Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola šestnáctá

Opomenutí. — Spory, které vede kníže z Guéméné proti vévodovi z Rohanu o jméno a erb Rohanů. — Předmět tohoto sporu. — Směšná příčina tohoto sporu. — Řešení, které měl vévoda z Rohanu zvolit. — Králova omluva na plné kapitule za tři jediné vévody, kteří měli potřebný věk a nebyli zahrnuti do jmenování roku 1688. — Důvody králova odporu k vévodovi z Rohanu. — Tajný důvod, proč vévoda z Rohanu v tomto sporu umíněně vytrvá. — Rozruch kolem sporu. — Počínání paní ze Soubise, — která docílí, že si jej král vyhradí k vlastnímu rozhodnutí. — Zvláštní rada, na níž se o sporu rozhoduje. — Vévoda z Rohanu vyhrává svůj spor úplně, za veřejného souhlasu. — Nevázanost stížností Rohanů, které je přivedou k tomu, že je musí odvolat a omluvit se Monseigneurovi vévodovi z Bourgogne a vévodovi z Beauvilliers. — Král ušetří knížete z Guéméné osobního holdu vévodovi z Rohanu, který jej králi pro tentokrát povolí složit prostřednictvím zmocněnce. — Větev Gué de l’Isle neboli du Poulduc z rodu Rohanů, napadená paní ze Soubise, uhájena kontradiktorním rozsudkem bretaňského parlamentu. — Pronásledování otce Lobineaua, benediktina, a zmrzačení jeho Dějin Bretaně.

Ať jsem se až dosud sebevíc snažil nejen říkat jen tu nejpřesnější pravdu, ale také ji řadit v přesném časovém pořádku, v němž se udály věci, které pokládám za hodné zapsání, musím přiznat, že mi dvě unikly: jedna se týká rodu Rohanů, druhá rodu Bouillonů, první je z roku 1703 a druhá rovněž z téhož roku. Než půjdu dál, musím tedy tuto chybu napravit hned, jak jsem si jí všiml.

Čtenář si jistě vzpomene, co bylo vyloženo (tom II, s. 137; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola osmá) o rodu Rohanů a o různých stupních umu a štěstí, které jej vynesly k postavení, jehož nyní požívá. Je třeba promluvit o prvním povýšení vikomtství Rohan na vévodství-pairii ve prospěch slavného vévody z Rohanu¹, zetě proslulého prvního vévody ze Sully, o sňatku jeho jediné dcery s Jindřichem Chabotem a o druhém povýšení Rohanu ve prospěch tohoto Jindřicha Chabota, a konečně o procesu, který rod Rohanů zahájil proti vévodovi z Rohanu, jedinému synovi z tohoto manželství, aby jeho mladší děti přiměl vzdát se jména a erbu Rohanů; to je ono opomenutí, které je třeba napravit.

První a slavný vévoda z Rohanu zemřel roku 1636.² Jeho vdova ho přežila až do roku 1660; oba zůstali až do smrti zarytými hugenoty. Jindřich IV. povýšil vikomtství Rohan na vévodství-pairii ve prospěch tohoto Jindřicha z Rohanu roku 1603 a téhož roku bylo povýšení registrováno v parlamentech v Paříži a v Bretani. Listina o povýšení obsahovala tuto klauzuli: že vymře-li mužská linie, hodnost vévody a paira zanikne. Klauzule nabyla účinku smrtí téhož vévody z Rohanu, který zanechal jen jedinou dceru, narozenou roku 1617, tehdy snad největší dědičku v celém království. Tato okolnost spolu s jejím vyznáním způsobila, že její provdání naráželo za otcova života i ještě velmi dlouho potom na samé obtíže. Vévoda z Rohanu a po něm jeho ovdovělá vévodkyně ji chtěli dát jen hugenotovi, jako byli sami. Hned se v tomto vyznání nenašla žádná partie, která by se pro ni hodila, hned ti, které by byli vyslyšeli, narazili na odpor krále a poté královny regentky, kteří chtěli tato velká pozemková panství v Bretani vyrvat takzvanému reformovanému náboženství — v provincii tak blízké Anglii, obklopené ze tří stran mořem a takové, které tehdejší doba ještě dovolovala žárlivě střežit svá privilegia. K těmto obtížím se přidala ještě jedna, která některé nápadníky zastavila. Byl to proces onoho Tancréda³, který se vydával za jejího vlastního bratra po otci i po matce; ten proces byl příliš slavný a příliš známý, než abych se tu zdržoval jeho výkladem, a skončil teprve Tancrédovou smrtí: padl neženatý roku 1649 v boji na předměstí Saint-Antoine.

Slečna z Rohanu se zatím nudila v neprovdaném stavu, jemuž neviděla konce, pod křídly žárlivé a přísné matky. Psal se rok 1646, uprostřed nepokojů za regentství; bylo jí dvacet osm let. Zalíbil se jí Jindřich Chabot, pán ze Saint-Aulaye, jeden z nejlépe rostlých a nejpříjemnějších mužů ve Francii, jen o rok starší než ona, pravnuk Guye Chabota, pána z Jarnacu, tolik proslulého oním slavným soubojem, v němž 10. července 1547 v ohrazeném kolbišti, v přítomnosti krále Jindřicha II. a celého jeho dvora, zabil Františka z Vivonne, pána z La Châtaigneraie. Saint-Aulaye se těšil důvěrné přízni Gastona a pana Prince⁴, kteří mu v době, kdy mohli téměř všechno, posloužili tak dobře, že tento velký sňatek prosadili navzdory vévodkyni z Rohanu. Ta proti spříznění samému neměla co namítnout, ale bědovala nad majetkem a postavením, jichž Saint-Aulaye skutečně neměl ani trochu, a ještě víc ji pobuřovalo, že její dcera, kterou tak dlouho chovala pro nějakou velkou partii svého vyznání, si i s tak velkým jměním bere katolíka zbaveného všech darů štěstěny. Marně křičela a bránila se; dceři bylo dvacet osm let: opřena o Monsieura, o pana Prince a o autoritu královny regentky, zaslala matce uctivé výzvy a vdala se.

