Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola čtrnáctá

Vévoda z Orléans, pod Marsinovým poručnictvím, je jím zdržen od toho, aby zastavil prince Evžena na Tanaru; šifry. — Armáda vévody z Orléans u Turína. — Špatný stav obléhání a linií. — Zhoubné počínání La Feuilladovo. — Vévodovi z Orléans zabraňuje Marsin hájit Doru, pak vyjít z linií a bojovat. — Žalostná válečná porada. — Vévoda z Orléans přestává vydávat heslo a do čehokoli se vměšovat. — Tajná příčina těchto protikladů. — Poslední Marsinovo odmítnutí. — Vévoda z Orléans na prosbu vojáků znovu přebírá velení těsně před bitvou. — Podivné Marsinovo zaslepení. — Trojí neposlušnost a výslovný odpor La Feuilladův vůči vévodovi z Orléans. — Bitva u Turína. — Krásný čin Le Guerchoise, zbaběle opuštěného. — Vévoda z Orléans chce stáhnout armádu do Itálie. — Rozhořčení generálů, kteří ho svými úskoky, svou troufalostí a svou neposlušností nakonec donutí k ústupu do Francie. — Pohnutka tak podivného počínání. — Zpráva o bitvě donesena králi. — Nepořádky ústupu bez jakýchkoli nepřátel. — Řetěz příčin pohromy před Turínem a jejích následků. — Smrt Marsina v zajetí; jeho původ, jeho povaha. — La Feuillade z nedbalosti nebo úmyslně připravuje vévodu z Orléans o spojení s Itálií přes Ivreu. — Hádka La Feuilladova s Albergottim. — Předstírané nebo skutečné zoufalství La Feuilladovo. — Původ přátelství vévody z Orléans k Besonsovi, o něhož žádá. — Besons se k němu připojuje, přicházeje od normandského pobřeží.

Vévoda z Orléans, jehož pan z Vendôme ponechal sobě samému a — což bylo mnohem horší — poručnictví maršála z Marsinu, zanechal jeden sbor Médavymu¹, aby se staral o zásobovací kolony a o všechno ostatní, a podřídil jej princi z Vaudemontu, který se nehýbal z Milána; shromáždil vše, co bylo z jeho armády rozptýleno, a dvakrát poslal požádat La Feuillada o sbor jízdy, který dostal jen s velkou námahou. Když několik dní pozoroval nepřítele, rozhodl se zaujmout postavení mezi Alessandrií a Valenzou, aby mu zabránil v přechodu přes Tanaro², nebo jej přinutil k boji. Tento přechod byl jediný, kudy mohl nepřítel proniknout. Nepokusit se o něj znamenalo vzdát se pomoci Turínu; chtít si jej vynutit znamenalo vydat se boji tak nevýhodnému, že bylo takřka zjevné, že by v něm nepřítel nikdy nemohl uspět.

Princ to maršálovi navrhl a nedokázal ho přesvědčit. Udat důvod, o to se nelze pokoušet, protože Marsin neuvedl ani žádný zdánlivý. Ovládal ho La Feuillade, který si vroucně přál, aby se k němu armáda přiblížila. Marsin myslel jen na to, jak vyhovět zeti všemocného ministra a zalíbit se mu. Ani jeden neviděl, že zabránit pomoci Turínu znamenalo vykonat všechno, i pro osobní úspěch tohoto osudného zetě.

Zatímco se princ a maršál takto přeli, zajal jeden z našich oddílů kurýra prince Evžena k císaři; jeho depeše byly, jak si lze snadno domyslet, šifrované. Princ marně listoval ve svých šifrách, žádnou podobnou mezi nimi nenašel. Marsin, který přijel z Flander přes Alsasko a Švýcarsko, ji ovšem mít nemohl. Poslali k Vaudemontovi, a ten vzkázal, že tuto šifru nemá. Bylo tedy třeba vypravit kurýra ke králi, a ukázalo se, že ten ji zapomněl na dně jedné kazety. Kurýr ji přivezl, ale kdy? Večer téhož dne, kdy se strhla bitva u Turína. Depeše, rozluštěné ve Versailles a přivezené zpět spolu s královou šifrou, obsahovaly obšírnou úvahu prince Evžena určenou císaři, navlas stejnou jako ta, kterou vévoda z Orléans předložil Marsinovi. Končila prohlášením, že postaví-li se tento princ tam, kde to tak úporně navrhoval Marsinovi, bylo by ztřeštěné — tak zněl výraz dopisu — pokoušet se o tento přechod a neproveditelné překročit Tanaro jinde; že se tak ocitne v nutnosti smířit se, pokud jde o ztrátu Turína, se vším, neboť jí nebude moci zabránit, ani když učiní vše, co je možné, a snést ji, aniž k ní přidá ztrátu císařské armády, nevyhnutelnou a právě proto pro záchranu Turína neužitečnou, kdyby se bláhově pokoušel vynutit si nenapadnutelný přechod. Taková byla obhajoba, či spíše chvála vévody z Orléans z pera prince Evžena, určená císaři v depeši co nejtajnější, kterou král a jeho ministr viděli z první ruky, protože jim pro nedostatek šifry byla poslána k rozluštění. Takové bylo zoufalství, jaké museli král a jeho ministr pocítit, že dali tak osudná vodítka princi, který je tak málo potřeboval, a k tomu ještě tak špatná.

