Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola dvacátá

Zavalenost, vapéry a naléhavé prosby Chamillartovy, aby mu bylo ulehčeno. — Jeho způsob psaní králi a králův jemu. — Ohromující odpověď. — Kdo na radách sedí a kdo stojí. — Daně z křtů a sňatků; opuštěny pro nepořádky, které působí. — Smrt du Chesna, prvního lékaře synů Francie. — Sňatek Mezièrese se slečnou Oglethorpovou; jejich rodina, jejich kariéra, jejich povaha. — Kniha maršála z Vaubanu o královském desátku; knihy Boisguilbertovy o téže věci. — Smrt prvního a vyhnanství druhého. — Původ daně zvané desátek. — Smrt markýze z Lusignanu; jeho rod, jeho rodina, jeho kariéra, jeho povaha. — Smrt Pointisova. — Smrt rytíře z Aubeterre. — Hrabě z Aubeterre, jeho synovec; jeho kariéra, jeho povaha, jejich původ.

Chamillart, zavalený dvojí prací pro válku i pro finance, neměl čas jíst ani spát. Armády, zničené téměř v každém tažení prohranými bitvami, a hranice, které se rázem nesmírně přiblížily, protože nešťastní generálové ztratili hlavu, vyčerpávaly všechny zdroje lidí i peněz. Ministr, kterému už nezbýval čas je shánět a přitom vyřizovat běžnou agendu, nejednou králi vylíčil, že nestačí na dva úřady, které by i ve šťastných dobách plně zaměstnaly dva muže. Král, který mu svěřil jeden i druhý, aby se uchránil sporů mezi financemi a válkou, jež ho za pánů Colberta a z Louvois tak dlouho unavovaly, se nedokázal odhodlat Chamillarta finanční správy zbavit. Chamillart tedy dělal z nouze ctnost, ale nakonec stroj selhal. Dostavily se vapéry, mžitky před očima, závratě. Všechno mu šlo do hlavy, přestal trávit. Hubl před očima. Kolo se přitom muselo točit bez přestávky a v těchto úřadech nebyl nikdo jiný, kdo by je mohl roztáčet.

Napsal králi dojemný dopis s prosbou, aby byl úřadu zbaven. Nic mu v něm nezamlčel o žalostném stavu jeho záležitostí ani o tom, že je pro jejich obtížnost, pro nedostatek času i zdraví nemůže napravit. Připomínal mu řadu dob a příležitostí, kdy mu je pravdivě vyložil ve stručných přehledech; naléhal na něj množstvím naléhavých případů, které se valily jeden přes druhý a z nichž každý vyžadoval práci dlouhou, důkladnou, soustavnou a vytrvalou, k níž mu i tehdy, kdy by mu to zdraví dovolilo, nenechávalo množství jeho zaměstnání, vesměs nezbytných, ani hodinu. Končil tím, že by se jeho dobrotě a důvěře odvděčil velmi špatně, kdyby mu otevřeně neřekl, že nesáhne-li po tomto prostředku, všechno zahyne.

Psával králi vždy jen na polovinu listu a král připisoval vedle vlastní rukou své poznámky a takto mu dopisy vracel. Chamillart mi tento dopis ukázal, když se mu vrátil. S velkým úžasem jsem v něm uviděl, jak končí krátká poznámka psaná královou rukou: „Nuže! Zahyneme spolu.“

