Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola jedenáctá

Hrabě z Toulouse zpět ve Versailles a jeho loďstvo v Toulonu. — Obléhání Barcelony zrušeno. — Španělský král se dostává přes kraj Foix do Pamplony a pak do Madridu. — Tessé se vrací ke dvoru. — Vévoda z Noailles jmenován jako jediný generálporučíkem a vrchním velitelem v Roussillonu. — Španělská královna atd. v Burgosu. — Španělský král se osobně připojuje k Berwickovi. — Rozptýlení jeho dvora. — Jeho nepřátelé pány Madridu. — Tessé se ukazuje králi. — Vaset odevzdává králi drahokamy španělského krále a královny. — Horlivost španělských biskupů a lidu. — Biskup z Murcie. — Madrid v moci španělského krále, který se do něho vrací, i královna. — Nepřátelé vyhnáni z obou Kastilií. — Hrabě z Oropesy přechází k arcivévodovi. — Patriarcha Indií zatčen, když tam přechází s hrabětem a hraběnkou z Lemos. — Úleva paláci. — Contades jmenován majorem pluku gardy; jeho původ; jeho povaha. — Sto padesát tisíc livrů panu ze Soubise a ohlášena nominace jeho syna na kardinála. — Smrt rytíře z Courcelles a jeho příbuzenstvo. — Smrt Montchevreuilova. — Smrt Bourlemontova. — Smrt slečny z Foix. — Smrt Broua, biskupa z Amiens; jeho povaha. — Smrt abbého Testu; jeho povaha; zvláštní osobnost. — Smrt pana z Rhodes; jeho povaha. — Smrt matky maršála z Villars; její povaha. — Smrt paní z Gacé. — Smrt princezny z Tingry. — Smrt vévodkyně Max. Bavorské. — Smrt Congisova a jeho uprázdněná místa. — Smrt Laubaniova a jeho uprázdněná místa. — Smrt vévodkyně z Montbazonu; její původ; její povaha. — Smrt paní z Polignaku; její povaha; její dobrodružství. — Podivný kousek Le Bordage.

Ještě večer téhož dne, kdy se král při probuzení dozvěděl krutou zprávu o bitvě u Ramillies, přijel do Versailles hrabě z Toulouse a vyhledal krále u paní z Maintenon, kde s ním zůstal velmi dlouho; maršála z Cœuvres nechal ještě na několik dní v Toulonu. Až do 8. května kotvil před Barcelonou. Zvědné fregaty, které vyslal pro zprávy o nepřátelském loďstvu, mu přinesly, že se blíží a že má nejméně pětačtyřicet válečných lodí. Náš admirál díky laskavé péči Pontchartrainově neměl loďstvo dost silné, aby na ně počkal. Před odjezdem měl spolu s maršálem z Cœuvres dlouhou poradu s maršálem z Tessé a s Puységurem a ještě toho večera zvedli kotvy. Do Toulonu se vrátili 11. května.

Odjezd našeho loďstva a příjezd nepřátelského do Barcelony tam velmi změnil tvářnost všech věcí. Obležení nabyli nové síly, obléhatelé naráželi na nejrůznější nové překážky. Tessé, který viděl, že v obléhání nelze pokračovat a jak nesnadný bude ústup, až je zruší, přemluvil španělského krále, aby ke všem poradám o tom, co má v té věci učinit, přizval vévodu z Noailles. Noailles byl zbrusu novým polním maršálem. Nikdy neabsolvoval ani čtyři tažení; dlouhá nemoc ho léto co léto držela u dvora a neštovice, které ho postihly při příjezdu před Barcelonu a z nichž se teprve zotavoval, mu zabránily sloužit při tomto obléhání jako polní maršál, a dost dlouho dokonce i vědět, co se tam děje; byl však synovcem paní z Maintenon a jako takový dobrým ručitelem pro Tessého. Všechny nesnáze, v nichž se ocitli, se tedy probíraly v jeho přítomnosti. Ukázalo se, že inženýři jsou tak pomalí a tak nevědomí, že se na ně nelze v ničem spolehnout, a že vinou prodejnosti hodností, kterou král před časem zavedl u dělostřelectva, jak jsem řekl na příslušném místě, tito důstojníci, kteří si své hodnosti koupili, nejenže věci vůbec nerozumějí, ale při tomto obléhání neustále ztráceli a dosud ztrácejí všechen čas tím, že zbytečně přemisťují děla a špatně rozmisťují baterie, aby je pak byli nuceni přemístit, protože z těchto přesunů děl jim plyne peněžní nárok, který rádi rozmnožují. Armáda, sama zvenčí obležená a už dlouho živená jedině po moři, o tento zdroj po odplutí našeho loďstva a příjezdu anglického přišla a jiný pro každodenní obživu neměla. Všechny tyto důvody konečně přesvědčily španělského krále, že je nutné obléhání zrušit, ať se tomu do té doby bránil sebevíc.