Protože se tedy Marsin přesvědčit nedal, bylo na vévodovi z Orléans, aby ustoupil, pozvolna se blížil k Turínu a spojil se s obléhací armádou. Dorazil k ní 28. srpna večer. La Feuillade, napříště pod dvěma přítomnými pány, měl, jak se zdálo, být povolnější; ale protože se tak rychle stal vrchním velitelem, a to tak důležité armády, myslel jen na to, jak si uchovat skutečnou moc. Potřeboval jen Marsina, bez něhož, jak dobře věděl, princ nic nezmohl. S princem by si na své nepřišel. Princovo štěstí nezáviselo na Chamillartovi, neměl jiný cíl než úspěch, na němž závisela jeho sláva, a kdyby byl pánem on, nic by ho od tohoto dvojího cíle neodvrátilo. La Feuillade se tedy soustředil výhradně na to, aby se zmocnil maršála, a nabyl nad ním tak silné převahy, že až na heslo, které maršál vydával, když je dostal od prince, zůstalo všechno ostatní zjevně La Feuilladovi, k velkému neštěstí Francie.

Společným cílem bylo ovšem dobýt Turín, ale způsob, jak toho dosáhnout, a prostředky vyvolaly nesčetné spory. Vévodu z Orléans nejprve právem pohoršilo, že La Feuillade změnil všechno, co on sám upravil a nařídil, když se u obléhání zastavil cestou k panu z Vendôme. Připadalo mu to pro úspěch tak podstatné, že to dal obnovit, třebaže mírně a skromně. Vskutku, až na dobytou krytou cestu³ se dalo říci, že v obléhání neshledal žádný pokrok. La Feuillade ztratil kontrgardy a jiná opevnění, kterých předtím dobyl a která stála několik inženýrů a mnoho lidí. Nic nepostupovalo, a navíc se nevědělo, z které strany se do toho pustit, aby se postoupilo. La Feuillade, jemuž jeho skrovný úspěch zkazil náladu, se stal nepřístupným a vysloužil si u generálů i ostatních důstojníků takovou nenávist, že už ani jednomu z nich nezáleželo na tom, jak věci dopadnou. Vévoda z Orléans obhlédl postavení a obléhací práce; prohlédl linie a terén, kudy mohl princ Evžen přijít a pokusit se o pomoc. Byl nespokojen se vším, co u obléhání zpozoroval, a linie shledal špatnými, velmi nedokonalými, velmi rozlehlými a velmi špatně střeženými.

Mezitím dostával ze všech stran zprávy, že se císařská armáda blíží, rozhodnuta pokusit se o pomoc. Chtěl jí táhnout vstříc a zmocnit se přechodů přes Doru⁴, aby si tam počínal sice s menší jistotou a hůře než na přechodech přes Tanaro, ale aspoň lépe než v liniích tak rozsáhlých, tak špatně zbudovaných a tak nemožných všude uhájit. Narazil u Dory na stejný odpor, jaký zakusil u Tanara. Marsin tvrdil, že vzdálí-li se od obléhání, bude možno dopravit do pevnosti prach, který jí chyběl, o čemž nebylo pochyb, protože se našlo několik kozlích měchů jím naplněných, jak plují po Pádu; tam byly zachyceny a byly do něho vhozeny v naději, že je proud vody donese k obleženým. Byla to pravda, ale odpověď byla snadná. To, čeho se Marsin bál, bylo nejisté, kdežto nejisté nebylo, že by prach dopravený do pevnosti její pád jen o málo oddálil a nemohl mu zabránit, bude-li princi Evženovi zabráněno jí pomoci. Tato zjevnost důvodů nebyla nic platná; Marsin se nedal ani trochu nahlodat.

Protože se nepřítel stále blížil, naléhal princ na maršála, aby vyšli z linií, takových, jak jsem je popsal, které se nedaly uhájit, a nabídli princi Evženovi bitvu se všemi výhodami, jež by přišly nazmar v liniích nově vytyčených, nedokončených a tak rozlehlých, že se uhájit nedaly. Princ Evžen prý táhne už dlouho krajinami tak zpustošenými, že jeho armáda už nemůže dál; je nemožné, aby se udržel naproti naší armádě, aniž by svou nechal zahynout bídou; možná se neodváží vystavit ji v otevřeném poli francouzské prudkosti, a v tom případě se vzdá pomoci Turínu, který pak nutně padne; svede-li bitvu, je pro Francouze nesmírný rozdíl, zda ji svedou také ze své strany, zaútočí a budou se pohybovat ve volném terénu, nebo zda se budou jen bránit za špatnými liniemi, které budou proraženy ze všech stran; nadto kdyby byly utrmácené oddíly prince Evžena poraženy, ocitly by se bez možnosti ústupu mezi naší armádou a Savojskem, jehož jsme byli pány, neboť byly nuceny vykonat tu velkou okliku, protože celá druhá strana byla nepřístupná.

