Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola devatenáctá

Vévoda z Noailles kapitánem tělesné gardy na základě odstoupení svého otce. — Puysieux státním radou meče. — Zajímavosti o Poissy a jeho dvou posledních abatyších. — Smrt Roquetta, biskupa z Autunu; jeho povaha. — Plesy u dvora; komedie v Sceaux a v Clagny. — Velitelé armád: Tessé v Itálii, poražený grenobleským parlamentem; Villars na Rýně; Vendôme ve Flandrech; Berwick ponechán ve Španělsku pod vévodou z Orléans; vévoda z Noailles v Roussillonu. — Podivně žertovný výrok krále o Fontpertuisovi. — Vyloučení vévody z Villeroy ze služby; zajímavá historka. — Vztek maršála z Villeroy; jeho úskoky. — Moje nechuť k maršálovi z Villeroy. — Králova slabost k maršálovi z Villeroy a k jeho ministrům. — Skrytá příčina krajní nenávisti maršála z Villeroy k Chamillartovi. — Nedostatek soudnosti maršála z Villeroy.

Maršál z Noailles byl nemocen už od začátku února; jeho ohromná tloušťka a průběh nemoci naháněly jeho rodině strach. Král byl v otázce nástupnictví v úřadě neoblomný, s výjimkou státních sekretářů. Celá přízeň Noaillesů, ba ani přízeň paní z Maintenon se v tom pro vévodu z Noailles neodvážila o nic pokusit. Úřad kapitána tělesné gardy měl v tomto ohledu ještě tu nevýhodu navíc, že jej král chtěl svěřovat jen maršálům Francie. Noaillesova kompanie byla skotská, první a nejvznešenější, a vévodovi z Noailles bylo teprve dvacet sedm let. Všichni se tedy pustili do maršála z Noailles, aby ho přiměli podat demisi a aby se tak — odstraněním překážky nástupnictví — pokusili převést úřad na jeho syna. Nebylo snadné ho k tomu přemluvit; ale tolik se na tom napracovali, že jeho demisi i příslušný dopis králi z něho spíš vyrvali, než získali. Všechno bylo domluveno s paní z Maintenon. Král obojí přijal 17. února, když se vracel z procházky v Marly, a jako obvykle zašel k paní z Maintenon. Krátce poté, co tam vešel, poslal pro vévodu z Noailles a řekl mu, ať jde oznámit otci, že mu podle jeho přání dává jeho úřad. Hned nazítří ráno vévoda složil přísahu, převzal hůl a dosloužil čtvrtletí, které připadalo na něj. Téhož dne, byl to pátek (a v ty dny se rada nekonala), měl Puysieux, který se na skok vrátil ze Švýcarska, u krále audienci a na jejím konci ho požádal o místo státního rady meče¹, které už velmi dlouho nebylo obsazeno. Král mu je ihned dal a řekl mu, že mu je určil už před dvěma lety. Již výše jsme viděli (tom IV, s. 236, 375–377; v tomto vydání Tom 4, kapitola třináctá a devatenáctá), co byl Puysieux zač, jak si zavedl tyto návraty ze Švýcarska a tyto audience, jichž se žádnému jinému velvyslanci nedostávalo, a jak dobře jich dovedl využít.

Paní z Mailly², sestra arcibiskupa z Arles, pozdějšího kardinála z Mailly, dostala v téže době krásné a bohaté převorství, či opatství, v Poissy na konci saintgermainského lesa, kde složila sliby. O toto jmenování se dlouho vedl spor; řeholnice tvrdily, že mají právo volby, a po pravdě řečeno si je od konkordátu³ skutečně udržely. Sousedství dvora, který sídlil v Saint-Germain, svedlo dvůr k tomu, aby o tak krásném místě rozhodoval sám.

