Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola osmnáctá

Rok 1707. — Paní z Montespan odňaty novoroční dary a část penze. — Smrt Cauvissonova; jeho uprázdněná místa. — Nástupnictví v úřadu státního sekretáře pro Chamillartova syna. — Nebývalé návštěvy u Chamillarta. — Podlézavost du Bourgova. — Smrt portugalského krále. — Smrt a rodina prince Ludvíka Bádenského. — Marlboroughova velikost. — Podivné schůzky. — Kolínský kurfiřt vysvěcen atd. — Narození druhého vévody z Bretagne. — Smrt Saint-Herminova. — Smrt paní z Montgon. — Paní z La Vallière dámou paláce. — Sňatek Gondrinův s dcerou maršála z Noailles. — Smrt hraběte z Grammontu; jeho povaha. — Smrt La Barrova. — Smrt paní z Frontenacu; její rodina atd. — Smrt slečny z Goello; její rodina. — Smrt rytíře z Gacé. — Doly marně hledané v Pyrenejích. — Návrat paní z Caylus ke dvoru a její úloha tam. — Unie Skotska s Anglií. — Markýz z Brancasu a markýz z Bay. — Port Mahón znovu dobyt pro Filipa V. — Zásilka peněz z Mexika od vévody z Alburquerque. — Značná kořist na moři na Angličanech.

Tíživý stav záležitostí, který značně zvýšil válečné výdaje vším, co se ztratilo na vojsku i na území, přiměl krále, aby před dvěma či třemi lety nejprve omezil a potom zcela zrušil novoroční dary, které dával synům a dcerám Francie a které dosahovaly velmi vysokých částek. Královská pokladna mu každého prvního ledna přinášela na jeho vlastní novoroční dary třicet pět tisíc louisdorů, ať měly jakoukoli hodnotu. Letos, roku 1707, si z nich odepřel deset tisíc. Kaskáda dopadla i na paní z Montespan. Od té doby, co navždy opustila dvůr, jí král dával každý rok dvanáct tisíc louisdorů, ať byl jejich kurz jakýkoli; d’O měl za úkol nosit jí každé tři měsíce tři tisíce. Letos jí král po témže vzkázal, že jí může dávat už jen osm tisíc. Paní z Montespan nedala najevo nejmenší lítost; odpověděla, že ji to mrzí jen kvůli chudým, jimž skutečně rozdávala plnými hrstmi.

D’Alègre dostal lepší novoroční dárek: jedno ze tří míst generálního místodržitele Languedocu, uprázdněné náhlou smrtí Cauvissona, který zemřel bezdětný, právě když vstával od oběda u pana Velkého ve Versailles. Mluvil jsem o něm, když mu pan du Maine tento úřad opatřil.

Chamillart dostal dárek ještě mnohem významnější: nástupnictví ve svém úřadu státního sekretáře pro svého jediného, osmnáctiletého syna. Záminkou bylo ušetřit otce tří čtyř hodin podepisování denně; ve skutečnosti však byl král právě tak štědrý v udílení nástupnictví v těchto důležitých úřadech, jako byl skoupý u všech ostatních. Velmi mladými lidmi si chtěl dávat sloužit jen ve svých nejdůležitějších záležitostech a myslel si, že tím ukazuje, že k jejich řízení nepotřebuje nikoho než sebe. Tentýž důvod ho vedl i k podivným volbám tohoto druhu, a to nezávisle na nástupnictvích, jejichž důsledky byly pro stát i pro něho kruté. Tato milost byla další ranou pro maršála z Villeroy, který nejenže po svém návratu nechtěl Chamillarta vidět a okázale se s ním rozešel, ale zakázal i vévodovi z Villeroy, aby se s ním stýkal, což Chamillarta mrzelo a král to nesl velmi nelibě. Aby se králi zalíbili, šli Monseigneur a vévoda z Berry odpoledne navštívit paní Chamillartovou a poblahopřát celé rodině; a vévodkyně z Orléans, která — velmi nevhodně, jak jsem jinde poznamenal — už nikoho nenavštěvovala, tentokrát svou povýšenost odložila a šla paní Chamillartovou navštívit také.