Mocní ochránci tohoto šťastného manžela dovedli využít zuřivosti matky i mnohých jejích příbuzných, až příliš dobře podložené ženichovou holotou. Tím mu v prosinci 1648 vymohli listiny o novém povýšení vévodství-pairie Rohan pro něho a pro syny, kteří se z tohoto manželství narodí. Vymohli mu také slib prvního guvernérství provincie, které se uprázdní; roku 1647 dostal Anjou. Toto povýšení nemohlo být hned registrováno kvůli nepokojům u dvora a ve státě. Mezitím se královna a kardinál Mazarin⁵, nespokojení s Gastonem a s panem Princem, mstili mimo jiné na novém vévodovi z Rohanu a registraci bránili. Je známo, jakým způsobem byla tato záležitost nakonec dovršena navzdory dvoru, který byl v době vrcholících nepokojů z Paříže pryč. V pondělí 15. července 1652 přivedli Monsieur a pan Princ vévodu z Rohanu do velké komory, kde se o totéž pokusili už dvakrát, ale napotřetí svou autoritou dosáhli toho, že povýšení bylo registrováno a že pan z Rohanu hned nato složil přísahu a zaujal místo jako vévoda a pair z Rohanu.

Netěšil se z toho dlouho a zemřel o tři roky později, 27. února 1655, ve třiceti devíti letech, poté co hrál velkou roli ve všech nepokojích a intrikách své doby. Zanechal jediného syna, totiž vévodu z Rohanu, o němž je zde řeč, krásnou a zářivou paní ze Soubise, paní z Coëtquen a druhou manželku knížete z Espinoy, babičku vévody z Melunu, jímž tato větev vymřela, a brzy nato i celý velký a slavný rod Melunů.

Bylo třeba vyložit to všechno, než přistoupím k věci samé, a je ještě nutné říci, že vévoda z Rohanu nejenže nebyl povahy vlídné a povolné, jak jsme viděli při našem procesu s panem z Luxembourgu, ale že choval starou zášť vůči paní ze Soubise, která je rozdělovala po celý život, i v obdobích jejich usmíření. Jejich matka, sama z rodu Rohanů, dávala vždy najevo velmi silnou zálibu v paní ze Soubise, své starší dceři, jednak z lásky k ní, jednak snad ještě víc proto, že ji provdala za pana ze Soubise, Rohana jako ona. Kromě žárlivosti a hořkosti, které tato záliba vyvolala, byl vévoda z Rohanu přesvědčen, že jeho matka poskytla panu a paní ze Soubise na jeho úkor všechna přímá i nepřímá zvýhodnění, jaká jen mohla. Pan ze Soubise byl v té době velmi chudý, pan z Rohanu měl být nesmírně bohatý, a to z majetku rodu Rohanů; jeho matka představovala starší linii rodu, třebaže jí nebyla. Jan II., předposlední vikomt z Rohanu v přímé linii prvorozených rodu Rohanů, zanechal dva syny a dvě dcery: starší syn, po otci vikomt z Rohanu, zemřel bezdětný v manželství s Františkou z Daillonu du Lude; druhý, už vysvěcený na biskupa v bretaňské Cornouaille, nastoupil po vikomtovi z Rohanu a zdědil všechen majetek. Obě dcery se provdaly za dva Rohany: starší za druhého syna slavného maršála z Gié, mladší za pána z Guéméné, jehož větev byla starší než větev Gié, ale co do majetku byla až druhá, protože snacha maršála z Gié jako starší sestra paní z Guéméné odnesla vikomtství Rohan a všechen majetek rodu. Pravnukem z tohoto sňatku dědičky starší větve Rohanů s druhým synem maršála z Gié byl pak vévoda z Rohanu, otec oné dědičky, která si vzala Chabota, pána ze Saint-Aulaye, otce vévody z Rohanu, o němž je řeč, a ten Chabot, jak bylo řečeno, neměl nic nebo téměř nic. Tato velká majetková nerovnost s tak velkou dědičkou, kterou si bral, mu v manželské smlouvě vnutila podmínku, že děti z tohoto manželství budou navždy, i se svým potomstvem, nosit jméno a erb Rohanů; to se bez nejmenší obtíže dodržovalo až do doby, o níž budu mluvit.

Těsně před roztržkou s Anglií, po nástupu Filipa V. na španělský trůn, poslal vévoda z Rohanu své dva nejstarší syny na cestu do Anglie. Starší nesl jméno knížete z Léonu, druhý jméno rytíře z Rohanu⁶. V Londýně vedli výdaje přiměřené svému stavu; u tamního dvora je velmi vlídně přijali a stýkali se důvěrně se vším, co tam bylo nejpřednějšího. Současně se v Londýně ocitl i kníže z Guéméné⁷, týž, o němž jsem se zmínil v souvislosti s naším procesem proti panu z Luxembourgu, což mě zbavuje povinnosti ho tu znovu líčit. Z nečinnosti a nudy se přeplavil přes moře koupit koně. V Londýně žil jako v Paříži, v lakotě a v ústraní, a nestýkal se s nikým, kdo by měl jméno, úřad nebo postavení. Kontrast se skvělým vystupováním knížete z Léonu a rytíře z Rohanu se ho i přes jeho tupost dotkl, aniž však chtěl udělat cokoli z toho, co by ho mohlo uvést do lepší společnosti a zjednat mu vážnost. Byl hlavou rodu Rohanů; krajní hloupost pýše nebrání; namluvil si, že ho přehlížejí kvůli jménu Guéméné, kdežto jméno Rohan zjednává rytíři z Rohanu a jeho bratrovi všechny ty pozornosti, z nichž on nezakusil ani jednu, protože si myslel, že Angličané chovají vzpomínku na slavného vévodu z Rohanu, na roli, kterou hrál v náboženských válkách, a na jeho bratra Soubise, který u nich zemřel⁸. Plný této zlosti se vrátil přes moře a pojal úmysl přimět děti vévody z Rohanu, aby se vzdaly jména a erbu Rohanů.

Potřeboval čas, aby si dal svůj plán posoudit a uvedl ho ve skutek. Není tak špatné věci, aby se pro ni nenašli advokáti lační výdělku, kterým jsou následky celkem lhostejné. O takové neměl nouzi; a když usoudil, že může proces zahájit, dal průchod své nevrlosti z oné cesty a bez jakékoli předchozí zdvořilosti poslal vévodovi z Rohanu soudní obsílku. Žaloba zněla na to, aby se jeho děti i jejich potomstvo vzdaly jména i erbu Rohanů, neboť nosit jedno i druhé smí jedině on sám, kvůli svému titulu vévody z Rohanu, a po něm jen jeho nejstarší syn, a tak dále postupně. Pan z Rohanu nic takového nečekal, a protože podmínka manželské smlouvy jeho otce se přes šedesát let dodržovala bez obtíží a bez odporu kohokoli, měl dobrý důvod pokládat se v tomto ohledu za nedotknutelného a chráněného před jakýmkoli rušením.

