Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola desátá

Kolínský a bavorský kurfiřt v říšské klatbě. — Obléhání Turína rozhodnuto a La Feuillade, podivně potvrzený v jeho vedení, přitáhne před město. — Villeroy odjíždí s rozkazem svést bitvu, ne dříve, ale jakmile se s ním spojí Marsin. — Villeroyova uraženost: nečeká na Marsina a špatně volí bojiště. — Villeroyovy dispozice. — Bitva u Ramillies. — Chamillartova cesta do Flander. — Přemrštěná králova laskavost k Villeroyovi. — Ještě přemrštěnější pošetilost Villeroyova. — Villeroy odvolán; na jeho místo zvolen Vendôme. — Vévoda z Orléans v Itálii. — Nemilost maršála z Villeroy.

Císař konečně počátkem května uvalil na kolínského a bavorského kurfiřta říšskou klatbu, a to s takovou okázalostí, s jakou to bylo násilné a nespravedlivé, kvůli válce, která se týkala výhradně rakouského domu, a říše vůbec ne. Německo však bylo od dob Karla V. porobeno, a třebaže jeho nástupci na císařském trůně neměli ani polovinu zemí a moci, jimiž vládl on, dovedli si dobře udržet autoritu, kterou jim získal. Proskripce falckého kurfiřta¹ toho byla skvělým příkladem. Nynější císař, podporovaný celou Evropou a pán Bavorska, se měl na pozoru, aby neudělal méně. Uprostřed této zpupnosti právě viděl, jak mu nespokojenci vypálili jeho letohrádek Laxenburg², dvě míle od Vídně, a des Alleurs, kterého král držel u Rákócziho, krále ujišťoval o jejich síle a o jejich nechuti k jakémukoli narovnání s císařem. Ačkoli bylo už dlouho proč tuto říšskou klatbu čekat, přece jen ohromila a silně zapůsobila jak pro císařovu autoritu, tak pro nesnáz, jak tato knížata při uzavírání míru z jejich svízele vyvést.

Vše, co bylo vykonáno předchozího roku k zahájení obléhání Turína, k němuž, ač bylo na spadnutí, nedošlo, způsobilo, že letos byly všechny přípravy velmi rychlé. Tak oprávněná zlost na vévodu savojského, zcela čerstvý a hodně zveličený úspěch u Calcinata³, naděje, které se vkládaly do jeho následků, nesmírná touha oloupit pana Savojského o jeho země a uvrhnout ho do stavu, v jakém byl nebožtík vévoda Karel IV. Lotrinský⁴, to vše krále k tomuto záměru poutalo. Chamillart, moudřejší, než si svět myslel, pocítil jeho tíhu a zděsil se jí kvůli svému zeti, jemuž byl ten úkol určen. Chtěl ještě všechno důkladně probrat s Vaubanem v přítomnosti krále. Když se už král kdysi dopustil té chyby, že ho půjčil panu Savojskému, aby Turín opevnil, nebo spíše zdokonalil, bylo docela přirozené vybrat ho k jeho obléhání. Vauban, stále týž, předložil svůj plán útoku a důvody toho plánu; podrobně vypočetl, co pokládá za nezbytné k úspěchu; nabízel, že dostane-li, oč žádá, ujme se obléhání, ale jedině obléhání, pokud tam bude pánem, a ničeho dalšího, protože upřímně prohlásil, že polní válce ani velení armádě nerozumí. Ukázalo se, že to, oč žádal, činí ve všem všudy mnohem víc, než mu bylo možné poskytnout. Nato krále před jeho ministrem u paní z Maintenon velmi rozhodně upozornil, že s menšími prostředky Turín dobyt nebude; a (což je neuvěřitelné při oprávněné důvěře, kterou král k Vaubanovi měl a která se opírala o tak dlouhou zkušenost, při Chamillartově mlčení a rozpacích) po tomto odmítnutí Vaubana, který takto uspět nemohl, byl úkol na místě svěřen, nebo spíše potvrzen La Feuilladovi. Jaké srovnání těch dvou mužů! A jaké pole k úvahám! A lze se ubránit poznání, že chce-li Bůh trestat, začíná tím, že zaslepí? S tím se v průběhu této války shledáváme bez ustání, ale nikde to také nebije do očí tak silně jako zde.