Naposledy tam král jmenoval sestru vévody z Chaulnes, toho velvyslance. Papež se tomu nebránil, ale řeholnice zavřely brány před královnou, která ji tam sama přivedla, takže je gardisté vyrazili. Ta instalace byla strašlivý povyk: křik, protesty, urážky vůči abatyši, mnoho hrubých projevů neúcty vůči královně, spousta řeholnic vyhnaných a rozmístěných do jiných klášterů. Přes to všechno paní z Chaulnes neměla po mnoho let pokoj. Byla to navíc tlustá ženská, až z ní šel strach, a postavou i tváří se podobala svému bratrovi jako vejce vejci; byla abatyšovatější, pyšnější a drzejší než všechny abatyše dohromady, a protože ji při příchodu tolik trápily, začala sama své řeholnice trápit do běsnění. Aby si u nich zjednala větší respekt, vymyslela si, že si dá od nějaké oddané vrátné ohlašovat hned pana Colberta, hned pana z Louvois nebo pana Le Telliera, a to ve chvíli, kdy byla s celou komunitou a kdy ji fortnýřka přicházela zavolat. Hrála nejprve překvapenou, potom obtěžovanou, neboť návštěvy byly časté; šla se zavřít do své hovorny, k níž se žádná řeholnice během těch důležitých rozhovorů neodvážila přiblížit a které trvaly, jak dlouho uznala za vhodné; a pak, celá unavená poradami a záležitostmi dvora a světa, který prý neopustila proto, aby s ním ve stavu, jejž přijala, ztrácela čas, vracela se mezi své řeholnice odpočinout si od tolika starostí, o nichž by nejraději nikdy neslyšela a jež by ji nejraději vůbec neodváděly od povinností abatyše. Nakonec ti ministři přicházeli tak často a zaměstnávali paní abatyši tak dlouho, že jedna řeholnice, bystřejší než ostatní, začala tu hru tušit. Při příští návštěvě těch pánů vystoupily tři nebo čtyři na místo, odkud bylo vidět do dvorů a před klášter, a žádný kočár nespatřily. Po této zkoušce podezření zesílilo a šířilo se stále víc, jak se táž zkouška opakovala, až bylo mezi všemi jisté, že žádný z těch ministrů nikdy do Poissy nevkročil. Nakonec abatyše, která se viděla odhalena, stejně zahanbená jako zuřivá, se už neodvážila v podvodu pokračovat; ale za odhalení si dala draze zaplatit. Její vláda byla stejně tvrdá jako dlouhá. Ke konci pojala odpor, a brzy i pronásledovala ty, o nichž se domnívala, že by po ní mohly nastoupit, nadevše paní z Mailly, která pro své přednosti i příbuzenstvo měla zřejmě největší naději, a dohnala ji k tomu, že hledala jinde klid, jehož už v Poissy nemohla užívat. Uchýlila se do Longchamp a tam byla, když byla jmenována.

Aby toho po paní z Chaulnes dosáhl bez rozruchu a bez sporu, využil král nehody, která toto krásné opatství postihla nějaký čas před smrtí paní z Chaulnes. Blesk prorazil klenbu chóru a zapálil kostel. Roztavené olovo, jímž byl krytý, znemožnilo jakoukoli pomoc, takže škoda byla nesmírně velká, jak na kostele, který je nádherný, tak na přilehlých klášterních budovách. Protože klášter nebyl s to ji opravit ani zčásti, vzal to král na sebe pod podmínkou, že mu navždy postoupí své nároky na volbu, že z něj papež učiní opatství a že králi udělí právo je obsazovat. Tak se i stalo, k velké lítosti řeholnic, které se neodvážily vzepřít, a papež vše povolil. Ze strany krále se však s odstraňováním škod po požáru nijak nespěchalo. Pustili se do toho teprve tehdy, když zdraví paní z Chaulnes vzbudilo obavu, že by toto nesplnění mohlo vyvolat potíže; tehdy se oprava začala a stála téměř milion. Přesto paní z Mailly narazila na velký odpor. Všechny ji měly rády a vážily si jí, ujišťovaly, že by jí při volbě daly přednost, ale jmenování snést nemohly. Ctnost, trpělivost, mírnost, duch a umění vládnout se u nové abatyše projevily skvěle a s úspěchem. Nejzatvrzelejší nechala odejít a ostatní si získala svými schopnostmi, svým velkým příkladem a svou dobrotou; ale abych se k tomu už nemusel vracet: jakmile král zemřel, vyšly najevo protesty, do té doby skryté, a mezi paní z Mailly a těmi, které si osobovaly právo volby a byly prý utlačeny autoritou zesnulého krále, vznikl skutečný proces. Většina těch, které byly v Poissy a které nejvíce oceňovaly vládu své abatyše, se k nim připojila. Ona se k nim chovala stále stejně. Ten proces jsme soudili v regentské radě; paní z Mailly jej vyhrála. Nebylo ani možné, aby jej prohrála, při všech opatřeních, jež byla zde i v Římě učiněna, aby toto jmenování bylo navždy zajištěno. Nakonec ji řeholnice, přemožené mírností, zásluhami a jednáním paní z Mailly vůči všem, milovaly jako nejlepší matku a žijí tam — jak se o tom ze všech stran doslýchám, i od nich samých — šťastněji než kterékoli řeholnice v království.

