Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola dvacátá druhá

Vévoda z Orléans má v Bayonne křeslo a v Madridu zacházení jako infant. — Původ křesla ve Španělsku pro infanty a pro kardinály. — Podivné zlořády zrozené z křesel v Bayonne pro vévodu z Orléans a pro slečnu z Beaujolais. — Původ přecházení parketu princi krve. — Doba, kdy princezny krve odložily pokrývky. — Pozoruhodný kousek pana Prince v Bruselu s donem Juanem a anglickým králem Karlem II. — Jeho pokusy o výsady ve Francii. — Nařízení proti přepychu v armádách, málo dodržované. — Bitva u Almanzy. — Cilly přináší zprávu o vítězství u Almanzy. — Valouse v Marly jménem španělského krále. — Bulkeley přináší podrobnosti a je jmenován brigádním generálem. — Vévoda z Orléans přijíždí k vítězné armádě. — Původ úcty a přátelství vévody z Orléans k vévodovi z Berwicku. — Jejich rozdílné vojevůdcovské povahy. — Velká a vzácná chvála vévody z Berwicku z úst vévody z Orléans. — Osudný nedostatek všeho ve Španělsku. — Obléhání Léridy. — Město dobyto útokem a potrestáno plenem. — Hrad se vzdává kapitulací. — Králova škodolibá žertovnost vůči panu Princi kvůli Léridě. — Cilly generálporučíkem. — Berwick španělským grandem s darovanými vévodstvími Liria a Xérica, k tomu s milostí v grandeze nevídanou, a jmenován rytířem Zlatého rouna.

Generálové armád odjeli každý ke své. Vévoda z Orléans se zastavil v Bayonne, aby navštívil královnu, vdovu po Karlu I.,¹ a ta mu nabídla křeslo. Vévoda z Orléans, který by si o ně nebyl troufl žádat, se dobře střežil je odmítnout.

Ve Španělsku mají infanti před králem a královnou křeslo. Přešlo na ně od křesla legátů a latere, kteří jsou všude přijímáni skoro jako papež osobně a jimž naši králové vycházeli vstříc daleko za své město — až po Ludvíka XIV., který to už nedělal a místo sebe vyslal Monsieura; ten dal přednost kardinálu Chigimu,² jenž, jak jsem uvedl (tom II, s. 80; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola pátá), dostal při audienci u krále křeslo kvůli omylu s tapiserií. Jestliže je legáti dostávali ve Francii, lze posoudit, zda by jim je upírali jednotliví králové španělských zemí. Dávali je také kardinálům, kteří tolik získali vysokým postavením kardinálů legátů a pevností římské politiky, jež jejich postavení vyhnala tak vysoko, jak jen to šlo. Ferdinand a Isabela, kteří spojili jednotlivé španělské koruny, příliš potřebovali papeže a římský dvůr, než aby tento ceremoniál měnili. Filip I., zvaný Sličný, jejich zeť, jemuž měly všechny tyto koruny připadnout, dostal jen kastilskou, protože ho Ferdinand Katolický přežil. Karel V., jeho syn, zdědil ještě předtím, než se stal císařem, všechny koruny Španělska kromě portugalské. Už tehdy myslel na císařství a měl v tom za soupeře Františka I. Šetřil Řím a v ceremoniálu svého děda a své babičky z matčiny strany nic nezměnil. Jeho syn Filip II. se při všem prospěchu, jaký dokázal z Říma vytěžit, rovněž dobře střežil cokoli měnit, a jeho příklad se stal pravidlem pro jeho nástupce. Stalo se dokonce, že několik prvních ministrů Španělska, před Filipem II. i po něm, byli kardinálové, což nemálo přispělo k upevnění jejich postavení ve Španělsku. O postavení, jakého tam požívají dnes, promluvím jinde; ale co jsem o něm právě řekl, stačí k tomu, co tu mám vysvětlit.

Toto křeslo legátů a kardinálů je původem křesla infantů. Ve Španělsku však nepoznali nic nad tento stupeň, který zde nazýváme syny Francie. Infanti, kteří odpovídají našim synům Francie, byli od Karla V. velmi vzácní. Za každé vlády jich kromě následníka koruny bylo sotva pár, a vyjmeme-li nešťastného dona Carlose a jednoho kardinála, i těch několik zmizelo takřka hned po narození. Žádný následník koruny se neoženil za života krále, svého otce. Nepočítám Filipa II., kterého Karel V. učinil králem, který se oženil s anglickou královnou Marií a který byl, než se stal králem, skoro vždy odloučen od místa, kde pobýval Karel V., jinde v Evropě. Ve Španělsku lze tedy po pravdě říci, že to, co zde známe pod jménem vnuk Francie a princ krve, tam až dosud nikdy neexistovalo.

