, který miloval neobvyklá jídla, vařil sýrové polévky a jiná podivná ragú, která on shledával výtečnými. Chtěl, aby je Alberoni jedl s ním, a ten se tak u něho zapsal tak dobře, že doufaje ve větší štěstí v domě cikánském a rozmarném než u dvora svého pána, kde se cítil příliš nízkého zrna, zařídil, aby se od něho dal odlákat, a namluvil panu z Vendôme, že pro obdiv a oddanost, které k němu pojal, obětuje vše, v co mohl v Parmě doufat. Tak změnil pána; a brzy nato, aniž přestal provozovat řemeslo šaška a kuchaře polévek a prapodivných ragú, strčil nos do dopisů pana z Vendôme, osvědčil se k jeho spokojenosti, stal se jeho hlavním sekretářem a tím, komu svěřoval vše, co měl nejdůvěrnějšího a nejtajnějšího. To se ostatním velmi nelíbilo. Žárlivost došla tak daleko, že když se jednou na pochodu pohádali, …⁴ ho před očima celé armády hnal přes tisíc kroků holí. Pan z Vendôme to nesl nelibě, ale to bylo vše; a Alberoni, který nebyl z těch, kdo by pro takovou maličkost a na tak dobré cestě pustili kořist, si z toho u svého pána udělal zásluhu; ten v něm nacházel stále větší zalíbení, svěřoval mu vše, přibíral ho ke všem svým zábavám a jednal s ním spíš jako s důvěrným přítelem než jako se služebníkem; a jeho důvěrníci, ba i nejvýše postavení lidé jeho armády se Alberonimu dvořili.

Viděli jsme, co u krále zmohl původ pana z Vendôme; jak ho dovedl využít prostřednictvím pana du Maine a odtud prostřednictvím paní z Maintenon, stále výš; jak si tím získal oddanost Chamillartovu; a jaký zájem měli Vaudemont a jeho obratné neteře na tom, aby se s ním spojili. S Monseigneurem byl odjakživa zadobře díky lovu a dalším věcem z dávného mládí, takže byl v nitru tohoto dvora až sokem prince de Conti; toto soupeření se líbilo králi, který prince nenáviděl a který už dávno před vším, co jsme právě viděli, pojal k Vendômovi náklonnost a vyznamenával ho, protože mu Vendôme lichotil svou zálibou v lovu a ve venkově, svou vytrvalou přítomností u něho a zejména odporem k Paříži, kam takřka nikdy nejezdil. Viděli jsme jeho umění a smělost, s nimiž krále zaměstnával plány, podniky, nicotnými šarvátkami nafouknutými ve velké věci, skutečnými, ale velmi pochybnými bitvami vydávanými za rozhodné, s troufalostí, která obstála i před nejrychlejším vyvrácením, zkrátka ustavičnými kurýry, jimiž se král rád dával klamat, a přesvědčoval se o všem, co chtěl Vendôme — tak pevně podporovaný a vychvalovaný v nejvnitřnějších kabinetech a nikým nevyvracený, při opatřeních, která, jak jsme viděli, učinil ohledně dopisů z Itálie, a při hlubokém mlčení — kromě velebení —, které jeho váha a jeho přízeň vnutily jeho armádě.

Stav, v němž armádu shledával, a nepřítomnost prince Evžena, který byl ve Vídni, se mu zdály příznivou příležitostí, aby šel sklidit ovoce své práce. Dostal dovolení zajet si ke dvoru a zanechat armádu pod velením Médavyho, služebně nejstaršího generálporučíka, protože Vaudemontova politika, nebo pýcha nevelet jen díky nepřítomnosti jiného, ho přiměla prokázat tu zdvořilost Médavymu.

Vendôme přijel 12. února rovnou do Marly, kde jsme byli. Nastal strašlivý rozruch: kuchtíci, nosiči nosítek, všichni sluhové dvora nechali všeho, aby obklopili jeho poštovní kočár. Sotva vystoupil do svého pokoje, vše se tam hrnulo. Princové krve, tak dotčení tím, že ve službě dostal přednost před nimi, i mnoha jinými věcmi, tam dorazili úplně první. Lze si představit, zda na sebe oba levobočci dali čekat. Přiběhli tam ministři a do té míry všichni dvořané, že v salonu zůstaly jen dámy. Pan z Beauvilliers byl ve Vaucressonu; a já jsem zůstal divákem a nešel jsem se modle klanět.

