Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola třináctá

Marsin, když Villars odmítl, jde velet italské armádě pod vévodou z Orléans, který odjíždí do Itálie. — Paní Savojské a hned po nich pan Savojský opouštějí Turín, hájený hrabětem Thunem. — Bláznivé honby La Feuilladovy za savojským vévodou. — Vévoda z Orléans se odebírá k obléhání, s nímž je málo spokojen. — Špatné počínání La Feuilladovo, velmi nenáviděného. — Vévoda z Orléans se spojuje s Vendômem a nemůže z něho nic dostat. — Vendôme ve Versailles. — Vendôme odjíždí do Flander s dopisem krále, aby vydával heslo a velel všem maršálům Francie. — Villeroy ve Versailles, aniž se viděl s Vendômem; nevidí se s Chamillartem, s nímž se rozkmotří, a upadá v nemilost. — Guiscard bez služebního listu odchází domů; jediný bez nových služebních listů. — Puységur ve Versailles a ve Flandrech. — Zacházení s vévody v cizích zemích. — Uzurpace hodnosti bavorským kurfiřtem. — Vzájemné zacházení mezi ním a panem z Vendôme. — Villars, ač oslaben, dobývá ostrov Marquisat, kde padl Streff. — Caraman obležen v Meninu a vzdává jej. — Pěkný čin rytíře du Rosel. — Ath dobyt nepřáteli. — Armády ve Flandrech se rozcházejí. — Král, vodívaný za nos ohledně cesty do Fontainebleau, ji toho roku nepodnikne. — Kercado, polní maršál, padl. — Talon, Polastron, Rose, plukovníci, zemřeli v Itálii, a princ z Maubecu, plukovník jízdy.

Brzy se vědělo o změně, která se týkala velení italské armády pod vévodou z Orléans. Villars o tom nechtěl ani slyšet: nehodlal se smířit s tím, že by přijímal heslo od pana z Vendôme, a stejně málo s tím, že by byl podřízen mladému princi. Dosáhl už bohatství i nejvyšších poct. Bez váhání jim dal na vybranou a odpověděl zcela bez obalu, že král je pánem odejmout mu velení rýnské armády, pánem ho zaměstnat i nezaměstnat, ale že k cestě do Itálie se odhodlat nemůže a že krále snažně prosí, aby ho toho ušetřil. Kdokoli jiný než šťastný Villars by byl ztracen. Ať už to bylo jím, nebo okolnostmi, všechno se shledalo dobrým. Týž kurýr byl k němu poslán zpět s rozkazem, aby zůstal v čele své armády, a jiný k Marsinovi s rozkazem, aby se, jakmile tam dorazí (a nevědělo se, kde ho na cestách zastihnout), vydal místo Villarse přes Švýcarsko do Itálie. Král si od vévody z Orléans vyžádal stran Marsina totéž slovo, jaké si od něho dal dát stran Villarse. Dlouho s ním rozmlouval v Marly ve středu ráno 30. června. Vévoda z Orléans se rozloučil a odjel do Paříže, odkud nazítří vyrazil s osmadvaceti koňmi a pěti cestovními vozy, aby za tři dny dorazil do Lyonu a odtud bez zastávky pokračoval do Itálie.

Paní Savojské¹ opustily Turín záhy a uchýlily se do Cunea. Pan Savojský přijal dost nevlídně nabídku bezpečí pro všechna místa, kam by se chtěly odebrat, kterou mu La Feuillade dal jménem krále vyřídit. Odpověděl suše, že je jim dobře tam, kde jsou. Sám opustil Turín koncem června. Velení v něm svěřil hraběti Thunovi,² který se ho zhostil až příliš dobře a dlouho potom byl guvernérem Milánska. Pan Savojský s sebou odvedl celý svůj dvůr, své ekvipáže a svých tři tisíce koní a nechal tam jen pět set koní a dvacet husarů. Začal křižovat krajem v domnění, že ho La Feuillade bude pronásledovat a dá se odvést od obléhání, aby se ho pokusil zajmout. A to se také stalo. La Feuillade přenechal velení při obléhání svému příteli Chamarandovi, který mu po celý život sedal na lep, a vytáhl do pole. Šel mařit čas před Cherasco a poslal d’Estainga dobýt Asti, které od omylu jeho sekretáře zůstalo v rukou nepřátel a kde sám neuspěl, jak jsme viděli výše.