Tehdy zemřel jeden starý biskup, který celý život nic neopomněl, aby udělal kariéru a stal se významnou osobností. Byl to Roquette⁴, muž velmi nízkého původu, který si urval biskupství v Autunu a nakonec, když nemohl dosáhnout ničeho lepšího, řídil burgundské stavy obratností a pletichařením kolem pana Prince. Hrál všemi barvami vůči paní z Longueville⁵, vůči jejímu bratrovi panu princi de Conti, vůči kardinálu Mazarinovi, a hlavně byl oddán jezuitům. Samý cukr a med, spjatý s vlivnými ženami oné doby a zapletený do všech intrik, a přitom velký svatoušek. Podle něho vytvořil Molière svého Tartuffa a nikdo se v tom nemýlil. Když arcibiskup z Remeše projížděl s dvorem Autunem a obdivoval jeho skvostný příborník, řekl mu biskup: „Vidíte tu majetek chudých.“ — „Zdá se mi,“ odvětil mu hrubě arcibiskup, „že jste jim mohl ušetřit za zpracování.“ Takové rány obratně spolkl; ani nehnul brvou, byl jen ještě úslužnější k těm, kdo mu je uštědřili, ale šel dál za svým cílem, aniž by uhnul o krok. Přes všechno, co mohl udělat, zůstal v Autunu a větší kariéru už neudělal. Ke konci se začal dvořit anglickému králi a královně. Všechno mu bylo dobré k nadějím, k vtírání se, k podlézání. Pan z Bayeux, Nesmond⁶, se jim dvořil jinak. Skoro je nenavštěvoval, dával jim každý rok 10 000 tolarů a dělal to tak dobře, že se to vědělo teprve po jeho smrti.

Pan z Autunu — abych skončil tímto posledním rysem — měl slzní píštěl. Krátce po smrti anglického krále tvrdil, že byl jeho přímluvou zázračně uzdraven. Šel to povědět anglické královně, paní z Maintenon i králi. Jeho oko skutečně vypadalo jinak; ale za několik dní se vrátilo do obvyklé podoby a píštěl se nedala skrýt. Tak se zastyděl, že utekl do své diecéze a od té doby se skoro neukázal. Zbytky jeho vlivu a pletich ošklivě zklamaly abbého Roquetta, jeho synovce, který se vetřel do velkého světa, kázal a strávil s ním celý život. Biskup totiž vymohl koadjutorství pro jiného synovce a abbé Roquette se se svými kázáními, intrikami, šedinami a tolika nadějemi biskupství nedočkal. Skončil u paní princezny de Conti⁷, dcery pana Prince, u níž se stal almužníkem, a jeho bratr jejím štolbou.

Celou zimu bylo v Marly mnoho plesů; ve Versailles král žádné nepořádal, ale vévodkyně z Bourgogne chodila na několik plesů k paní Vévodkyni, k maršálce z Noailles a k jiným osobám, většinou v maskách. Byla také u paní du Maine, která čím dál víc hrála komedie se svým služebnictvem a několika bývalými herci. Chodil tam celý dvůr; nikdo nechápal to bláznovství — namáhat se převlékáním za herečku, učit se a deklamovat ty největší role a vystavovat se na jevišti veřejné podívané. Pan du Maine, který se jí neodvažoval odporovat ze strachu, aby se jí docela nepomátla hlava, jak to jednou otevřeně vyslovil před paní Princeznou v přítomnosti paní ze Saint-Simon, stál v koutě u dveří a dělal hostitele. Kromě toho, že to bylo směšné, nebyly tyto zábavy ani levné.

