Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola první

Podivně výmluvné slovo, které v hněvu při hře uklouzlo panu Velkému. — Pan a paní du Maine; jejich povaha a chování. — Hrabě z Toulouse; jeho povaha. — Ženská posloupnost ve vévodstvích lotrinském a barském. — Vaudemontovo postavení, rodina, zevnějšek, zdraví, jmění a povaha; jeho nároky a úskoky. — Colmenerova zrada. — Penze 280 000 livrů od Francie a Španělska panu a paní z Vaudemontu hned po příjezdu. — Penze 60 000 livrů od císaře paní Mantovské, která se uchýlí do Švýcarska a potom do kláštera v Pont-à-Mousson. — Poměry panství Commercy. — Vaudemontovi tvrdošíjně odpírán Řád Svatého Ducha. — Příčina tohoto odmítnutí. — Paní z Vaudemontu v Marly, a jak. — Její nároky; její rozpaky; její nespokojenost; její povaha. — Její rychlé zmizení ze scény. — Vaudemontovy úskoky a obratné podniky zmařeny; jeho chování; jeho prostředky. — Proč jsem se o těchto pokusech rozepsal. — Vaudemontova poddajnost. — Commercy jako svrchované panství a Vic princi z Vaudemontu, s návratem na lotrinského vévodu. — Pan Lotrinský dává princi z Vaudemontu přednost hned po svých dětech, před celým lotrinským domem. — Obojí zůstává Vaudemontovi ve Francii k ničemu. — Vaudemont se konečně vzdává svých chimér a zůstává s lotrinským domem nenávratně rozkmotřen. — Princ Camille se v Lotrinsku necítí dobře. — Pohoršení nad Vaudemontovým skvělým postavením ve Francii. — Další zrady Vaudemontovy a jeho neteří. — Tajná opatření pana Lotrinského. — Krátká úvaha.

Takové tedy byly tyto svazky a jejich mocné opory, když pan z Vaudemontu přijel do Francie; jeho neteře mu z nich nic nezatajily a zasvětily ho do nich, jakmile jen mohly. S panem z Vendôme je pojily velmi úzké vztahy. Už jinde jsme viděli, že princ de Conti a on se dělili o přízeň Monseigneura a o nejdůvěrnější místo v jeho společnosti. Slečna Choinová vynaložila dost úsilí, aby mezi nimi udržela přinejmenším rovnováhu. Její dvě přítelkyně, které kvůli ní — či spíš kvůli prospěchu, který v tom našly — opustily princeznu de Conti, ač zachovávaly zdání, dokud to šlo, a vždy natolik, aby se s ní nerozkmotřily, byly už tím samým strhávány k panu z Vendôme. Ostatně lotrinská krev, leda z donucení, nikdy nebyla s to bourbonskou krev milovat, natož k ní přilnout.

To mi připomíná jednu hrubost, která uklouzla panu Velkému a která právě proto odhaluje dno jeho duše. Hrál v salonu v Marly s Monseigneurem lansquenet; hrál velmi vysoko a prohry snášel velmi zle. Nevím, při jaké příležitosti ke gratulaci přišla do Marly ze svého kláštera — neboť v něm tehdy ještě byla — paní velkovévodkyně [toskánská]¹, kam se měla vrátit až po večeři s králem. Náhoda chtěla, že sázela proti panu Velkému a zasadila mu coupe-gorge. On okamžitě udeřil pěstí do stolu, sklonil se nad něj a nahlas vykřikl: „Ten prokletý rod, bude nám vždycky ke zkáze?“ Velkovévodkyně se začervenala, usmála se a mlčela. Monseigneur i všichni, muži i ženy, kdo seděli u stolu a stáli kolem, to jasně slyšeli. Velký štolba zvedl nos od stolu a rozhlédl se po celé společnosti, pořád ještě funě vztekem. Nikdo neřekl ani slovo, ale potom si to šeptem do ucha nikdo neodpustil. Nevím, zda se to král dozvěděl; jisté však je, že z toho nic dalšího nebylo a že s ním nejednal o nic hůř.