Po odeslání těchto oddílů zbývalo před Turínem jen čtyřicet praporů, které se tam velmi vysilovaly a postupovaly velmi málo. V Mondovì byl zajat princ z Carignanu, onen proslulý němý,³ s celou svou rodinou; na jeho slovo je odvedli do Racconigi, jeho letohrádku, kde požádal La Feuillada o stráž. V téže době se paní Savojské, které z Cunea odjely do Oneglie, uchýlily do Savony. La Feuillade, znaven tím, že ztrácí čas honbou za větrem, se vrátil k obléhání a pustil na paty panu Savojskému Aubeterre; pan Savojský, aby obléhání zpomalil, se zdálky ukazoval, pak se skrýval a neustále měnil útočiště i cestu. Nejednou byl přitom málem chycen, a vedl zatím život toulavý, bídný a nebezpečný. Aubeterre porazil jeho zadní voj a zajal jednoho syna hraběte ze Soissons, jednoho kapitána tělesné gardy pana Savojského a asi dvacet důstojníků. Nato La Feuillade, bláznivě zarputilý v úmyslu pana Savojského zajmout a nechtěje tu čest přenechat jinému, znovu opustil obléhání a pustil se za ním; ale pan Savojský se mu vysmíval. Tento kníže se přesto dlouho nacházel v nejhorší tísni, kterou snášel s velkým uměním a velkou odvahou. Toto La Feuilladovo počínání utrmácelo všechnu jeho jízdu a přivedlo na pokraj sil jeho pěchotu — všemi těmi oddíly, které z ní odesílal napravo i nalevo, a příliš zdvojenou námahou té, která zůstala u obléhání. Bylo podivným bláznovstvím honit motýly na úkor cíle tak hlavního, jako bylo dobytí Turína, a tak naléhavého, že každá hodina byla drahá z obavy před příchodem prince Evžena, jemuž tyto průtahy daly všechen čas, jehož potřeboval; a nedbalost, lenost, umíněnost a lhostejnost pana z Vendôme k zemi, kterou měl opustit, mu daly všechny výhody, jichž dovedl dobře využít, aby přešel Pád jemu navzdory a předvedl mu druhý díl pana Starhemberga, a to touž cestou, kterou onen přišel na pomoc panu Savojskému — ač byl velmi pozadu a všechny řeky byly střeženy, přešel je a předstihl pana z Vendôme, který se vracel z oné krásné výpravy k Tridentu, a dorazil včas, aby pana Savojského zachránil, jak jsem svého času zaznamenal.

Marně se na obléhání naléhalo opětovnými kurýry, ztracený čas se dohnat nedal; a Chamillart byl nucen napsat svému zeti o špatném účinku jeho honů přes hory a doly za přízrakem, který se ukazoval jen proto, aby ho svedl, a pokaždé mu unikl. Nikdo se La Feuilladovi neodvažoval říci ani slovo z toho, co si myslel. Dreux, jeho švagr,⁴ byl při tom přijat tak zle, že se toho už neodvážil; a La Feuillade se kvůli tomu rozkmotřil s Chamarandem, který se v důvěře ve svůj věk, zkušenost a staré přátelství odvážil říci mu mezi čtyřma očima a s velkou umírněností, co si myslí; Chamarandova moudrost a mírnost zabránila rozruchu a tomu, aby věc pronikla navenek, ale brzy se zpozorovalo ochlazení, které se už nenapravilo. Chudák Chamarande tam ztratil syna v čele pluku královny, který míval před ním sám.

