Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola patnáctá

Neuvěřitelná rychlost, s níž se dozvídám o neštěstích před Turínem. — Nancré přináší podrobnosti o bitvě u Turína. — Smrt Murcého na následky zranění; hlouposti o něm ve vztahu k paní z Maintenon. — Médavyho vítězství v Itálii nad princem hesenským, pozdějším švédským králem. — Médavy rytířem řádu; jiné odměny. — Paní z Nancré a z Argentonu v Grenoblu. — Na návrat do Itálie, která se ztrácí, se už nepomýšlí. — Vévoda z Orléans ve Versailles. — Co si myslí o La Feuilladovi a svých generálech. — La Feuillade ztracen a odvolán. — La Feuillade a kardinál Le Camus. — La Feuillade se ukazuje králi; přijat velmi špatně. — Kolínský kurfiřt inkognito v Paříži a ve Versailles. — Smrt Saint-Pouangeova. — Chamillart velkým pokladníkem řádu. — Smrt paní z Barbezieux. — Smrt Boisfrancova. — Maréchalovo nástupnictví pro jeho syna; poplach mezi držiteli nástupnictví. — Paní de La Chaise v Marly v nepřítomnosti vévodkyně z Bourgogne a Madame. — Spor mezi vévodou z Tresmes a panem z La Rochefoucauld o králův klobouk. — Zbožnost Monseigneura vévody z Bourgogne. — Švédský král, vítězný v Sasku, tam diktuje mír králi Augustovi. — Jeho slavné postavení a jeho těžká chyba. — Patkul a jeho konec. — Stanislav uznán Francií za krále; nespokojenci a jejich úspěchy. — Sňatek arcivévody s wolfenbüttelskou princeznou ujednán. — Ochota protestantských knížat stát se pro výhody katolíky a její pravá příčina. — Úspěchy a rozchod armád ve Španělsku. — Peněžní pomoc arcivévodovi. — Spojenci odmítají jednání o míru. — Villars a vévoda z Noailles zpět. — Král rozmlouvá s princem z Rohanu o bitvě u Ramillies. — Surville a La Barre usmířeni, první z nich zůstává ztracen. — Paní z Châtillonu; její rodina, její povaha, její počínání; opouští Madame a zůstává u ní. — Sňatek Livryho syna s dcerou zesnulého prezidenta Roberta; královy milosti při té příležitosti. — Pan z Beauvilliers postupuje své vévodství atd. svému bratrovi a žení ho s jedinou dcerou zesnulého Besmauxe. — Obdivuhodné počínání vévodkyně z Beauvilliers. — Bergeyck ve Versailles; jeho povaha a jeho kariéra. — Vendôme zpět. — Velký převor v Janově. — Směšnost paní z Maintenon kvůli Courcillonovi.

Odjel jsem na měsíc na La Ferté a dostával jsem tam zprávy z Itálie, které mi vévoda z Orléans dával pečlivě posílat, i dopisy psané jeho vlastní rukou, když nechtěl, aby to, co mi sděloval, prošlo rukama jiných. Byl jsem tedy plně zpraven o neštěstích, která se tam chystala, a velmi znepokojen, když jeden šlechtic, který přijel z Rouenu ke svému bratrovi bydlícímu hned vedle mne, k nám přišel, právě když jsme se s paní ze Saint-Simon a se společností procházeli v parku, a vylíčil nám turínskou pohromu s přesnými okolnostmi o vévodovi z Orléans, o maršálovi z Marsinu i o všem ostatním, tak jak se je král dozvěděl teprve o tři dny později od kurýra, který o tom přinesl zprávu (a já o čtyři dny později ze svých dopisů od dvora a z Paříže); nikdy jsme nedokázali pochopit, jak bylo možné, že se ta smutná zpráva donesla s tak krajní, ne-li neuvěřitelnou rychlostí, a onen šlechtic nám to nechtěl říci, jen důrazně trval na tom, že je jistá; a nikdy jsme ho už potom neviděli, neboť velmi brzy nato zemřel. To neštěstí, které se přihodilo v rukou vévody z Orléans, mě hluboce zasáhlo, třebaže na něm jeho ruce byly naprosto nevinné. Dostal jsem horečku a odjel jsem do Paříže, aniž jsem se zastavil ve Versailles, abych unikl vládě tamní lékařské fakulty.

Nancré, vyslaný s podrobnou zprávou, tam dorazil téměř současně. Ačkoli jsem ho vůbec neznal, vzkázal jsem mu, že nejsem s to za ním zajít a že ho prosím, aby přišel ke mně. Přišel ihned. Měl rozkaz mě navštívit; strávili jsme dobré dvě hodiny mezi čtyřma očima. Sdělil mi, že král je ke svému synovci plně spravedlivý, a naléhal, abych vévodovi psal bez jakýchkoli ohledů; nebylo mi jich třeba. Spravedlivá veřejnost, ba i dvůr přes všechnu svou žárlivost ověnčily jeho porážku vavříny a vyzdvihly ho tím výš, čím víc ho štěstěna chtěla ponížit. Je to věc stejně pamětihodná jako zvláštní a nevěřím, že by existoval jiný příklad tolika a tak jednomyslných chval při tak úplném neštěstí. Všechen křik se snesl na Marsina a navzdory Chamillartovi i na La Feuillada.

Ačkoli nepřátelé, spokojení se svým úspěchem, ústupu v ničem nebránili, je přece pravda, že těžká děla z baterií se odvézt nepodařilo. Abbé z Grancey, první almužník vévody z Orléans, ubohý prostřední duch, ale velmi statečný a velmi dobrý člověk, byl zabit dva kroky za ním, načež hrabě z Roucy říkal, že by ten kněz abbé umřel radostí, kdyby se mohl dozvědět, že byl zabit. Villiers a La Bretonnière, polní maršálové, Bonelles, syn Bullionův, plukovník pěchoty, Kercado, polní mistr pluku Dauphin-étranger¹, velmi schopný muž, jemuž jsem prodal svou kompanii, když byl mladým kornetem v témž pluku, a dost dalších důstojníků tam padlo; a Murcé, generálporučík, zemřel na svá zranění jako zajatec v Turíně. Neztratili jsme tam víc než patnáct set mužů, ale bylo mnoho raněných a zajatých.