Brzy nato se Chamillartův syn vydal na prohlídku pohraničních pevností ve Flandrech a v Německu. Hrabě du Bourg, mnohem později maršál Francie, se nestyděl nabídnout se mu na tu cestu za mentora a byl přijat. Lepšího mu vybrat nemohli; s podivem bylo, že všechny pocty stejné jako ty, jichž by se dostalo princi krve, nebo i větší, tu mladou hlavu nepomátly a ta si uchovala všechen rozum; a tento žáček, abych to řekl na rovinu, se vrátil mírný, skromný, ochotný a uctivý, jako by nebyl synem ministra-favorita a sám státním sekretářem. Všude si získal lásku.

Smrt portugalského krále přinesla šestitýdenní smutek. S první ženou měl jen jedinou dceru, která zemřela neprovdaná ještě před ním. Příběh jejich sňatku a katastrofy krále, jeho bratra, je tak známý, že o něm zde nic neřeknu. Zanechal několik dětí z druhé ženy, sestry císařovny a dcery i sestry falckého kurfiřta, vévody z Neuburgu.¹

Menší kníže, ale většího jména, zemřel v téže době: princ Ludvík Bádenský, v padesáti dvou letech. Byl synem Ferdinanda Maxmiliána, bádenského markraběte, o němž nikdy nebylo slyšet, a dcery princezny z Carignanu, poslední princezny krve z bourbonsko-soissonské větve. Maxmilián Ferdinand si ji vzal v Paříži roku 1653 a o dva roky později s ní měl prince Ludvíka Bádenského, jemuž byl kmotrem král. Princezna Bádenská byla několik let dámou paláce královny, bez nároků a bez jakéhokoli odlišení od vévodkyň a princezen usazených ve Francii, a nikdy žádné neměla; konala svůj týden a svou službu u královny jako ostatní titulované dámy paláce a střídala se s nimi. Nakonec byla i se svou matkou, princeznou z Carignanu, vyhnána kvůli pletichám příliš dávným, než aby jim tu náleželo místo. Bádenský princ, se svou ženou nepříliš spokojený, se roku 1658 uchýlil do svých zemí, odvezl tam syna a následujícího roku tam zemřel na zranění z pušky, která vystřelila a roztříštila mu paži, když se o ni opíral. Princ Heřman Bádenský, jeho mladší bratr, vstoupil do služeb císaře. Stal se prvním císařským komisařem na řezenském sněmu, guvernérem Rábu, generálním polním maršálem, předsedou válečné rady, nejlepší hlavou a nejvlivnějším mužem císařovy tajné rady. Byl soupeřem proslulého vévody lotrinského,² jehož mařil, ponižoval a držel stranou v Tyrolsku, jak jen mohl. Nikdy se neoženil a zemřel roku 1691. Byl to on, kdo se ujal svého synovce a připoutal ho k císaři. Synovec se stal generálním polním maršálem jako jeho strýc a porazil Turky v Uhrách v důležitých bitvách u Jagodiny, Niše, Vidinu a Slankamenu, kde na bojišti zůstal velkovezír Cuprogli³ a přes dvacet tisíc Turků. Od té doby téměř stále velel císařským armádám na Rýně a právem platil za jednoho z největších vojevůdců svého století.

Roku 1690 se oženil s jednou ze dvou dcer posledního vévody sasko-lauenburského, sestrou vdovy po posledním toskánském velkovévodovi z rodu Medicejských; rod sasko-lauenburský, řečeno mimochodem, byl prvním a nejstarším rodem Německa. Zanechal po ní dva syny a dceru. Starší syn byl zasnouben s naší královnou⁴ a sňatek měl být brzy slaven, když se princezna Bádenská⁵ dozvěděla o smrti jediného syna knížete ze Schwarzenbergu, který — což je v Německu případ velmi vzácný — zanechával svou jedinou sestru dědičkou velmi velkého jmění. Naše královna, která nějaký čas pobývala u princezny Bádenské, aby ji ta vychovala podle svého jako budoucí snachu, byla propuštěna, její sňatek zrušen a uzavřen sňatek se Schwarzenbergovou dcerou. Nějaký čas po svatbě navštívila princezna Bádenská, která byla zbožná, knížete ze Schwarzenbergu a dokázala u něho tolik, že ho přiměla vzít zpět manželku, s níž byl dlouho ve zlém a která žila mimo jeho dům. Z tohoto usmíření vzešel syn, který mladou princeznu Bádenskou, pokud jde o jmění, snížil na obvyklý úděl všech dcer dobrých německých rodů, z čehož její tchyně měla velký žal. Mladší bratr mladého bádenského prince byl určen pro církev a jejich sestra se provdala za vévodu z Orléans⁶ a zemřela při porodu vévody z Chartres. Získala si mimořádnou lásku a všichni ji velmi oplakávali. Její život v této zemi nebyl přes její vlídnost, ducha a ctnost šťastný.