Vévoda z Orléans se cestou zastavil u obléhání. La Feuillade ho přijal velkolepě a ukázal mu všechny práce. Zavedl ho na místa útoku a dal mu všechno vidět. Princ nebyl spokojen s ničím. Shledal, že se neútočí tam, kde by si byl přál, a byl v tom téhož mínění jako Catinat, který Turín tak dobře znal, jako Vauban, který jej opevnil, a jako Phélypeaux, který tam žil celá léta — a všichni tři, aniž se spolu dohodli. Nebyl spokojenější ani s pracemi a shledal, že obléhání pokročilo velmi málo. La Feuillada přesto velmi šetřil, nedomníval se však, že mu má obětovat úspěch. Dal tedy mnoho věcí změnit a změnu nařídil; ale jakmile odjel, La Feuillade z vlastní moci uvedl všechno do původního stavu, šel dál za svým a stále se s nikým neradil, od začátku až do konce. Jeho panovačné vystupování, nesnadný přístup k němu, jeho povýšenost vůči důstojníkům, i generálům, a jeho tvrdé řeči, spojené s opovážlivostí ztřeštěnce, který počítá s tím, že oslní svou udatností a že zeti všemocného ministra je dovoleno všechno, způsobily, že ho celá jeho armáda nenáviděla, a přivedly generály i ostatní důstojníky k náladě a zvyku držet se přesně a doslova jen své věci a své povinnosti, nestarat se o dílo a neuráčit se nic napravit ani cokoli udělat, ať šlo o cokoli a ať viděli jakoukoli nutnost — ze vzdoru, z nechuti a také ze strachu, že by se jich někdo zeptal, do čeho se pletou. S takovým generálem, který špatně začal, jemuž chybělo to, co Vauban pokládal za nezbytné, protože to nebylo možné opatřit, a jemuž se pomáhalo takovýmto způsobem, nebylo čím Turín dobýt. Čas od času byla dobyta některá vnější opevnění; zprávy o tom, přivážené kurýry, se u dvora velmi vychvalovaly a neustále dávaly doufat ve všechno. Ale naše miny si vedly tak špatně, že si na to La Feuillade ve svých dopisech sám stěžoval, a dělostřelectvo tam bylo obsluhováno s týmiž nedostatky a z týchž příčin jako u Barcelony, které jsem u onoho obléhání vyložil.

Vévoda z Orléans se 17. července na Minciu spojil s panem z Vendôme a radil se s ním, jak jen mohl — zdaleka ne tolik, kolik chtěl, a ještě méně tolik, kolik bylo třeba. Domnělý hrdina se právě dopustil nenapravitelných chyb. Princ Evžen právě přešel Pád téměř před jeho očima; nevědělo se, co se stalo s dvanácti našimi prapory rozmístěnými za Pádem poblíž místa, kde přešel; zmocnil se všech lodí, které jsme na té řece měli, a přece z nich bylo třeba postavit most, aby armáda přešla a šla za nepřítelem. Vendôme se tedy bál, že jeho chyby budou zpozorovány. Chtěl, aby zůstaly na bedrech jeho nástupce. Na druhé straně čekal na Marsina. Zdržovala ho pýcha — kvůli potěšení dát heslo maršálu Francie a užít si králova lístku, kterého dosáhl. V této situaci, netrpělivý, vyhýbaje se poradám a zkracuje je, když jim uniknout nemohl, neunikl pronikavému zraku prince, který se usilovně snažil proniknout do stavu díla, jež se stávalo jeho vlastním a na němž napříště závisela jeho čest. Na místě samém dokončil odhalování všeho, co už zpozoroval zdálky, tentokrát z rubu, a připojil k tomu mnoho dalších poznatků, které nezastíral, třebaže je vyslovoval skromně, a na něž Vendôme nedokázal uvést nic dobrého, ba ani zdánlivě přijatelného. Konečně dorazil Marsin,⁵ a jakmile byla jeho hodnost pošpiněna, Vendôme neprodleně odjel.

Hned nato se vévoda z Orléans pokusil s Médavym o menší boj z jiné strany, který by byl zmařil pochod nepřátel a byl by se neomylně zdařil, kdyby se Goito bídně nevzdalo ve chvíli, kdy tam Marsin sám táhl, aby je vyprostil. Když věc selhala, odjel vévoda z Orléans poštou za panem z Vendôme, který se po dohodě s ním zdržel v Mantově, aby tam vydal rozkazy, na nichž se shodli. Účelem té cesty bylo navrhnout mu, aby dal spustit po proudu do Cremony most, který vévoda bez jeho vědomí objednal a dal shromáždit. Pád dosud přešlo jen málo nepřátelského vojska. Přes nejumíněnější Vendômova ujišťování učinila jejich armáda marnými překážky, které se domníval postavit na všech řekách. Přešla je, a dokonce i kanál Bianco, aby se dostala do Piemontu. Marně chtěl vévoda z Orléans pana z Vendôme přesvědčit o této pravdě i o tom, že Pád přejdou se stejnou snadností; Vendôme, neústupnější než kdy jindy, o tom nechtěl ani slyšet. Dobře věděl, že dokud je v Itálii, je tam pánem, a že až na heslo, které od prince přijímal, je princ zavázán králi, že o ničem nerozhodne.