Marsin, jehož La Feuillade komandoval, odpověděl, že všechny ty důvody jsou pravdivé, ale že řešení navržené princem lze přijmout jen tehdy, posílí-li se armáda o čtyřicet šest praporů, které měl Albergotti na návrší Kapucínů⁵, kudy by pak pevnost mohla dostat nějakou pomoc. To byla pravda, a pravda byla i to, že nebylo nic zbytečnějšího než armáda na tomto návrší, která nedělala nic jiného, než že je střežila před drobnými pokusy, k čemuž by stačilo několik praporů, a která přitom velmi oslabila ostatní obléhací vojsko. Na tento maršálův důvod byla odpověď stejná jako na důvod s prachem. Pomoc, která by se dala dopravit přes obnažené návrší Kapucínů, byla nejistá, nemohla být velká, nemohla být připravena ani podpořena žádným vojskem, a kdyby se i s touto pomocí princ Evžen ocitl v situaci, že se neodváží bojovat nebo bude poražen, byl by Turín ztracen a i s tou trochou pomoci dopravené přes Kapucíny by byl pohodlně dobyt o čtrnáct dní dříve či později.

Tento spor se tak rozohnil, že Marsin svolil k válečné poradě, na niž byli pozváni všichni generálporučíci. Věc se tam probírala. Ale La Feuillade, oblíbený zeť ministra, v jehož rukou byl osud každého vojáka, a Marsin, jemuž prý bylo svěřeno tajemství, nemohli nenajít následovníky. Jediný d’Estaing mluvil jako muž svobodné odvahy (vévoda z Orléans mu to nikdy nezapomněl) a také jediný si tam získal čest. Albergotti, prohnaný Ital, předvídal hanbu i bouři a zůstal na svém stanovišti pod záminkou vzdálenosti. Všichni ostatní hlasovali otrocky, takže tento lék učinil zlo nevyléčitelným. Vévoda z Orléans přede všemi slavnostně upozornil na neštěstí, která z toho vzejdou, prohlásil, že není-li pánem ničeho, není spravedlivé, aby nesl potupu, jíž se národu dostane, a k tomu ještě svou vlastní, požádal o svůj cestovní kočár a chtěl okamžitě opustit armádu. Marsin, La Feuillade a nejpřednější členové této válečné porady učinili vše, aby ho zadrželi. Když se konečně z tohoto prvního hnutí vzpamatoval, spokojen snad, že až potud projevil svou pevnost a tak důrazně dal najevo, jak málo mu lze přičítat hrozící výsledek, svolil zůstat. Zároveň však prohlásil, že se už vůbec nebude plést do velení armádě, a šel tak daleko, že odmítl vydávat heslo a všechno odkázal na Marsina, La Feuillada a kohokoli, kdo by se toho chtěl ujmout. Tak to také provedl a nedal se od toho odvrátit. Jádrem tak zhoubné umíněnosti byla bláhová naděje, založená jedině na síle přání, že se princ Evžen neodváží na linie zaútočit; že až takto ustoupí, bude Turín dobyt nikoli armádou vévody z Orléans, nikoli jeho vítězstvím, nikoli jeho přičiněním, nýbrž obléháním a liniemi, které jako generál řídil La Feuillade, a ten se tedy o slávu s nikým nebude dělit. To je pravý stav věci, který, podepřen úskočnými důvody a podepřen vším ohněm vroucího a mocného mládí, zotročil Marsina a nakonec podřízl Francii. Takový byl stav věcí po tři poslední dny tohoto zkázonosného obléhání. Vévoda z Orléans, který se sám zbavil moci, často doma, někdy na procházce, napsal králi důrazný dopis proti maršálovi, v němž mu o všem podal přesnou zprávu, dal svůj dopis Marsinovi přečíst, nechal mu jej a uložil mu, aby jej poslal po prvním kurýrovi, kterého vypraví, protože sám už žádného posílat nechtěl, neboť už v armádě nic neznamenal.

V noci z 6. na 7., což byl den bitvy, ho — třebaže se už do ničeho nepletl — přece jen probudil lístek, který mu přinesli od jednoho velitele průzkumného oddílu; ten mu vzkazoval, že princ Evžen útočí na hrad Pianezza, aby tam překročil Doru, a že si je jist, že hned potom potáhne proti němu, aby na něj zaútočil. Navzdory své rozmrzelosti a svému předsevzetí princ vstane, spěšně se oblékne, jde sám k Marsinovi, který klidně spal ve své posteli, vzbudí ho, ukáže mu lístek, který právě dostal, a navrhne mu, aby ihned vytáhli proti nepřátelům, zaútočili na ně a využili jejich překvapení i obtížného potoka, který museli překročit, najde-li je už jako pány hradu Pianezza a na pochodu proti sobě. O výpočtu času a cesty nebylo pochyb. V té chvíli přišel k Marsinovi zvenčí Saint-Nectaire, dlouho potom rytíř řádu a muž ve válce velmi zkušený. Potvrdil zprávu velitele oddílu a podpořil princovo mínění; ale ve věčných úradcích bylo rozhodnuto, že Francie bude právě toho dne zasažena do srdce.