Poté bylo třeba poradit se, jak to provést a kam se armáda obrátí. Shodli se rovněž, že není možné ustoupit přes Katalánsko, plné vzbouřenců, kteří ovládali volnou krajinu a měli oporu ve všech vzbouřencích z království valencijského, kteří drželi pevnosti, ani skrze to kruté množství miqueletů, kteří je obléhali. Bylo tedy rozhodnuto, že se vydají k francouzské hranici a že se tam, až budou v bezpečí u Roussillonu, znovu poradí, co s nimi bude dál.

Obléhání bylo tedy zrušeno v noci z 10. na 11. května, čtrnáct dní po otevření zákopů; zanechali tam sto děl, sto padesát tisíc liber prachu, třicet tisíc pytlů mouky, dvacet tisíc pytlů sevady,¹² patnáct tisíc pytlů obilí a velké množství pum, dělových koulí a nářadí. Armádu osm dní zezadu i z boku, od hory k hoře, znepokojovali miqueleti. Vévoda z Noailles, jehož zavazadel po celé obléhání i při tomto ústupu vytrvale šetřili, protože měli rádi jeho otce za to, že s nimi dobře zacházel a jednomu z jejich hlavních vůdců zachránil život, připadl na to, že je zavolá, aby s nimi promluvil. Na jeho jméno sestoupili ti nejpřednější z hor a přišli k němu. Dosáhl u nich toho, že už nebudou armádu znepokojovat ani střílet na vojsko, pod podmínkou, že jim nebude nic vypalováno. Obě strany to věrně dodržely a od té chvíle armáda v klidu dokončila pochod, který trval ještě tři dny a při němž by byla od těch krutých vos mnoho vytrpěla.

Armáda už nemohla dál; při tomto ústupu přišla téměř o všechny opozdilce a o všechny marodéry, takže ji to i s obléháním stálo dobré čtyři tisíce mužů. Její odhodlání bylo nicméně stále tak velké, že by přes tolik překážek byla Barcelonu dobyla, nebýt těch, které jí kladlo naše dělostřelectvo a naši inženýři.

Když dorazili do Torroelly de Montgrí, přišla řeč na to, co bude se španělským králem. Někteří chtěli, aby rozuzlení tak mrzuté záležitosti vyčkal ve Francii, a jiní, aby v této nouzi dojel až do Versailles. Vévoda z Noailles, jak mi řekl — a já za to neručím —, přednesl mínění zcela opačné, které bylo záchranou španělského krále: tvrdil, že tímto ústupem do Francie nebo cestou ke dvoru by se ztratil drahocenný čas a že by se to vykládalo zlověstně; že nepřátelé obou korun by to pokládali za abdikaci a ti, kdo mu ve Španělsku zůstali oddáni, za nedostatek odvahy a za to, že opouští je i sám sebe; že ať španělskému králi zbývá sebeméně doprovodu, prostředků a zdrojů, má si prorazit cestu horami kraje Foix přímo do Fuenterrabíe, odtud se stůj co stůj spojit s královnou a se svou stranou, ukázat se svému lidu, zkusit touto jedinou cestou znovu rozehřát jeho odvahu, věrnost a horlivost, udělat vojsko ze všeho, proniknout do Španělska až do samého Madridu; jinak že už není naděje vzhledem k úsilí, které nepřátelé vyvinou, aby se usadili v celém Španělsku i v hlavním městě samém.