Na počátku téhož roku byl vévoda z Marlborough, jemuž císař daroval krásné a bohaté panství v Německu a jehož učinil říšským knížetem, prohlášen generálním vikářem arcivévody v Nizozemí. Velmi to překvapilo vzhledem k rozdílnosti jeho náboženství, a to ze strany rakouského domu, který si tolik zakládá na tom, že je horlivě katolický, a který tímto pláštěm zakrývá tolik záměrů i činů. Marlborough však odmítl a nechtěl kvůli tak pomíjivému úřadu poskytnout proti sobě v Anglii takovou zbraň.

Ještě mnohem víc důvodů k překvapení poskytla schůzka, kterou měli u Lipska švédský a polský král, jehož první z nich právě donutil abdikovat a uznat na svém místě krále Stanislava Leszczyńského; švédský král přitom žil před jeho očima jako panovník v Sasku a čerpal z něho poklady. To nebylo vše: k dovršení úžasu došlo hned nato k další schůzce, tentokrát mezi oběma polskými králi.

Kolínský kurfiřt, který neměl žádná svěcení, je chtěl konečně přijmout. Arcibiskup z Cambrai za ním přijel do Lille a během pěti po sobě jdoucích dnů mu udělil čtyři nižší svěcení a subdiakonát, diakonát, vysvětil ho na kněze a posvětil na biskupa. Potom si velmi oblíbil církevní úkony, zvláště sloužit mši a celebrovat pontifikálně.

Vévodkyně z Bourgogne porodila velmi šťastně a velmi rychle vévodu z Bretagne,⁷ a to v sobotu 8. ledna, krátce před osmou hodinou ranní. Radost byla veliká, ale král, který už jednoho ztratil, zakázal všechny výdaje, jaké se vynaložily při narození toho prvního a které stály nesmírně mnoho. Napsal vévodovi savojskému, aby mu tu událost oznámil, navzdory válce a přemíře rozladění, a dostal od něho odpověď plnou radostného blahopřání a díků.

Saint-Hermine, bratr hraběnky z Mailly, dámy šatny vévodkyně z Bourgogne, zemřel ve Versailles a byl oplakáván. Byl to dobrý důstojník, polní maršál a inspektor. To dalo podnět k oddělení jízdy od dragounů pro inspekce, jak si to maršál z Tessé a vévoda z Guiche vždy přáli, dokud byli generálními plukovníky dragounů. Coigny měl v tom víc štěstí než oni.

Paní z Montgon, dáma paláce vévodkyně z Bourgogne, zemřela v Auvergni, kam si zajela k manželově rodině a na jeho statky. Byla dcerou paní z Heudicourt a o obou jsem toho dost řekl, když se ustavoval dvůr vévodkyně z Bourgogne, takže nemám co dodat, leda že byla lichotivá, úlisná, zábavná, zlá a posměvačná a že výborně bavila krále, paní z Maintenon i vévodkyni z Bourgogne, kterým její smrti bylo líto. Přesto měla přátele, kteří ji oplakávali. Její místo si přál každý, kdo se domníval, že na ně dosáhne. Nakonec zvítězili Noaillesové pro svou dceru, paní z La Vallière, která sama měla víc ducha, rozvahy a pletichářského umu než všichni Noaillesové dohromady; byla roztomilá, když chtěla, ale plná nálad a od přírody mnohem hrubší než její otec, který jím byl nemálo.

