Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola dvanáctá

Parlament v Dijonu sklání hůlky u pana Prince. — Languedocké baronie věcné, nikoli osobní. — Listina „brevet de retenue“ na dvě stě tisíc livrů pro Bulliona. — Kardinál z Janson přijel z Říma. — Sňatek des Forts s dcerou Bâvillovou. — Foucault postupuje synovi intendanturu v Caen. — Kariéra abbého z La Bourlie v Anglii. — Králova zdvořilost k Marlboroughovi. — Verboom zatčen na cestě k nepřátelům. — Pašeráci soli. — Orry v Paříži; do Španělska se už nevrací; jen o vlásek unikne provazu; pak prezidentem parlamentu (à mortier) v Metách. — Španělská královna vdova převezena z Toleda do Bayonne. — Smrt Fontaine-Martelova a jeho uprázdněná místa. — Povaha, počínání, původ a nechuť Saint-Pierrova. — Můj způsob soužití s vévodou z Orléans. — Slečna ze Séry dává legitimovat syna, kterého měla s vévodou z Orléans, a dává si královskými listinami říkat paní hraběnka z Argentonu. — Velmi podivné zvědavosti o budoucnosti.

Král rozsoudil v radě depeší dvě dosti zvláštní věci. První, na níž panu Princovi velmi záleželo, byl spor mezi ním a parlamentem v Dijonu: ten, když ho přicházel pozdravit při jeho příjezdu k zasedání burgundských stavů, nechával své dveřníky kráčet příbytkem pana Prince se zdviženými hůlkami, kdežto pan Princ tvrdil, že zastupuje krále v provincii, jejímž je guvernérem, a že tedy hůlky dveřníků parlamentu smějí k němu vstoupit jen sklopené. Tak to také bylo nařízeno a parlament tím byl velmi pokořen.

Druhá se zdála zcela bezdůvodná. Mérinville, jehož otec byl jediným generálním místodržitelem Provence a roku 1661 se stal rytířem řádu, byl úpadkem svých poměrů donucen prodat Samuelu Bernardovi, nejproslulejšímu a nejbohatšímu bankéři Evropy, své panství Rieux, jež je jednou z baronií languedockých stavů. Stavy nechtěly strpět, aby Bernard v jejich shromáždění jakkoli zasedal, protože sám šlechticem není, a není tudíž způsobilý užívat práva spojeného s panstvím, které získal. Mérinville si nato činil nárok zůstat baronem languedockých stavů i bez panství, neboť prý jde o hodnost osobní. Bylo rozhodnuto, že je věcná, spojená s panstvím, a Mérinville byl spolu s ním zbaven hodnosti barona, veškerého práva zasedat i vykonávat jakoukoli s tím spojenou funkci, aniž tím byla zhojena osobní nezpůsobilost nabyvatele. Jeho syn je konečně právě vykoupil zpět, navzdory Bernardovým dětem, které byly rozsudkem odsouzeny, aby mu je za složenou cenu vrátily.

Bullion dostal v téže době dvě stě tisíc livrů na své guvernérství Maine a Perche. Bylo už dost podivné, že jeho bratr dostal svolení je koupit a že je on sám dostal po bratrově smrti, i bez toho, aby se tak bohatému muži dávala ještě listina „brevet de retenue“, která toto guvernérství téměř zajišťovala jeho rodině i po něm.

Kardinál z Janson přijel z Říma. Král ho zahrnul přívětivostí, kterou si plně zasloužil, a nazítří, 14. července, ho nechal složit přísahu velkého almužníka Francie.