Toto rozhodnutí bylo naštěstí přijato. Armáda se zastavila v Roussillonu; a zatímco španělský král odjel do Toulouse a přes kraj Foix do Pau a pak do Fuenterrabíe, s dvěma dragounskými pluky jako doprovodem, s několika španělskými grandy, které měl u sebe, a s vévodou z Noailles, který ho chtěl doprovodit až do Fuenterrabíe, byl ke králi vyslán markýz z Brancasu, aby mu o všem podal zprávu, přijal jeho rozkazy a donesl je španělskému králi do Pau. Brancas přijel do Versailles 28. května k večeru a hned po příjezdu se setkal s králem u paní z Maintenon, kam ho uvedl Chamillart.

Král tuto smutnou zprávu už dlouho čekal; schválil rozhodnutí, které bylo přijato, dal španělskému králi třicet praporů a dvacet eskadron, které ten přivedl od obléhání do Roussillonu, i všechny generály, kteří tam sloužili, dovolil Tessému vrátit se, jmenoval vévodu z Noailles generálporučíkem, jeho jediného, a určil ho, aby po návratu od španělského krále velel v Roussillonu jako vrchní velitel. Tak vévoda z Noailles ve čtvrtině svého třetího, nanejvýš čtvrtého tažení rychle zlezl všechny hodnosti jako oblíbený synovec paní z Maintenon. Totéž se ovšem udělalo pro milovaného zetě Chamillartova; jenže La Feuillade byl proti vévodovi z Noailles skoro o dvacet let služebně starší. Tessému připadla čest, že nastavil rameno oběma. Viděli jsme na příslušném místě, co udělal pro La Feuillada; tentokrát se nechtěl vrátit do Španělska, kde viděl všechno ztraceno. Raději celé to břímě přenechal Berwickovi, který byl na místě, a vyznal se příliš dobře, než aby v Roussillonu neuvolnil místo vévodovi z Noailles. Dělal nemocného, jak to uměl už v Savojsku a v Itálii, otálel, několik dní užíval vod v Balarucu a vrátil se ke dvoru.

V téže době, kdy byl do Versailles vyslán Brancas, mnohem později maršál Francie, poslal španělský král vévodu z Havré ke španělské královně, kterou tento pán zastihl ještě v Madridu, kde byla ponechána jako regentka; a z Pau odjel španělský král poštovními koňmi v sedle do Pamplony, a ne do Fuenterrabíe, provázen konetáblem Kastilie, svým nejvyšším hofmistrem; vévodou z Mediny Sidonie, tehdy víc než šedesátiletým, svým velkým štolbou; vévodou z Osuny, kapitánem své tělesné gardy; a několika málo sluhy, a dorazil tam 1. června za jásotu lidu. Druhého odtud vyrazil k Madridu. Král se 14. června dozvěděl od kurýra vévody z Noailles, že tam španělský král dorazil za největšího radostného jásotu a vévoda z Noailles v jeho průvodu; ten se hned nato vrátil přímo do Roussillonu.