Když byli v tomto sporu, přišly jim zprávy od oddílu, který měli vyslán proti nepřátelům. Stálo v nich, že Pád přešel malý nepřátelský oddíl. Nato Vendôme zvolal, že u pěti šesti darebáků to není žádný div. Zatímco takto triumfoval, přišly ráz na ráz další zprávy od téhož velitele oddílu, který oznamoval, že přešla celá armáda. Vendôme, který právě ujišťoval, že se toho neodváží, to odbyl svou obvyklou drzostí a s výrazem stejně veselým jako nenuceným a s oním čelem, které se nerdělo před ničím, řekl: „Nu což, přešli, nemohu s tím nic dělat; než se dostanou do Piemontu, musejí překonat ještě docela jiné překážky.“ A hned se obrátil k vévodovi z Orléans: „Vaše rozkazy, pane,“ řekl mu, „neboť já tu už nemám co dělat a zítra ráno odjíždím.“ Slovo dodržel. Vévoda z Orléans, zahanbený za Vendôma, nechtěl přidávat výčitky k těm, které činila věc sama. Spokojil se s tím, že mu řekl, že když ho tak umíněně uvrhl do této krajní nesnáze tím, že onen přechod stále prohlašoval za nemožný a nechával jej otevřený, měl by mu aspoň pomoci se z ní dostat, než odjede. Po úporném naléhání Vendôme povolil čtyřiadvacet hodin, jichž se využilo k prohlídce postavení a k vydání různých rozkazů. Když čtyřiadvacet hodin uplynulo, nic už Vendôma nezadrželo. Odjel co nejrychleji a nechal na vévodovi z Orléans, aby nesl celou tíhu jeho těžkých chyb. Svědkem jich byla celá armáda a několik generálů bylo svědky i toho, co se odehrálo naposled. Vévoda z Orléans, který znal půdu, na níž stál, se dobře střežil napadnout Vendôma ve svých depeších, ale také nijak nezastíral kritickou situaci, v níž ho Vendôme zanechával. Čekal v Mantově na La Feuillada, aby se s ním poradil o rozhodnutích a opatřeních, která je třeba učinit, a o vojsku, které by mu mohl ze svého obléhání poslat.

Vendôme přijel do Versailles v sobotu, posledního července. Pozdravil krále hned při vystupování z kočáru. Byl přijat jako hrdina, který všechno napraví; šel za králem k paní z Maintenon, kde zůstal dlouho s ním a s Chamillartem. Vychvaloval tam s bezpříkladnou opovážlivostí dobrý stav, v němž zanechal všechny věci v Itálii, a ujišťoval, že princ Evžen nikdy nedokáže Turínu pomoci. V neděli navštívil Monseigneura v Meudonu a potom dlouho pracoval u Chamillarta. V pondělí 2. srpna byl pan z Vendôme dlouho sám s králem v jeho kabinetu. Dostal od něho vlastnoručně psaný list s rozkazem všem maršálům Francie, aby od něho přijímali heslo a všude ho poslouchali. Právě k tomu chtěli pan du Maine a on dospět bez patentu a nakonec k tomu postupně dospěli, proti chuti i vůli krále; a tak byl pan z Vendôme bez patentu, třebaže bez zmínky o svém původu, postaven zcela na roveň princům krve. Rozloučil se u vytržení radostí, odjel přenocovat do Clichy a odtud nazítří vyrazil do Valenciennes. Maršál z Villeroy, který se držel velmi v ústraní v Saint-Amandu, dostal zároveň své propuštění a ihned se vydal na cestu zpět. Pana z Vendôme neviděl ani nepotkal.

Tento návrat se velmi lišil od návratů ve všech předešlých letech. Přijel do Versailles v pátek 6. srpna a navštívil krále u paní z Maintenon; bylo to krátké a suché. Bez obtíží dosáhl toho, že se smí ujmout hole až za několik dní, protože prý ještě nedorazily jeho ekvipáže a má mnoho záležitostí. Měl právě své čtvrtletí kapitána tělesné gardy. Rychle se vrátil do Paříže, Chamillarta nenavštívil a své věci nadobro pokazil tím, že si na něho hlasitě stěžoval. Nebyla to už doba, kdy řeči, velkopanské způsoby a potřásání parukou platily za důvody; přízeň, která tuto prázdnotu podpírala, pominula. Chamillart nebyl příčinou toho, že výslovně neuposlechl opakovaných rozkazů nepouštět se do ničeho před spojením s Marsinem; nebyl to on, kdo ho přiměl vybrat si k boji terén tak podivný a jako takový tak známý; kdo ho přiměl k tak podivnému rozestavení; kdo mu potom pomátl hlavu a kdo ho přiměl opustit celé Flandry v panické hrůze, kterou nic nedokázalo utišit, kvůli čtyřem tisícům mužů ztraceným všehovšudy u Ramillies. Jeho nářek vyslechlo jen několik osobních přátel, spíše ze soucitu než z přesvědčení. Nikdo se nechtěl rozkmotřit s Chamillartem kvůli generálovi v nemilosti, který se dopustil tak těžké chyby.

