Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola sedmnáctá

Arsenalská komora proti padělatelům. — Rod La Tour. — Slečna z Limeuil. — Vikomt z Turenne La Tour, zvaný maršál z Bouillonu. — Sedan; jeho postavení; jeho páni. — Sedan koupen Everardem III. z La Marck. — Bouillon nabyt pány z La Marck. — Bláznivé vyhlášení války Karlu V. pánem ze Sedanu La Marckem. — Sedan lenně podřízen Mouzonu. — Osobní vévodská hodnost, kterou získal maršál z Fleuranges La Marck, pán ze Sedanu a z Bouillonu. — Jeho syn si jako první dává titul knížete ze Sedanu. — Bouillon; jeho postavení; nikoli vévodství; lenně podřízen Lutychu, předtím Remeši. — Pan z Bouillonu pánem Bouillonu víc než velmi nejistým. — Hrabě z Maulevrier, strýc dědičky z otcovy strany, má po celý svůj život všude přednost před maršálem z Bouillonu. — Hrabě z Braine. — Markýz z Mauny. — Páni z Lumain. — Hrabě z La Marck. — Přehled až k pánům z La Tour. — Maršál z Bouillonu La Tour; tituly, které si přisvojuje, a jeho dva neúspěšné nároky. — Vévoda z Bouillonu a jeho směna. — Pan z Turenne. — Obratný klam ohledně titulu maršál či vikomt z Turenne. — Vikomtství Turenne. — Doba změny stylu, jímž píší státní sekretáři a jímž se píše jim. — Knížecí titul pánům z Bouillonu naprosto odepřen ve svatební smlouvě pana z Elbeufu se slečnou z Bouillonu. — Knížecí titul na hrobě pana z Turenne zakázán králem; proč žádný epitaf ani jméno. — Doba a důvod připojení slova Auvergne ke jménu La Tour. — Kartulář z Brioude. — Dějiny rodu Auvergne od Baluze. — Kardinál z Bouillonu dává pořídit kartulář i tyto Dějiny. — De Bar zatčen pro padělky. — Bouillonové se za de Bara přimlouvají. — Přiznání vévody z Bouillonu králi, aby věc zastavil, a abbého z Auvergne soudcům. — De Bar, usvědčený, se na plném soudu přiznává, že kartulář zhotovil; kartulář je prohlášen za padělek a on za padělatele. — Příčina a zvláštnost trestu uloženého de Barovi. — Dějiny rodu Auvergne od Baluze vydány hned poté.

Viděli jsme (tom III, s. 210, 211; v tomto vydání Díl I, Tom 3, kapitola jedenáctá), že Matignon vyhrál roku 1702 před rouenským parlamentem strašlivý proces s jedním otrhancem, který za to skončil na šibenici. Ten muž mu po léta působil ta nejtrpčí soužení: vydával se za jeho staršího příbuzného, žádal po něm celé jeho jmění na základě listin ze všech možných věků, které se zdály nezpochybnitelné, a jejichž padělanost byla nakonec prokázána a pod šibenicí jím samým doznána. Zdá se, že v určitých dobách panují módy zločinů jako módy oděvů. Za časů La Voisinové a markýzy z Brinvilliers to byli samí travičové, proti nimž byla zřízena zvláštní komora, nazvaná ohnivá, protože je odsuzovala k upálení.¹ V době, o níž mluvím, se rozmohla žíla padělatelů, kteří se tak rozšířili, že byla zřízena komora složená ze státních radů, dvorních referendářů a parlamentních radů, jež zasedala v Arsenalu a měla jediný úkol: soudit obvinění a procesy tohoto druhu. To nyní postačí, dokud nevyložím, co z toho vzešlo pro rod Bouillonů; tu věc je však třeba vzít zeširoka a vyložit ji v rozsahu, který je k jejímu pochopení nezbytný, a jen v něm.

Rod La Tour, pocházející z provincie Auvergne, dobrý, starobylý, dobře spřízněný, šťastný v řadě velkých dědictví, která mu připadla po vedlejších liniích, a v několika sňatcích, jejichž výsledek mu dodal náhodného lesku, nikdy neměl ani si nenárokoval žádné zvláštní vyznamenání a vždy se pohyboval na roveň s Montboissiery, Montmoriny, Saillanty a s prvními rody jejich společné provincie. Viděli jsme (tom I, s. 218; v tomto vydání Díl I, Tom 1, kapitola třináctá), v souvislosti s auvergneským dauphinstvím, které král zabránil Monsieurovi prodat kardinálovi z Bouillonu, co je to za statek, a také co je to hrabství Auvergne, které bylo v rodu La Tour už víc než jednou a je v něm i nyní: obojí jsou zcela obyčejné statky, naprosto odlišné od provincie Auvergne.

František III. z La Tour, vikomt z Turenne, zemřelý roku 1557, si nenárokoval o nic víc než jeho otcové, ačkoli byl zetěm konetábla Anne z Montmorency. On a slečna z Limeuil byli děti dvou bratrů. Ona byla dvorní slečnou královny Kateřiny Medicejské a příliš proslula neštěstím, které ji potkalo. Uvádím ji zde, abych jejím postavením ukázal, jak málo tehdy u pánů z La Tour bylo řeči o nárocích, které jim pak dovolily vzkvétat státní zmatky — v nichž vždy vystupovali proti třem králům z bourbonské větve —, poté co se tyto nároky zrodily v přízni a pod ochranou Jindřicha IV.

Jindřich z La Tour, vikomt z Turenne, syn Františka III. a dcery konetábla z Montmorency, tak známý pod jménem maršál z Bouillonu, je první, kdo propadl takovým chimérám. Jindřich IV., jemuž dobře sloužil, ho učinil prvním šlechticem své komory; tento úřad pak využil k tomu, aby se zalíbil Marii Medicejské za jejího regentství, když jej prodal maršálovi z Ancre a vytěžil z toho výhody. Jindřich IV., stále spokojenější s jeho službami, chtěl založit jeho štěstí a zároveň si zajistit choulostivou hranici tím, že ji svěří do rukou jednoho ze svých nejoddanějších služebníků. V prvním uspěl k jeho prospěchu až příliš, v tom, co od toho dál očekával, byl krutě oklamán. Učinil vikomta z Turenne maršálem Francie, aby se mohl oženit s dědičkou Sedanu, Bouillonu, Raucourtu a Jametz. Sňatek se konal v říjnu 1591. Zemřela v Sedanu 15. května 1594 při porodu syna, který se narodil mrtvý, a nezanechala žádné dítě. Maršál z Bouillonu se domáhal, že si ponechá vše, co jeho žena vlastnila, na základě závěti, kterou prý sepsala v jeho prospěch — listiny, kterou nikdy neukázal, protože nikdy neexistovala. Jindřich IV. z týchž důvodů, které ho vedly k tomuto sňatku, podporoval tuto uzurpaci dědictví proti strýci z otcovy strany, který se nemohl dovolat spravedlnosti. Ve všech pamětech a dějinách oné doby se lze dočíst, jak hořce toho musel litovat sám Jindřich IV. a po něm i jeho potomstvo a že doba svrchovanosti maršála z Bouillonu byla dobou jeho nevděku a jeho věrolomností, které jeho děti zdědily spolu s oněmi statky.

Hugenotem se stal už zamlada. Roku 1595 se znovu oženil s dcerou slavného Viléma, prince oranžského, kterého jako zakladatele republiky Spojených provincií potěšilo mít mocného zetě v Ardenách a v hugenotské straně ve Francii. V tomto postavení se ocitl švagrem falckého kurfiřta Fridricha IV., který se roku 1593 oženil s jinou dcerou téhož prince oranžského a měl s ní nešťastného českého krále, braniborskou kurfiřtku a řadu dalších dětí. Tolik prostředků a cizího povýšení, spojených se vším důvtipem, schopnostmi, odvahou a ctižádostí, jichž bylo třeba k jejich zúročení, způsobilo, že mu meze poddaného a soukromé osoby připadaly příliš těsné, a uvrhlo ho do všech spiknutí, jimiž jsou dějiny plné. Zároveň se mu nelíbilo ani postavení francouzského velmože, pokud šlo o hodnost, a vytvořil si v tom ohledu nároky, které mu nepřinesly štěstí. Nemohly se opírat o jeho původ, který nikdy neměl hodnost, vyznamenání ani přednost před ostatními velmoži bez hodností, a nikdy si nic takového ani nepředstavoval — ani on sám, dokud nedospěl k tomuto štěstí. Nemohl je odvozovat od rodu La Marck, k němuž nepatřil a jehož dědička mu nezanechala děti. Pokusil se je tedy založit na svém postavení svrchovaného knížete sedanského. Než uvidíme, jak málo se mu to podařilo, je dobré podívat se, jaké bylo postavení jeho předchůdců v Sedanu.