Murcé byl bratr paní z Caylus a byl tělem i duchem tak znetvořený, jako jeho sestra měla obojí půvabné. Byl tedy synem Villetta, generálporučíka loďstva, bratrance paní z Maintenon, a všichni se těšili její nejzvláštnější ochraně. Tento byl statečný a nikoli špatný důstojník, ale neohrabaný, hloupý a neschopný do krajnosti. Měl s námi v Německu mladého sluhu, který ho všude provázel, jemuž říkal Marcassin a který se mu od rána do večera posmíval. Bylo to toho roku, kdy vévodkyně z Bourgogne přijela do Francie. Murcého potkala tři velká neštěstí, na která si hořce stěžoval celé armádě: pošel mu jeho plavý kůň, Marcassin od něho odešel a jeho žena nebyla „ženou cti“ — chtěl říci dámou paláce². Marivault a Montgon ho předváděli; byla to ustavičná fraška vidět ho s nimi, jejich otázky, jejich posměšný obdiv, jejich léčky a jeho hlouposti. Oženil se s dcerou generálního poručíka z Chaumontu v Bassigny; přivezl ji do Štrasburku, kde byl přes zimu zaměstnán jako brigádní generál; byla ošklivá, hloupá a pobožná, až se tajil dech; pokazilo se tím aspoň jen jedno manželství. Velmi často chodila ke svátostem a v předvečer chtěla spát sama. Murcé si na to stěžoval a každému skládal účty z kalendáře své ženy. K jídlu k sobě zval podle hodností; a kdo byl jiné hodnosti než pozvaní a někdy se tam dostavil, aby se pobavil, byl zaručeně odmítnut a Murcé mu řekl proč. Tolik malicherností, a k tomu o nějakém Murcém, tu snad překvapí, ale uvedl jsem je z tohoto důvodu. Murcé byl jakýmsi La Feuilladem paní z Maintenon. Pokládala ho za znamenitého muže; podával jí zprávy o věcech i lidech v armádě a ona se s ním radila, co se podle jeho mínění má provést. Často ukazoval její dopisy, z nichž byla skutečně patrná důvěra až k politování. Lidé se ho báli a šetřili ho a on často mnoha lidem posloužil i uškodil; z toho lze usoudit, s kým jsme měli co do činění, a z velké části i to, co byla paní z Maintenon.

Dne 9. září, tedy dva dny po bitvě u Turína, vytáhl Médavy s devíti tisíci muži na pomoc Castiglione delle Stiviere, které s dvanácti tisíci muži obléhal dědičný princ hesensko-kasselský, jenž se později stal švédským králem. Princ nechal osm set mužů ve městě, kterého se zmocnil, zrušil svá postavení před hradem a vyšel Médavymu vstříc na krásnou rovinu; ten také ze své strany táhl proti němu. Naše jízda, kterou nepřátelská jízda přesahovala na křídlech, se zprvu dostala trochu do nepořádku; ten ještě vzrostl, když se čtyři pěší pluky Milánských a Neapolitánů daly na útěk; Sebret, který velel brigádě ve druhé linii, je šel nahradit, aniž čekal na rozkaz. Médavy dal celé své pěchotě vzít kord do ruky; ta vydržela celou salvu nepřátelské pěchoty, pak na ni udeřila a úplně ji porazila. Nepřátelská jízda, když viděla pěchotu poraženou, uprchla. Zabili jsme jim dva tisíce mužů, patnáct set jsme jich zajali a ukořistili všechna jejich děla a mnoho standart a praporců. Také Médavy tam ztratil dost lidí, rytíře z Veracu, Grammonta z Franche-Comté, Reneponta a du Cheilara, všechny čtyři polní mistry, a d’Hérouvilla, plukovníka pěchoty, smrtelně raněného. Kromě těchto zajatců jsme dostali i těch osm set mužů ponechaných ve městě. Médavy zahnal hesenského prince za Mincio a pronásledoval ho až k Adiži; pobil mu ještě další muže, při tom pronásledování pochytal opozdilce a znovu dobyl Goito. Byl to podivný protiklad k Turínu a znovu to velmi rozjitřilo bolest nad tím, že se ustoupilo do Francie, místo aby se ustoupilo do Itálie. Médavy byl za to na místě jmenován rytířem řádu; Saint-Pater a Dillon, jeho dva polní maršálové, generálporučíky; Grancey, jeho bratr, který přinesl zprávu, polním maršálem; a Sebret, který přinesl podrobnosti, brigádním generálem.

Po tomto úspěchu Vaudemont shromáždil vojsko, které měl, vzkázal Médavymu, aby se k němu se svým připojil, tvářil se, že chce bránit Ticino, pochlubil se tím po kurýrovi a oznámil, že je to proto, aby zachoval město Milán, které tvrdí, že má právo vzdát se bez hany každému, kdo tuto řeku překročil. Vaudemont dodával, že chtěl poslat Colmenera, aby o všem podal zprávu, ale tomu se udělalo zle, právě když měl odjet. Colmenero si dal dobrý pozor, aby nepřijel. Býval guvernérem milánského hradu, tehdy byl guvernérem Alessandrie a byl Vaudemontův důvěrný přítel. Vendôme ho králi velmi vychvaloval; byl to dobrý důstojník, ale jeho duše byla téhož ražení jako duše Vaudemontova, což později dobře ukázal. Všechno to Vaudemontovo chvástání posloužilo jen k tomu, aby balamutilo krále, kterého nikdy neomrzelo dávat se jím napalovat.

Princ Evžen, který vstoupil do Turína, a pan Savojský, na vrcholu té nejméně čekané radosti, že se zase vidí v Turíně, neztráceli čas oslavami. Mysleli jen na to, jak využít neslýchaného úspěchu; rychle dobyli zpět všechny pevnosti v Piemontu a všechny, které jsme drželi v Lombardii. Jejich poslední kořistí byl hrad v Casale. Vaudemont a Médavy, kteří se stáhli do Mantovy, nemohli těmto plodům bitvy u Turína a ústupu armády do Francie zabránit. Ta přitom ještě čítala pětadevadesát praporů — ty, které přišly z Lombardie, v dobrém stavu, ty od obléhání však velmi zubožené —, šest pluků dragounů, ovšem bez koní, a pokud jde o jízdu, čtyři až pět tisíc koní.

Nikdy žádná bitva nestála méně vojáků než bitva u Turína, nikdy nebyl ústup ze strany nepřátel klidnější ani ponechaný víc na vůli, nikdy nebyly následky strašnější ani rychlejší. Ramillies stálo při nevelké ztrátě španělské Nizozemí a část králova, a to jen pro zděšení a zmatek v hlavě samotného maršála z Villeroy; a bitva u Turína stála celou Itálii pro ctižádost La Feuilladovu, Marsinovu služebnost a pro lakotu, úskoky a neposlušnost generálů vůči vévodovi z Orléans, který jediný chtěl ustoupit do Itálie a natřikrát na tom umíněně trval — což bylo volné, snadné a mělo by to vítězné pokračování, jímž by se napravilo víc než neštěstí, které se právě stalo —, byl však přemožen lstí a souhrou La Feuillada a generálů, abych o tom neřekl víc, jejichž opovážlivosti a prostředkům napomohly vyčerpání a bolesti, které vévodovi z Orléans působilo zranění. V Provence a Languedocu bylo pro vévodu z Orléans velmi spěšně shromážděno tisíc mezků; poslali mu peníze, koně, zbraně a osm tisíc stanů.