Villeroy, zbaven přízně i velení armád, ztratil všechnu kůru, díky níž se leskl, a ukazoval už jen hluchý kámen pod ní. Sklíčenost a rozpaky vystřídaly velkopanské způsoby a zvuk velkých slov. Dokončit čtvrtletí mu bylo zatěžko. Král s ním mluvil, jen aby mu dal heslo, a o věcech jeho úřadu. Byl králi na obtíž, cítil to, a ještě víc to, že si toho každý všímá. Neodvažoval se otevřít ústa, nepřispíval už k hovoru, neudával v něm už tón. Jeho ponížení se zračilo v celém jeho držení; byl to už jen starý splasklý míč, z něhož vyšel všechen vzduch, který jej nadouval. Jakmile jeho čtvrtletí skončilo, odjel do Paříže a do Villeroy, a dokud v příštím roce nezačal znovu, bylo ho u dvora vidět velmi zřídka a velmi nakrátko, a král mu tam neřekl ani slovo. Paní z Maintenon ho litovala, ale to bylo všechno až do doby, kdy usoudila, že ho potřebuje. Vídal ji přesto u ní, když přijížděl do Versailles; toto drobné vyznamenání ho drželo těsně nad zemí.

Ještě není na čase šířit se dále o tomto divadelním králi. Dočkal se ještě jiného příkoří. Guiscard byl jeho chráněnec; byl švagrem Langléeho,⁶ který se u dvora nehnul od pana Velkého a u něhož byli maršál z Villeroy a nejlepší společnost v Paříži den co den při slavnostech a při nejvyšší hře na světě. Změnou velitele potřebovali všichni generálové nové služební listy; Guiscard, první generálporučík flanderské armády, byl jediný, kdo je nedostal. Tvrdilo se, že u Ramillies a po něm ztratil hlavu stejně jako maršál. Tato nemilost dopadla plnou vahou na maršála, který se nedokázal ospravedlnit ani udržet sám, a nemohl tedy být svému příteli nic platný. Guiscard, vida se bez zaměstnání v armádě, se rozhodl odjet domů do Magny, panství v Pikardii, které koupil z pozůstalosti vévody z Chaulnes,⁷ velmi je zvelebil a dal mu jméno Guiscard. Žil tam několik měsíců v samotě a konečně dosáhl u krále audience, k níž přijel ze svého sídla. Byla krátká a suchá, a hned zase odjel, odkud přišel, a zůstal tam ještě velmi dlouho.

Král povolal Puységura zpět ze Španělska, kde se jen stěží smiřoval s upjatostí a strohostí generála, kterého dlouho vídal, jak se mu ve Flandrech téměř dvoří, v době, kdy on sám dělal v armádě pod panem z Luxembourgu všechno. Král s ním dlouho rozmlouval a poslal ho zpět do Flander.

Pan z Vendôme při odjezdu z Paříže do Valenciennes napsal bavorskému kurfiřtovi, že tam bude čekat na jeho rozkazy, aby se za ním vydal, kam mu určí. Král se s kurfiřtem dohodl o způsobu, jak se bude stýkat s panem z Vendôme, jehož původ mu byl dražší než hodnosti jeho království.

Vrchní velitelé králových armád, pokud byli maršály Francie a setkali se s kurfiřty nebo jim psali, jim nikdy neříkali ani nepsali jinak než monsieur. Měli u nich ruku a stejné sedadlo, dávali jim kurfiřtskou Výsost a dostávali Excelenci. Villars toho tolik nevěděl a stýkal se s bavorským kurfiřtem, jako by nebyl maršálem Francie; u dvora nikoho nenapadlo ho na to upozornit. Marsin si po něm počínal stejně; Tallard také, za tu krátkou dobu, co tam byl. Zlo přicházelo z větší dálky. První všechno pokazil Boufflers ve Flandrech: nebyl jen maršálem Francie a velitelem armády, byl i vévodou. Před ním se nikdy žádný vévoda nestýkal s kurfiřty jinak než v naprosté rovnosti. Ruka, stejná sedadla, stejná obsluha u stolu, ruka u nich a všude stejné pocty. Oslovení monseigneur, ústně či písemně, nikoho nikdy ani nenapadlo, kurfiřtská Výsost zřídka, Excelence rovněž.