Španělská královna vdova, internovaná v Bayonne pro své styky s arcivévodou, špatně zapsaná u obou dvorů, ostatně málo vážená a špatně placená, v rozpacích z postavení, o němž dobře věděla, že není postavením synů Francie, ale že se mu velmi blíží a vysoko převyšuje postavení princů krve, usoudila, že smí liteře pravidel trochu napomoci, aby se zavděčila synovci, a snad ještě víc tomu, kdo byl zároveň králův synovec i zeť, kdo jel velet armádám ve Španělsku a kdo tam patrně nabude velkého vlivu, přinejmenším takového, aby jí mohl prospět nebo uškodit. Vévoda z Orléans se zase odvážil přijmout, co mu bylo nabídnuto, protože člověk se vždycky rád povyšuje.

Věděl, že prvním synem Francie, který měl před korunovanou hlavou křeslo, byl Gaston,³ jenž jako generální místodržitel státu za menšiny Ludvíka XIV. využil chudoby, neštěstí a nouze, v nichž se pro své děti i pro sebe ocitla anglická královna, jeho sestra, uprchlá s nimi do Francie po podivné katastrofě svého manžela, krále Karla I.; tento příklad a podobný důvod vynesly křeslo Monsieurovi a Madame, otci a matce vévody z Orléans, [ze strany] krále Jakuba II. a jeho choti, kteří se roku 1688 rovněž uchýlili do Francie po vpádu a uzurpaci prince oranžského, pozdějšího krále Viléma III. Věděl však také, že on sám je dostat nedokázal. Jemu, stejně jako vévodkyni z Orléans, Mademoiselle, své sestře, pozdější vévodkyni lotrinské, a třem Gastonovým dcerám, se jen trpělo, že se s anglickým králem a královnou stýkali jen v přítomnosti Monseigneura, Monsieura nebo Madame, před nimiž si nečinili nárok na víc než taburetku; a protože se ve Francii všechno rozšiřuje bez jiného práva než odvahy si to dovolit, obě další královy dcery,⁴ neustále uražené tím, oč výš nad nimi stojí jejich mladší sestra, se postavily na stejnou nohu a stýkaly se s anglickým dvorem jen spolu se syny nebo dcerami Francie; a po nich, jež byly princeznami krve skrze své manžele, se tak vždy chovaly i ostatní princezny krve. Král to trpěl a anglický král a královna nebyli v situaci, aby si stěžovali. U vévody z Orléans byl tedy tento nárok, ať byl jakýkoli, napůl oprávněný; a pokud jde o cizinu, nedával velvyslancům přednost a neoplácel jim návštěvy, které od nich přijímal, jak to činili princové krve. Cizí kardinálové, i římští, mu psali „monseigneur“ a „královská Výsosti“; a když on psal králům, kromě francouzského, neoslovoval je „Sire“, nýbrž „monseigneur“. Všechny tyto důvody se mu zdály dost dobré, aby nedělal cavyky s křeslem, které mu dala nabídnout španělská královna vdova. Král to neshledal nepatřičným a ve Španělsku si netroufli stěžovat.

Výsledkem naopak bylo, že si tam dali záležet, aby neudělali méně než v Bayonne, takže don Gaspar Girón, první ze čtyř královských majordomů, mu vyjel s královskými kočáry a ekvipážemi vstříc až do Burgosu — z Madridu je to, jako by odsud někdo jel skoro až do Poitiers — a na cestě i všude jinde byl přijímán jako španělský infant. U dvora se mu dostalo plného zacházení infanta od krále, královny, infantů, grandů i všech ostatních, aniž to tam nebo zde způsobilo sebemenší potíž; ale pohleďme, co se z přehnaností stává. Plodí další bez konce, a bude lepší říci to tady hned.

Když vdova po španělském králi Ludvíku I.,⁵ dcera vévody z Orléans, a tedy princezna krve, projížděla Bayonne, španělská královna vdova přeťala všechny potíže a jednala s ní jako s již provdanou a jako s asturskou princeznou. Opírala se o příklad vévodkyně z Bourgogne, s níž král ze stejného důvodu, aby všechno utnul, jednal a dal jí plně požívat téhož postavení, jako by už byla provdaná. Potom přijela slečna z Beaujolais, rovněž dcera vévody z Orléans, která jela za ženu druhému infantovi. Podle příkladu, který jsem právě uvedl, se s ní jednalo stejně; ale vévodkyně z Duras, které byl svěřen její doprovod a která s sebou vzala svou dceru vévodkyni z Fitz-James, pozdější vévodkyni z Aumontu, se tohoto setkání nezúčastnila, ani ona, ani její dcera, protože neměla rozkaz chovat se ke slečně z Beaujolais jinak než k princezně krve, a nechala u ní její vychovatelku. Po rozchodu⁶ byla slečna z Beaujolais poslána zpět do Francie se svou sestrou, tehdy již vdovou po králi Ludvíku I. Princezna z Berghes, vdova po španělském grandovi, a markýza z Conflans byly vyslány s královskými ekvipážemi do Saint-Jean-de-Luz, aby je přivezly do Francie, první jako camarera mayor malé královny, druhá vybraná vévodkyní z Orléans za vychovatelku slečny z Beaujolais, své dcery. Vévoda z Orléans už nežil, kdežto při prvním průjezdu byl regentem; ale pan Vévoda byl prvním ministrem, a ještě něčím víc, a zároveň princem krve. Španělská královna vdova už nemohla pokládat slečnu z Beaujolais za provdanou a za infantku, jak to učinila poprvé. K sňatku nedošlo a byla posílána zpět; byla tedy už jen princeznou krve.

