Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola devátá

Velitelé armád. — Du Bourg napaden ve Versailles. — Joyeux; jeho bytost; jeho smrt. — Du Mont; jeho rodina; jeho povaha. — Zvláštní pohroma Maulevrierova. — Odjezd abbého z Polignaku atd. — Princ Emanuel z Elbeufu přechází k císařským a je in effigie oběšen. — Langallerie, generálporučík, a po něm Bonneval, brigádní generál, přecházejí k nepřátelům a jsou in effigie oběšeni. — Rozsáhlé plány na tažení; úvahy. — Lístek podepsaný králem panu z Vendôme, jímž se zavazuje, že maršál Francie od něho bude přijímat heslo a poslouchat ho, ovšem jen v Itálii. — Kardinál Medicejský se chce oženit z králových rukou; slečna z Armagnacu ho odmítá. — Villars, pán Moderu a Lautery, dobývá Haguenau a vysvobozuje Fort-Louis. — Španělský král a Tessé před Barcelonou. — Berwick slabý proti Portugalcům. — Chavagnac pustoší Angličanům ostrovy v Americe.

Král rozdělil své armády zhruba jako v předešlých letech: pan z Vendôme v Itálii, Tessé pro Katalánsko, tou dobou ve Španělsku, Berwick pro portugalskou hranici. Maršál z Villars v Alsasku, Marsin na Mosele a maršál z Villeroy ve Flandrech, každý se svými generály.

Du Bourg, generálporučík určený pro Alsasko, kde byl ředitelem jízdy, a později maršál Francie, byl tehdy ve Versailles. Dal propustit ze služby jednoho kapitána jízdy z pluku Bourgogne. Ten důstojník si na něho 4. března večer ve Versailles počkal, když se vracel domů, napadl ho a dvěma ranami ho lehce zranil. Saint-Sernin, který šel kolem, rovněž na cestě domů, je od sebe odtrhl. Kapitán tam nechal klobouk, paruku i kord a utíkal, co mu síly stačily. Jmenoval se Boile. Dopadli ho u Fontainebleau. Du Bourg se vrhl králi k nohám a prosil ho o milost pro toho důstojníka, ale nedosáhl jí, a právem. Důstojník byl odsouzen k doživotnímu vyhnanství, které král změnil na deset let vězení.

Starý Joyeux, první komorník Monseigneura a guvernér Meudonu, zemřel brzy nato ve Versailles ve velmi vysokém věku; nikdy nebyl ženat a všechen svůj majetek, který byl značný, odkázal dětem nebožtíka dobráka Bontempse, svého dávného přítele a druha. Tenhle Joyeux byl člověk zcela zvláštního a velmi nebezpečného druhu; Monseigneur se před ním měl velmi na pozoru a jeho nejužší dvůr s ním jednal s velkými ohledy a cítil se před ním značně stísněn. Sloužil královně matce, potom králi, a byl při všech služebných pletkách jeho lásek. Byl to krásný muž a velmi dobře rostlý, tančil lépe než kdokoli ve Francii a vystupoval ve všech králových baletech s nejlepšími tanečníky. Záda mu zůstala úplně rovná, ale dole se mu jako by zlomila; dělala tam hrot a Joyeux chodil skoro ohnutý vejpůl. Jeho oděv byl nevídaný a stále stejný: velká paruka a velký límec, hnědý, velmi široký kabát, velmi široké kalhoty, jinak dobře obut. Měl mnoho ducha, a to ducha dvorského a všímavého, byl prchlivý, zlomyslný, umíněný, někdy z rozmaru úslužný a dobrácký. Král ho dal k Monseigneurovi jako muže, jemuž důvěřoval. Nebylo radno se mu znelíbit. Monseigneur se mu neodvážil odepřít guvernérství v Choisy, když Choisy získal, a potom v Meudonu,¹ kde Joyeux nařizoval všechno tak, jako to zprvu dělal Bontemps v Marly. Monseigneur s ním jednal dobře a měl k němu ohledy; ještě lépe se s jeho ztrátou smířil. Joyeux měl dobré opatství a myslím i několik převorství.

Guvernérství v Meudonu dostal du Mont. Byl to šlechtic z dobrého rodu. Můj otec, když byl prvním šlechticem komory a prvním štolbou Ludvíka XIII., založil skromné štěstí jeho otce, který se ukázal jako muž schopný a sám je dovršil. Stal se podvychovatelem krále a zemřel v tom úřadě velmi vážen. Na jeho místo byl dosazen La Bourlie, otec Guiscardův. Král se ujal syna zesnulého, tehdy ještě docela dítěte, svěřil ho do péče starému Beringhenovi, prvnímu štolbovi, a později ho přidělil k Monseigneurovi, jehož celé osobní stáji velel, podřízen prvnímu štolbovi krále. Byl to vysoký muž, dobře rostlý a pěkného zjevu, duchem nesmírně omezený, který však, narozen a vychován u dvora, kde strávil celý život, znal jeho běh i jeho kličky; muž velmi čestný a dobročinný, ale s rozmary a způsoby, jaké mívají lidé velmi malého ducha, rozmazlení přízní. Měl vždycky všechnu přízeň Monseigneurovu a jeho nejdůvěrnější důvěru ve všech věcech; spravoval jeho soukromou pokladnu a řídil jeho zábavy; přitom to byl velmi poctivý člověk a měl dost rozumu, aby se vždy udržel ve velmi dobrém poměru ke králi. Při vší té nadutosti nikdy nezapomněl, zač jeho otec vděčil mému; veřejně to říkal, prokazoval mému otci všemožnou úctu a mně vždy ve všem a pro všechno vycházel vstříc, s úctou a přátelstvím, zakládal si na obojím vůči mně a pokládal si to za čest, což se v dalším vyprávění ukáže způsobem hodným pozoru. V rodině štěstí neměl. Hrabě z Brionne² si počínal tak hlučně, že du Mont byl nucen zavřít svou ženu navždy na venkov. Jeho jediná dcera mu poskytla víc útěchy. Byla to žena dobrých vlastností a provdala se za velmi bohatého muže, kterého nebylo nikdy vidět, neboť žil téměř stále v Normandii. Jmenoval se pan z Flers a nesl buřičské jméno Pellevé.³ S Monseigneurem ztratil du Mont všechno, co lze ztratit, a přece si vždy uchoval vážnost, plynoucí z úcty, a král s ním vždy jednal dobře. Za regentství dosáhl nástupnictví v Meudonu pro svého vnuka Pellevé, který měl kompanii v gendarmerii, byl statečný a těšil se ve společnosti vážnosti. Ten se oženil s dcerou La Chaise, kapitána stráže brány, synovce otce de La Chaise. Du Mont neměl tu bolest, aby viděl jeho katastrofu. Pellevé začal chvílemi šílet; Meudon mu nebylo možné ponechat, protože si tam počínal všemožně výstředně. To mu hlavu pomátlo docela; skončil nakonec tím, že se šel utopit do Seiny, u javelského mlýna.