Když se Nancré vrátil k vévodovi z Orléans, kterému bylo po zranění nesmírně zle, nová paní z Argentonu³ a paní z Nancré, bezdětná vdova po otci toho, o němž jsem právě mluvil, a s ním v nejtěsnější důvěrnosti, se spolu, každá ve svém poštovním kočárku, co nejtajněji vydaly do Lyonu a odtud se jely skrýt do jednoho hostince v Grenoblu. Vévoda z Orléans tam ještě nedorazil. O té eskapádě se dozvěděl cestou, velmi se rozzlobil a vzkázal jim, že je neuvidí a aby se vrátily. Přijet z Paříže do Grenoblu a vrátit se s nepořízenou, to bylo jejich odhodlání hodně vzdálené; počkaly na něho. Vědět, že má milenku tak blízko, a zůstat k ní přísný, to láska nikdy dovolit nemohla. Kolem sedmé nebo osmé večer, když byly denní záležitosti vyřízeny a reprezentace skončila, zavřel dveře, uchýlil se hluboko do svých pokojů a zadem po tajném schodišti přišly ty ženské a večeřely s ním a se dvěma nebo třemi z jejich nejdůvěrnějších. Tak to trvalo pět nebo šest dní, po nichž je poslal pryč, a odjely. Ta směšná cesta nadělala mnoho hluku. Veřejnost reptala, doopravdy rozmrzelá touto skvrnou na jeho osobní slávě; závistivci, mezi nimiž se vyznamenali pan Vévoda a paní Vévodkyně, byli nadšeni, že mohou prolomit mlčení, které byli nuceni zachovávat. Ačkoli jsem si předsevzal, že s ním o jeho milenkách nikdy mluvit nebudu, psal mi, jakmile mu to zranění dovolilo, příliš otevřeně, než abych směl mlčet, když všechno tak hlasitě křičelo. Dostal můj dopis zároveň s jiným, který mu jménem krále napsal Chamillart — král to z ohledu nechtěl udělat sám —, aby mu poradil ty ženy poslat pryč a upozornil ho na špatný dojem jejich cesty. Oba dopisy došly až po jejich odjezdu, a ten byl také celou odpovědí.

Vévoda z Orléans, třebaže ještě špatně zotavený, navštěvoval svá vojska v jejich ubikacích, jak jen mohl, a s rozmyslem mezi ně rozdal mnoho peněz. Usilovně zkoumal, co by bylo možné podniknout pro návrat do Itálie, a poslal Besonse⁴, dobře zpraveného o prostředcích i obtížích, aby o tom podal zprávu králi a přijal jeho rozkazy. Plodem té cesty bylo, že se už nepomýšlelo na to, aby armáda vévody z Orléans přešla zpět do Itálie, alespoň ne do jara. Besons zůstal a toto konečné rozhodnutí donesl vévodovi z Orléans prostý kurýr; přes všechny obtíže, které v tom sám viděl, se ho to přece velmi dotklo. Itálie se zatím rozpadala kus po kusu. Chivasso, město Casale, Pavia, Pizzighettone, Alessandria atd. se vzdaly vévodovi savojskému nebo princi Evženovi, který byl v Miláně, prohlášen generálním guvernérem Milánska, a zakrátko potom se stal pánem hradů v Miláně, Casale a Tortoně.

Armádě vévody z Orléans bylo rozesláno určení zimního ležení a tento princ přijel do Versailles v pondělí 8. listopadu, ke konci oběda krále, který užil projímadlo a obědval v posteli o půl třetí, jak to dělal vždy ve dnech, kdy je bral. Nelze být přijat lépe, než byl přijat od krále i ode všech. Hned potom jel navštívit Monseigneura do Meudonu a večeřel s králem jako obvykle.

Jakmile se ještě téhož dne zbavil toho nejnutnějšího, šel jsem k němu. Když jsem vcházel, chopil se mě Nancré, a aniž mi dopřál okamžik, začal se ospravedlňovat, že tu bídnou cestu obou žen neradil ani nenastrojil. Šel za vévodou z Orléans, který mě vedl do svého mezipatra, a chtěl se z toho v jeho přítomnosti přede mnou očistit ještě jednou. Měl jsem ho za příliš rozumného, než aby to byl udělal, ale svět o tom soudil jinak. Tehdy mi vévoda z Orléans z plna srdce poděkoval za upřímnost, s jakou jsem mu o té cestě napsal. Přiznal mi, že se nejprve rozzlobil, pak byl v pokušení, když věděl, že jsou na témž místě jako on, a nakonec podlehl, s oněmi opatřeními, o nichž jsem se zmínil. „A to je právě ta hloupost, pane,“ skočil jsem mu do řeči. „To je pravda,“ odpověděl mi, „ale kdo je nikdy nedělá?“

Nancré odešel, a když se zavřely dveře, pustili jsme se hluboko do věci. Zpravil jsem ho o věcech u dvora, které se ho týkaly, a o nynějším stavu všeho ostatního, co dopisy, třebaže šifrované, nemohly pojmout. On mi potom v hrubých rysech pověděl o hlavních věcech z Itálie, protože jsme byli jeden po druhém stejně vyhladovělí a nemohli jsme se ještě pouštět do podrobností, které jsme probírali později. Podal mi podivný obraz generálů své armády, ve všem takový, jak jsem se ho snažil vylíčit, ale ještě strašnější, a obraz neštěstí — mám-li o nich mluvit střídmě —, která, navršená jedno na druhé, způsobila všechna neštěstí turínská. Vylíčil mi La Feuillada jako panovačného mladíka, opojeného domýšlivostí a ctižádostí bez míry, nenáviděného generály i ostatními důstojníky, vojskem i zemí; plného ducha, statečnosti, vrtochů a záměrů, který napoprvé viděl mnoho, ale nebyl také schopen vidět nic za tímto prvním pohledem ani snést od kohokoli jakoukoli radu, natož aby se kdy v čemkoli podvolil, a tudíž nebyl schopen se kdy něčemu naučit od druhých a jen velmi málo sám od sebe, protože u něho čin vždy předcházel úvahu; oslnivého bez jakékoli důkladnosti, nadmíru nebezpečného v čele čehokoli a zakládajícího si především na tom, že všemu rozumí lépe než lidé od řemesla. Princ dodal, že ho pokládá za ztraceného, soudě podle toho, jak s ním o něm král mluvil a jak se mu zdálo, že ho zná. Řekl mi, že udělal, co mohl, aby jeho chyby zastřel, třebaže byly obrovské a takové, jak jsem je vyložil, a třebaže La Feuillade neudělal nic, čím by si to zasloužil, ale že se pokládal za povinna oplatit to jeho tchánovi; že ho král dokonce pokáral, že ho příliš omlouval, a že to byla jediná věc, o níž s ním mluvil kysele a přísně. Dodal, že La Feuillada nechal v Dauphiné v naději, že mu jeho dopisy, podepřené jeho přímluvou po příjezdu, tamní velení zachovají; že ho Chamillart, který se o tom králi příliš mluvit neodvažoval, prosil, aby na tom trval, ale že se neodvážil zajít v té věci příliš daleko po tom, co mu král řekl, takže je přesvědčen, že La Feuillade bude odvolán. Různé další podobné rozhovory mě poučily do hloubky a poučili mě také někteří generálové a další důstojníci po svém příjezdu od této armády.

