Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola dvacátá první

Beringhen, první štolba, unesen mezi Paříží a Versailles nepřátelským oddílem a vysvobozen. — Cherbert v Bastile. — Vévoda z Bouillonu vyhrává spor proti svému synovi. — Sňatek hraběte z Évreux s dcerou Crozatovou. — Harlay opouští místo prvního prezidenta. — Harlayova povaha. — Několik výroků prvního prezidenta Harlaye. — Uchazeči o místo prvního prezidenta, které přeji generálnímu prokurátorovi d’Aguesseauovi. — Pelletier prvním prezidentem. — Portail prezidentem parlamentu (à mortier). — Courson generálním advokátem. — Směšný výrok prvního prezidenta o jeho synovi. — Sňatek vévody z Estrées s dcerou vévody z Nevers. — Smrt vévody z Nevers; jeho rodina, jeho kariéra, jeho povaha. — Meudonské parvulo.

Událost stejně podivná jako ojedinělá přivedla krále do velkých starostí a celý dvůr i město do rozruchu. Ve čtvrtek 7. března¹ doprovázel první štolba Beringhen krále na procházce v Marly, vrátil se s ním do Versailles a v sedm hodin večer odtud odjel přenocovat do Paříže — sám ve svém kočáře, to jest v kočáře královském, se dvěma královými lokaji vzadu a s podkoním, který před ním na sedmém koni nesl pochodeň. Byl zastaven v pláni u Billancourtu, mezi statkem, který stojí u cesty dost blízko konce sèvreského mostu, a krčmou zvanou Point-du-Jour. Patnáct nebo šestnáct jezdců ho obklopilo a odvedlo. Kočí obrátil a odvezl kočár i oba lokaje zpět do Versailles; v okamžiku, kdy tam dorazili, se to dozvěděl král a poslal rozkaz čtyřem státním sekretářům — do Versailles, do L’Étang a do Paříže, kde právě byli —, aby okamžitě rozeslali kurýry všude po hranicích a vyzvali guvernéry, ať střeží průchody, neboť se vědělo, že nějaký nepřátelský oddíl vnikl do Artois, nedopustil se tam žádných škod a dosud se nevrátil.

Zprvu se lidé jen stěží dokázali přesvědčit, že by šlo o nepřátelský oddíl; ale úvaha, že pan První² neměl žádné nepřátele, že neměl pověst boháče, z něhož by se vyplatilo vymáhat výkupné, a že nic podobného nepotkalo ani jednoho z těch velkých finančníků, způsobila, že se nakonec znovu začalo věřit, že to oddíl být mohl.

A skutečně to oddíl byl. Jistý Guetem, houslista bavorského kurfiřta, se za minulé války, kterou kurfiřt tehdy vedl se spojenci proti Francii, dal k jejich vojsku; tam postupně stoupal, stal se velmi dobrým a velmi odvážným velitelem průzkumného oddílu a tím se vypracoval až na plukovníka v holandském vojsku. Jednou večer v hovoru s druhy se vsadil, že unese mezi Paříží a Versailles nějakou význačnou osobu. Od nepřátelských generálů dostal průvodní list a třicet vybraných mužů, skoro samé důstojníky. Přes řeky se přepravili v přestrojení za kupce, což jim posloužilo i k rozestavení přípřeží. Několik z nich pobývalo sedm nebo osm dní v Sèvres, v Saint-Cloud a v Boulogne; někteří dokonce měli tu drzost, že se šli do Versailles podívat, jak král večeří. Jednoho z nich chytili hned nazítří a ten odpovídal Chamillartovi, který ho vyslýchal, dost drze; jiného chytil jeden z lidí pana Prince v chantillském lese a od něho se zjistilo, že mají v La Morlière přípřež a cestovní kočár, do něhož chtěli posadit zajatce, kterého by ulovili; zajatec však tou dobou už byl za Oisou.

Jejich první chybou bylo, že neodvezli kočár i s Beringhenem uvnitř co nejdál a co nejrychleji pod rouškou noci — jednak aby zpráva o jeho zajetí dorazila co nejpozději, jednak aby ho ušetřili pro cestu, kterou s ním pak museli vykonat na koni, a získali víc času na ústup. Místo toho ho vyčerpali cvalem a klusem. Kancléře nechali projet, protože se ho za bílého dne neodvážili zastavit, a večer jim unikl vévoda z Orléans, jehož cestovním kočárem pohrdli. Unaveni čekáním a v obavě, že budou poznáni, vrhli se na tento kočár a mysleli si, že udělali skvělý úlovek, když ve světle pochodně uviděli královský kočár s královskými livrejemi a uvnitř muže s modrou stuhou přes kabátec, jak ji První vždycky nosil.

Netrvalo dlouho a dozvěděl se od nich, kdo jsou, a sám jim také řekl, kdo je on. Guetem mu prokazoval všemožnou úctu a snažil se ho ušetřit námahy, jak jen to šlo. Ve svých ohledech zašel dokonce tak daleko, že je to přivedlo k nezdaru. Dvakrát ho nechali odpočinout, dovolili mu přesednout do cestovního kočáru, o němž jsem mluvil, a minuli jednu ze svých přípřeží, což je velmi zdrželo. Kromě kurýrů ke guvernérům na hranicích byli vysláni poslové ke všem intendantům a ke všem vojskům v jejich ubikacích; za únosci se pustilo několik královských gardistů, ba i mužů z noční stráže; a celá Malá stáj³, kde byl pan První velmi oblíben, se rozběhla na všechny strany. Ať však byly průchody střeženy sebehorlivěji, Beringhen už byl za Sommou, čtyři míle za Hamem, hlídán třemi důstojníky, jimž dal slovo, že nebude klást odpor, zatímco ostatní se vydali hledat jednu ze svých přípřeží — když tu na ně narazil ubytovatel, za ním v jisté vzdálenosti oddíl pluku Livry a pak ještě další, takže Guetem, který nebyl v přesile, se se svými dvěma druhy vzdal a stal se zajatcem svého zajatce.