Maršál byl neoblomný; vše, co směřovalo k vyjití z linií, bylo zavrženo z tajného důvodu, který jsem vyložil. Trval na tom, že zpráva je nepravdivá, že princ Evžen k nim nemůže dorazit tak rychle, a poradil vévodovi z Orléans, aby si šel odpočinout, aniž kdy chtěl vydat jakýkoli rozkaz. Princ, dotčený a znechucený víc než kdy jindy, se vrátil k sobě, pevně rozhodnut ponechat vše slepým a hluchým, kteří nechtěli nic vidět ani slyšet.

Krátce poté, co se vrátil do svého pokoje, přicházely ze všech stran zprávy o příchodu prince Evžena. Nepohnulo to jím. D’Estaing a několik dalších generálů, kteří k němu přišli, ho proti jeho vůli přiměli nasednout na koně. Jel nedbale krokem podél čela tábora. Vše, co se v posledních dnech dělo, způsobilo příliš velký rozruch, aby o tom nebyla zpravena celá armáda až po vojáky. Jeho postavení, správnost a pevnost jeho mínění, o nichž staří vojáci nejsou neschopni být někdy dobrými soudci, a to, co si mnozí z nich pamatovali, že ho viděli vykonat u Leuze, u Steinkerque a u Neerwinden⁶, je vedlo k reptání, že už nechce armádě velet. Když tedy takto projížděl před čelem táborů, jeden voják pluku Piémont ho zavolal jménem a zeptal se ho, zda jim odepře svůj meč. Toto slovo zmohlo víc než generálové, kteří ho přišli vytáhnout z jeho příbytku. Odpověděl vojákovi, že o něj žádá příliš pěkně, než aby byl odmítnut, a odhodiv v tom okamžiku tolik tak živých a tak oprávněných důvodů k nespokojenosti, myslel už jen na to, jak pomoci Marsinovi a La Feuilladovi proti jejich vlastní vůli.

Ale vyjít z linií už nebylo možné, i kdyby s tím byli souhlasili. Nepřátelská armáda se začínala objevovat a postupovala tak rychle, že nezbyl čas dokončit rozestavení. Marsin, víc mrtvý než živý, když viděl své naděje zklamané, pohroužen do úvah, na něž už nebyl čas, vypadal jako odsouzenec, neschopný vydat jediný rozkaz v pravou chvíli. Mezery v liniích byly velké. Vévoda z Orléans poslal pro čtyřicet šest Albergottiho praporů, které na onom návrší Kapucínů zůstávaly stejně vzdálené a neužitečné vůči pevnosti jako vůči princi Evženovi. Ale La Feuillade, jehož se báli a poslouchali daleko víc než prince, zakázal Albergottimu, aby se hnul, a ten se přes opakované rozkazy vévody z Orléans nehnul. Vévoda pro ně poslal znovu; zároveň jim La Feuillade poslal zákaz vyrazit, a nehnuly se zase. Vévoda z Orléans zatím, aby trochu zaplnil mezery v první linii tak prořídlé, vmísil do ní mezi prapory eskadrony a posílil ji tím, že oslabil svou druhou linii, stále počítaje s tím, že čtyřicet šest Albergottiho praporů přijde. Mezitím poslal popohnat jiné, poněkud vzdálené oddíly, aby přešly malý most a přišly k němu obsadit linie. Ale La Feuillade, opět hnaný nevím jakým démonem, se o tomto rozkazu dozvěděl, odebral se sám na ten malý most a zastavil je. Neposlušnost byla taková, že když vévoda z Orléans sám přikázal důstojníkovi, který vedl eskadronu pluku Anjou, aby s ní vyrazil, ten to odmítl, načež mu princ rozťal tvář a dal to oznámit králi.

Útok, zahájený kolem desáté hodiny dopoledne, byl veden s neuvěřitelnou prudkostí a zprvu stejně tak odrážen. Langallerie, který princi Evženovi velmi posloužil na pochodu, mu nebyl méně užitečný v boji. První prorazil mezerami, které malý počet našeho vojska nechával otevřené. Princ Evžen tam přispěchal s vojskem; jiné mezery, na něž se nestačilo, otevřely cestu dalším oddílům. Marsin dostal zhruba uprostřed boje ránu, která mu prorazila podbřišek a přerazila kříž; [byl] zároveň zajat a odveden do vzdálené usedlosti. La Feuillade pobíhal všude jako smyslů zbavený, rval si vlasy a nebyl s to vydat jediný rozkaz. Vévoda z Orléans je vydával všechny, ale poslouchali ho velmi špatně. Konal divy, stále v nejprudší palbě, s chladnokrevností, která vše viděla, vše rozlišovala a vedla ho všude tam, kde bylo nejvíc co napravovat a podpírat příkladem, jímž povzbuzoval důstojníky i vojáky. Zraněn nejprve dost lehce u kyčle, potom nebezpečně a velmi bolestivě blízko zápěstí, zůstal neochvějný. Když viděl, že vše začíná kolísat, volal důstojníky jménem, povzbuzoval vojáky hlasem a sám vedl eskadrony a prapory do útoku. Posléze přemožen bolestí a zesláblý krví, kterou ztrácel, byl nucen se trochu vzdálit, aby se dal ošetřit. Sotva si na to dopřál čas a vrátil se tam, kde byla palba nejprudší. Ale terén, pořádek, kázeň, vše jako by se spolčilo k porážce Francouzů.