Král i Monseigneur pro něho poslali. Jakmile se uprostřed toho zástupu mohl obléci, šel do salonu, spíš jím nesen než obklopen. Monseigneur dal přerušit hudbu, při níž právě byl, aby ho objal. Král, který byl u paní z Maintenon a pracoval s Chamillartem, pro něho poslal znovu, vyšel mu z malého pokoje, kde pracoval, vstříc do velkého kabinetu, několikrát ho objal, chvíli tam s ním zůstal a pak mu řekl, že ho uvidí zítra v klidu; skutečně s ním u paní z Maintenon rozmlouval přes dvě hodiny.

Chamillart mu pod záminkou, že s ním bude moci v L’Étangu pracovat ve větším klidu, pořádal po dva dny nádhernou slavnost. Po jeho příkladu se Pontchartrain, Torcy a pak nejvýznačnější páni dvora domnívali, že se zavděčí, zachovají-li se stejně. Každý se v tom chtěl vyznamenat; Vendôme, zadržovaný a vyhledávaný ze všech stran, tomu nemohl stačit. Lidé se ucházeli o to, aby mu směli pořádat slavnosti, a ucházeli se o to, aby na ně byli pozváni s ním. Žádný triumf se nikdy nevyrovnal jeho triumfu; každý krok, který učinil, mu přinášel nový. Není přehnané říci, že před ním vše zmizelo, princové krve, ministři i největší páni, nebo se objevilo jen proto, aby tím víc vynikl vysoko nad nimi, a že král jako by zůstával králem jen proto, aby ho ještě víc povýšil.

Přidal se k tomu lid ve Versailles i v Paříži, kam se Vendôme vypravil užít si tak zvláštního nadšení pod záminkou, že jde do Opery. Běhali tam za ním po ulicích s provoláváním slávy; ohlašovaly ho plakáty; v Opeře bylo vše předem zadáno; všude se tam lidé dusili v tlačenici a ceny míst byly zdvojnásobeny jako při prvních představeních.

Vendôme, který přijímal všechny ty pocty s krajní nenuceností, byl přece v duchu překvapen tak všeobecným bláznovstvím. Ačkoli se rozhodl, že svůj pobyt učiní co nejkratším, bál se, že tento zápal nevydrží. Aby byl vzácnější, požádal krále o svolení odjet na dobu mezi jedním Marly a druhým do Anetu, a ve Versailles pobyl jen dva dny, které ještě přerušil nocí v Meudonu, jíž ráčil poctít Monseigneura. Sotva byl Vendôme v Anetu s velmi malým počtem vybraných lidí, dvůr se jeden po druhém vylidnil a zámek i ves Anet byly plné až po střechu. Jel tam lovit Monseigneur, princové krve, ministři; stala se z toho móda, na níž si každý zakládal. Nadut tak úžasným a tak vytrvalým přijetím, zacházel v Anetu s celým tím zástupem dvořanů podle toho, a nízkost byla taková, že to lidé snášeli bez reptání jako venkovskou volnost a nepřestali tam jezdit. Král, jehož jinak tolik uráželo, když byl opouštěn, ať při jakékoli příležitosti, měl potěšení z toho, jak Versailles kvůli Anetu osiřely, a ptal se jedněch, zda tam už byli, a druhých, kdy tam pojedou.