Téhož měsíce ledna uzavřeli šestý sňatek, který měl pro obě rodiny velké důsledky: svou šestou dceru provdali za Gondrina, nejstaršího syna d’Antinova, jemuž otec dal Bellegarde s důchodem deset tisíc livrů a paní z Montespan sto tisíc franků v drahokamech. Noaillesové dali sto tisíc tolarů v různých podobách a deset let živobytí. Velké rozpaky jim působilo chování vévodkyně z Noailles.⁸ Drželi ji v přísném ústraní. Hlavu měla velmi po otci: její místo bylo ustavičným zdrojem mrzutostí — někdy ji nechat jít do služby a mnohem častěji jí v tom bránit. Paní z Maintenon to obtěžovalo. Donutili ji tedy postoupit je své švagrové. Kdo by byl králi řekl, že se tato nová dáma jednoho dne provdá za hraběte z Toulouse a že za králova nástupce bude hrát tu roli, kterou vidíme?⁹

Hrabě z Grammontu zemřel koncem téhož měsíce ledna v Paříži, kde skoro nikdy nepobýval, ve věku přes osmdesát šest let; až do osmdesáti pěti let měl vždy dokonalé zdraví a docela jasnou hlavu, a tu i potom. Byl bratrem otce maršála z Grammontu,¹⁰ jehož matka byla dcerou maršála z Roquelaure, kdežto matka hraběte z Grammontu byla sestrou Boutevilla, sťatého v Paříži pro souboje, otce maršála-vévody z Luxembourgu. Přidal se k panu Princi, kterého následoval do Flander, potom se vypravil na procházku do Anglie a tam se oženil se slečnou Hamiltonovou, do níž byl dost okázale zamilován a kterou ho její bratři, pohoršení tím, donutili pojmout za ženu, ať chtěl nebo nechtěl. Byl to muž velmi duchaplný, ale duchem z toho druhu, který žije z žertů, pohotových odpovědí, z jemnosti a z přesnosti, s níž nachází na každém to špatné, směšné a slabé a vykreslí to dvěma tahy jazyka nenapravitelně a nesmazatelně; a s takovou smělostí, že to dělal veřejně, v přítomnosti dotyčného, a spíš před králem než jinde, aniž by před ním zásluhy, vznešenost, přízeň či úřady uchránily jakéhokoli muže či ženu. Tímto řemeslem krále bavil a zpravoval ho o tisíci krutých věcech; získal si u něho svobodu říkat cokoli, i o jeho ministrech. Byl to vzteklý pes, jemuž nic neuniklo. Jeho známá zbabělost ho stavěla nad všechny následky jeho kousnutí; k tomu byl nestoudný podvodník, otevřeně falešný hráč a celý život hrál vysoko. Jinak bral, kde mohl, a byl stále na mizině, aniž by ho králova dobrodiní, z nichž vždy vytáhl spoustu peněz, dokázala aspoň trochu zabezpečit. Dostal od něho za nic guvernérství La Rochelle a kraje Aunis po smrti pana z Navailles a později je velmi draho prodal Gacému, pozdějšímu maršálovi z Matignonu. Měl první právo vstupu a nehnul se od dvora. Žádná nízkost ho nestála přemáhání u lidí, které nejvíc rozsápal, když je potřeboval, a byl připraven začít znovu, jakmile od nich dostal, co chtěl. Neměl slovo ani čest v ničem, a to tak, že o sobě vyprávěl tisíce směšných historek a chlubil se svou mrzkostí, takže ji odkázal potomstvu v pamětech o svém životě, které má v rukou každý a které by se neodvážili zveřejnit ani jeho největší nepřátelé. Zkrátka mu bylo dovoleno všechno a on si všechno dovoloval. Na této noze zestárl.

Několikrát jsem o něm mluvil, a ještě víc o jeho ženě, a vylíčil jsem krutou poklonu, kterou zdrtil vévodu ze Saint-Aignan, když se jeho syn, vévoda z Beauvilliers, stal předsedou královské finanční rady. Neméně zdrcující slovo řekl arcibiskupovi z Remeše, kterého potkal, když s hlavou hodně svěšenou vycházel z králova kabinetu po audienci ve věci mnicha z Hautvillers, kterou jsem vysvětlil (tom IV, s. 127; v tomto vydání Tom 4, kapitola šestá). „Pane arcibiskupe,“ řekl mu nahlas s urážlivým výrazem, „verba volant, mais scripta manant. Jsem Váš služebník.“¹¹ Arcibiskup chvatně prošel dál a neodpověděl ani slovo.