To královnu vdovu přivedlo do rozpaků; nakonec se rozhodla — aby se zavděčila panu Vévodovi v jeho moci (který na to ostatně ani nepomyslel) — rozhodla se, pravím, dát slečně z Beaujolais křeslo a jednat s ní jako poprvé, pod záminkou, že ji vlastní neštěstí činí citlivou k neštěstí této princezny, které jí nechtěla ztěžovat rozdílem oproti zacházení při jejím prvním průjezdu.

Bydlela ve velmi malém venkovském domě u brány Bayonne a přijímala návštěvy v malém salonu, kde jsem ji také viděl a který byl v jedné úrovni s velkou a krásnou zahradou. Po prvních objetích královny vdovy s malou královnou a se slečnou z Beaujolais navrhla královna vdova princezně z Berghes, aby se šla podívat do její zahrady, a vévodkyni z Linares, své camarera mayor, aby ji tam doprovodila. Byly předem upozorněny; v tu ránu se uklonily a odešly do zahrady, načež královna vdova dala přinést tři křesla. Markýza z Conflans zůstala stát s ostatními dámami královny vdovy. Když návštěva skončila, dali zavolat obě dámy, které byly v zahradě; po návratu už žádné křeslo nenašly. Všichni stáli a objímali se na rozloučenou.

Na cestě žila slečna z Beaujolais jako princezna krve. Když však dorazily do Paříže, zjistily, že to křeslo tam způsobilo velký rozruch a že si je proto princezny krve nárokují u španělské královny. Vévodkyně z Orléans, jejíž děti už nebyly vnuky Francie, shledávala ten nárok velmi rozumným, tím spíš, že pro sebe vznášela nároky ještě podivnější — až tak, že nechtěla, aby garda královny, její dcery, zaujímala sál její gardy, když ji královna navštěvovala v Palais-Royal, zatímco ve Versailles jí nikdo neupíral, aby se mísila s královskou gardou a měla v jejím sále pravou stranu. Tento nárok na křeslo, podpořený autoritou prince krve, který plně spravoval stát, zastavil návštěvy. Napsalo se do Španělska, odkud přišel španělské královně zákaz dávat křesla, a to i vévodkyni z Orléans, její matce, která se s ní od té doby stýkala jen soukromě; a žádný princ ani princezna krve ji nenavštívili, vyjma vévody z Orléans a slečen, jeho sester, a to v naprostém soukromí.

Takové jsou následky špatně pochopené ochoty. Vévodkyně z Orléans nikdy neměla ani si nečinila nárok na víc než taburetku před dcerami Francie, i mladšími, dokonce i před vévodkyní z Berry, svou dcerou; stejně tak Gastonovy dcery před Madame, jakož i vévodkyně z Orléans a Mademoiselle, pozdější vévodkyně lotrinská; princové a princezny krve nikdy neměli ani si nečinili nárok na víc než stoličku s opěradlem, bez područek, před Gastonovými dcerami, před vévodou a vévodkyní z Orléans a před Mademoiselle, pozdější vévodkyní lotrinskou; a přitom chtějí křeslo před korunovanými hlavami, a zvlášť před malou španělskou královnou, která, pomineme-li její korunu, je vdovou po španělském infantovi, to jest po synu Francie — neboť i kdyby Filip V. nebyl dostal španělskou korunu, byl by synem Francie, a jeho syn tudíž vnukem Francie, který se korunou svého otce povznáší k důstojnosti, postavení a poctám synů Francie (a na této noze je postavil a uznal Ludvík XIV., který jim hned v okamžiku narození posílal modrou stuhu, jež se takto dává jen samotným synům Francie, a ve všem ostatním je vždy pokládal za syny Francie a tak s nimi jednal). Jak to sladit s těmito nároky na křeslo, nechceme-li tvrdit, že španělská koruna degradovala španělské infanty z postavení a důstojnosti, s nimiž přišli na svět, a že je druhá koruna Evropy zničila? To je paradox velmi podivný, a přece zcela doslovný.