Princ de Conti navíc oběma sestrám nepřinášel nic než paní Vévodkyni, kterou si ostatně byly jisty; Vendôme jim dával příležitost získat pana du Maine, a pro ně nebylo nic příliš. Navázaly tedy s Vendômem co nejužší styky, jak jen mohly, a v tomto duchu naléhavě doporučily svému drahému strýčkovi — neboť tak mu říkaly a tak o něm vždycky mluvily —, aby nic neopomněl a Vendôma, až pojede do Itálie, si natolik naklonil, aby se odtamtud vrátil jako jeho přítel, s nímž mohou počítat. Drahý strýček si z lekce dobře vzal ponaučení a uspěl tak, že po Vendômově návratu i kdykoli potom už neměly v tomto ohledu co si přát a že se Vendôme, ony a Vaudemont, s panem du Maine jako čtvrtým, spojili co nejúžeji — ten poslední ovšem, jak měl ve zvyku, co nejtajněji.

Pan du Maine cítil, že ho Monseigneur nemá rád; nebylo lepší cesty, jak se mu pozvolna přiblížit, než přes jeho nejdůvěrnější přítelkyně; sám Vendôme by nestačil. Král stárl a Monseigneur se blížil k trůnu; pan du Maine se toho třásl. Měl ducha — neřeknu jako anděl, ale jako ďábel, jemuž se tolik podobal zlomyslností, černotou, zvráceností duše, škodami všem a službami nikomu, hlubokými úskoky, nejpyšnější nadutostí, vybroušenou falší, nesčetnými lstmi, bezmeznou přetvářkou, a vedle toho i půvabem, uměním bavit, rozptýlit a okouzlit, když se chtěl zalíbit; byl to dokonalý zbabělec srdcem i duchem, a právě proto zbabělec nejnebezpečnější a nejschopnější — jen když to bylo pod zemí — uchýlit se k nejkrutějším krajnostem, aby odvrátil, čeho se podle svého soudu musel obávat, a uchýlit se také ke všem úlisnostem a k nejplazivějším podlostem, na nichž ďábel nic netratil.

Navíc ho poháněla žena stejného ražení, jejíž duch — a i ona ho měla nesmírně — se dokonale zkazil a zvrhl četbou románů a divadelních her, jejichž vášním se oddávala tak, že léta trávila tím, že se je učila nazpaměť a sama je veřejně hrála. Měla odvahy až příliš; byla podnikavá, odvážná, zuřivá, znala jen okamžitou vášeň a všechno jí podřizovala; rozhořčovala se nad opatrností a rozvahou svého manžela, které nazývala ubohou slabostí, vyčítala mu čest, kterou mu prokázala tím, že si ho vzala, a učinila ho před sebou malým a povolným, když s ním jednala jako s černým otrokem a ruinovala ho do základů, aniž se odvážil pronést slovo; on od ní snášel všechno ze strachu, který z ní měl, a z hrůzy, aby se jí hlava nepomátla docela. Ačkoli jí leccos tajil, její moc nad ním byla neuvěřitelná a hnala ho kupředu ranami hole.

S hrabětem z Toulouse žádná shoda; byl to člověk velmi omezený, ale sama čest, ctnost, přímost, pravdivost, ba i spravedlnost, s vlídností tak laskavou, jak jen to dovolovala přirozená chladnost — ovšem ledová; měl statečnost a chuť konat, ale poctivými cestami, a přímý a správný úsudek mu ve věcech docela obyčejných nahrazoval ducha; jinak se velmi pilně zabýval svým válečným i obchodním loďstvem a výborně mu rozuměl. Muž takové povahy nebyl s to žít v důvěrném styku se svým bratrem a švagrovou. Pan du Maine viděl, že je milován a vážen, protože si to zasluhoval, a záviděl mu to. Hrabě z Toulouse, moudrý, mlčenlivý a uměřený, to cítil, ale nedával nic znát. Nemohl vystát bláznovství své švagrové. Ona to viděla naplno, zuřila nad tím, sama ho zase nemohla vystát a oba bratry od sebe ještě víc vzdalovala.

Hrabě byl v dobrých vztazích s Monseigneurem i s vévodou a vévodkyní z Bourgogne, k nimž se vždycky choval s velkým ohledem a úctou. Před králem byl ostýchavý; krále mnohem víc bavil pan du Maine, Benjamin paní z Maintenon, své bývalé vychovatelky, jíž obětoval paní z Montespan — a obě mu to nikdy nezapomněly. Dokázal krále přesvědčit, že přes velký důvtip, který mu nebylo možno upřít, je bez jakýchkoli záměrů a bez nejmenší ctižádosti, že je to podivín zahloubaný do lenosti, samoty a studia a ten největší naivka na světě ve všem. Trávil proto život v ústraní svého kabinetu, jedl sám, prchal před společností, na hon jezdil sám a z tohoto plachého života si dělal u krále skutečnou zásluhu; krále vídal denně ve všech jeho soukromých hodinách. A konečně, nejvýš pokrytecký, chodil o všech svátcích a nedělích s okázalostí na velkou mši, na nešpory i na požehnání. Byl srdcem, duší a věštírnou paní z Maintenon, s níž dělal, co chtěl, a jež myslela jen na to, co by mu mohlo být nejmilejší a nejvýhodnější, ať to bylo na úkor čehokoli.