Jindy král mluvil o jakémsi vyslanci ze severu, který přijel vyřídit poklonu a ještě něco dalšího, zhostil se toho velmi špatně a právě odjel zpět, a dodal, že nechápe, jak se mohou posílat lidé takoví, jako byl tenhle. „Uvidíte, Sire,“ řekl hrabě z Grammontu, „že je to nějaký ministrův příbuzný.“ Málokterý den uplynul, aby takhle někoho nebombardoval.

Když byl v osmdesáti pěti letech, rok před smrtí, velmi nemocen, mluvila mu žena o Bohu. Naprosté zapomnění, v němž na něho žil celý život, ho uvrhlo do podivného úžasu nad tajemstvími víry. Nakonec se k ní obrátil: „Ale hraběnko, mluvíš opravdu pravdu?“ Potom, když ji slyšel odříkávat Otčenáš: „Hraběnko,“ řekl jí, „ta modlitba je krásná, kdo ji složil?“ Neměl ani nejmenší ponětí o jakémkoli náboženství. Z jeho výroků a skutků by se daly sestavit celé svazky, ale byly by žalostné, kdyby se z nich vyňala drzost, vtipné výpady a často i zloba. Se všemi těmito neřestmi, bez příměsi jakékoli stopy ctnosti, si podmanil dvůr a držel ho v úctě a ve strachu. Dvůr se také cítil vysvobozen z metly, které král celý život projevoval přízeň a jíž se dostávalo vyznamenání. Byl rytířem řádu z jmenování roku 1688.

V téže době zemřel La Barre, ten, o němž se tolik mluvilo v souvislosti s jeho sporem se Survillem, který Survilla přivedl do záhuby.

Zemřela také paní z Frontenacu, v krásném bytě v Arzenálu, který jí dal zesnulý vévoda du Lude, muž velmi galantní, když byl velmistrem dělostřelectva. Bývala krásná a dobře to věděla. Ona a slečna z Outrelaise, kterou měla u sebe v bytě, udávaly tón nejlepší společnosti města i dvora, aniž tam kdy chodily. Říkalo se jim Božské. Skutečně vyžadovaly kadidlo jako bohyně a celý život se o ně soutěžilo, kdo jim ho nakouří víc. Slečna z Outrelaise zemřela už dávno. Byla to šlechtična z Poitou, z chudé a málo známé rodiny, docela půvabná, která se prosadila svým duchem, mnohem mírnějším než duch její přítelkyně, jenž byl panovačný. Ta byla dcerou rady účetní komory jménem Lagrange-Trianon. Její manžel, který měl jako ona málo jmění a jako ona také hodně ducha a byl dobrým společníkem, nesl tíhu její autority jen s námahou. Aby ho jí zbavili a dali mu z čeho žít, opatřili mu roku 1672 guvernérství Kanady, kde si dlouhá léta vedl tak dobře, že tam byl roku 1689 poslán znovu; a tam, v Québeku, zemřel koncem roku 1698. Jeho děd byl prvním královým hofmistrem a guvernérem Saint-Germain; rytířem řádu se stal roku 1619. Oženil svého syna s dcerou Raymonda Phélypeauxe, státního sekretáře po svém otci a bratrovi, který předtím býval pokladníkem státní pokladny (trésorier de l’épargne). Tím se Frontenac, otec guvernéra Kanady, stal švagrem pánů z Humières a z Huxelles. Asi to přesto nebylo nic velkého, neboť se se stejným jménem a erbem nachází jakýsi Roger de Buade, dveřník řádu roku 1641, pán z Cussy, po Paulu Aubinovi. Tento Roger, pán z Cussy, zemřel roku 1655 a Jean Aubin, syn jeho předchůdce, se do úřadu vrátil. Paní z Frontenacu byla nesmírně stará a dosud u sebe vídala hojnost dobré společnosti. Neměla děti a jen málo jmění, které z přátelství odkázala Beringhenovi, prvnímu štolbovi.