Člověk rozumnější než on, který by svou původní velikost cítil méně neobratně, by měl v této situaci snadnou hru. Chabotové jsou známi už před rokem 1050, s lény a v úlohách tehdejších velkých pánů. Jejich velká panství, jejich velká spříznění — sňatky, jimiž pojímali ženy z velkých rodů, i sňatky, jimiž do nich provdávali své dcery —, jejich vysoké úřady až po korunní hodnostáře včetně, to vše se dlouho udržovalo v různých větvích tohoto rodu; a jakkoli je rod Rohanů slavný, jen nesmírný majetek mohl mladšího syna Chabotů, který žádný neměl, přimět, aby se vzdal svého jména kvůli jakémukoli jinému, neboť pokud jde o erb, ponechali si vždy přinejmenším své „chaboty“⁹ v rozčtvrceném štítě. Pan z Rohanu tedy mohl sehrát dobrou úlohu, krásnou a čestnou, ať by věc dopadla jakkoli: zajít se svými nejbližšími příbuznými a několika přáteli jako hodnověrnými svědky k panu z Guéméné, poděkovat mu, že ho chce laskavě zbavit jha svého jména, přinést mu manželskou smlouvu svého otce a říci mu, že tyto smlouvy jsou základními zákony rodin, a tato navíc obzvláště posvěcena autoritou krále, takže ani jeden z nich není stranou oprávněnou na ni sáhnout, ale že je připraven jít s ním a společně požádat krále, aby ráčil jejich společné přání potvrdit aktem své moci, a rovněž s ním k témuž cíli podat králi nebo parlamentu jakékoli žádosti, které by k tomu vedly; pak na něho naléhat, aby věc dovedl do konce, sám se o úspěch horlivě přičiňovat a dávat najevo, že je opravdu nadšen nadějí, že bude moci přijmout zpět své jméno a erb, a zajít dokonce tak daleko, že dá soudní mocí vyškrtnout jméno Rohan ze své manželské smlouvy, ze smluv svých tří sester a ze všech hlavních listin svých i jejich.

Takovým postupem by nebylo žádné rozhořčení ani žádné spory, jen drtivá povýšenost působící pouhou svou vahou, na kterou si přesto pan z Guéméné jako útočník ani jeho lidé nemohli stěžovat. Kdyby věc vyšla, pan z Rohanu by byl zbaven jha a vrácen svému jménu a erbu, dost starým a slavným, aby na ně mohl být hrdý, a jako takové dost známým, takže by mu za to svět místo výtky byl vděčen — a na jméno a erb, které tak ochotně pomáhal setřást, by to vrhlo nepříjemný stín. Kdyby naopak král a soudy shledali pouta podmínky manželské smlouvy nerozvazatelnými, hanba za ten podnik by padla jedině na pana z Guéméné, a to dvojnásob: jednak že se do něho pustil proti vší rozumnosti a možnosti, jednak že dal panu z Rohanu příležitost, aby bez urážky projevil, jak málo si cení jména a erbu Rohanů ve srovnání s tím, být vrácen svému vlastnímu.

Ale klidná, prostá povýšenost, vyplývající z povahy věcí, bez příměsi nemístné cti a ješitnosti, nebyla něčím, co by mohlo vzejít z pana z Rohanu. Raději se ponížil, ba zostudil, ve falešné domněnce, že se povyšuje, a vystavil se skutečnému pokoření kvůli rozmaru falešně křičet o pokoření.

Takové vznešené a rozumné rozhodnutí měla podpořit ještě jedna úvaha. Viděli jsme (tom II, s. 156; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola desátá) i na jiných místech těchto Pamětí, jaký vliv měla paní ze Soubise. Ona a její bratr se navzájem dokonale nenáviděli a on nemohl nevědět, že ani král ho nemá o nic raději. Kromě běžného života, v němž vždy zakoušel samá příkoří, nemohl zapomenout na podivné prohlášení krále na kapitule řádu roku 1688, kde byli jmenováni rytíři onoho velkého jmenování. Král, kterému bylo nepříjemné, jakou křivdu činí vévodům ve prospěch lotrinského rodu, k níž se však zavázal už dávno, aby dosáhl toho, po čem nejvíc toužil, jak jsme viděli (tom I, s. 9; v tomto vydání Díl I, Tom 1, kapitola první), neváhal se vévodům veřejně omluvit za ty tři jediné z nich, kteří měli potřebný věk a které do jmenování nezahrnul, a uvést důvody. Byli to páni z Ventadour a z Brissacu¹⁰, můj švagr a bratr maršálky z Villeroy, a pan z Rohanu. O prvním král řekl, že nechtěl vystavit svůj řád po krčmách a nevěstincích Paříže; o druhém, že se nemohl odhodlat prostituovat ho v místech ještě hanebnějších — a to na plné kapitule řádu; o panu z Rohanu nakonec, že u toho není co říci, kromě toho, že ho nikdy neměl rád a že aspoň jednoho takového musí nechat projít jemu, králi. Bylo to jasné. Kromě toho, že byl vévoda z Rohanu muž duchaplný a velmi nepříjemné povahy, král, který chtěl, aby se na dvorské úřady, zvláště ty, které k němu měly nejblíže, hledělo jako na nejvyšší štěstí, mu nikdy neodpustil, že zrušil svůj sňatek s jedinou dcerou vévody z Créqui, aby si vzal jedinou dceru Vardesovu. Král měl vévodu z Créqui velmi rád a udělil mu pro jeho zetě nástupnictví v jeho úřadu prvního šlechtice své komory, kdežto Vardes byl už dlouho vypovězen do Languedocu, protože se osobně provinil proti králi v podstatné věci, což mu král nikdy neodpustil. Paní ze Soubise navíc nijak nepřispěla k tomu, aby krále vůči bratrovi obměkčila. Byla celá rohanovská a opojená postavením, které zjednala svému manželovi a dětem. Ze všech těchto důvodů nebylo pochyb, že v tomto případě bude stát na straně pana z Guéméné proti bratrovi a že tento další vliv na krále, tak nepříznivě naladěného, i na ministry, kteří se jí všichni báli a nesmírně ji šetřili, bude pro věc vévody z Rohanu velmi nebezpečný.