Chamillarta to zároveň nesmírně potěšilo i zarmoutilo; síly mu to však nevrátilo. Vynechával zasedání rad, a zvláště se omlouval z rady depeší, kdykoli se mohl vyhnout tomu, aby v ní referoval; nebo měl-li tam nějaké záležitosti, udělil mu král slovo hned na začátku — mezi státními sekretáři se ostatně slovo uděluje podle služebního stáří — a jakmile skončil, odešel. Důvod byl ten, že nemohl stát, a na radě depeší stojí všichni státní sekretáři, i ti, kdo jsou ministry, po celou dobu zasedání. Sedí jen princové, kteří jsou jejími členy, totiž Monseigneur, monseigneur vévoda z Bourgogne, Monsieur, dokud žil, dále kancléř a vévodové, jsou-li nějací jejími členy, jako pan z Beauvilliers, který jím byl. Na ostatních radách sedí všichni jejich členové, ledaže by tam vstoupili, jak se občas stává, dvorní referendáři, kteří přicházejí referovat o nějakém procesu na finanční radě; tam si nesedají nikdy a vstupují při takových příležitostech spolu se státními rady z výboru, v němž týž referendář předtím o téže věci referoval. Státní radové z tohoto výboru pak hlasují vsedě hned po něm, řadí se podle služebního stáří ve funkci státních radů mezi ministry, státní sekretáře a generálního kontrolora, a ti i oni ve všem ustupují vévodům a korunním hodnostářům, jsou-li na radě přítomni, jako pan z Beauvilliers, který zasedal ve všech radách, a oba maršálové z Villeroy před ním a po něm.¹

Nezbytnost státních potřeb přiměla sáhnout po všech možných prostředcích, jak získat peníze. Daňoví nájemci² toho využili, aby si troufli na všechno, a parlamenty už dávno nebyly s to odvážit se byť jen podat výtky. Zavedla se tedy daň z křtů a sňatků bez jakékoli úcty k náboženství a ke svátostem a bez jakéhokoli ohledu na to, co je v občanské společnosti nejnezbytnější a nejčastější. Tento edikt byl nesmírně tíživý a nenáviděný. Jeho následky, a to rychlé, způsobily podivný zmatek. Chudí a mnoho jiných drobných lidí křtili své děti sami, aniž je nesli do kostela, a ženili se doma u krbu vzájemným souhlasem před svědky, když nenašli kněze, který by je oddal u nich doma a bez formalit. Tím přestaly existovat křestní výpisy, jistota o křtech, a tedy i o narozeních, a děti z takových manželství neměly žádné postavení, které by se dalo zajistit. Zdvojnásobila se tedy přísnost a pátrání proti tak škodlivým zlořádům, to znamená, že se zdvojnásobila péče, slídění a tvrdost, aby se daň vybrala.

Od veřejného křiku a reptání se na některých místech přešlo ke vzpouře. V Cahors zašla tak daleko, že dva prapory, které tam byly, sotva zabránily ozbrojeným sedlákům zmocnit se města a že tam bylo nutné poslat vojsko určené pro Španělsko a odložit jeho odchod i odjezd pana vévody z Orléans. Čas však tlačil, a tak se muselo dojít až k tomu, že se Le Gendrovi, intendantovi provincie, poslal rozkaz, aby vymáhání pozastavil; jen s velkou námahou se podařilo rozptýlit nepokoje v Quercy a přimět ozbrojené a srocené sedláky, aby se vrátili do svých vesnic. V Périgordu se vzbouřili všichni, vyplenili výběrčí úřady, zmocnili se jednoho městečka a několika zámků a donutili několik šlechticů, aby se postavili do jejich čela. Nebyli mezi nimi žádní noví konvertité.³ Prohlašovali nahlas, že budou platit tailli a kapitaci,⁴ desátek svým farářům a poplatky svému pánovi, ale že víc platit nemohou a o ostatních daních a útiscích už nechtějí ani slyšet. Nakonec se musel edikt o dani z křtů a sňatků nechat padnout, k velké lítosti daňových nájemců, kteří na něm krutě bohatli množstvím, a stejně tak útisky, zbytečným slíděním a podvody.

