Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola dvacátá třetí

Rozdíl mezi vládou v Kastilii a v Aragonii, jedna despotičtější než ve Francii, druhá méně než v Anglii. — Zajímavý výklad. — Filip V. ruší zákony a výsady Aragonie a jejích závislých zemí a podřizuje je zákonům a vládě Kastilie. — Dvě řešení navržená Médavym pro vojsko, které s ním zůstalo v Itálii, obě dobrá, obě zamítnuta. — Smlouva o volném návratu vojska výměnou za opuštění Itálie. — Vévoda z Mantovy, oloupený bez varování, se kvapně uchyluje do Benátek. — Podivný protiklad osudu spojenců Ludvíka XIII. a spojenců Ludvíka XIV. — Médavy v Marly; jeho odměna. — Příjezd Vaudemonta do Paříže a ke dvoru. — Komnata Ligy. — Vaudemont a jeho neteře; jejich svazek, jejich zájem, jejich kabala, jejich povaha, jejich počínání. — Podivný objev vévodkyně z Bourgogne o paní z Espinoy. — Paní ze Soubise; její povaha; její podnikavost.

Španělský král využil stavu, do něhož bitva u Almansy a její následky právě uvedly aragonské záležitosti, i lekce, kterou mu jeho národy daly o tom, jak zbytečné byly jeho ohledy a jeho dobrota k nim, aby si je připoutal. Není nic rozdílnějšího než vláda v Kastilii a vláda v Aragonii a v královstvích a provinciích připojených ke každé z těchto korun. V Kastilii je vláda despotická, ještě víc, než ji naši poslední králové učinili ve Francii.

Ti tu aspoň zachovali některé formy a svěřili jiným moc vynášet rozsudky, které se bez dalšího vykonávají. Je pravda, že naši králové jsou jedinými soudci svých poddaných; že se svrchované rozhodnutí vynáší jen jejich jménem, že rozhodnutí, která se vynášejí, mohou oni pozastavit a změnit, že mohou také evokovat (évoquer)¹ k sobě všechny záležitosti, které uznají za vhodné, a buď je soudit sami, nebo s kýmkoli, s kým se jim zlíbí, anebo je postoupit, komu uznají za dobré. Je také pravda, že nutné registrace (enregistrements) jejich ediktů a deklarací nejsou vůči nim naprosto žádnou výpůjčkou autority parlamentů (parlements), které registrují, aby mohl následovat výkon, nýbrž jen veřejným vyhlášením těchto ediktů a deklarací; jejich registrace slouží jednak k tomu, aby byly vyhlášeny u nižších soudů, jednak k tomu, aby zůstaly zaznamenány v rejstřících parlamentu, aby si je soudci pamatovali a aby oni i nižší soudci přizpůsobovali svá rozhodnutí této vůli králů, oznámené jim a jejich prostřednictvím všem poddaným tím, že registrace nařizuje rozeslat nižším soudům listiny, jež tuto vůli obsahují a jež parlament sám právě zaregistroval. Je dále pravda, že remonstrance (remontrances) parlamentů jsou ve skutečnosti jen remonstrancemi, a nikoli překážkami, protože ve Francii je jen jediná autorita, jediná moc, která sídlí v králi a z níž a jejímž jménem vycházejí všechny ostatní. Jinou pravdou je, že ani generální stavy (états généraux) se nemohou sejít jinak než z vůle králů, že na svém shromáždění nemají žádnou zákonodárnou moc a že vůči králům mají jen hlas poradní a hlas představ a proseb. To všechny dějiny a všechny zprávy o generálních stavech ukazují zcela zřejmě. Rozdíl mezi nimi a parlamenty je v tom, že sbor zastupující celý stát zasluhuje a dostává od svých králů větší váhu a větší ohled než soudní dvůr nebo i několik soudních dvorů dohromady, ať by byl sebevznešenější. Je pravda, že generální stavy jsou na tyto meze omezeny teprve po několik staletí, zejména pokud jde o daně, a neméně pravda je, že parlamenty nikdy neměly větší autoritu než tu, které užívají. Příliš bych se rozepsal, kdybych tu chtěl pojednávat o jistých formách nutných pro závažné záležitosti, které se týkají samotné koruny nebo předních osob ve státě. Jsou to jiné druhy závažných forem, tak jako jsou závažné záležitosti, které je vyžadují, a od nichž ani Ludvík XIV., jenž svou autoritu vystupňoval daleko nad vše, co učinili všichni jeho předchůdci, nepokládal za správné upustit, a podle vlastního přiznání je ani nepokládal za možné opominout. Vždy však zůstává jisté, že autorita našich králů ponechala v platnosti to, co bylo právě vyloženo.

V Kastilii nic takového: kortesy (cortès) čili generální stavy se tam z rozkazu králů scházejí už jen proto, aby skládaly přísahy, které chce král přijmout nebo které chce dát složit následníkovi své koruny. O nic víc se tam už po staletí nejedná. Obřad a trvání kortesů nezaberou víc než jedno dopoledne. Pro všechno ostatní je tu soudní dvůr, který se nazývá Kastilská rada (conseil de Castille) a jehož nejvyšší pravomoc se vztahuje na všechny provincie podřízené této koruně; ty mají u sebe jen podřízené soudy, které pod ni spadají a jsou na ní závislé mnohem poddaněji, než jsou naše soudy na našich parlamentech. Tato Kastilská rada je zároveň tím, co tu známe pod jménem parlament, i tím, co známe jako radu stran (conseil des parties)²; a představený tohoto soudního dvora, který nemá kolegy, jako jsou tu prezidenti parlamentu (présidents à mortier) vůči prvním prezidentům, je zároveň tím, co tu známe pod jménem kancléř, i prvním prezidentem; o jeho nesmírném postavení jsem se zmínil, když jsem mluvil o hodnosti španělských grandů. Je to tedy on, kdo s touto radou soudí v poslední instanci vše, co spadá pod kastilskou korunu, a kdo je navíc přímým nadřízeným — v některých věcech spolu s radou, v mnoha jiných sám — všech členů nejen všech nižších soudů Kastilie (kromě toho, že spolu s radou je nadřízeným každého z těchto soudů jako celku), ale také všech regidorů a všech corregidorů, kteří mají zároveň všechny funkce, jaké tu mají intendanti provincií (intendants des provinces), civilní, trestní a policejní poručíci a kupečtí prévôti (prévôts des marchands)³, jak tu říkáme.⁴