Adolf, hrabě z La Marck, se roku 1332 oženil s Markétou Klevskou a stal se skrze ni hrabětem klevským. Založil starší větev, která se rozdělila na dvě: starší byli vévody klevskými a jülišskými atd.; mladší se usadili ve Francii, byli tam vévody z Nevers a hrabaty z Eu a skrze dvě sestry dědičky splynuli s Gonzagy, kteří se stali vévody z Nevers a později vděčili za mantovské dědictví pevnosti a osobní statečnosti ochrany Ludvíka XIII., a s Guisy, kteří dostali Eu.

Mladším bratrem tohoto Adolfa byl Everard III. z La Marck, který se roku 1410 oženil s Marií, dcerou Viléma z Braquemontu, pána ze Sedanu a z Florenville, a Marie z Campremy. Paní z Braquemontu byla z prvního manželství vdovou po Ludvíkovi d’Argies, pánovi z Béthencourtu. Měla bratra, od něhož její manžel Everard III. z La Marck koupil roku 1424 panství Sedan a Florenville, a roku 1446 dal začít se stavbou sedanské pevnosti. Jeho syn Jan dal sedanskou pevnost dostavět; měl panství Sedan s několika dalšími a byl jedním z komořích Karla VII. Jeho bratr Ludvík z La Marck, pán z Florenville, byl radou Reného z Anjou, sicilského krále. Až potud není ani stopy po knížectví či svrchovanosti v panství Sedan ani Florenville, nazývaných prostě panstvími, ani u pánů z Braquemontu, ani u pánů z La Marck, kteří je koupili. Nikdy nebylo vidět, že by si soukromé osoby mezi sebou prodávaly a kupovaly svrchovanost. Sedan byl trvale lenně podřízen Mouzonu; jeho poloha v Ardenách na choulostivém okraji hranice spolu s pevností, která tam byla postavena, dovolila jeho pánům lavírovat mezi Francií a rakouským domem díky skutečnému stavu a výhodnosti místa, nikoli díky jakémukoli právu na nezávislost. Svrchovaný panovník by nebyl jedním z komořích Karla VII. a jeho bratr by nebyl jedním z radů krále jen jako na obrázku, jakým byl dobrý král René, vévoda z Anjou, nakrátko vévoda lotrinský a hrabě provensálský.

Tento Jan z La Marck měl tři syny, kteří měli potomstvo: Roberta I., pána ze Sedanu, z Fleuranges a z Jametz; Everarda, který založil větev Aremberg, jež vymřela jeho vnukem a splynula s rodem Ligne; a slavného Viléma, zvaného Ardenský kanec, jednoho z komořích Ludvíka XI., který vzbouřil Lutyšany proti Karlovi, poslednímu vévodovi burgundskému, a proti Ludvíkovi Bourbonskému, lutyšskému biskupovi, kterého roku 1482 zabil. Všechny tyto války, v nichž se stal obávaným, skončily následujícího roku 1483 smlouvou v Tongerenu, uzavřenou s Janem z Hornu, lutyšským biskupem, a se stavy země, které mu za výdaje, jež vynaložil na jejich obranu, daly jako platbu vévodství Bouillon, léno podřízené Lutychu. Vilém se o ně vyrovnal se svým starším bratrem Robertem I. z La Marck, pánem ze Sedanu. Brzy nato padl do rukou Maxmiliána Rakouského, pozdějšího císaře a děda Karla V. Maxmilián ho dal soudit v Maastrichtu, kde mu v červnu 1485 sťali hlavu. Tento Ardenský kanec nesl jméno pán z Lumain, které přenechal své větvi. Je to jediná větev, která dnes zbývá z celého tohoto velkého, starobylého a slavného rodu La Marck. Dnešní hrabě z La Marck, známý svými velvyslanectvími a rytíř řádu, je jeho šestým potomkem v přímé linii.

Když jsme viděli nabytí Sedanu, obchod s Bouillonem a jeho darování, vraťme se k Janu I. z La Marck,² pánovi ze Sedanu, který dostal vévodství Bouillon od svého bratra Viléma. Karel VIII. vzal jeho, jeho nejstaršího syna a jeho statky pod svou ochranu proti Maxmiliánovi I., arcivévodovi rakouskému atd., listinami z roku 1486, které, jakkoli jsou pro něj čestné, nemají sebemenší rys svrchovanosti ani knížectví. Jeho syn Robert II., vévoda z Bouillonu, pán ze Sedanu, z Fleuranges a z Jametz, byl rytířem Řádu svatého Michala a byl zahrnut do mírových smluv mezi Karlem VIII. a Maxmiliánem I., římským králem, uzavřených v Senlisu roku 1493 a v Cambrai roku 1508, avšak jako pohraniční velmož, bez čehokoli, co by zavánělo svrchovaností. Potom se tento Robert, když dobře sloužil Francii, obrátil k rakouskému domu. Byl s ním ještě nespokojenější, než býval s Francií. Smířil se s ní a pak se zpupně odvážil vypovědět císaři válku prostřednictvím herolda uprostřed říšského sněmu ve Wormsu. Karel V. se tomu vysmál, vzal mu všechna jeho opevněná místa, zruinoval ho a Sedan zachránila jen válka, která vzplanula mezi Francií a císařem. Takové vyhlášení války se nikdy nebude pokládat za doklad svrchovanosti, je-li jediné, první a neopírá-li se o žádný jiný doklad. Jeho syn i vnuk, oba jménem Robert, oba vévodové z Bouillonu, páni ze Sedanu atd., byli oba maršály Francie. Druhý z nich koupil roku 1549 Raucourt od Karla Lucemburského, vikomta z Martigues, a následujícího roku šel jako francouzský velvyslanec do Říma k Juliu II.³ To nebyl úřad pro svrchovaného panovníka; také Bouillon byl naprosto trvale lenně podřízen Lutychu a Sedan Mouzonu, jak je ještě vidět z královského patentu Karla VII. z roku 1454, vydaného jím jako svrchovaným pánem Mouzonu, jemuž byl Sedan podřízen, a z rozsudku mouzonských přísedících vyneseného roku 1455 v souladu s tímto patentem.

Tento poslední maršál byl znám spíš pod jménem maršál z Fleuranges než pod jménem maršál z Bouillonu. Oženil se s nejstarší dcerou proslulé Diany z Poitiers⁴ a jejího zesnulého manžela Ludvíka z Brézé, hraběte z Maulevrier, velkého senešala Normandie. Byl ženat čtrnáct let, aniž měl ve Francii jakoukoli hodnost, stejně jako jeho otcové. Jindřich II. v nejvyšším žáru své lásky a vlivu Diany z Poitiers ji roku 1548 učinil vévodkyní z Valentinois; a tentýž vliv vymohl o čtyři roky později pro maršála, jejího zetě, vévodu z Bouillonu, hodnost vévody ve Francii, osobně pro něj a tudíž i pro jeho ženu. Zemřel roku 1556, Jindřich II. roku 1559 a maršálka z Fleuranges, která se od udělení této hodnosti jmenovala jen vévodkyně z Bouillonu, roku 1574. Z tohoto manželství se narodili dva synové a několik dcer; nejstarší z dcer byla první ženou posledního konetábla z Montmorency a matkou vévodkyň z Ventadour a z Angoulême; oba synové byli vévoda z Bouillonu a hrabě z Maulevrier, oba bez jakékoli hodnosti či nároku.