Pan Princ, onen hrdina, kterého princové krve nebudou vinit z nedostatku pýchy ani odvážných podniků ve prospěch svého postavení — svědkem budiž přecházení parketu v parlamentu, které si za menšiny Ludvíka XIV. troufl po svém otci a proti jeho vůli a které jim od té doby zůstalo, ač bylo předtím vyhrazeno jen prvnímu princi krve; dále pokus o přibitou pokrývku po návratu z Bruselu, který neprosadil, načež princezny krve odložily pokrývky, jež do té doby nosily a odjakživa nosily stejně jako vévodkyně a bez jakéhokoli nároku v tomto ohledu; a mnoho jiných věcí, které by nás zavedly příliš daleko — pan Princ, pravím, smýšlel o těchto moderních nárocích vůči korunovaným hlavám docela jinak. Byl v Bruselu, kde, ačkoli byl vydán Španělsku na milost a stál v jeho službách, s nejvyšší pýchou hájil své postavení, přednost a výsady proti donu Juanovi,⁷ generálnímu guvernérovi Nizozemí, španělskému levobočkovi, který velel armádám a ve svém dvoře si počínal s pýchou legitimního královského syna. Anglický král Karel II. se tam musel uchýlit. Pobýval tam na útraty Španělska a don Juan toho zneužíval a jednal s ním velmi zvysoka. Pan Princ tím byl tak pohoršen, že se rozhodl toho nadutého levobočka naučit slušnému chování.

Pozval k sobě anglického krále, dona Juana, přední španělské a flanderské šlechtice a vše, co bylo nejvýznačnějšího v jeho okolí a mezi veliteli vojsk, a vystrojil jim skvělý oběd. Když bylo prostřeno, oznámil to pan Princ anglickému králi; ten vešel s celou společností do místnosti, kde se hodovalo, a uviděl velký stůl pokrytý jídly, jediné křeslo, jediný příbor a cadenas.⁸ Tu byl don Juan velmi udiven, a ještě víc, když viděl, jak pan Princ podává anglickému králi ubrousek k umytí rukou a nutí ho, aby si je umyl. Král se pana Prince zeptal, zda si on a tito pánové nesednou ke stolu. Pan Princ místo odpovědi vzal ubrousek a postavil se za opěradlo křesla, do něhož se anglický král právě posadil. Ten se k panu Princi hned otočil, aby ho přiměl usednout ke stolu a dát přinést příbory. Pan Princ odpověděl, že až bude mít tu čest ho obsloužit, najde s donem Juanem prostřený stůl pro společnost i pro ně. Tento souboj zdvořilostí skončil nakonec poslušností. Pan Princ oznámil, že král nařizuje přinést příbory. Byly už připravené, a také spousta taburetek, které přinesli zároveň. Pan Princ usedl na první, po pravici anglického krále; don Juan, běsnící zlostí a hanbou, na první vlevo, a společnost na ostatní. To je rys hodně vzdálený nároku na křeslo. Přinesl panu Princi nesmírnou čest a zajistil anglickému králi od té doby úctu, kterou mu don Juan dlužil a od níž se po tomto tak veřejném a jemu tak výmluvně určeném příkladu už neodvážil odchýlit.

Když už je řeč o stole: přepych dvora a města přešel s takovou nemírou do armád, že se tam vozily všechny lahůdky, jaké kdysi neznala ani místa nejhlubšího míru. Nemluvilo se o ničem jiném než o teplých hostinách při zastávkách na pochodech a při výpadech oddílů, a jídla, která se za obléhání nosila do zákopů, byla nejen hojná ve všech chodech, ale ovoce a zmrzliny, jež se k nim podávaly, vypadaly jako na slavnosti, s hojností všemožných likérů. Výdaje ruinovaly důstojníky, kteří se jeden před druhým předháněli v okázalosti; a věci, které bylo třeba vozit a připravovat, zčtyřnásobily jejich služebnictvo i ekvipáže armády, která pak často trpěla hladem. Už dávno si na to stěžovali i ti, kdo tyto ruinující výdaje sami dělali, aniž se kdo odvážil je omezit. Nakonec vydal král toho jara nařízení, jež zakazovalo generálporučíkům mít víc než čtyřicet koní pro ekvipáž, polním maršálům víc než třicet, brigádním generálům víc než dvacet pět a plukovníkům víc než dvacet. Stihl je osud tolika jiných, vydaných k témuž předmětu. Není v Evropě země, kde by bylo tolik tak krásných zákonů a tak dobrých nařízení, ani kde by jejich dodržování trvalo tak krátce. Na žádné se nedbá, a stává se, že často už v prvním roce je všechno porušeno a ve druhém se na to už ani nemyslí.