Avšak všechna tato moc a všechna tato autorita mizí každý týden před mocí královou. Každý týden přichází Kastilská rada jako sbor, se svým představeným v čele, ke králi, do místnosti jeho paláce k tomu určené, ve stanovený den a hodinu. Král tam přijde krátce nato a vstoupí sám. Tam jej celý sbor přijímá na kolenou; když se král posadí do křesla pod baldachýnem a pokryje si hlavu, vyzve sbor, aby se posadil na holé lavice a pokryl si hlavy. Na lavici, která se lomí doprava, na jejím konci nejblíže ke králi, sedí představený tohoto sboru a vedle sebe má toho z členů rady, který byl vybrán, aby toho dne referoval o tom, co rada rozhodla od chvíle, kdy byli u krále naposledy.⁵ Nálezy má u nohou v pytli a stručně z nich vykládá skutkový stav, důvody stran i důvody, které rozhodly o výroku. Král, který je obvykle schvaluje, podepíše nález, jenž se teprve v tu chvíli stává rozsudkem; jinak nařídí radě, aby jej přezkoumala a podala mu o něm zprávu jindy, nebo věc postoupí komisařům, které si vybere, anebo jiné radě, jako je Rada financí, Rada Indií nebo jiná podobná. Někdy nález zruší — zřídka, ale může to udělat a někdy se to stalo; vynese pak jen podle svého vlastního mínění rozsudek zcela opačný, který se tam ihned sepíše a který podepíše. Do ničeho, co je procesním postupem nebo mezitímním rozhodnutím (interlocutoire)⁶, nezasahuje, ledaže dostal stížnosti a chce o věci být zpraven; zasahuje jen do konečných rozhodnutí. Lze tedy po pravdě říci, že tato tak svrchovaná Kastilská rada má jen hlas poradní, sama o sobě vynáší jen nálezy a že všechny spory a otázky soudí a rozhoduje jedině král.

Po tomto zasedání, které netrvá ani dvě hodiny, král vstane; všichni pokleknou a on odejde z místnosti, v níž je nechá. Ve vedlejší najde své vysoké dvorské hodnostáře a svůj dvůr. Představený Kastilské rady jde za ním — říkám představený, protože je to buď prezident, nebo guvernér, a jaký je mezi nimi rozdíl, jsem vyložil, když jsem mluvil o hodnosti grandů; tento představený, pravím, jde za ním. Král se zastaví v jedné z místností svých pokojů, kde najde křeslo, vedle něho stůl s kalamářem a papírem, a naproti, docela blízko, malou holou dřevěnou lavičku, velmi krátkou. Králův doprovod jde dál a čeká na něho ve vedlejší místnosti. Král usedne do křesla a představený na tu malou holou lavičku a tam mu podává zprávu o samotné radě i o všem, co prochází jen jeho rukama; načež přijímá jeho rozkazy. Když je to vyřízeno, vrátí se, odkud přišel, a král zároveň jde dál, ve vedlejší místnosti najde svůj dvůr a ten ho doprovodí až ke dveřím jeho kabinetu.⁷

Tato rada registruje tytéž věci jako tady parlament, ale nikdy tomu neklade překážky, a má-li učinit nějakou remonstranci nebo připomínku, vyčká vhodné chvíle, kdy jde do paláce. Tehdy se vysloví buď ústy představeného, nebo některého z členů, někdy po zasedání ústy představeného mezi čtyřma očima, a ať se to stane jakkoli, jakmile vyslechne královu vůli, bez prodlení se jí podrobí a už se mu o tom nezmíní. Král se s radou dost často radí, než něco učiní, a ponechává si volnost, zda se pak jejím míněním řídit, nebo ne. Je tedy těžké dovést skutečnost i zdání despotismu ještě dál.

V Aragonii je tomu pro tuto korunu i pro všechny provincie, které na ní závisejí, právě naopak. Zákony, jež tam platí, nesmějí být porušeny; král nesmí sáhnout na žádnou veřejnou ani soukromou výsadu. Generální stavy jsou tam pány daní ve všech jejich částech a skoro vždy odmítají, co by se v nich chtělo zavést nového nebo zvýšit; a stejně citlivé jsou ve všem, co se týká ediktů a nařízení, která nemohou být vykonána nejen bez jejich souhlasu, ale ani bez jejich rozkazu. Nejvyšší soudní dvůr sídlí v Zaragoze a je pro Aragonii a vše, co k ní patří, tím, čím je Kastilská rada pro tamto království a jeho državy. Představený tohoto soudního dvora, který je jako v Kastilii grandem, ale může to být i muž taláru, pak s menší vahou, je docela jiná osobnost než prezident nebo guvernér Kastilské rady. Nenazývá se justiciár (le justicier), nýbrž justicia (le justice), jako by byl sám svrchovanou spravedlností.⁸ Nemůže být sesazen, ani suspendován, ani v čemkoli okleštěn. Předsedá stejně nejvyššímu soudnímu dvoru jako stavům, když jsou shromážděny; a ty se někdy scházejí buď z jeho svolání, nebo samy od sebe, aniž by tomu král mohl zabránit. Na těchto shromážděných stavech skládá nový král přísahu do rukou justicie, který mu vsedě a s pokrytou hlavou přednese tuto formuli slovo od slova, pomalu a nahlas, aby ji slyšelo celé shromáždění: „My, kteří máme stejnou cenu jako Vy, přijímáme Vás za svého krále pod podmínkou, že zachováte všechna naše práva, zákony a výsady; jinak ne.“⁹ To je podivná poklona pro korunovanou hlavu; a v Aragonii vždy dodrželi slovo, pokud mohli, a mohli skoro vždy. Tento justicia v nepřítomnosti stavů sám je zastupuje a činí — zčásti sám, zčásti s radou — to, co by činily stavy, kdyby byly shromážděny; jim se z toho zodpovídá a je jim ve všem podřízen. Stejně jako stavy úzkostlivě dbá, aby král v ničem nerozšířil svou autoritu na úkor jejich; a obě strany se v malém, i když v jiné formě, velmi podobají anglickému králi a parlamentu. To také tak často pozvedalo Aragonii, Katalánii atd. ke zbrani proti jejich panovníkům, a to se španělský král rozhodl tohoto roku, kdy k tomu nastal čas, zrušit.¹⁰