Berwick byl zatím v podivné tísni v čele hrstky neuspořádaného vojska proti portugalské armádě, které se nemohl postavit, která brala všechno, co se jí zlíbilo, šla volně, kam chtěla, a všude ho nutila couvat a ustupovat. Přesto se stále držel v jejím dosahu, tvářil se, že jí chce upírat soutěsky a řeky, a zpomaloval její pohyby a postup, nakolik mohla schopnost nahradit síly. Všechno jeho umění a všechny jeho kličky nedokázaly Portugalcům zabránit, aby se stočili na Madrid a přiblížili se k němu. Královna odtud 18. června odjela s dětmi a se svým průvodem do Burgosu, na cestě do Pamplony. Král odtud odjel 21., aby se postavil do čela Berwickovy malé armády. Amelot ho následoval a rady následovaly královnu. Mnoho grandů odjelo na své statky, kardinál Portocarrero do Toleda, a zanechali největší zděšení v Madridu, jehož se hned nato zmocnili Portugalci. Nenašli tam jediného granda ani jediného člena rad. Španělský král a Berwick se obrátili k Burgosu, kde se k nim mělo připojit oněch dvacet eskadron a třicet francouzských praporů od obléhání Barcelony. Někteří grandové se k němu připojili, jiní odjeli za královnou do Burgosu. V těchto krajnostech uplynulo šest týdnů i víc; královna během nich svěřila všechny drahokamy krále, svého manžela, i své vlastní Vasetovi, tomu francouzskému sluhovi, o němž jsem mluvil, a poslala ho, aby je odvezl do Francie. Přijel do Versailles zároveň s maršálem z Tessé. Vaset je odevzdal králi a mezi nimi i onu proslulou hruškovitou perlu zvanou Peregrina, která je pro svůj tvar, váhu, dokonalý lesk a velikost neocenitelná a nesnese srovnání s žádnou, jaká kdy byla k vidění.

Konečně francouzské vojsko dorazilo do Španělska a připojilo se ke králi a k Berwickovi až na samém konci července. Arcivévoda se zatím zdržoval v Zaragoze a nechával své armády, ať si počínají samy.

Španělští biskupové se mezi všemi vyznamenali tím, že na vlastní útraty verbovali vojsko a dávali králi velmi značné částky. Nejvíc ze všech učinil biskup z Murcie, který býval prostým vesnickým farářem tak dobré pověsti a takové ctnosti, že ho španělský král povýšil na toto biskupství, odkud dal příklad všem ostatním. Kardinál Portocarrero, ač tak právem nespokojený, dal mnoho a nepřestával osvědčovat svou oddanost. Oddanost prelátů byla pro krále velmi důležitá. Vynasnažili se rozeslat do všech míst svých diecézí vybrané kazatele, aby utvrzovali lid ve věrnosti a horlivosti; a lid o nich také podal ty největší a nejužitečnější důkazy.

Berwick, posílený dvaceti eskadronami a třiceti francouzskými prapory, změnil celou tvářnost této války. Postavil se se španělským králem nepřátelské armádě a všude hledal příležitost utkat se s ní. Teď se zase ona držela v obraně a všude ustupovala. Všude byla zatlačována a ztrácela místa, která dobyla nebo obsadila. Lid, ozbrojený po celé Kastilii, nabyl znovu síly a bez jakéhokoli vojska přinutil k obratu arcivévodu, který táhl ke své armádě. Dobyl zpět Segovii, kde Portugalci zanechali pětisetčlennou posádku; ta vyšla z hradu pod podmínkou, že odejde do Portugalska cestou, která jí byla předepsána, a že šest měsíců nebude sloužit proti španělskému králi. Tento panovník, který měl nyní volné ruce, poslal Mejoradu s pěti sty jezdci do Madridu, od něhož se Portugalci vzdálili. Byl tam přijat s největším jásotem a nepřátelé byli ponenáhlu vyhnáni z celé Kastilie. Španělský král se vrátil do Madridu koncem září, královna hned po něm, za největších projevů radosti.