Viděli jsme (výše, s. 361; v tomto vydání Tom 5, kapitola dvacátá), že vzpoura v Cahors, kvůli níž tam museli vypravit vojska určená pro Španělsko, zdržela odjezd vévody z Orléans o osm dní. To zdržení ho přišlo draho. Vévoda z Berwicku, slabší v pěchotě než nepřítel a zapletený v hornaté krajině, byl nucen před ním trochu ustoupit, aby se dostal zpět do rovin, kde by mohl uplatnit svou jízdu. Asfeld, který celou zimu velel na této hranici, tam šťastně, ale velmi obtížně zajistil zásobování vojsk. Všechno tam tedy bylo vyjedeno, protože se tam svážely zásoby ze všech krajů, odkud se svážet dalo; a právě to Berwicka přinutilo hledat obživu v oněch horách, kam ho nepřátelé, velmi vzdálení, ale shromáždění včas, spěšnými pochody přitáhli hledat a pokusit se ho zastihnout ve výhodě pro sebe. Jejich armádě velel Portugalec markýz das Minas společně s Ruvignym, jemuž se říkalo lord Galloway⁹ podle irského titulu, který mu dal král Vilém, a který velel Angličanům. Povzbuzeni tímto ústupem šli maršálovi v patách a on je tak vlákal do rovin na hranici valencijského království.

Tehdy by se s nimi byl Berwick rád utkal; věděl však, že vévoda z Orléans vyjel z Madridu, aby se k němu připojil — v Madridu se jen zastavil, aby pozdravil španělského krále a královnu — a že spěchá, jak jen může, aby dorazil. Byl mu podřízen jménem i skutečně. Král přiznal, jak lituje, že mu v Itálii dal poručníka, který ji navzdory tomuto princi ztratil. Berwick se nechtěl hned na začátku znepřátelit s nadřízeným tak vysokého postavení tím, že by mu vyfoukl bitvu; proto vyčkával, třebaže ho velmi dopalovala drzost, s níž se k němu nepřítel přibližoval a ohledával ho.

Jejich drzost s maršálovou trpělivostí natolik rostla, že tu trpělivost přičetli čisté slabosti. Aby toho využili, přišli ho hledat až do jeho tábora. Asfeld, který se o tom dozvěděl první, poslal zprávu vévodovi z Berwicku, s nímž byl zadobře, a vzal na sebe, že na své straně rozestaví vojsko, aby neztratil ani okamžik. Maršál byl na své straně stejně pohotový, přijel cvalem prohlédnout Asfeldovo rozestavení, schválil je a myslel už jen na boj. Začátek byl šťastný. Brzy nato však vznikl jistý zmatek v našem pravém křídle, které bylo vystaveno zuřivé palbě. Maršál tam přispěchal, obnovil pořádek a vítězství se brzy poté přiklonilo na jeho stranu. Akce netrvala ani tři hodiny. Byla všeobecná, byla úplná. Doopravdy začala kolem třetí hodiny odpoledne 25. dubna. Nepřátelé, na útěku a pronásledovaní až do noci, ztratili všechna děla a všechny ekvipáže a mnoho lidí. Naši armádu to stálo málo; z významných osob jediný syn Puysieuxe, který byl brigádním generálem pěchoty, hodně sliboval a měl vzdělaného ducha, a Polastron, plukovník pluku Couronne.

Když bylo po všem, hrabě Dohna, který se stáhl do hor s pěti prapory a neměl ani potraviny, ani vodu, ani možnost se odtud dostat, vzkázal maršálovi, že budou rádi, když se všichni stanou válečnými zajatci; maršál pověřil jednoho generála, aby pro ně došel a přivedl je do jeho tábora. Tak bylo celkem osm tisíc zajatců, mezi nimi dva generálporučíci, šest polních maršálů, šest brigádních generálů, dvacet plukovníků, spousta podplukovníků a majorů a osm set dalších důstojníků, k tomu velké množství standart a praporců. Celých praporů bylo zajato třináct.

Cilly od dragounů, polní maršál, přijel s touto dobrou zprávou do L’Étang, kde jsem byl a kam z Marly přijela vévodkyně z Bourgogne, jíž Chamillart dával velkou svačinu. Byl jsem nesmírně překvapen, když jsem se otočil a spatřil Cillyho. Usoudil jsem, že ve Španělsku došlo k nějaké šťastné akci. Okamžitě jsem se ho zeptal na vévodu z Orléans a velmi mě zarmoutilo, když jsem se dozvěděl, že k armádě nedorazil. Chamillart řekl zprávu potichu vévodkyni z Bourgogne. Pošeptal mi ji také do ucha a hned odešel s Cillym, aby ji donesl králi. Madame okamžitě přispěchala k paní z Maintenon a velmi ji zarmoutilo, když se dozvěděla, že se její syn k armádě nepřipojil. Jakýsi hudebník, který si myslel, že tam byl, přiběhl to oznámit princezně de Conti, a ta mu dala krásné zlaté hodinky, které nosila u boku. Všichni, kdo byli v Marly, oblehli dveře paní z Maintenon. Král, celý bez sebe radostí, tam přišel a vyprávěl všechno, co mu Cilly právě sdělil. Druhý den přišel vévoda z Alby na královu procházku, o jejíž svolení si dal požádat, a král ho velmi vlídně přijal.