Zrušil hodnost i všechny funkce tohoto nepohodlného justicie, rozpustil stavy, odstranil všechna práva a výsady, zrušil všechny zákony, změnil nejvyšší soudní dvůr, podrobil si Aragonii i všechny provincie, které na ní závisejí, postavil je ve všem a všude na roveň Kastilii, rozšířil na ně zákony tohoto království a zrušil vše, co jim mohlo odporovat. Byla to velká a užitečná rána, zasazená velmi vhod, a uvrhla všechny tyto provincie do zoufalství a zuřivosti. Šťastný výsledek zbraní udržel to, co zbraně tolik pomohly zavést. Aragonie, Katalánie a všechny provincie závislé na této koruně udělaly nemožné, aby si toto jho aspoň ulehčily. Filip V. zůstal, a měl k tomu dobrý důvod, neoblomný a věci zůstaly až dodnes ve formě, jakou jim tehdy dal.

Už od zimy bylo rozhodnuto nepokoušet se znovu proniknout do Itálie. Médavy tam zůstal s vojskem, které mu vévoda z Orléans zanechal v Lombardii, když táhl se svou armádou k Turínu, a s nímž ve stejné době, kdy se svedla bitva u Turína, zvítězil v bitvě, která by byla turínské neštěstí napravila, kdyby vévoda z Orléans, jak chtěl, odvedl svou armádu do Itálie, místo aby ji vedl zpět do Alp a do Dauphiné. Médavy se se svým vojskem udržel, aniž by se ho nepřítel odvážil napadnout; držel Mantovu a množství jiných míst.

Když se do Itálie žádné vojsko znovu neposílalo, zbývaly dvě možnosti; Médavy navrhl obě a za úspěch té, kterou by se rozhodli zvolit, ručil. První, a tu Médavy podporoval víc, bylo zakotvit v Lombardii, ponechat vlastním silám místa, která by tam nebylo možné krýt, zachovat ta nejdůležitější, jaká by bylo možné, zejména Mantovu, dobře je všechna zásobit a držet se v Lombardii v obraně, kde zásobování nemohlo chybět ani bez jakékoli jiné pomoci, a unavovat nepřítele výpady našich posádek a nutností obléhání, tak ho zaměstnávat a vyčkávat událostí a zabránit mu, aby pomýšlel, zbaven veškeré války v Itálii, přijít nás napadnout u nás doma.

Druhou možností bylo táhnout s jeho malou armádou přes benátská a papežská území, velmi nedotčená a velmi bohatá, přímo do Neapolského království, které se ještě drželo, ale mohlo jen brzy padnout, nedostane-li pomoc buď přímo, nebo prostřednictvím italské diverze, kdyby k nějaké byla možnost a vůle. To by přinejmenším znamenalo uchovat Španělsku Neapol a Sicílii a neztratit všechno najednou tím, že se nepřijme ani jedna z těchto dvou možností, z nichž každá byla velmi proveditelná. Ale bylo psáno, že temnota, jíž jsme byli zasaženi, bude houstnout víc a víc a že počet a obludnost našich chyb, nakupených v Itálii během minulého tažení jedna na druhou, dovrší chyba jejího úplného opuštění.

Pokud jde o tuto poslední možnost, báli se urazit slabého papeže a nevěrnou republiku, která vždy otevřeně podporovala Císařské, a papeže, který se, třebaže nerad, neodvážil jejich vůli vzepřít. Tyto dvě tak nevýznamné mocnosti tehdy dobře cítily chybu, kterou udělaly, a shledávaly, že Císařští zesílili až příliš; ale právě tento důvod je držel ve strachu — a neodvážil bych se říci, že i nás s nimi. Cesta byla krátká, snadná, bez jakékoli překážky, které by bylo třeba se obávat, a stále v hojnosti, a Neapol se Sicílií by byly zachráněny. Odbylo by se to politickým křikem a omluvami téhož druhu. Udělali jsme si z toho strašáky; raději jsme Neapol a Sicílii rovnou pokládali za ztracené.

Druhá možnost byla shledána příliš riskantní.

S Médavym a jeho vojskem, odříznutým od Francie, se naložilo jako ty matky, něžné až k hlouposti, které nechtějí pustit své děti, aby na dalekých cestách získaly nebo zkusily štěstí, ze strachu, že je už nikdy neuvidí. Zapomnělo se na počínání velkých králů a velkých vojevůdců, kteří se po nejzoufalejších nezdarech zaťatě vzepřeli osudu a z nepatrného kvasu dokázali silou odvahy, umění, schopnosti obejít se bez pomoci, zakotvit a udržet se změnit tvář věcí a vyváznout z nich šťastně a slavně.

Vaudemont měl čestné velení; Médavy, který nesl všechnu tíhu, je měl ve skutečnosti. Milánsko Vaudemontovi od turínského neštěstí už nepřinášelo autoritu ani peníze, které z něho činily velkého pána. Měl nesmírné částky, které nechtěl riskovat. Viděli jsme tu jeho proradné pletichy za Catinata a za Villeroye. Lépe skrýval svou hru za Vendôma, na nějž přešla všechna důvěra a autorita a s nímž se hleděl především spojit. Smrt jeho jediného syna jako by mu zpřetrhala okovy; vévoda z Orléans, který měl na jeho počínání oči dokořán otevřené po tu krátkou dobu, kdy je mohl zkoumat, mi po návratu řekl, že s ním byl velmi spokojen.