Ale nastal čas chimér; jedna se usadila v hlavě vévody z Rohanu — vyšla najevo teprve o něco později, jak bude na svém místě poznamenáno — a ta ho, jakkoli byla pošetilá, strhla k tomu, aby hájil jméno a erb Rohanů pro své děti a jejich potomstvo. Dotčen tím, že se nestal rytířem řádu, byl by chtěl, aby se věřilo, že je nepravdivé to, co dala paní ze Soubise zapsat do řádových rejstříků místo toho, co tam král nařídil zapsat a co jsem zaznamenal (tom II, s. 159; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola desátá), a namluvit lidem, že ho postihl týž osud jako Rohany. Odtud si s léty pomalu vbil do hlavy, že bude nárokovat totéž postavení, jehož se oni těší, protože mu jeho matka přinesla všechen jejich majetek. Jeho matka jako svobodná nikdy taburetku neměla; jeho matka byla hlavou rodu Rohanů jen co do majetku; před komedií Georges Dandin, v níž pan a paní de Sotenville tvrdí, že šlechtictví se předává lůnem matky¹¹, nikdo nikdy podobný nárok nevznesl. Ale protože zkušenost s mnohými ukazuje, že stárnutím udělaly za našich dnů nároky a chiméry kariéru, doufal pan z Rohanu v týž úspěch té své, a jeho děti rovněž, jak uvidíme po něm. Až dosud se jí však zdar nedostavil.

Ať už vévodu z Rohanu vedlo cokoli, spustil křik nad urážkou, která se mu stala, a myslel jen na to, jak ji odrazit a udržet se v právu nabytém manželskou smlouvou svého otce. Spor se rozběhl s největším hlukem a s nejméně šetrnou hořkostí. Na počátku roztržky si paní ze Soubise zachovávala jakýsi stud. Jméno, které přijala ve své manželské smlouvě a ve všech listinách, v nichž do té doby vystupovala, ji nutilo, aby nějaký čas plula mezi dvěma proudy. Jejímu bratrovi taková neutralita, která — po pravdě řečeno — byla jen zdánlivá, nestačila. Rozzlobil se; koudel mezi nimi nebylo těžké znovu zapálit. Paní ze Soubise předstírala, že ji strhla autorita manžela a zájem dětí. Odhodila masku, postavila se do čela poradců pana z Guéméné a otevřeně s ním spojila síly. Jejím vlivem se král rozhodl vyhradit si věc k vlastnímu rozhodnutí a zároveň prohlásil, že k radě depeší připojí finanční radu, aby věc posoudily v jeho přítomnosti; a pověřil výbor rady stran¹² pana d’Aguesseau¹³, aby věc připravil a poté zasedl mezi soudci v jeho kabinetě spolu s oběma radami. To vše rozmnožovalo počet soudců vlastně jen o tento výbor; a d’Aguesseau byl navíc členem finanční rady. Paní ze Soubise tak měla co dělat jen se čtyřmi státními sekretáři za radu depeší, s kancléřem a vévodou z Beauvilliers, kteří zasedali ve všech radách, s Pelletierem de Sousy a s d’Aguesseau za finanční radu, jejímiž byli členy, s Desmaretsem a Armenonvillem, kteří do ní zasedali jako ředitelé financí, se třemi státními radami z výboru pana d’Aguesseau a s dvorním referendářem jako zpravodajem. To vše byl tedy dvůr, její půda a její říše, kromě tří posledních, a i u nich doufala, že žádný z nich nebude chtít rozhněvat krále, jehož náklonnost byla dost veřejně známá — zvláště ne zpravodaj, který si jako všichni dvorní referendáři musel teprve udělat kariéru, získat intendanturu a touto cestou dospět k místu státního rady, což je maršálská hůl tohoto řemesla. Soudci měli být také Monseigneur a monseigneur vévoda z Bourgogne, který zasedal ve všech radách.

Spisy tedy létaly z obou stran. Veřejnost je dychtivě četla, a to i v cizích zemích. Rod Rohanů na tom tratil. Netroufal si napadnout rod Chabotů, ale chtěl se povznést nad veškerou šlechtu jako knížata, která patří do zvláštní třídy nad obecnou úrovní. Tato povýšenost, nepodložená jakýmikoli důkazy, popudila jak skutečná knížata, tak ty, kdo jimi nebyli, a zjednala velký ohlas a velkou přízeň spisům vévody z Rohanu, který, aniž rovněž napadal rod Rohanů, rozcupoval jejich chiméru na kusy, a to bez jakékoli odpovědi, jež by měla sebemenší zdání oprávněnosti či sebelehčí oporu. Musely se použít lži a protimluvy, které byly ihned a nemilosrdně odhaleny a jen zvětšily stranickost a rozhořčení veřejnosti. Mnozí lidé, kteří byli dosud líní věc prozkoumat a snadno věřili na slovo, tuto knížecí hodnost prohlédli. Nejhorší bylo, že monseigneur vévoda z Bourgogne, který četl všechno z obou stran se soustředěním člověka, jenž se chce poučit, aby mohl spravedlivě soudit, byl uveden do obrazu o tom, co bylo pro postavení, na něž se Rohanové povznesli, tak důležité zatajit před princem, který měl jednou vládnout a miloval řád a pravdu, a že i sám král byl v průběhu sporu vyveden z omylu v mnoha podstatných věcech, které mu paní ze Soubise dlouho a pozvolna vštěpovala.

Po celou dobu přípravy však měla veškerou přízeň paní ze Soubise. Neudělal se v ní jediný krok bez králova pokynu a král věc urychloval nebo zdržoval podle své libovůle. Konečně, když bylo vše připraveno, věnoval král rozhodnutí této při celé odpoledne; Monseigneur se neobtěžoval přijít. Štrasburský koadjutor, pozdější kardinál z Rohanu¹⁴, dotčen slabostí jejich spisů, vydal ke konci jeden vlastní, od něhož si sliboval zázraky. Nebylo v něm však nic než nemírná a nepatřičná jedovatost bez jakékoli nové opory, což definitivně pobouřilo lidi všech stavů, kteří už neskrývali, že straní vévodovi z Rohanu.