Jedno šílenství mě přivádí k druhému; vylíčím je hned, abych později nemusel přerušovat důležité a navzájem spjaté věci, kdybych vyprávění odložil na dobu, kdy k němu došlo. Maulevrier se vrátil ze Španělska a zamířil rovnou do Marly, kde jsem byl i já, a to, jak jsem řekl, proto, že jeho žena byla mezi pozvanými; našel tam princeznu des Ursins na vrcholu jejího triumfu a paní z Maintenon stejně jí zaujatou jako netrpělivou poslat ji zpět do Madridu. Ten chlapík se té příležitosti chopil. Vezl s sebou spisy od španělské královny a od Tessé. Využil prvních dob vděčnosti paní des Ursins, jíž tak dobře posloužil, pěstoval si ji a dbal, aby zahlédla důvěrnosti, jichž se mu podařilo dosáhnout u paní vévodkyně z Bourgogne, i ty, jež si před svou cestou zjednal u monseigneura vévody z Bourgogne, který v něm shledal ducha. Neopomněl je v očích své významné přítelkyně zveličit; v Toulouse jí pověděl tolik tajných a důležitých věcí, že jí nebylo zatěžko věřit mu na slovo ještě víc, než sama viděla. Ať už v této zemi zanechávala jakkoli mnoho přátel, nebylo jí lhostejné dobře si pojistit tohoto, o němž viděla — a věřila tomu ještě víc, než tomu bylo —, že je tu poután těmi nejdůvěrnějšími svazky.

Sama nejednou zakusila sílu takových svazků, které tak často řídí dvory, záležitosti i úspěchy. Vzájemná tajemství, která si svěřili v Toulouse, a ta, která přivážel ze Španělska, je těsně spojila. Maulevrier si z nich udělal klíč k pokoji paní z Maintenon, tak zvědavé na vnitřní poměry španělského dvora, jemuž — jak počítala — bude prostřednictvím paní des Ursins vládnout víc než kdy jindy a jíž nemohla odepřít, že s Maulevrierem promluví. Byl tedy k ní připuštěn mezi čtyřma očima. Tyto rozhovory se množily a protahovaly se někdy na víc než tři hodiny. Dbal, aby je živil dopisy a spisy. Paní z Maintenon, vždy okouzlená novými známostmi a se zcela neobyčejnou sdílností, obdivovala na Maulevrierovi všechno a přiměla krále, aby našel zalíbení v tom, co jí posílal.

Maulevrier, který se vrátil ztracen a byl takto náhle znovu pozvednut, začal ztrácet soudnost, pohrdat ministry a málo dbát na to, co mu vzkazoval jeho tchán. Záležitosti, které mu procházely rukama, a tajné styky, které udržoval ve Španělsku, mu poskytovaly neustálé příležitosti k soukromým rozmluvám s monseigneurem vévodou a s paní vévodkyní z Bourgogne, s každým zvlášť — jí k tomu, aby s ním jednala šetrně, a jemu, aby si činil nárok na všechno. Nangis ho přiváděl k zoufalství, abbé z Polignaku rovněž. Nežádal nic menšího než oběti všeho druhu, a nemohl dosáhnout žádné. Jeho žena, na něho dopálená, začala dělat první kroky vůči Nangisovi; ten, aby se lépe kryl, na ně začal odpovídat. Maulevrier si toho všiml. To už bylo proti němu příliš. Znal svou ženu jako dost zlou, aby se jí bál. Tolik prudkých hnutí srdce i mysli ho připravilo o rozum.

Jednoho dne, když byl doma a kdy bylo patrně třeba cosi urovnat, přišla ho navštívit maršálka z Cœuvres. Zavřel před ní dveře svého pokoje, zevnitř je zabarikádoval a přes dveře se s ní hádal, až jí spílal, celou dlouhou hodinu, po kterou měla trpělivost tam zůstat, aniž se jí podařilo ho uvidět. Od té doby se u dvora ukazoval zřídka a zdržoval se hodně v Paříži. Často vycházel sám v podivných hodinách, daleko od svého domu si bral nájemný kočár a dával se zavézt za kartuziány a na jiná odlehlá místa. Tam vystoupil, šel sám dál a zahvízdal; jednou mu sluha v šedém, který vyšel z nějakého kouta, předal balíčky, jindy mu je hodili z okna, jindy zase sebral u patníku krabici, která byla plná depeší. Dověděl jsem se o těchto tajemných rejdech už tenkrát od lidí, které z nediskrétní ješitnosti někdy učinil jejich svědky. Potom psal paní z Maintenon a paní vévodkyni z Bourgogne, ke konci však téměř výhradně té druhé, prostřednictvím paní Cantinové. Vím o lidech, mezi jinými o panu z Lorges, jimž Maulevrier zvenčí ukázal svazky svých dopisů a odpovědí a mezi jinými přečetl jeden, který mu psala paní Cantinová a v němž se ho snažila uklidnit, pokud šlo o paní vévodkyni z Bourgogne, a jejím jménem mu těmi nejvýslovnějšími a nejsilnějšími slovy vzkazovala, že s ní má vždy počítat.

