Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Přílohy vydavatele (edice 1856)

Následující přílohy připojil ke svazku vydavatel edice z roku 1856, historik Adolphe Chéruel. Odkazy na stránky francouzského vydání jsme nahradili odkazy na kapitoly tohoto překladu.

I. Historie a odsouzení B. de Fargues

(K Tomu 5, kap. 4.)

Saint-Simon vypráví, jak byl Fargues zatčen ve svém domě v Coursonu soudními zřízenci parlamentu (parlement)¹ a na rozkaz prvního prezidenta Lamoignona dopraven do Paříže, odsouzen k smrti a popraven. Dodává, že první prezident, který řízení vedl, se obohatil konfiskací části Farguesova majetku. Toto vyprávění, které obviňuje památku Guillauma de Lamoignon, obsahuje několik omylů; a aniž bychom se pouštěli do důkladného rozboru, postačí postavit proti Saint-Simonovi, či spíše proti Lauzunovi, autoritu současníka, nestranného svědka, který B. de Fargues dobře znal a který podává nejpřesnější podrobnosti o jeho odsouzení a popravě.

Připomeňme nejprve, že událost, o niž jde, se odehrála počátkem roku 1665, dlouho před Saint-Simonovým narozením. Tento spisovatel uvádí jako jediný pramen vévodu z Lauzunu, muže proslulého svými intrikami, ješitností, oslnivým vzestupem i pádem. Je hned vidět, jakou důvěru takové svědectví zaslouží. Když proto roku 1781 La Place² otiskl v prvním svazku svých Pièces intéressantes et peu connues pour servir à l’histoire (Zajímavé a málo známé písemnosti k dějinám) vyprávění o zatčení a smrti B. de Fargues, převzaté doslovně z dosud nevydaných Saint-Simonových Pamětí, rod Lamoignonů se ohradil a předložil listiny, které prokazovaly, že Fargues nebyl odsouzen pařížským parlamentem, nýbrž intendantem v Amiens a dalšími komisaři, které tím pověřil král, a že první prezident získal panství Courson teprve roku 1668, a to jako pán Bâvillu, k němuž Courson lenně náležel.

K tomuto vyvrácení připojíme ještě to, které vyplývá z vyprávění Oliviera d’Ormesson,³ jenž psal svůj Deník právě v době, kdy byl B. de Fargues zatčen a popraven.

„V neděli 29. března 1665 jsem dostal dopisy o odsouzení Farguese a o tom, že byl v pátek v pět hodin odpoledne oběšen v Abbeville. Tento neobyčejný konec mě nutí říci, že Fargues byl nízkého původu, rodem z Figeacu v Languedocu; že se oženil se sestrou pana z La Rivière, synovce pana z Bellebrune, a byl majorem v Hesdinu, jehož guvernérem byl pan z Bellebrune; a že když v lednu 1658 pan z Bellebrune zemřel, pojal úmysl zmocnit se této pevnosti. Přijel do Paříže a nabídl panu z Palaiseau, zeti pana z Bellebrune, že mu pomůže guvernérství udržet, a vyžádal si od něho jména jeho přátel v pevnosti, která mu pan z Palaiseau dal; a zároveň nabídl peníze a své služby panu hraběti z Moretu, jemuž bylo toto guvernérství uděleno. Když však byl přijat velmi chladně, odjel napřed s tím, že mu tam všechno připraví; a jakmile byl v pevnosti, zmocnil se jí, vyhnal všechny přátele pana z Palaiseau a pana z Moretu a napsal panu maršálovi z Hocquincourtu,⁴ že mu pevnost vydá. Pan z Hocquincourtu se tam uchýlil se svým plukem, který stál na hranicích; a vzpomínám si, že když jsem byl v Pikardii,⁵ přijel ode dvora podplukovník tohoto pluku, přivezl mi rozkazy a dával najevo, že chce sloužit dvoru proti maršálovi; a přesto, jakmile se připojil ke svému pluku, svedl jej a odtáhl s ním do Hesdinu.