Mezitím král určil vrchní velitele a ostatní generály svých armád. Maršál z Tessé byl hned počátkem února jmenován velitelem armády, která se měla vrátit do Itálie. Brzy nato odjel do Dauphiné s patentem vrchního velitele v této provincii. Nárokoval si tam od parlamentu tytéž pocty, jichž tam požívá guvernér provincie, totiž mimo jiné návštěvu početné deputace parlamentu, oslovení „monseigneur“ v pozdravném projevu a místo nad prvním prezidentem v královském koutě. Bylo mu to upíráno; grenobleský parlament vyslal deputaci ke dvoru, kde byly jeho důvody vyloženy tak dobře, že vyhrál v obou bodech i v jiných, menších, a maršál z Tessé z toho měl jen samou mrzutost. Maršál z Villars byl určen pro rýnskou armádu a pan z Vendôme pro flanderskou pod bavorským kurfiřtem. Maršál z Berwicku zůstal ve Španělsku; vévoda z Orléans, který nechtěl zůstat u té trpké pachuti z Itálie a viděl, že vyhlídka na nový vstup armády do Itálie je malá, si přál jít do Španělska. Bavorskému kurfiřtovi by se podřídit nemohl, a kurfiřta zase nechtěli rozladit tím, že by mu ho dali za nadřízeného. Villars, jak jsme viděli, už dal najevo, že pod tímto princem sloužit nechce; a měl příliš silnou podporu, než aby mu byl obětován. Zbývalo tedy jen Španělsko, na úkor vévody z Berwicku, a neblahá zkušenost s tím, co se stalo s maršálem z Marsinu, způsobila, že princi byla dána absolutní pravomoc nad ním. Byla to pro něho velká radost, že dál velí armádě, a to už ne naoko, nýbrž doopravdy. Začal se tedy připravovat. Král se ho zeptal, koho s sebou bere do Španělska. Vévoda z Orléans mu mezi nimi jmenoval Fontpertuise. „Jak to, synovče,“ odvětil král vzrušeně, „syna té bláznivky, která běhala všude za panem Arnauldem⁸, jansenistu! Nic takového s Vámi nechci.“ — „Na mou věru, Sire,“ odpověděl mu vévoda z Orléans, „nevím, co dělala matka; ale pokud jde o syna, ten má k jansenismu daleko: nevěří v Boha.“ — „Je to možné?“ opáčil král. „A ručíte mi za to? Je-li tomu tak, pak na tom nic zlého není; můžete ho vzít s sebou.“ Ještě téhož odpoledne mi to vévoda z Orléans vyprávěl a div se smíchy nepopukal; a tak daleko byl král dohnán, že mezi tím, nemít vůbec žádné náboženství, a být jansenistou nebo tím, co mu za jansenistu vydávali, neviděl žádné srovnání a dával tomu prvnímu přednost.

Vévodovi z Orléans to připadalo tak legrační, že o tom nedokázal mlčet; u dvora i ve městě se tomu hodně smáli a i ti největší libertini žasli, do jakého zaslepení dokázali jezuité a Svatý Sulpicius krále dohnat. Jejich umění se ukázalo v tom, že to král vévodovi z Orléans nijak nezazlíval, že s ním o tom nikdy nemluvil ani mu nic nedal najevo a že Fontpertuis ho doprovázel na obou jeho taženích ve Španělsku. Byl to prostopášník a velký hráč míčové hry, duchaplný, velký přítel Nocého, pana z Vergagne a jiných lidí, s nimiž vévoda z Orléans trávil čas, když byl v Paříži. To vše ho tomuto princi učinilo milým. Vévoda z Noailles velel v Roussillonu jako vrchní velitel a měl pod sebou tři polní maršály.

Mezi generály jmenovanými k armádám byl opomenut vévoda z Villeroy, což byla pro něho i pro jeho otce krutá rána dýkou. Je to věc, která si zaslouží trochu vysvětlit, abych napravil, co jsem příliš odbyl, když jsem mluvil o návratu a nemilosti otce; zvědavost čtenáře jsem tehdy zmrzačil ve prospěch stručnosti. Musím se tedy na chvíli vrátit.