Pozítří přivedl tentýž velvyslanec ke králi Valouse, který býval zde štolbou vévody z Anjou, odešel s ním do Španělska a byl tam jedním z jeho čtyř majordomů. Filip V., zpravený o vítězství u Almanzy Ronquillem, kterého k němu vévoda z Berwicku poslal z bojiště, vyslal Valouse, aby králi poděkoval za jeho pomoc i za generála, který ji právě tak slavně využil.

Bulkeley,¹⁰ bratr vévodkyně z Berwicku, přijel den po Valousovi s podrobnou zprávou a byl za to jmenován brigádním generálem. Cilly odjel 26. dubna za úsvitu, den po bitvě, a přijel rovnou sem, aniž projížděl Madridem.

Téhož dne 26. se vévoda z Orléans připojil k armádě, která táhla k Valencii schůdnými kraji, jež se nevzdalovaly od našich skladišť. Toho dne se dozvěděli, že lord Galloway je velmi nebezpečně raněn, že das Minas je raněn také a celá jejich armáda rozprášena. Vévoda z Berwicku vyjel se silným oddílem daleko vstříc vévodovi z Orléans, velmi v obavách, jak ho přijme a jak bude rozmrzelý, že najde práci hotovou. Pro prince to bylo po neštěstí u Turína nové, velmi trpké neštěstí jiného druhu. Dotklo se všech, kdo k němu lnuli, a i veřejnost jako by s ním soucítila. Otevřená tvář vévody z Orléans a to, co maršálovi hned při setkání řekl — že už ví, že udělal vše, co mohl, aby na něho počkal —, maršála uklidnily. Přidal k tomu zaslouženou chválu; nemohl se však zdržet, aby nedal najevo, jak se ho dotýká jeho vlastní nesmůla, které se snažil předejít vším myslitelným spěchem a tím, že se v Madridu nezdržel ani tak dlouho, jak by si žádala sebemenší slušnost. Nakonec, když byl princ právem přesvědčen, že maršál nemohl čekat déle, protože ho nepřítel napadl přímo v jeho táboře, a maršál byl klidný, nepohádali se; a toto tažení mezi nimi položilo základy úcty a přátelství, které se od té doby nikdy nezapřelo.

Ne že by byli oba často stejného názoru. Princ byl podnikavý a někdy až riskantní, přesvědčený, že přílišné lpění na všech opatřeních vyrve z rukou mnoho slavných a užitečných příležitostí; maršál naopak, neohrožený srdcem, ale bojácný duchem, hromadil všechna opatření a záložní prostředky a jen zřídka jich shledával dost. To nebylo k dohodě. Princ však měl skutečné velení a maršál tak přesnou poctivost, že spokojen s tím, že se všemi svými důvody a vší silou odporoval a přel se proti názoru, který prošel proti jeho vůli, přispíval k jeho úspěchu nejen bez závisti, ale s horlivostí a dobrou vůlí, až tak, že hledal nové prostředky k nápravě nepředvídaných potíží a dával do toho všechno své, jako by byl sám původcem rady, jež se prováděla navzdory veškerému odporu, který proti ní vznesl.

Takové svědectví mi o něm vévoda z Orléans vydal nejednou, a to je u člověka čerstvě ozdobeného velkým vítězstvím, od přírody tvrdohlavého a lpícího na svém názoru, velmi vzácné. Jak mi ho však tento princ často líčil, byl mírný, spolehlivý, věrný, chtěl především dobro věci, snadno se s ním vycházelo, byl bdělý, činný a dával si, ovšem jen když to bylo na místě, nekonečnou práci. Proto mi také vévoda z Orléans často říkal, že ačkoli se jejich povahy ve válce často ukázaly protichůdné, byl Berwick jedním z lidí, s nimiž by ze všech, které kdy poznal, válčil nejraději; to je podle mého názoru velká chvála pro oba.