Tento vévoda z Bouillonu je prvním z pánů ze Sedanu, který z vlastní moci změnil jeho titul na titul knížete. Byl kapitánem Sta Švýcarů královy gardy a postoupil s protestem a s královým slibem náhrady zámek Bouillon s některými příslušenstvími lutyšskému biskupovi podle smlouvy z Cateau-Cambrésis roku 1559. Roku 1558 se oženil s nejstarší dcerou prvního vévody z Montpensier, sestrou oné abatyše z Jouarre, která roku 1572 odhodila řádový šat a stala se hugenotkou a roku 1574 se provdala za slavného Viléma, prince oranžského, zabitého roku 1584 v Delftu; s ním měla druhou ženu maršála z Bouillonu z rodu La Tour, vdovce po dědičce Sedanu. Vévoda z Bouillonu zemřel roku 1574, jeho žena, princezna Bourbon-Montpensier, roku 1587; zanechal s ní dva syny a dceru. Mladší syn zemřel neženatý roku 1587 a nesl jméno hrabě z La Marck. Starší, vévoda z Bouillonu a kníže sedanský atd., zemřel neženatý v Ženevě 1. ledna 1588 ve věku dvaceti šesti let; závětí ustanovil svou jedinou sestru univerzální dědičkou a jako jejího substituta určil vévodu z Montpensier, bratra jejich matky, a po něm jeho syna, knížete z Dombes, jejich bratrance; tak dostala Charlotta z La Marck Bouillon, Sedan atd. To je ta, kterou provdali za Jindřicha z La Tour, vikomta z Turenne a maršála Francie, tak známého pod jménem maršál z Bouillonu. Narodila se v Sedanu koncem roku 1574, provdána byla koncem roku 1591 a zemřela roku 1594 bez dětí, jak bylo řečeno, v Sedanu, z něhož nikdy nevyjela.

Z tohoto krátkého rozboru vyplývá: že z osmi generací rodu La Marck, které držely Sedan a z nichž šest posledních mělo také Bouillon, žádná neměla ani si nenárokovala žádnou hodnost ani vyznamenání z těchto titulů ani z titulu svého původu; že jediný poslední maršál, děd dědičky, měl osobní hodnost vévody díky vlivu své tchyně a že zastávali úřady a služby, které by knížata nebo lidé, kteří by jimi chtěli být, nepřijali; že Sedan je léno podřízené mouzonskému panství; že teprve otec dědičky bez jakéhokoli oprávnění a ze své soukromé moci změnil titul pán ze Sedanu, který jeho předchůdci vždy užívali, na titul kníže sedanský; a že pošetilost otce prvního maršála z La Marck, který vyhlásil válku Karlu V., jim nedává žádné právo svrchovanosti, stejně jako ochrana udělená listinami našich králů ani zmínka o nich v mírových smlouvách, jaká se činí o všech ostatních soukromých velmožích na hranicích, kde se stýkají různá panství; že Sedan byl bez jakýchkoli potíží lenně podřízen remešským arcibiskupům jako pánům Mouzonu, dokud se král o toto panství s nimi nevyrovnal; konečně že Sedan, který držel rod Jausse v Brabantsku, potom rod Barbançon, páni z Bossu, poté rod Braquemont, byl nakonec prodán rodu La Marck, jak jsme viděli výše. Tolik k Sedanu. Raucourt, Jametz atd. nikdy neměly nic zvláštního. Nestojí za to se u nich zastavovat.

Bouillon je staré panství oddělené od hrabství Ardennes, které slavný Godefroy z Bouillonu dostal po své matce Idě. Byl synem Eustacha, hraběte z Boulogne, a byl obdařen vévodstvím Dolní Lotrinsko. Protože byl vévodou, nazývali ho vévoda Godefroy z Bouillonu, neboť předtím byli zvyklí říkat mu Godefroy z Bouillonu podle tehdejšího zvyku jmenovat mladší syny podle jejich podílu, a tento statek neměl jiný důvod, aby přešel do užívání a nazýval se vévodstvím Bouillon. Godefroy, když se vydával do Svaté země, kde se proslavil, prodal Bouillon Albertovi, lutyšskému biskupovi; a Alberon, později jeho nástupce, nabyl roku 1127 od Renauda, remešského arcibiskupa, celé léno, které remešská církev měla v Bouillonu. To byla patrně lenní svrchovanost. Přinejmenším nikdo nebude tvrdit, že statek bez titulu, oddělený od hrabství Ardennes, byl svrchovaným panstvím. Viděli jsme výše, jak přešel od lutyšských biskupů na rod La Marck. Avšak tato církev ani lutyšské stavy nikdy nepostoupily nejen lenní svrchovanost, ale ani vlastnictví; a napříč válkami a smlouvami až po smlouvu ryswickou, tu už nepočítaje, jej vždy znovu požadovaly.

Pan z Bouillonu, syn maršála a starší bratr pana z Turenne, vnuk velkého Viléma, prince oranžského, po matce, byl guvernérem Maastrichtu ve službách Holanďanů a vzbudil strach u Lutyšanů; roku 1641 s nimi uzavřel smlouvu, aniž v listině, kterou s nimi sepsal, užil titulu vévoda z Bouillonu, a vzdal se všech nároků na Bouillon a jeho příslušenství za sto padesát tisíc zlatých, jejichž výplatu dobral roku 1658, aniž přitom přestal nosit totéž jméno; a při Pyrenejském míru už se o Bouillonu, který drželi Lutyšané, nemluvilo. Roku 1676 se přidali na stranu císaře proti králi. Francouzi Bouillon dobyli a král jej roku 1678 daroval vévodovi z Bouillonu, synovi toho, o němž jsme právě mluvili, a ten tam bez jakéhokoli možného titulu svrchovanosti, jak jsme právě viděli, zřídil svrchovaný soudní dvůr. Tento podnik způsobil velké potíže při nijmegenském míru, ale nakonec Lutyšané ustoupili a protestovali; a bylo ujednáno, že držba zůstane panu z Bouillonu a že otázku vlastnictví rozhodnou rozhodčí. Od té doby se o tom už nikdy nemluvilo.

Je tedy vidět, jak daleko má Bouillon k tomu, aby mohl být svrchovaným panstvím, a z jak podivného titulu jej pan z Bouillonu požívá. Není třeba se o tom šířit dál. V žádné době od té chvíle by biskupové, kapitula a stavy Lutychu nepochodili, kdyby chtěli Bouillon — ačkoli jej tolikrát zaplatili, a navíc šlo o jejich starobylé panství — upírat synovi toho, jemuž jej naposledy tak dobře zaplatili, jemuž jej Ludvík XIV. daroval, když jim jej předtím vzal, a jemuž vždy poskytoval svou ochranu, aby si jej udržel. Výklad o osudech Bouillonu, abychom jej nepřerušovali, nás přivedl až k Ludvíku XIV. a k jeho velkému komořímu. Než promluvíme o rodu tohoto muže, je třeba dokončit, co se týká rodu La Marck.

Viděli jsme výše, že dědička Sedanu a Bouillonu měla jediného strýce, mladšího bratra svého otce. Nesl jméno hrabě z Maulevrier a po smrti své neteře roku 1594 přijal jméno vévoda z Bouillonu. Nikdy neměl ani si nenárokoval žádnou hodnost, sloužil Karlovi IX. a Jindřichovi III. v jejich válkách, byl kapitánem Sta Švýcarů gardy a rytířem řádu od posledního prosince 1578, což bylo vůbec první jmenování.

Vévodové z Nevers-Gonzaga, z Mercœur, bratr královny, manželky Jindřicha III., z Uzès-Crussol a z Aumale-Lorraine stáli v tomto pořadí svých vévodství v čele jmenování. Hrabě z Maulevrier měl v něm dvacáté čtvrté místo, to jest dvacáté mezi šlechtici, a po něm byli už jen tři. Šel mezi panem z Estrées, otcem prvního maršála a krásné Gabriely, a panem d’Entragues, otcem markýzy z Verneuil, to jest mezi dvěma otci dvou až příliš proslulých milenek Jindřicha IV. Dlouho zápasil s maršálem z Bouillonu o dědictví po své neteři. Dosud se zachovaly spisy a písemnosti, které vydal o uzurpaci, jež se na něm páchala, a o neuvěřitelném odpírání spravedlnosti a násilnostech, jež snášel z moci Jindřicha IV. a z maršálových úskoků. Unaven bojem a v zoufalství, že nedosáhne rozsudku u žádného soudu, protože všechny pro něj byly neustálou řadou násilností uzavřeny, uzavřel s maršálem z Bouillonu 25. srpna 1601 narovnání; jednou z podmínek tohoto narovnání, potvrzeného králem, bylo, že bude po celý svůj život mít na všech místech přednost před maršálem z Bouillonu, což mu bylo přesně dodržováno, a lépe než peněžní články, za nimiž se dlouho bez úspěchu honil. S touto předností před maršálem z Bouillonu a se jménem vévoda z Bouillonu, které přijal po smrti neteře, si nikdy nenárokoval žádnou hodnost, jak bylo řečeno; zůstal při obřadech řádu mezi šlechtici, jak mezi ně byl přijat, a zemřel v září 1622 ve věku osmdesáti čtyř let, takže byl čtyřicet čtyři let rytířem řádu.