Maršál z Villeroy, který vždy lehkomyslně chtěl hrát mladíka a galána, měl v Paříži malý dům stranou, což byla mezi mladými lidmi dosti nová móda. Tam přijel rovnou z Flander a výslovně zakázal maršálce z Villeroy, aby ho tam navštívila, a všem svým přátelům, aby ho tam vyhledávali; tímto podivným počínáním vzbudil v rodině obavu z nějakého ještě podivnějšího záměru. První prezident Harlay, o němž jsem už měl příležitost mluvit až příliš, byl jeho příbuzný, čímž se při vší své pýše velmi honosil, a odjakživa jeho důvěrný přítel. Odvážil se prolomit zátaras, pronikl dovnitř, a pak už nebylo možné odmítnout maršálku z Villeroy. Maršál jim přiznal, že má v kapse demise ze svého úřadu i guvernérství, všechny podepsané a připravené k odeslání králi, s předsevzetím, že ho už nikdy neuvidí. To jsou ty krajnosti, do nichž člověka strhne vztek a proti nimž se vůle uvnitř bouří. Bez té směšné zastávky na odlehlém místě v Paříži, která byla dobrá jen k tomu, aby ho tam hledali, bylo nasnadě poslat demise rovnou z posledního nocležiště, projet Paříží bez zastavení a odjet do Villeroy. Tam by byl doma na venkově, mohl by přijímat, koho by chtěl, a nikoho jiného, deset mil od Paříže a čtrnáct od dvora; to by odpovídalo důstojnosti dotčeného muže, který se vzdaluje, i slušnosti, aby se nezdržoval těsně u míst, odkud by čekal zprávy v naději, že mu demise budou vráceny.

Byl to však muž okázalých výstupů, nikoli rozvahy, soustavnosti ani pevnosti. Nechal se tedy dlouho přemlouvat, pak hodil demise do ohně a odjel do Versailles, kde byl přijat tak, jak jsem vyprávěl.

Jeho počínání vůči Chamillartovi, které jsem rovněž popsal, krále rozhořčovalo čím dál víc. Maršál, čím dál zuřivější, když viděl, jak se jeho nemilost prohlubuje, začal ukazovat co nejvíce lidem úryvky z dopisů krále a Chamillarta, aby podepřel to, co už rozšířil: že totiž nic neudělal bez výslovných rozkazů a že je krutě tvrdé nést neštěstí bitvy, k níž byl ponoukán, a to dokonce urážlivým způsobem, a kterou by mu ještě méně odpustili, kdyby ji nesvedl. Tyto řeči, na pohled přesvědčivé a podepřené úryvky dopisů, jež ukazoval jen se zdánlivou tajnůstkářností, aby jim dodal váhy, začaly nakonec lidi přesvědčovat, že Chamillart, sklíčený nezdary, je svaluje na toho, kdo za ně nemůže, a že v rozpacích nad tím, že bitvu doporučil, drtí toho, kdo ji prohrál, pod záminkou, že ji riskoval na vlastní pěst, a zneužívá tak své všemohoucnosti ministra a favorita, aby zničil generála, který měl v rukou čím ho usvědčit, jen kdyby byl alespoň trochu vyslyšen.

Ať jsem byl s maršálkou z Villeroy sebevíc spřátelen, nikdy jsem se nedokázal smířit s troufalým vystupováním jejího manžela, u něhož byla urážlivá i jeho lichotivá gesta. Stávalo se mi občas po ránu, když jsem vycházel z galerie, že jsem říkal, že jdu na vzduch, abych se nadýchal, protože maršál, který se tam naparoval jako páv, z ní udělal také vývěvu. Byl jsem ostatně důvěrným přítelem Chamillartovým a měl jsem jím být pro služby, které mi prokázal, a pro důvěru, s níž se mnou jednal. Znepokojen tedy tím, jak se maršálovy řeči šíří, promluvil jsem o tom s Chamillartem v L’Étang. Ten, proti svému zvyku rozrušen, mi řekl, že je velmi podivné, že maršál, nespokojen s tím, že se tolik provinil vůči státu, králi i sobě samému, neboť se zničil bez důvodu, chce ještě podnikat ospravedlňování, o nichž nemůže pochybovat, že by se mu obrátila v zločin, jen kdyby se trochu prověřila a kdyby si maršál troufl zatlačit jeho, Chamillarta, tak daleko, že by se musel domáhat spravedlnosti u krále, který všechno věděl; že však chce být rozumnější než maršál, ale že mně chce ukázat doklady prokazující tato fakta, o nichž mě žádal mlčet, a ukáže mi je, jakmile budeme ve Versailles. Sotva jsme se tam skutečně vrátili, šel jsem k němu jednoho večera, kdy večeřel sám ve svém pokoji, obklopen důvěrnými známými, jak měl ve zvyku. Jakmile mě uviděl, požádal mě, abych k němu přistoupil, a řekl mi, že mi dodrží slovo. Nato mi dal klíč od svého psacího stolu, řekl mi, kde najdu depeše, o nichž mi mluvil, a požádal mě, abych šel do jeho kabinetu a pozorně si je přečetl.