Já sám jsem měl stále na srdci tu osudnou šifru, o níž zapřel, že ji má, a o níž se mi vždy zdálo nemožné, že by ji neměl; mluvil jsem o ní (tom V, s. 229; v tomto vydání Tom 5, kapitola čtrnáctá) a byla tak zhoubná. Nevím, zda mu — i kdyby se byl konečně stal věrným — tak okleštěné guvernérství a zdánlivé velení opuštěnému vojsku nepřipadaly jako příliš těžké břemeno, a zda — vezmeme-li v úvahu jeho staré svazky — nedůvěřoval své vlastní ohebnosti za tak choulostivých okolností tohoto úpadku. Cítil, že má svou partii ve Francii tak dobře připravenou, že si od ní sliboval všechno, a další vývoj ukázal, že se nemýlil a že mu nevyšly jen neudržitelné chiméry. Těšil se nejvyšší králově vážnosti; jeho neteře a maršál z Villeroy, než padl, mu bez míry získali Chamillarta. Monseigneur, takový, jaký byl, vedený jeho neteřemi, patřil jemu. Paní z Maintenon měl v hrsti skrze Villeroye, dokud ten neupadl v nemilost — u ní v nemilosti ostatně nikdy nebyl —, skrze Chamillarta a odrazem skrze Vendôma, který u ní nechával působit pana du Maine. Konečně měl na své straně většinu světa díky těmto klikám, díky celému lotrinskému domu a díky všem, kdo sloužili v Itálii, které zahrnul zdvořilostí, zasypal penězi z Milánska a okouzlil leskem — neboť říci nádherou je málo —, v němž žil.

Podporoval tedy obě ty možnosti tak slabě, že je zdiskreditoval už tím, že měl zjevný zájem přát si, aby se zvolila ta, která počítala s udržením v Lombardii a která mu zachovávala velení i to, co zbývalo z jeho milánského guvernérství; a jeho štěstí, podporované jeho klikou, bylo takové, že mu král byl za tuto slabou podporu nanejvýš vděčen, jako by byla spíš upřímná než zištná. Nakonec se při nedostatku vojska, a to dobrého a starého, neuvážilo, kde by bylo nejužitečnější, aby zaměstnalo nepřítele a vzdálilo ho od našich hranic; mysleli jen na to, jak je zachránit a použít v našich armádách.

Vaudemont byl tedy pověřen, aby ve shodě s Médavym vyjednal svobodný návrat našich vojsk a jejich doprovodu, jejich ústup do Savojska, cestu, kterou se dají, a vše, co se týkalo jejich pochodu a jejich zásobování za úplatu, a to za vydání všeho, co jsme v Itálii drželi. Lze si domyslet, zda měl potíže, aby byl vyslyšen a uzavřel smlouvu tak potupnou pro Francii a tak užitečnou a slavnou pro její nepřátele. Vše bylo tedy dohodnuto tímto způsobem a generál Patay byl vydán Médavymu jako rukojmí, aby s ním táhl, dokud všechna naše vojska a jejich doprovod nedorazí do Savojska. S bolestí dostal Médavy rozkaz to vykonat.

Vše se přitom dělo tak ve spěchu, že si nikdo nedal čas včas uvědomit nešťastného vévodu z Mantovy, jehož pevnosti, stát i Mantova sama byly odevzdány císařskému vojsku. Vévoda z Mantovy se kvapně uchýlil do Benátek s tím nejlepším, co mohl odnést, a svou ženu, s níž neměl děti, poslal do Švýcarska, aby se už nikdy neshledali. Záměr byl, aby odjela do Lotrinska: nic nebylo přirozenějšího;¹¹ ale pan Lotrinský byl příliš oddán císaři, než aby se bez svolení tohoto panovníka odvážil přijmout u sebe manželku spojence Francie, který byl právě proto oloupen o všechno a který císaře tak dlouho přiváděl do největších nesnází tím, že přijal Francouze do Mantovy.

Ludvík XIII. uchoval otce a děda tohoto vévody z Mantovy v državě Mantovy a Montferratu a dvakrát je tam ozbrojenou rukou znovu dosadil, poprvé osobně; tehdy mu jeho vojenské schopnosti a osobní statečnost, jež ho zahrnula slávou, spolu s věrností jeho ochrany v tak těžkých dobách vynesly všechnu slávu hrdinů při proslulém průchodu soutěskou u Susy proti slavnému Karlu Emanuelovi¹² a rakouské armádě, jak jsem podrobněji poznamenal (tom I, s. 63; v tomto vydání Díl I, Tom 1, kapitola pátá). Nebylo to tedy malé zadostiučinění pro dům tak nesmiřitelný, jakým se rakouský dům vždy tak účinně honosil být, že se konečně viděl pánem vévodství i města Mantovy a Montferratu a mohl dát sesazenému panovníkovi pocítit celou tíhu své pomsty a Francii celou tíhu její slabosti: její spojenci, vyhnaní a proskribovaní císařem jako zločinci, byli všude odkázáni hledat útočiště od místa k místu a žít z toho, co jim mohla dát Francie, která je nedokázala udržet — podivný protiklad mezi Ludvíkem XIII. a Ludvíkem XIV. Cremona, Valenza, zkrátka vše, co jsme v Itálii drželi, bylo vydáno Císařským, kteří si na tuto slávu tak žárlivě potrpěli, že nikdy nechtěli připustit, aby pevnosti vévody savojského, které jsme drželi, byly vráceny přímo jemu, nýbrž tvrdošíjně trvali na tom, že je převezmou sami, aby je tento panovník, který si na to hlasitě stěžoval, mohl dostat jen z jejich rukou.