Když byl Hesdin mírem⁶ vrácen králi, převzal jsem jej a dal do něho vstoupit pluku Picardie. Mluvil jsem s Farguesem o celém jeho počínání. Řekl mi, že jakmile vstoupil do Hesdinu, psal na čtyři místa, aby vyjednával: ke dvoru, prostřednictvím Carliera, úředníka pana Le Telliera, který tam dvakrát zajel, a nakonec prostřednictvím své ženy, která té příležitosti využila, aby odjela do Hesdinu a připojila se k manželovi; maršálovi z Hocquincourtu, který se neopomenul do Hesdinu vrhnout, ale Fargues se proti němu zajistil tak dobře, že maršál nikdy nebyl pánem pevnosti, a nikdy mu nedovolil, aby tam měl převahu ani aby s někým mluvil o samotě; [konečně vyjednával] s panem Princem a se Španěly, od nichž dostal vojsko, které nechal tábořit na předměstí Saint-Leu, aniž kdy strpěl, aby dva důstojníci tohoto vojska vstoupili do města spolu.

Král v dubnu 1658, když táhl s armádou k obležení Dunkerque, předstíral, že chce oblehnout Hesdin, a ta zpráva se šířila. Táhl na dohled pevnosti v domnění, že jeho přítomnost vyvolá v pevnosti nějaké pozdvižení; ale Fargues mi řekl, že věděl, že obléhán nebude, a usoudil, že se musí bránit jen vzpouře; že shromáždil celou posádku a řekl jí, že král přichází je oblehnout, že on sám je odhodlán se bránit a že dává volnost odejít těm, kdo by chtěli; že mu všichni přísahali, že s ním zemřou, a že využil této nálady, rozmístil tyto vojáky do vnějších opevnění a sám zůstal v pevnosti, neboť se obával jen nenadálého přepadu a toho, že bude zavražděn; že pan maršál z Hocquincourtu podnikl s jízdou šarvátku a že on sám od té doby nemyslel na nic jiného než na svá opevnění a na udržování pořádku a kázně v pevnosti; že La Rivière a on bydleli v oddělených pokojích na obou koncích společného sálu, v němž stála stráž ozbrojená partyzánami; že jeden nikdy nespal, aniž by druhý bděl; že nikdy nechodili spolu na totéž místo; a když mi konečně Fargues vyložil své počínání a ukázal mi své sklady, zdál se mi mužem rozvážným a velmi pořádným, a každý uznává, že svou vzpouru udržel s velkou obratností, ač neměl ani původ, ani postavení, ani úřad, ani vážnost, které by ho vyzdvihovaly a o něž by se mohl opřít.

Říká se, že během procesu často prohlašoval, že se dopustil jediné chyby, totiž že se dal chytit. Po rozsudku přiznal, že udržoval styky se Saint-Aulnaysem a naléhal na něho, aby odešel do Španělska.

Rozsudek zní na krádež, zpronevěru veřejných peněz, padělky a machinace s komisním chlebem⁷ atd. Každý si při té příležitosti oživil staré historky o tom, jak věšel pan Machault, a říká, že tento nebude tak slavného jména nehoden.“

Fargues skutečně odsoudil pikardský intendant Machault. Byl jmenován výslovně k této popravě, kterou na sebe nechtěl vzít jeho předchůdce Courtin. „Záležitost Farguese,“ píše Olivier d’Ormesson, který měl tyto podrobnosti od Turenna,⁸ „je příčinou této změny;⁹ neboť pan Machault jede, aby ho soudil s konečnou platností, a pan Courtin to odmítl.“

Olivier d’Ormesson poté, co připomněl, že Fargues byl oběšen v Abbeville v pátek 27. března, pokračuje takto: „Poznamenávalo se, že když ho přivedli do Hesdinu, dali ho do vězení, do týchž želez a na totéž místo, kde on sám držel ve vězení jistého Philippe-Marie, důstojníka, který proti němu za jeho vzpoury chtěl vzbouřit posádku; a že voják, kterého kdysi donutil dělat kata a oběsit jednoho člověka, se stal katem jeho a oběsil ho. Všichni se také shodovali, že vyslechl čtení svého rozsudku s velkou pevností; že třikrát políbil zem a děkoval Bohu; že také třikrát políbil svou šibenici a že zemřel statečně a velmi křesťansky.“

Z těchto tak přesných podrobností, zapsaných přímo v době událostí nestranným a dobře zpraveným svědkem, vyplývá, že první prezident Lamoignon neměl s procesem a odsouzením B. de Fargues nic společného.