Tyto skutečnosti nejsou pochybné; jejich stopy lze najít v Cestách Monconysových,⁸ který na některých z nich doprovázel vévodu z Chevreuse, syna vévody z Luynes. Zaznamenává tuto dokonalou rovnost v Heidelbergu; falcký kurfiřt⁹ sice zůstal na lůžku pod záminkou nemoci, zřejmě aby se vyhnul ruce, ale pohostil vévodu z Chevreuse obědem na svém lůžku, přičemž s vévodou bylo zacházeno a byl obsluhován jako kurfiřt, dostalo se mu při příjezdu i po celou dobu pobytu týchž vojenských i civilních poct jako kurfiřtovi a kurprinc mu všude místo svého otce prokazoval pocty hostitele. Tyto Cesty, kde je to dobře vyjádřeno, má v rukou každý. Zaznamenává také, že těch několik dalších kurfiřtů, jejichž zeměmi projížděli, dalo vévodovi z Chevreuse prokázat všemožné pocty, ale sami se vzdálili, takže se pod záminkami a s omluvami vyhnuli setkání s ním. Zdržovala je jen ruka a s ostatním si potíže nedělali.

Obtíž s rukou byla nová; její důvod vyložím za okamžik. Vévoda z Rohan-Chabot, který se později stal zetěm pana z Vardes, se vydal na cesty velmi mlád. Když už měl odjet, poslal mu pan z Lionne, ministr a státní sekretář zahraničních věcí, zdvořilou omluvu s prosbou, aby se u něho zastavil. Pan z Rohanu k němu šel. Pan z Lionne mu řekl, že ho král nechce nechat odjet bez instrukce o tom, jak se má chovat vůči knížatům, k nimž zavítá, a že se diví, že na to on nebo osoby, které ho vedou, nepomysleli sami. Instrukci už vypracoval a předal mu ji jím podepsanou. Obsahovala králův rozkaz nenavštívit žádného kurfiřta jinak než s rukou a s naprostou rovností ve všech poctách u nich, a tím spíše to platilo o všech ostatních knížatech, s jedinou výjimkou vévody savojského,¹⁰ od něhož měl požadovat všechno totéž co od kurfiřtů, kromě ruky. Byl to nový ohled, který král ráčil přiznat tak blízkým příbuzenským svazkům a pověsti korunované hlavy, z jejíž hodnosti získali jeho velvyslanci velkou část a nakonec ji měli všude celou, mnoho let předtím než jejich pán osobně. Vévoda z Rohanu skutečně dostal v Turíně všechno bez výhrad a bez nejmenší obtíže, kromě ruky; ve všem ostatním naprostá rovnost sedadla, zacházení i obsluhy u stolu a všech ostatních poct. Začal Itálií. Pravda je, že kurfiřti se setkání s ním vyhnuli, jako to udělali u pana z Chevreuse. Činili si nárok na přednost před vévody savojskými a byli zvyklí ji mít; nechtěli být vyznamenáni méně než on, a právě z toho vzešla jejich obtíž dávat vévodům nadále ruku. Pan Savojský, řadu let předtím, než se utrechtským mírem stal králem sicilským a nakonec sardinským,¹¹ strávil masopust v Benátkách, kde byl i bavorský kurfiřt, otec nynějšího, který měl před ním vždy přednost. Pan Savojský proti tomu zprvu chtěl dělat potíže; dosáhl za to vzájemnosti královské Výsosti za kurfiřtskou Výsost, kterou mu kurfiřt dříve nechtěl přiznat, a s touto maličkostí se všude s kurfiřtem stýkal a všude mu ustupoval. Už tehdy však měli savojští velvyslanci všude hodnost velvyslanců korunované hlavy.