Koncem dubna dorazili Vaudemont a Médavy do Susy s téměř dvaceti tisíci muži, jak z vojsk královských, tak z vojsk španělského krále. Dne 9. května, to jest den poté, co Bulkeley přivezl podrobnou zprávu o bitvě u Almansy, přijel Médavy do Marly a přišel pozdravit krále do jeho zahrad; byl jím velmi dobře přijat, načež ho následoval k paní z Maintenon, kde zůstal hodinu a podával mu zprávu o zemi a o návratu, o nichž král musel slyšet s velkou bolestí. Guvernérství v Nivernais se právě velmi vhod uprázdnilo; král mu je dal, aniž o ně žádal, ačkoli měl guvernérství v Dunkerku, jenže to si koupil. Po měsíci ho poslali zpět, aby jako vrchní velitel velel v Savojsku a v Dauphiné, se dvěma generálporučíky a dvěma polními maršály pod sebou a s požitky velitele armády, ačkoli pod rozkazy maršála z Tessé, který tam už byl. Dostal navíc penzi 12 000 livrů. Král mu řekl, že je to jen do té doby, než přijde něco lepšího, protože se domníval, že guvernérství v Nivernais vynáší 38 000 livrů ročně, a ukázalo se, že vynáší jen 12 000. Tyto milosti mu proti obyčeji nikdo nezáviděl a každý jim s plným právem tleskal.

Princ z Vaudemontu nemeškal dlouho po Médavym. Zastavil se v domě několik mil od Paříže, který mu půjčil jeden generální nájemce daní; tam ho šly čekat slečna z Lislebonne a paní z Espinoy, jeho neteře, a odtud ho odvezly bydlet k paní z Lislebonne, jejich matce a jeho sestře, poblíž sester od Navštívení v ulici Saint-Antoine, do paláce Mayenne (hôtel de Mayenne), domu Lotrinským drahého, protože patřil slavnému vůdci Ligy¹³, jehož jméno, erb a nápis nad bránou mu s láskou zachovali; je v něm komnata, v níž se zrodily poslední hrůzy Ligy: zavraždění Jindřicha III. a plán společné volby španělské infantky a syna vévody z Mayenne za krále a královnu Francie, s tím, že se vezmou, a s vyloučením Jindřicha IV. a celého bourbonského domu navždy. Tato komnata se dodnes nazývá komnatou Ligy a z úcty a lásky, kterou k ní chovají, se v ní od té doby nic nezměnilo. Tam se pan z Vaudemontu pod záminkou odpočinku definitivně domluvil se svou sestrou a neteřemi.

Přijal tam několik důvěrných přátel, odjel přespat jednu noc do L’Étangu a nazítří pozdravil krále před obědem v Marly, když král po mši přecházel od paní z Maintenon k sobě. Král ho uvedl do svého kabinetu a přijal ho jako muže, který jemu i jeho vnukovi, španělskému králi, prokázal ty největší služby a který mu naposledy zachránil dvacet tisíc mužů smlouvou, již uzavřel s princem Evženem, aby je bezpečně přivedl zpět, a to za vydání celé Itálie. Ponechali mu ubytování v Marly a půjčili mu byt maršála z Tessé ve Versailles, který byl tehdy nepřítomen, jak jsem řekl jinde.

Nyní je třeba si připomenout, co jsem na různých místech řekl o tomto levobočkovi vévody Karla IV. Lotrinského, po němž tak dokonale zdědil ducha, úskočnost, šalebnost a nevěrnost a o němž se navíc nepochybovalo, že do něho přešla duše slavného Prótea, kdyby bylo možné dát něco na báje a na pošetilost stěhování duší. Je také třeba mít na paměti, co jsem řekl (tom III, s. 195 a násl.; v tomto vydání Díl I, Tom 3, kapitola desátá) o jeho neteřích a o jejich postavení u dvora, stejně pevném jako skvělém, o jejich vzájemném svazku a o svazku s jejich obratnou matkou — to je málo říci, nuže, není to příliš: až k totožnosti —, v němž byl Vaudemont čtvrtým. Kromě přátelství pečlivě pěstovaného dopisováním a podporovaného velkými záměry byl zájem tohoto svazku dvojí: zájem velikosti, vlivu a vážnosti a zájem majetkový od té doby, co se po smrti Vaudemontova jediného syna staly jeho neteře jeho jedinými dědičkami. K tolika velkým cílům naráz tedy mířili.

Vyložil jsem, jak se pokládali za zcela jisté Chamillartem, panem du Maine, paní z Maintenon a Monseigneurem. Mohli si být jisti i slečnou Choinovou a paní Vévodkyní a těmi z mužů, kdo měli k Monseigneurovi nejdůvěrnější přístup. Tessé jim připravil cestu u vévodkyně z Bourgogne a nenechal je v nevědomosti o ničem, co je mohlo z té strany poučit. Pan z Vendôme byl jejich, stejně jako celé seskupení lotrinského domu. Krále kdysi předem získal maršál z Villeroy za časů své velké přízně a v témž mínění ho pak udržovaly mocné opory, které jsem právě jmenoval; a navíc měli půvab novosti a ten cizí lesk, jímž se Francouz dává oslnit až k opojení a který jim vynesl víc, než mohli doufat.

Král Vaudemontovi sám ukazoval a předváděl Marly, tak jako se v tom liboval u princezny des Ursins. Měl co činit s mužem, který uměl odpovídat, zvolat, obdivovat, jednou hrubě, jindy jemně, týmž úskokem. Nařídil prvnímu štolbovi kočár a přípřeže, aby ho Vaudemont mohl následovat na honu, a [řekl mu], aby ho tam doprovázel. Během honů často zastavoval svůj kočár u jeho; zkrátka, byl to druhý díl paní des Ursins. To vše bylo krásné, ale bylo třeba toho využít pro postavení a pro majetek.