II. Odpor šlechty proti poctám přiznaným některým rodům

(K Tomu 5, kap. 8.)

Saint-Simon ve svých Pamětech často mluví o snahách šlechtických rodů získat zvláštní výsady — taburetku u dvora, vjezd v kočáře do královských zámků, čemuž se tehdy říkalo pocty Louvru (honneurs du Louvre), postavení cizích knížat atd. Tyto snahy povznést se nad obyčejnou šlechtu vyvolaly velmi prudký odpor, zvláště v říjnu 1649. Saint-Simon o tom mluví. Shrneme zde několik míst z nevydaného deníku Dubuissona-Aubenaye,¹⁰ který přesně zaznamenává všechny podrobnosti této malé dvorské revoluce. Dubuisson-Aubenay, jenž byl ve službách státního sekretáře Duplessis-Guénégauda, je jakýmsi Dangeauem Frondy: podrobně líčí kliky, které zmítaly dvorem v letech 1648 až 1653; mluví také o odporu, který v téže době kladli vévodové a pairové nárokům některých rodů, jež si osobovaly postavení cizích knížat.

„V pondělí 4. října (1649), když byla královna v kruhu, předložil jí maršál z L’Hôpital spis neboli žádost veškeré dvorské šlechty, která se staví proti taburetkám; od jejich vymáhání byli páni z Miossensu¹¹ a z Marsillacu¹² ochotni upustit, ale knížata, která věc podporovala, chtěla, aby byla dovedena do konce. Nakonec věc úplně ztroskotala, nebo byla odložena na jindy. Hrabata z Montrésoru¹³ a z Béthune,¹⁴ kteří dosud nepromluvili, se tu ukázali a první z nich promluvil ke královně způsobem dlouho předem promyšleným. Byl připraven oběžník guvernérům a velmožům všech provincií, nachystaný k podpisu a k odeslání jménem odpůrců, který byl sepsán na shromáždění u markýze ze Sourdis.

Vévodové a pairové se scházejí u vévody z Uzès a knížata jiná než knížata krve u pana z Chevreuse.¹⁵

V úterý ráno 5. října opět shromáždění odpůrčí šlechty, které se říká antitaburetkáři, u markýze ze Sourdis, v jeho nepřítomnosti a za přítomnosti jeho syna, markýze z Alluye.

Ve čtvrtek 7. se šlechta, která se staví proti taburetkám, opět schází u markýze z Alluye v paláci Sourdis.

Odpor vévodů a pairů proti knížecímu postavení domu Bouillonů z rodu La Tour trvá, stejně jako stížnost maršálů Francie na vikomta z Turenne, že dal ze svého kočáru odstranit maršálské hole.¹⁶“

Dubuisson-Aubenay uvádí, že shromáždění šlechty pokračovala v pátek 8. a v sobotu 9., aniž zachází do podrobností, a obšírněji mluví o tom, které se konalo 11. října:

„Byl veliký povyk. Markýz z Alluye, syn nepřítomného markýze ze Sourdis d’Escoubleau, chtěl ze svého domu vykázat Besançony¹⁷ s tím, že nejsou šlechtici. Ti mu pohrozili výpraskem holí. Pan z Amboise, dříve guvernér v Trinu¹⁸ v Piemontu a potom za obležení Paříže v Lagny-sur-Marne, byl napomenut, aby odešel, ačkoli jeho otec byl dvorním referendářem a on má erb starého rodu Amboise, totiž štít šestkrát kůlovaný (de six pals)¹⁹ zlatě a červeně; učinil tak klidně. Princ de Condé²⁰ zprvu prosil některé své přátele, aby tam nechodili; nakonec je tam poslal sám. Povyk s Besançony byl už v sobotu.