Je třeba hned dokončit, co se jí týká. Netrvalo dlouho a veškeré pomyšlení na návrat do Itálie bylo opuštěno. Myslelo se už jen na nezbytnou obranu při Alpách a na to, jak posílit armádu ve Španělsku tím, co se odvelí z této, aby se tam zkusilo znovu získat nějakou převahu. Několik dní po tomto návratu dostal La Feuillade rozkaz vrátit se a Giraudan, generálporučík, aby místo něho velel v Savojsku a v Dauphiné se dvěma polními maršály pod sebou, Vallièrem v Chambéry a Muretem ve Fenestrelle. Třebaže bylo pramálo pravděpodobné, že ho v Grenoblu nechají, byl mu ten rozkaz tak hořký, že si — aby nevynechal žádný druh hlouposti, bláznovství a opovážlivosti — vzal do hlavy, že dosáhne jeho odvolání, posílal svému tchánovi kurýra za kurýrem a držel se tam zuby nehty po čtrnáct dní, až byl král pobouřen tím, jak pomalu ho poslouchá; a Chamillart, v krajních rozpacích, už nevěděl kudy kam. Konečně ho poslední kurýr, kterého k němu Chamillart vypravil, přiměl odjet, k velké spokojenosti města i provincie, jejichž srdce si nezískal. Hned když tam přijel poprvé, znesvářil se s kardinálem Le Camus⁵, který ho kvůli dost podivné maškarádě, kterou uspořádal, málem exkomunikoval se všemi slavnostními formami. Bylo zapotřebí opakovaných králových rozkazů, aby mu v tom zabránily a aby se La Feuillade začal chovat jinak.

Byl několik dní v Paříži, aniž se odvážil přijet do Versailles. Chamillart mu konečně u krále vymohl svolení, aby se mu směl poklonit, a to dokonce u paní z Maintenon, aby se vyhnul veřejnému přijetí, a jako poslední zbytek zacházení příslušejícího velitelům armád; z těch přijel poslední, v pondělí 13. prosince. Chamillart, který šel pracovat s králem k paní z Maintenon, ho tam přivedl. Jakmile ho král uviděl vcházet se zetěm na vodítku, vstal, šel ke dveřím, a aniž jim dal čas pronést slovo, řekl La Feuilladovi s výrazem více než vážným: „Pane, jsme oba velmi nešťastní,“ a v tu chvíli se otočil zády. La Feuillade ze dveří, které ani neměl čas překročit, okamžitě zase vyšel a neodvážil se říci jediné slovo. Král s ním už nikdy potom nepromluvil; dlouho dokonce trvalo, než Monseigneurovi dovolil brát ho do Meudonu a než strpěl, aby kvůli své ženě jezdil do Marly. Lidé si všímali, že od něho vždy odvracel oči. Takový byl pád tohoto Faethónta. Dobře viděl, že už nemá naději; prodal své ekvipáže a dost veřejně říkal — zřejmě zapomínaje, že chtěl jít pod Médavyho, i na to, co o tom říkal a psal —, že když velel armádám, nemůže už sloužit v řadě jako generálporučík; a přece v tomto stavu nemilosti nebylo prostředku, který by nezkusil, ani nízkosti, které by se nedopustil, aby se zase zachytil. Dopustil se i té, že si stěžoval na svůj osud a obhajoval se před každým, komu na tom pramálo záleželo, a když předtím budil závist a strach, vysloužil si teď opovržení, aniž vzbudil soucit. Nevěřím, že kdy byla bláznivější hlava a člověk od kořene nepoctivější až do morku kostí. Vraťme se teď k tomu, co zůstalo pozadu, abych nepřerušoval vyprávění o celé té italské katastrofě, která následovala velmi brzy po katastrofě barcelonské a flanderské.

Kolínského kurfiřta popadl vrtoch vydat se na cestu do Říma. Neměl už vlastní země, kde by pobýval; raději cestoval, než aby se zdržoval v našich flanderských městech. Přijel tedy v polovině září do Paříže, zcela inkognito, a ubytoval se u svého vyslance. O deset nebo dvanáct dní později jel poobědvat k Torcymu do Versailles a potom vyčkat hodiny své audience v pokojích hraběte z Toulouse. Nechtěl, aby ho doprovázel uvaděč velvyslanců. Torcy ho zadem zavedl do králova kabinetu, následován třemi nebo čtyřmi nejpřednějšími z jeho průvodu. Dvořané s právem vstupu, kteří chtěli, byli v kabinetu s Monseigneurem a s pány jeho syny. Král, stále vstoje a s odkrytou hlavou, ho přijal se vší myslitelnou vlídností, a když mu jmenoval tyto tři prince, dodal: „Zde je Váš švagr, Vaši synovci a já, Váš blízký příbuzný; jste tu ve své rodině.“ Po krátkém rozhovoru ho zavedl galerií k vévodkyni z Bourgogne, která ho přijala vstoje a kterou nepolíbil kvůli přítomnosti krále, před nímž ona nikoho nelíbá. Potom šel k Madame, která mu ve svém pokoji vyšla vstříc. Políbila ho a velmi dlouho s ním rozmlouvala německy. Pak navštívil vévodkyni z Orléans, která ležela v posteli a políbila ho. Návštěva byla krátká. Nikde se neposadil. Odtud se šel projít do zahrad a od Torcyho odjel zpět do Paříže. Za osm dní přijel z Paříže vyslechnout královu mši v jiném poli tribuny a potom s králem mluvil o samotě v jeho kabinetu před radou. Až do oběda u Torcyho se procházel v zahradách. Potom navštívil vévodkyni z Bourgogne, která ležela v posteli. Byl u toho monseigneur vévoda z Bourgogne a proti zvyku při takových návštěvách byl rozhovor živý a souvislý, přičemž oba stále stáli. Několik dní nato znovu navštívil krále v jeho kabinetu, prošel se v zahradách, pobavil se v kabinetu medailí, obědval u pana z Beauvilliers a vrátil se do Paříže. Příští týden přijel znovu za králem do jeho kabinetu před radou. Maršál z Boufflers ho pohostil obědem, odkud šel k vévodkyni z Bourgogne a měl tam dlouhou rozmluvu s monseigneurem vévodou z Bourgogne, vstoje, v koutě pokoje. Než se vrátil do Paříže, navštívil vévodu z Berry.

Za tohoto pobytu změnil svůj úmysl jet do Říma, kde by vzhledem ke své hodnosti vůči kardinálům i ke své osobě, při poměru, v jakém byl k císaři⁶, a když naše vojska byla až na Médavyho sbor mimo Itálii, mohl pobývat jen velmi nedůstojně. Král mu na jednu noc půjčil byt vévody z Grammontu, který byl v Bayonne. Torcy, u něhož obědval v Paříži, mu ukázal Trianon, dal mu večeři ve Versailles a pak ho po malém schodišti zavedl přímo do králova kabinetu, kde krále zastihl, jak vstává od stolu, s těmi z jeho rodiny, kdo tam v tu hodinu bývali — důvěrnost, která dosud nebyla nikomu poskytnuta a která ho velmi dojala. Král mu řekl, že chce, aby ho viděl uprostřed jeho rodiny, kde není cizí, a v jeho soukromí. Kurfiřt měl na krku velmi krásný diamantový kříž zavěšený na stuze ohnivé barvy, který mu před večeří Torcy předal jménem krále. Tvrdil, že smí nosit kardinálský šat jako arcikancléř říše pro Německo⁷. Byl oblečen nakrátko, v černém, často s červenou čepičkou, někdy s černou. Punčochy se střídaly stejně. Byl plavovlasý, s velmi mohutnou a dost dlouhou parukou, krutě ošklivý, vzadu hodně hrbatý, vpředu trochu, ale ani v nejmenším nebyl na rozpacích se svou osobou ani se svou řečí. U krále se uvedl velmi dobře a král ho druhý den po mši přijal v soukromí. Potom doprovázel krále na lov. Kurfiřt tam jel v kočáře s jedním členem svého průvodu, s prvním štolbou a s Torcym. Potom se ještě zastavil v Marly, kde se s králem rozloučil před návratem do Flander. Navštívil bavorského kurfiřta v Monsu a vrátil se, aby se usadil v Lille. Několik dní předtím obědval v Meudonu s Monseigneurem, který jediný měl křeslo, a kurfiřt seděl proti němu s princem de Conti uprostřed dam.