Pan První, celý šťastný ze svého vysvobození⁴ a velmi vděčný, že s ním zacházeli dobře, je odvedl do Hamu, kde si odpočinul po zbytek dne, a teď je zase on hostil, jak nejlépe uměl. Poslal kurýra ke své ženě a k Chamillartovi. Král, velmi potěšen, četl při večeři dopisy, které jim napsal.

V úterý 29. přijel První kolem osmé večer do Versailles a šel rovnou k paní z Maintenon; král ho dal pozvat dovnitř, přijal ho velmi vlídně a nechal si vyprávět celé jeho dobrodružství. Ačkoli ho měl velmi rád, přesto mu nebylo vhod, že se v Malé stáji všechno chystá k oslavě a že je připraven ohňostroj. Poslal zakázat všechny tyto projevy radosti a ohňostroj se neodpálil. Míval takovéto drobné žárlivosti — chtěl, aby všechno bylo zasvěceno jen jemu, bez výhrad a bez dělení. Celý dvůr se z návratu radoval a První měl ve veřejném přijetí dost důvodů, aby se utěšil za prožitou námahu.

Guetema a jeho důstojníky poslal do svého domu v Paříži, kde měli čekat na králova rozhodnutí, a tam s nimi zacházeli mnohem lépe, než odpovídalo jejich postavení. Beringhen vymohl Guetemovi dovolení spatřit krále a vzít ho s sebou na obvyklou přehlídku, kterou král před každým tažením konal v Marly nad svou vojenskou domácností. První udělal ještě víc: představil ho tam králi; ten ho pochválil, že s Prvním tak dobře zacházel, a dodal, že válku je třeba vést vždycky čestně. Guetem, který byl duchaplný, odpověděl, že je tak ohromen, že stojí před největším králem světa, který mu navíc prokazuje tu čest, že s ním mluví, že nemá sílu mu odpovědět. Zůstal u Prvního deset nebo dvanáct dní, aby si prohlédl Paříž, Operu a Komedii, kde se sám stal podívanou. Všude se za ním běhalo a nestyděli se za to ani lidé nejvznešenější, takže sklízel potlesk za kousek opovážlivosti, který se dal pokládat za drzost. První ho po celou dobu hostil u sebe, dával mu povozy a lidi, kteří ho všude doprovázeli, a při odjezdu ho obdařil penězi a značnými dary. Odjel na čestné slovo do Remeše k svým druhům, kde měl čekat, až budou vyměněni, a vězením mu bylo celé město. Téměř všichni ostatní utekli. Jejich záměrem nebylo nic menšího než unést Monseigneura nebo jednoho z princů, jeho synů.

Toto směšné dobrodružství dalo podnět k opatřením, která byla zprvu přehnaná a velmi ztěžovala provoz na mostech a v průchodech. Bylo také příčinou, že bylo zatčeno dost lidí. Lovy princů byly po nějakou dobu spoutanější, až se postupně všechno vrátilo do obvyklých kolejí. Nebylo však bez legrace pozorovat po tu dobu strach dam, ba i některých mužů od dvora, kteří se odvažovali vyjít jen mezi východem a západem slunce, a i to s malou jistotou, a kteří si představovali, že je kdekoli podivuhodně snadné je unést.

Cherbert a šest jeho domnělých sluhů bylo zatčeno a odvedeno do Bastily. Byl to švýcarský plukovník v králových službách, který je opustil pro služby Bavorska, kde se stal generálporučíkem. Král nechtěl, aby se střídal ve službě⁵ s jeho vlastními generály. Tajně se vrátil a byl zatčen v Saint-Germain, kde se domníval, že je ukryt.

Smír pana z Bouillonu se synem nevydržel. Znovu se rozkmotřili a šli se soudit do Dijonu. Byl tam i kardinál z Bouillonu; usmířil je a zařídil, aby se soudili slušně. Otec vyhrál svou při na celé čáře během velmi krátkého pobytu v Burgundsku, kde s nimi kardinál po celou dobu zůstal.

Pýcha tohoto rodu hned nato ustoupila touze po bohatství. Hrabě z Évreux, třetí syn pana z Bouillonu, našel v králových milostech, které mu vymohl hrabě z Toulouse, a v měšcích svých přátel prostředky, aby se ujal úřadu generálního plukovníka jízdy po svém strýci hraběti z Auvergne; neměl však čím je splatit ani z čeho v úřadu žít, a pan z Bouillonu ani kardinál nebyli s to nebo ochotni mu je dát. Rozhodl se tedy přeskočit laťku nerovného sňatku a udělat z milosti krále princeznou dceru Crozata, který se z nízkého písaře, pak drobného finančníka a nakonec pokladníka duchovenstva pustil do námořních a bankovních podniků a právem platil za jednoho z nejbohatších mužů Paříže.

Paní z Bouillonu⁶, která nám to přišla oznámit, nás naléhavě prosila, abychom navštívili celé to početné a groteskní příbuzenstvo, které mělo být přiřazeno k domnělým potomkům starých vévodů guyennských. Dala nám jeho seznam a my jsme obešli všechny a zastihli je opilé radostí. Jedině matka paní Crozatové kvůli tomu neztratila zdravý rozum. Návštěvy přijímala velmi uctivě, ale klidně; odpovídala, že je to čest tak vysoko nad nimi, že neví, jak poděkovat za námahu, kterou si s nimi dáváme, a všem dodávala, že svou úctu projeví lépe, když nepřijde děkovat, než kdyby obtěžovala osoby tak odlišné od toho, čím je ona, které už beztak až příliš obtěžuje čest, jakou jí ráčí prokázat; a nešla k nikomu. Ten sňatek nikdy neschválila; předvídala a předpovídala jeho brzké následky.

Crozat vystrojil u sebe skvělou svatbu a novomanželům dával byt i stravu. Paní z Bouillonu nazývala tuto snachu svým zlatým ingotečkem.