Du Chesne, velmi dobrý lékař, dobročinný, poctivý a čestný muž, který po Fagonovi převzal péči o syny Francie, když se Fagon stal prvním lékařem krále, zemřel ve Versailles ve věku jednadevadesáti let, aniž se oženil nebo nashromáždil velký majetek. Zmiňuji se o tom proto, že si až do konce uchoval dokonalé zdraví a plně jasnou hlavu, přičemž každý večer večeřel salát a pil jen šampaňské víno. Tuto životosprávu doporučoval. Nebyl ani žrout, ani opilec, ale také neměl chvástavost většiny lékařů.

Mezières, kapitán gendarmerie, ceněný pro svou statečnost a pro svou pečlivost ve válečném řemesle, si vzal Angličanku, do níž byl zamilován a která byla katolička. Jmenovala se slečna Oglethorpová. Byla sice opravdu šlechtična, ale její matka bývala pradlenou královny, manželky krále Jakuba II.,⁵ a pan z Lauzunu mi často vyprávěl, že ji v Londýně v této funkci viděl a znal. Měla mnoho bratrů a sester v nejkrajnější bídě. Měla mnoho vlichotivého ducha, uměla být každému vším, byla zlá do krajnosti a stejně tak intrikánská, neúnavná a nebezpečná. Z tohoto manželství měla dcery, které jí v žádném z těchto ohledů neustoupily; ony i jejich matka toho podávaly a dosud podávají ustavičné důkazy s drzostí, smělostí a nestoudností, která se chytí všeho, ničeho nešetří a dovedla jejich štěstí daleko.

Mezières byl muž velmi nízkého původu, z rodu Béthisy, jehož poměrně nedávné povýšení do šlechtického stavu je známo. Existoval i rod Béthisy, s nímž se nesmí zaměňovat a který snad ještě nevymřel. K takovému původu se přidávala postava naprosto příšerná: hrbatý vpředu i vzadu do krajnosti, hlavu v prsou pod úrovní ramen, takže bylo trapné dívat se, jak dýchá; k tomu kostra a žlutý obličej, který se podobal žábě jako vejce vejci. Měl ducha, ještě víc obratnosti v pletichách a o sobě takové mínění, že se se zalíbením prohlížel v zrcadle a myslel si, že je stvořen pro milostné dobrodružství. Četl a pamatoval si. Myslím, že shoda v nestoudnosti a v talentu k intrikám vytvořila tak dobře sladěné manželství. Jeho sestra byla matkou pana z Lévis, zetě pana vévody z Chevreuse. Uměl z toho vytěžit. Jeho kariéra, která mu vynesla guvernérství a hodnost generálporučíka, ho učinila drzým do té míry, že si nárokoval všechno a dával to najevo. Přesto u toho se všemi svými půvaby zůstal a slušní lidé ho příliš neoplakávali. Jeho žena od té doby sehrála leckteré role a lstmi dokázala vysoko provdat své dcery a jejich manžele přivést k tomu, že tohoto spojení pořádně litovali.

Viděli jsme (tom IV, s. 87 a násl.; v tomto vydání Tom 4, kapitola čtvrtá), jaký byl Vauban, když byl povýšen do úřadu maršála Francie. Nyní uvidíme, jak ho do hrobu přivedla hořkost žalu právě kvůli tomu, co ho zahrnulo ctí a co by mu kdekoli jinde než ve Francii všechno vyneslo a získalo. Abychom lépe pochopili sílu toho, co mám říci, je třeba si připomenout krátký portrét z oné strany (s. 87) a zároveň vědět, že všechno, co jsem o něm řekl a ještě řeknu, vychází jen z jeho činů a z pověsti, kterou mu nikdo nepopíral, ani dokud žil, ani potom, a že jsem s ním ani s nikým, kdo k němu patřil, nikdy neměl sebemenší styky.

Jako opravdový vlastenec byl celý život dojat bídou lidu a všemi útisky, které lid snášel. Znalost, kterou mu jeho úřady poskytovaly o nezbytnosti výdajů a o tom, jak málo lze doufat, že by král omezil výdaje na nádheru a zábavy, ho přiváděla k nářku, že nevidí žádnou pomoc proti tíze, která den ze dne narůstala.