Několik dní nato zemřela slečna z Goello, ve věku přes osmdesát let, v paláci Soubise, kde bydlela celý život. Byla sestrou matky pana ze Soubise, který k ní měl velkou důvěru a zdědil po ní tři sta tisíc livrů. Byla to žena rázná a duchaplná. Pocházela z bretaňských levobočků; byla sestrou otce dnešního hraběte z Vertus, posledních z těchto levobočků. Její starší sestra, matka pana ze Soubise, byla ona krásná vévodkyně z Montbazonu,¹² která tolik vystupovala ve zmatcích za nezletilosti Ludvíka XIV., macecha proslulé vévodkyně z Chevreuse a manžela oné krásné a obratné princezny z Guéméné, která s jejich pomocí uchvátila taburetku, jak jsem vyprávěl (tom II, s. 153, 154; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola desátá); a všechny tři daly počátek výsadnímu postavení, jehož požívá rod Rohanů a které krása paní ze Soubise dokázala tak dobře dovršit.

Matka pana ze Soubise, slečna z Goello a několik dalších bratrů a sester měli za matku dceru proslulého La Varenna, kuchtíka, potom kuchaře, pak nosiče pláště, nato Merkura Jindřicha IV., nakonec muže, jehož tento panovník užíval k tajným záležitostem ve Španělsku i jinde, a který to dotáhl tak daleko, že se mohl měřit s jeho ministry,¹³ že s ním počítali i nejvyšší velmoži, že prosadil povolání jezuitů zpět a dělil se s nimi o La Flèche. Jeho dcera byla tedy babičkou pana ze Soubise, a právě tento kvartýr by byl jeho synovi zabránil v přijetí do štrasburské kapituly, a tudíž i v tom, aby se stal biskupem, nebýt klamu, jehož se užilo při důkazech a který jsem vysvětlil (tom II, s. 66; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola čtvrtá): potlačit jméno Fouquet, které ten šťastný dobrodruh nesl, uvést jen jméno La Varenne, jímž se nazýval, a díky tomuto jménu jej zaměnit se starým poitouským rodem téhož jména La Varenne, s nímž páni z Rohanu nikdy nebyli spřízněni a který už tehdy dávno vymřel.

Gacé, pozdější maršál z Matignonu, měl druhého syna, který byl zhruba v té době zabit v Lille u jisté ženy, k níž často chodil a jejíž manžel hned nato uprchl. Otec obdržel jízdní pluk, který tento mladší syn měl, pro svého třetího syna, který sloužil u námořnictva. To je dnešní markýz z Matignonu, rytíř řádu jako jeho bratr, jmenovaný z vůle pana Vévody,¹⁴ přičemž markýzova manželka byla dámou paláce; dcera, které své místo předala, se provdala za vévodu z Fitz-James. Toto štěstí, které nebylo daleko od toho, aby vystoupalo ještě výš, se neobešlo bez mnoha úskoků a pletich ve vlastní rodině i ve světě; ale ty časy přesahují ty, které jsem si předsevzal.

Nouze, která nutí hledat zdroje krále stejně jako soukromníky, uvedla do pohybu jakéhosi hledače dolů jménem Rodes, který uvěřil nebo dal věřit, že v Pyrenejích našel mnoho zlatých žil. V té době napsal Chamillartovi, že jsou tak vydatné, že za tisíc osm set dělníků, o něž ho žádal, bude dodávat milion týdně. Padesát dva milionů ročně by bylo pěkné zvýšení příjmů. Lichocení místních lidí tak bláznivé tvrzení potvrdilo. Vložily se do toho naděje, které netrvaly dlouho. Došlo jen na výdaje; tvrdohlavě se v tom pokračovalo. Nakonec to skončilo čistou ztrátou a už se o tom nemluvilo.