Des Forts, kterého ještě nejednou uvidíme hrát první roli ve financích¹, jediný syn Pelletiera, jenž měl na starosti opevnění a přenechal mu své místo intendanta financí, se v Montpellieru oženil s dcerou Bâvillovou. Lamoignonové měli za to, že tímto spojením prokazují vzestupu Pelletierů velkou čest, a ti se tvářili, že jim to věří na slovo. Nedávno jsme u prvního prezidenta Lamoignona, otce Bâvilla a prezidenta parlamentu (à mortier), viděli, jak krátce tomu bylo, co opustili obhajování před soudem a advokátní stav, v němž ani nebyli dlouho, aby vstoupili do stavu soudcovského.

Státní rada Foucault dostal od krále vzácné svolení přenechat intendanturu v Caen svému synovi, kterého svého času uvidíme hrát nebezpečné a výstřední role ve Francii i ve Španělsku². Nebýt důvodu tohoto druhu, nekazil bych si papír takovými maličkostmi. Foucault, velký sběratel medailí, se těšil velké ochraně otce de La Chaise, který jím byl také.

Dozvěděli jsme se, že Angličané učinili abbého z La Bourlie generálporučíkem ve svém vojsku, s penzí šesti tisíc livrů a s dvaceti čtyřmi tisíci livrů na výstroj, a že ho mají na svém loďstvu spolu s Cavalierem, který se jim nakonec oddal, když se od svého podrobení a narovnání potuloval po Francii. Některé z těchto drobností jsem, byť jen o málo, předběhl, abych je nezapomněl a abych jimi nepřerušoval věci zajímavější, které je teď třeba vyprávět, až dokončím ještě několik maličkostí.

Král byl tak spokojen s jednáním vévody z Marlborough vůči všem našim zajatcům, že na jeho prosbu dovolil, aby Vaubonne³, jemuž byla za vězení určena Remeš, odjel na tři měsíce domů do Orange. Na svém místě jsme viděli, že tento generálporučík a velký a dobrý velitel nájezdných oddílů byl zajat v Itálii. S jeho chováním a s jeho řečmi byla velká nespokojenost a král, který k té dovolené svolil jen nerad, dal Marlboroughovi najevo, jakou cenu to svolení má. V téže době byl Verboom, první inženýr španělského krále, vsazen do citadely ve Valenciennes, právě když se chystal odebrat do nepřátelského tábora. Na různých místech království bylo také pochytáno množství pašeráků soli, kteří táhli ozbrojeni v tlupách a pro své podloudnictví všude nacházeli ochranu. Mnoho jich bylo posláno na americké ostrovy.

Orry přijel do Versailles těsně v patách Vasetovi a španělským klenotům. Přijel žádat o peněžní pomoc v té krajní tísni věcí. Dne 15. července mluvil dlouho s králem v jeho kabinetu. Avšak během šesti týdnů, které tu strávil s tím, že se vrátí do Španělska, oznámili Amelot a vévoda z Berwicku, že pobouření proti němu je tam tak obecné a tak veliké, že by bylo velmi škodlivé posílat ho tam zpátky. Jeho povýšenost, tvrdost, surovost, hrubost a ustavičné lhaní, které ve všech záležitostech otevřeně provozoval jako řemeslo, ho vskutku učinily tak nenáviděným, že s ním už nikdo nechtěl jednat. S Amelotem zacházel stejně jako předtím s Puységurem a jeho drzost měla tak málo mezí, že mi vévoda z Berwicku vyprávěl, že co mu Orry slíbil na zítřek, a někdy na dobu za dvě hodiny, se nevykonalo, a on popíral, že to slíbil; takže Berwick, který se s ním stýkal jen v nezbytných záležitostech, se nakonec rozhodl přinášet mu každou žádost na papíře a nechat ho dole napsat a podepsat odpověď. I tak ještě slovo nedržel. Přinesli mu ten papír zpátky, zapírat už nemohl, ale vykroutil se z toho šprýmem a odpověděl, že nedokázal maršálovi odolat, ačkoli dobře věděl, že nebude moci splnit, co slibuje. Při takovém počínání všechno hynulo, kromě jeho měšce.