Vykonal poslední cestu do Versailles, kde ji viděl v soukromí a krutě se s ní pohádal. Toho dne obědval u Torcyho, s nímž navenek zůstal v dobrém poměru, a byl tak pošetilý, že o svém vzteku a o svém rozhovoru vyprávěl abbému de Caumartin,⁴ kterého tam zastihl a který byl důvěrným přítelem Tessé i jich všech a mně to potom opakoval slovo od slova; odtamtud odjel do Paříže. Tam, rozerván tisícerým běsněním lásky — která se dostavila tím, jak dlouho ji hrál —, žárlivosti a ctižádosti, se pomátl na rozumu do té míry, že bylo třeba zavolat lékaře a pouštět k němu jen osoby nezbytné, a i ty jen v hodinách, kdy mu bylo nejméně zle. Hlavou se mu honilo sto přeludů. Někdy jako zběsilý mluvil jen o Španělsku, jen o paní vévodkyni z Bourgogne, jen o Nangisovi, kterého chtěl zabít, jindy dát zavraždit. Někdy, pln výčitek kvůli přátelství monseigneura vévody z Bourgogne, proti němuž se tak těžce prohřešoval, vedl úvahy tak podivné na poslech, že se u něho nikdo neodvažoval zůstat a nechávali ho samotného. Jindy zase byl mírný, odpoutaný od světa, pln představ, které mu zůstaly z jeho prvního, církevního vychování, a toužil jen po ústraní a pokání. Tehdy potřeboval zpovědníka, aby ho vyvedl z jeho zoufání nad Božím milosrdenstvím. Často se také domníval, že je těžce nemocen a blízek smrti.

Svět však, a dokonce i jeho nejbližší, byl přesvědčen, že to všechno je jen hra; a v naději, že tomu učiní konec, mu oznámili, že ho lidé mají za blázna a že mu nesmírně záleží na tom, aby z tak podivného stavu vyšel a ukázal se. To byla poslední rána, která ho zdrtila. Bez sebe zuřivostí, když pocítil, že toto mínění nenapravitelně ničí všechny záměry jeho ctižádosti, jeho vládnoucí vášně, propadl zoufalství. Ačkoli ho s krajní péčí hlídala jeho žena, několik velmi blízkých přátel a jeho služebnictvo, dokázal to tak, že se jim všem na Velký pátek toho roku kolem osmé hodiny ranní na okamžik vytratil, vešel do chodby za svým bytem, otevřel okno, vrhl se do dvora a roztříštil si hlavu o dlažbu. Taková byla katastrofa ctižádostivce, jemuž nejbláznivější a nejnebezpečnější vášně, dovedené do krajnosti, pomátly hlavu a vzaly život — tragické oběti sebe sama.

Paní vévodkyně z Bourgogne se tu zprávu dověděla téhož dne při temných hodinkách, s králem a s celým dvorem. Na veřejnosti nedala znát, že by jí na tom záleželo; v soukromí dala poněkud průchod slzám. Ty slzy mohly být slzami soucitu, ale tak milosrdně vykládány nebyly. Hodně se zaznamenalo, že hned na Bílou sobotu jela paní Cantinová do Paříže k tomu nešťastníkovi, kam už předtím podnikla několik cest. Byla zcela oddána Tessé; záminkou byla paní z Maulevrier, ale nikdo na to nenaletěl a mělo se za to, že k té cestě byly závažné důvody.

Bolest vdovu nepřipravila o žádnou volnost ducha. Nikdo nepochyboval, že se zmocnila všech papírů dřív, než se uchýlila do kláštera, kde strávila první rok. Dostala tam dopis od paní vévodkyně z Bourgogne, jímž se velmi chlubila, a navštívily ji dámy této princezně nejbližší. Přijala je chladně a paní z La Vallière tak špatně, že se spolu rozkmotřily, ač byly důvěrnými přítelkyněmi.

Hned po Velikonocích jsme byli v Marly; paní z Maintenon tam byla smutná, v rozpacích a proti svému zvyku přísná k paní vévodkyni z Bourgogne. Často a dlouho ji zdržovala mezi čtyřma očima a princezna odtamtud vždy vycházela v slzách. Nikdo už nepochyboval, že se paní z Maintenon konečně dověděla to, co každý dávno viděl. Maulevrier byl podezírán, že se pomstil papíry, které jí ke konci poslal. Vymýšlelo se dokonce, že se Desmaretsovi, vlastnímu bratranci Maulevrierovu, který se vždy staral o jeho domácí záležitosti, dostaly do rukou důležité papíry a že je prostřednictvím Chamillarta předal paní z Maintenon, ba samotnému králi. Byl jsem po svém otci po celý život blízkým přítelem Desmaretsovým, jak jsem o tom vyprávěl na svém místě, a mohl jsem s ním mluvit o všem. Zastihl jsem ho jednoho dne, kdy zasedala finanční rada a kdy jsme spolu obědvali u Chamillarta, a při procházce v zahradách v Marly jsem se ho mezi čtyřma očima zeptal, jak tomu doopravdy je. Přiznal mi, že mu Maulevrier často vykládal o svých přeludech a o svých láskách a že mu toho napovídal tolik a všeho druhu, že si zoufal, zda ho z toho dokáže vyprostit, a nepochyboval, že to špatně skončí, a proto mu od té doby zavřel ústa pokaždé, když s ním o tom chtěl mluvit. Řekl mi, že to byl on, kdo nařídil zapečetění; že nepochybuje, že tam bylo mnoho dopisů a mnoho velmi pozoruhodných papírů; že ví, že Maulevrier jich krátce před smrtí mnoho spálil a jiné dal do úschovy, jíž se on sám nechtěl ujmout; že nepochybuje, že paní z Maulevrier vztáhla ruku na všechno, co se dalo najít; ale přísahal mi, že v té věci neměl žádný rozkaz ani nic podobného a že také nic nenašel.