Smrt Saint-Pouangeova přišla právě vhod, aby král měl to potěšení ukázat, že zeťova nemilost nemá vliv na tchána. O Saint-Pouangeovi jsem jinde mluvil dost, než abych měl co dodat. Byl velkým pokladníkem řádu; král tímto úřadem ozdobil Chamillarta.

Paní z Barbezieux zemřela v Paříži po dlouhé churavosti a velmi mladá. Její neštěstí neustala od jejího hlučného rozchodu s manželem, jehož smrt ji nedokázala vrátit do společnosti. Zanechala jen dvě dcery, obě zemřely velmi mladé: jedna jako vévodkyně z Harcourtu, která zanechala děti; druhá jako třetí manželka pana z Bouillonu, otce toho dnešního. Ta zanechala jediného syna, který zemřel brzy potom, takže téměř všechno zdědila vévodkyně z Harcourtu a jejich děd d’Alègre jen velmi málo.

Starý Boisfranc zemřel také, v sedmaosmdesáti nebo osmaosmdesáti letech. Byl tchánem vévody z Tresmes, u něhož bydlel. Jinde jsem řekl, co byl ten bohatý finančník zač.

Král dal Maréchalovi nástupnictví v jeho úřadě prvního chirurga pro jeho syna, který pracoval ve špitálech flanderské armády. Byl to lenoch, který nesliboval, že se otci přiblíží. Král, který to cítil, se nemohl zdržet, aby svým komorníkům neřekl, že pokud se syn náležitě nezdokonalí, nezabrání mu to vzít si jiného chirurga, kdyby otce ztratil. Tento výrok, který se brzy rozkřikl, nahnal velký strach všem držitelům nástupnictví; žádnému z nich se však nic zlého nestalo, vyjma několika státních sekretářů a, jak jsem řekl, syna Congisova u Tuilerií.

Otci de La Chaise prokázal zcela zjevnou ochotu. Tento otec, který byl šlechtic, chtěl být urozeným pánem. Jeho bratr, původně štolba arcibiskupa lyonského a potom velitel jeho lovecké ekvipáže, se zpovědníkovým přičiněním stal kapitánem královy stráže brány a jeho syn dostal úřad po něm. Ten se oženil s jednou du Gué-Bagnols, bohatou, z pařížské úřednické rodiny. Otec de La Chaise umíral žalem, že nemůže dosáhnout, aby směla do Marly, a král se přes svou slabost pro něho nemohl odhodlat, aby jeho neteř nechal jíst s vévodkyní z Bourgogne a vstupovat do jejích kočárů. Toho roku se stalo, že když král chtěl jet do Marly oslavit svatého Huberta, těhotenství vévodkyně z Bourgogne jí zabránilo zúčastnit se pobytu, který proto trval jen od středy do soboty, a že zároveň byla Madame tak nastydlá, že tam nemohla jet. Král shledal, že tohle je přesně jeho příležitost, jakou by dlouho nenašel, a chopil se jí. Jmenoval tedy paní z La Chaise do Marly; tím ovšem nezískala žádné právo ani k jídlu, ani ke kočárům a také k nim nikdy nebyla připuštěna. Ale tuto jemnost nepostřehl každý, kdežto o tom, že jela do Marly, se vědělo všude. Otec de La Chaise byl nadšen. Tento obratný tah byl novou ranou do srdce pro Saint-Pierra, jehož žena se ani tímto způsobem nedokázala do Marly dostat, a trochu mrzel vévodkyni z Orléans, že zmůže méně pro ženu svého prvního štolby, kterou tak okázale podporovala, než otec de La Chaise pro svou neteř.

Tento pobyt v Marly zplodil dost směšnou hádku. Pršelo, což králi nezabránilo dívat se, jak se v jeho zahradách sází. Klobouk mu promokl skrz naskrz, bylo třeba jiného. Roční službu měl vévoda z Aumontu, vévoda z Tresmes sloužil za něho. Králův nosič pláště (portemanteau)⁸ mu dal klobouk a on jej podal králi. Byl u toho pan z La Rochefoucauld. Stalo se to v mžiku. A už byl bez sebe, třebaže byl přítel vévody z Tresmes. Ten zasáhl do jeho úřadu, šlo o jeho čest. Všechno bylo ztraceno. Dalo velkou práci je usmířit. Své hodnosti — ty si nechávají uzurpovat od kdekoho, nikdo se neodváží ani hlesnout; ale kvůli podanému klobouku je všude zuřivost a povyk. Člověk by se neodvážil říci, že tohle jsou lokajové.

Za téhož pobytu v Marly přestal monseigneur vévoda z Bourgogne chodit na hudbu, třebaže ji velmi miloval, a prodal drahokamy, které měl po zesnulé paní Dauphine (a měl jich mnoho); všechny peníze za ně dal rozdat chudým. Do divadla už nějaký čas nechodil.

Švédský král, který triumfoval v Polsku, kde podle své vůle udělal krále, zahnal Moskovany a přinutil saského kurfiřta k abdikaci se všemi náležitostmi, zavedl svou armádu do Saska, odkud kromě její obživy vytěžil i poklady. Drážďany, Lipsko, celé Sasko se sklonilo pod jho; panovnice se uchýlila do Bayreuthu ke svému otci. Když už byl mír tajně podepsán, král August, donucen zbytkem své strany v Polsku, jemuž se to neodvážil přiznat, napadl sbor Švédů, kterému velel generál Mardefeld a který byl mnohem slabší, a porazil jej⁹. Mardefeld tam ztratil tři tisíce mužů a ustoupil do Slezska, nad čímž se císař neodvážil rozhněvat. Nato švédský král vybuchl jako proti nehoráznému věrolomství. Proto králi Augustovi uložil nejpokořivější podmínky a dokonal zkázu jeho zemí vším, co z nich vymáhal. Nadiktoval mír, jímž ho kromě mnoha jiných podrobností přiměl svolit, že opustí všechny stoupence, kteří mu zbývali, a Polsko s Litvou přenechá Stanislavovi, že se vzdá jejich titulu a ponese už jen titul krále-kurfiřta, že strpí celou švédskou armádu v Sasku na útraty země až do května, to jest ještě dobrých šest měsíců, že vydá moskevská vojska, která měl v Sasku, a zřekne se jakéhokoli spojenectví s carem, že propustí na svobodu oba Sobieské, syny zesnulého polského krále, a konečně že mu pošle se spoutanýma rukama i nohama generála Patkula, jemuž dal švédský král vzápětí veřejně stít hlavu.¹⁰