Když bylo rozhodnuto, že se nevrátí, šlo o to, aby složil účty ze dvou milionů v hotovosti, které tu během těch šesti týdnů přijal na výplatu vojsk ve Španělsku. To vyúčtování bylo takové, že ho král chtěl dát oběsit. Chyběl k tomu jen vlásek. Paní z Maintenon, která cítila, jak těžce by taková pohroma dopadla na ochranu, kterou mu paní des Ursins nepřestávala poskytovat, a na důvěrné spojení, jež mezi nimi stále trvalo, odvrátila tu ránu prostřednictvím Chamillarta a později, stále proto, aby kryla a podržela paní des Ursins, dosáhla toho, že dostal, aby z něho byla smyta špína a aby byl rehabilitován, úřad prezidenta parlamentu (à mortier) v Metách; z týchž důvodů si jej podržel, ale nevykonával jej, protože o zákonech ani o právní vědě nevěděl zhola nic. Zanechal dva syny, kteří jsou jeho živým obrazem. Kdo by věřil, že z nich titulem i ve skutečnosti udělali rozhodčí a pány královských financí i jmění všech jeho poddaných?⁴

Od Amelota, s nímž byl Orry velmi rozkmotřen, to byl smělý kousek, že zabránil jeho návratu. Avšak chování, schopnosti a pověst těchto dvou mužů byly tak naprosto protikladné — jeden byl celému Španělsku i vojsku předmětem úcty a lásky, druhý krajního odporu —, že se paní des Ursins tentokrát neodvážila rozhněvat, nežila proto s Amelotem ani s Berwickem, tehdy oběma tak potřebnými, o nic hůř, nemohla jim to dokonce mít ani příliš za zlé a spokojila se s tím, že zachránila svého přítele před provazem, aby zachránila svou vlastní pověst.

Ještě než se vrátil do Madridu, a jakmile se španělský král zase viděl jeho pánem, uznal za vhodné zbavit se španělské královny vdovy⁵, jejíž chování bylo po všechen čas více než podezřelé. Král z ohledu na památku Karla II., který ho svou závětí povolal na svůj trůn a jehož byla vdovou, jí nechtěl dát zakusit tvrdost ústraní v klášteře, kde by nikoho nevídala a odkud by nevycházela, což je úděl, který španělský obyčej ukládá ovdovělým královnám, pokud je z něho svou mocí nevyjme syn na trůně. Tato děti neměla. Byla sestrou císařovny, vdovy po císaři Leopoldovi a matky císaře Josefa a arcivévody. Viděli jsme, jak velice byla tato princezna za života Karla II. a ke konci jeho dnů činná ve prospěch císaře a jak úzce byla spojena se všemi španělskými pány zvlášť oddanými rakouskému domu. Filip V., který měl proč nenechávat ji v Madridu, jí dal na vybranou jiné sídlo. Přála si odejít do Toleda, do krásného paláce, který tam obnovil Karel V. a jehož nádherné zbytky dávají litovat požáru, jenž jej zničil při ústupu arcivévodových vojsk z toho města, nedlouho po této době. Chování královny vdovy za tohoto posledního zdaru arcivévody, jejího synovce, její náklonnost nezapřelo, takže jednou z prvních věcí, které španělský král uznal za vhodné udělat hned po svém jakémsi znovunastolení, bylo zcela ji vzdálit. Pověřil tedy vévodu z Osuny, jednoho ze svých kapitánů tělesné gardy, který ho stále provázel, aby vzal pět set jezdců, jel do Toleda, hned po příjezdu navštívil královnu vdovu a řekl jí, že španělský král shledává, že je tam příliš blízko armádám, než aby tam mohla klidně zůstat, a že si přeje, aby se bez jakéhokoli odkladu odebrala za královnou do Burgosu. Královna vdova se zdála tímto vzkazem velmi zarmoucena a velmi zaražena, hledala výmluvy a odklady, ale vévoda z Osuny spojil pevnost s úctou tak dobře, že jí dal jen čtyřiadvacet hodin, po nichž ji přiměl odjet se vším, co tam kolem sebe měla, a místo do Burgosu ji dal dopravit do Vitorie. Během té cesty byl vypraven posel ke králi pro jeho rozkazy, na které místo hranice a Francie ji mají odvézt. Pro pohodlí a příjemnost zámku a zahrad bylo vybráno Pau; královna vdova však, když se konečně dozvěděla, kam jede, požádala raději o Bayonne a dostala je. Vévoda z Grammontu, který tam byl, jí postoupil svůj dům a přijal ji se všemi poctami. Strávila tam víc než třicet let. Budu mít příležitost mluvit o ní později.