Berwick mezitím pronásledoval arcivévodovu armádu, která před ním ustupovala z místa na místo. Dobyl Cuencu, ale Málaga a ostrov Mallorca zůstaly ještě arcivévodovi, jemuž se vydaly v onom čase, kdy se jeho věcem dařilo. Hrabě z Oropesy, prezident Kastilské rady, kterého španělský král při svém příjezdu do Španělska zastihl už dva roky ve vyhnanství a kterého v něm stále ponechával, odešel v téže době arcivévodova štěstí s celou rodinou k němu. Patriarcha Indií byl zatčen s hrabětem a hraběnkou z Lemos, kteří se tam rovněž společně ubírali. Paní des Ursins, která se s královnou vrátila do Madridu, využila příležitosti a ulevila paláci od tří set žen, které ji buď odmítly následovat, nebo jejichž příbuzní projevili oddanost arcivévodovi. Takový byl podivný výsledek špatně podniknutého obléhání Barcelony a taková rychlost, s níž málem svrhlo Filipa V. z trůnu; se stejnou rychlostí ho na něj vrátila jeho odvaha, náklonnost Kastilie, moudrost a schopnost Berwickova a tak pohotová pomoc krále, jeho děda. Nebylo záhodno přerušovat tuto velkou událost věcmi méně zajímavými, k nimž je nyní třeba se vrátit.

Král poměrně rychle rozhodl o úřadech, které uprázdnila bitva u Ramillies. Contades, o němž bude ještě řeč, se stal majorem pluku gardy. Byl to šlechtic z Anjou, jehož otce král znal z toho, že mu několikrát daroval velmi krásné a výborně vycvičené feny ohařů. Syn, dosti urostlý a příjemné tváře, ovládal řeč dvora i řeč dam, jimž se velmi líbil. Byl galantní, často však pro svůj prospěch; velmi přilnul k vévodovi z Guiche, který mu zjednal tento úřad, a zastával jej velmi dobře a velmi vznešeně. Dovedl se ke každému držet na svém místě, líbit se dvořanům i generálům, s nikým si to nerozházet, pěstovat si manžely, jejichž ženy si pěstovaly jeho, a přitom počestně kráčet svou cestou a být v Paříži, u dvora i v armádách vyhledáván tou nejlepší, nejužitečnější a nejskvělejší společností, udržet se nadto v každé době a při všech změnách v témž postavení a těšit se důvěře těch, kdo vládli a kdo veleli; a zázrak na tom všem je, že měl velmi málo ducha a nikdy nedokázal napsat dopis.

Pan ze Soubise dostal pro sebe padesát tisíc tolarů z toho, co se uprázdnilo u četníků, včetně hodnosti syna, kterého tam ztratil, a 12. června oznámil v Marly nominaci svého syna na kardinála, na niž krásné oči paní ze Soubise už před časem vymohly králův slib.³

V téže době zemřelo několik osob:

Rytíř z Courcelles, generálporučík, který sloužil v Lucemburku a vyznamenal se ve válce; jmenoval se Champlois a byl z velmi obyčejné šlechty; jeho babička byla sestra prvního maršála z Villeroy; v prvním manželství si vzala vikomta z Tallard, rodným jménem Bonne, z rodu zesnulého konetábla z Lesdiguières; jediná dcera z tohoto manželství byla matkou maršála z Tallard. Podruhé se provdala za Courcelles, generálporučíka dělostřelectva, a dala o sobě hodně mluvit okázalými milostnými pletkami, na jaké se v té době nebylo zvyklé a které ji rozkmotřily s celou její rodinou. Zemřela roku 1688 ve vysokém stáří a měla mnoho ducha.

Montchevreuil, o němž jsem mluvil tak často, že mi o něm už nezbývá co říci; zemřel v Saint-Germain. Jeho syn Mornay měl nástupnictví v tomto guvernérství i v loveckém kapitánství.

Bourlemont, rodným jménem Anglure; byl generálporučík, kdysi mnoho sloužil a znesvářil se s panem z Louvois, který mu ze zlosti dal srovnat se zemí Stenay, jehož byl guvernérem. Byl to velmi čestný muž, přítel mého otce, který — nevím, jak se dal lapit do sítě — provdal svou jedinou dceru za Chamaranda; byla sice velmi ošklivá, ale měla mnoho zásluh a ctností. Byl velmi stár. Jeho bratr zemřel jako arcibiskup z Bordeaux.