Se svou první ženou, jednou z rodu Averton, měl jen dceru, provdanou za Comblisyho, syna státního sekretáře Pinarta. Jeho druhá žena byla dcerou Gillese z La Tour, pána z Limeuil, a Markéty z La Cropte a sestrou slečny z Limeuil, dvorní slečny Kateřiny Medicejské, která ji vyhnala, protože porodila dítě prince de Condé⁵ v šatně této královny v Lyonu, a o níž jsem se výše krátce zmínil. Hrabě z Maulevrier měl s ní Jindřicha Roberta z La Marck, hraběte z Braine; Ludvíka z La Marck, markýze z Mauny; Alexandra z La Marck, opata z Braine a z Igny, který nijak nevynikl, stejně jako čtvrtý syn, zemřelý bez dětí s manželkou z rodu Rennequin.

Hrabě z Braine přijal po smrti svého otce jméno vévoda z Bouillonu a domáhal se svých práv na dědictví po své sestřenici se stejně malým úspěchem jako jeho otec. Byl také kapitánem Sta Švýcarů gardy. Ve dvou mocných a slavných synech maršála z Bouillonu, který zemřel rok po jeho otci, našel dost síly, aby ho drželi v ústraní. Zemřel, dávno již uchýlený ve svém domě v Braine, několik měsíců po druhém vévodovi z Bouillonu, tom z rodu La Tour, téhož roku 1652, ve věku sedmdesáti sedmi let. Se svou první ženou Markétou z Autun zanechal jen dcery, jimiž tato větev skončila. Jedna se provdala za pana z Choisy-L’Hôpital, druhá za pana z La Boulaye-Eschallart; jejich děti zdědily statky této vymřelé větve, přijaly její jméno a erb a skončily vévodkyní z Duras, matkou princezny z Lambesc a hraběnky z Egmontu. Nemluvím o třetí ženě hraběte z Maulevrier ani o dvou posledních ženách tohoto hraběte z Braine, které neměly děti.

Markýz z Mauny, mladší bratr hraběte z Braine, se stal rytířem řádu roku 1619 jako padesátý první v pořadí jmenování, to jest třicátý devátý mezi šlechtici. Po něm následovalo osm dalších, z nichž čtvrtým byl markýz z Marigny, pozdější hrabě z Rochefortu, Alexandr z Rohanu, mladší bratr vévody z Montbazonu a strýc z otcovy strany konetáblové z Luynes, pozdější slavné vévodkyně z Chevreuse. Markýz z Mauny byl prvním štolbou královny Anny Rakouské a od roku 1621, po panu z La Force, kapitánem tělesné gardy poslední kompanie, až do roku 1627, kdy po něm nastoupil pan z Brézé-Maillé, švagr kardinála z Richelieu a pozdější maršál Francie, po němž roku 1632 nastoupil pan z Aumontu, rovněž později maršál Francie. Markýz z Mauny zemřel jako kapitán tělesné gardy, bez dětí s Isabelou Jouvenelovou, dcerou barona z Traynel, rytíře řádu.

Když vymřela celá tato větev, nezbylo z celého rodu La Marck nic než větev Lumain, výše vyložená, pocházející z Ardenského kance; ta zůstala v Nizozemí, v Lutyšsku a ve Vestfálsku a uzavírala sňatky v těchto krajích, s výjimkou Viléma z La Marck, druhého syna onoho slavného Kance, který byl jedním z komořích Ludvíka XII. a kapitánem Sta Švýcarů jeho gardy. On, jeho jediný syn i jeho dvě dcery uzavřeli sňatky ve Francii; a jeho syn, který neměl děti, tuto krátkou větev uzavřel.

Arnošt, pátý přímý potomek Kance, byl prvním hrabětem z Lumain. Měl syna s jednou Hohenzollernkou, který zemřel dlouho po něm bez potomstva, ale Arnošt se podruhé oženil s Kateřinou Richard d’Esche; nevím ani, zda to nemohlo být sňatkem levé ruky,⁶ jak se říká v Německu, tak nepřiměřený byl její původ. Zanechal s ní dva syny a dvě dcery, z nichž jedna byla jeptiškou v Lutychu, druhá provdána tak, jak se slušelo na dceru velmi nízko urozené matky. Mladší ze synů zemřel v nevýznamnosti neženatý; starší se kvůli smutnému sňatku, z něhož vzešel, stal opět jen baronem z Lumain. Císař ho však rehabilitoval a dokonce ho učinil říšským hrabětem. Zemřel roku 1680 a zanechal tři syny s Kateřinou Šarlotou, dcerou hraběte z Wallenrodtu, která se znovu provdala za hraběte z Fürstenbergu, synovce kardinála z Fürstenbergu. To je ta hraběnka z Fürstenbergu, která kardinála z Fürstenbergu ovládala a drancovala, dokud žil, která po jeho smrti konala dlouhé a vážné pokání a o níž jsem mluvil v souvislosti se štrasburským koadjutorstvím. S druhým manželem neměla děti. Když přišla do Francie a usadila se tam s kardinálem z Fürstenbergu, od něhož se nikdy nehnula, přivedla s sebou dva ze svých synů a nejmladšího nechala v Německu, kde se stal polním podmaršálem císařských armád. Nejstarší zemřel mladý v Paříži neženatý; měl pluk, který dostal druhý syn, krásný a urostlý, jenž se podobal kardinálovi z Fürstenbergu jako vejce vejci. To je ten hrabě z La Marck, který se oženil s dcerou vévody z Rohanu, o jejíž smrti jsem mluvil, která stála u dvora bez jakéhokoli nároku na taburetku a zanechala syna. Hrabě z La Marck, hojně užívaný při jednáních, byl francouzským velvyslancem u slavného švédského krále a byl v jeho táboře, když ten padl. Stal se generálporučíkem a roku 1624⁷ byl jmenován rytířem řádu, jako čtyřicátý druhý v pořadí jmenování, to jest dvacátý čtvrtý mezi šlechtici, a po něm bylo ještě osm dalších. Později byl dlouho velvyslancem ve Španělsku, odkud se vrátil jako španělský grand a rytíř Zlatého rouna u příležitosti sňatku Madame, nejstarší dcery královy, s infantem donem Filipem, třetím synem španělského krále.⁸

Zdá se, že to stačí k přesvědčení, že ani Sedan, ani Bouillon nikdy nebyly knížectvími ani vévodstvími, natož svrchovanými panstvími; že oba zůstaly pánům z Bouillonu z rodu La Tour velmi nejistě, abych neřekl velmi podivně; že žádný pán těchto dvou statků nebyl ani se nevydával za svrchovaného panovníka až do otce dědičky; a že nikdo z nich, ani dříve, ani později, neměl ve Francii hodnost, ani nikdo z jejich rodu, ani si ji nenárokovali, vyjma jediného maršála z Fleuranges, který díky vlivu vévodkyně z Valentinois, milenky Jindřicha II. a své tchyně, měl osobně hodnost vévody. Takový byl v tomto ohledu stav věcí až po vikomta z Turenne, Jindřicha z La Tour, z něhož se stal maršál z Bouillonu. V cizích zemích tomu nebylo jinak; v žádné z nich Sedan ani Bouillon nikdy neplatily ani za svrchovaná panství, ani za knížectví; žádný z jejich pánů nebyl u žádného evropského dvora uznán za svrchovaného panovníka ani za knížete a v žádném si nenárokoval žádnou hodnost ani vyznamenání jako takový. Podívejme se nyní, co z toho dokázal udělat maršál z Bouillonu z rodu La Tour a jeho potomstvo.