Abych se tedy vrátil k tomu, od čeho mě tyto nezbytné poznámky odvedly: francouzská lehkomyslnost, malá váha, kterou krále jeho pozdější ministři naučili přikládat hodnostem jeho království, a nevědomost, v níž jsou ti, jichž se to týká nejvíc, zvyklí o těchto věcech žít, způsobily, že tito maršálové, a dokonce i Boufflers, vévoda, nechali bavorského kurfiřta vzít si všechno, co chtěl, a bez rozmyslu ho oslovovali monseigneur jako jeho poddaní, a po jejich příkladu velmi hloupě i naše vojsko. Maršál z Villeroy, stejně lehkomyslný jako oni, ale poučenější, nepomyslel na to, jak se s kurfiřtem stýkali; když se s ním měl stýkat sám a přijel tam, byl nadmíru pohoršen. Vypravil kurýra ke králi, který dal prohlédnout staré depeše a registry. Shledal, že maršál z Villeroy má pravdu, ale zároveň, uveden do rozpaků tak nápadnou změnou po příkladu ostatních, sám sebe přesvědčil, že doba, kdy kurfiřt právě ztratil své země pro věrnost ve spojenectví s ním, není dobou k tomu, aby ho pokořoval pro to, co si v hodnosti uzurpoval. Obětoval této představě velkodušnosti hodnost vévodů a velitelů svých armád, maršálů Francie, a Villeroy dostal rozkaz nic nepožadovat a nic neměnit. U Vendôma na to pan du Maine dbal tím víc, že ho chtěl všemi způsoby odlišit od všeho, co nebylo princem krve. Král tedy přiměl kurfiřta k dohodě, že mu Vendôme bude říkat a psát jen monsieur, že jejich sedadla budou všude stejná a že Vendôme bude vždy přijímat heslo od něho. Všeho ostatního se vzdali, takže i Vendôme měl mnohem méně, než mívali vévodové u kurfiřtů před uzurpací bavorského kurfiřta a před hloupostí a nevědomostí těch, na jejichž úkor ji provedl. Kurfiřt nedával Vendômovi Výsost, a ten zase nechtěl Excelenci a vždy dával kurfiřtskou Výsost. Brzy uvidíme, jak dalece toto opuštění hodnosti vévodů vůči kurfiřtům dopadlo na důstojnost samého krále a jeho koruny.

Do Flander byl povolán silný oddíl z armády maršála z Villars, který to nesl velmi nelibě, dal srovnat se zemí linie na Lauteře a opravit linie na řece Moder. Stěžoval si na slabost, v níž ho nechávají, a na to, že princi Ludvíku Bádenskému každý den přicházejí nové oddíly. Přesto se zmocnil ostrova zvaného Marquisat za Fort-Louis a zřídil tam most, který spojuje pevnost s ostrovem. Tento plán vypracoval a navrhl mu Streff, velmi vážený polní maršál. Byl tam zabit na lodi, na níž chtěl být, třebaže se tomu maršál bránil, protože se tento útok podnikal s příliš malým počtem vojska na polního maršála; byla to velká škoda. Ztratili jsme tam téměř dvě stě mužů a nepřátelé mnohem víc.

Caraman byl poslán do Meninu, aby jej hájil, s dvanácti prapory starého vojska, dvěma novými a jedním plukem dragounů, většinou pěších. Pod ním tam byl Sparre, polní maršál, který později zemřel jako švédský senátor, velmi dobrý generál, a jako brigádní generál Besenval,¹² švýcarský kapitán, který potom dlouho a s dobrou pověstí vyjednával v Polsku a na severu, oženil se tam s příbuznou královny a zemřel o mnoho později jako generálporučík a plukovník pluku švýcarské gardy — muž k dvojí potřebě, duchaplný, obratný a s dobrou hlavou. Beully, který dříve sloužil v gendarmerii a toto guvernérství koupil od Pracontalovy rodiny, tam byl s nimi a pod nimi, ač byl guvernérem; přes toto příkoří tam zůstal a vedl si velmi dobře. Drželi se tři týdny od otevření zákopů, dosáhli velmi čestné kapitulace, vytáhli 25. srpna a byli doprovozeni do Douai. Pan z Vendôme chtěl shromáždit svou armádu, ale zanedlouho ji zase rozmístil tak, jak to udělal maršál z Villeroy. Sám se zatím zdržoval v Lille a pak v Saint-Amandu pod záminkou lázeňské kúry. Dozvěděl se, že Marlborough zamýšlí velké pícování u Tournai. Vendôme o tom zpravil rytíře du Rosel, který byl v Tournai. A vskutku, 16. srpna obsadilo osm tisíc mužů břeh potoka, který se vlévá do Šeldy a jmenuje se Chin, a Marlborough přes něj poslal dvanáct set jezdců. Du Rosel ihned vyrazil s devíti eskadronami karabiníků a osmdesáti dragouny, přešel u pramene potoka mimo palbu oné pěchoty, porazil dvanáct set jezdců, kteří byli rozděleni do několika oddílů, dvě stě jich pobil, dvě stě padesát zajal, odvedl do Tournai čtyři sta koní z tohoto pícování a mezi zajatci i Cadogana,¹³ Marlboroughova oblíbence a tehdy brigádního generála jízdy, který, aby usnadnil ústup tohoto generála, jenž se ocitl příliš vpředu, se držel, co mohl, s padesáti dragouny v čele mostu. Pan z Vendôme poslal Cadogana ihned dvorně zpět vévodovi z Marlborough na čestné slovo. Du Roselova akce byla rázná a dobře vedená, ale tím se také vyčerpaly všechny činy nového velitele, který zdaleka nenapravil ani neudržel věci ve Flandrech a jen se tam ze svých pevností díval, jak se nepřátelé procházejí na všechny strany a berou, co se jim hodí. Skončili obléháním Athu, který dobyli 3. října, a pět praporů, které v něm byly, padlo do válečného zajetí po třech týdnech od otevření zákopů; o deset dní později se armády ve Flandrech rozešly a tažení skončilo.