Tento Patkul přešel do Polska proto, že když byl ve Stockholmu jako zástupce livonské šlechty, dohnané do krajnosti komorou revizí¹¹, která za předchozí vlády zruinovala Švédsko a zničila tam starou šlechtu a jejíž vydírání i ti, kdo je prováděli, byli ještě nesnesitelnější, mluvil tak svobodně, že byl nucen uprchnout. Byl to muž s hlavou, vynalézavý a velmi odvážný, který měl ve své zemi mnoho stoupenců a velkou vážnost; ta země byla rozhořčena na Švédsko a ještě víc na jeho ministry. Patkul, který už pod tímto panstvím nedoufal v bezpečí, myslel jen na to, jak se Švédsku pomstít. Přemluvil krále Augusta, aby vtrhl do Livonska a povolal tam Moskovany. Úspěch odpovídal tomu, co si od toho sliboval. Žádný nepřátelský generál neuškodil Švédům víc než on. Vysloužil si tím nenávist tak osobní, že švédský král nechtěl mír jinak než s výslovnou podmínkou, že mu bude vydán. Byl vydán; stálo ho to život na popravišti a švédského krále zatemnění jeho slávy. Ta mu v Sasku zřídila soudnou stolici, která ukládala zákony celému Severu, velmi rozsáhlé části Německa, ba i císaři, který se mu neodvážil nic odepřít a na němž žádal restituce a jiné velmi tvrdé věci. Byl v postavení, v němž mohl být diktátorem Evropy a dát podle své vůle uzavřít mír o španělském dědictví; všechny válčící mocnosti se k němu utíkaly. S Francií vycházel lépe a klonil se k ní víc než ke kterékoli z ostatních, a ty se ho všechny přes své úspěchy proti Francii, když byl takto usazen v Německu, bály do té míry, že by přistoupily na všechno, co by chtěl, jen aby neriskovaly, že tam se svou armádou postoupí dál a vysloví se proti nim. Největší králové jsou nešťastní. Piper byl jeho jediný ministr, který ho stále provázel; měl veškerou jeho důvěru. Král, zcela zaujatý vojskem, zásobováním a válkou, věnoval státním záležitostem jen povrchní pozornost, unášen touto hrdinskou vášní a láskou k pomstě. Císař a Anglie získali Pipera spoustou peněz a dalšími sliby. Takto prodaný Piper využil obou těchto vášní svého pána, aby ho vytáhl ze Saska a nechal ho hnát se za carem, aby ho sesadil z trůnu, jako to udělal s králem Augustem. Nic ho nemohlo od tak hazardního bláznovství odvrátit. Cíl i nebezpečí s ním spojené byly pro něho dvojím lákadlem. Piper ho v tom živil a vehnal ho do toho. Zrádce tam zahynul v žalářích Moskovanů; a jeho pán, který odtamtud vyvázl jen zázraky a který je od té doby sám konal s největší statečností srdce i ducha, se potom už jen zmítal a v Evropě už nic neznamenal, jak se ukáže v pravý čas.

Bonac, který byl v Gdaňsku pověřen královými záležitostmi v Polsku, dostal rozkaz, aby jeho jménem jel uznat a pozdravit nového krále Stanislava, jehož uznal císař i téměř celá Evropa. Cronström, švédský vyslanec, oznámil králi jménem švédského krále i jménem krále Stanislava, od něhož dostal pověřovací list, jeho nastoupení na polský trůn a abdikaci krále Augusta, saského kurfiřta.

Nespokojenci stále nesmírně znepokojovali císaře, kterého málem zajali na lovu dvě míle od Vídně, kde vypálili vesnice. Dobyli Štýrský Hradec, který jim byl zase odňat, aniž proto prováděli diverzi méně nepříjemnou. Rok zakončili tím, že porazili generála Heuslera a pobili mu čtyři tisíce mužů.

Sňatek arcivévody byl koncem října dojednán s princeznou wolfenbüttelskou, z téhož rodu jako tehdy vládnoucí císařovna a jako vévoda hannoverský, pozdější anglický král. Byla luteránka a vyučovali ji, aby přijala katolické náboženství. Protestanti věří, že katolíci docházejí ve svém náboženství spásy; dlouho to přiznávali a popírají to teprve od té doby, kdy se chtějí vyhnout síle argumentu, který se z toho proti nim vyvozuje. Říkám-li protestanti, myslím luterány a kalvinisty. Právě toto přesvědčení, které si uchovávají, způsobuje, že snadno přijímají katolické náboženství a dávají je přijmout svým dětem, najdou-li v tom výhody, zejména kvůli sňatkům, které by se jinak nemohly uskutečnit; a z opačného důvodu není jediného příkladu katolického knížete, který by se stal protestantem nebo to strpěl u svých dětí, ať už kvůli jakémukoli sňatku nebo jakékoli jiné výhodě.

Tažení ve Španělsku skončilo, po mnoha malých pevnostech, které se vzdaly nebo byly vzaty útokem, dobytím Cartageny. Posádka, kterou tvořil jen jeden pluk jízdy a jeden pluk pěchoty se třemi tisíci ozbrojených sedláků pod španělským polním maršálem, se vzdala vévodovi z Berwicku jako váleční zajatci a měšťanům byl zaručen jen život. Našlo se tam pětasedmdesát děl, z toho třicet bronzových, a tři moždíře. Bay o několik dní později ztekl po žebřících Alcántaru, kde byla posádka stejně početná jako jeho vojsko, z něhož ztratil jen tři nebo čtyři vojáky. Našel tam všechna děla, o která jsme tam přišli. Po těchto činech se armády rozešly a odebraly se do zimního ležení. Téměř všechna tato dobytá místa musela zaplatit výpalné a vynesla španělskému králi mnoho hotových peněz. Peterborough¹², který často poletoval z Anglie do Španělska, do Itálie, do Portugalska a po celé Evropě, dovezl v téže době arcivévodovi do království valencijského pomoc sto padesáti tisíc pistolí z kontribucí, které princ Evžen právě vybral v Milánsku a sousedních zemích. Král v téže době dal po své mši, před radou, uvést do svého kabinetu vévodu z Alby. Řekl mu, že pokládal za svou povinnost dát nepřátelům navrhnout jednání, aby se zjednal dobrý mír; že je odmítli; že je tedy třeba myslet už jen na válku a doufat, že bude v příštím tažení šťastnější, než byla v tomto. Vévoda z Alby, který se v tehdejší situaci těchto jednání velmi obával, vyšel z králova kabinetu s nesmírnou úlevou.

Když Císařští, kteří byli pod Thüngenem u Hagenbachu, v polovině listopadu přešli zpět za Rýn, rozdělil Villars svou armádu, aby odešla do zimního ležení. Zajel na Sáru prohlédnout tamní pevnosti a ke dvoru dorazil v prvních prosincových dnech. Vévoda z Noailles se v téže době vrátil z Roussillonu.

Princ z Rohanu přijel z Flander mezi prvními a král s ním ve svém kabinetu dlouho rozmlouval o bitvě u Ramillies a jejích následcích. Tuto důvěru nebylo lze přičíst ničemu jinému než tomu, že byl synem paní ze Soubise. Vedl si tam statečně; ale byl to člověk, od něhož se víc žádat nemělo. Rozuměl méně válce než dvoru, kde při velmi prostředním duchu podivuhodně vytěžil z naučení své obratné matky.