Jedna stará slečna z Foix, teta vévody z Foix z otcovy strany, velmi bohatá a velmi duchaplná, jak jsem slyšel od pana z Lauzunu, který po ní zčásti dědil; nikdy nechtěla opustit své statky, kde žila jako velká dáma a s povýšeností, která se promíjela věku a zvyku a která by dnes už neobstála.

Biskup z Amiens, jménem Brou, z pařížské rodiny, v duchovenstvu velmi vynikající svými mravy, zbožností, správou diecéze, učeností, schopností v záležitostech duchovenstva, oddaností zásadám království a dobré morálce, a k tomu velmi moudrý a soudný; býval královým almužníkem a vždy si uchoval světský půvab. Dobrá společnost si ho velmi vážila a vyhledávalo ho to nejlepší, co v ní bylo. Byl důvěrným přítelem velkého biskupa z Meaux a všeho, co bylo v episkopátu nejspořádanějšího a nejosvícenějšího. Byl z otcovy strany strýcem ženy prezidenta de Mesmes, pozdějšího prvního prezidenta. Jeho biskupství tím ztratilo všechno a dostal je jeden špinavý vous od Svatého Sulpicia.

Abbé Testu, člověk velmi zvláštní, který se po celý život pohyboval v nejlepší společnosti města i dvora a sám byl velmi dobrým společníkem; kdysi se nehnul z paláce Albret, kde se důvěrně spřátelil s paní z Montespan, kterou v době její největší přízně vídal, kdykoli chtěl, a které říkal všechno, co se mu zlíbilo; stejně se tam spřátelil s paní Scarronovou; vídal ji v jejím skrytu s dětmi krále a paní z Montespan, které vychovávala; vídal ji stále a kdykoli chtěl i po zázraku jejího štěstí; po celý život si často psali a měl u ní skutečný vliv; byl přítelem všech, kdo jí byli nejblíž, a čile se stýkal zejména s panem z Richelieu a jeho ženou, dvorní dámou, a s paní z Heudicourt a paní z Montchevreuil. Měl nesčetně významných přátel ve všech stavech, kvůli žádnému z nich se nepřemáhal, ani kvůli paní z Maintenon; neměl ho každý, kdo chtěl. Byl jedním z prvních mužů, na nichž se poznalo, čemu se říká vapéry;⁴ byl z nich zoufalý a měl k tomu tik, který mu každou chvíli zkřivil celý obličej. Všude chtěl mít hlavní slovo; lidé se tomu smáli, ale nechávali ho. Byl to velmi dobrý a úslužný přítel, potají prokázal mnoho velkých služeb, leckomu ke štěstí pomohl a některým je i sám udělal; přitom byl prostý, bez ctižádosti, nezištný, dobrák a poctivec, ale velmi prudký, velmi nebezpečný, a velmi těžko odpouštěl, ba těžko se zdržel pronásledování kohokoli, kdo se ho dotkl. Byl vysoký, hubený a plavovlasý a v osmdesáti letech si dával pomalu lít na holou hlavu konvici ledové vody tak, že z ní na zem neukápla ani kapka, a to se mu dělo často už mnoho let; velmi pomohl arcibiskupovi z Arles, pozdějšímu kardinálu z Mailly, a mnoha jiným, a několika také zlomil vaz. Byla to ztráta pro jeho přátele a také pro společnost. Byl to vůbec muž až do konce velmi vážený a vyhledávaný.