Lidé zatím úpěli pod tíhou daní a nesmírného množství státních poukázek⁷, na nichž se nekonečně tratilo. Navzdory této obecné tísni nahromadila tíseň válečných potřeb během parlamentních prázdnin velké množství nových fiskálních ediktů, které bylo třeba po návratu parlamentu zapsat. Harlay, první prezident, při té příležitosti promluvil výmluvně; ale protože už ztratil všechny naděje u dvora, vyjádřil se se svobodou, jakou si dosud nikdy nedovolil. Když mluvil o tom velkém počtu fiskálních ediktů, předložených všech najednou k zápisu, rozvedl, že je to nezbytné. Dodal, že se kvůli tomu nemusejí bát o své svědomí ani o svou čest, protože už nejsou časy, kdy by bylo přípustné nějaké přezkoumání nebo nějaká námitka⁸; není tedy namístě pouštět se do podrobností těch ediktů, rozebírat jejich důvody, záminky a spravedlnost, neboť parlament už nemá na starosti nic z toho, nýbrž jen je ověřit se skloněnou hlavou, což je jediné, co se mu přikazuje. Tak neobvyklá řeč nemohla nevzbudit velký rozruch. První prezident se o tom dozvěděl. Napsal o tom ministrům a za několik dní se snažil ospravedlnit u krále. Všude ho přijali skvěle, ministři ho zahrnuli vlídností, král s ním jednal velmi dobře. Vrátil se velmi spokojen; brzy nato se však začalo šuškat, že tento cynik se na svém místě dlouho neohřeje. Vydržel přesto ještě čtyři měsíce. Nakonec však musel ustoupit, a aby odešel čestně, tvářil se, že chce sám odejít.

Pokrytci par excellence se slušelo odejít z úřadu tak, jak v něm vždycky žil. Jel tedy do Versailles prosit o milost, jako to dělají generálové kartuziánů na každé své generální kapitule — kteří by ovšem zuřili, kdyby je někdo vzal za slovo, a nikdy neopomenou učinit nejpečlivější opatření, aby jejich odstoupení nebylo přijato. Tady však bylo rozhodnuto nezvratně. Přijel tedy do Versailles v neděli 10. dubna a hned ráno vystoupil z kočáru u kancléře — s takovým vztekem, jaký si lze představit u muže této povahy a této ctižádosti, který z úst samého krále nejednou dostal výslovný slib tohoto korunního úřadu, jak jsem vyprávěl v souvislosti s levoboky; který ho teď viděl v rukou jiného, přes něhož musel jít i se svou rezignací; a který měl tu hořkost, že nemohl nevědět, že o něj přišel jen přičiněním a křikem pana z La Rochefoucauld, jenž se tím netajil — jako spravedlivou odplatu za jeho nepravosti vůči nám v našem sporu o přednost s panem z Luxembourgu.

Harlay, odkázaný na to, aby prosil toho, kdo místo něho zastával ten velký úřad, vedl s sebou na vodítku svého syna, protože si přál, aby se stal jeho nástupcem. Syn byl státním radou a o tomto jiném druhu cynického epikurejce budu mít příležitost mluvit jinde. Od kancléře šel Harlay ke králi, s nímž mluvil mezi čtyřma očima před radou. Připravil si řeč, aby využil té vzácné chvíle, pohnul krále a získal svůj úřad pro syna; ale tento muž tak obratný, tak úskočný, tak pohotový a vynalézavý v odpovědích, tak zběhlý ve všech svých kličkách a obratech byl touto svého druhu pohřební slavností tak dojat — a snad i tak dotčen, tak rozhořčen, tak zmaten —, že nedokázal vypravit ani slovo a vyšel z královy pracovny nespokojenější sám se sebou než se svým odstoupením. Měl tu slabost, že se vrátil ke kancléři a zapřísahal ho, aby napravil, co on sám právě opomněl. Ve Versailles navštívil jen ty ze svých nejdůvěrnějších přátel, jimž se nemohl vyhnout — a kteří se pak dovedli dobře vyhýbat jemu, protože se ho už nemuseli ničeho bát ani od něho nic čekat —, a vrátil se do Paříže pohroužen v hořkost.

Harlay byl malý, hubený muž s obličejem do kosočtverce, s velkým orlím nosem a supíma očima, které jako by předměty hltaly a pronikaly zdmi; límec a černá paruka prokvetlá bílou, obojí sotva delší, než je nosí duchovní; čepička a ploché manžety jako u kněží a u kancléře. Vždy v taláru, ale přiškrceném; shrbená záda, řeč pomalá, odměřená, pečlivě vyslovovaná, výslovnost starobylá, jako ze starých galských časů, a často i taková slova; celé jeho vystupování strojené, upjaté, afektované; pach pokrytectví, držení těla falešné a cynické, pomalé a hluboké poklony, chůze vždycky podél zdí, s výrazem stále uctivým, skrz nějž však jiskřila smělost a drzost, a s řečmi stále uhlazenými, z nichž přesto pořád vyzírala pýcha všeho druhu, a nakolik si troufl, i pohrdání a výsměch.

Průpovědi a maximy byly jeho obvyklou řečí, i v běžném hovoru; byl vždy lakonický, nikdy se necítil volně a nikdo se volně necítil s ním; měl velmi mnoho přirozeného a velmi rozsáhlého ducha, velkou bystrost, výbornou znalost světa, zvláště lidí, s nimiž měl co činit, mnoho krásné literatury, hluboké vědění v právu, a co se bohužel stalo tak vzácným, i v právu veřejném; velkou sečtělost a velkou paměť, a při pomalosti, kterou si pečlivě pěstoval, přesnost, pohotovost a živost odpovědí překvapivou a vždy po ruce. Ve znalosti soudní praxe převyšoval i nejprohnanější prokurátory a měl nesrovnatelný talent vládnout, jímž se tak stal pánem parlamentu, že každý člen tohoto sboru byl před ním jako školák a velká komora i vyšetřovací komory na společném zasedání byly v jeho přítomnosti jen malí chlapci, jimž vládl a jež obracel kam a jak chtěl, často aniž si toho všimli, a když to cítili, neodvážili se před ním ani hnout; a přitom nikdy nikomu bez výjimky nedopřál žádnou volnost ani důvěrnost. Při slavnostních příležitostech nádherný z ješitnosti, obvykle střídmý z téže pýchy a stejně tak skromný v zařízení a ve výpravě, aby se přiblížil mravům dávných velkých soudců.