Tak tedy La Feuillade už nebyl generálem shodou navozených náhod, už ne generálem jen na obraze, nýbrž generálem armády, na niž upřela zraky celá Evropa a s níž shledala spjat svůj osud. Vybrané vojsko, tak početné, jak jen bylo možné je rozmnožit, vybraní důstojníci, střeliva hojnost, strašlivé dělostřelectvo, poklady peněz, přání a provedení jedno a totéž, slovem milovaný zeť všemocného ministra financí a války, který v něm měl všechno své zalíbení, všechny své naděje, oporu a spásu své rodiny — lze si představit, že se ze všech stran šlo až k nemožnému, aby byl s to učinit výboj tak zásadní pro stát a tak důležitý pro jejich vlastní štěstí. Vše bylo tedy velmi rychle připraveno. La Feuillade dorazil před Turín 13. května a pustil se do stavby svých linií a mostů. Jeho prvním inženýrem byl, protože nebylo nikoho lepšího, Tardif. Ten vedl jen malá obléhání v Bavorsku. Tak celá tato těžká práce spočívala výhradně na dvou velmi nevědomých, a právě proto velmi umíněných nováčcích. Nechme je, ať se usadí.

Král maršálu z Villeroy nic nekladl na srdce tolik jako to, aby neopomněl nic, čím by tažení zahájil bitvou. Začínal cítit tíhu války; už tehdy ji toužil ukončit, chtěl však mír dát, a ne přijmout. Od svých generálů a vojsk si sliboval všechno; úspěchy v Itálii a na Rýně jako by mu ručily za úspěchy jeho ostatních podniků; a Villeroye měl dost rád, aby si přál, aby sklízel vavříny. Maršál odjel v polovině dubna zpět do Flander a od jeho odjezdu až do shromáždění jeho armády na něj král bez ustání naléhal, aby vykonal, co mu tak výslovně přikázal.

Villeroyův omezený a pyšný duch se těmito tolikrát opakovanými rozkazy cítil dotčen. Namluvil si, že král pochybuje o jeho odvaze, když pokládá za nutné tak silně ho pobízet; rozhodl se dát všechno v sázku, aby mu vyhověl a ukázal mu, že si tak tvrdé podezření nezaslouží. Král, který chtěl bitvu ve Flandrech, se zároveň chtěl postarat o to, aby ji vyhrál. Jakmile byly dobyty rýnské linie a Fort-Louis vyproštěn, poslal král Marsinovi rozkaz, aby vzal ze své armády osmnáct praporů a dvacet eskadron, zbytek přenechal Villarsovi a přišel na Moselu, kde nalezne dalších dvacet eskadron, a aby s tím vším táhl do Flander spojit se s maršálem z Villeroy; a tomu zase, aby před tímto spojením nic nepodnikal. Tento zákaz byl maršálu z Villeroy zopakován čtyřmi kurýry rychle po sobě, ráz na ráz, protože jeho odpovědi ukazovaly, že dotčen všemi těmi výzvami, jimiž byl znovu a znovu pobízen, aby rychle svedl bitvu, chce ji uspěchat a na tuto posilu nečekat. Trvám zde na tomto bodě, protože právě on byl příčinou smrtelné roztržky mezi maršálem a Chamillartem a protože Chamillart mi ukázal originály dopisů králových i svých maršálovi a maršálovy odpovědi od zahájení tažení, a některé dokonce už z doby před ním. O tuto rozepři však ještě nejde.