Paní z Lislebonne měla obratného ducha, celý zaměřený k tomu, aby ve svém domě hrála velkou roli, kdyby byla žila za Ligy. Její starší dcera měla navenek klidný a lhostejný vzhled, mnoho zdvořilosti, ale vybrané a odměřené, a k tomu myšlenky co nejvznešenější a nejrozsáhlejší a všechnu soudnost a znalost potřebnou k tomu, aby z nich nedělala vzdušné zámky; měla od přírody velkou hrdost, přímost, uměla milovat i nenávidět, měla méně pletichaření než ohleduplnosti a vytrvalosti, byla neúnavná, velmi duchaplná, bez podlosti, bez poddajnosti, ale natolik se ovládala, že se uměla pokořit, když to bylo vhodné, a byla dost duchaplná, aby to dokázala i s důstojností a dala tomu pocítit cenu těm, které potřebovala, aniž by je urazila, a aby si je naklonila.

Její sestra, málo duchaplná, poddajná a dost často podlá — ne z nedostatku srdce a hrdosti, ale ducha —, měla ten svůj celý obrácený k pletichám, se zdvořilostí méně šetrnou než její sestra a s výrazem dobroty, kterým snadno dělala z lidí hlupáky. Uměla sloužit a připoutat si přátele.

Jejich ctnost a jejich zjev byly ostatně impozantní; starší, velmi prostě oblečená a bez krásy, vzbuzovala úctu; mladší, krásná a půvabná, přitahovala; obě byly velmi vysoké a velmi dobře urostlé; ale kdo měl čich, tomu z nich všemi póry čpěla Liga; obě nebyly zlé jen pro zlobu samu a chovaly se naopak tak, aby se podezření rozptýlilo, ale když šlo o jejich záměry a jejich zájem, byly strašné.

Kromě těchto přirozených vloh se mnohému naučily od dvou osob, s nimiž byly důvěrně spojeny, od dvou osob u dvora, které byly svou zkušeností a povahou svého ducha nejschopnější poučit. Slečna z Lislebonne a rytíř Lotrinský byli po celý život tak jedno, že se nepochybovalo o tom, že jsou sezdáni. Viděli jsme na příslušném místě, jaký člověk byl rytíř Lotrinský. Byl tedy v témž svazku i s paní z Espinoy. To je tak úzce spojilo s maršálem z Villeroy, důvěrným a velmi pokorným přítelem rytíře Lotrinského, a právě skrze maršála z Villeroy král, tak žárlivý na všechno, co se přibližovalo Monseigneurovi, nejenže proti těmto dvěma sestrám nepojal žádnou nedůvěru, ale získal k nim důvěru, byl rád tomuto tak důvěrnému styku svého syna s nimi a ve všem jim prokazoval tak zvláštní vážnost, která trvala stejně i po Monseigneurově smrti; z toho nutno vyvodit, že obě sestry, přinejmenším mladší, hrály po celý život u Monseigneura vůči králi tutéž tajnou roli, jakou si rytíř Lotrinský celý život tak dobře hrál u Monsieura, jejž stále ovládal. Byl to příklad, který jim mohl snadno svěřit a ony následovat, a jehož prostředníkem mohl někdy být i maršál z Villeroy.

Stejně je uvedl i do důvěry paní z Maintenon; uvedu tu předem jednu podivnou příhodu, která se stala až později, o níž jsem se dozvěděl den poté, co vyšla najevo, a která ukáže, jak hluboko tato důvěra sahala. Vévodkyně z Bourgogne si s králem a s paní z Maintenon vydobyla takovou důvěrnost, že přímo v jejich přítomnosti slídila v jejich papírech, četla je a otvírala dokonce i jejich dopisy. Stala se z toho hra a zvyk. Jednoho dne, když byla u paní z Maintenon a král tam nebyl, začala se přehrabovat v papírech na psacím stole, vestoje, pár kroků od místa, kde seděla paní z Maintenon, která na ni vážněji než obvykle zvolala, ať ty papíry nechá být. Právě to ještě zbystřilo zvědavost princezny, která, stále žertujíc, ale nepřestávajíc, našla mezi papíry otevřený, ale přeložený dopis, v němž uviděla své jméno. Překvapená přečetla půl řádku, obrátila list a uviděla podpis paní z Espinoy. U toho půl řádku, a ještě víc u podpisu, zčervenala a zůstala jako zkoprnělá. Paní z Maintenon, která ji pozorovala a která jí v tom zřejmě nebránila, jak by mohla, kdyby to byla rozhodně chtěla, nebyla objevem zřejmě nijak rozmrzelá. „Copak je Vám, holčičko,“ řekla jí, „jak to vypadáte! Copak jste viděla?“ Princezna byla ještě rozpačitější. Protože neodpovídala, paní z Maintenon vstala a přistoupila k ní, jako by chtěla vidět, co našla. Tehdy jí princezna ukázala podpis. Paní z Maintenon jí řekla: „Nuže! To je dopis, který mi píše paní z Espinoy. Tak to dopadá, když je člověk tak zvědavý; najde někdy, co by najít nechtěl;“ pak změnila tón: „Když jste ho už viděla, madam,“ dodala, „přečtěte si ho celý, a jste-li moudrá, poučte se z něho;“ a přinutila ji, aby jej přečetla od začátku do konce. Byla to zpráva, kterou paní z Espinoy podávala paní z Maintenon o posledních čtyřech nebo pěti dnech vévodkyně z Bourgogne, slovo od slova, místo po místu, hodinu po hodině, tak přesná, jako by ji ona, která se k ní skoro nepřibližovala, nespustila z očí; velmi se v ní mluvilo o Nangisovi a o mnoha pletichách a neopatrnostech. Všechno v ní bylo nazváno jménem, a co je ještě překvapivější než takové zpravodajství samo, bylo podepsat dopis této povahy a pro paní z Maintenon to, že jej okamžitě nespálila, nebo jej aspoň nezamkla. Ubohá princezna div neomdlela a hrála všemi barvami. Paní z Maintenon jí udělala pořádné kázání¹⁴, ukázala jí, že to, co pokládala za skryté, vidí celý dvůr, a dala jí pocítit, jaké to má následky. Nepochybně jí toho řekla mnohem víc, ale paní z Maintenon jí přiznala, že když s ní několikrát mluvila, bylo to z vědomosti a že je pravda, že paní z Espinoy a ještě jiné byly od ní pověřeny tajně sledovat její chování a podávat jí o něm přesné a časté zprávy.