Je nesmírná škoda, že tolik vlastností a přirozených i nabytých talentů postrádalo jakoukoli ctnost a bylo zasvěceno jen zlu, ctižádosti, hrabivosti a zločinu. Pyšný, jedovatý, zlomyslný, od přírody ničema; pokorný, nízký, plazivý, když něco potřeboval; falešný a pokrytecký ve všech svých činech, i těch nejobyčejnějších a nejvšednějších; úzkostlivě spravedlivý mezi Petrem a Pavlem kvůli své pověsti — a jinak ta nejdokonalejší, nejúskočnější a nejsoustavnější nepravost, podle toho, jak velel jeho zájem, jeho vášeň a především vítr dvora a štěstěny.

Podivné důkazy toho jsme viděli v jeho postupu ve prospěch pana z Luxembourgu proti nám. Nějaký čas po rozhodnutí, z něhož ho vyloučilo naše odmítnutí pro podjatost, chtěl král znát jeho mínění o té záležitosti. Odpověděl, že vévodové měli na své straně veškeré právo a veškerý rozum a že si to vždycky myslel. Taková je moc pravdy, že vyrve nejpotupnější přiznání i z úst těch, kdo proti ní bojují. Mohl se snad tento soudce po tom, co v tom sporu provedl, sám zneuctít ještě víc? Viděli jsme (tom I, s. 414; v tomto vydání Díl I, Tom 1, kapitola dvacátá šestá), s jakou hanebností si přivlastnil depozitum, které mu svěřil jeho přítel Ruvigny. Z těchto veřejně známých rysů lze usuzovat na to, co zůstalo skryto.

Tak zvrácenou duši trýznily — ne výčitky svědomí, které nikdy nepoznal (nebo aspoň nikdy nedal znát, že by nějaké pocítil) —, nýbrž nálada, kterou bylo možno nazvat vzteklou, která ho nikdy neopouštěla a díky níž byl postrachem a skoro vždycky metlou všech, kdo s ním měli co činit. Jako nešetřila jeho, nešetřila nikoho, a jeho šlehy byly ty nejostřejší a nejneustálejší. Proto také zavládla všeobecná radost, když se ho lidé zbavili, a parlament, zdeptaný tvrdostí jeho jha, v ní soupeřil s celým ostatním světem. Je škoda, že nikdo nesestavil Harleanu⁹ ze všech jeho výroků, které by tohoto cynika vystihly a zároveň pobavily a které většinou padaly u něho doma, veřejně a nahlas při plném slyšení. Nemohu si odpustit uvést několik ukázek.

Montataire, otec Lassaye, kterého paní Vévodkyně dala roku 1724 jmenovat rytířem řádu, se podruhé oženil s dcerou Bussy-Rabutina, tak známého svou Milostnou historií Galů, jež ho zničila na celý zbytek života. Muž i žena, které jsem oba znal, byli oba velcí mluvkové a prý i velcí sudiči. Přišli na slyšení k prvnímu prezidentovi. Když na ně přišla řada a přistoupil k nim, chtěl se ujmout slova manžel, ale žena mu ho vzala a začala vykládat jejich záležitost. První prezident chvíli poslouchal, pak ji přerušil: „Pane,“ řekl manželovi, „to je Vaše paní choť?“ — „Ano, pane,“ odpověděl Montataire, otázkou velmi udiven. „Jak Vás lituji, pane!“ odvětil první prezident, soucitně pokrčil rameny a obrátil se k nim zády. Nikdo z těch, kdo to slyšeli, se neubránil smíchu. Odešli rozhořčení a zdrcení, aniž z prvního prezidenta vytáhli něco jiného než tuto urážku.

Paní z Lislebonne¹⁰, která kromě svého postavení, své vážnosti a svého vlivu, i vlivu svých dcer…, šla jednoho dne s nimi na toto slyšení. Odpovědi byly tak kruté, že odcházely v slzách vzteku a rozhořčení.

Když se jezuité a otcové oratoriáni chystali spolu soudit, první prezident si je zavolal a chtěl je smířit. Chvíli s nimi jednal, a pak, když je vyprovázel, řekl jezuitům: „Otcové, s vámi je radost žít,“ a obrátiv se zčistajasna k oratoriánům: „a s vámi, otcové, je štěstí umírat.“¹¹

Vévoda z Rohanu, který odcházel ze slyšení nespokojen, prudký a příkrý, jaký byl, ho požádal, aby ho nevyprovázel, a po několika zdvořilostech se domníval, že uspěl. V tom domnění sestupuje po schodech a před svým správcem, kterého si přivedl s sebou, na něho vztekle nadává a spílá mu. Cestou správce otočí hlavu a vidí prvního prezidenta za jejich patami. Vykřikne, aby pána varoval. Vévoda z Rohanu se otočí a pustí se do zdvořilostí, aby prvního prezidenta přiměl vrátit se nahoru. „Ach, pane,“ řekne mu první prezident, „Vy říkáte tak krásné věci, že není možné se od Vás odloučit;“ a skutečně se od něho neodloučil, dokud ho neviděl nasednout do kočáru a odjet.

Vévodkyně z La Ferté si k němu šla požádat o slyšení a jako všichni okusila jeho nálady. Při odchodu si na něho stěžovala svému jednateli a nazvala prvního prezidenta starým opičákem. Šel za ní a neřekl ani slovo. Nakonec si toho všimla, ale doufala, že ji neslyšel; a on, aniž dal cokoli najevo, ji posadil do kočáru. Zanedlouho nato byla její pře vyvolána a hned vyhrána. Přispěchala k prvnímu prezidentovi a zahrnuje ho všemožnými díky. On, pokorný a skromný, se rozplývá v poklonách, pak se jí podívá zpříma do očí: „Madam,“ odpověděl jí nahlas přede všemi, „jsem rád, že starý opičák mohl udělat nějakou radost staré opici.“ A nato zcela pokorně, aniž řekl jediné další slovo, ji začne vyprovázet — byl to totiž jeho způsob, jak se lidí zbavit: jít pořád dál a nechávat je stát ode dveří ke dveřím. Vévodkyně z La Ferté by ho byla nejraději zabila, nebo byla sama mrtvá. Už nevěděla, co mu říká, a nijak se ho nemohla zbavit; on stále v hlubokém mlčení, uctivě a se sklopenýma očima, dokud nenasedla do kočáru.