Villeroy tedy šel za svým navzdory rozkazům, aby počkal na Marsina. Marlborough se přeplavil přes moře záhy, ne všechna jeho vojska se k němu připojila. Villeroy jich měl víc než on. Tento důvod mu dodal sebedůvěry, o úspěchu nepochyboval; o čest z něho se nechtěl dělit s nikým, nejen s Marsinem a s vojsky, která mu přiváděl, ale ani se samotným kurfiřtem, který přece armádě velel a kterého maršál nechal v Bruselu, aniž mu svůj záměr sdělil. Postoupil tedy 21. května k místu, kde předchozího roku Roquelaure nechal prolomit naše linie. Na zprávu o Marlboroughově pochodu a příchodu provedl pohyb, aby ho očekával, a potom 24. ráno, na Boží hod svatodušní⁵, druhý, aby se postavil na území, kde se nebožtík pan z Luxembourgu nikdy nechtěl vystavit boji. Sám toho byl svědkem, ale jeho osudem i osudem Francie bylo, aby na to zapomněl. Oznámil to po kurýrovi dřív, než to postavení zaujal. Vévoda z Orléans předpověděl každému, kdo to chtěl slyšet, že tam maršál bude poražen, pokusí-li se tam o střetnutí nebo strpí-li je; že pan z Luxembourgu se tam nikdy nechtěl pustit do boje; a že mu přímo na místě vyložil a ukázal důvody, které tento princ velmi dobře tlumočil. Byl až příliš dobrým prorokem.

Villeroy tedy postavil královskou vojenskou domácnost a hned vedle ní dvě jezdecké brigády mezi vesnice Taviers a Ramillies. Taviers kryl bok královské vojenské domácnosti. Ležel na svahu u Mehaigne, která za ním tvořila močál, a do této vsi umístil hraběte z La Mothe se šesti kurfiřtovými prapory a třemi pluky dragounů. Ve vsi Ramillies rozmístil dvacet čtyři děl, podporovaných dvaceti prapory, které pak podpořil ještě větší sbor pěchoty. Zbytek pěchoty použil k obsazení území, které se táhlo k vesnici Neuféglise, pravici své druhé linie ponechal v jejím přirozeném pořádku a levé křídlo posunul před velmi nesnadný močál, který se táhl až za toto křídlo, jež se ocitlo zhruba v jedné čáře s pravicí. Když dokončoval své rozestavení, přijel tryskem z Bruselu sotva zpravený kurfiřt. Měl velký důvod si stěžovat a možná i hanět to, co se dělo; nebyl na to však čas. Čas byl jen na to dokončit, co bylo začato; k tomu se propůjčil bez nevole a ochotně a vyčkal jiné volné chvíle.

Byly dvě hodiny odpoledne, když nepřátelská armáda, která dorazila v pěkném pořádku na dohled, začala snášet palbu děl z Ramillies. Ta přinutila jejich vojska zastavit a čekat na vlastní děla, která byla velmi brzy nato postavena do baterie. Kanonáda trvala dobrou hodinu. Potom táhli s děly na Taviers. Narazili tam na menší odpor než na své pravici a zmocnili se ho. Od té chvíle dali do pohybu svou jízdu. Velmi včas si všimli, že močál, který kryl naši levici, zabrání oběma křídlům obou armád, aby se střetla. Celé své křídlo nechali proklouznout za svým středem, sestavili z něho několik linií za sebou, avšak bez zmatku, za svou levicí, a měli tak všechnu jízdu své armády proti naší pravici a ve stavu, kdy jí mohli užít, zatímco celá polovina naší zůstala bez užitku v postavení, kde nemohla nic dělat. Viděla, jak všechna nepřátelská jízda před ní úplně zmizela; tento pohyb, který jí měl být příkladem, jí nepohnul. Gassion, který jí velel jako služebně nejstarší generálporučík naší levice, se tím velmi trápil, ale bezvýsledně. Měl nařízeno nehnout se odtud bez rozkazu; marně posílal pobočníky, žádný rozkaz k němu nedošel.