Třikrát Le Guerchois se svou brigádou Vieille Marine odrazil nepřátele s velkým krveprolitím, zatloukl jim děla a třikrát bitvu napravil; pak, oslaben vším, co ztratil na důstojnících i vojácích, vzkázal sousední brigádě, která ho měla podporovat, aby postoupila, vytvořila s jeho brigádou jednu frontu a zabránila tomu, aby ho obešel větší počet čerstvých praporů, které viděl, jak na něj jdou počtvrté. Tato brigáda a její brigádní generál, jejichž památku je třeba pohřbít, to zhola odmítli.

To byl poslední okamžik té trošky pořádku, která v této bitvě byla. Vše, co následovalo, byl už jen zmatek, chaos, rozprchnutí, útěk, porážka. Nejhroznější bylo, že generálové a důstojníci všech hodností — až na velmi málo výjimek —, starající se víc o své ekvipáže a o měšec, který si nahrabali drancováním, zmatek spíš zvětšovali, než aby se mu stavěli na odpor, a byli hůř než neužiteční.

Vévoda z Orléans, konečně přesvědčen, že napravit tento nešťastný den už není možné, se zaměřil na to, aby v něm nechal co nejméně. Stáhl své lehké dělostřelectvo, střelivo, vše, co bylo u obléhání a v nejpokročilejších obléhacích pracích, a myslel na všechno s tak velkou duchapřítomností, že mu nic neuniklo. Posléze shromáždil kolem sebe generály, které mohl, a vyložil jim stručně, ale přesně, že už zbývá jen myslet na ústup a dát se cestou do Itálie⁷; že tímto rozhodnutím v ní zůstanou pány, uzavřou vítěznou armádu kolem Turína, zabrání jí v jakémkoli návratu do Itálie a nechají ji zahynout v zemi úplně zpustošené a vypleněné, kde nebude moci ani vyžít, ani z ní vyjít, a tím méně se tam zotavit, kdežto králova armáda, která jí uzavře spojení se vší pomocí, se ocitne v zemi hojnosti, kde budou nejsilnější, všemu nablízku a s možností podniknout cokoli v čase a klidu.

Tento návrh krajně vyplašil mysli nepříliš pevné, které doufaly, že jim jejich pohroma přinese aspoň ten užitek, že jim zjedná tolik vytoužený návrat do Francie, aby tam odvezly své peníze, jimiž se v Itálii plnýma rukama nacpaly. La Feuillade, jemuž mělo tolik důvodů zavřít ústa, se pustil do potírání tohoto názoru tak horlivě, že mu princ, dohnaný do krajnosti tak vytrvalou drzostí, nařídil [mlčet] a dal mluvit ostatním. D’Estaing byl opět jediný, kdo podpořil názor táhnout do Itálie. Rozprava nesla stopy zmatku toho dne i sklíčenosti, do níž vévodu z Orléans uvrhlo jeho zranění. Ukončil ji slovy, že čas ani místo nesnesou delší spor; že je konečně unaven tím, že měl tolikrát pravdu a tak málo mu věřili, a chce si teď, když je volný, zjednat víru také on, a vydal rozkaz táhnout k mostu a ustoupit do Itálie. Už nemohl dál. Jeho tělo i duch se vyčerpávaly stejně. Když nějaký čas jel, vrhl se do svého cestovního kočáru. Tak pokračoval v pochodu a přejel Pád po mostě, slyše za sebou generály, kteří nahlas reptali proti jeho rozhodnutí, zoufalí, že se zase ocitnou v Itálii a bez spojení s Francií, na níž jim tak velice záleželo. Tento hluk zašel dokonce tak daleko, zvláště od jednoho z nich, že se vévoda z Orléans, až příliš právem rozhněvaný, neubránil, vystrčil hlavu z dvířek, vyčetl mu jeho milenku, kterou jmenoval, a řekl mu, že na to, co dělá ve válce, by udělal lépe, kdyby zůstal u ní; tento výpad všechny umlčel.