Měl jsem zvláštní šifru, kterou mi vévoda z Orléans dal při odjezdu; on i já jsme sami šifrovali a dešifrovali a šifrou jsme si psali jen po kurýrech. Navrhl jsem mu, aby z této velké porážky nepřítele sklidil alespoň velké plody, a předložil jsem mu záměr nechat Berwicka v Aragonii s nevelkou armádou a se zbytkem odejít a spojit se s markýzem z La Floridy na portugalské hranici. Nepřátelé tam neměli ani skladiště, ani vojska a portugalský král nebyl schopen odporu. Naléhal jsem tedy na vévodu z Orléans, aby využil příležitosti, která se už nebude opakovat, a proslavil se snadným dobytím království, zbavil Španělsko na této straně války a nepřátel, rozšířil je o tak užitečnou zemi a uvedl je do stavu, kdy by mohlo válku dokončit tím, že by v příštím tažení vrhlo všechny své síly do Aragonie, aniž by se muselo obávat čehokoli v zádech. Byl to vskutku jistý prostředek, jak skončit válku ve Španělsku ve dvou taženích. Lze mimochodem posoudit, jaká by to byla výhoda, jaké následky by měla a jaká sláva by připadla princi, který by to provedl. Neštěstí bylo, že provedení bylo nemožné.

Vévoda z Orléans mi odepsal, že můj návrh je sám o sobě dobrý a solidní pro armádu, která nejí a nepije; že na celé dlouhé cestě španělskými provinciemi není skladiště ani zásoba čehokoli, ani pravidelné etapní stanice, ani jakýkoli prostředek, jak je nahradit; že jsou-li v Aragonii nějaké zásoby k obživě vojsk, a to ještě jen průběžně doplňované, je to jen díky velké vynalézavosti; že vedra, která se začínají ohlašovat a brzy budou nesnesitelná, přidávají k tomuto záměru, jejž už nedostatek všeho činí nemožným, další potíž; ale že bude pracovat na tom, aby tyto překážky byly pro příští rok odstraněny, a výhodu, kterou vévoda z Berwicku právě vybojoval, využije tak dobře, aby bylo možné v příštím tažení dostatečně oslabit aragonskou armádu, vytáhnout v dostatečném počtu na portugalskou hranici a provést tam — pravda, tehdy už obtížněji kvůli opatřením, která by tam nepřítel mohl učinit — to, co by letos usnadnila tamní nepřipravenost.

Na to nebylo co namítnout. V Aragonii byla nouze o všechno dokonce taková, že i s vítěznou armádou, která měla volnost jednat, bylo mistrovským kusem vynalézavosti vůbec zahájit obléhání Léridy, poté co nepřítele ještě několikrát porazili po částech a v malých sborech a dobyli několik malých míst. Dokončeme rovnou toto španělské tažení. Potíže byly tak velké, že se mezitím museli spokojit s čištěním Aragonie od malých míst a stanovišť, zatímco Bay dobyl Ciudad Rodrigo a další místa směrem k Portugalsku, nashromáždil spoustu praporců a standart a nakonec měl skoro čtyři tisíce zajatců. Po nekonečných útrapách a průtazích byly zákopy před Léridou otevřeny v noci z 2. na 3. října. Asfeld se tam ujal potravin a střeliva — a vévoda z Orléans mi často říkal, že to byl nejlepší armádní intendant, jakého lze najít, aniž mu tato namáhavá agenda bránila v jeho vojenských povinnostech —; vévoda z Orléans, pravím, se sám ujal všech ostatních podrobností obléhání, znechucen potížemi, na které narážel v každé z nich. Sám vymýšlel stroje, aby pohnul svým dělostřelectvem, a stavěl a znovu stavěl svůj most přes Segre, který se protrhl a přerušil spojení mezi jeho tábory. Byla to nesmírná práce. Jeho snadná přístupnost, mírnost, s jakou na všechno odpovídal, jasnost jeho rozkazů, jeho stálá přítomnost ve dne v noci při všech pracích, zvláště při těch nejpředsunutějších v zákopech, jeho pečlivost, s níž všechno viděl na vlastní oči, jeho přesnost v předvídání a peníze, které rozdával mezi vojsko a které ze svého dával důstojníkům v nouzi, mu získaly zbožňování a vzbudily ochotu, jež byla spásou podniku, který všechno činilo tak obtížným.

Lérida byla po Barceloně hlavní oporou a útočištěm povstalců, kteří se bránili jako lidé, kteří mají všechno ztratit a nic nemohou doufat. Město bylo proto 13. října dobyto útokem a na dvacet čtyři hodin zcela vydáno plenění. Bylo plné všeho, co tam místa v jeho dosahu dokázala uklidit. Nešetřilo se ani mnichů, kteří nejvíc podněcovali obyvatele. Posádka se stáhla do hradu a měšťané vešli s ní. Hrad se držel ještě dlouho; nakonec 11. listopadu kapituloval a rytíř z Maulevrier přinesl zprávu králi 19. listopadu.