V tomto duchu nepodnikl jedinou cestu (a království křižoval často všemi směry), aniž by všude sbíral přesné informace o hodnotě a výnosu půdy, o druhu obchodu a řemesel v provinciích a městech, o povaze a rozvržení dávek a o způsobu jejich výběru. Nespokojil se s tím, co mohl sám vidět a udělat, a tajně posílal lidi všude, kam se sám dostat nemohl, a dokonce i tam, kde už byl a kam se teprve chystal, aby byl o všem zpraven a mohl jejich zprávy porovnat s tím, co sám poznal. Přinejmenším posledních dvacet let svého života věnoval těmto výzkumům, na něž vynaložil mnoho peněz. Často je ověřoval se vší přesností a správností, jakou do toho mohl vložit, a v obou těchto vlastnostech vynikal. Nakonec se přesvědčil, že jediným pevným bohatstvím je půda, a dal se do práce na nové soustavě.

Byl s ní už hodně daleko, když vyšlo několik knížek pana Boisguilberta,⁶ generálního poručíka při rouenském soudu, muže velmi duchaplného, smyslu pro podrobnosti a pracovitého, bratra rady normandského parlamentu, který, dávno veden týmiž hledisky jako Vauban, na tom také už dlouho pracoval. Pokročil v tom už dříve, než kancléř opustil finance. Přijel za ním schválně a protože jeho živý duch měl v sobě cosi podivínského, požádal ho, aby ho trpělivě vyslechl, a hned mu řekl, že ho zprvu bude mít za blázna, pak uvidí, že si zaslouží pozornost, a nakonec bude s jeho soustavou spokojen. Pontchartrain, odrazený tolika rádci a navrhovateli, kteří mu prošli rukama, a sám samý střelný prach, se dal do smíchu, příkře mu odpověděl, že zůstává u prvního, a otočil se k němu zády. Boisguilbert se po návratu do Rouenu nedal nezdarem své cesty odradit. Pracoval na svém projektu, který byl zhruba týž jako Vaubanův, ačkoli se navzájem neznali, o to neúnavněji. Z této práce se zrodila učená a hluboká kniha o této věci, jejíž soustava směřovala k přesnému rozvržení daní, k tomu, aby lid ulehčila od všech výloh, které nesl, a od mnoha daní, a která přiváděla dávky přímo do králova měšce, a byla tedy zhoubná pro samu existenci daňových nájemců, pro moc intendantů a pro svrchovanou vládu ministrů financí. Proto se znelíbila všem těmto lidem, stejně jako sklidila potlesk ode všech, kdo neměli tytéž zájmy. Chamillart, který po Pontchartrainovi nastoupil, tuto knihu prozkoumal. Pojal k ní úctu, dvakrát nebo třikrát si Boisguilberta pozval do L’Étang a několikrát s ním na ní pracoval jako ministr, jehož poctivost hledá jen dobro.

Zároveň Vauban, stále zaujatý svým dílem, toto dílo, a ještě několik dalších od téhož autora, která po něm následovala, pozorně prostudoval; a proto chtěl s Boisguilbertem mluvit. Na svých vlastních spisech nijak nelpěl, zato toužil po ulehčení lidu a po dobru státu, a tak je podle Boisguilbertových přepracoval a zdokonalil a dal jim poslední podobu. V hlavních věcech se shodovali, ale ne ve všem.

Boisguilbert chtěl ponechat některé daně ze zahraničního obchodu a ze zboží, po holandském způsobu, a usiloval především o zrušení těch nejnenáviděnějších, a hlavně nesmírných výloh, které, aniž přicházely do králových pokladen, ruinovaly lid vydaný na milost daňovým nájemcům a jejich zaměstnancům, kteří na tom bezmezně bohatli, jak je tomu dodnes; od té doby se to nikdy nezastavilo a jen se to zhoršilo.