V neděli odpoledne bylo shromáždění u maršála z L’Hôpital, a také dnes, v pondělí, od osmi hodin do po desáté, kdy bylo doneseno královnino breve, jímž ruší všechny taburetky, vjezdy do Louvru a jiné výsady, udělené komukoli proti obvyklým formám od roku 1643 a za regentství. Chtělo se rokovat o tom, zda se spokojit s tímto breve a zda není třeba královského prohlášení registrovaného v parlamentu, a jedni byli toho mínění, druzí jiného; ale maršál z Estrées,²¹ jeden z předsedajících (neboť předsedají tu maršálové Francie,²² a páni z Maulevrier, z Brèves a z Villarceau slouží jako zapisovatelé), prohlásil, že hodina už minula, odešel a s ním mnoho šlechty. Ostatní zůstali rozhněváni a říkali, že chtějí rokovat a že jim na těch, kdo takto odcházejí, nezáleží. Hrabě z Montrésoru je však uklidnil: řekl, že až dosud nečinili nic než dobré; že tedy nemají končit zmatkem a ukvapeností; že se má počkat do zítřka, až bude shromáždění řádné a úplné, a pak dokončit rokování; tak se stalo a jmenovali ze svého středu dvanáct komisařů, aby věc prozkoumali.

V úterý 12. zasedá shromáždění šlechty naposledy. Bylo přijato breve, jímž se odvolávají breve na taburetky a vjezdy v kočáře do králova sídla, udělená jménem královny hraběnce z Fleix²³ jako vdově z rodu Foix, slečně z Brantes-Luxembourg²⁴ a také panu z Bouillonu²⁵ jako cizímu knížeti. Chtělo se prosadit, aby napříště všechna taková udělení nabývala účinnosti teprve po registraci (enregistrement) králových breve v parlamentu, i když už bude král plnoletý. Většina hlasů však rozhodla opačně. Shromáždění se tak rozešlo, a arcibiskup z Embrunu, kdysi abbé z La Feuillade,²⁶ k němu přišel promluvit jménem svého stavu. Šlechta prý půjde duchovním poděkovat a poděkuje také jak vévodům a pairům, tak knížatům, kteří ji podpořili. Nato hrabě z Miossensu, podporučík královských žandarmů, navrhl, aby se usneslo, že napříště se ve Francii nebudou uznávat jiná knížata než knížata krve a že ostatní budou sníženi na pouhé šlechtické postavení.

Ve středu 13. se koná ještě shromáždění šlechty u maršála z L’Hôpital, kde se šlechta usnesla vyslat deputaci ke královně a k panu kardinálovi, aby jim poděkovala za výše uvedené odvolací breve, a oznámit vévodům a pairům, shromážděným u vévody z Uzès, a cizím knížatům, shromážděným u vévody z Chevreuse, závěr svého shromáždění a vše, co se na něm odehrálo.

Hrabě z Miossensu také šel poděkovat královně za to, že mu slíbila, že za regentství nebude učiněno žádné udělení tohoto druhu, aniž by se na něm podílel, a že mu mezitím a hned teď dává úřad mistra šatny pana vévody z Anjou, jehož se ihned ujal u tohoto malého prince, a navíc dvanáct tisíc livrů služného.“

III. Evokace; registrace; právo remonstrancí

(K Tomu 5, kap. 23.)

Saint-Simon často, zejména v kapitole dvacáté třetí tohoto tomu, mluví o evokacích (évocations), o právu registrace a o právu remonstrancí (droit de remontrances). Nebude na škodu vyložit dnešnímu čtenáři přesný smysl těchto výrazů.

Evokace byly akty vyšší moci, která odnímala projednání věci jejím řádným soudcům a svěřovala je jinému soudu. Jednou to byl panovník, jindy vyšší soudy, kdo si rozhodnutí sporu evokoval. Evokace byly často prostředkem, jak někomu nadržet tím, že jeho věc byla přikázána soudu, u něhož měl větší vliv. Proto také proslulé moulinské nařízení (ordonnance de Moulins), vydané roku 1566, stanoví, že evokace může nastat jen na základě královského nařízení kontrasignovaného čtyřmi státními sekretáři. Parlamentům se dovolovalo podávat remonstrance, aby se prozatímně postavily proti výkonu nařízení o evokaci, a strana, v jejíž prospěch byla evokace vyslovena, se musela prozatímně vydat do vězení.