Sotva odešla z místa tak nepříjemného, neměla princezna nic naléhavějšího, než se uchýlit do svého kabinetu, zavolat si tam paní z Nogaretu, které vždy říkala svá chůvička a svá studna, a vylíčit jí celou svou pohromu, v slzách a v takové zuřivosti proti paní z Espinoy, jakou si lze snadno představit. Paní z Nogaretu ji nechala vybouřit, pak jí domluvila, jak uznala za vhodné, ohledně obsahu dopisu, ale především jí velmi důrazně radila, aby se nade vše vystříhala dát cokoli znát vůči paní z Espinoy, a představila jí, že by se zničila, kdyby jí projevovala méně důvěrnosti a vážnosti než obvykle. Rada byla nesmírně prospěšná, ale nesnadno proveditelná. Vévodkyně z Bourgogne však, která důvěřovala duchu paní z Nogaretu a její znalosti světa a dvora, v čemž měla velkou pravdu, jí uvěřila a chovala se k paní z Espinoy stále stejně jako předtím, takže nikdy nemohlo vzniknout podezření, že na ni přišla. Nazítří nám to paní z Nogaretu, s níž jsme byli, paní ze Saint-Simon i já, v důvěrném přátelství, vyprávěla oběma přesně tak, jak jsem to právě napsal.

Tato hanebná a hrozná příhoda, zvlášť u osoby tohoto postavení a tohoto rodu, zcela odhaluje, do jaké míry a jakými důvěrnými cestami byly obě sestry, zejména tato, přímo spjaty s králem a s paní z Maintenon a co vše si od toho mohly slibovat, zvlášť při zaujetí pro výsady a hodnost lotrinského domu, které paní z Maintenon netajila.

Na Monseigneurově straně byla jejich vláda nad jeho myslí nerušená. Slečna Choinová, v každém ohledu jeho paní z Maintenon, s výjimkou sňatku, jim byla bez výhrad oddána. Nezapomínala, že ačkoli paní z Lislebonne a její dcery vděčily paní princezně de Conti za všechno — za svou obživu, za svůj vstup do Monseigneurova přátelství, za počátek své vážnosti —, neváhaly ji jí obětovat, aniž je k tomu vedla jakákoli nespokojenost, nýbrž jen znalost Monseigneurova vkusu a výhoda, že po odchodu slečny Choinové od dvora budou zprvu samy s ním sdílet důvěrné tajemství toho styku. Byla také příliš dlouho svědkem této Monseigneurovy důvěry a přátelství k oběma sestrám, k nimž chodíval skoro každé ráno strávit ve třech jednu dvě hodiny, než aby s nimi vešla do střetu a nezůstala s nimi důvěrně spojena. A paní Vévodkyně, jejíž vyrovnaná a veselá povaha a vždy dokonalé zdraví z ní stále dělaly královnu zábav a k níž se Monseigneur uchýlil, vypuzen nepohodou, kterou u paní princezny de Conti nejprve příhoda s Choinovou, pak nuda a její náladovost způsobily a jež ho od ní odehnala a omezila na pouhé zdvořilosti — paní Vévodkyně, pravím, která neměla ani náladovost, ani žárlivost a jíž tento Monseigneurův zvyk a důvěrnost docházet k ní nebyly lhostejné pro přítomnost, vůči výbuchům a výpadům pana Vévody, a dokonce i pana Prince, a ještě méně pro budoucnost, se dobře střežila, aby tyto tři osoby, nejdůvěrnější a nejstarší přítelkyně Monseigneura, nějak popudila.

Všechny čtyři byly tedy, co se týče tohoto prince i mnoha jiných společných věcí, v dorozumění, které nikdy v ničem neochladlo; pomáhaly si navzájem ve všem v dokonalé shodě, připraveny po králově smrti, kdyby ho Monseigneur přežil, jedna druhou vytlačit, aby zůstaly paními bez závislosti na komkoli, ale zatím spojeny do krajnosti a držíce pod svým společným jhem těch několik mužů, u nichž Monseigneurova náklonnost nebo jejich vlastní obratnost u něho mohla mít nějaké důsledky.

Druhou osobou, z jejíchž poučení slečna z Lislebonne a paní z Espinoy čerpaly velkou pomoc, byla obratná paní ze Soubise. Byla sestrou kněžny z Espinoy¹⁵, tchyně paní z Espinoy, a byla s ní v co nejužším svazku; měla víc ducha, než se zdálo, ducha podpořeného vším, co dává umění pletich, intrik a krásy, zbystřeného potřebami ctižádosti nanejvýš rozsáhlé a nanejvýš skryté a podpořeného vším, co je v politice, falešnosti a úskočnosti nejhlubšího. Její půvaby ji zasvětily do nejdůvěrnější znalosti králova nitra a v té ji bez ustání udržoval styk, který se mezi nimi zachoval a z něhož dokázala vytěžit tolik užitku. Oddala se králi z ctižádosti, dokud ji zbožnost nezastavila; spokojená s přízní, jakmile ji tato zbožnost zapudila, dokázala krále uvést do pohodlí a posloužit si právě touto zbožností k udržení svého vlivu, pod záminkou, aby neotevřela oči svému manželovi, který je tak dobrovolně zavíral, tím rozdílem, který by pocítil, i dobou, kdy by k tomu rozdílu došlo.