Vauban, s tímto rušením srozuměn, šel až ke zrušení samotných daní. Tvrdil, že je třeba ponechat jen jednu jedinou, a tímto zjednodušením stejně naplnit jejich společné záměry, aniž se upadne do jakýchkoli nevýhod. Proti Boisguilbertovi měl výhodu všeho, co sám prozkoumal, zvážil, porovnal a spočítal na svých rozličných cestách za dvacet let; všeho, co vytěžil z práce lidí, které v témže duchu po několik let posílal do různých provincií — to vše si Boisguilbert, usedlý v Rouenu, nemohl předsevzít; a navíc výhodu, že se mohl opravit podle poznatků a děl Boisguilbertových, díky čemuž si právem lichotil, že ho předčí přesností a správností, které jsou základem takové práce. Vauban tedy rušil všechny druhy daní a nahrazoval je jedinou, rozdělenou na dvě větve, jimž dal jméno královský desátek:⁷ jednu z půdy, ve výši desetiny jejího výnosu, druhou lehkou, odhadem, z obchodu a řemesel, které podle něho bylo třeba podporovat, a nikoli dusit. Předepsal velmi jednoduchá, velmi moudrá a velmi snadná pravidla pro rozvržení a výběr obou těchto dávek podle hodnoty každého pozemku a v poměru k počtu obyvatel, který lze v celém rozsahu království zjistit s největší přesností. Připojil srovnání rozvržení, které bylo v užívání, s tím, jež navrhoval, nevýhody jednoho i druhého a naopak jejich přednosti, a zakončil důkazy ve prospěch svého, tak jasnými a zřejmými, že se jim nedalo odolat; proto také toto dílo sklidilo veřejný potlesk a souhlas lidí nejschopnějších takových výpočtů a srovnání a nejzběhlejších ve všech těchto věcech, kteří obdivovali jeho hloubku, správnost, přesnost a jasnost.

Tato kniha však měla jednu velkou vadu. Dávala sice králi víc, než získával dosavadními cestami; zachraňovala také lid před zkázou a útisky a obohacovala ho tím, že mu nechávala až na málo všechno, co nepřicházelo do králových pokladen; ruinovala však celé vojsko finančníků, písařů a zaměstnanců všeho druhu; nutila je hledat obživu na vlastní účet, a už ne na účet veřejnosti, a podkopávala v základech ona nesmírná jmění, která vídáme vznikat za tak krátkou dobu. Už to stačilo, aby ztroskotala.

Zločin však byl v tom, že s touto novou praxí padala autorita generálního kontrolora, jeho přízeň, jeho jmění, jeho všemohoucnost, a úměrně tomu i moc intendantů financí, intendantů provincií, jejich sekretářů, jejich písařů a jejich chráněnců, kteří by už nemohli uplatňovat svou schopnost a obratnost, své znalosti a svůj vliv, a kteří by navíc rázem ztratili možnost komukoli prospět nebo uškodit. Není tedy divu, že se tolik lidí tak mocných v každém ohledu, jimž tato kniha všechno vyrvala z rukou, spiklo proti soustavě tak užitečné státu, tak šťastné pro krále, tak výhodné pro lid království, ale tak zhoubné pro ně samé. Celý talár⁸ kvůli svému zájmu zařval. Talár řídí a mírní daně prostřednictvím úřadů, které se týkají všech druhů jejich správy a které jsou vyhrazeny výhradně jemu, a jako sbor se za takového považuje s ještě větší okázalostí kvůli nutnosti registrace finančních ediktů.