Fontaine-Martel zemřel, sžírán dnou, a zanechal jen dceru, ještě dítě. Byl bratrem Arcyho, o němž jsem mluvil, který býval vychovatelem vévody z Orléans a který Fontaine-Martelovi zjednal místo prvního štolby vévodkyně z Orléans. Tu měli zcela v moci Saint-Pierrovi a stále ji popouzeli kvůli místu u Švýcarů, které dostal Nancré⁶. Působili na ni tak dlouho, až si vzala opravdu za své získat toto místo svého prvního štolby pro Saint-Pierra, a vévoda z Orléans mu je dal, aby měl pokoj, pod podmínkou, že se mu Saint-Pierre nebude ukazovat na oči. Jakkoli byla ta podmínka zneucťující, Saint-Pierre a jeho žena nebyli lidé, kteří by se kořisti pustili. Místo bylo výnosné a plné výhod, dělalo Saint-Pierrovi velkou čest, dávalo mu pevné postavení, jaké neměl; přijal je tedy lačně a o vévodovi z Orléans vedl řeči a choval se k němu způsobem více než nepřístojným.

Byl to nanejvýš drobný šlechtic z Dolní Normandie, který si nikdy nesedl před starou vévodkyní z Ventadour, matkou maršálky z Duras, když jí chodil skládat poklony do Sainte-Marie, kde byl jejím sousedem. Aby to dovršil, nebylo pletichy, kterou by nezosnoval, a věci, kterou by neuvedl do chodu, aby se jeho žena dostala do Marly, a tudíž aby směla ke stolu a do kočárů. Vévodkyně z Orléans z toho kvůli tomu úřadu chtěla udělat věc cti. Uváděl se příklad paní z Fontaine-Martel, která tam byla připuštěna bez potíží. Král zůstal neoblomný po celý život, neboť oni se toho domáhat nepřestali. Odpověděl, že až bude prvním štolbou vévodkyně z Orléans urozený muž, jako byl Fontaine-Martel, zná on dobře rozdíl mezi lidmi z domácností vnuků Francie a lidmi z domácností princů krve; že však u prvního štolby, jako je Saint-Pierre, žasne, že si to někdo vůbec dokáže představit, natož navrhnout. Snad teprve v posledních dvou letech králova života, a to nanejvýš, to po sto a sto odmítnutích vzali na vědomí.

Saint-Pierrová se všude vetřela, bavila společnost i sebe, jak jen mohla, měla ztřeštěné způsoby, ale nebyla vůbec zlá ani pyšná. Manžel byl falešný Cato, velmi pyšný, velmi domýšlivý, velmi drzý — až tak, že si ze vzdoru kvůli Marly nedal práci chodit ke králi, ačkoli se z Versailles nehnul —, zlý a nebezpečný, se spoustou tajných cest, s mlčenlivým a lhostejným chladem okoukaným od d’O, ale s velkým důvtipem. Jmenoval se Castel. Tři tety maršála z Bellefonds z otcovy strany se provdaly roku 1642: [první] za jednoho Castela; druhá za jednoho Cadota, což jsou Sebevillové; třetí byla matkou maršála z Villars. To je příbuzenstvo prostřední. V Normandii se ví, co jsou Gigaultové⁷; překvapivé však je, že matka těchto tří žen byla z rodu Aux Épaules, dobrého a starého, už vymřelého domu, z něhož byla i matka vévodkyně z Ventadour, matky maršálky z Duras, která kvůli tomu vůči Saint-Pierrovým v ničem neslevila.