Podivné prostředky, jimiž dospěli k hodnosti a statkům, jichž požívají, a k velkým zaopatřením všeho druhu, jež si dovedli opatřit, plní řadu svazků, které má v rukou každý. Omezuji se zde na to, co patří k mému tématu — na skutečnosti, které se snažili a budou se snažit co nejvíc zamlčet. O maršálovi z Bouillonu jsou ve Francii jen dvě. Zeť zakladatele Spojených provincií, takřka v čele hugenotské strany ve Francii, švagr falckého kurfiřta, strýc jeho dětí, tedy i nešťastného českého krále a braniborské kurfiřtky, vystupující v praxi jako svrchovaný pán Sedanu a Bouillonu díky penězům, přízni a veškeré ochraně Jindřicha IV. a brzy nato díky penězům, přízni a ochraně jeho nepřátel proti tomuto panovníkovi a proti jeho synovi, uprostřed nepřetržitých podniků a abolicí, chtěl se pokusit opatřit si hodnost, která by odpovídala tolika velkým věcem. Ve Francii nikdy žádnou neměl. Měl jen vyznamenání společná všem maršálům Francie. Byl na shromáždění notáblů v Rouenu, kde byl přítomen Jindřich IV. a sám je zahájil. Maršál z Bouillonu se vzmohl na to, že si šel sednout do lavice vévodů, kteří ho z ní vykázali; jeho útěchou bylo usadit se v čele lavice maršálů Francie, mezi nimiž byl nejstarší, ale pocítil celé ponížení z tak nešťastného pokusu.

Druhá událost se stala při křtu Ludvíka XIII., který dal Jindřich IV. vykonat velmi slavnostně. Určil maršála z Bouillonu, ačkoli byl hugenot, aby nesl jedno z obřadních insignií,⁹ neboť u křtu s hugenoty není potíž, pokud nejde o to být kmotrem. Maršál, který viděl, že kvůli insignii, kterou měl nést, bude zařazen jako maršál Francie, se uchýlil k prosbě, aby mu Jindřich IV. dovolil nenést žádnou, což velmi snadno obdržel. Spokojil se s těmito dvěma pokusy a v obdobích, která trávil u dvora, se už neodvážil vystavit se dalším. Ve svých titulech vždy užíval označení svrchovaný kníže sedanský a svrchovaný vévoda bouillonský a nikdy nepodepsal listinu ani dopis jinak než prostě Jindřich z La Tour. Jeho žena strávila celý život v Sedanu, kde on zemřel v březnu 1623 a ona v září 1643, stejně ctižádostivá a sotva méně obratná než její muž.

Jejich dětmi byli dva slavní bratři, vévoda z Bouillonu a vikomt z Turenne, dále vévodkyně z La Trémoille, hraběnka z Roucy z rodu La Rochefoucauld, matka hraběte z Roye, který zemřel uchýlen v Anglii, markýza z Duras, matka maršálů z Duras a z Lorges a hraběte z Fevershamu, paní z La Moussaye-Goyon (Goyon jako Matignonové), jejíž větev vymřela a jejímiž dcerami byly paní z Montgomery a paní du Bordage, a slečna z Bouillonu, zemřelá roku 1662 neprovdaná.

Oba synové nebyli o nic méně ctižádostiví, obratní ani neklidní než jejich otec. Jejich životy, jimiž jsou plné dějiny jejich doby, byly rovněž jen kolotočem podniků a abolicí, a jejich jednota, jejich shoda a vzájemná podpora byly nesrovnatelné. To, co mělo stát pana z Bouillonu hlavu, mu vyneslo to, co by nebyl dostal za odměnu, ani kdyby zachránil stát. Kardinál Mazarin si chtěl připoutat dva bratry takových kvalit; bál se kvalit mladšího, kterého neměl v rukou, a jeho cizích spojenectví, kdyby staršího vydal na popraviště. Proměnil mu trest v nejvyšší pocty a v nejpevnější statky a získal si je tak obrovskými dobrodiními, jež obětoval podpoře, kterou od nich očekával proti nepřátelským mocnostem, které ho s posvěcením Gastona a pana Prince chtěly navždy vyhnat z království. Dal tedy provést směnu Sedanu a Bouillonu, při níž si pan z Bouillonu ponechal užitky a postoupil jen svrchovanost, která nikdy neexistovala jinak než fakticky, a to krátce, a kterou už nebyl s to udržet; místo ní dostal hrabství Évreux s lesy a příslušenstvím, které vynášely přes tři sta tisíc livrů ročního důchodu, vévodství Albret a Château-Thierry s hodností vévody a paira a novou hodností cizích knížat ve Francii. Dostal tak apanáže dvou synů Francie a apanáž, kterou měl Jindřich IV., než se stal francouzským králem. Jakkoli obyčejný byl statek nesoucí jméno hrabství Auvergne a jakkoli úplně odlišný byl od provincie Auvergne, v níž leží, pan z Bouillonu ho chtěl mít a kardinál Mazarin byl tak povolný, že ho vykoupil z rukou, v nichž byl, aby ho mohl do směny zahrnout.

Směna byla provedena v březnu 1651, v době největších zmatků, a pan z Bouillonu zemřel 9. srpna 1652 v Pontoise, kam doprovázel dvůr a kde mohl u královny a u kardinála Mazarina všechno; byl v nejdůvěrnější radě a měl být právě jmenován vrchním správcem financí. Ještě mu nebylo padesát let; jeho otec se dožil šedesáti osmi. Jeho žena, krásná, ctnostná, odvážná, ctižádostivá a velmi obratná, dcera hraběte z Berghes, guvernéra Fríska, ho přežila jen o pět let. Je to ten vévoda z Bouillonu, který se začal stávat knížetem v Itálii dřív, než se jím díky své směně stal ve Francii. Velel tam papežským vojskům a dosáhl v Římě zacházení jako se svrchovaným panovníkem a měl před papežem taburetku. Toto velké vyznamenání pak uměl dobře zužitkovat jinde, kde mu usnadnilo mnoho věcí; ale přesto pařížský parlament, vyděšený nesmírností směny, a který ostatně nezná jiná knížata než knížata krve, se nemohl odhodlat k její registraci, která není dokonána dodnes; mezitím však páni z Bouillonu od té doby statků i poct vždy požívali.

Pan z Turenne, jehož činy, pověst a pletichy tolik přispěly k tomu, že jeho rod dospěl tam, kde byl při smrti jeho staršího bratra, byl o svých velkých vlastnostech mimořádně skromný až k strojenosti, nesmírně pyšný, úzkostlivý a pozorný na svou domnělou hodnost knížete, kterou však skrýval pod prostotou oděvů, nábytku a ekvipáží, jejíž stín tím víc dával vyniknout obrazu; ve zbytku svého života nic neopomenul, aby toto nové knížectví stále víc upevnil a rozmnožil zaopatření své rodiny. Jeho bratr zanechal pět synů a čtyři dcery; to bylo mnoho knížat a kněžen na to, jak nově jimi byli. Pan z Turenne, jehož služby a vojenské i politické schopnosti vynesly jeho vážnost a vliv na vrchol, dokázal většinu z nich dobře zaopatřit. Dovršil sňatek, plánovaný ještě za života kardinála Mazarina, jedné z jeho neteří Manciniových se svým synovcem vévodou z Bouillonu, a podepřel ho tak vévodou z Vendôme,¹⁰ hraběnkou ze Soissons, od níž se tehdy král nehnul a která byla středem dvora, tak blízkým spřízněním s princem de Conti a v cizích zemích vévodou modenským a konetáblem Colonnou, spolu s velkými statky.

Vévoda z Joyeuse, otec posledního vévody z Guise, jemuž se dostalo cti pojmout za manželku slečnu z Alençonu, zemřel roku 1654 a zanechal jen tohoto čtyřletého syna a uprázdněné úřady velkého komořího a generálního plukovníka jízdy. Byla to doba největší autority pana z Turenne u dvora. Právě ho zachránil u Bléneau z rukou pana Prince, který tajně přispěchal z Guyenne a byl by náhle zajal krále, královnu i kardinála Mazarina, nebýt pohotovosti a hluboké vojenské vědy pana z Turenne. Nakonec vyhnal pana Prince z okolí Paříže i z Paříže samé bojem u předměstí Saint-Antoine,¹¹ načež byl pan Princ nucen uchýlit se do Flander a jeho strana v království úplně padla. Sláva pana z Turenne se znovu rozmnožila roku 1653 dobytím Rethelu a Mouzonu. Konečně roku 1654 prolomil obléhací linie u Arrasu, kde byl pan Princ osobně a jen s velkou námahou ustoupil, zanechav tam všechno dělostřelectvo, střelivo a zavazadla, jež k tomuto obléhání přivezl. Na tomto vrcholu slávy a v době, kdy se mělo za to, že ho je nezbytně třeba, chtěl pozůstalost po vévodovi z Joyeuse a kardinál Mazarin mu ji dal. Vzal si úřad generálního plukovníka jízdy a pro vévodu z Bouillonu, kterému bylo tehdy teprve třináct let, úřad velkého komořího.