Pouta krve oslepila oba zetě pana Colberta,⁹ od jehož ducha a způsobu vlády se tato kniha značně vzdalovala, a nechali se oklamat živými a záludnými úvahami Desmaretse, v jehož schopnosti měli naprostou důvěru jako v jediného žáka Colberta, jeho strýce, který ho vychoval a vyučil. Chamillart, tak mírný, tak zamilovaný do dobra, který, jak jsme viděli, nezanedbal práci s Boisguilbertem, podlehl témuž Desmaretsovu svádění. Kancléř, na němž bylo stále znát, že byl, třebaže proti své vůli, generálním kontrolorem financí, se rozzuřil; jedním slovem, na straně Vaubana a Boisguilberta zůstali jen bezmocní a nezúčastnění, totiž církev a šlechta; neboť lid, který na tom všechno získával, ani nevěděl, že se dotkl své spásy, a oplakávali to jen dobří měšťané.

Nebylo tedy divu, že král, takto zaujatý a obklíčený, velmi špatně přijal maršála z Vaubanu, když mu předal svou knihu, která byla v celém obsahu díla adresována jemu. Lze si představit, zda mu ministři, jimž ji předal, připravili lepší přijetí. Od té chvíle jeho služby, jeho vojenská schopnost, ve svém druhu jedinečná, jeho ctnosti a náklonnost, kterou k němu král pojal, až se domníval, že se korunuje vavříny, když ho povyšuje, to vše rázem v jeho očích zmizelo. Neviděl v něm už nic než pomateného z lásky k veřejnosti a zločince, který útočí na autoritu jeho ministrů, a tedy i na jeho vlastní. Bez jakýchkoli ohledů se o něm takto vyjadřoval.

Ozvěna toho zazněla ještě trpčeji v celém uraženém stavu, který bez jakýchkoli ohledů zneužil svého vítězství; a nešťastný maršál, nošený ve všech francouzských srdcích, nedokázal přežít ztrátu přízně svého pána, pro něhož všechno vykonal, a zemřel o několik měsíců později; nikoho už nepřijímal, stravován žalem a zármutkem, který nic nedokázalo zmírnit a k němuž král zůstal lhostejný, a to tak, že ani nedal najevo, že by si všiml, že ztratil tak užitečného a tak slavného služebníka. Celá Evropa, a dokonce i nepřátelé, ho přesto oslavovali neméně a ve Francii ho neméně oplakávali všichni, kdo nebyli finančníky nebo přisluhovači finančníků.

Boisguilbert, kterého by tato událost měla učinit rozvážným, se nedokázal ovládnout. Jednou z věcí, které mu Chamillart nejdůrazněji namítal, byla obtížnost provádět změny uprostřed těžké války. Vydal tedy velmi krátkou knížečku, v níž dokázal, že pan ze Sully, přesvědčený o nepořádku ve financích, které mu svěřil Jindřich IV., změnil celé jejich uspořádání uprostřed války stejně nebo ještě nepříjemnější než ta, v níž se země právě nacházela, a s velkým úspěchem to dovedl do konce; pak, unášen tím, jak lživá je tato výmluva, v tirádě „Musíme snad čekat na mír, abychom…“ vyložil s takovým zápalem a tak zřejmě tak velké množství zlořádů, pod nimiž nebylo možné nepodlehnout, že ministry dočista rozzuřil, už tak dotčené srovnáním s vévodou ze Sully a tak netrpělivé, když slyšeli znovu ozývat jméno velkého pána, který se ve financích vyznal lépe než celý talár a pero.

Pomsta na sebe nedala dlouho čekat: Boisguilbert byl vypovězen do nejzapadlejšího kouta Auvergne. Celý jeho skromný majetek spočíval v jeho úřadu; jakmile ho přestal vykonávat, vysychal mu zdroj obživy. La Vrillière, který měl Normandii ve svém resortu, vyhotovil královský zapečetěný list. Dal ho na to upozornit a jeho odeslání, jak jen mohl, o několik dní pozdržel. Boisguilberta to příliš nevzrušilo; možná byl citlivější ke cti vyhnanství za to, že nebojácně pracoval pro veřejné dobro a štěstí, než k tomu, co ho to bude stát. Jeho rodina se znepokojila víc a snažila se tuto ránu odvrátit. La Vrillière se z vlastního popudu velkoryse přimluvil. Dosáhl toho, že Boisguilbert cestu podnikne jen proto, aby uposlechl vydaného rozkazu, který už nebylo možné zadržet, a že bude povolán zpět, jakmile se dozvědí o jeho příjezdu na určené místo. Musel tedy odjet; La Vrillière, zpraven o jeho příjezdu, nepochyboval, že král je spokojen, a chtěl si od něho vyžádat rozkaz k jeho návratu; odpověď však zněla, že Chamillart ještě spokojen není.