Surville vyšel z Bastily po uplynutí doby, kterou určili maršálové Francie, a král vzkázal vévodovi z Guiche, aby s sebou z armády přivezl La Barra. Ten mu ho po příjezdu představil a král ho hned dal uvést do svého kabinetu. Tam mu řekl, že měl se Survillem spor, v němž na něm nebyla žádná vina; že Surville byl potrestán; že on je starý důstojník, jehož pověst je už velmi dlouho upevněna; že ho tedy žádá jako svého přítele, aby mu svou zášť obětoval, a kdyby to nestačilo, žádá ho o to jako král a jako jeho pán; věří však, že se raději přidrží první části, a přeje si, aby to udělal ochotně, až je maršálové Francie usmíří. Lze si představit, jak La Barre odpověděl a jak se zachoval při řeči tak vzácné v ústech velkého krále a určené tak nepatrnému soukromníkovi jeho druhu. Maršálové Francie je o týden později usmířili, ale Surville zůstal zničen.

Paní z Châtillonu, dáma šatny Madame, požádala, aby směla odejít. Podržela si tisíc tolarů ze dvou tisíc, které měla, své byty v Palais-Royal a ve Versailles a místo dámy Madame, jaké od Monsieurovy smrti dostaly maršálka z Clérembault a hraběnka z Beuvronu. Byla mladší sestrou vévodkyně z Aumontu a obě si po celý život zakládaly na své důvěrné svornosti: obě se jmenovaly Brouilly a byly dcerami markýze z Piennes, rytíře řádu z roku 1661, který zemřel roku 1676 jako guvernér Pignerolu a zanechal jen tyto dvě dcery z manželství s jednou Godet des Marais, což jim v době přízně pana z Chartres, rovněž Godeta des Marais a jejich strýce, u paní z Maintenon velmi posloužilo. Byly to dvě velmi vysoké osoby, nejlépe urostlé u dvora; paní z Aumontu byla krásnější, paní z Châtillonu, bez krásy, mnohem milejší; obě se vdaly z lásky. Pan z Châtillonu, který byl nejlépe urostlým mužem ve Francii a jemuž jeho zjev zjednal u Monsieura štěstí, od něho přes odpor Madame dosáhl tohoto místa dámy šatny, když zemřela paní z Durasfortu, která jí byla od té doby, co se toho místa vzdala paní z Gordonu, jež předtím byla dámou šatny zesnulé Madame¹³; a aby se všechno urovnalo, král dovolil, aby Madame měla druhou dámu šatny — umíněně totiž chtěla paní z Châteauthiers, jednu ze svých dvorních slečen, které se díky tomuto místu začalo říkat „paní“. Láska mezi panem a paní z Châtillonu trvala jen pár let. Znesvářili se a hlučně se rozešli, a třebaže byli svými úřady nuceni trávit život na týchž místech a denně se potkávat, nikdy se nesmířili. Paní z Châtillonu nikdy nebyla s Madame příliš zadobře. Patřila nadmíru k velkému světu a soustavná služba ji obtěžovala. Při prostředním duchu si namlouvala, že ho má mnoho, a zesměšňovala se tím, že co nejvíc stavěla na odiv vybranou mluvu a slupku učenosti; byla lichotivá, posměvačná a zlá. Ona i její sestra byly zadobře s Monseigneurem a odjakživa patřily k dobrým přítelkyním princezny de Conti. Nikdy nebylo vidět krásnější pár ani pár tak vznešeného vzezření, jako byli pan a paní z Châtillonu.

Livry, který měl na svůj úřad prvního králova hofmistra listinu „brevet de retenue“ na čtyři sta tisíc livrů, dostal její zvýšení o šedesát tisíc livrů a nástupnictví v kapitánství Livry pro svého syna, když ho ženil s dcerou zesnulého prezidenta Roberta. Druhou si vzal des Marets, velký sokolník. Tento prezident Robert, který byl prezidentem účetní komory, byl velmi blízkým příbuzným pana z Louvois, dlouho armádním intendantem, mužem duchaplným, schopným a čestným, který však tolik miloval své potěšení, že z něho pan z Louvois nemohl nic udělat. Byl to největší a nejušlechtilejší hráč na světě a z lidí svého stavu ten, kdo se nejvíc stýkal s nejlepší společností. Zemřel už dávno. Pan z Beauvilliers měl dva bratry z druhého manželství svého otce, které vychoval se svými dětmi a kteří byli všichni čtyři přibližně stejného věku. Starší chtěl být duchovním a chtěl při tom setrvat, i když oba synové pana z Beauvilliers zemřeli. Mladší byl na Maltě, aby vykonal své karavany¹⁴; pan z Beauvilliers, který už měl jen jeho, ho odtamtud povolal zpět, aby z něho napříště učinil svého jediného syna. Přijel; pan a paní z Beauvilliers mu společně učinili velká darování a pan z Beauvilliers mu postoupil své vévodství, dal mu přijmout jméno vévody ze Saint-Aignan a oženil ho s jedinou dcerou Besmauxovou, nesmírně bohatou. Její matka byla dcerou Villacerfovou, její otec zemřel mladý. Besmaux, otec tohoto, byl gaskoňský šlechtic, který býval kapitánem gardy kardinála Mazarina a potom velmi dlouho guvernérem Bastily, kde nesmírně zbohatl. Vždy si uchoval vážnost u krále a jeho osobní důvěru. Než zbohatl, provdal svou dceru za Saumeryho, podvychovatele princů, na přímluvu a z volby pana z Beauvilliers. Je to ta, o níž jsem mluvil v souvislosti s panem z Duras. Její neteř, dědička bez otce i matky — starý Besmaux zemřel už dávno —, závisela na své tetě z otcovy strany a na Villacerfovi, prvním hofmistrovi vévodkyně z Bourgogne, svém strýci z matčiny strany.

Sňatek byl tedy brzy uzavřen. Pan a paní z Beauvilliers je vzali k sobě do Versailles jako své děti; paní z Beauvilliers s nimi také tak jednala. Její vždy důsledné chování k nim bylo mistrovským dílem manželské lásky. Oddala se této výchově s hrdinskou odvahou. Mnohokrát jsem viděl, když jsem s ní býval večer sám, jak pro ně posílá ve chvíli, kdy se měla k večeři sejít ta nejužší a nejdůvěrnější společnost, jak jí z očí kanou velké slzy, jak mi přiznává, co ji stojí vzpomínka na smrt jejích dětí, každou chvíli obnovovaná náhradním synem a náhradní snachou; pak jak zatlačuje slzy, aby si jich nikdo nevšiml, zvláště oni, jak mi je chválí a říká, že není jejich vina, že ztratila své děti; že není-li to útěcha pro ni, je to přece útěcha pro pana z Beauvilliers, a to je pro ni vše; a jakmile přišli, jak je zahrnuje laskavostmi a všemožnými projevy přátelství. Po celý život s nimi jednala jako se svými vlastními a nejmilovanějšími dětmi, s účastí a péčí, jaké nelze vyjádřit; pan z Beauvilliers stejně. Všechna tato opatření se dála ve shodě s panem z Mortemartu a paní jeho matkou, aby neutrpěla újmu práva jeho ženy, dcery pana a paní z Beauvilliers, která zachovali až příliš úzkostlivě.