S obyčejnými lidmi jednal svrchu a nezdráhal se říci prokurátorovi nebo jednateli, kterého si vážené osoby přivedly na jeho slyšení, aby vyložil jejich věc lépe, než by to dokázaly samy: „Mlčte, příteli, Vy jste mi ten pravý, abyste se mnou mluvil; s Vámi já nemluvím.“ Po takových výpadech si lze představit, jak probíhalo všechno ostatní.

Ani s některými rady nejednal o mnoho lépe. Dva bratři Doubletové, oba parlamentní radové, z nichž starší měl zásluhy, schopnosti a vážnost, koupili panství Persan a Croï a přijali jejich jména. Přišli na slyšení k prvnímu prezidentovi. Znal je velmi dobře, ale přesto se zeptal, kdo jsou. Při jejich jménu, hle, už se hluboko sklání v poklonách, pak se napřímí, zadívá se na ně, jako by je s překvapením poznával: „Masky,“ řekl jim, „já vás znám,“¹² a obrátil se k nim zády.

O prázdninách pobýval na svém statku v Gros-Bois. Dva mladí radové, kteří byli v sousedství, ho tam přijeli navštívit. Byli v šedém venkovském oděvu, s nákrčníky zakroucenými a provlečenými knoflíkovou dírkou, jak se tehdy nosívaly. Cynika to v jeho nevrlosti dopálilo. Zavolal jakéhosi svého štolbu, a pak, dívaje se na jednoho ze svých lokajů:

„Vyžeňte mi,“ řekl mu, „tohohle darebáka, a to hned, protože má tu drzost nosit nákrčník jako páni.“¹³ Páni div neomdleli, odešli, jak nejrychleji mohli, a dali si slovo, že se tam už nevrátí.

Ti nemnozí z jeho nejdůvěrnějších a jeho nejbližší rodina netrpěli o nic méně než ostatní svět. Se synem jednal jako s černým otrokem. Mezi nimi se hrála nepřetržitá komedie. Bydleli a jedli spolu, a nikdy spolu nemluvili o ničem jiném než o dešti a pěkném počasí. Šlo-li o domácí nebo jiné záležitosti, což se stávalo neustále, psali si, a zapečetěné lístky s adresou lítaly¹⁴ z jednoho pokoje do druhého. Otcovy byly nemilosrdné, synovy — syn totiž rád odmlouval — velmi jízlivé. Syn nikdy nešel k otci, aniž mu napřed vzkázal, zda ho nebude obtěžovat. Otec odpovídal, jako by odpovídal cizímu člověku. Jakmile se syn objevil, otec vstal s kloboukem v ruce, poručil, aby pánovi přinesli židli, a posadil se teprve zároveň s ním. Při odchodu vstal a uklonil se.

Paní z Moussy, jeho sestra, ho nevídala o nic snadněji ani důvěrněji, ačkoli bydlela v témž domě. Často jí u stolu dělal takové výstupy, že nakonec začala jíst ve svém pokoji. Byla to pobožnůstkářka z povolání, jejíž strojenost, afektovanost, tón a způsoby se velmi podobaly bratrovým. Snacha, velmi bohatá dědička z Bretaně, byla se vší svou mírností a ctností obětí všech tří.

Syn měl všechno špatné po otci, a nic z toho dobrého; byl složen z nejlehkomyslnějšího fintila a z nejvážnějšího, nejpřísnějšího a nejodměřenějšího soudce, jakýsi blázen, neobyčejně marnotratný a prostopášný. On i jeho otec si vsugerovali, že jsou příbuzní hraběte z Oxfordu, protože se jmenoval Harley. Nikdy nebyl rod tak pyšný, a pyšný ve všech ohledech, a nikdy tolik falešné pokory. Příhody prvního prezidenta s Harlekýnem z Italské komedie, a také se Santeuilem a s mnoha jinými, zná celý svět. Bylo by příliš je tu vyprávět; vystačily by na celé svazky.

Všichni ze soudcovského stavu, kdo se domnívali, že mají šanci, se ucházeli o toto první místo v parlamentu. D’Argenson, ten nejvyšší inkvizitor, který v tomto oboru tolik předčil La Reynieho, neopomněl nic, aby přes vlivné přátele, které si získal, uplatnil své služby. Doufal zvláště v jezuity a v ty, kdo se jim dvořili na úkor těch, jimž se říkalo jansenisté — nebo které chtěli pod tímto jménem zničit —, a kdo si z tohoto druhu honu, ať skutečně, nebo v naději, dělali tak užitečnou věc. Spletl se však ve správné straně. Král, zvyklý dovídat se od něho všechno o vnitřním životě rodin a svěřovat mu mnoho malých tajných záležitostí, se nedokázal odhodlat obejít se bez muže tak jemného, tak obratného, tak zběhlého v úřadu tak skrytém a tak zajímavém. Voysin¹⁵, podporovaný svou obratnou ženou, kterou paní z Maintenon velmi měla ráda, a přiblížený k ní správou Saint-Cyru, kterou mu svěřila, když Chamillart vstoupil do ministerstva, byl kandidátem, na nějž se už dlouho upíraly oči při všech velkých místech v jeho dosahu. De Mesmes, podporovaný panem du Maine a několika vnitřními komorníky, si dělal naději, že dosáhne cíle. Ale hodina těchto tří mužů ještě nenadešla.