Byl jsem velmi rád, že mám jasno o věci tak důležité. Protože tu tedy, pokud šlo o Desmaretse, už nic důležitého nebylo, vyprávěl jsem ten rozhovor vévodkyni z Villeroy, paní z Lévis, paní z Nogaretu a paní du Châtelet, vedle nichž jsme byli s paní ze Saint-Simon ubytováni a které nám také říkaly všechno, co vypátraly. Z dychtivosti, s níž na mě paní z Nogaretu naléhala, abych Desmaretse vyzpovídal, a z její radosti nad tím, co jsem jí přinesl, jsem pojal silné podezření, že to nedělala sama od sebe a že paní vévodkyně z Bourgogne je kvůli tomu znepokojena. Mezitím ten hluboký smutek a ty tak často zarudlé oči paní vévodkyně z Bourgogne začaly znepokojovat monseigneura vévodu z Bourgogne. Málo chybělo, a byl by postřehl víc, než bylo třeba. Ale láska je důvěřivá; snadno uvěřil důvodům, které mu byly uvedeny. Výčitky se vyčerpaly nebo aspoň polevily a princezna pochopila, že je nutné ukazovat se veselejší. Přesto jsme dlouho pochybovali, zda o tom nebyl zpraven král. Dovolil jsem si probrat tuto věc otevřeně s vévodou z Beauvilliers. Podstatu věci znal; krutě trpěl za monseigneura vévodu z Bourgogne a neustále se chvěl, že ho uvidí upadnout do strašlivého zoufalství, až se doví to, co se nakonec téměř vždy proslechne. Pan z Beauvilliers si Maulevriera nikdy nevážil; jako dobrý křesťan litoval jeho neblahého konce, ale cítil velkou úlevu. Tessé z jiných důvodů necítil úlevu menší, když se ve Španělsku dověděl, že je zbaven zetě tak obtížného. Dokonce to ani dost neskrýval.

Dokončeme rovnou tuto choulostivou věc. Na abbého z Polignaku naléhal Torcy, aby odjel, a on se k tomu nemohl odhodlat, ačkoli ho o tom měla přesvědčit tato příhoda, kvůli níž na něho byly oči tak upřeny, a ještě jiná, velmi nepříjemná, kterou měl právě s abbém de Caumartin kvůli sporu pana z Bouillonu s jeho synem. Nakonec však bylo třeba se rozloučit. Velmi se zaznamenalo, že mu paní vévodkyně z Bourgogne popřála šťastnou cestu docela jinak, než jak obvykle propouštěla ty, kdo se s ní loučili. Málokdo uvěřil migréně, která ji celý ten den držela na lehátku u paní z Maintenon při úplně zavřených oknech a která skončila až mnoha slzami. Bylo to poprvé, kdy nebyla ušetřena. Madame, procházejíc se několik dní nato v zahradách versailleských, našla na jedné balustrádě a na několika podstavcích dva verše stejně drzé jako srozumitelné, a Madame neměla ani tu dobrotu, ani tu diskrétnost, aby o nich pomlčela. Všichni měli paní vévodkyni z Bourgogne rádi; ty verše nadělaly méně hluku, protože je každý dusil.

Princ Emanuel,⁵ bratr vévody z Elbeufu, který sehrál mnoho různých rolí, většinou velmi hanebných, a často vymámil z krále peníze i ochranu, odjel do Milána za svou sestrou a za svým švagrem Vaudemontem. Tam uzavřel svůj obchod a přešel do císařovy armády, kde dostal pluk. Král, kterého to popudilo, proti němu dal vést proces, jako byl veden proti princi z Auvergne, a jako on byl rozsudkem parlamentu oběšen na náměstí Grève in effigie.

Do císařových služeb přešel také Langallerie. Jeho otec padl u Fleurus jako velmi vážený generálporučík. Syn byl statečný a spořádaný, pilný a dobrý důstojník, dost rychle to dotáhl na generálporučíka a vždy se jevil rozvážný a skromný. Sloužil v Itálii. Nevím, co mu pomátlo hlavu; zmocnila se ho ctižádost. Dotklo se ho, že mu dvůr vytkl jakési plenění, zatímco viděl, jak se jiní bez ustání dopouštějí mnohem většího a nikdo jim neřekne slovo, protože mají silnější oporu. Oženil se se starou ženou, s níž nežil a s níž neměl děti a která byla guvernantkou dvorních slečen Madame, dokud Madame nějaké měla. Byl to nanejvýš docela prostý šlechtic a duchem velmi omezený. Za zimní nečinnosti odjel do Benátek; tam uzavřel svou smlouvu a odjel odtamtud do Vídně, se stejnou vojenskou hodností u císaře, jakou měl zde.

Tito dva přešli k nepřátelům v březnu. Čtrnáct dní po Langalleriem udělal totéž rytíř z Bonnevalu,⁶ který také odjel do Benátek. Byl to mladší syn z velmi dobrého rodu, s velkým nadáním pro válku a s velkým duchem, hojně ozdobeným četbou, dobrý řečník, výmluvný, s obratností a půvabem, velký chuďas, velký marnotratník, nesmírný zhýralec, velký podvodník, o němž lze říci, že neměl čest ani svědomí, a velký drancovník. Tvrdě sužoval ona drobná italská knížata, která jsme dost nevhod šetřili, jak se od té doby dobře ukázalo. Nabral také dost peněz z kontribucí; stížnosti knížat a pokladníků mu vynesly dopisy od Chamillarta, který ho chtěl přimět, aby vše vrátil. Měl pěší pluk. Přišel rozkaz zadržet mu všechno, co měl dostat, než bude možné přimět ho k zaplacení zbytku. Bída a zlost ho dohnaly k tomu, že uzavřel svou smlouvu; a jako Langallerie odjel z Benátek do Vídně, kde si ho princ Evžen oblíbil a nechal ho velmi rychle postoupit do nejvyšších hodností, čehož, jak uvidíme, měl plné důvody litovat. Zakrátko poté, co je představil císaři a jeho dvoru, odjel princ Evžen z Vídně, aby velel v Itálii. Vzal je tam oba s sebou a sloužili tam pod jeho velením. Král dal i proti nim vést proces, jako to právě učinil s princem z Elbeufu, a oba se jako on ocitli na náměstí Grève in effigie. V pravý čas uvidíme jejich rozdílnou, ale neuvěřitelnou katastrofu.