V předvečer rozhodnutí se maršálka z La Mothe, babička princezny z Rohanu, v čele celé této rodiny postavila ke dveřím králova kabinetu, když se vracel z mše, aby mu předala nový spis. Koadjutor se mezitím procházel po galerii s velikým výrazem sebedůvěry a převahy, jako syn štěstěny a lásky v domě své matky. Rozhlašoval tam mimo jiné, že se nikdo nemá divit, jsou-li příslušníci jeho rodu, tak vysoko povznesení svým původem nad šlechtu království, žárliví na své jméno a nesnášejí-li, že je nosí jiní. Dvůr byl velmi početný. Markýz z Ambres, který ho poslouchal se svou obvyklou mlčenlivostí, tomu nakonec nedokázal odolat a svým fistulovým hlasem a s troufalým výrazem mu řekl: „Tomu se říká hájit odpornou věc ještě odpornějšími řečmi,“ a obrátil se k němu zády. Tento veřejný a tak málo šetrný výpad, jemuž četní přítomní svým postojem a výrazem tleskali, mladého a krásného preláta tak vyvedl z míry, že neodpověděl ani slovo a už se neodvážil řečnit.

Nazítří se táž družina postavila ke dveřím králova kabinetu, když tam vcházeli soudci, a naproti ní vévoda z Rohanu, doprovázený jen svou manželkou vévodkyní a jejich nejstarším synem. Vévoda z Rohanu prosil krále, aby byla věc rozhodnuta alespoň bez polovičatostí a bez možnosti návratu, a dostalo se mu suché odpovědi, že se mu dostane spravedlnosti. Podle toho, jak se znaly všechny osoby, které měly soudit, se jejich mínění dala předem odhadnout, a lidé se zmýlili jen právě o tolik, kolik bylo zapotřebí k vynesení rozsudku. Bylo také vidět, že hlasy pro vévodu z Rohanu budou vysloveny jen nevýrazně, lidmi, které vede jejich svědomí, ale kteří jsou zvyklí držet se v úzkých mezích povinnosti, nikdy se pro věc nezapalovat a ještě méně chtít prosadit svou. Když soudci vešli, přistoupil král k Chamillartovi, s nímž byl nejdůvěrnější, a zeptal se ho tiše, pro koho bude hlasovat. Chamillart mu pošeptal do ucha, že pro paní ze Soubise; neboť pan z Guéméné už nějaký čas ustoupil do pozadí a celá věc se nazývala už jen spor vévody z Rohanu s paní ze Soubise.

Jakmile všichni zaujali místa, ještě než zpravodaj otevřel ústa, řekl král: „Pánové, jsem povinen spravedlností každému a chci ji v záležitosti, kterou budu soudit, vykonat přesně; velmi nerad bych se v ní dopustil jakékoli nespravedlnosti; ale milost nedlužím nikomu, a upozorňuji vás, že vévodovi z Rohanu nechci prokázat žádnou.“ A hned nato přelétl pohledem celé shromáždění a vyzval zpravodaje, aby začal. Lze si představit, jaký dojem tato tak neobvyklá předmluva vyvolala a jaký mohla mít záměr. Jednání trvalo šest hodin v kuse. Král schválně poobědval velmi brzy, aby bylo dost času a nemusel se k věci vracet. Zpravodaj mluvil dvě hodiny s jasností a přesností, které všechny okouzlily. Nic z obou stran nevynechal; všechno bylo stejnou měrou postaveno do nejjasnějšího světla a stejně zváženo. Jeho závěr shromáždění velmi překvapil: zněl zcela ve prospěch vévody z Rohanu. Po něm promluvili s výmluvností a vervou čtyři státní radové z výboru. Někteří z nich byli obviňováni, že umně zakrývají slabá místa svých úvah; jejich výklad přesto silně vyvažoval výklad zpravodajův a málem strhl všechny ostatní.

D’Aguesseau, mírný a slabý — ne schopnostmi ani vyjadřováním, ale zvykem —, od přírody velmi bázlivý a velmi nedůvěřivý k sobě samému, měl útlocitné, úzkostlivé svědomí, které otupovalo jeho znalosti a brzdilo sílu jeho úvah. Jeho mínění proto vždy jako by umíralo na jeho rtech a málokdy dokázalo strhnout jiné, ačkoli bylo vždy dokonale promyšlené a soudné. Nikdo proto nepochyboval, že se při této příležitosti ukáže ještě bázlivější než obvykle. Tím větší bylo překvapení, když tento tak skromný muž, často až do rozpaků, nepochybně puzen svědomím a vědomím, jak nebezpečné je to místo pro to, co pokládal za spravedlivé, promluvil s nevídanou vahou a uchopil netušenou autoritu, s níž po pět čtvrthodin hájil právo vévody z Rohanu, a to i důvody, které zpravodajovi unikly. Zakončil to závěrečnou řečí, kterou adresoval králi: že tato věc je jeho vlastní, věc památky královny, jeho matky, a věc náboženství; připomněl účast, kterou král a královna matka měli na tom, že si slečna z Rohanu zvolila pana ze Saint-Aulaye, i na jejich manželské smlouvě, takže jejich podpis na ní nelze z tohoto důvodu považovat za pouhou čest, jako je tomu u jiných manželských smluv, nýbrž za výslovné schválení všech klauzulí v ní obsažených, z nichž nelze napadnout žádnou, aniž se zpochybní platnost královské autority. Připomněl králi státní a náboženské důvody, pro které se na tomto sňatku tolik podílel, a skončil tím, že se dovolal krále jako svědka pravdivosti toho, co tvrdil.

Král ihned přisvědčil všemu, co d’Aguesseau o tomto sňatku řekl, a stručně jeho krásnou řeč pochválil. Potom hlasovali ostatní soudci, mezi nimi Chamillart, který k velkému královu překvapení, po tom, co mu řekl při vstupu do rady, hlasoval pro vévodu z Rohanu, stržen — jak králi po skončení zasedání přiznal — silou a proudem řeči d’Aguesseau. Vévoda z Beauvilliers hlasoval stručně pro vévodu z Rohanu, ale proti svému zvyku velmi rozhodně. Až dosud bylo vše natolik vyrovnané, že vévoda z Rohanu vedl jen o dva hlasy. Zbývali pan kancléř a monseigneur vévoda z Bourgogne a po nich měl rozhodnout král.