Není-li ještě čas mluvit o osobě vévody z Orléans, nemohu odkládat a musím říci, jak jsem s ním byl od chvíle, kdy jsem s ním navázal styk způsobem, o němž jsem vyprávěl na svém místě. Jeho přátelství a důvěra ke mně byly úplné a já jsem je vždy oplácel nejupřímnější oddaností. Vídal jsem ho ve Versailles skoro každé odpoledne, samotného v jeho mezipatře. Vyčítal mi, když náhoda způsobila, že mé návštěvy byly řidší, a dovoloval mi mluvit s ním o tom zcela svobodně. Žádný předmět nám neunikl, o všech se přede mnou rozpovídal a schvaloval, že mu nic netajím ani o něm samém. Vídal jsem ho jen ve Versailles a v Marly, tedy u dvora, a nikdy v Paříži. Nejenže jsem tam skoro nebýval, a když jsem tam jel přespat jednu noc, zřídka dvě, bylo to kvůli povinnostem nebo záležitostem; jeho společnost, jeho zábavy, život, jaký v Paříži vedl, se mi nehodily. Hned zpočátku jsem si zavedl, že nebudu mít žádné styky s nikým z Palais-Royal, ani s jeho společníky v zábavách, ani s jeho milenkami. Nechtěl jsem jich mít víc ani s vévodkyní z Orléans, kterou jsem vídal jen při obřadných příležitostech a při nezbytných povinnostech, velmi vzácných, a na minutu, a nikdy jsem se nepletl do ničeho, co se týkalo jejich domácností. Vždy jsem soudil, že jiné chování by mi v té věci bylo velmi na obtíž a vedlo by jen k mrzutým tahanicím, takže jsem o tom nikdy nechtěl ani slyšet.

Ještě téhož večera, kdy byl prohlášen generálem pro Itálii, šel jsem za ním ze salonu do jeho pokojů, kde jsme si dlouho ve dvou povídali. Sdělil mi, že Marsinovi do Flander, kde ještě byl s vojskem, které přivedl maršálu z Villeroy — ten na něho se svou bitvou nepočkal —, byl odeslán rozkaz, aby se osobně ihned odebral na Rýn a převzal tam velení armády, a zároveň Villarsovi, aby odtamtud odjel a osobně se přes Švýcarsko vydal k italské armádě, jíž bude velet pod ním; že pan z Vendôme odtamtud nesmí odjet, dokud oba nedorazí a neporadí se s ním; a že on sám je generálem jen pod podmínkou, že v tomto velení nepodnikne nic než podle maršálovy rady a zhola nic proti ní, na což si od něho král při jmenování právě vyžádal slovo. Tíhu toho cítil méně než radost, že se vidí u toho, po čem celý život tolik toužil, a to aniž o to žádal a v době, kdy v to už tak dlouho nedoufal a ani na to nepomýšlel. Princ de Conti se přemohl a večer v salonu si vedl velmi dobře. Paní Vévodkyně, která tam hrála, si nedala práci hru opustit ani jít k vévodovi z Orléans: když šel kolem na doslech, zavolala na něho dotčeným tónem, že mu blahopřeje. Prošel bez odpovědi. Pan Vévoda se ještě nevrátil ze zasedání burgundských stavů. V následujících dnech si vévoda z Orléans přál, abych s ním probral mnoho věcí. Soudil jsem, že nemohu jemu, Chamillartovi ani věcem samým prokázat lepší službu než mu dobře a jasně říci, jak je Chamillartovi zavázán za to, že mu umožnil sloužit; dobře mu vyložit, že ať je mezi nimi nepoměr jakýkoli, ministr vždy zůstává pánem a dokáže, když chce, dohnat k zuřivosti i největší prince; že čest, vděčnost, zájem jeho slávy i toho, co bude mít v rukou, vyžadují mezi nimi shodu, jednotu, úplnou upřímnost ve všem a vyloučení všech druhů ničemů, kteří by, aby lovili v kalných vodách a pro své soukromé zájmy, chtěli rozsévat nedůvěru a vzdalovat je jednoho od druhého. Představil jsem mu, že o Chamillartovi, při jeho přímé a pravdivé povaze, pochybovat nemůže; že ten, když ho postavil do čela mocné armády, ačkoli záleželo jen na něm, aby ho nechal v nečinnosti, v jaké byl, neopomene nic, aby si udržel přízeň, kterou si od této služby musel slibovat; že tak přirozená úvaha ho má ustavičně držet ve střehu před těmi, kdo by — jistě ze žárlivosti nebo z nepřátelství k jednomu i druhému — chtěli v jeho očích zveličovat podezření, nespokojenost a mrzutost, jež by časem mohly vzniknout z nezaviněného nedostatku mnoha věcí, který byl při mnoha příležitostech všude až příliš citelný. Přijal tyto úvahy s přátelstvím a s potěšením, zeširoka mi vyložil své instrukce a rozkazy a nařídil mi, abych mu často a svobodně psal o něm samém.