Plány pro tažení, které mělo začít, byly hodny let králova zdaru a oněch šťastných časů hojnosti mužů i peněz, oněch ministrů a generálů, kteří svými schopnostmi diktovali Evropě zákon. Král chtěl začít dvěma bitvami, jednou v Itálii, druhou ve Flandrech; předejít shromáždění císařské armády na Rýně a vyvrátit nepřátelské linie; konečně oblehnout Barcelonu a Turín. Vyčerpání Španělska a to, do něhož upadala Francie, málo odpovídalo tak rozsáhlým představám. Chamillart, klesající pod dvojím ministerstvem Colbertovým a Louvoisovým, se málo podobal těmto dvěma velkým ministrům a velitelé armád stejně málo panu Princi,⁷ panu z Turenne a žákům těchto hrdinů, kteří už nebyli. Byli to generálové z obliby, z rozmaru, z přízně, z kabinetu, jimž král, jak se domníval, dával spolu s patentem i schopnosti, stejně jako svým ministrům. Louvois, rozhořčený, že musel brát ohled na ony první generály, se měl dobře na pozoru, aby vychoval jiné. Chtěl jen povolné, jejichž neschopnost by neustále potřebovala jeho ochranu. Aby toho dosáhl, odstraňoval zásluhy a nadání, kdežto před vrcholem jeho moci byly vyhledávány. Hleděli je u lidí záhy rozpoznat; zkoušeli je samostatnými veleními, aby prozkoumali jejich síly; a odpovídali-li tomu, co se od nich čekalo, pomáhali jim vpřed. Dávali jim vypracovávat plány, aby je vycvičili; byly-li dobré, pověřili je jejich provedením. Snažili se rozpoznat povahu jejich chyb. Byly chyby, které se neodpouštěly, protože pramenily z nedostatku základu; u jiných, které vycházely z přílišné horlivosti nebo z překvapení, se pamatovalo na velké slovo pana z Turenne: že člověk musí být poražen, aby se stal dobrým, a musí nadělat chyb, aby se lépe poučil. Byly to však oddělené sbory nebo oddíly, ne armády, co se dávalo v sázku pod těmi, kdo byli takto zkoušeni; ty se potom zvětšovaly a nakonec se z nich stávaly armády, podle toho, jak bylo vidět, že se jim daří. Odtud pramenila soutěživost, a tudíž všeobecná píle, neustálé vychovávání vrchních velitelů a ještě i takových generálů, kteří neměli dost základu, aby vedli armádu, ale měli ho dost, aby v ní užitečně vynikali na druhém a třetím místě, a pod nimi množství nižších důstojníků, na nichž často spočívaly věci menší, avšak vedené s rozhledem a úspěchem. Byli podle toho odměňováni nějakou milostí nebo povýšením. Nikdo proti tomu nic nenamítal; a v naději na příležitost, aby se také vyznamenal, byl každý sám k sobě spravedlivý a každý usiloval a myslel jen na to, aby se přičinil, učil se a dobře konal. Tak se stále vychovávali schopní lidé a tehdejší velitel praporu toho věděl víc než naši novodobí generálporučíci. To jsem často slýchal vyprávět a rozebírat pana maršála z Lorges, který želel způsobu, jímž byl tento postup nahrazen, a předpovídal neštěstí, která z toho vzešla.

Pan z Louvois, aby byl úplným pánem, vnukl králi pořadí podle služebního stáří (ordre du tableau)⁸ a hromadná jmenování, což všechny postavilo naroveň a učinilo píli a práci zbytečnými pro jakýkoli postup, za nějž se napříště vděčilo jen služebnímu stáří a letům — vždy se vzácnými výjimkami pro ty, které měl pan z Louvois zvláštní důvody protlačit. Přesvědčil krále také o tom, že je na něm samém, aby řídil své armády ze svého kabinetu. Toto lichocení sloužilo jen k tomu, aby ho oklamal a aby je řídil on, Louvois, podle své vůle a pod královým jménem, ke škodě věcí, jimiž generálové, držení na vodítku, už nemohli disponovat, ani neměli volnost využít jakékoli příležitosti, která unikla dřív, než se vrátil kurýr vyslaný, aby o ní podal zprávu a přivezl rozkazy; takže vrchní velitel, stále zadržovaný, stále na vodítku, stále ve strachu, v nejistotě, v očekávání rozkazů od dvora na každém kroku, nenacházel žádnou úlevu ani ve svých generálech, kteří se tam dostali služebním stářím, aniž kdy byli vlastně něčím jiným než podřízenými a aniž na nich kdy co spočívalo, a kteří si také, jisti, že postoupí jen podle svého pořadí ve služebním stáří, v převážné většině nikdy nedali práci, aby se snažili něčemu naučit. Proto také byla nevědomost téměř u všech taková, že polní maršál, který vyšel z pěchoty, neměl nejmenší ponětí o rozvržení ani o uspořádání pícování; že ten, který vyšel z jízdy, nevěděl, co je zákop, ani nic, co se týká útoku na pevnost nebo její obrany; že skoro žádný neuměl postavit tábor, ani rozestavit stráže, ani doprovodit konvoj, ani vést oddíl; a generálporučíci toho nevěděli o mnoho víc, leda nějaké běžné úkony, jimž se chtě nechtě naučili, dokud byli polními maršály.