Pravda mě nutí říci jednu, kterou bych raději zamlčel; její jádro snad nebylo špatné, pokud šlo o vnitřní přesvědčení, ale přinejmenším slupka a způsob, jak se hájí to, co člověk pokládá za spravedlivé, zřejmě přestřelily. Kancléř byl důvěrným přítelem paní ze Soubise. Uvážil, že bude-li monseigneur vévoda z Bourgogne hlasovat pro pana z Guéméné, rozhodne tím o rozsudku; umínil si tedy prosadit věc silou. Místo aby se několika slovy vyslovil k věci tak dlouze projednávané, tak urputně sporné a tak důkladně objasněné, pronesl dlouhou řeč se vším možným důvtipem, silou a jemností, která se zdála spíš řečí advokáta v replice než kancléře. Pak se pozvolna stočil ke svému záměru a obracel se různými otázkami k mladému princi, často mu chytře opakoval: co lze namítnout proti tomuto? co lze odpovědět na tamto? jak se vymotat z onoho? — aby omráčil jeho útlocitné svědomí a pokusil se udusit jeho úsudek, pro případ, že by nebyl jeho mínění, a snad také, aby ho takto vyprovokoval, zavalil rozpaky z toho, že mu má odpovědět, a umlčel ho tím, že nebude dost zdatný, aby se s ním pustil do křížku: v tom se zmýlil.

Monseigneur vévoda z Bourgogne důkladně prostudoval spisy obou stran, pozorně vyslechl zpravodaje, d’Aguesseau a všechna stanoviska. Zvlášť pečlivě sledoval stanovisko kancléřovo, které trvalo dobrou hodinu. Když kancléř skončil, ujal se princ slova, nejprve se svou obvyklou zdrženlivostí, ale hned nato s přesnou rozhodností, z níž bylo cítit rozhořčení a která jako by pronikla kancléři až do hrudi. Šel cestou, kterou mu kancléř vytyčil, když se na něho obracel. „Na to, co jste právě řekl, pane,“ řekl mu najednou, „Vám odpovím, že v tomto procesu nevidím žádnou spornou otázku a že mě udivuje smělost rodu Rohanů, že se do něho pustil.“ Potom přelétl pohledem celé shromáždění, probral znovu celou věc přesně, výstižně a podrobně, opřel se o hlavní body a hlavní důvody d’Aguesseau, zpravodaje i ostatních, kteří hlasovali pro vévodu z Rohanu, a citoval je. Pak upřel pronikavý pohled na kancléře a rozebral základní důvody jeho stanoviska, jejichž záludnost a sofismata odhalil. Vrátil se pak k novým důvodům, které přinesl d’Aguesseau, a ke schválení manželské smlouvy královým podpisem; první podpořil, ale toto poslední vyvrátil a prohlásil, že nevěří, že by autorita králů mohla sahat až na zákony rodin, které pokládá za nedotknutelné jen tehdy, když si je rodiny samy ustanovily ve vzájemné shodě, jak se stalo v případě, o nějž jde, a když je navíc potvrdilo tak pokojné a tak dlouhé dodržování. Mluvil hodinu a půl a vzbudil obdiv silou a moudrostí své řeči i hlubokými znalostmi, které v ní projevil. Zakončil ji týmiž slovy, jimiž ji zahájil, několika slovy o slavném a starobylém původu Chabotů a něčím ostřejším proti Rohanům, než si dovolil v celém svém stanovisku. Tím rozhodl o rozsudku. Zbývalo, aby rozhodl král, který od těch několika slov k d’Aguesseau o jeho stanovisku zachovával hluboké, ale velmi pozorné mlčení; v jeho přítomnosti neměl nikdo víc než hlas poradní. Měl tedy na vybranou ze dvou možností: buď se dvěma slovy připojit k většině, jak to obvykle dělal, a ta činila jen dva hlasy; nebo — což udělal v životě nanejvýš třikrát či čtyřikrát — užít své plné moci a rozhodnout ve prospěch knížete z Guéméné.

Neudělal ani jedno, ani druhé a poprvé zvolil třetí cestu. Místo aby se obrátil ke kancléři a oznámil mu svou vůli, chvíli mlčky hleděl na celé shromáždění a pronesl čtvrthodinovou řeč, plnou důstojnosti a výstižnosti. Vzpomenul s pochvalou jádra stanovisek těch z obou táborů, kteří podle něho mluvili nejlépe, zvláště zpravodaje a d’Aguesseau, a dal najevo zalíbení v řeči svého vnuka. Pak se vyslovil jako řadový soudce, shrnul důvody, které na něho nejvíce zapůsobily, odsoudil — ale s umírněností, z níž bylo cítit jeho náklonnost — podnik pánů z Rohanu, zdůraznil spravedlnost věci vévody z Rohanu a dal najevo, že když jde o spravedlnost, rád ji vykoná. Nakonec se obrátil ke kancléři a přikázal mu, aby rozsudek sepsal spolu s vévodou z Rohanu, aby mu neodepřel nic z toho, co by ho mohlo učinit jasnějším, rozhodnějším a co nejvíc chráněným před jakýmkoli zvratem, ať jakéhokoli druhu, a aby se v budoucnu nikdy nemohl najít ani důvod, ani záminka, proč by se o té otázce mělo ještě mluvit.

Toto králova jednání nesmírně překvapilo. Soudilo se, že když viděl, že se spravedlnost i sama věc skutečně kloní tímto směrem, a věděl, že se nahlas říká, že paní ze Soubise, má-li jeho za soudce, nemůže prohrát, a když ještě téhož rána vévodovi z Rohanu nepřímo slíbil, že věc bude rozhodnuta bez polovičatostí a bez možnosti návratu, chtěl ukázat, že v soudních věcech nikomu nestraní, že sám spatřuje spravedlnost na straně vévody z Rohanu a že mu chtěl dostát slovu tak čerstvě danému; dále ušetřit zpravodaje, který by měl rozsudek přirozeně sepsat, všeho, co by musel kvůli každé tečce a čárce, a ještě hůř, snášet od Rohanů; jakmile se rozhodl, držet zkrátka kancléře, po tom, co od něho slyšel při hlasování; a zbavit sebe sama žádostí a dotěrnosti paní ze Soubise ohledně rozsudku, na který už nechtěl sahat.