Našel jsem tři: dva koncepty dopisů krále maršálovi a jeden dopis maršála králi, ten v originále a jím podepsaný. První královský dopis zněl: „Že příliš velká opatrnost a obezřetnost, kterou generálové jeho armád ve Flandrech od nějaké doby projevovali, dodaly jeho nepřátelům odvahy a nechaly je věřit, že se Francouzi bojí s nimi utkat: že je čas dát jim poznat opak a ukázat jim ráznost a odhodlání. Že proto nařídil maršálovi z Marsinu, aby vytáhl z Alsaska s oddílem z armády maršála z Villars (jenž byl v dopise podrobně rozepsán) a připojil se k němu. Že mu nařizuje, aby na něj počkal a po jejich spojení šel s ním oblehnout Lewe⁹, a to tak, aby obléhací sbor tvořila vojska Marsinova, a kdyby nestačila, oddíl z jeho vlastních, vše pod velením maršála z Marsinu, zatímco on (maršál z Villeroy) by se svými vojsky pozoroval nepřítele; že kdyby nepřítel jen trochu naznačil, že se chce k obléhání příliš přiblížit, ať s ním neváhá, a kdyby se necítil dost silný k boji, ať u obléhání nechá jen to nezbytné a se zbytkem ať svede bitvu.“ To je přesný obsah onoho prvního dopisu, který maršál ukazoval po kouscích; těžil ze začátku, který si upravoval po svém, jako by se jím cítil dotčen na cti a důrazně vybízen k ráznému postupu; ale dobře se střežil ukázat zbytek, z něhož bylo tak jasně vidět, že ta ráznost mu nebyla předepsána ani doporučena jinak než pro případ, že by se nepřítel pokusil rušit obléhání Lewe, tím méně aby se s nepřítelem bez tohoto důvodu pustil do boje, a ještě dřív, než dostane posily od maršála z Marsinu.

Druhý královský dopis obsahoval jen úvahy o vojscích a dvěma slovy se vracel k uvedenému plánu, který potvrzoval tak, jak byl právě vyložen.

Dopis maršála z Villeroy byl datován den před bitvou. Obsahoval podrobnosti o jeho pochodu a pochodu nepřítele, nemluvil o žádném úmyslu s ním bojovat a končil jen poznámkou, že kdyby se k němu nepřítel příliš přiblížil, těžko by se ovládl. Ta slova nijak neprozrazovala pevný úmysl svést bitvu; ukazovala jen předčasnou omluvu toho, co by se mohlo stát, velmi vzdálenou od plnění rozkazu, který se ho prý měl dotknout na cti. Zdaleka tedy nedostal rozkaz svést bitvu v tu dobu a za těch okolností, kdy svedl bitvu u Ramillies; ani jakékoli vítězství, které by v ní vybojoval, by ho nebylo mělo uchránit před výtkou, že vydal plán obléhání v sázku nejisté události a nepočkal ani na onu jedinou příležitost, pro kterou mu byla bitva předepsána, ani na posily, které se k němu měly připojit a bez nichž mu nebylo dovoleno nic podnikat. Sám to cítil tak dobře, že v záměru, který pojal — svést bitvu bez příležitosti obléhání, které mu bylo nařízeno, a zejména bez posil, které mu vedl Marsin, aby zvítězil jen vlastními silami, a dokonce bez vědomí bavorského kurfiřta, jemuž byl ve všem podřízen jako generálnímu guvernérovi Nizozemí, uprostřed něhož se nacházel, i jako generalissimovi, jenž tuto funkci skutečně vykonával —, činil předem temné omluvy; temné, pravím, aby neprozradil svůj pevný záměr, a omluvy proto, aby byly učiněny ještě před událostí; jichž by však nebyl potřeboval, kdyby byl, jak to chtěl později tvrdit, jednal podle obdržených rozkazů. S trochou rozumu se měl spokojit s neposlušností tak zjevnou a tak zhoubnou, jakou ji učinily jeho chyby jak v bitvě, tak ve všech jejích následcích, a zachovat mlčení, protože nemohl pochybovat o tom, co by ztratil při sebesnadnějším vyjasnění.