Přepych, který zaplavil armády, kde se chtělo žít stejně vybraně jako v Paříži, bránil generálům žít s důstojníky, poznat je a být jim znám; a tedy umět vybírat a rozlišovat pro velení, která vyžadují důvěru ve schopnosti lidí. Žádné hovory o válce jako kdysi, kdy se lidé poučovali vzájemným vyprávěním a rozpravami, kdy by bylo hanbou mluvit o něčem jiném a něčím jiným se zabývat, kdy mladí naslouchali starým a ti rozmlouvali o tom, co viděli dělat dobře a špatně, s důvody a úvahami. Dnešní lidé každého věku, nemohouce mluvit o tom, co neznají, mluví jen o hře a o ženách, staří jen o píci a o ekvipážích; generálové šetří nebo žijí mezi sebou; vrchní velitel vídá jen zástup, v soukromí jen píše, což mu pohltí všechen čas kurýry, většinou velmi drahými a ještě víc zbytečnými; večer je ponechán třem nebo čtyřem mužům pověřeným podrobnostmi služby, kteří to často neumějí.

Dne 11. března měl pan z Vendôme ve Versailles velmi dlouhou audienci u krále v jeho kabinetu; rozloučil se při ní, aby šel strávit dva dny v Crozatově domě v Clichy a odtamtud odjel do Itálie. Dokázal postupně změnit směr. Nesen zájmem pana du Maine a celým vlivem paní z Maintenon, vylíčil králi, jak krajně mu bylo v Itálii proti mysli, že tam byl Tessé; že když mu už král byl ochoten dát patent generálního maršála, jaký měl pan z Turenne, aby velel všem maršálům Francie, žádá ho aspoň o milost, aby v Itálii velel těm, které by tam snad poslal. Král, zmítaný v nejhlubším nitru, zaujatý panem z Vendôme, jak byl, žádající si, aby hned po příjezdu svedl bitvu, a spoléhající na něho, že bude krýt obléhání Turína, o němž bylo rozhodnuto, ho nechtěl propustit nespokojeného. Měl za to, že lacino vyvázl díky omezení, které Vendôme sám navrhoval k milosti, o niž žádal, a oddechl si, že už nemluví o důvodu svého rodu. Chamillart tedy dostal rozkaz napsat Vendômovi vlastní rukou prostý lístek, který král vlastnoručně podepsal a jímž mu král sliboval, že v případě, že by ho prospěch jeho záležitostí přiměl poslat do Itálie některého maršála Francie, nařídí tomuto maršálovi Francie, aby ho poslouchal a přijímal od něho heslo, a to jen v Itálii, s ohledem na velké služby, které mu v té zemi prokázal. Vendôme s tím byl spokojen, odvezl si lístek s sebou a právě ve chvíli odjezdu se jím velmi chlubil, pevně odhodlán udělat si z něho stupeň, po němž by nakonec vystoupil ke svému nároku velet všem maršálům Francie, bez patentu a z titulu svého rodu. Tato první újma maršály velmi pokořila, a nade všechny maršála z Villeroy, který odrazil onu velkou ránu, jejíž návrat mu tato právem dala předvídat a obávat se ho. Král Vendômovi nekladl na srdce nic víc než to, aby po příjezdu všude vyhledával nepřátele a bil se s nimi. Pan z Vendôme mu to slíbil, a uvidíme, že slovo dodržel.

Nalodil se se svým bratrem v Antibes na dvě královy galéry, které ho dovezly do Janova; odtamtud odjel velký převor do Říma s úmyslem žít tam v ústraní, přestože to už jednou zkusil a nedokázal to snést, a pan z Vendôme ke své armádě.

Našel tam všechno v dobrém stavu, a přece dal rozšířit pověst, že je armáda tak zesláblá a v takovém nepořádku, že nemůže nic podniknout. Nepřítomnost prince Evžena ho pobízela stejně jako královy rozkazy. Než princ dorazí, velel jeho armádě Reventlow. Vendôme rychle shromáždil padesát osm praporů a šest tisíc jezdců ve svém hlavním stanu, jímž bylo Castiglione delle Stiviere, a 19. dubna časně ráno vytáhl k Montichiari, kde se nepřátelé po celou zimu opevňovali, které však při jeho příchodu opustili. Ustoupili do Calcinata, kde se shromáždila všechna jejich ležení. Vendôme, který je sledoval těsně v patách, je našel v bitevním šiku na výšině u Calcinata, prudce a zhurta na ně zaútočil, a protože síly nebyly vyrovnané — nepřátel tam totiž nebylo víc než deset nebo jedenáct tisíc —, porazil je a rozprášil ve velmi krátké době, pobil jim tři tisíce mužů, ukořistil dvacet praporů, deset děl a zajal osm tisíc mužů, mezi nimi jednoho plukovníka.⁹