Právo registrace je pozoruhodným příkladem zlořádů, které se vloudí pod rouškou nějakého slova či zvyku a pozvolna se stanou základními zákony státu. Ze zvyku zapisovat královské akty do rejstříků vzešel nárok parlamentu vykonávat nad těmito akty kontrolu, která se někdy projevovala odepřením registrace. Král pak musel přijít do parlamentu osobně, aby soudce donutil zapsat zákon do jejich rejstříků. Je třeba připomenout původ a proměny tohoto nároku parlamentů.

Před vládou svatého Ludvíka není řeč o rejstřících, do nichž by se zapisovala nařízení králů nebo rozsudky soudů. Psaly se na pergamenové listy, které se svinovaly a ukládaly v pokladu listin (trésor des chartes). Na doklad pravosti aktu se neříkalo, že byl registrován či zapsán do rejstříků parlamentu, nýbrž že byl uložen mezi veřejné akty (depositus inter acta publica). Étienne Boileau, pařížský prévôt za vlády svatého Ludvíka, byl první, kdo dal akty své jurisdikce opisovat do rejstříků. Pařížský parlament dal přibližně v téže době pořídit sbírku svých rozsudků, známou pod názvem Olim,²⁷ která byla uveřejněna ve sbírce Documents inédits relatifs à l’histoire de France (Nevydané dokumenty k dějinám Francie). Na počátku 14. století dal týž sbor založit rejstřík královských nařízení, jimiž se měl řídit při svém rozhodování. Nařízení bylo po přečtení před soudním dvorem zapsáno do rejstříků parlamentu. Už roku 1336 nacházíme pod jedním nařízením Filipa z Valois tuto formuli: „Přečteno komorou a registrováno parlamentním soudem v knize královských nařízení.“ (Lecta per cameram, registrata per curiam parliamenti in libro ordinationum regiarum.)

Od tohoto zvyku zapisovat nařízení do svých rejstříků přešel parlament na počátku 15. století k právu podrobovat královská nařízení své kontrole, a dokonce je zamítat. Za nepokojů za vlády Karla VI. tvrdil parlament, který se mezitím stal stálým, že má právo odepřít registraci královského nařízení; tím je stíhal neplatností a ve svých rozsudcích k němu nepřihlížel. Ještě za Ludvíka XI., roku 1462, odmítl pařížský parlament registrovat dar, který král učinil vévodovi z Tancarville; bylo třeba výslovného rozkazu Ludvíka XI., aby ho k tomu donutil. Potom pokaždé, když královská moc narazila v parlamentu na odpor tohoto druhu, překonala jej zvláštním nařízením, a tehdy se při zmínce o registraci připojovala formule: Z nejvýslovnějšího rozkazu krále. Často dokonce, aby zlomili odpor parlamentů, konali v nich králové slavnostní soudní zasedání (lits de justice), na nichž dávali nařízení registrovat ve své přítomnosti.

Právo remonstrancí bylo úzce spjato s právem registrace a pocházelo z téže doby. Než se parlament podrobil králově rozkazu, adresoval mu velmi pokorné remonstrance, v nichž mu vyložil důvody, které ho vedly k odkladu registrace toho či onoho ediktu. Moulinské nařízení sice parlamentu přiznalo právo podávat remonstrance, ale prohlásilo, že nemohou odkládat výkon ediktů. I v těchto mezích se toto výsadní právo parlamentů zdálo Ludvíku XIV. ještě nebezpečné. Svým prohlášením z 24. února 1673 upravil formu, v níž měly být registrovány edikty a královské patenty vydané královskou mocí. Parlament si podržel právo remonstrancí jen u aktů, které se týkaly jednotlivců. Až do konce vlády Ludvíka XIV. tak zůstalo právo remonstrancí v politických věcech pozastaveno; ale prohlášení z 15. září 1715 je parlamentům vrátilo a královský patent z 26. srpna 1718 upravil jeho užívání.