Během této dlouhé rady obcházeli Rohanové, rozptýlení každý zvlášť, s návštěvami Versailles, vedli řeči u maršálky z La Mothe a mladý koadjutor, aby dal najevo naprostou důvěru, poklidně hrál lomber u paní kancléřové. Vévoda z Rohanu se odebral do svého domu ve městě, jeho žena do jednoho pokojíku paní d’O na zámku; jejich nejstarší syn chodil sem a tam. Bylo skoro osm hodin večer, když se rada rozešla. Vévoda z Rohanu se vrátil ke králi, odhodlán vyčkat výsledku; z Rohanů se tam neukázal nikdo. Cítili, jak krajně se proti nim v této věci veřejnost bouří, a báli se jí. Celé královy pokoje byly skutečně jen jedna tlačenice, kterou tam shromáždila zainteresovaná zvědavost. Dokonce i Mramorové nádvoří bylo plné lidí, kteří se chtěli dozvědět výsledek otevřenými okny od těch, kdo byli v komnatách. Monseigneur vévoda z Bourgogne vyšel první. Pan z Rohanu, který stál u dveří, se ho zeptal na svůj osud. Protože princ nic neodpověděl, zeptal se ho vévoda aspoň, zda je věc rozhodnuta. „Ó, to ano,“ odpověděl princ, „a rozhodnuta bez polovičatostí a bez možnosti návratu.“ A hned se obrátil ke kancléři, který šel za ním, a zeptal se ho, zda se rozsudek nesmí oznámit. Když kancléř odpověděl, že není nejmenší překážky ho oznámit, obrátil se princ znovu k vévodovi z Rohanu: „Když je tomu tak, pane,“ řekl mu, „vyhrál jste na celé čáře a jsem nadšen, že Vám to mohu oznámit.“ Vévoda se z úcty hluboce uklonil a monseigneur vévoda z Bourgogne ho současně objal a dodal, že je z toho stejně rád jako on sám a že nikdy neviděl tak ošklivý proces.

Při prvním slově o vyneseném rozsudku zazněl předpokoj a hned nato i ostatní pokoje radostným křikem a tleskáním, na něž Mramorové nádvoří odpovídalo až neslušně vzhledem k úctě, kterou toto místo vyžaduje. Křičelo se nahlas: „Vyhráli jsme, oni prohráli!“ a opakovalo se to bezpočtukrát. Král se měl jít projít pěšky do svých zahrad a sejít k tomu po svém malém schodišti na Mramorové nádvoří. Jen s velkou námahou se vévoda z Rohanu, ač byl obecně málo oblíben a vážen, dostal k tomu malému schodišti přes objetí, blahopřání a znovu a znovu propukající radostné výkřiky, kdykoli ho někdo zahlédl.

Král přijal jeho díky se vší vlídností a laskavostí, které si dobře předsevzal, když proti svému zvyku hlasoval tak, jak hlasoval. Večer, když byl pan z Rohanu u monseigneura vévody z Bourgogne, kde bylo mnoho lidí, mluvil s ním tento princ znovu o jeho věci. Nezdráhal se mu říci, že byl celým srdcem na jeho straně, a trochu ztišeným hlasem dodal, že to byla věc nehodná a odporná.

Druhý den večer přišla paní ze Soubise, povznesená nad události i nad veřejné mínění, s malým doprovodem počkat na krále, když šel k paní z Maintenon. Požádala ho, aby byl rozsudek před podpisem sdělen panu z Guéméné, a hned to dostala, navzdory příkazům, které — jak jsme právě viděli — král při rozhodování dal kancléři. Vzešly z toho spory, v nichž nakonec vévoda z Rohanu nic neztratil.

Nic se nevyrovnalo hořkosti Rohanů. Nedokázali ji udržet na uzdě natolik, aby jim neunikly kousavé stížnosti na vévodu z Beauvilliers, který se prý zmocnil hlasů všech svých přátel v radě a naučil monseigneura vévodu z Bourgogne přednést tam proti nim celou advokátskou řeč. Nic nebylo vzdálenější přísným mravům pana z Beauvilliers, ale pravdou bylo, že jeho přátelé, s výjimkou Desmaretse, shodou okolností, jejímž jediným zdrojem byl jejich vlastní úsudek, všichni hlasovali pro vévodu z Rohanu. Tato troufalost, které si lidé povšimli, uvedla pana a paní ze Soubise i jejich děti do velkých nesnází. Museli se omlouvat, odvolávat, uchylovat se k ospravedlňování, k vytáčkám a k prosbám o odpuštění u prince i u jeho vychovatele. Všeobecné pobouření se jich hluboce dotklo, zvláště to, že je opustili Bouillonové, jim podobní, kteří se s nimi odmítli vystavit všeobecnému rozhořčení, a řeči Lotrinských, kteří jako příbuzní Chabotů, a vždy rozladění, když je někdo připodobňuje k pánům, kteří nejsou jako oni ze svrchovaného rodu, je při této příležitosti nešetřili.

Brzy se naskytla jiná příležitost, která je uvrhla do krutých rozpaků. Panství Guéméné bylo lénem drženým od vévody z Rohanu jako podíl mladší linie (en juveigneur)¹⁵, neboť vévoda co do majetku představoval starší linii rodu. Kníže z Guéméné z něho nesložil lenní slib a hold, a pan z Rohanu to až dosud trpěl. Po tomto skandálu dal toto panství, vynášející patnáct tisíc livrů ročního důchodu, lenně zabavit. Nebylo jiného prostředku, jak se tomu bránit a zabránit účinku, totiž ztrátě veškerých plodů, to jest celého výnosu, než složit lenní slib a hold. K tomu bylo třeba, aby kníže z Guéméné osobně odjel do Bretaně, poklekl bez kordu a bez klobouku před vévodou z Rohanu, v této poloze mu složil lenní slib a hold a tentokrát u něho neměl ani přednost. K tomu ho chtěl vévoda z Rohanu přimět a pevně na tom trval, ať se u něho použilo čehokoli.

V této tísni byl král dlouho žádán, aby je z té šlamastyky vysvobodil, a dlouho se tomu bránil s tím, že se do soukromých záležitostí nemísí. Paní ze Soubise však dosáhla toho, že král požádal o několik odkladů. Ale stále se začínalo znovu, jen se natahovalo pouto; bylo třeba vysvobození. Nakonec paní ze Soubise vynaložila tolik úsilí, že král pro ni udělal, co nikdy neudělal: snížil se k tomu, že žádal vévodu z Rohanu o milost pro knížete z Guéméné, vysvětloval mu, že mu nic nepřikazuje, že dokonce nic nevyžaduje, ale že o ni žádá, jak by to učinil soukromník, a se vší možnou zdvořilostí, jako o laskavost, která by mu byla milá. Vévoda z Rohanu, když králi dobře vysvětlil, oč jde, a viděl, že stále naléhá, nakonec svolil, aby hold byl tentokrát složen prostřednictvím zmocněnce do rukou jeho vlastního zmocněnce, a důrazně opakoval králi a pak všem ostatním, že to povoluje králi, a ne knížeti z Guéméné.