Hodina čtvrtého, jemuž jsem to místo přál, aniž jsem s ním kdy měl jakékoli spojení, byla ještě vzdálenější. Byl to d’Aguesseau, jemuž mě zavázaly jeho závěrečné návrhy v našem sporu o přednost proti panu z Luxembourgu a jehož pověst mi dodávala odvahy k nárokům. Neměl za sebou nic než tuto oporu vlastní pověsti, která ve všech ohledech zastiňovala všechny ostatní v parlamentu, a pověst svého otce, před níž bledly všechny ostatní v královské radě. Vášnivě jsem si přál syna kvůli jeho závěrečným návrhům, a nebude-li on, tedy aspoň otce. Otce král dobře znal, neboť ho už dlouho vídal ve své radě financí. Pánové z Chevreuse a z Beauvilliers ho mimořádně milovali a vážili si ho. Nejednou jsem na oba naléhal; k svému velkému údivu jsem si od nich nic nesliboval. Dal jsem je i jinudy sondovat, abych zjistil, čím to může být, s právě tak malým úspěchem. Napadlo mě rozestavit baterii uvnitř přes Maréchala a jeho prostřednictvím k ní přidat Fagona, který mohl stejně dobře a přímo dosáhnout ke králi i k paní z Maintenon. Fagon byl naštěstí naplněn úctou ke generálnímu prokurátorovi, a ještě větším štěstím bylo, že téměř vždycky jednal podle úcty, a když se už jednou rozhodl někomu posloužit, uměl v pravou chvíli zasadit velké rány. Obával se však, že podezření z jansenismu, které se tak snadno vyvolá i chytne a jemuž otec ani syn neunikli, by je vyloučilo — aniž ho to však odradilo pro ně pracovat. Jednal jsem tedy takto skulinami, protože jsem nemohl lépe. Ale u kancléře, s nímž jsem měl dokonalé porozumění a kterého by tahle představa jansenismu nezarazila, spíš naopak pobídla, jsem se nešetřil, a on se nešetřil také.

Slovo, které jsem utrousil o svém přání a své naději před abbém de Caumartin, jejich přítelem, se jeho prostřednictvím doneslo až k nim. Generální prokurátor, překvapen úmysly a kroky muže, s nímž neměl žádné spojení, mi po abbém de Caumartin vzkázal, že ničeho nedoufá a že by velmi nerad byl postaven mezi kandidáty — a připojil mnoho díků. Otec mi jich vyslovil hodně na galeriích, kde jsem ho často potkával, aniž jsem se u něho zastavoval, neboť ani s ním jsem neměl nejmenší spojení, a ze stejného důvodu mě zapřísahal, abych nechal uhasnout — to byl jeho výraz — oheň, který jsem zažehl. Připadal si příliš starý a příliš výhodně umístěný, než aby se pouštěl do namáhavého řemesla, v němž by byl úplným nováčkem; a o svém synovi mi řekl tisíc věcí, které mu stály v cestě — nehledě na to, že skromný, jaký byl tento dobrý muž tolik podobný ctnostným soudcům dávných časů, shledával syna v úřadu generálního prokurátora víc než velmi dobře umístěného. To vše mě nijak nezbrzdilo; pokračoval jsem ve svém úsilí a vnitřně jsem byl spokojen, že cítím stejné zanícení jako v sám den těch závěrečných návrhů.

Lamoignon, podporovaný tehdy všemocným Chamillartem a oblíbencem tak horlivým ve všem, co chtěl, jakým byl jeho důvěrný přítel pan z La Rochefoucauld, který prvního prezidenta připravil o pečeti, se už předem naparoval, zatímco jeho kolegu Pelletiera¹⁶, podporovaného vlivem jeho otce, uváděl kočičími dvířky Svatý Sulpicius, s panem z Chartres v čele a s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers jako pomocníky. Tato protekce, která měla u krále i u paní z Maintenon stejnou zásluhu antijansenismu, zvítězila nad protekcí jezuitů pro d’Argensona.

Pelletier nebyl ke králi připoután ničím, bez čeho by se král těžko obešel, jako tomu bylo u toho druhého. Měl tutéž zásluhu, pokud jde o jansenismus, a paní z Maintenon se do toho vrhla po hlavě z lásky k panu z Chartres. Oba vévodové ji — což se už dlouho nestávalo — při této příležitosti podpořili. Zůstali důvěrnými přáteli Pelletiera, státního ministra v ústraní; a král, který ho také vždycky měl rád, neodolal potěšení dopřát mu v jeho ústraní radost vidět syna prvním prezidentem, což bylo to nejvýznamnější, co by mu mohl zajistit, i kdyby byl zůstal generálním kontrolorem a členem všech rad. Byl tedy vybrán Pelletier.

Jeho úřad prezidenta parlamentu (à mortier), který ho stál jen 300 000 livrů, vyvolal mezi soudci další pohyb. Pověst, kterou si Portail získal v úřadu generálního advokáta, mu velmi pomohla zvítězit. Zaplatil za něj 500 000 livrů, které pokryly Harlayovu listinu „brevet de retenue“; a Courson, druhý syn prezidenta Lamoignona, dostal přednost při obsazení úřadu generálního advokáta, aby se usmířil pan z La Rochefoucauld a aby se otci dostalo jakési útěchy za to, že se nestal prvním prezidentem. Všichni tito pánové se ještě objeví pod mým perem. Mezitím podám představu o tomto novém prvním prezidentovi.

Několik měsíců předtím, než se jím stal, přišel jednou večer ve Versailles k panu Chamillartovi, který jako obvykle seděl sám u stolu ve svém pokoji s několika důvěrníky a po večeři se před nimi svlékal. Pelletier tam přišel až úplně ke konci večeře. Kdosi, protože nevěděl, o čem jiném mluvit, s ním začal hovořit o jeho synovi, dnešním prvním prezidentovi, a chválil mu ho. Pelletier hned pohrdavě odpověděl, „že jeho syn má příliš mnoho tří věcí: majetku, ducha a zdraví“; a tu průpověď opakoval víckrát, přičemž se rozhlížel po společnosti a hledal potlesk, který mu nikdo nebyl tak úslužný poskytnout. Za chvíli odešel, právě když se Chamillart dosvlékal, a zanechal všechny v úžasu a v mlčení, které přerušily jen málo lichotivé výklady. První štolba a já jsme se v prvním okamžiku na sebe podívali. Chamillart si toho všiml, zůstali jsme a řekli si navzájem, co si myslíme.