Dokázala si získat paní z Maintenon a posloužit si i její žárlivostí na náklonnost, kterou k ní král stále choval, tím, že jí nabídla dohodu, do níž nová manželka šťastně vstoupila. Ze strany paní ze Soubise zněla tak, že se s králem nikdy nebude vídat o samotě jinak než kvůli záležitostem, o nichž bude paní z Maintenon vědět; že se i těmto schůzkám mezi čtyřma očima vyhne, kdykoli je budou moci nahradit lístky; že s ním bude mluvit dokonce jen u dveří jeho kabinetu, bude-li mít říci jen krátké slovo; že nebude skoro nikdy jezdit do Marly, aby se vyhnula jakékoli příležitosti; že si vybere nejkratší pobyty a pojede jen tolikrát, kolik bude nutné, aby o tom lidé nemluvili; že nikdy nebude na žádné z králových soukromých zábav, ba ani na dvorních slavnostech, leda když budou tak rozsáhlé, že by bylo nápadné na nich nebýt; konečně, že ač bude často pobývat ve Versailles a ve Fontainebleau, kde ji vyžadují její záležitosti, její rodina a její zvyk, který nebylo radno před očima manžela měnit, nikdy tam nebude hledat setkání s králem, nýbrž se spokojí s tím, že mu jako všechny ostatní dámy bude dost často dvořit při jeho večeři (kde dokonce, ani když se zvedne od stolu, považovala za velmi vhodné, aby s ní král nemluvil, stejně jako neměl ve zvyku mluvit s ostatními). Paní z Maintenon jí ze své strany slíbila službu jistou, věrnou, horlivou a přesnou ve všem, co by si od krále mohla přát pro svou rodinu i pro sebe; a obě si navzájem dostály slovu s nejsvědomitější poctivostí.

Nic také lépe nevyhovovalo jedné i druhé. Paní z Maintenon se zbavovala veškerého neklidu právě prostřednictvím té, která by jí jinak působila neklid neustálý a nemožný k odvrácení, a stálo ji to jen to, že jí bude sloužit ve všech věcech, které nevedly k jeho obnovení a které jí byly ostatně naprosto lhostejné a zcela mimo vše, co si sama mohla přát. Zároveň si dávala příležitost zalíbit se králi, místo aby ho obtěžovala žárlivostí, tím, že se ukazovala jako přítelkyně a sloužila té, která jí k žárlivosti mohla dát podnět a k níž se králova náklonnost, jež nikdy neochabla, obrátila v dobré přátelství a ve vážnost prvního řádu. Paní ze Soubise touto obratností podporovala královu zbožnost a jeho úzkostlivé svědomí, uváděla ho vůči sobě do pohodlí a pěstovala jeho náklonnost v té nové podobě, kterou nabyla a v níž jen sílila; a pokud jde o paní z Maintenon, dobře cítila, že jí dává žetony za hotové peníze, které z toho sama vybírá; že její boj proti ní by byl při tom, kam věci mezi králem a paní z Maintenon dospěly, téměř vždy marný a nakonec jistě zhoubný; kdežto tímto chováním posilovala svůj přímý vliv u krále celým vlivem paní z Maintenon, kterou by jinak měla proti sobě s rozvinutým praporem. Tytéž důvody je přiměly dohodnout se ještě, že se nikdy nebudou vídat bez nutnosti, kterou by nic nemohlo nahradit, a lístky mezi nimi létaly sem a tam stejně jako s králem. Takové bylo pevné postavení paní ze Soubise, kterým dokázala s uměním, když se chopila tak choulostivé příležitosti, jakou byla králova zbožnost a s ní tak nutně spojený rozchod, nahradit postavení velmi riskantní.

Domácí poměry byly vedeny se stejnou moudrostí a obratností. Pan ze Soubise měl ze žárlivosti na svou ženu jen tolik, kolik uznal za užitečné nemít. Byl zrozen, aby byl výtečným správcem domu a velmi dobrým hofmistrem; měl k tomu ještě vlohy obdivuhodného štolby. Být u dvora a nic nevidět — na to měl příliš rozumu, než aby to v očích světa pokládal za proveditelné; rozhodl se tedy jezdit tam zřídka, mluvit s králem jen o své kompanii žandarmů (compagnie des gens d’armes), z níž při uprázdnění šarží a při běžné správě dovedl vytěžit poklady, sloužit dlouho a dobře ve válce a jinak se držet zavřený ve svém pařížském domě, vídat tam málo lidí, celý zabraný do svých záležitostí a do hospodaření, a nechat svou ženu u dvora, aby se starala o velké věci, o milosti a o zaopatření své rodiny. To bylo rozdělení, které mezi nimi trvalo po celý jejich život.

Paní ze Soubise, příliš prozíravá, než aby necítila křehkost postavení, které dobyla její krása, myslela jen na to, jak je upevnit. Pomýšlela, že je podepře lotrinským domem, jakkoli jím byla pohoršena, od chvíle, kdy sňatkem knížete z Espinoy, svého synovce, uviděla možnost spojit se s paní z Lislebonne a jejími dcerami. Paní z Espinoy, její sestra, která jí byla velmi poddána (neboť nebylo v její rodině nikoho panovačnějšího než tato žena, jež byla celou její oporou), její sestra, pravím, která se zprvu, aby prorazila hrou, velmi přimkla ke dvoru Monsieura, si tak dobře naklonila rytíře Lotrinského, že se stala jeho důvěrnou přítelkyní; a pamatuji se, že když jsem si ještě velmi mladý přál uprázdněnou faru poblíž La Ferté, na niž měl rytíř Lotrinský právo jmenovat jako opat Saint-Père-en-Vallée, dostal jsem ji v tu ránu prostřednictvím knížete z Espinoy, s nímž jsem byl tehdy neustále. Paní ze Soubise, která nic nezanedbávala, se snažila tímto způsobem uchytit u rytíře Lotrinského a skrze něho u paní z Lislebonne a jejích dcer. Úplně jiné to bylo, když byl sňatek jejího synovce uzavřen: jejich duch intrik a ctižádosti se shodoval; navzájem znaly své způsoby; cítily, jak si mohou být vzájemně užitečné; postupně se sblížily a brzy se jejich svazek stal důvěrným. Později se ještě utužil příbuzenstvím a společnými zájmy; trval po celý jejich život a přešel na děti paní ze Soubise, které se v její škole staly velkými mistry a od nichž obě sestry později vybraly s úroky to, co do toho zprvu vložily ze své strany.