Pan z Rhodes, poslední toho jména Pot, tak starobylého a tak vynikajícího, které získalo řetěz Zlatého rouna při prvním jmenování, jež učinil Filip Dobrý při založení tohoto řádu; býval velmistrem ceremonií jako jeho otcové, pro něž Jindřich III. tento úřad zřídil. Byl to člověk veskrze dvorský a z velkého světa, nadmíru galantní, a to s velkým hlukem, kvůli němuž byla slečna z Tonnerre vyhnána ze sboru dvorních slečen paní Dauphine. Sloužil dobře a měl vždy mnoho přátel; byl to vysoký, velmi urostlý muž, velmi duchaplný a velmi vzdělaný, ale ducha příliš svobodného, který se nehodil pro dvůr Ludvíka XIV. Proto se mu také znechutil a on se uchýlil do Paříže jako jakýsi filozof; oženil se tam s jednou Simianovou, vdovou po jiném Simianovi, a zanechal s ní jen dceru, která neměla děti s princem z Isenghien a jejíž smrt jsme viděli nedávno. Rhodes zemřel dřív, než zestárl, ale už velmi dlouho ho sžírala dna. O něm a o Gesvresových se říkalo, že dílo je víc než dělník.⁵

Maršál z Villars ztratil v téže době matku, tetu zesnulého maršála z Bellefonds z otcovy strany. Byla to malá scvrklá stařenka, samý duch a žádné tělo, která strávila život v nejlepší společnosti a žila v ní při plném rozumu a zdraví až do smrti v pětaosmdesáti nebo šestaosmdesáti letech. Byla peprná, vtipná, zlomyslná; víc než kdo jiný žasla nad ohromným štěstím svého syna; znala ho a vždy mu doporučovala, aby o sobě hodně mluvil s králem a nikdy s nikým jiným; ať se přemáhala sebevíc, bylo znát, jak málo si ho cení; měla nesrovnatelné průpovědi a tvářila se přitom, jako by nic.

Gacé, pozdější maršál z Matignonu, ztratil ženu, která žila velmi uzavřeně doma; byla velmi ctnostná, strašlivě ošklivá, bohatá a rozená Berthelotová, sestra Plénœufa, o němž budu mít příležitost mluvit. Kdo by byl věřil, že tak nízké jméno později založí štěstí obou synů, které zanechala?⁶

Stará Tingryová⁷ je brzy následovala ve Versailles, kde už skoro nevycházela z pokoje. Kdo byla a jaký byl její zvláštní příběh, jsem vyložil u příležitosti pře pana z Luxembourgu. Žila dlouho velmi opuštěná a ve velkých výčitkách svědomí kvůli svým slibům a kvůli tomu, že vyměnila závoj za taburetku.

Bezdětná vdova po vévodovi Maxmiliánu Bavorském, sestra pana z Bouillonu, téměř nepřežila svého manžela, o jehož smrti jsem mluvil nedávno a který zemřel bez dětí, jak jsem řekl.

Congis, bývalý kapitán ve francouzské gardě, jakýsi otupělý generál, v němž nikdy mnoho nebylo, zemřel ve službě v La Rochelle pod maršálem z Chamilly. Měl guvernérství a kapitánství Tuilerií a jeho syn nástupnictví v nich. Ten stál za ještě méně než otec. Král si přál, aby je za malý peníz přenechal Catelanovi, kterého chtěl odškodnit za La Muette a Boulogneský lesík, dané Armenonvillovi a jeho synovi, jak jsem řekl, když hrabě z Toulouse kupoval Rambouillet.

Laubanie se dlouho netěšil ze slávy, že tak dobře hájil Landau, ani z odměny, které se mu za to dostalo. Jeho velkokříž Řádu svatého Ludvíka dostal Maupertuis, generálporučík a kapitán šedých mušketýrů. Protože nebyl komandérem, pokládala se tato milost za zcela zvláštní vyznamenání. Kapitáni mušketýrů měli tehdy velmi daleko k pomyšlení, že by se stali rytíři Řádu Svatého Ducha.