Ale bylo usouzeno, že duch bludu a závrati sám zničí naši armádu a zachrání spojence. Když se vycházelo z mostu na italské straně, přihnal se tryskem od čela Albergottiho sboru d’Arennes, generální major a generál. Představil vévodovi z Orléans jednoho důstojníka a řekl mu, že nepřítel obsadil průchody, jimiž je nezbytně nutné projít. Na princovy otázky ho důstojník ujistil, že toto postavení je dobře opevněno a obsazeno plukem Bílého kříže, jehož praporce mimo jiné dobře poznal, a že si je, jak se domnívá, jist i tím, že tam poznal osobu vévody savojského. Navzdory tak určitému hlášení chtěl princ, až příliš právem nedůvěřivý po všem, co o tomto italském řešení viděl a slyšel, aby se v pochodu pokračovalo s tím, že se vrátí, budou-li průchody obsazeny tak, že si cestu nebude možné vynutit a projít. Pokračovalo se, a mezitím je poslali obhlédnout. Generálové se tím nechtěli dát ošálit. Cesta k našim Alpám byla bez nebezpečí. Dali se po ní vydat, a potom po ní pokračovat, všemu, co bylo zásob potravin a střeliva, takže po půldenním pochodu a po velmi dvojznačných hlášeních o průchodech upozornili vévodu z Orléans, že nemá potraviny ani střelivo, a to že mu — protože se daly cestou směrem k Francii a pokračovaly po ní — znemožňuje cestu do Itálie, o níž mu ostatně stále tvrdili, že ji nepřítel uzavřel. Vztek a zoufalství nad tolika zločinnými neposlušnostmi, neřku-li opakovanými zradami, spolu s bolestí z rány a se slabostí, v níž se nacházel, způsobily, že klesl zpět do hloubi svého kočáru a řekl, ať si tedy jdou, kam chtějí, a ať mu už o tom nemluví.

Taková je historie italské katastrofy. Později se zjistilo, že celé hlášení tohoto důstojníka, kterého přivedl d’Arennes, bylo úplně smyšlené; že v žádném průchodu nebyl nikdo, kdo by cestu do Itálie zatarasil, ba ani ta nejmenší překážka; a aby byla lítost dovršena, přišel úspěch, kterého o dva dny později dosáhl Médavy a díky němuž by se byl vévoda z Orléans po příchodu stal neomezeným pánem celé Lombardie a mohl by bez východiska sevřít prince Evžena mezi sebou a Savojskem, které jsme drželi. To dovršilo bolest tohoto prince, když dorazil do Oulxu uprostřed Alp, kde byl v bezpečí mezi svými leženími a odkud nemohl dál pro stav své rány.

Saint-Léger, jeden z prvních komorníků vévody z Orléans, vyslaný s touto krutou zprávou ke králi, dorazil do Versailles v úterý 14. září před královým vstáváním a ohlásil, že s podrobnostmi přijede Nancré.

Armáda tedy při tomto náhlém obratu táhla s obráceným pořadím kolony na Pignerol. Tato změna rozestavení způsobila, že množství ekvipáží, které se, aniž o tom věděly, ocitly v zadním voji, bylo v noci v horách vypleněno nebo ztraceno. Albergotti, jehož oddíly, jak jsme viděli, nebojovaly, byl tímto zadním vojem pověřen a vedl jej velmi dobře, navzdory noci a délce kolony, nesnázím neustálých soutěsek a nočnímu zmatku. Ze strany nepřátel neměl nejmenší znepokojení.

Naplněni radostí tím větší, čím méně v ni doufali, spokojili se se svými úspěchy, jimž sami ještě stěží věřili. Jejich armáda už nemohla dál. Ani ji tedy nenapadlo ústup rušit. Viděli jsme, že dělostřelectvo, střelivo a vše, co bylo v nejpředsunutějších postaveních obléhání, bylo úplně staženo bez jakékoli překážky. Později se s jistotou zjistilo, že princ Evžen byl už zcela rozhodnut zastavit útok a ustoupit, kdyby byl Le Guerchois ustál čtvrtou a poslední zteč, o níž jsem mluvil, při které podlehl a byl zajat pro neslýchanou zbabělost brigádního generála a brigády, která mu odmítla pomoci. Zjistilo se také, že Turín neměl prach na víc než čtyři dny. Zkrátka nic nechybělo, aby oni byli uneseni radostí nejúplnější a my bolestí nejpalčivější.

K tak velkému účinku nebylo třeba ničeho menšího než řetězu zázraků, z nichž jediný, kdyby byl chyběl, ať už kterýkoli, by znamenal zmar podniku. Vendôme, jak jsme viděli, měl na té hanbě první podíl, Marsin ji dokonal a La Feuillade dovršil. Obléhání špatně založené co do směru útoků a liknavě vedené pro La Feuilladovy bláznivé honičky; řeky a Pád překročené vinou Vendômovy nedbalosti; překážka Tanara, která byla nepřekonatelná, přezíraná Marsinem pro falešný zájem La Feuilladův; šílenství zavřít se do linií špatně zbudovaných, nedokonalých, z větší části sotva vytyčených a tak rozlehlých, že se nedaly uhájit; umíněnost, s níž nechtěli jít u onoho hradu Pianezza vstříc nepřátelům, utrmáceným, které by tam překvapili v nesnázích při přechodu obtížného potoka; otrocký výsledek oné válečné porady; neužitečnost čtyřiceti šesti praporů, to jest celé armády, jak pro obléhání, tak pro střežení linií i pro boj; trojí neposlušnost La Feuilladova, když zadržel tyto oddíly u Kapucínů navzdory dvěma výslovným rozkazům vévody z Orléans, a potřetí, když na onom malém mostě zadržel jiné oddíly, pro něž tento princ spěšně poslal, aby obsadil své linie; neslýchaná důvěřivost Marsinova a jeho umíněnost až do okamžiku příchodu prince Evžena, to vše řízeno jediným zájmem La Feuilladovým nedělit se o dobytou pevnost s vévodou z Orléans a strachem Marsina, podmaněného zetěm, aby se neznelíbil tchánovi; konečně, jako poslední úder, tak trestuhodná zbabělost onoho odepření pomoci Le Guerchoisovi a jeho brigádě, která byla poslední ranou palicí, jež rozhodla o vítězství na jedné straně a o zmatku a útěku na druhé: to je řetěz tolika neuvěřitelných zázraků k vysvobození Turína.