Kardinál z Estrées dojednal sňatek vévody z Estrées, svého prasynovce, který neměl otce ani matku, s dcerou vévody z Nevers, jenž ten sňatek nepřežil ani o osm dní. Kardinál Mazarin měl dvě sestry: paní Martinozziovou, která měla jen dvě dcery — jednu provdanou za vévodu modenského, matku anglické královny, choti krále Jakuba II., a druhou za pana prince de Conti, prababičku dnešního pana prince de Conti —, a paní Manciniovou, která měla pět dcer a tři syny. Dcery byly: vévodkyně z Vendôme, matka posledního vévody z Vendôme a velkého převora, jejichž otec se po smrti své ženy stal kardinálem; hraběnka ze Soissons, matka posledního hraběte ze Soissons a slavného prince Evžena; konetáblová Colonnová, babička dnešního konetábla Colonny — obě nadělaly ve světě tolik hluku; vévodkyně Mazarinová, která se jménem a erbem Mazzarini-Mancini přinesla synovi maršála z La Meilleraye věnem dvacet šest milionů a zemřela v Anglii, kde dlouhá léta žila; a vévodkyně z Bouillonu, babička dnešního vévody z Bouillonu. Ze tří synů padl nejstarší ještě velmi mladý v bitvě u předměstí Saint-Antoine roku 1652. Mnoho sliboval. Kardinál Mazarin ho tak miloval, že mu už v tom věku svěřoval mnoho důležitých a tajných věcí, aby ho vycvičil pro státní záležitosti, k nimž ho chtěl dovést. Třetí, když byl v jezuitské koleji, kde mu spolužáci velmi záviděli všechna vyznamenání, jichž se mu tam dostávalo, se dal přemluvit, aby si i on lehl do přikrývky a nechal se v ní vyhazovat; vyhazovali ho tak důkladně, že si ve svých čtrnácti letech rozbil hlavu. Král, který byl v Paříži, ho v koleji přišel navštívit. Způsobilo to velký rozruch, ale malému Mancinimu to nezabránilo zemřít. Zůstal jen druhý, a to je pan z Nevers, o němž je tu řeč.

Byl to Ital, velmi italský, velmi duchaplný, snadno přístupný, nesmírně vzdělaný, skládal nejhezčí verše na světě, které ho nic nestály, a to z patra, a vydal i celé skladby; muž z nejlepší společnosti na světě, který se o nic nestaral, líný, požitkářský, nesmírně lakomý, který velmi často chodil sám nakupovat na tržnici a jinam, co chtěl jíst, a ze svého pokoje si obvykle dělal spíž. Stýkal se s dobrou společností, která ho vyhledávala; stýkal se i se špatnou a pochybnou, v níž si liboval, a byl ve všem neobyčejně podivínský. Byl to vysoký, vyzáblý muž, ale dobře urostlý, a jeho tvář vypovídala o všem, čím byl.

Strýc ho zanechal velmi bohatého a se skvělým příbuzenstvem. Záleželo jen na něm, aby ve stínu památky kardinála Mazarina, jíž král velmi dlouho všechno přiznával, udělal velkou kariéru. Pan z Nevers byl kapitánem mušketýrů, kterými se král velmi bavil. Dostal Králův pěší pluk, k němuž král po celý život přilnul a přivlastnil si ho jako nějaký prostý plukovník, aby sám přímo řídil veškeré jeho podrobnosti. To vše pana z Nevers, místo aby ho vedlo dál, obtěžovalo. Doprovázel krále na několika taženích. Vojsko a válka nebyly nic pro něho a dvůr o mnoho víc také ne. Vzdal se těch funkcí kvůli lenosti a svým zábavám. Den po králově korunovaci mu nesl vlečku, když král přijímal řád Svatého Ducha z rukou Simona Le Gras, biskupa ze Soissons, který ho z výsady svého sídla korunoval v nepřítomnosti kardinála Antonia Barberiniho, arcibiskupa-vévody z Remeše, jenž byl v Římě. Díky tomu se pan z Nevers stal rytířem řádu při jmenování roku 1661, kdy mu bylo teprve dvacet let. Vzdal se guvernérství La Rochelle a kraje Aunis a roku 1670 se oženil s nejkrásnější osobou u dvora, nejstarší dcerou paní z Thianges, sestry paní z Montespan. Roku 1678 dostal vévodské breve, které mohl po celých deset let dát zapsat, kdyby jen chtěl. Zanedbal to. Chtěl se k tomu vrátit, když už bylo pozdě, a nedosáhl toho. Často žárlil, docela zbytečně, ale nikdy se se ženou nepohádal; ta pevně patřila ke dvoru a k velkému světu. Nikdy ji nenazýval jinak než Dianou. Třikrát nebo čtyřikrát se mu stalo, že ráno vešel do jejího pokoje, přiměl ji vstát a hned ji posadil do kočáru, aniž ona nebo kdokoli z jejich služebnictva cokoli tušil, a odtud vyrazil do Říma, bez nejmenších příprav, aniž na to on sám ještě tři dny předtím pomyslil. Pobývali tam značně dlouho.

Měl s ní dva syny a dvě dcery. Starší byla už sedm nebo osm let provdána za prince z Chimay, rytíře Zlatého rouna od Karla II. a španělského granda od Filipa V., generálporučíka jeho vojsk, který s ní neměl děti a který se později stal mým zetěm. Druhá se stala vévodkyní z Estrées a také neměla děti. Synové byli pan z Donzi, který byl s otcem ve zlém a který se zásluhou vévodkyně Sforzové, sestry své matky, stal za posledního regentství vévodou a pairem; a pan Mancini, který dostal italské statky. O nich budu mít příležitost mluvit později.

Pan z Nevers zemřel v šedesáti šesti letech. Velmi se upnul k Sceaux, a jeho žena ještě víc. Ponechal si malé guvernérství Nivernais, protože celý ten kraj mu téměř patřil. Jeho syn, který skoro nesloužil a jehož chování se navíc králi vždycky nelíbilo, je nedostal. Odvážil se po otcově smrti dát se nazývat vévodou z Donzi, protože si netroufl přijmout titul z Nevers. Král to vzal tak zle, že mu dal zakázat, aby se dál dával nazývat vévodou a aby užíval vévodského titulu nebo jakéhokoli vévodského odznaku. Jeho otec měl jen breve, to jest nezapsané listiny, které nemohly přejít na syna.