Oba bratry Boisguilbertovy jsem dobře poznal za onoho procesu, kvůli němuž jsem jel do Rouenu a který jsem tam vyhrál, jak jsem vyprávěl na svém místě. Promluvil jsem tedy s Chamillartem; marně: nechali ho tam dva měsíce, po nichž jsem konečně dosáhl jeho návratu. Tím však nebylo všechno. Boisguilbert, po návratu předvolán, musel snést tvrdou domluvu a, aby byl pokořen ve všem, byl poslán zpět do Rouenu se suspendováním z výkonu úřadu, což ovšem netrvalo dlouho. Bohatě ho odškodnily davy lidu a jásot, s nimiž byl přijat.

Řekněme všechno a vzdejme spravedlnost Chamillartově přímosti a dobrým úmyslům. Navzdory svému hněvu chtěl tyto nové prostředky vyzkoušet. Vybral k tomu jeden volební okrsek u Chartres v orléanské intendanci, kterou spravoval Bouville. Tento Bouville, který zemřel jako státní rada, měl za ženu sestru Desmaretsovu. Bullion tam měl statek, kde jeho žena svým pachtýřům zařídila úlevy. To zmařilo celou operaci, která zcela závisela na rozvržení stejnoměrně a přesně úměrném. Navíc se tím stalo, že se to, co Chamillart podnikl v dobrém úmyslu, obrátilo v jed a dodalo nepřátelům soustavy nové síly.

Soustava byla tedy opuštěna, nezapomnělo se však na podnět, který dala k desátku; a nějaký čas nato, místo aby se s ním spokojili jako s jedinou daní podle soustavy maršála z Vaubanu, uvalili ho na veškerý majetek všeho druhu navíc ke všem ostatním daním; obnovoval se při každé válce, a dokonce i v míru si ho král vždy ponechával ze všeho služného, platů a penzí. Tak je třeba se ve Francii mít na pozoru před nejsvětějšími a nejužitečnějšími úmysly a tak se zasypává každý pramen dobra. Kdo by byl maršálu z Vaubanu řekl, že všechna jeho práce pro ulehčení všech, kdo obývají Francii, poslouží a vyústí jedině v novou daň navíc, tvrdší, trvalejší a dražší než všechny ostatní? To je hrozné poučení, které má zarazit i ty nejlepší návrhy ve věcech daní a financí.

Zemřel i jiný muž, vznešenějšího rodu zcela jistě, a to o hodně, ale ve všem ostatním daleko slabší. Byl to pan z Lusignanu z větve Lezay, která pocházela od Huga VII., pána z Lusignanu, přes Šimona, jeho čtvrtého syna, kolem roku 1100. V té době to byli už velmi velcí páni, ale do jejich rodu ještě nepřibyla hrabství La Marche, Angoulême a Eu ani koruny kyperská a jeruzalémská. Tato větev Lezay jako jediná z celého tohoto velkého rodu přetrvala, a i ta se omezovala na tohoto markýze z Lusignanu, jeho bratra biskupa z Rodezu a jeho dva syny. Měl také sestru provdanou za pana z La Roche-Aymon. Pan z Lusignanu byl velmi poctivý muž, který by nebyl bez nadání, kdyby ho krajní bída nezlomila. Byl poručíkem skotských žandarmů. Paní z Maintenon, která ho poznala na venkově, když se jí paní z Neuillant po návratu z amerických ostrovů ujala, a která od té doby, co zbohatla, chtěla mít tu čest být s ním spřízněna, mu opatřila nějakou obživu, ale skrovně, po svém způsobu. Byl vyslán jako mimořádný vyslanec do Vídně, kde s ním byli spokojeni, a pak na lüneburský dvůr. Jeho žena byla rozená Bueil. Jeho bratr z Rodezu byl podivný biskup.