Byl jsem až k rozhořčení překvapen jednáním tak málo poctivým; vrátil jsem Chamillartovi klíče a pošeptal jsem mu, co si o tom myslím. Mluvil jsem s ním o tom ještě jednou, pohodlněji, protože nahlas a mezi čtyřma očima, a tehdy jsem poznal, že král, jakkoli byl na maršála dopálený, ať už ze staré návykové náklonnosti, nebo kvůli stálé ochraně paní z Maintenon, ho nechtěl vystavit tomu, co si tak podivné jednání zasloužilo; že o tom proto nechtěl vědět a že Chamillart o tom byl sám tak přesvědčen, že ať si sebevíc přál dohnat maršála v té věci do krajnosti, neodvážil se do toho pustit, ačkoli k tomu měl tak skvělou příležitost; anebo že pokud se o to pokusil, nepochodil a jedno či druhé zakryl zdánlivým pohrdáním, o němž jsem dobře cítil, že je jen závojem bezmoci.

V této situaci, čím víc jsem viděl, že jsou oba nesmiřitelní, tím víc jsem se staral o vévodu z Villeroy, který se stal mým přítelem díky své ženě, s níž jsem byl přítelem už dlouho. Sondoval jsem Chamillarta, potom jsem mluvil s nimi a tehdy jsem se od nich dozvěděl, že otec zakázal synovi ministra navštěvovat. Voják, ať byl kdokoli, který ministra nenavštěvoval, si u krále nenávratně zlomil vaz, ať měl jakékoli schopnosti a zásluhy, a nemohl doufat, že bude dál sloužit, tím méně v odměny či vojenský postup. Požádali mě, abych o tom promluvil s Chamillartem a pokusil se mu to podat co nejjemněji. Udělal jsem to o dva dny později a vložil jsem do toho všechno, co jsem dovedl. Našel jsem muže mírného, zdvořilého, citlivého na vstřícnost, ale co se návštěvy týče, byl to ministr, a otevřeně mi řekl, že pokud vévoda z Villeroy tento krok neudělá, sloužit nebude. Marně jsem Chamillartovi líčil synovo postavení vůči otci, nerozumnost a autoritu toho otce, ohleduplnost syna, který od něho v době jeho slávy zakoušel jen samou tvrdost, a nechtěl se ho dotknout v jeho nemilosti; nic nemohlo Chamillarta přemoci. Pověřil mě, abych vévodovi z Villeroy vyřídil všechny zdvořilosti světa a všechny nabídky služeb, jaké jsou možné, kromě válečných věcí — a jen ve válečných věcech mu mohl nějakou službu prokázat. Za nedostatku něčeho lepšího jsem se musel spokojit s tím, že jsem věci přiblížil, v naději, že se dají docela urovnat.

Šel jsem povečeřet ve třech s vévodou a vévodkyní z Villeroy; ta se nad tak tvrdou odpovědí uprostřed tolika zdvořilostí hořce rmoutila. Její manžel ji nesl těžce. Připomínal jsem mu jeho věk, jeho služby, jeho hodnost generálporučíka a kam ho to obojí mělo zcela přirozeně dovést. Mluvil jsem mu o maršálské holi a o velení armádám; předestřel jsem mu, že by zpochybnil jakési právo, které si mohl činit na nástupnictví v úřadě kapitána tělesné gardy po otci, k němuž mu příklad vévody z Noailles razil jistou cestu; že skandál, kvůli němuž byla vyhnána paní z Caylus, zanechal dojem, který byl vymazán jen pokud jde o ni, ale trval proti němu u paní z Maintenon, jak o tom nemohl pochybovat, navzdory jejímu přátelství k maršálovi z Villeroy; konečně že jeho otec pro něho pracoval příliš málo důkladně a celý život mu příliš tvrdě obtěžoval jho, než aby se on vědomě a dobrovolně zničil kvůli věci zbytečné, marné, kvůli pouhým rozmarům a výstřednostem, kterou by po něm ani jeho otec nikdy neměl žádat. Zkrátka, nic jsem neopomněl, ani jeho žena; ale vše bylo marné.