Guiscard, služebně nejstarší generálporučík pravice, s ní při pohybu nepřátel vyrazil. Královská vojenská domácnost a první linie jízdy tohoto křídla podnikly rázný útok. Červené eskadrony⁶ královské vojenské domácnosti prorazily tři linie jízdy, které se rozestoupily, zatímco oddíly po jejich pravici smetly první linii. Červení získali přes pět set kroků půdy. Hned nato znovu úspěšně zaútočili na eskadrony, které je chtěly napadnout z boku. Potom se sešikovali obratem čelem vzad vpravo a napadli dalších šest. Nato před sebou nalezli čtvrtou linii a zároveň byli napadeni zezadu. Tato příhoda potkala je dříve než oddíly po jejich pravici, které jim tak nemohly přispět na pomoc. Totéž neštěstí stihlo oddíly po jejich levici. Nepřátelé, kteří tam měli linii za linií, se všude jen rozestupovali, aby naši linii nechali zabřednout hodně hluboko, a potom se zase zavřeli a napadli ji zepředu i zezadu. Ochrana vsi Taviers byla tatam, neboť se jí, jak jsem řekl, zmocnili nepřátelé a naopak z ní na nás užívali naše děla, a ves Ramillies byla příliš daleko. Našim vojskům tedy nezbylo než přejít zpět, kdo mohl, malý močál, jehož střed byl nesnadný a z něhož by se nebyli dostali, nebýt čety pěchoty, která se sama od sebe a bez rozkazu oddělila, postavila se na kraj a svou palbou kryla ty, kdo dokázali přejít zpět.

Nepořádek a nestejnost tohoto útoku zavdaly příčinu k velkým nesnázím a k rozličným trapným stížnostem. Co z královské vojenské domácnosti zůstalo pohromadě nebo se znovu sešikovalo, zůstalo stát v bitevním šiku za vsí Ramillies. Palba tam byla úžasná. Naše vojska pronikla až do středu nepřátel; jejich velký počet je však velmi rychle zahnal zpět; a v tomto zmatku nepřátelé dobyli ves Ramillies a zmocnili se všech děl, která jsme tam postavili. Vévoda z Guiche se tam v čele pluku gardy bránil čtyři hodiny a dělal divy. Druhá linie jízdy na pravici, skoro celá bavorská nebo valonská, vévodovi z Villeroy⁷ a Sousternonovi, generálporučíkům, zhola odmítla podpořit první linii a zůstala nečinná. Celá naše levice zůstala bez užitku, s nosem v onom močálu a bez nepřítele před sebou, aniž se z toho postavení hnula; naše pravice byla zcela rozbita, střed proražen a pěchota, která skoro celá bojovala, zmalomyslněla. Kurfiřt byl všude a prokázal velkou statečnost. Maršál z Villeroy pobíhal jako bez hlavy a nevěděl si rady s tím, co neblahého se ráz na ráz dálo. Prokázal statečnost, ale to bylo vše. O té nikdo nepochyboval, a nikdo ani nečekal, že by bylo v jeho silách přidat k ní něco jiného. Šlo tedy už jen o ústup.

Ústup začal ve velkém pořádku; brzy však nastala noc a přinesla zmatek. Jízda z levice rozrazila pěchotu, protože příliš uspíšila svůj pochod, který trval celou noc. Soutěska u Jodoigne byla tak ucpána těžkými zavazadly a částí lehkých a tím, co se podařilo odvézt z dělostřelectva, že tam bylo všechno ukořistěno. Konečně armáda dorazila do Lovaně; v bezpečí si však připadala teprve tehdy, když překročila kanál u Vilvoorde, třebaže ji nepřátelé nepronásledovali příliš zblízka.

Brusel, z něhož Bagnols a Bergeyck⁸ včas odjeli s pokladnou a s raněnými, které bylo možné převézt, byl prvním plodem vítězství. Zároveň z něho odešlo několik významných osob; mnohem víc jich tam zůstalo. Antverpy, Mechelen a Lovaň nemeškaly a složily stejně jako Brusel přísahu arcivévodovi. To byl teprve začátek návratu španělského Nizozemí k rakouskému domu.

Střetnutí, které mělo tak velké a tak rychlé následky, nestálo ani čtyři tisíce mužů, zato způsobilo velké rozprášení vojska; skoro všichni rozprášení se však vrátili a ve velmi krátké době se každý připojil ke svému útvaru. Pan ze Soubise tam ztratil jednoho ze svých mladších synů, který byl u četníků, a Gouffiera. D’Aubigny⁹, plukovník dragounů, Bernière, major pluku gardy a generální major armády, mylord Clare, polní maršál, a Bar, brigádní generál jízdy, muž neobyčejných zásluh a můj velmi dobrý přítel, byli zabiti; bylo několik raněných a mnoho významných zajatců, s nimiž Marlborough jednal s nesmírnou zdvořilostí a mnohým z nich dovolil vrátit se ihned na tři měsíce na čestné slovo.