Potom, při ústupu: vzpoura, zbabělý a peněžní zájem generálů; smyšlenka, s níž přišel d’Arennes nebo jeho důstojník; tajné odeslání potravin a střeliva přes Alpy, aby byl každý jiný ústup znemožněn; neustálá souhra nepoctivosti a neposlušnosti, neřku-li zrady — to jsou další zázraky, které zachránily Itálii, v dalším průběhu Turín a vítěznou armádu, která by byla s pevností zahynula pro nedostatek východu, potravin a pomoci. Kdo by v tom všem nepoznal všemohoucí ruku Boží — ale kdo může pochybovat o zločinu těch z našich Francouzů, kteří byli jejími nástroji?

Marsin se cestou do oné vzdálené usedlosti, kam byl odveden, jedinkrát zeptal, zda byl vévoda z Orléans zabit. Když tam dorazil s jedním pobočníkem a dvěma nebo třemi sluhy, poslal pro zpovědníka, nadiktoval něco o svých záležitostech, vložil do balíčku pro vévodu z Orléans dopis, který tento princ napsal králi proti němu a který mu přečetl a svěřil, aby jej sám odeslal, nechtěl už slyšet o ničem než o Bohu a v noci zemřel. Mezi jeho papíry se našly nesčetné malichernosti a hromada slibů víc než překvapivých, nesmírný nepořádek v jeho záležitostech a dluhy, jaké by nikdy nezaplatilo ani šestkrát větší jmění, než jaké měl.

Byl to nesmírně malý mužík, velký mluvka, ještě větší dvořan, či spíše velký lokaj, cele zaujatý svou kariérou, aniž však byl nepoctivý člověk, zbožný po vlámsku, spíše nízký a přehnaně lichotivý než zdvořilý; s péčí, která ho pohlcovala, si předcházel všechny, kdo mu mohli posloužit nebo uškodit; duch malicherný, lehký, bez hloubky, s malým úsudkem a malými schopnostmi, jehož všechno umění a všechna zásluha směřovaly k tomu, aby se líbil. Byl méně než nic a pocházel z Lutyšska. Jeho otec, který byl schopný velitel, záhy postoupil ve francouzských službách, oženil se tam s jednou z rodu Balzac, přidal se ke straně pana Prince, jenž si ho vážil, snadno měnil strany podle svého zájmu, dal se ke Španělům, dvořil se Karlu II.⁸, když byl v Bruselu, tak dobře, že od něho dostal Podvazkový řád, k pohoršení Angličanů, a ve španělských službách, v nichž dost záhy zemřel, dosáhl ve vojsku všeho. Zanechal jen tohoto syna, kterého matka vychovala ve Francii a připoutala ho k ní. Jeho vzestup i jeho katastrofu jsme viděli. Nebyl ženatý a nebyl starý.

Při tak krutém ústupu se armádě nedostávalo chleba, což bylo vrcholem jejích neštěstí. Vévoda z Orléans, třebaže vyčerpaný na těle i na duchu, byl jediný, kdo myslel na všechno, a nikdo mu neulevil. Zastavil se, aby počkal na konec svého vojska a opatřil mu chléb. Jakmile byl nějaký upečen, dal jej vzít silnému oddílu, s nímž nařídil Vibrayovi, aby se zmocnil hradu Bard⁹, jediného průchodu, který uchovával spojení a návrat do Itálie přes Ivreu. La Feuillade, který si tuto záležitost vzal na starost, chtěl jít s oddílem, zdržel jeho odchod o dva dny a zapomněl jen na to, dát mu vzít chléb, který pro něj byl určen. Bylo tedy nutno zastavit se hned druhého dne a poslat pro něj. Je těžké si představit rozmrzelost vévody z Orléans, který ležel na lůžku a domníval se, že oddíl je už daleko, když se dozvěděl o tomto zdržení a o tomto zapomenutém chlebu, který jej zdržoval znovu, i rychlost, s jakou to napravil. Když chléb dorazil, pokračoval oddíl v cestě, ale netáhl dlouho a dostal zprávu, že se nepřátelé zmocnili hradu i průchodu tak, že je odtamtud nelze vypudit, a že ho předešli o dvacet hodin, takže i toto poslední neštěstí bylo způsobeno La Feuilladovým zdržením a jeho neuvěřitelnou nedbalostí s tím chlebem. La Feuilladovi tedy nezbylo než se vrátit zpět.

Několik dní před bitvou se velmi hrubě obořil na Albergottiho, který si o zdlouhavosti obléhání dovolil tolik, že neschvaloval generálovy honičky za vévodou savojským. Někteří lidé se mezi ně vložili. Hned nazítří Ital, plný obav kvůli Chamillartovi, zašel k jeho zeti a prosil ho, aby zapomněl, co se předešlého dne stalo.