Lze si představit, zda pan z Turenne dokázal plně vykonávat svůj úřad u jízdy a stát se v ní pánem. Pokud jde o jeho synovce, kromě velikosti opory, kterou mu poskytl korunní úřad, jenž mu obstaral a jenž svým místem, které dává všude, až po slavnostní zasedání parlamentu po králově boku, ho všude vyváděl z rozpaků s jeho představou svrchovaného knížete, jejíž titul stále užíval, ačkoli svrchovanost byla směnou postoupena králi — byl úřad tak důvěrný, který přibližuje krále v každé době a ve všech nejsoukromějších hodinách, velmi užitečný muži ve věku pana z Bouillonu, který byl jen o tři roky mladší než král; a brzy uvidíme, že právě on zachránil pány z Bouillonu před ztroskotáním.

Pan z Turenne, tak skvěle odměněný, pokračoval ve svých hrdinských činech. Roku 1655 dobyl Le Quesnoy, Landrecies, Condé a Saint-Ghislain; rok 1656 se ukázal jako ještě učenější, byť s menším leskem. Roku 1657,¹² když král obléhal Dunkerque a pan Princ s donem Juanem Rakouským přivedli všechny své síly, aby toto důležité místo vysvobodili, porazil je pan z Turenne v bitvě u Dun, jejíž odměnou bylo dobytí Dunkerque a další důsledky. Novým a tak důležitým službám byla potřeba nová odměna. Konetáblský meč byl jistě cílem skromného hrdiny, ale bojácnost kardinála Mazarina se nemohla odhodlat vložit jej do rukou tak mocných a tak obratných. Vzpomínka na to, co dokázali poslední konetáblové z Montmorency a jejich předchůdci, ba i vzpomínka na pana z Lesdiguières, ještě budila u dvora strach. Dvůr si pomohl tím, že ve prospěch pana z Turenne obnovil úřad generálního maršála táborů a armád Francie, vymyšlený a zřízený pro pana z Lesdiguières v době, kdy se vévoda z Luynes, zneužívaje mládí Ludvíka XIII., kterému tehdy bylo teprve sedmnáct let a který díky výchově, jaké se mu dostalo, dosud viděl svět jen hrdlem láhve, učinil konetáblem. V Montpellieru 7. dubna 1660 přijal pan z Turenne tento úřad z rukou krále, který tam byl s královnou matkou, kardinálem a celým dvorem na cestě do Bordeaux ke své svatbě.

Tehdy pan z Turenne, nadřízený maršálům Francie, jimž všem velel, a sám už maršálem nebyl, avšak nebyl ani konetáblem a nemohl nosit jeho odznaky, nechtěl už odznaky maršála Francie: odstranil ze svého erbu maršálské hole a odložil titul maršála, který nosil po celých více než sedmnáct let, co jím byl, a znovu přijal titul vikomta z Turenne, který nosil, než se stal maršálem Francie. Podepisoval se po celý život krátce Turenne nebo Jindřich z La Tour; v tom tedy nic nezměnil. Později se lidé nechali zmýlit a páni z Bouillonu tomu dávali průchod, jak jen mohli. Lidé uvěřili, že vždycky pohrdal úřadem maršála Francie, že nikdy nepřijal ani jeho jméno, ani jeho odznaky do erbu, protože to bylo pod hodnost a postavení knížete. Stačilo si přitom vzpomenout na jeho otce, maršála z Bouillonu, svrchovaného pána fakticky a skutečně, ne-li právem, a na dva maršály z La Marck a z Fleuranges, otce a syna, oba pány ze Sedanu a z Bouillonu. Ale většina lidí nejde tak daleko, a kdo přečetl aspoň pár stránek, žasne, jaké představy se vidí zakořenit.

Pan z Turenne vymohl pro vikomtství Turenne, které už mělo velká práva, nová privilegia, jež postupně rozšiřoval. Pod záminkou otevřeného nepřátelství, které panovalo mezi ním a panem z Louvois, už tehdy velmi mocným sám o sobě, a navíc s oporou svého otce kancléře,¹³ osvobodil toto vikomtství od veškerého ubytování a průchodu vojsk a díky shovívavosti pana Colberta, svého přítele, od veškeré moci daňových vydřiduchů, ba i intendantů. Zkrátka, tato práva se stala regálovými právy,¹⁴ která jeho památka vždy udržovala, avšak tak obtížnými uvnitř království a tak blízkými svrchovanosti, že rada Ludvíka XV., využívajíc rozvratu záležitostí pana z Bouillonu a jeho nespokojenosti s předními muži jeho vikomtství, je od něj koupila za čtyři miliony a právem se domnívala, že on dělá špatný obchod a král velmi dobrý.

Když mluvím o panu z Louvois, zde je jedna drobná historie, kterou pan z Turenne dovedl využít. Státní sekretáři vždy psávali vévodům „monseigneur“, a péči a autoritě sekretářů z této doby je třeba přičíst tu obratnost, že se to podařilo pozměnit v tištěných dopisech. Čirou náhodou se zachovaly tři dopisy z 2. listopadu 1663, 13. září 1665 a 5. února 1666 od pana Colberta, tehdy ministra a generálního kontrolora financí, který měl stejný ceremoniál jako státní sekretáři a sám se jím stal roku 1669, mému otci do Blaye, v nichž mu píše „monseigneur“ na obálce, uvnitř i dole, kde uvádí jeho jméno. Pan z Louvois, který vystoupil na vrchol vlivu a pýchy, dal králi na srozuměnou, že tento styl se nehodí pro ty, kdo svými úřady vydávají jeho rozkazy a píší jeho jménem. Změnil to tedy, ale neodvážil se sáhnout na lotrinský dům, celý zářící velkým sňatkem pana z Guise, zcela čerstvou památkou hraběte z Harcourtu a přízní pana Velkého, jeho syna, ani vystavit se křiku slečny z Guise, tak pyšné a tak vážené, a ještě méně křiku Monsieura, kterého ovládal rytíř Lotrinský. Byl to jeden z plodů čtrnácti zřízení vévodství-pairství z roku 1663 a čtyř dalších z roku 1665 a malé shody a síly vévodů starých i nových.

Pan z Turenne, včas varován o tomto podniku, šel za králem a křičel tak hlasitě a s takovou autoritou proti spiknutí, které jeho nepřítel nastrojil, aby ho ponížil, a proti výjimce pro lotrinský dům, k jehož rovnosti v hodnosti a poctách byl povýšen, že dosáhl toho, aby si jeho rod podržel od státních sekretářů oslovení „monseigneur“; to se nepodařilo rodu Rohanů, ačkoli měl stejnou hodnost jako páni z Bouillonu, a jakkoli velký vliv měla později paní ze Soubise, nikdy to neprosadila.

Abych dokončil historii o státních sekretářích: pan z Louvois se nezastavil na tak dobré cestě. Táž záminka lichotky, jakkoli hrubá, mu vynesla, že mu král povolil, aby mu každý, kdo nebude vévoda, kníže ani korunní hodnostář, psal „monseigneur“; to od něj přešlo na ostatní státní sekretáře a zvláštní bylo, že to požadoval jen od lidí urozených, a nikoli od duchovenstva ani od úřednictva. Mnoho vážených lidí to odmítlo a byli zničeni. Pan z Louvois je pronásledoval všude a král k tomu přidal všechny známky nemilosti: tyto příklady, z nichž ani jeden nevyzněl naprázdno, nakonec všechny podrobily a nebylo už nikoho, kdo by toto jho nenesl, k němuž státní sekretáři ještě přidali nerovnost zakončení dopisů vůči všem, kdo neměli titul. To trvalo až do zatmění státních sekretářů po smrti Ludvíka XIV.