Byl už dlouho zamilován do slečny ze Séry. Byla to mladá dívka z dobrého rodu, bez jakéhokoli jmění, hezká, půvabně dráždivá, živého, vzdorovitého, vrtošivého a zábavného vzezření. To vzezření až příliš plnilo, co slibovalo. Paní z Ventadour, jejíž byla příbuznou, ji umístila jako dvorní slečnu k Madame; tam otěhotněla a měla s vévodou z Orléans syna⁸. Ten rozruch způsobil, že od Madame odešla. Vévoda z Orléans k ní přilnul čím dál víc. Byla panovačná a dávala mu to pocítit; byl tím jen zamilovanější a poddajnější. Rozhodovala v Palais-Royal o mnoha věcech, a to jí zjednalo malý dvůr a přátele; a paní z Ventadour se při vší své zbožnosti kajícnice a při svých záměrech nepřestala s ní úzce stýkat a netajila se tím. Dostalo se jí dobré rady. Chopila se této skvělé chvíle vévody z Orléans, aby dosáhla uznání a legitimace syna, kterého s ním měla a který se dnes díky regentství svého otce stal velkým převorem Francie, generálem galér a španělským grandem, s opatstvími. Slečna ze Séry se však s touto legitimací nespokojila. Shledala nepřístojným být veřejně matkou a říkat si slečna. Nebylo příkladu, podle něhož by jí bylo možno dát jméno paní; to byla čest vyhrazená dcerám Francie, neprovdaným ženám, které jsou vévodkyněmi po přeslici, a od vynálezu Ludvíka XIII. pro slečnu z Hautefortu⁹, o němž jsem vyprávěl na svém místě, neprovdaným dámám šatny. Tyto překážky nezastavily milenku ani jejího milence. Daroval jí panství Argenton a vynutil si na králi, třebas s velkou námahou, ochotu udělit královský patent, jímž se slečně ze Séry dovolovalo přijmout jméno paní a hraběnky z Argentonu. To bylo neslýchané. Byly obavy z potíží při registraci. Vévoda z Orléans, připravený k odjezdu a zavalený záležitostmi, zašel sám k prvnímu prezidentovi a ke generálnímu prokurátorovi a registrace byla provedena. Jeho volba pro Itálii byla přijata s největším potleskem města i dvora. Tato novota onu radost zchladila a vyvolala velký pokřik; ale velmi zamilovaný muž myslí jen na to, jak uspokojit svou milenku a všechno jí obětovat.