Chamillart ho přivedl kolem osmé hodiny, ještě než vstoupil první šlechtic komory. Král je dal okamžitě zavolat ke svému lůžku; byl tou zprávou tak potěšen, že poslal vzbudit Madame a vévodkyni z Orléans, aby jim ji oznámili.

Vyšlo jich pět až šest set mužů a mohli se držet ještě několik dní; a před městem i před hradem neměl vévoda z Orléans víc než sedm až osm set mužů zabitých nebo raněných. Nepřátelská armáda byla jen dvě míle od Léridy, když se hrad vzdal, a předstírala, že mu jde na pomoc. Das Minas, raněný u Almanzy, se opět ujal velení; Galloway, těžce raněný, nebyl schopen jednat. Po tak dlouhém a obtížném tažení už nebylo možné nic podniknout; a jakkoli si vévoda z Orléans přál jít obléhat Tortosu, bylo třeba to odložit na příští rok.

Pan Princ, ale především pan Vévoda a trochu i pan princ de Conti hleděli s velkou žárlivostí na slávu vévody z Orléans. Zvlášť je hryzalo dobytí Léridy, od níž pan Princ,¹¹ jakkoli velký a odvážný vojevůdce byl, odtáhl s nepořízenou, a jindy ještě hrabě z Harcourtu. Pan Vévoda a paní Vévodkyně se nedokázali ovládnout a pan Princ se snadno prořekl. Měl jsem to potěšení slyšet, jak král o tom při svém obědě oslovil pana Prince, pak pana prince de Conti, se zlomyslnou radostí, která se kochala jejich rozpaky. Vychvaloval význam dobytí, vykládal jeho obtíže, chválil vévodu z Orléans a bez okolků jim řekl, že je pro něj velkou slávou, že uspěl tam, kde pan Princ selhal. Pan Princ koktal, on, který tak snadno a tak rád vedl slovo. Byl jsem naproti němu a viděl jsem zcela zřetelně, že zuří. Pan princ de Conti, vedle něhož jsem byl, mírnější a opatrnější, neměl z tohoto rozhovoru o nic víc potěšení; král jej ze své strany protahoval. Pan princ de Conti řekl jen pár slov, aby nezůstal zcela zticha, a nechal tíhu na panu Princi, který se se vším svým duchem a půvabem (neboť v rozhovoru ho měl mnoho) z tohoto vyvlékl co nejhůř. Rozhovor mohl trvat jen část oběda, protože ho druhá strana tak málo podporovala; ale král, který nechtěl nic okatě přehánět a který se kochal jejich ponížením, se ke konci obrátil na pana z Marsanu,¹² stojícího téměř za jeho židlí, a znovu s ním mluvil o úspěchu vévody z Orléans tam, kde ztroskotal hrabě z Harcourtu. Marsanovi na tom nesešlo, jen když na něj král promluvil a on mohl něco zablábolit. Snažil se tedy zalichotit a mluvit, a obnovil rozmrzelost a rozpaky pana Prince, který ani neotevřel ústa, ale z jehož očí a celého držení netrpělivost přímo sálala. Ta scéna mě, přiznávám, velice pobavila. Udělala rozruch u dvora i ve společnosti; litoval jsem, že u toho nebyl pan Vévoda.

Král jmenoval Cillyho, když ho posílal zpět, generálporučíkem a dovolil vévodovi z Berwicku přijmout grandezu, kterou mu španělský král udělil pro něho i pro toho z jeho synů, kterého si bude moci svobodně vybrat. Byla první třídy. Aby ke cti přidal i užitek, španělský král založil tuto grandezu na městech a územích Liria a Xérica ve valencijském království dohromady, které mu daroval. Byl to statek s výnosem čtyřiceti tisíc livrů ročně z korunních statků, který kdysi býval apanáží aragonských infantů.

Tato velmi zaslouženě udělená milost byla bezpříkladná:

Za prvé: už jsme viděli, že otec a syn nejsou nikdy grandy oba zároveň, i kdyby měl otec několik grandez, ledaže by syn zdědil grandezu po zemřelé matce, která ji měla z vlastního práva, nebo užíval grandezy své manželky, která mu ji přinesla; za druhé: grandeza přechází vždy na nejstaršího syna, a od nejstaršího k nejstaršímu, a nikdy nebyla ponechána na otcově volbě; za třetí: co sice není bez příkladu, ale příkladů má velmi málo, je darování půdy a tak význačného statku. Sám jsem využil příkladu oněch dvou bezpříkladných věcí. Co vedlo vévodu z Berwicku k tomu, že si pro grandezu přál volbu mezi svými dětmi, vysvětlím jinde. Španělský král usoudil, že to ještě nestačí, a učinil ho rytířem Řádu Zlatého rouna.¹³