Vévoda z Villeroy dal otci slib, protože ten na něm jeho slovo vymohl. Zvyklý se před ním třást jako dítě, neodvážil se ho odepřít; a nedokázal se odhodlat k tomu, aby ho porušil, ani tím, že by Chamillarta navštěvoval jen tajně, což jsem si troufal u ministra prosadit. Nezbylo tedy než se omezit na pokus, aby se ministr spokojil s omluvou, kterou by mu vévoda z Villeroy přednesl u krále za to, že ho nenavštěvuje doma. Promluvil jsem o tom s Chamillartem se vší náklonností, ale odpověděl mi, že to, co by bylo dobré zpočátku, přichází příliš pozdě, dva měsíce po návratu. Uchýlil jsem se k maršálce z Villeroy, od níž jsem stokrát slyšel prudké stížnosti na celou tu záležitost; shledal jsem ji tak vzdálenou jakémukoli zmírnění, že jsem se neodvážil se svým plánem naléhat. Přesto ji pevná zbožnost, která v ní byla, přiměla k jistým úvahám. Sama od sebe dovolila synovi, aby se pokusil otce obměkčit. Syn ničeho nedosáhl. Našel otce zatvrzelejšího a zuřivějšího než kdy jindy.

Skutečnou příčinou té zuřivosti bylo znění patentu pana z Vendôme, jímž byl jmenován velitelem flanderské armády na jeho místě. Opravdu zbytečně prohluboval maršálovu hanbu a činil ji nesmrtelnou. Jeho přátelé se o tom dozvěděli včas, aby to zarazili, čímž se o tom ještě víc mluvilo, a pan Velký, Chamillartův přítel, u něho vymohl, aby toto místo patentu bylo opraveno a změněno. Patent už byl zapečetěn, když si jej Chamillart dal od kancléře vyzvednout pod záminkou, že jej jeho úředník špatně sestavil. Kancléř, maršálův přítel, který byl kvůli němu pohoršen, ho bez potíží vrátil, a úředník se mu ani nerozpakoval přiznat, že ta urážlivá formulace je dílem jeho pána a že podřízený jako on by se něčeho takového nikdy neodvážil. Tak byl vyhotoven jiný patent, aniž by se urážka toho předchozího mohla vymazat z maršálova srdce; ten pak nepostrádal různé jiné a méně ponižující záminky, jimiž svou nenávist přikrášloval.

Kdyby se byl uměl podřídit času a vlídně přijmout tu záchranu cti, kterou mu, jak jsme viděli, král po všech jeho chybách nabízel s takovou dobrotou a náklonností, byl by se vrátil ke dvoru mocnější a více v přízni než kdy předtím. Viděli jsme (tom IV, s. 59 a násl.; v tomto vydání Tom 4, kapitola třetí), že po návratu ze zajetí ve Štýrském Hradci záleželo jen na něm, aby vstoupil do rady, kdyby opustil vojsko, jakou spásnou radu mu v tom dal jeho přítel rytíř Lotrinský¹⁰ a s jak nesmyslnou umíněností ji odmítl. Maršálka z Villeroy mi to později s hořkou bolestí přiznala. Nejlepší na tom je, že je jisté, že — aniž by pak bylo vůbec řeči o tom, že by mu byly svěřovány nějaké zahraniční záležitosti — chtěl opustit vojsko v zimě před bitvou u Ramillies, a tehdy to znamenalo opustit je pro nic; že udělal všechno, co mohl, aby krále přiměl naložit s velením flanderské armády jinak a dovolit mu zůstat u něho, a že toho nikdy nedosáhl. Tak nejvyšší přízeň ukazuje, co je zač ten, kdo se jí těší, a vždy se ukáže nižší než sebemenší kousek zdravého rozumu. Konec toho všeho byl, že vévoda z Villeroy už nesloužil a že se Chamillart, když nemohl dohnat do krajnosti otce, vrhl na syna. Vévodu z Villeroy to později stálo maršálskou hůl, kterou viděl udělit některým svým druhům, kteří si ji nezasloužili o nic víc než on a nebyli o nic schopnější, ale kteří stále sloužili dál.