Tu zprávu přivezl rytíř z Maulevrier¹⁰ s osmiřádkovým lístkem pro krále, psaným v poledne přímo na bojišti. Dva dny nato přijel Conches, pobočník pana z Vendôme, s dlouhou depeší z dvacátého. Devatenáctého odpoledne Vendôme pokračoval ve svém vítězství. Z dvou tisíc pěti set mužů, kteří ustupovali, bylo jedenáct set pobito a ostatní zajati; a s těmito ostatními hrabě z Falkensteinu, generál, tři plukovníci a řada nižších důstojníků. Počet zajatců činil podle Conchesovy zprávy víc než dva tisíce pět set, kromě pěti set zběhů. Přivezl dvacet čtyři prapory a dvanáct standart. Naše vojska si přišla k dvanácti stům nových stejnokrojů, nalezených v Calcinatu; nic jiného se tam nenašlo. Nepřátelé zahodili šest tisíc pušek, které dal Vendôme vyhledat, po tolaru za kus. Padl tam rytíř du Héron, a byla to ztráta; byl brigádním generálem dragounů. Vendôme ztratil málo lidí; byl to spíš úprk než boj. Dvaadvacátého vytáhl, aby své vítězství dovršil, ale nepřátelé ustoupili toho večera, kdy k nim dorazil, utajili před ním svůj pochod a dokázali se o všechno postarat tak dobře, že ani jejich poslední zadní voj nemohl být napaden. Princ Evžen přijel den po srážce. Napravil věci tak rychle, že jsme z toho úspěchu nemohli vytěžit žádný užitek. Zprvu se přesto od něho čekalo všechno a pan z Vendôme byl vynášen do nebes. Prince Evžena zdrželo to, že za nic nechtěl odjet, dokud neuvidí své nováčky, své posily a peníze, o které žádal, daleko na cestě do Itálie. Tato pomoc k němu dorazila krátce po jeho příjezdu a on jí uměl využít až příliš dobře; a pan z Vendôme, místo aby útočil, se po zbytek doby, kterou v Itálii zůstal, zabýval jen odrážením ran.

Než opustíme Itálii, je třeba říci slovo o kroku, který u krále učinil kardinál Medicejský.¹¹ Při pobytu španělského krále v Neapoli bylo vidět, jak francouzské srdce tento kardinál měl. Neměl žádné svěcení, kardinálem se stal velmi mlád, byl protektorem záležitostí Francie a Španělska a viděl, že velkovévoda, jeho bratr, stárne a je rozkmotřen s velkovévodkyní, která se před mnoha lety navždy uchýlila do Francie. Z toho manželství vzešli jen dva synové: starší, Ferdinand, zemřel, aniž zanechal děti se sestrou nebožky paní Dauphine;¹² mladší, Gaston, byl dlouhá léta rozkmotřen se svou ženou, s níž neměl děti. Byla to sestra princezny Bádenské,¹³ matky zesnulé vévodkyně z Orléans; ty dvě byly posledními z rodu sasko-lauenburského. Princezna Toskánská žila u sebe v Německu a o návratu k manželovi už nebylo řeči. Jiné potomstvo velkovévodů nebylo. Větev Medicejských z Ottajana, usazená v Neapolském království, byla starší než větev velkovévodů, která se od ní oddělila dávno předtím, než si uchvátila svrchovanou moc. Mezi oběma větvemi panovala odjakživa odtažitost, ba nechuť. Jiná větev Medicejských už nežila.

Kardinál, ač starý, pomýšlel na to, že vrátí klobouk, zachová, bude-li moci, svůj rod a ožení se. Chtěl být oženěn z ruky krále, a to s Francouzkou. Napsal mu o tom. Král, jak jsme často viděli, měl rád pana Velkého. Pokud šlo o Toskánsko, neměl vůči lotrinskému domu tytéž důvody, jaké měl u Mantovy kvůli Montferratu. Stále pamatoval na to, že zabránil hraběti z Toulouse oženit se se slečnou z Armagnacu, že vyhnal Longepierra, kterého k hraběti přidělil, protože tu věc spískal, a že dal slečně z Armagnacu dlouho pociťovat své rozhořčení za to, že ji hnala tak daleko, jak jen mohla. Pomýšlel tedy na to, že pana Velkého odškodní sňatkem, který mohl z jeho dcery učinit velkovévodkyni toskánskou. Promluvil o tom s panem Velkým, který tím byl nadšen, ale poprosil ho, aby mu dovolil poradit se s dcerou. Slečna z Armagnacu žila u dvora od dětství, zbožňována matkou, která byla paní rodiny i svého manžela. Žila v domě, který se ze všech u dvora ukazoval nejvelkolepěji a nejskvěleji; vášnivě milovala hru a tam se dnem i nocí hrálo o nejvyšší sázky na světě. Byla dosud krásná jako den; žila v domě volném a nejhojněji navštěvovaném, kde ji o tom nenechali v nevědomosti. Nedokázala svolit, aby vyměnila život tak příjemný a tak pohodlný za cizí zemi, strohou, žárlivou a lakotnou, s manželem starým, který by jí ponechal málo volnosti v zemi, kde volnost nebyla příliš ve zvyku a kde by nikoho nevídala jinak než při audiencích. Její matka, která se bez ní nemohla obejít, se střežila chtít ji nutit, a jakmile to nechtěla ona, byl téhož názoru i otec. Udělal si z toho u krále zásluhu; řekl mu, že jeho dcera dává čest být jeho poddanou a žít u jeho dvora přednost před nejskvělejšími cizími postaveními. Král mu za to byl nanejvýš vděčen. Nenašel jiné francouzské partie, které by kardinálu Medicejskému navrhl, a ten se nakonec oženil s jednou Guastallskou, to jest s Gonzagovou z mladší větve vévodů mantovských, kterou učinil velmi šťastnou, ale s níž nezanechal děti.

Marsin vypracoval plán, jak prolomit nepřátelské linie dřív, než Císařští shromáždí svou armádu na Rýně. Plán byl schválen; 18. dubna odjel Marsin tajně z Marly, aniž se s kýmkoli rozloučil. Zároveň dostali všichni generálové i ostatní důstojníci určení na Rýn rozkaz odjet a nic o tom neříkat, a 21. dubna odjel stejně tajně z Marly i Villars. Oba maršálové se sešli ve Phalsbourgu a vytáhli každý ze své strany. Když se přiblížili, nepřátelé opustili své linie na řece Moder, na které se mělo útočit, a z jejich vojsk bylo vidět jen sedm nebo osm set jezdců, na které rázně udeřil syn hraběte du Bourg a kteří se dali na útěk. Ztratili při tom na sto mužů, a du Bourg syn jen dva nebo tři. Jejich hlavní síly se vrátily za Rýn, když předtím vrhly nějaké mužstvo do Haguenau. Tato tak šťastná a tak snadná výprava vysvobodila Fort-Louis, jehož posádka byla vystřídána a pevnost nově zásobena vším, válečným střelivem i potravinami, a okolní postavení, která ji svírala, byla dobyta.