Vše ukazovalo, že bylo úmyslně rozhodnuto povýšit Vendôma mezi hrdiny; cítil to a chtěl toho využít. Obnovil své nároky velet maršálům Francie; dělali z něho boha Marta, jak mu to tedy odepřít? Patent generálního maršála⁵ mu byl tudíž potichu udělen a sepsán stejně jako patent pana z Turenne, od jehož doby nebyl žádný takový k vidění. To nebylo po chuti ani panu z Vendôme, ani panu du Maine. Patent byl nabídnut jen proto, aby se obešlo to, k čemu král nikdy nechtěl svolit; a byl přijat jen z nouze a proto, aby poslužil jako obouvací lžíce jeho původu. Vendôme tedy navrhl, aby v něm byl nad znění patentu pana z Turenne uveden tento důvod. Nevím, odkud se o tom dověděl maršál z Villeroy, ale dověděl se to včas, aby proti tomu vznesl u krále námitky. Ty tehdy ještě odpovídaly královu smýšlení; maršál byl ve velké přízni, prosadil svou a panu z Vendôme bylo oznámeno, že se k jeho patentu, ve všem shodnému s patentem pana z Turenne, nic nepřidá. Urazil se a už o něj nestál. To odmítnutí bylo neobyčejně smělé; věděl však, s kým má co činit, a znal sílu svých opor. Bylo mu umíněně odpíráno velet těm maršálům Francie, kteří se jimi stali teprve od doby, kdy velel armádám; nebylo vinou opakovaných králových rozkazů, že mu to Tessé nedal pocítit — vyhnul se tomu jen dobrovolnou obratností; odtud k patentu, který mu nabídli, aby velel jim všem, bylo dál než od této nabídky k tomu, oč usiloval. Uvidíme ještě téhož roku, že se nezmýlil.

Jeho bratr, ač s ním vycházel jen prostředně, za ním přijel do Anetu, aby se jeho pomocí dostal znovu do sedla. Vendôme mu nabídl, že ho představí králi a vymůže mu penzi deset tisíc tolarů; ale zpupný velký převor nechtěl nic menšího než vrátit se velet armádě do Itálie; pobyt v Anetu přesto dokončil, velmi nespokojen, všechno odmítl, a když se jeho bratr vrátil ke dvoru, odjel se vztekat do Clichy.

Měl všechny neřesti svého bratra. V prostopášnosti měl nad něj to, že šel po srsti i po peří, a tu přednost, že po třicet let neulehl večer jinak, než že ho do postele donesli namol opilého — zvyk, jemuž zůstal věrný po zbytek života. Neměl jedinou vlastnost vojevůdce; jeho známou zbabělost podpírala drzost, která pobuřovala; ještě pyšnější než jeho bratr, zacházel až do zpupnosti, a právě proto se stýkal jen s bezvýznamnými podřízenými; lhář, podvodník, šibal, zloděj, jak jsme viděli u záležitostí jeho bratra, nepoctivec až do morku kostí, které mu zničila příjice, svrchovaně domýšlivý a neobyčejně nízký a úlisný k lidem, které potřeboval, hotový všechno udělat a všechno strpět pro jediný tolar, a k tomu nejnepořádnější člověk a největší marnotratník na světě. Měl mnoho ducha a v mládí dokonalou postavu, s tváří kdysi neobyčejně krásnou. Vcelku nejpodlejší, nejopovrženíhodnější a zároveň nejnebezpečnější stvoření, jaké si lze představit.

Barcelonský záměr tehdy velmi zaměstnával. Zdálo se, že Tessé nemůže stačit na všechno. Bylo třeba armády v Galicii a zadržet, bude-li to možné, Portugalce, aby se bylo lze volněji věnovat Katalánsku. Triumf paní des Ursins v ní zahladil zlost, kterou měla na vévodu z Berwicku pro vše, co napsal o Orrym, jenž triumfoval s ní. Bylo třeba velitele proti Portugalsku a Berwick znal dokonale celou jeho hranici; to je v Madridu přimělo, aby si ho pro tuto stranu vyžádali zpět i s francouzskými vojsky. Král vyhověl a využil té příležitosti, aby dovršil jeho štěstí z náklonnosti k původu, jaký měl rád, ať byl z kterékoli země. Ačkoli Berwickovi nebylo ještě třicet šest let, poslal mu do Montpellieru hůl maršála Francie s rozkazem odebrat se odtud rovnou do Španělska.