Bergeyck přijel z Flander koncem listopadu. Chamillart ho ubytoval, hradil mu výlohy a večer ho představil králi u paní z Maintenon. Nejprve baron, potom hrabě (po pravdě ani jedno, ani druhé, leda po způsobu našich ministrů), byl to muž z Flander a z lepší rodiny, než bývají oni obvykle, který ke konci vlády Karla II. pracoval ve financích Nizozemí, kterého tam bavorský kurfiřt našel velmi zaměstnaného a kterého tam po smrti španělského krále ponechal. Jeho schopnost a přímost k němu vzbudily důvěru; jeho věrnost a horlivost jí odpovídaly a k tomu měl mnoho ducha, rozumu, rozhledu a správného úsudku, velkou lehkost v práci i v jednání s lidmi, velkou mírnost ke každému i ve způsobu vládnutí, velkou skromnost, naprostou nezištnost a mnoho záměrů. Dalo se o něm říci, že je to muž velmi vzácný, který dokonale znal nejen finance, ale všechny záležitosti Nizozemí a všechny, kdo tam byli nebo mohli být zaměstnáni; při všech těchto vlohách byl velmi pracovitý a pilný a ve všem měl neobyčejnou přesnost a prostotu. Brzy byl postaven ke kormidlu záležitostí těchto zemí za Španělsko.

Byl to muž, který se nikdy nedral dopředu a který také nikdy nemluvil proti svému přesvědčení, ale byl pevný ve svých názorech a dovedl je postavit do plného světla; a když vyložil všechny své důvody, poslouchal právě tak, jako by se řídil jimi, a ne rozkazy opačnými nebo odlišnými od toho, co pokládal a vyložil za lepší. Dlouho byl na prvním místě. Když je opustil, žil ještě několik let spokojeně a v ústraní a už se do ničeho nemíchal; byl to velmi poctivý člověk, vůbec ne bohatý, a pro svou rodinu nikdy nic neudělal. Byly by se od něho získaly velké a užitečné služby, kdyby mu vždy věřili, zvláště ke konci, a kdyby ho užívali až do konce jeho dlouhého a bezúhonného života. Ve Versailles pobyl krátce a v Paříži vůbec ne, hodně pracoval s Chamillartem a krále viděl v soukromí s ním i mezi čtyřma očima. Chamillart ho měl velmi rád, stejně jako všichni naši ministři a generálové, a král s ním jednal přátelsky a s vyznamenáním. Při různých cestách, které ke dvoru podnikl, se na veřejnosti neukazoval. I v ústraní si uchoval velkou vážnost ve Flandrech, kde byl všeobecně milován, vážen, ctěn a oplakáván. To jsou ony poklady, které králové zřídka dovedou poznat a u nichž je ještě vzácnější, aby se jim neznechutily. Sem jezdil zřídka a vždy jen nakrátko.

Pan z Vendôme, když objel flanderské přímořské pevnosti a celé to sousedství moře, přijel do Versailles v prvních prosincových dnech a dlouho rozmlouval s králem. Byl přijat dobře, protože to byl pan z Vendôme, ale rozdíl proti jeho dvěma posledním návratům byl naprostý. Tento obnovitel ve Flandrech nic nenapravil a nechal tam nepřátele dělat, co chtěli. Z Itálie se nikdo nevracel, kdežto z Flander ano. Ti, kdo odtamtud přijížděli, nepoznali hrdinu, jakého čekali: našli tam jen nezměrnou povýšenost, řeči všeho druhu ještě nezměrnější, z nichž se však nic nesplnilo, lenost zacházející až do nedbalosti a prostopášnost, která udivovala i ty nejméně zdrženlivé. Když se sešli s těmi, kdo se vraceli z Itálie, neshledali, že by byli různého mínění. Maska spadla; ale protože král, vždy zaujatý a toužící být zaujat ještě víc, udával všem tón, protože Vendômovy opory byly známé a obávané a protože hlupáků a nízkých lidí je vždy nejvíc, zůstal Vendôme, ve skutečnosti zbavený všeho, nadále hrdinou podle jména. Jeho bratr nebyl v Římě dlouho, a už se tam nudil. Nenašel tam ani ochotu, ani vážnost; jeho nároky na hodnost ho odsunuly stranou a osamotily; jeho pověst, podpořená životem, jaký tam vedl a jehož se nemohl a ani by neráčil vzdát, mu vynesla opovržení. Odjel do Janova, kde doufal v lepší přijetí a v pohodlnější život.

Ani by mě nenapadlo čmárat na tento papír o operaci píštěle, kterou Maréchal provedl Courcillonovi, jedinému synu Dangeauovu, v jeho domě ve městě Versailles, nebýt krajní směšnosti, která ji provázela. Courcillon byl velmi statečný mladý muž, který měl jeden z pluků po zesnulém kardinálovi z Fürstenbergu, vynášející velmi mnoho. Měl mnoho ducha, a to i vzdělaného, ale celý obrácený k žertům, vtipným slovům, zlomyslnosti, bezbožnosti a k nejšpinavější prostopášnosti, za jejíž plod byla tato operace veřejně pokládána.

Jeho matka, o níž jsem mluvil při příležitosti jejího sňatku, žila v nejtěsnější důvěrnosti s paní z Maintenon; ty dvě jediné ode dvora i z Paříže nevěděly, jaký život Courcillon vede. Paní z Dangeau, která ho vášnivě milovala, byla velmi zarmoucena a nedokázala ho opustit ani na chvilku. Paní z Maintenon sdílela její trápení a začala jí každý den chodit dělat společnost u hlav Courcillonovy postele až do hodiny, kdy k ní chodil král, a velmi často tam přicházela už ráno a obědvala tam. Paní z Heudicourt, jiná důvěrnice paní z Maintenon, o níž jsem také mluvil, tam byla připuštěna, aby je bavila, a jinak téměř nikdo. Courcillon jim naslouchal, mluvil s nimi o zbožnosti a o úvahách, k nimž ho jeho stav přivádí; a ony se mu obdivovaly a rozhlašovaly, že je to světec. Heudicourtová a těch pár dalších, kdo všechny ty řeči poslouchali a kdo toho ptáčka znali — občas na ně pokradmu vyplázl špičku jazyka —, nevěděli, co počít, aby se nerozesmáli, a když odtamtud odešli, nemohli se zdržet, aby to potichu nevyprávěli svým přátelům. Courcillon, který shledával, že je to velká čest mít každý den paní z Maintenon za ošetřovatelku, a který při tom chcípal nudou, se vídal se svými přáteli, když ona a jeho matka večer odešly, naříkal jim nad tím tím nejbláznivějším a nejfraškovitějším způsobem na světě a zesměšňoval před nimi své pobožné řeči i jejich důvěřivost, takže po celou dobu té nemoci to byla podívaná, která bavila celý dvůr, a napálení paní z Maintenon, na něž se ji nikdo neodvážil upozornit a které v ní natrvalo zanechalo přátelství a uctivou vážnost ke Courcillonově ctnosti; tu vždy uváděla za příklad a týž dojem získal i král, aniž se Courcillon po svém uzdravení namáhal tak vzácnou přízeň pěstovat, aniž ze svého obvyklého chování cokoli slevil, aniž si paní z Maintenon kdy čehokoli všimla a aniž kvůli jeho nedbalosti dokonce i vůči ní ochladla v citech, které k němu pojala. Je třeba to říci: vyjma vznešeného umění, s nímž vládla a zacházela s králem, byla to jinak královna napálených.