Pan z Turenne oženil svého synovce, hraběte z Auvergne, s jedinou dcerou a výhradní dědičkou knížete z Hohenzollernu, markýze z Bergen op Zoom skrze svou manželku. Toto velké panství v Holandsku spolu s mnoha dalšími statky a s cizím spřízněním, naroubovaným na spříznění matky a babičky, připadalo vikomtovi jako zaopatření pro mladšího synovce, které mohlo časem přinést velké výhody. Brzy mu dal přiznat nástupnictví ve svém úřadě generálního plukovníka jízdy a ve svém guvernérství Limousinu. Viděli jsme (tom II, s. 164; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola desátá), s jakou obratností on a jeho třetí synovec přivedli krále do situace, že jim pro synovce sám nabídl svou nominaci na kardinálský klobouk a myslel si, že se tím, že mu ji dá, lacino vyplatil, a o dva roky později mu dal úřad velkého almužníka. To znamená, že byl kardinálem v pětadvaceti letech a velkým almužníkem v sedmadvaceti. Taková byla zaopatření, která pan z Turenne obstaral svému rodu, svým třem synovcům a sobě. Uprostřed takového lesku však zažil i některé zármutky. Jeho dva nejmladší synovci, nadutí tak skvělým postavením, padli oba v soubojích; a zažil ten zármutek, že když vdával jejich sestru za pana z Elbeuf, páni Lotrinští nikdy nechtěli přiznat nevěstě ani jejím příbuzným titul knížete a kněžny. Sňatek byl proto zrušen, pak znovu navázán, ale se stejnou zatvrzelostí ze strany Lotrinských. Nakonec pan z Turenne ustoupil a sňatek uzavřel se zármutkem nad tím, jaký hluk to ve světě vyvolalo. Později našel způsob, jak provdat svou druhou neteř, sestru této, za bratra bavorského kurfiřta; oba zemřeli bez dětí. Nevím, zda bavorský dům projevil tutéž úzkostlivost jako dům lotrinský, ani zda ji lotrinský dům zachoval při svatební smlouvě pana z Bouillonu, otce nynějšího, s jeho třetí ženou, dcerou hraběte z Harcourtu, později zvaného hrabě z Guise.

Pan z Turenne dokončil svůj život se stejnou slávou a stejnou autoritou u krále a ukončil jej, jak každý ví. Vznešenost jeho pohřbu a hrobu neměla žádnou souvislost s jeho původem ani se vším vnějším, čeho nabyl. Byla to odměna za jeho vojenské ctnosti a za smrt, která je korunovala ranou z děla v čele armády. Král dokonce velmi výslovně zakázal, aby byl v Saint-Denis kdekoli užit titul knížete; a proto jeho synovci, kteří mu v tomto kostele dali postavit nádherné mauzoleum ve skvostné kapli, tam nedali umístit žádný epitaf, takže při pohledu na tento hrob lze jen podle postavy, která se podobá všem jeho portrétům, a podle erbu, jenž nemá jiné ozdoby než vévodskou korunu a trofeje, usoudit, že jde o hrob pana z Turenne. Není tam ani žádný verš, žádná chvála, protože se neodvážili uvést onen drahocenný titul knížete a nechtěli dát najevo, že se mu vyhýbají.

Za doby těchto dvou slavných bratrů se ke jménu La Tour postupně připojilo jméno Auvergne. V Limousinu, v Dauphiné a v dalších provinciích jsou rody La Tour, které k tomuto nepatří, všechny mají navzájem odlišné erby a nejsou mezi sebou nijak spřízněny. Slovo Auvergne se nejprve připojovalo jako pro rozlišení a pro označení, o kterém z nich je řeč; potom se z toho stala dvojznačnost a lpění na tomto slově, aby se z něj udělalo jméno, odhalilo záměr. Kardinál z Bouillonu tvrdil, že pochází po meči ze starých hrabat provincie Auvergne, mladší větve vévodů z Guyenne, a nic neopomenul, aby v Cluny, které je nadací těchto knížat, našel něco na podporu této chiméry. Pocházela nepochybně z dávnější doby. Viděli jsme, s jakou okázalostí chtěli směnou získat onen zvláštní statek, který byl jinde už víckrát vysvětlen a který se nazývá hrabství Auvergne. Druhý syn vévody z Bouillonu, který provedl směnu, nesl jeho jméno. Doufali, že v myslích většiny lidí splyne titul průměrného, obyčejného, zcela bezvýznamného a soukromého statku s titulem samotné provincie, a že tak lidi přesvědčí o svém původu od starých hrabat provincie Auvergne, když nesou jejich jméno a titul — tak jako je většina lidí posedlá představou, že Montmorencyové jsou první barony království, protože užívají titulu první baroni Francie, to jest Francie ve vlastním smyslu jako provincie, která je velká jako dlaň a leží kolem Montmorency a opatství Saint-Denis, jemuž byl Montmorency lenně podřízen, a které se podle své polohy nazývá Saint-Denis-en-France.

Nebylo tedy už jen nemilé, ale urážlivé pro kardinála z Bouillonu a jeho příbuzné mluvit o jejich rodu jen pod jménem La Tour, jak je jejich otcové vždy užívali a jak se jím výhradně všude podepisovali; bylo nutno říkat La Tour d’Auvergne, hrát si se slovem, a hlavně se vyvarovat příliš jasného výrazu La Tour v Auvergni, který se neodpouštěl. Konečně pochopili, jak málo jistá je hodnost, kterou lze odejmout, jako mohla být udělena — s tím rozdílem, že odnětí by bylo spravedlností a rozumem; hodnost bez záminky původu, protože jejich otcové si ji nikdy nenárokovali a nikdy se nelišili od všech ostatních velmožů, kteří neměli ani hodnost, ani korunní úřad: nemohli si sami před sebou zastírat, že držba Sedanu i Bouillonu, ani oprávněná, nikdy nedala ani nevedla k nárokování jakékoli hodnosti či vyznamenání ve Francii ani nikde v Evropě; že nepocházejí ani od oprávněných držitelů; a konečně jakým způsobem je jejich otec a děd získali. Velký prospěch v hodnosti, který z nich dokázali vytěžit, jim tedy připadal málo jistý pro tu či onu dobu; a ačkoli tato hodnost, i pro rody skutečně svrchované, byla ve Francii neznámá až do Guisů, kteří potřebovali tolik obratnosti, moci a postupných kroků, aby ji zavedli, a byla tudíž velmi náchylná k pádu, pro soukromé velmože vyznamenané tak nedávno a z tak malého titulu, či spíše záminky, bylo nebezpečí docela jiné — pro velmože, kteří zdaleka neviděli ještě dnes v hlavě svého rodu skutečného svrchovaného panovníka po tolik staletí, jako je vévoda lotrinský, a nemohli u sebe v žádné době ukázat sebemenší zdání něčeho takového.

V této tísni je navštívilo nečekané štěstí. Kardinálovi z Bouillonu byl předložen starý kartulář kostela v Brioude, pohřbený v temnotě několika staletí. Tato listina nesla nejvýraznější známky stáří a obsahovala vítězný důkaz o původu rodu La Tour po meči od starých hrabat z Auvergne, mladší větve vévodů z Guyenne. Kardinál z Bouillonu byl méně překvapen než nadšen, že má v rukou listinu tak dobrého vzhledu, neboť o to šlo víc než o to, co dosvědčovala. Odedávna, nejprve kvůli své pověsti a pak kvůli své chiméře, si k sobě přitáhl, kolik jen mohl, učenců znalých starožitností. Jezuité mu byli odjakživa oddáni, stejně jako on jim bez míry, a uprostřed všech sporů, které mu jeho opatství Cluny způsobilo s jeho mnichy, si dával velký pozor, aby si udržel přízeň učenců tří francouzských kongregací benediktinského řádu.

Baluze,¹⁵ který vytvořil krásnou a nesmírnou knihovnu pana Colberta, jenž vždy podporoval písemnictví a vědy, si v tomto oboru udělal velké jméno a mnoho přátel, protože často uváděl učence k tomuto ministrovi a byl prostředníkem milostí. Svou pověst si po smrti svého pána udržel několika díly, která vydal tiskem. Kardinál z Bouillonu si ho připoutal penzemi a obročími. Jeho silnou stránkou bylo rozplétání historických a genealogických starožitností a jeho objevy a jeho kritika byly ceněny. Neznamenalo to, že by ho lidé měli za neomylného; jeho povolnost vůči tomuto druhému pánovi ho zneuctila. Sestavil genealogii rodu Auvergne, to jest La Tour, jehož jméno se pomalu potlačovalo, aby uvolnilo místo podvrženému, a odvodil jej po meči od starých hrabat z Auvergne, mladší větve vévodů z Guyenne.