Zároveň král, dojat žalem krásných očí paní z Roquelaure, poslal jejího manžela velet do Languedocu na místo Berwickovo, k pohoršení celé Francie. V téže době také hrabě z Toulouse a maršál z Cœuvres⁶ odjeli do Toulonu připravit vše potřebné, aby sami šli z moře podpořit barcelonský podnik. Jeho důležitost jim dávala naději, že si Pontchartrain nepovede tak, jak jsme viděli, že si vedl předešlého roku. Zkušenost je poučila, že vytrvat v rozhodnutí, které pojal, se mu zdálo pro něho důležitější než nechat je uspět u Barcelony.

Vévoda z Noailles vykonal drobné válečné činy. Honil miquelety⁷, zmocnil se Figuerasu, který nepřítel opustil, vložil nějaké vojsko do Rosasu, jakmile byla zrušena jeho blokáda, a velmi snadno vyčistil Ampurdán. Zabránil nepřátelům dobýt Báscaru, několik lidí jim zajal a pobil, postoupil k Teru a ovládl kraj od Girony až k moři. Tyto snadné výkony byly velmi oslavovány. Spěchal, aby mohl jednat jako velitel, a měl snadnou hru proti hrstce zemské hotovosti, než dorazí vojska určená k obléhání Barcelony a s nimi Legal, jehož měl poslouchat a potom při obléhání sloužit jako polní maršál.

Tessé nebyl ve Španělsku tak zaměstnán, aby nemyslel na své záležitosti. Provedl kousek, jaký je doma v jeho kraji, a řádně napálil krále i krále španělského. Aniž řekl slovo tomu druhému, požádal prvního o dovolení postoupit svou grandezu synovi, což bylo ve Španělsku věcí naprosto bezpříkladnou. Král, který nikdy s nikým nemluvil jinak než o svých záležitostech a z nutnosti, nevěděl o ničem a netajil se tím. Na Tessého žádost, a k tomu podanou ze Španělska, ani na okamžik nezapochyboval, že se grandezy postupují jako u nás vévodství, a dovolil to. Když Tessé dostal od krále, co chtěl, tím, že ho takto zaskočil, zaskočil stejně i španělského krále: namluvil mu, že se král, jeho děd, zavázal tak, že už nemůže být popřen. Paní des Ursins, zcela mu oddaná, jak jsme obšírně viděli, mu mocně posloužila a pohnula španělského krále, aby se nepřel a neurážel pro maličkost, která nebude mít ve Španělsku žádný účinek, krále, svého děda, jehož tolik potřeboval. Podvolil se jen velmi nerad, ale dekretem, z něhož ta nechuť čišela a který dobře vysvětlil, že je to bez jakýchkoli důsledků, a který Španělsko z účinku vyloučil, takže kdyby tam byl hrabě z Tessé za života svého otce, nebylo by se s ním zacházelo jinak než se všemi nejstaršími syny grandů.

V téže době, totiž kolem poloviny února, zemřela v Portugalsku anglická královna vdova⁸, která se tam jako bezdětná vdova uchýlila ke králi, svému bratru, jenž ji měl rád a velmi si jí vážil. Stejně vážena byla vždy i v Anglii, kde jejího odjezdu velmi litovali. To je ta, s níž byl hrabě z Feversham, bratr maršálů z Duras a z Lorges, tak zadobře, že nikdo nepochyboval, že se s ní v době mezi smrtí Karla II. a jejím odjezdem oženil. V Anglii se usadil pro své náboženství a zemřel tam bez dětí, ale bohatý díky sňatku, který uzavřel. Byl kapitánem tělesné gardy až do revoluce, velkým komořím královny až do jejího odjezdu, velitelem armády, a roku 1685 dostal Podvazkový řád po vévodovi z Monmouthu, kterého porazil a zajal a který byl sťat. Králi byla smrt této královny oznámena a on za ni oblékl smutek.