Král se o této pohromě dozvěděl teprve ve středu 26. května při svém probuzení. Všichni žasli nad ubohostí maršála z Villeroy, který po témž kurýrovi napsal Dangeauovi zázraky o jeho synovi a že jeho zranění na hlavě po seknutí šavlí nebude nic vážného. Na všechno ostatní zapomněl. Byl jsem ve Versailles; nikdy nikdo neviděl takový zmatek ani takové zděšení. Dovršilo je to, že se vědělo všechno jen zhruba a šest dní nepřišel žádný kurýr. I pošta byla zadržena. Dny se zdály být roky v té nevědomosti o podrobnostech a následcích tak nešťastné bitvy a v úzkosti každého o jeho blízké a přátele. Král byl nucen vyptávat se na zprávy toho i onoho, aniž mu kdo mohl co sdělit. Dohnán do krajnosti tak úporným mlčením, rozhodl se poslat do Flander Chamillarta, aby měl jeho prostřednictvím aspoň spolehlivé zprávy a aby mu přinesl hlášení o stavu armády, o postupu nepřátel a o výsledku porad, které povedou kurfiřt, maršál z Villeroy a on. V neděli 30. května kolem páté hodiny, když Chamillart odcházel od práce s králem, který se pak šel projít do Trianonu, nasedl do poštovního kočáru se slovy, že jede do L’Étangu, kde jsem obědval s jeho ženou a dcerami, a odjel rovnou do Lille. Zmizení muže pověřeného zároveň financemi i válkou a všemi těmi rozličnými, nepřetržitými a rychlými rozkazy, které bylo třeba v tak zlé situaci vydávat, vyvolalo u dvora další velmi velký úžas.

Chamillart nepřekvapil o nic méně armádu. Nalezl ji u Courtrai, kam za ním maršál z Villeroy přijel, jakmile se dozvěděl o jeho příjezdu; a už tehdy bylo mezi nimi znát jisté ochlazení. Nazítří se ministr vydal za kurfiřtem, který ho přijal jako nešťastný kníže, jenž cítí, co potřebuje. Villeroy byl u toho jako třetí jen krátce. Rozmluva mezi čtyřma očima trvala tři hodiny a Chamillart se z ní vrátil do Courtrai. Den nato se s kurfiřtem sešel znovu sám, ale na kratší dobu. Když se odtud vracel do Courtrai, ujel s ním Villeroy jen kus cesty a potom obrátil koně ke svému stanovišti. Chamillart rozmlouval s mnoha generály i ostatními důstojníky.

Chamillart, který z Flander skoro každý den vypravoval ke králi kurýry, dorazil do Versailles v pátek 4. června kolem osmé hodiny večer a šel rovnou za králem k paní z Maintenon, kde mu až do jeho večeře podával zprávu o své cestě. Konečně se tedy vešlo ve známost, že když se armáda po několika kvapných pochodech ocitla pod Gentem, kurfiřt naléhal, aby tam zůstala a držela velkou Šeldu; že maršál z Villeroy se tomu velmi vzpíral; že s velkou nevolí svolil k válečné poradě, na níž hrabě z La Mothe otevřeně podpořil kurfiřtovo mínění, ačkoli maršál hned na začátku, když věc předkládal, hlasoval zvysoka jako velitel, který chce hlasy vynutit, a ty se také všechny ze strachu, který z toho pojali, přidaly k jeho mínění. Kurfiřt si na to veřejně i v soukromí hořce stěžoval, horlil proti tak velké malomyslnosti, protestoval proti tak špatnému rozhodnutí a proti jeho neblahým následkům, nechtěl však užít moci, kterou měl, aby prosadil svou, protože se obával odvety dvora, na němž byl společnými neštěstími ještě závislejší.

Gent byl tedy opuštěn. Armáda se vrátila pod Menin, vyklidila pole, všechna pěchota a mnoho jízdy bylo rozděleno do pevností s generály, zbytek byl rozmístěn v kastelánii Lille a v okolí. Tak bylo, s výjimkou Namuru, Monsu a velmi mála dalších pevností, ztraceno celé španělské Nizozemí, a dokonce i část našeho. Nikdy se žádná rychlost nevyrovnala této. Nepřátelé jí byli stejně ohromeni jako my. Bolest z toho rostla každým dnem s návratem všech těch, kdo se znovu připojovali a o nichž se myslelo, že jsou ztraceni.