Výše jsem mluvil o vyhnanství paní z Caylus do Paříže a o penzi, kterou dostala za to, že opustí duchovní vedení otce de La Tour. Dokud toto vedení trvalo, byla andělem, který se neunavil modlitbami, umrtvováním, dobrými skutky všeho druhu a samotou, pro niž hořce oplakávala čas, o němž si myslela, že ho ztratila oddechem ve společnosti osob nejvyšší zbožnosti — čas, který by mohl platit za velmi dobře využitý a jemuž se oddávala tak zřídka. Když se dostala do jiných rukou, nastoupila místo záliby v modlitbě, samotě a dobrých skutcích nuda. Svolila k tajným dostaveníčkům s paní z Maintenon ve Versailles nebo v Saint-Cyru, avšak bez přespání mimo Paříž, ačkoli je do té doby vytrvale odmítala, a potom i k tomu, že strávila nějaký čas v Saint-Germain s vévodou a vévodkyní z Noailles. Nakonec ji paní z Maintenon, spokojená s její poslušností, povolala zpět. Vždy ji měla ráda; byla nadšená, že má důvod ukončit její odloučení.

Dostala byt, ale zůstávala zavřená u paní z Maintenon nebo u paní z Heudicourt. Pozvolna si okruh rozšířila k Noaillesovým, v hodinách, kdy tam nikdo nebyl, potom stejně tak k panu z Harcourtu, jehož žena a zesnulý Caylus byli dětmi dvou sester. Vrátila se jí krása, půvab i veselost. Harcourt, který v ní našel velmi vhodný nástroj, jenž mu mohl pomáhat u paní z Maintenon, jí u ní posloužil, aby mohla plout ve větších vodách. Bývala zvána do Marly i na králova soukromá setkání. Byla to od krále velká vstřícnost vůči paní z Maintenon. Paní z Caylus nikdy neměl rád: měl za to, že postřehl, jak se mu vysmívala. Ať byla sebezábavnější, necítil se s ní dobře; a ona, která tuto nechuť vycítila, byla v jeho přítomnosti také jako spoutaná. Přesto byla připuštěna ke všemu. Bylo jí svěřeno dohlížet na chování vévodkyně z Noailles; ze soucitu s jejím zajetím dohled zmírnila a pozvolna ji vrátila na stejnou úroveň s ostatními ženami u dvora. Brzy se pokoj paní z Caylus stal důležitým místem schůzek. Významní lidé klepali na tyto dveře a byli šťastni, když směli občas vstoupit. Zbožnost, nakonec vyprchaná, se stala předmětem žertů paní z Caylus. Znovu se stýkala s paní Vévodkyní a se svými starými známými, s nimiž bědovala nad tím, jak smutně jí uplynulo mládí, a vyprávěla o sobě tisíce historek, v nichž se posmívala všem svým zbožným praktikám.

Stále oddaná vévodovi z Villeroy a on jí, vídali se, aniž to paní z Maintenon brala nelibě, tak si ji podmanila; a nakonec si vytvořila ranní dvůr z generálů, ministrů a většiny důležitých osob u dvora, kteří přes ni jako odrazem mířili k paní z Maintenon. V hloubi duše se jim všem vysmívala, nic nezmohla, a pokud mohla své tetě občas něco vnuknout, šetřila se celá pro pana z Harcourtu a pro všechny jeho záměry, jimž zůstala bez výhrad oddána, s vyloučením všeho ostatního, neboť po tom, co ji potkalo, se ve prospěch Villeroyů neodvážila nic riskovat až mnoho let po tomto návratu.

V té době se Angličanům podařilo dovršit velké dílo, o něž usilovali po tolik let a na kterém ztroskotal i princ oranžský. Bylo to to, čemu říkali unie Skotska, a co Skotové přesněji nazývali proměnou Skotska v provincii. Jeho nezávislost na Anglii trvala, dokud trvaly jeho parlamenty. Úsilím pletich, peněz a vytrvalosti svolil skotský parlament na počátku tohoto roku k tomu, že bude zrušen a že spolu s anglickým parlamentem bude tvořit jediný parlament pro obě království, za zachování jistých zvláštních výsad a za podmínky, že Skotsko bude v anglických parlamentech zastupovat dvanáct skotských pairů,¹⁵ volených pairy tohoto království, kteří se budou scházet jen k této volbě, a to v Edinburghu pod předsednictvím skotského paira jmenovaného králem, tehdy královnou Annou. Tento počet, tak nepatrný proti počtu anglických pairů, a to v Londýně, nebyl s to vyvážit nic z toho, co se v parlamentech navrhne. Navnadili je vlivem, který budou mít jako angličtí pairové i na věci týkající se samotné Anglie; a nakonec to prošlo s podmínkou, že parlament se napříště bude jmenovat jen parlamentem Velké Británie. Tak zmizely všechny potíže ze strany Skotska pro obchod i pro jakoukoli část vlády, jejímiž úplnými pány se stali Angličané, a nelze pochopit, jak národ tak hrdý, tak nepřátelský k anglickému, tak poučený tím, co od něho ve všech dobách zakusil, tak žárlivý na svou svobodu a nezávislost, mohl sklonit šíji pod toto jho.