Než se vrátím k důležitějším vyprávěním, vzpomínám si, že jsem ještě nemluvil o tom, čemu se u dvora říkalo meudonská parvulo¹⁷, a je nutné tuto svého druhu šifru vysvětlit, aby bylo rozumět několika věcem, které budu vyprávět. Viděli jsme (tom I, s. 212; v tomto vydání Díl I, Tom 1, kapitola třináctá) příhodu paní princezny de Conti, proč a jak vyhnala slečnu Choinovou, kdo to byl, kdo byli její přátelé a jak k ní byl Monseigneur připoután. Tato náklonnost obtížemi, s nimiž se vídali, jen rostla. Paní z Lislebonne a její dcery do toho byly zasvěceny téměř jediné, navzdory všemu, čím byly zavázány paní princezně de Conti. Živily tuto náklonnost, která je udržovala v důvěrnosti, z níž si slibovaly do budoucna velké výhody.

Slečna Choinová se uchýlila do Paříže, poblíž Malého Saint-Antoine, ke svému příbuznému Lacroixovi, generálnímu výběrčímu financí, kde žila velmi skrytě. Dostávala zprávu o vzácných dnech, kdy Monseigneur přijížděl do Meudonu poobědvat o samotě, bez přenocování, kvůli svým stavbám nebo výsadbám; dostavovala se tam předešlého dne za tmy v najatém kočáře, procházela nádvořími pěšky, chudě oblečená, jako docela obyčejná žena, která jde navštívit nějakého sloužícího v Meudonu, a zadem vcházela do mezipatra Monseigneurových pokojů, kam on chodil trávit s ní několik hodin. Později tam jezdila stejným způsobem, ale s komornou, s uzlíčkem v kapse, za tmy, v předvečer dnů, kdy tam Monseigneur přijížděl i přespat. Zůstávala tam, aniž kohokoli viděla kromě něho, zavřená se svou komornou, aniž vyšla z mezipatra, kam jí jídlo nosil jediný zasvěcený zámecký sluha.

Brzy nato ji tam směl navštěvovat du Mont, pak dcery paní z Lislebonne, když do Meudonu jezdily dámy. Kruh se pomalu rozšiřoval; připuštěno bylo několik důvěrných dvořanů. Sainte-Maure, hrabě z Roucy, později Biron, pak o něco víc lidí a dvě nebo tři dámy, pan princ de Conti úplně na sklonku svého života. Tehdy byli do mezipatra uvedeni monseigneur vévoda z Bourgogne, monseigneur vévoda z Berry a velmi brzy nato vévodkyně z Bourgogne, a netrvalo dlouho, než se z toho stalo veřejné tajemství. Byli připuštěni vévoda z Noailles a jeho sestry. Monseigneur tam často chodil obědvat s dcerami paní z Lislebonne, později často s nimi a s paní Vévodkyní, a někdy s několika privilegovanými muži a ženami, což se ještě rozšířilo, a vždy se stejným nádechem tajemství, který trval stále; a právě těmto tajným společnostem, které se však staly dost častými, se říkalo parvulo.

Slečna Choinová tehdy už bydlela v mezipatrech jen kvůli Monseigneurovu pohodlí. Spala v posteli a ve velkém bytě, kde bydlela vévodkyně z Bourgogne, když král jezdil do Meudonu. Seděla vždy v křesle před Monseigneurem, vévodkyně z Bourgogne na taburetce; slečna Choinová před ní nevstávala; když o ní mluvila, říkala, i před Monseigneurem a společností, „vévodkyně z Bourgogne“ a chovala se k ní jako paní z Maintenon — až na to, že jí neříkala „miláčku“ a vévodkyně jí „tetičko“, a že tam vévodkyně nebyla zdaleka tak volná ani tak ve své kůži jako s králem a paní z Maintenon. Monseigneur vévoda z Bourgogne tam byl velmi svázaný. Jeho mravy a mravy té společnosti si příliš nerozuměly. Monseigneur vévoda z Berry, který měl mravy volnější, se tam cítil skvěle. Paní Vévodkyně tam udávala tón a některé z jejích oblíbenkyň tam byly občas přijímány. Ale při tom všem se slečna Choinová nikdy neukazovala. O svátcích chodila v šest ráno na mši do kaple, kde stála úplně sama v koutě, dobře zahalená ve svých čepcích; jedla sama, když Monseigneur nejedl nahoře s ní — a když v Meudonu nocoval, jedl tam s ní jedině v den příjezdu (protože ti, kdo k té společnosti patřili, přijížděli až k večeru) —, a nikdy nevkročila za práh svého bytu nebo mezipatra; a na cestu z jednoho do druhého bylo všechno pečlivě prohlédnuto a zabarikádováno, aby ji nikdo nepotkal.

U Monseigneura na ni hleděli jako na to, čím byla paní z Maintenon u krále. Všechny baterie pro budoucnost byly rozestaveny a namířeny na ni. Dlouho se intrikovalo, aby člověk dostal dovolení navštívit ji v Paříži; dvořilo se jejím starým a důvěrným přátelům. Monseigneur vévoda z Bourgogne a vévodkyně z Bourgogne se jí snažili zalíbit, chovali se k ní uctivě a k jejím přátelům pozorně, a ne vždy se jim to dařilo. Monseigneurovi vévodovi z Bourgogne projevovala ohledy jako macecha, kterou ovšem nebyla, ale ohledy suché a jakoby obtížené; a občas se jí stávalo, že s vévodkyní z Bourgogne mluvila panovačně a bez šetrnosti a rozplakala ji.

Král a paní z Maintenon o tom všem věděli, ale mlčeli, a celý dvůr, který to věděl, o tom mluvil jen šeptem. Tento obraz pro tuto chvíli stačí. Bude klíčem k nejedné věci. Pan z Vendôme a d’Antin patřili k hlavním zasvěcencům.