Co však bylo ztraceno docela a co zahubilo i všechno ostatní, byla hlava maršála z Villeroy. Nic ji nedokázalo napravit, nikdo ho nedokázal uklidnit. Neviděl a neslyšel, viděl jen nepřátele, nebezpečí, porážky, bezpečí nikde. Jeho syn a Sousternon, který se těšil jeho velké důvěře, jemuž se však maršál dobře střežil svůj záměr svěřit, jej prohlédli dva dny před bitvou. Zapřísahali ho, aby se do toho nepouštěl, zašli až tak daleko, že před ním poklekli a objímali mu kolena; zůstal neoblomný. Zdrcen neblahým výsledkem záměru, který pojal sám a který provedl proti radě těch několika, kdo jej vyčenichali, zoufalý z výčitek, že nepočkal na Marsina a jeho vojska navzdory tak opakovaným rozkazům, které k tomu měl, ztratil hlavu docela. Nebyl schopen nikoho vyslechnout, stejně umíněný předtím jako potom; a svou autoritou a strachem, který budila přízeň, jíž se těšil, zasadil státu ránu, která byla už tehdy velmi široká a velmi zhoubná a zakrátko jej přivedla na pokraj záhuby. Nikdy nebylo bitvy, v níž by ztráta byla lehčí, nikdy žádné, jejíž rychlé následky by byly úžasnější.

Jakkoli klidně král navenek toto neštěstí nesl, pocítil je celé a ve všech jeho částech. Dotýkalo se ho všechno zlé, co se roznášelo o jeho tělesné gardě, a dost trpce si na ni stěžoval, neboť mu šlo o její čest, možná i o vlastní bezpečí. Povolal od armády Darignona, jejího pomocného majora, člověka z ničeho, zaprodaného vlastní kariéře. Dvorští válečníci o ní vydali dobrá svědectví, která nikoho nepřesvědčila. Tím není řečeno, že se o tělesné gardě mluvilo zle právem; ale třebaže tato svědectví měla malou váhu, chopil se jich král s takovou radostí, že dal gardistům vzkázat a poslal po sálech gardy, aby je ujistili, že věc je mu objasněna a že je s nimi velmi spokojen. Svět byl s tímto druhem zadostiučinění spokojen málo. Ať už tomu bylo v tak špatně vedeném střetnutí jakkoli, vyznamenali se předtím tolik a od té doby vždy tak vytrvale dělali divy statečnosti ve všech bojích, jichž se účastnili, že si získali jméno, které vzbudilo snahu vyrovnat se jim u všech vojsk a u nepřátelských, jak sama přiznávají, žárlivost a strach, jež je pokryly slávou.

Tento smutný zvrat dopadal na jediného maršála z Villeroy, a to plnou vahou. Záměr málo rozumný a ještě méně promyšlený, nikomu nesdělený a zatajený dokonce i kurfiřtovi, ačkoli byl generalissimem, žalostné provedení a území, které v jeho přítomnosti zavrhl pan z Luxembourgu, nesmírné následky, způsobené jedině tím, že ztratil hlavu, a jeho umíněností, jeho ukvapenost a výslovná neposlušnost, když nepočkal na tak blízké spojení s vojsky, která mu přiváděl Marsin, veřejný křik armády, která vůči němu ztratila všechnu úctu a všechnu míru, oprávněná nespokojenost kurfiřtova v tolika tak zásadních bodech — to vše dalo králi konečně pochopit, že je čas, aby přízeň ustoupila osudu. Císařův armádní generál by za to zcela jistě přišel z rozhodnutí dvorské válečné rady o hlavu; tento měl jen ve svých rukou, aby na tom byl lépe než kdy dřív. Král ho litoval, hájil ho, vlastní rukou mu napsal, že má ve válce příliš velkou smůlu; že mu radí a žádá ho jako svého přítele, aby mu poslal svou rezignaci na velení armádě; že chce, aby se zdálo, že ho velení zprošťuje jen na jeho naléhání; že ho u sebe uvidí s větším přátelstvím než kdy jindy; a že si může být jist vděkem a uznáním za oběť, která krále stojí stejně mnoho nebo víc než jeho samého, kterou však nynější situace činí nezbytnou a o níž bude vědět jen on; a slíbil mu přitom, že podle způsobu, jak se to odehraje a jak s ním bude jednat, nezůstane nikdo, kdo by nebyl přesvědčen, že to on, maršál, ho přinutil, aby mu poslal svolení vzdát se velení armádě a vrátit se k jeho dvoru.