Hrabě Friesen, guvernér Landau, ustoupil velmi překotně z Bischwilleru, kde zanechal velké sklady a dokonce i své stříbrné nádobí, a opustil Lauterbourg, kam Villars vložil vojsko; ten se tím stal pánem Lautery, jako se právě stal pánem řeky Moder. Peri dobyl Haguenau a dva tisíce mužů, kteří v něm byli, vzal jako válečné zajatce, ukořistil šedesát děl, pět set tisíc liber prachu a velké množství mouky a ovsa. Celý tento sklad byl určen k obležení Phalsbourgu. Villars se rozložil zcela podle libosti a nezapomněl na kontribuce až po Mohučskou rovinu.

Španělský král vytáhl koncem února s úmyslem pokořit království valencijské; na královy rozkazy však, aby se neodkládalo obléhání Barcelony, změnil směr pochodu a třetího dorazil před Barcelonu, kde našel Legala, který den předtím přibyl se všemi francouzskými vojsky, a všechny naše lodě, které vyloďovaly vše, čeho bylo k obléhání třeba; jiné lodě dopravily celou posádku Girony se všemožným zásobováním do Barcelony, kde se víc než deset tisíc mužů, povzbuzených přítomností arcivévody, chopilo zbraní a připojilo se k posádce. Zákopy otevřel v noci z pátého na šestého markýz z Aytony, ale děla začala střílet až dvanáctého, a i to velmi slabě. Vévoda z Noailles, který tam měl sloužit jako polní maršál, onemocněl neštovicemi, jež měly velmi šťastný průběh a nadobro ho vyléčily ze všech jeho neduhů. Laparat, hlavní inženýr a od Vaubanova povýšení k maršálské holi představený ostatních, byl tímto obléháním pověřen a byl tam 15. dubna zabit, když šel obhlédnout opevnění, na která chtěl dát zaútočit.

Tvrdilo se, že bylo velkou chybou útočit přes Montjuïc; že toto opevnění, oddělené od městského, by bylo padlo s městem, kdežto jeho dobytí nemělo na dobytí města vliv. Ať tomu bylo jakkoli, Montjuïc vydržel dvakrát tak dlouho, než se myslelo, pohltil mnoho našeho střeliva a stál mnoho řádných lidí, i samotného Laparata, který tam padl a byl špatně nahrazen. Vojska, která obléhala, byla málo početná; jejich únava byla neustálá; odpočinek připadal jen na jednu noc ze tří, a velmi často ještě na mnohem méně. Bez ustání se tam sváděly drobné boje s miquelety, kteří rušili konvoje a obléhali obléhatele do té míry, že sto kroků od tábora nebylo bezpečno a tábor byl vystaven ustavičným poplachům. Žádné zásoby z Francie ani ze Španělska, ve všem tíseň. Výpady byly velmi silné. Obyvatelé při nich pomáhali posádce, mniši byli ozbrojeni a bojovali jako proti Turkům a kacířům. Během těchto výpadů byl tábor napadán zvenčí a obléhatelé stačili stěží na to, aby těmto dvojím útokům naráz odolali, pro ráznost obležených a pro počet a dotěrnost miqueletů.

Tessé poslal svého syna se zprávou, že nepřátelé 25. dubna opustili Montjuïc; syn byl za to jmenován polním maršálem. Posádka vyšla celá pohromadě za bílého dne a vstoupila do Barcelony téměř beze ztrát. Cifuentes, který měl u pobřeží množství bárek, jich stále několik dostával do pevnosti za cenu několika jiných, o něž přicházel, a přístupy k armádě španělského krále byly brzy miquelety tak sevřeny, že se při obléhání žilo už jen z toho, co přišlo po moři. Hrabě z Toulouse a pod ním maršál z Cœuvres tam veleli nevelkému loďstvu, které dorazilo dost pozdě, a zřídka vystupovali na pevninu, aniž kdy nocovali mimo své lodě; a Tessé měl pod španělským králem velení nad vším, co se týkalo pevniny.

Berwick dorazil na samém počátku dubna do Extremadury, kde měl dvacet šest praporů a čtyřicet eskadron. Portugalci a to, co jim arcivévoda zanechal, byli mnohem početnější a tvářili se, že se čtyřiceti pěti prapory a padesáti třemi eskadronami oblehnou Badajoz, kde velel markýz z Richebourgu s dvanácti prapory. Zamířili směrem k Alcántaře a cestou se postavili před vévodu z Berwicku, který se se čtyřiceti eskadronami, jež měl, neodvážil pustit se s nimi do křížku. Pokračovali v cestě a dobyli Alcántaru po krátké a chabé obraně (byla to ovšem velmi špatná pevnost) a deset španělských praporů, které v ní byly, vzali jako válečné zajatce.

Chavagnac mezitím se čtyřmi královými loděmi zpustošil celý ostrov Svatý Kryštof v Americe, jehož pány byli Angličané, všechno tam zničil a odvezl odtamtud osm set černochů; potom s Ibervillem, který se k němu připojil na místě schůzky, jež mu určil, vzal Angličanům celý ostrůvek Nevis; zničili tam pevnůstky, obydlí i cukrovary, všude plenili, odvezli přední obyvatele jako rukojmí, zmocnili se třiceti obchodních lodí, z nichž některé měly střílny pro třicet šest děl, odvezli sedm tisíc černochů a získali velkou kořist. Guvernér a major ostrova byli zabiti. Naše dva kapitány to stálo jen několik vojáků a jednoho lodního praporčíka. Měli k této výpravě jen dvanáct set vojáků a třináct set flibustýrů. Tu zprávu přivezl rytíř z Nangis.