Markýz z Brancasu, který sloužil ve Španělsku, přijel podat králi zprávu o stavu vojsk a vojenských záležitostí v té zemi a přijmout jeho rozkazy pro příští tažení. Byl určen sloužit v Kastilii, v samostatném sboru, kterému tam měl velet markýz z Bay; tento pan z Bay byl, řečeno mimochodem, rodák z Franche-Comté, syn krčmáře: muž duchaplný a statečný, který dokázal využít nedostatku schopných vojáků ve Španělsku, aby se tam rychle prosadil svou pílí a drobnými úspěchy, a dotáhl to až k hodnosti generálního kapitána, která je ve španělských armádách nejvyšší ze všech, a — což je nehorázné — až k Řádu Zlatého rouna. Jinak se z něho stal schopný a dobrý generál a sloužil velmi užitečně.

Úplně na konci ledna vplul bratr maršála z Villars do přístavu Mahón se třemi válečnými loďmi a devíti sty vojáky, vylodil se pod silnou dělostřeleckou palbou, kterou přestál, vzal s sebou pět set mužů, kteří byli v pevnosti, a s těmito čtrnácti sty muži napadl pět tisíc, skoro samou místní zemskou hotovost, zdolal několik náspů, které měli před sebou, a pět set jich pobil. Zbytek utekl do svých vesnic, odkud téměř všichni poslali své zbraně. Bylo mezi nimi několik mnichů, kteří vynikli zatvrzelostí. Ty, které zajali, dali všechny zastřelit, protože nikdo nechtěl dělat kata a pověsit je. Tak se celý ostrov Menorca vrátil pod vládu španělského krále. Sto padesát Kastilců z posádky dokázalo proti vzbouřencům divy. O tři měsíce později tam odhalili spiknutí majora pevnosti, který ji chtěl vydat přívržencům arcivévody. Španělský guvernér, který si při tom vedl velmi dobře, vytáhl s pomocí dvou francouzských praporů, které byly na ostrově, proti vzbouřencům, rozprášil je, dal pověsit majora a několik jeho spoluviníků a zajal několik mnichů, kteří byli ve spiknutí, z nichž některé poslal do Francie.

Několik dní po podrobení ostrova Menorky připlula do Brestu loď z Mexika, vyslaná vévodou z Alburquerque, místokrálem té země, naložená velkým množstvím peněz pro španělského krále a pro Španěly. Tuto pomoc vypravil, když se dozvěděl, že španělský král bloudí mimo Madrid. Pontchartrain, který o tom dostal zprávu, uváděl milion tolarů pro španělského krále a tři miliony tolarů pro soukromé osoby. Současně dostal hrabě z Toulouse zprávu o dvou španělských lodích místo jedné, naložených jednatřiceti miliony ve stříbře, z nichž něco přes tři miliony pro španělského krále, a o nějakých penězích a spoustě drahocenného zboží na dvou malých francouzských lodích, které je doprovázely. Mezi těmito dvěma zprávami se nerozhodlo, která je pravdivá; přiznávám také, že jsem tu novinu nesledoval nijak zvědavě. O šest týdnů později potkal Duquesne-Mosnier, který vyplul se svou eskadrou z Brestu, patnáct anglických plavidel doprovázených dvěma válečnými loďmi, které uprchly, jakmile ho zahlédly. Duquesne jedno z těch plavidel potopil a ostatních čtrnáct poslal do Brestu. Byla naložena prachem, puškami, sedly, uzdami, zkrátka vším, co potřebovala anglická vojska ve Španělsku, která trpěla nedostatkem všeho a nemohla nic z těch věcí získat z Portugalska ani ze zemí, které dobyla nebo které se ve Španělsku přidaly k arcivévodovi.