Tomu, kdo tyto věci neviděl, se mohou zdát neuvěřitelné. Ale nejenže mi Chamillart ukázal koncepty dopisů podepsaných králem a poslaných maršálovi, jeden naléhavější a něžnější než druhý, psaných stále týmž slohem, aby přemohly jeho odpor; vím to také od lidí, jimž si na to král, nakonec rozhořčený, trpce stěžoval.

Villeroy z tohoto prvního králova vlastnoručního dopisu vycítil jen přízeň, v situaci, v níž se nacházel, úžasnou, a tato přízeň ho zaslepila. Domníval se, že se udrží, bude-li pevně stát na svém, a že při přátelství tak neobyčejném a tak zvláštním způsobem projeveném, že by král nemohl lépe jednat ani s vlastním bratrem, se král nikdy neodhodlá vyrvat mu jeho úřad proti jeho vůli. Odpověděl tedy králi, po mnoha řečech dvořana zahrnutého přízní, že není falešný, že není ani raněn, ani nemocen, že je nešťastný, ale že podle svého soudu nepochybil, že o své odvolání nemůže žádat pod žádnou pravdivou záminkou ani se zneuctít tím, že by se tímto krokem sám prohlásil za neschopného a nehodného velení jeho armádám, jímž ho král poctil, a zároveň co nejhůř urazil královu volbu.

Tato první odpověď krále rozmrzela, ale nepopudila. Se svým dřívějším přátelstvím měl shovívavost pro bolestný stav člověka, od něhož se za tak zlých okolností, v jakých byl, žádá, aby se vzdal tak velkého úřadu. Napsal podruhé, potřetí, počtvrté, stále týmž slohem, a dostával jen tytéž odpovědi. V té poslední maršál, který stále spoléhal na to, co ho svedlo zpočátku, králi zpupně vzkázal, že je v jeho moci odejmout mu velení armádě a naložit s ním, jak se mu zlíbí, že poslechne pokorně a bez stížností, ale ať od něho nečeká, že k tomu kdy sám přiloží ruku. Rozhodnutí povolat ho zpět padlo už při prvním dopise, tento návrat se však měl zakrýt jeho naléhavou žádostí. Po této poslední odpovědi se král urazil a ztratil trpělivost i naději, že přivede k rozumu muže, který tak silně zbloudil.

Během tohoto jakéhosi vyjednávání z dobroty poslal král kurýra k panu z Vendôme s návrhem, aby přijel velet flanderské armádě. Bylo mu souzeno napravovat neštěstí maršála z Villeroy, anebo aspoň být k tomu vybírán. Právě to ho po cremonské události postavilo do čela italské armády. Vendôme se všemi svými podivnými tezemi, svou umíněností a svými oporami tehdy cítil, jak nesmírně těžké je uspět u Turína a udržet věci v Itálii. Princ Evžen a jeho posily, které dorazily hned po střetnutí u Calcinata, tam zcela změnili tvářnost i dějiště války. Vendôme byl z vítěze a útočníka odkázán na obranu; a přes všechen svůj sebevědomý tón tím byl ve velkých rozpacích. Návrh opustit Itálii, který mu byl učiněn, pokládal tedy za vysvobození. Zanechával tam — ne snad v očích té země ani Císařských, ale v očích dvora a toho, čemu se ve Francii říká svět — neporušenou pověst, která mu při cestě, již právě vykonal ke dvoru a do Paříže, dala okusit, skoro jako hrdinům starého Říma, všech poct triumfu. Byl nadmíru rád, že ji nemusí dávat v sázku a že unikne naléhání tchána a zetě ve všem, co u Turína předvídal. Lichotilo mu, že se na něj hledí jako na toho, kdo všechno napraví, a zároveň mohl být bez starosti o úkol, k němuž byl povolán. Ve Flandrech se pokládalo všechno za ztracené; co by tam nedokázal udržet ani napravit, padne na toho, kdo tam všechno ztratil, a to málo, co by tam dokázal, bude vyzdvihováno jako zázraky. Zároveň dovedl vydávat za oběť to, co pokládal za svou záchranu; a protože byl tak oblíben a podporován, byla tato domnělá oběť přijata jako oběť velmi skutečná, za niž mu byl král nanejvýš vděčný.