Všechno se v té věci vymyslelo, provedlo a dokonalo, aniž jsme si o tom on a já řekli jediné slovo. Mrzela mě ta věc sama i to, že tak skvělý odjezd poskvrnil tak hlučnou a tak nemístnou zvláštností. To však bylo vše a zůstal jsem věren tomu, co jsem si předsevzal od chvíle, kdy jsem s ním znovu navázal styk: nikdy s ním nemluvit o jeho domě, o jeho domácnosti ani o jeho milenkách. Dobře tušil, že bych neschvaloval, co pro tuto dělá; dal si dobrý pozor, aby o tom přede mnou nikdy neotevřel ústa.

Zde je však věc, kterou mi vyprávěl v salonu v Marly, v koutě, kde jsme rozmlouvali mezi čtyřma očima, jednoho dne, kdy těsně před odjezdem do Itálie přijel z Paříže, a jejíž zvláštnost, potvrzená událostmi, které se tehdy nedaly předvídat, mě nutí ji nevynechat. Byl zvídavý po všech druzích umění a věd a při nesmírném důvtipu měl po celý život slabost tak běžnou u dvora dětí Jindřicha II., kterou mezi jiným zlem přinesla z Itálie Kateřina Medicejská. Usiloval, jak jen mohl, uvidět ďábla, aniž se mu to, jak mi často říkal, podařilo, a vidět neobyčejné věci a znát budoucnost. Séryová měla u sebe holčičku osmi nebo devíti let, která se tam narodila a nikdy odtamtud nevyšla a která měla nevědomost a prostotu toho věku a té výchovy. Mezi jinými šejdíři s tajnými uměními, jakých vévoda z Orléans za život viděl mnoho, mu u jeho milenky předvedli jednoho, který tvrdil, že ve sklenici naplněné vodou ukáže všechno, co kdo bude chtít vědět. Žádal někoho mladého a nevinného, kdo by se do ní díval, a ta holčička se k tomu hodila. Bavili se tedy tím, že chtěli vědět, co se právě v té chvíli děje na vzdálených místech, a holčička viděla a průběžně vypovídala, co vidí. Ten muž nad sklenicí naplněnou vodou něco potichu pronesl a hned se do ní hledělo s úspěchem.

Šalby, jichž vévoda z Orléans často zakusil, ho přiměly ke zkoušce, která by ho mohla ujistit. Potichu, do ucha, nařídil jednomu ze svých lidí, aby ihned zašel o pár kroků dál k paní z Nancré, dobře si prohlédl, kdo tam je, co se tam dělá, polohu a zařízení pokoje a rozmístění všeho, co se tam děje, a aby mu to, aniž ztratí okamžik a s kýmkoli promluví, přišel říci do ucha. V mžiku byl úkol splněn, aniž kdo postřehl, oč jde, a holčička byla stále v pokoji. Jakmile byl vévoda z Orléans zpraven, řekl holčičce, aby se ve sklenici podívala, kdo je u paní z Nancré a co se tam děje. Ihned jim slovo od slova vypověděla všechno, co tam viděl ten, koho tam vévoda z Orléans poslal: popis tváří, postav a oděvů lidí, kteří tam byli, jejich místo v pokoji, lidi, kteří hráli u dvou různých stolů, ty, kteří přihlíželi nebo rozmlouvali vsedě či vstoje, rozestavení nábytku, slovem všechno. Vévoda z Orléans tam okamžitě poslal Nancrého, který ohlásil, že všechno našel tak, jak to holčička řekla a jak to sluha, který tam byl nejdřív, pošeptal vévodovi z Orléans do ucha.