Zemřel také Belesbat. Jmenoval se Hurault. Jeho matka byla sestra Brégyho a švagrová paní z Brégy, o níž jsem se dost zábavně zmínil. Sestra jeho otce byla ona paní z Choisy, matka abbého z Choisy, tak zběhlá ve světě a tak zasvěcená do všech pletich dvora. Tyto dvě ženy uvedly Belesbata ke dvoru a do světa. Postavou to byl jakýsi slon, duchem jakýsi vůl, který si navykl pokládat se za dvořana, provázet krále na všech jeho válečných cestách a cestách na hranice, a nedostat se tím o nic dál. Jeho předkové byli z taláru; on nebyl ani talár, ani kord, dost se mu posmívali, a přece občas utrousil docela zábavné hrubosti. Velmi zvelebil zahradu v Belesbatu u Fontainebleau, kde jsou podivuhodné vody a lesy, a velmi se tím finančně vyčerpal. Zemřel stár, aniž se kdy oženil. Jeho sestra byla matkou Canillaca, o němž budu mít mnohokrát příležitost mluvit.

Zemřel také Polastron, starý generálporučík. Měl guvernérství a velkokříž Řádu svatého Ludvíka. Jeho bratr byl ve službách vévody Mazarina a byl vychovatelem jeho syna, zetě maršála z Duras. Tato rodina je plodná na vychovatele. Syn onoho bratra byl podvychovatelem dauphina⁹, potom generálporučíkem.

Saint-Adon, z pařížské rodiny, galantní muž, velmi zabydlený ve velkém světě i ve velké hře a kapitán ve francouzské gardě, prodal po samých těžkých prohrách svou kompanii, a protože se už neodvažoval ukázat, uchýlil se do Flander, kde mu bavorský kurfiřt, který sbíral kdekoho, dal místo reformovaného plukovníka dragounů. Nedokázal se zdržet hry; neměl v ní víc štěstí, než míval zde. Jednoho rána se v posteli zabil. Všichni ho litovali: byl statečný, příjemný ve styku a, ač nevalného rodu, stvořený pro dobrou společnost.

Dva muži velmi hádaví, ač k hádkám dost málo způsobilí, se prudce chytili na plese v Palais-Royal. Vévoda z Orléans, který na ten hluk přišel, si u nich zjednal respekt a na místě je usmířil. Jeden ani druhý si nepřáli nic lepšího. Byli to rytíř z Bouillonu a d’Entragues, známý víc svou hrou a tím, že byl vlastním bratrancem paní princezny de Conti, než čímkoli jiným, synovec onoho tak zvláštního abbého d’Entragues, o němž jsem, myslím, mluvil. Oba se ucházeli o ruku paní z Barbezieux. Rytíř z Bouillonu měl aspoň postavení a pěknou postavu; ten druhý pletichy a drzost. Rozruch kolem té věci přiměl vyhlédnutou nevěstu vstoupit do kláštera.

Vévodkyně vdova z Mortemartu uzavřela ve své rodině smělý sňatek. Vzala pro hraběte z Maure, svého druhého syna, který přijal jméno hrabě z Rochechouartu, jedinou dceru svého bratra Blainvilla, padlého u Höchstädtu. Byla nesmírně bohatá; ale její matka byla už dlouho zavřena jako šílená k uvázání, a to šílenství bylo v rodě a projevilo se víc či méně ve všech pokoleních. Její babička byla sestra Châteauneufova. Jejich nejstarší bratr běhal celý život jako pomatenec po polích a ulicích v Angoulême. Arcibiskup z Bourges, jejich další bratr, nebyl nikdy docela při rozumu; ona byla ještě méně. Provdala se za jednoho Rochechouarta, který se jmenoval pan z Tonnay-Charente, a zlo pocházelo od matky, rozené Particelliové, dcery Émeryho, vrchního správce financí, která byla manželkou starého pána La Vrillièra, státního sekretáře.

Pan z Uzès uzavřel podobný. Z první ženy, dcery pana z Monaka, mu nezůstaly žádné děti. Zruinoval se v temnotě sprostého hýření; oženil se s jednou Bouillonovou dcerou¹⁰. Kdo by si tehdy pomyslel, že bratr jeho ženy bude roku 1724 spolu s ním rytířem řádu?