Pan z Lusignanu zemřel ve velké chudobě ve věku čtyřiasedmdesáti let a zanechal dva syny. Mladší, kněz s malým opatstvím, byl generálním vikářem svého strýce a nebyl o nic lepší. Starší, ženatý s jednou La Rochefoucauldovou z větve Estissac, nikdy nic nedokázal. Nemá-li děti, je celý tento rod Lusignanů vymřelý; neboť ti, kdo užívají toho jména, nedokážou prokázat žádné spojení s ním. Ani Saint-Gelaisové, kteří na to také připadli, k němu nepatří a nemohou to prokázat. Prvním z nich, koho to napadlo, byl Ludvík ze Saint-Gelais, baron z La Mothe-Sainte-Heraye a po své ženě pán z Lansacu, který byl ve své době významnou osobou: rytíř cti Kateřiny Medicejské, kapitán druhé kompanie sta šlechticů královského domu, velvyslanec v Římě roku 1554, rytíř Řádu Svatého Ducha při druhém jmenování roku 1579, zemřel roku 1589 ve věku šestasedmdesáti let; jeho vnukem byl pan z Lansacu, zeť maršála ze Souvré a manžel vychovatelky Ludvíka XIV.

Krátce nato zemřel Pointis, tak známý svou statečnou a šťastnou výpravou na Cartagenu, jinými činy a velkým duchem, chrabrostí a schopností ve svém oboru. Byl to muž, který mohl v námořnictvu důstojně a ku prospěchu státu dosáhnout čehokoli. Nebyl však už mladý a zemřel, protože si sám zavedl cévku a poranil se. Nesmírně zbohatl a neměl ženu ani děti.

Brzy po něm zemřel rytíř z Aubeterre. Bylo mu dvaadevadesát let a zneužíval toho k tomu, aby říkal všemožné sprostoty a nehoráznosti. Byl služebně nejstarším generálporučíkem Francie. Nedávno se vzdal guvernérství v Collioure a zařídil, aby je dostal jeho synovec, jehož největší zásluhou bylo tady to, že se lísal a dvořil modrým hochům a hlavním úředníkům ministrů, které u sebe často hostil, a ve vojsku to, že byl nejponíženějším sluhou pana z Vendôme, který mu vymohl hodnost generálporučíka, a pana z Vaudemontu, díky němuž přišel k hodně penězům, které prohýřil, děravý koš, jakým byl. Jeho podlé pletichy z něho roku 1724 udělaly rytíře řádu. Jeho zásluhy by ho tam nedovedly; proti jeho původu nebylo co namítnout, zvlášť při takovém jmenování. Nejsmutnější postavení, jaké jsem kdy poznal, bylo být jeho ženou nebo synem. Jejich jméno není Aubeterre, nýbrž Esparbès. Maršál z Aubeterre, který zemřel roku 1628 a maršálem Francie se stal roku 1620, byl guvernérem v Blaye. Oženil se s jedinou dcerou a dědičkou Davida Boucharda, vikomta z Aubeterre, rytíře Řádu Svatého Ducha a guvernéra Périgordu, po němž jejich děti přijaly jméno a erb, ale aniž odložily svůj vlastní. Rytíř z Aubeterre, o jehož smrti jsem právě mluvil, byl pátým synem z tohoto manželství, jehož druhý syn byl otcem rytíře řádu, o němž jsem rovněž právě mluvil. Do služby vstoupil nesmírně pozdě.