Král počítal s cestou do Fontainebleau. Vévodkyně z Bourgogne byla těhotná a měla tam jet lodí. Tato cesta se velmi nelíbila lékařům a právě tolik Chamillartovi, který byl velmi zkrátka s penězi a velmi tísněn nezbytnými výdaji a právem litoval výdaje na tuto cestu, který býval vždy velký. Paní z Maintenon, na niž se z obou těchto stran naléhalo, se rozhodla krále zdržovat, cestu oddalovat a nakonec, v krajním případě, ji zmařit. Ke konci většina zasvěcených pochopila, že je zmařena. Král o tom neměl nejmenší tušení. Byla dvakrát odložena; měl vyjet z Meudonu; z tohoto místa se jel podívat na nový kostel Invalidovny, který se velmi obdivoval a kde před ním sloužil bohoslužbu kardinál z Noailles, jenž potom pohostil obědem monseigneura vévodu z Bourgogne; ten se šel pomodlit do Notre-Dame a k Svaté Jenovéfě a potom si prohlédl Sorbonnu, kde ho přijal arcibiskup z Remeše jako její provizor. Den po této návštěvě kostela Invalidovny oznámil Clément,¹⁴ podporován Fagonem, králi, že vévodkyně z Bourgogne nemůže jet do Fontainebleau, aniž se vystaví zcela zjevnému nebezpečí. Krále to velmi rozzlobilo, přel se, ale ostatní byli dobře připraveni a nic nezískal. S nevolí rozhodl, že místo aby nazítří jel do Fontainebleau, vrátí se do Versailles, že Monseigneur a paní princezna de Conti pojedou do Fontainebleau a že on sám tam vykoná cestu na tři týdny; několik dní se zdál mrzutý. Nechali ho těšit se touto třítýdenní cestou, odložili ji a nakonec ji zmařili stejně jako tu velkou, ale pod záminkou, že to kvůli tak krátké době nestojí za námahu. Fontainebleau tedy toho roku viděl jen Monseigneur a jeho malý dvůr; vévoda z Berry tam za ním přijel na návštěvu a na lov. Neodvážili se tam zůstat dlouho a vrátili se ke králi.

Kercado, polní maršál, byl zabit před Turínem. Zemřeli tam i Polastron, syn generálporučíka, o jehož smrti jsem nedávno mluvil, plukovník pluku koruny, Talon, syn a otec dvou prezidentů parlamentu (à mortier), a Rose — oba plukovníci. Tento poslední byl vnukem sekretáře kabinetu Rose, o němž jsem mluvil na příslušném místě, a zanechal víc než milion své sestře, manželce Portaila, který zemřel o mnoho později jako první prezident. Pluveaux, mistr šatny vévody z Orléans, tam o několik dní později také zemřel, na nemoc, a s ním množství nižších důstojníků a starých dobrých důstojníků, kteří veleli útvarům. Princ z Maubecu, syn prince z Harcourtu, který měl rok jízdní pluk, zemřel rovněž, v Guastalle; nebyl ženat.