Lež chce být dobře promyšlená, ale je nebezpečné, je-li promyšlená příliš. Je třeba obratně trefit střed, aby klamala zdáním prostoty, které překvapí a imponuje. To byl útes, o který se celý ten krásný výmysl roztříštil. Nic se tak nepodobalo kartuláři jako tato nová genealogie svými objevy, do té doby neznámými; a ačkoli tato listina měla být po celou dobu sestavování díla zcela neznámá, protože ještě neměla být nalezena, obojí bylo hotovo zároveň. Přesto se usoudilo, že bude výhodnější předložit nejprve kartulář a vyčkat jeho úspěchu, než se vydají Dějiny rodu Auvergne.

Aby si to lépe pojistil, hrál kardinál z Bouillonu skromného a dělal, že se zdráhá uvěřit tak rozhodující listině. Mluvil o ní důvěrně s pochybnostmi s kolika jen mohl učenci a prosil je, aby ji dobře prozkoumali a nedovolili, aby se nechal napálit; a přece s výrazem touhy a zalíbení dodával, že tento původ byl odjakživa míněním a tradicí jeho rodu — ačkoli (a to je pěkný rozpor) až do maršála z Bouillonu nikoho z nich ani nenapadl; a jestliže se poprvé zrodil v mysli jeho otce a strýce, jak lze tušit z jejich okázalé snahy, aby se onen statek nazýval hrabstvím Auvergne, a z připojení slova Auvergne ke jménu La Tour, aspoň se při vší nádheře, slávě, vlivu a autoritě, jichž požívali, neodvážili nic takového naznačit. Jiní, podřadní a námezdní učenci, rovněž konzultovaní, aby bylo možné zajistit, že je ti první připustí ke zkoumání listiny a budou ji zkoumat spolu s nimi, byli od Baluze dobře naučeni, co mají ve vhodnou chvíli říci; a on sám otevřeně přispěl vahou své pověsti a vší obratností svého ducha, odedávna připraveného na věc tak důležitou a tak choulostivou.

Ať už byli skuteční posuzovatelé oklamáni, ať se nechali svést, nebo, což je pravděpodobnější, dobře viděli, oč jde, ale nechtěli si udělat z kardinála a celého jeho rodu krutého nepřítele kvůli věci, která podle mínění těchto nenápadných lidí, znajících jen své knihy, nikoho neurážela a na které nikomu nezáleželo — vyslovili se ve prospěch kartuláře a otec Mabillon,¹⁶ onen benediktin tak známý v celé Evropě svou učeností a svou poctivostí, nechal své mínění strhnout ostatními.

S takovými hlasy, jež tento poslední korunoval, se kardinál z Bouillonu už neostýchal šeptat svým přátelům do ucha o svém drahocenném objevu a hlavně podrobně vykládat, co všechno udělal a jaká všechna opatření učinil, aby nebyl oklamán. Tímto vyprávěním chtěl zcela prokázat jeho pravost; od jeho přátel se zpráva dostala k dalším a brzy k městu i ke dvoru, jak si to dobře předsevzal. Každý mu blahopřál k tak šťastnému objevu, většinou proto, aby se pobavil tváří, kterou k tomu udělá. Byl to spíš chaos než směs té nejpřehnanější ješitnosti, té nejstrojenější skromnosti a nezřízené radosti, která z něj tryskala proti jeho vůli. Kvůli věrohodnosti bylo třeba zachovat jistý odstup mezi zveřejněním tohoto objevu a zveřejněním Dějin rodu Auvergne, aby se před očima veřejnosti co nejvíc rozbila souslednost.

Neštěstí chtělo, že de Bar, onen otrhanec, který tento kartulář prý vyhrabal a předložil kardinálovi z Bouillonu, byl v tomto mezidobí zatčen a uvězněn pro padělky na rozkaz komory v Arsenalu. Tato událost vyvolala jistý hluk, který Bouillony znepokojil, ale jejich kartulář učinil velmi podezřelým a přiměl mnohé nasadit si brýle, aby jej prozkoumali. Učenci bez vazeb na Bouillony jej zpochybnili a věc pokročila tak daleko, že de Bar, zatčený pro jiné padělky, byl vyslýchán i o tomto. La Reynie,¹⁷ tak obávaný skutečnými zločinci pro svou bystrost a schopnosti a pro zkušenost s vězni Bastily a Vincennes, kterou získal v úřadě policejního poručíka, jejž tak dlouho, ale tak bezúhonně vykonával, a to jako soudce starých časů, předsedal jako hlava komoře v Arsenalu a podrobil de Bara několika výslechům o kartuláři z Brioude. Bránil se, jak nejlépe mohl, ale prořekl se v choulostivých věcech, kvůli nimž ho přísněji uvěznili a znovu na něj naléhali.

Tehdy zavládl v rodu Bouillonů poplach, neboť podvod měl každou chvíli prasknout. Nebylo nic, co by neudělali, aby ránu odvrátili, nejprve potají, z hanby se ukázat; ale když viděli, že soud nepolevuje v přísnosti vyšetřování a že roste rozhořčení a hluk učenců, které oklamali, i veřejné pohoršení, začali se za de Bara otevřeně přimlouvat a nasadili k tomu veškerý svůj vliv. Nakonec je neoblomnost La Reynieho a rozhořčení, které nedokázali skrýt ani ostatní soudci komory v Arsenalu, dohnaly k krajnímu kroku. Pan z Bouillonu, kterého měl král rád, mu přiznal, že by se nechtěl zaručit, že by jeho bratr kardinál nebyl schopen, bez vědomí všech ostatních, pokusit se doložit nejisté skutečnosti; a chytaje krále za to, co ho dojímalo nejvíc, totiž za důvěru, dodal, že když se takto v tak choulostivé věci vydává do jeho rukou, prosí ho, aby tuto záležitost zastavil z laskavosti k těm, kdo v ní neměli prsty, kteří se provinili jen příliš důvěřivou vírou v bratra, a aby jim prokázal aspoň tu milost, že je uchrání potupy, aby v ní byli v čemkoli jmenováni. Král, s větším přátelstvím k panu z Bouillonu než s úvahou o tom, jaké zadostiučinění dluží veřejné urážce, se uvolil k tomuto řešení.

Mezitím abbé z Auvergne, dlouho poté kardinál ke zcela okázalému a přeokázalému veřejnému pohoršení, se ze všech sil přimlouval a nestyděl se říci soudcům, aby je obměkčil, zhruba totéž, co řekl pan z Bouillonu králi.

De Bar, nakonec usvědčený a přistižený, že tento kartulář kostela v Brioude padělal, nebyl tlačen za doznání, které učinil před plným soudem, aby se na králův rozkaz La Reyniemu zabránilo tomu, aby mluvil o kardinálovi a snad i o některých dalších Bouillonech. Kartulář byl prohlášen za falešný a zhotovený tímto padělatelem, a z výše uvedeného důvodu nebyl de Bar týmž rozsudkem odsouzen k smrti, nýbrž k doživotnímu vězení, protože ostatní padělky, pro které byl původně zatčen, nebyly ničím ve srovnání s tímto. Lze pochopit, že tato příhoda vyvolala velký rozruch; ale co se nechápe tak snadno, je to, že páni z Bouillonu, kteří z ní měli být tak v rozpacích, se odvážili o patnáct měsíců později požádat pana kancléře o povolení k tisku Dějin rodu Auvergne a že pan kancléř je udělil. Úvahy by byly příliš silné a odvedly by mě od mého tématu. Stačí jen říci, že svět byl tím neobyčejně pohoršen a že tak objemné a tak důkladné dílo, jehož jediným základem byl tento kartulář a které se objevilo tak brzy po skandálu, se nikomu nezdálo zhotovené a dokončené jinak než zároveň s kartulářem samým, a tudíž stejně falešné jako on. Takový byl všeobecný soud, který zneuctil Baluze natolik, že s ním přerušilo styky mnoho učenců a několik jeho přátel, a který dovršil zahanbení z celé této záležitosti. V pravý čas uvidíme, co se s touto krásnou knihou stalo.

Když jsem napravil tato dvě opomenutí, jedno o rodu Rohanů, druhé o rodu Bouillonů, vraťme se tam, odkud jsme vyšli.