La Feuillade, když se z této krásné výpravy vrátil do Oulxu, tam našel vévodu z Orléans ve stavu nebezpečném, který se ještě velmi zhoršil veškerou péčí, kterou vévoda věnoval tomu, aby svému vojsku dopřál odpočinek, zajistil je, nasytil a dal do pořádku, s krajní námahou a krajními výdaji pro malou pomoc, které se mu dostávalo od dvora, a netoužil po ničem jiném než vrátit se do Itálie. Když se La Feuillade ocitl v pokoji vévody z Orléans s Albergottim a dalšími, tento princ, znovu rozhořčený výsledkem této výpravy, se neubránil, aby jim oběma nevyčetl jejich neposlušnost, s níž zůstali na návrší Kapucínů. Oba chtěli odpovědět; ale vévoda z Orléans, který nedokázal zadržet tuto stížnost ani až příliš pravdivou výčitku, že zavinili ztrátu bitvy, a který se cítil dost rozrušen, aby se při odpovědi bál sám sebe, je požádal, aby se o tom už nemluvilo. Sassenage a těch několik málo dalších, kteří byli v uličce u lože, je odtamtud odvedli a postrkovali je pryč, jak bručeli jeden na druhého a jejich hlas se zvyšoval, čím víc se vzdalovali od lože. Nebyli ještě na konci pokoje, když Albergotti dost prudce řekl La Feuilladovi, že tato princova výčitka se může týkat jen jeho samého, protože on, Albergotti, jen poslouchal rozkazy jeho, La Feuillada; načež mu La Feuillade rovnou odpověděl, že to není pravda, zároveň do něho strčil a sáhl po kordu. Albergotti, rudý hněvem, zamumlal něco mezi zuby a ustoupil o dva kroky. Sassenage, Saint-Frémont a několik dalších se mezi ně vrhli, vytáhli je z pokoje a ptali se jich, zda vědí, kde jsou, a zda se pomátli. Vévoda z Orléans za svými závěsy buď neslyšel, nebo to na sobě nikdy nedal znát. Každý odvedl svého muže, velmi znepokojen tím, co přijde potom, ale nikdy se mezi nimi nic neodehrálo. O Albergottiho statečnosti nebylo nikdy pochyb, ale byl to Ital, a La Feuillade byl milovaný zeť Chamillartův — a tento zeť, ač rovněž velmi statečný, byl přece jen velmi rád, že se ten druhý ukázal tak dobráckým. Tato příhoda nicméně oběma velmi uškodila, ne co do statečnosti, neboť tu prokázali úplně, nýbrž co do cti: jednomu, že se odvážil popřít pravdu až příliš známou celé armádě, která ji v čas bitvy zahubila; druhému, že to tak krotce spolkl a strávil.

La Feuillade, bez sebe nad tolika nakupenými strašlivými hloupostmi, mezitím vypraví kurýra k Chamillartovi, pošle mu rezignaci na své guvernérství v Dauphiné a vzkáže mu, že není hoden jeho úcty, králových milostí ani toho, aby viděl světlo dne; nazítří dostane od vévody z Orléans svolení odjet do Antibes a využít příležitosti několika lodí plujících do Janova, aby se odtud dostal k Médavymu a tam, slouže pod jeho velením a nabízeje se ke všemu, se stal hodným toho, aby se na jeho chyby zapomnělo. Chamillart, do svého zetě stále stejně zblázněný, mu poslal zpátky kurýra i rezignaci, kterou se dobře střežil komukoli ukázat, polaskal ho svou odpovědí, dodal mu odvahy a srovnal mu hlavu. Ti, kdo se o tomto zoufalém kousku dozvěděli, nepochybovali, že to byla hra, aby vzbudil soucit u svého tchána i u samého krále, o němž pevně počítal, že se o jeho rezignaci nedozví nic, anebo jen tehdy, bude-li to pro něho bez rizika. V téže době dostal vévoda z Orléans odpovědi a rozkazy příznivé jeho přání přejít znovu do Itálie. Měl závazky k Chamillartovi a byl spokojen, že La Feuillada pokořil — spokojen ovšem lacino. Poslal mu kurýra, aby mu sdělil rozkazy, které právě dostal, zabránil mu nalodit se a přiměl ho vrátit se do Briançonu, kam se sám chystal, jakmile ho bude možné převézt, a přejít zpět s armádou, raději než odjet sám a napřed přes Janov. La Feuillade, nadšený, že je na tom u tohoto prince méně špatně, než měl důvod se domnívat, si to nedal říkat dvakrát a odjel do Briançonu.

Tam se k vévodovi z Orléans připojil Besons. Velel kdysi pod ním záloze, potom ho král přidělil k němu, když vévoda velel jízdě. Vévoda z Orléans si ho začal vážit a oblíbil si ho. Toho roku sloužil na normandském pobřeží, protože mu zdraví nic lepšího nedovolilo. Vévoda z Orléans si ho vyžádal u krále, který mu ho povolil, a Besons, už zdravější a polichocený touto vzpomínkou, za ním odjel, jak nejdříve mohl.