O těchto věcech mi téměř nevyprávěl, protože jsem si dovoloval ho za ně zahanbovat. Dovolil jsem si mu při tomto vyprávění vyčinit a říci mu, co jsem pokládal za schopné odvrátit ho od toho, aby takovým mámením věřil a bavil se jimi, zvláště v době, kdy měl mít mysl zaměstnánu tolika velkými věcmi. „To není všechno,“ řekl mi, „a vyprávěl jsem Vám to jen proto, abych se dostal k ostatnímu“; a hned mi vyprávěl, že povzbuzen přesností toho, co holčička viděla z pokoje paní z Nancré, chtěl vidět něco důležitějšího, totiž co se bude dít při králově smrti, aniž však pátral po době, kterou v té sklenici nebylo lze vidět. Zeptal se na to tedy hned holčičky, která o Versailles nikdy neslyšela a od dvora neviděla nikoho než jeho. Dívala se a dlouze jim vykládala všechno, co vidí. Správně popsala královu ložnici ve Versailles a zařízení, které tam při jeho smrti skutečně bylo. Dokonale vylíčila krále v jeho loži i to, kdo stál u lože nebo v pokoji: malé dítě s řádem, které držela paní z Ventadour¹⁰, při pohledu na niž vykřikla, protože ji viděla u slečny ze Séry. Dala jim poznat paní z Maintenon, zvláštní postavu Fagonovu, Madame, vévodkyni z Orléans, paní Vévodkyni, paní princeznu de Conti; vykřikla při pohledu na vévodu z Orléans: zkrátka dala jim poznat, koho tam viděla z princů i z lidí domácnosti, ať pánů, nebo sluhů. Když všechno řekla, vévoda z Orléans, udiven, že jim nedala poznat Monseigneura, monseigneura vévodu z Bourgogne, vévodkyni z Bourgogne ani vévodu z Berry, se jí zeptal, zda nevidí postavy takového a takového vzezření. Odpovídala vytrvale, že ne, a opakovala ty, které viděla. To vévoda z Orléans nemohl pochopit, velmi se tomu přede mnou divil a marně hledal příčinu. Vysvětlila to až událost. Psal se tehdy rok 1706. Všichni čtyři byli tehdy plni života a zdraví a všichni čtyři zemřeli dříve než král. Stejně tomu bylo s panem Princem, panem Vévodou a princem de Conti, které neviděla, kdežto viděla děti obou posledně jmenovaných, pana du Maine, jeho děti a hraběte z Toulouse¹¹. Až do té události to však zůstalo v temnotě.

Když byla tato zvědavost ukojena, chtěl vévoda z Orléans vědět, co bude s ním. To už nebylo ve sklenici. Muž, který tam byl, mu nabídl, že mu to ukáže jako namalované na stěně pokoje, pokud se nebude bát sám sebe tam uvidět; a po čtvrthodině jakýchsi kejklí před nimi všemi se náhle na stěně jako na obraze objevila postava vévody z Orléans, oděného tak, jak tehdy byl, a v životní velikosti, s uzavřenou korunou na hlavě. Nebyla francouzská, ani španělská, ani anglická, ani císařská. Vévoda z Orléans, který si ji prohlížel, co mu oči stačily, ji nikdy nedokázal uhodnout; podobnou nikdy neviděl. Měla jen čtyři oblouky a na vrcholu nic. Ta koruna mu pokrývala hlavu.

Z předchozí temnoty i z této jsem vzal příležitost vytknout mu marnost takových zvědavostí, spravedlivé klamy ďáblovy, které Bůh dopouští, aby trestal zvědavost, kterou zakazuje, nicotu a tmu, jež z nich vzcházejí místo světla a uspokojení, které se v nich hledá. Tehdy byl zajisté velmi dalek toho, aby byl regentem království a aby si to představoval. Snad právě to mu ta zvláštní koruna ohlašovala. To všechno se odehrálo v Paříži u jeho milenky, v přítomnosti jejich nejužšího důvěrného kruhu, v předvečer dne, kdy mi to vyprávěl, a shledal jsem to tak neobyčejným, že jsem tomu zde dal místo — ne abych to schvaloval, nýbrž abych to podal.