Vévodkyně z Montbazonu, matka knížete z Guéméné, žena vévody z Montbazonu, který zemřel jako šílenec zavřený v Lutychu, švagrová rytíře z Rohanu, sťatého koncem roku 1674 před Bastilou, snacha krásné a proslulé Montbazonové, o níž jsme viděli, že svou nenápadnou taburetkou stála na samém počátku knížecích nároků Rohanů, a bratra proslulé vévodkyně z Chevreuse, druhé vévodkyně z Luynes a pana ze Soubise. Vévodkyně z Montbazonu byla pohrobek, jediné dítě z druhého manželství prvního maršála ze Schombergu s druhou dcerou pana z La Guiche, velmistra dělostřelectva, a tedy neteř vévodkyně z Angoulême; po otci byla sestrou druhého maršála ze Schombergu, který se sňatkem stal vévodou a pairem z Halluinu, a oné svaté a vznešené vévodkyně z Liancourtu, jíž se tak málo podobala. Život této vévodkyně z Montbazonu plynul v ústraní a její mravy i její velmi potrhlá hlava daly o ní hodně mluvit. Bylo jí šestasedmdesát let; připadla na to, že vykonavatelem své závěti učinila vévodu z La Rochefoucauld, s nímž se nikdy mnoho nestýkala a který se stěží staral o své vlastní záležitosti. Oženil se s vnučkou a dědičkou vévodkyně z Liancourtu, její sestry.

Paní z Polignaku, která byla spolu s paní z Caderousse, svou sestrou, tím jediným, co zbylo z rodu Rambures. Bývala dvorní slečnou paní Dauphine a po sňatku byla vyhnána od dvora za to, že si byla příliš dobře s Monseigneurem, a pan z Créqui⁸ z království za to, že si byl příliš dobře s ní v době, kdy byl jejich důvěrníkem. Utěšila se v Paříži, kde s manželem, který k ní byl vždy ohleduplný až k směšnosti a k němuž ona neměla nikdy ani ten nejmenší ohled, vedla velmi volný život a hrála, co jen mohla, o ty nejvyšší sázky na světě. Nakonec dostala dovolení ukázat se u dvora, kde se objevovala jen velmi zřídka a na chvilku. Le Bordage, který kvůli lenosti a hráčské vášni brzy opustil vojenskou službu, byl při všech hrách u ní i všude, kam šla. Vášnivě se do ní zamiloval, ačkoli se o něm hodně říkalo, že k tomu nemá čím. Byla to žena duchaplná a vrtošivá, která se nestarala o nic než o to, aby se bavila, v ničem se nepřemáhala a řídila se každým svým rozmarem. Hrála tolik a tak vydatně, že se nadobro zruinovala, a protože už v Paříži nemohla žít a možná se tam ani ukázat, odjela do Le Puy na statky svého manžela. Smutek a nuda (někteří ji obviňovali, že tomu trochu napomohla) způsobily, že tam brzy těžce onemocněla. Jakmile se to Le Bordage dozvěděl, spěchal tam a skoro hned po příjezdu byl svědkem její smutné smrti. Zdrtil ho takový žal, že spolkl tolik opia, kolik bylo třeba, aby ho zabilo, vrhl se do kočáru a poručil, aby ho vezli rovnou domů do Bretaně. Neujel daleko a opium začalo působit. Jeho sluhové si k večeru všimli, že je jako mrtvý a že už už skoná. Jejich překvapení a jakési počínání, které předtím viděli, jim dalo uhodnout, oč by mohlo jít. V nejistotě jím třásli a nalili do něj octa, co jen mohli, pak všechno lihové, co se dalo najít, a s velkou námahou a po dlouhé době ho zachránili. Jakmile přišel k sobě, vzal jim to tak ve zlé, že ho bedlivě hlídali ze strachu, aby to nezopakoval, a proti jeho vůli ho odvezli zpět do Paříže, kde uvědomili jeho přátele a lékaře. Tato příhoda způsobila velký rozruch a nesmírně se líbila dámám. Dlouho se nemohl utěšit a lékaři ho dlouho nemohli vyléčit. Chřadl tak víc než rok a pak se vrátil ke své hře a k obvyklému životu. Zvláštní je, že ho ve více než sedmdesáti letech vede dosud a od té doby mu ani na okamžik nic nescházelo.