Paní ze Soubise, tak šťastná a tak vlivná ve všem, šťastná nebyla, pokud šlo o jméno Rohan. Mohla si vzpomenout na lekci, které se jí v tom ohledu dostalo v Bretani, a ušetřit se té, kterou dostala ve Versailles. V Bretani existovala větev rodu Rohanů pocházející od Éona, pátého syna Alaina VI., vikomta z Rohanu, a jeho manželky Thomasse z La Roche-Bernard, známá pod jménem Gué de l’Isle, jehož dědičku si Éon z Rohanu vzal, a později pod jménem du Poulduc, poté co Jan z Rohanu, pátá generace po Éonovi, promrhal veškerý svůj majetek, z čehož se následující generace už nedokázaly vzpamatovat. Paní ze Soubise, provdaná roku 1663, se brzy zalíbila a, jak jsme viděli (tom II, s. 155 n.; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola desátá), dokázala svou krásou učinit knížetem svého manžela, jehož první manželka nikdy taburetku neměla ani si na ni nečinila nárok. Čím dál víc v přízni a u moci, nesla tuto větev du Poulduc velmi nelibě. Její majetkový pád a skromné poměry, do nichž ji v Bretani přivedly sňatky úměrné jejímu úpadku, nedovolovaly nové kněžně ani pomyslet na to, aby ji vytáhla (poulier)¹⁶ k postavení, jež dobyly její krásné oči. Na druhé straně bylo pro knížata tak čerstvé ražby velmi trapné vidět, jak se jejich jméno a erb vláčí v Bretani u lidí bez jakéhokoli vyznamenání, kteří zůstávali živoucím pomníkem jejich společného původu — původu nikoli svrchovaného, ba ani ne nadřazeného prvním rodům jejich země, jakkoli byl tento rod starobylý a slavný.

Izák z Rohanu, pán du Poulduc, z farnosti Saint-Jean de Beverlay ve vannské diecézi, čtvrtý potomek toho, kdo se zruinoval, a devátý potomek Éona, mladšího syna Alaina VI., vikomta z Rohanu, byl od tohoto společného praotce celého rodu Rohanů, to jest přes tři sta padesát let, v pokojném držení jména a erbu Rohanů a všichni příslušníci tohoto rodu ho až dosud uznávali za jednoho z nich, stejně jako sebe sama, bez jakékoli obtíže v kterékoli době, a celá Bretaň byla svědkem jejich původu. To bylo krajně nepohodlné.

Izák z Rohanu, pán du Poulduc, syn ženy z rodu Kerbalotů a manžel ženy z rodu Kerpoëssonů, byl bez opory, jako byl bez majetku a bez vlivných spříznění. Věřilo se, že penězi a vlivem mu lze vzít jeho stav a vydávat ho za levobočka nebo uzurpátora. V této důvěře byl napaden ohledně svého jména a erbu. Doufalo se, že se neodváží bránit, nebo že ho nějakými prostředky přimějí ustoupit. V obou bodech se zmýlili, a neméně se mýlili ve třetím, když si lichotili, že budou mít co dělat jen s člověkem bez pomoci. Ať se jméno a vliv pana a paní ze Soubise projevovaly sebeotevřeněji, celá Bretaň se vzbouřila. Pravda pobouřila všechny, útisk vyvolal rozhořčení, všichni spříznění s touto větví se dali do pohybu a strhli k sobě veškerou ostatní šlechtu. Du Poulduc předložil své listiny bretaňskému parlamentu a dosáhl tam 21. ledna 1669 rozsudku vyneseného po slyšení obou stran, který ho ponechal v držení jeho stavu, jména, rodu a erbu Rohanů; od té doby nebyla tato větev v tomto držení nikdy rušena a existuje dodnes, požívajíc ho a užívajíc.

Tato dobrodružství neodradila lidi, kteří, nespokojeni s postavením, jehož dosáhli, chtěli být za každou cenu knížaty. Pokusili se o vymyšlený původ od jistého Conana Mériadeka, který nikdy neexistoval, údajného krále Bretaně v bájných dobách. Jméno a kosočtverce (macles)¹⁷ Rohanů se v ničem nepodobaly jménu ani erbu Bretaně; žádná listina, která by je k nim mohla přiblížit; žádná možnost, jak je odvodit od poslední dynastie vévodů, pocházející po meči z větve Dreux francouzského královského rodu. Rod Rohanů, tak známý, tak starobylý, tak slavný v Bretani, z ní před Ludvíkem XI. nikdy nevyšel, a z toho, co jsem o něm vylíčil, jsme viděli, že tam nikdy neměl žádné vyznamenání ani výsady před ostatními velkými rody země, ani v osobách starších, ani mladších synů, kromě přednosti, kterou na zemských stavech požívalo vikomtství Rohan a která byla víc než vyvážena předností Lavalu, či spíše Vitré — tedy přednosti panství, nikoli původu —, ačkoli byli zeti a švagry bretaňských vévodů a měli velké postavení, velký majetek, nejvyšší úřady a vznešená spříznění.

Jeden benediktin jménem Lobineau napsal v té době Dějiny Bretaně. Pan ze Štrasburku do nich chtěl dát vložit, co se mu hodilo. Mnich se bránil a snášel prudké, ba veřejné pronásledování, aniž bylo možné ho zlomit; ale nakonec, unaven trýzněním a pod hrozbou ještě horšího, přistoupil na kapitulaci. Šlo o to, vypustit vše, co by mohlo být nepříjemné a škodit nárokům. Těch škrtů bylo nekonečně mnoho; přesto se o ně statečně přel krok za krokem; ale nakonec musel ustoupit a lživě vložit i něco o Mériadekovi, přes všechno, co mohl říci a udělat, aby se tomu ubránil. Stěžoval si na to každému, kdo chtěl poslouchat; pro svou pověst byl rád, že otevřené násilí těchto zmrzačení a nepravd vnucených silou nezůstalo utajeno. Navždy si tím vysloužil nemilost Rohanů, kteří mu dokázali dát pocítit její tíhu až v hloubi jeho kláštera a nikdy je to neomrzelo.

Abbé de Caumartin, který zemřel jako biskup v Blois a jemuž mnich všechno svěřoval, mi to tehdy vyprávěl, nehledě na to, že věc se stala veřejně známou. S těmito zmrzačeními vyšlo dílo velmi znetvořené, jinak by nikdy nespatřilo světlo světa. Znalci shledali, že je to velká škoda, protože je jinak pokládali za vynikající a velmi přesné. Přejděme nyní k druhému opomenutí, které se týká Bouillonů.