Velmi brzy nato pan z La Trémoille oženil svého jediného syna slušněji, se slečnou z La Fayette, rodným jménem Motier, velmi bohatou dědičkou. Ztratila otce i matku, která byla dcerou a nakonec i dědičkou Marillaca, děkana rady. Tento sňatek byl už sjednán s nejstarším synem vévody z Beauvilliers, když ho vévoda ztratil. La Fayette zemřel jako polní maršál. Byl synem oné paní z La Fayette, proslulé svým duchem, tak blízké přítelkyně pana Prince, onoho hrdiny, paní z Longueville, pana z La Rochefoucauld¹¹ a všech duchaplných a předních osob své doby, která až do konce života vynikala svým duchem. V době zmatků kolem taburetek, udělených za regentství královny matky¹², potom odňatých a pak tak či onak vrácených, se paní z La Trémoille¹³, která viděla, že se pánové z Bouillonu a z Turenne, její bratři, stali díky nepokojům knížaty, pokusila udělat knížetem i svého manžela. Díky týmž nepokojům a díky svému náboženství uzavřeli roku 1648 velký sňatek prince z Tarentu, svého syna, s Emilií Hesenskou, jejíž jedna sestra byla falckou kurfiřtkou, matkou Madame, a druhá dánskou královnou¹⁴, dcerami Viléma V., lankraběte hesensko-kasselského, a jedné Hanauské, oné slavné válečnice, která tak užitečně a tak vytrvale sloužila Francii. Ohled na tak vznešenou snachu jí vynesl taburetku, a také slečně z La Trémoille, která se později provdala za jednoho vévodu sasko-výmarského. Panu z La Trémoille bylo uděleno i „pour“¹⁵. Vysvětlil jsem jinde, co to je.¹⁶ Tímto způsobem uspokojili paní z La Trémoille i její bratry, kteří nechtěli rozmnožovat knížecí hodnost, které dosáhli, a panu z La Trémoille přiznali velmi velké vyznamenání, které dává taburetku manželce jeho nejstaršího syna a jeho nejstarší dceři, aniž se vztahuje dál na kteréhokoli z mladších. Později uvidíme rafinovaný podvod prince z Talmontu a kde uvázl.

Když už mluvím o Bouillonech, je třeba zde říci, že v téže době vévoda z Albretu, vida, že má proti sobě dvůr i město a že se král proti svému zvyku postavil na jednu stranu, poslal panu z Bouillonu svůj podpis na čistém listě, aby jejich spor ukončil zcela, jak se mu zlíbí. Pan z Bouillonu se už rozloučil s králem, aby odjel do Dijonu, kam byl ten spor postoupen a kde měl začít; to vrátilo do rodiny mír a dokonale usmířilo otce se synem, ne však s králem, u něhož otec marně dělal vše, co mohl, aby napravil, co ve svém hněvu pokazil. Král, který byl hraběti z Évreux vděčen, že přilnul k hraběti z Toulouse, mu dal dvacet tisíc livrů penze na dobu, po kterou potrvá válka. To jsou milosti z těch, které časové omezení usnadňuje, které jím však sotva kdy zůstanou omezeny.

Rehnskiöld v čele dvanácti tisíc Švédů, bez jakéhokoli dělostřelectva, porazil 12. února na hlavu Schulenburga, který měl dvacet tisíc Sasů nebo Moskovanů a mnoho děl¹⁷. Jízda tohoto druhého se hned zpočátku dala na útěk a opustila dvaadvacet děl, jichž Švédové použili. Schulenburg se postavil do čela patnácti tisíc mužů pěchoty, která byla prolomena tak, že jich nezůstalo ani tisíc. Schulenburg se zachránil sám a raněn, všichni Moskované byli pobiti, šest tisíc zajatců, z toho sto padesát důstojníků, děla, zavazadla, sto praporů a standart ukořistěno. Tak úplné vítězství nestálo Švédy víc než tisíc mužů a téměř žádné důstojníky. Jakou postavou by byl v Evropě tento mladý švédský král, kdyby se dokázal uchránit proradných rad svého ministra Pipera a nešel se šíleně zničit do moskevských pustin!