Zatímco všechna tato rozhodnutí v nejhlubší tajnosti zrála, bylo zároveň třeba rozhodnout o volbě generála pro Itálii. Chamillart, nesmírně sklíčený zdrcujícími neštěstími, která provázela jeho ministerský úřad, cítil, co zmůže přítomnost prince krve v armádě Francouzů. Už předtím navrhl prince de Conti, aby byl poslán do Flander. Chtěl si tyto prince, a s nimi i veřejnost, naklonit tím, že jí ukáže, že mu jde jedině o dobro věci a že sám navrhuje to, čeho se jeho předchůdci nejvíc báli a čemu nejvíc bránili. Narazil u krále na tak velký odpor vůči princi de Conti — jemuž král ze žárlivosti kvůli panu du Maine odpustil jeho zásluhy a všeobecnou lásku a úctu možná ještě méně než jeho cestu do Uher¹⁰ —, že když se král rozhodl pro pana z Vendôme, neodvážil se už o princi de Conti pro Itálii mluvit. Právem se obával prudkých výbuchů divoké a nepolevující povahy pana Vévody. Navrhl tedy vévodu z Orléans jako toho, jehož hodnost a starší původ berou princům krve každý důvod stěžovat si, že dostal přednost. Král, do té doby tak vzdálený tomu, aby svěřoval velení svých armád příslušníkům své krve, aby je příliš nepovýšil, a ještě víc s ohledem na pana du Maine, o němž až příliš bolestně cítil, že se k tomu nehodí, ale tísněný nutností a zdrcující tíhou okolností, nechal se přemoci svým oblíbeným ministrem, který se postaral, aby měl paní z Maintenon na své straně.

Vévoda z Orléans ani žádný z princů krve nepomýšlel na to, že by sloužil. Dávno se vzdali vší naděje a nikdo na ně ani nepomyslel. Každý byl prodchnut vědomím, jak nesmírně se to králi příčí, když v úterý 22. června v Marly král, který jako každý večer po večeři dal dobrou noc všem, kdo byli v jeho kabinetě, zavolal zpět vévodu z Orléans, jenž odcházel s ostatními, a zdržel ho o samotě dobrou čtvrthodinu. Ten večer jsem se zdržel v salonu, kde náhle nastal velký rozruch nad tou novotou, která se dála. Dlouho se nezůstalo v nevědomosti. Vévoda z Orléans, vyšed od krále, prošel salonem k Madame, za chvilku se tam vrátil a oznámil tam, že jede velet italské armádě, že pan z Vendôme tam na něj počká a hned nato se vrátí převzít velení armády flanderské, od níž je maršál z Villeroy odvolán.

Téhož večera král při svém uléhání, kam od jeho dlouhé dny směli už jen ti, kdo měli velké a druhé právo vstupu, byl přes všechnu svou rozmrzelost nad neoblomností maršála z Villeroy tak laskav, že řekl, že ho maršál o návrat žádal tak naléhavě, že mu jej nemohl odepřít. Byla to poslední deska, kterou mu zbytek králova přátelství ještě podával po ztroskotání. Měl to bláznovství, že ji odstrčil. To mu nakonec přivodilo nemilost, jak povím jindy, abych nepřerušoval věci zajímavější. Dostal rozkaz ihned se vrátit. Potom král svůj dopis změnil a nařídil mu, aby počkal na pana z Vendôme ve Flandrech, kde nepřátelé velmi rychle dobyli Ostende a Nieuwpoort; nato byl maršál z Vaubanu poslán do Dunkerque, aby velel na celé té straně přímořských Flander.