To je pěkná odbočka; ale v dalším se ukáže, jak nezbytná je k objasnění a odhalení toho, co budu mít vyprávět. Tyto osobnosti pohnou mnoha věcmi, jimž by bez tohoto klíče nebylo možné porozumět. Podal jsem ho, když se potřeba blížila a když jsem k tomu našel příležitost. Vraťme se nyní k panu z Vaudemontu.

To, co jsem vyložil (tom III, s. 195 a násl.; v tomto vydání Díl I, Tom 3, kapitola desátá) o jeho dvou významných neteřích, je tak vzdáleno od místa, kde jsme, že jsem pokládal za potřebné připomenout je zde znovu, aniž bych se obával jakéhosi opakování, a to kvůli tak důležitým věcem, v nichž je uvidíme vystupovat. Z téhož důvodu pomíjím tutéž obavu i u pana z Vaudemontu, abych zde stručně a jedním pohledem shrnul, co je roztroušeno na příliš mnoha různých místech. Je to nezbytné objasnění, které osvětlí jeho nároky plynoucí z původu i nesmírné milosti, jichž se mu dostalo od francouzského a španělského dvora a jež nevděčil tomu, čím by si je byl zasloužil.

Karel II., obvykle zvaný III., vévoda lotrinský,² tak proslulý tím, že měl tu čest pojmout roku 1558 za manželku druhou dceru Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské, a ještě víc vším, co tato královna uvedla v pohyb, aby po jejích dětech nastoupil na trůn on, na úkor Jindřicha IV., jejího druhého zetě, a celé královské větve Bourbonů, měl z tohoto manželství, nemluvě o dcerách, tři syny. Prvním byl Jindřich, kterého měl tu čest oženit roku 1599 se sestrou Jindřicha IV. — byl rovněž proslulý vším, co podnikl, aby toto manželství zrušil, jak to tak krásně vysvětlují dopisy kardinála d’Ossat³ —, jenž ji roku 1604 ztratil bezdětnou a roku 1606 se znovu oženil s dcerou mantovského vévody Vincenza, odkud jejich potomstvu vzešel nárok na Montferrat. Nastoupil po otci roku 1608 a zemřel roku 1624; zanechal jen dvě dcery, Nicole a Klaudii Františku. Druhým byl Karel, kardinál, biskup metský a štrasburský; a třetím František, hrabě z Vaudemontu, který měl s jednou ze Salmů dva syny, Karla a Františka, a dvě dcery: starší, tak proslulou pod jménem princezny z Phalsbourgu svými intrikami a všemi svými podivnými sňatky, a mladší, kterou si Gaston Orleánský vzal způsobem, jejž každý zná, a která zanechala jen tři dcery: slečnu z Montpensier⁴, paní velkovévodkyni toskánskou a paní z Guise.

Vévodství lotrinské a barské, zcela soustavně dědičná i po přeslici, která už jednou přešla skrze dědičku na rod z Anjou, na dobrého krále Reného,⁵ a skrze jinou dědičku z rodu Anjou se vrátila do lotrinského rodu, připadla právem Nicole, starší dceři vévody Jindřicha; ten, aby je zachoval svému rodu, ji tři roky před svou smrtí provdal za Karla, nejstaršího syna třetího z bratrů, kterému tehdy bylo jednadvacet let a Nicole třináct, a to v přítomnosti hraběte a hraběnky z Vaudemontu, Karlových rodičů; Karel pak roku 1623, tři roky po sňatku, nastoupil po svém tchánovi právem své ženy.⁶ To je ten, který je pod jménem Karel IV. tak proslulý svými věrolomnostmi, z nichž byl utkán celý jeho život a které mu — přes velký důvtip a statečnost — připravily tak nešťastný život a stály ho jeho země a posléze dlouhé vězení ve Španělsku. Protože ani deset let po sňatku neměl děti, uzavřeli sňatek jeho bratra Františka s Klaudií Františkou, sestrou vévodkyně Nicole, aby obě vévodství zajistili svému rodu. Z tohoto druhého manželství vzešel slavný Karel, vévoda lotrinský a barský, švagr císaře Leopolda, který své země nikdy neviděl ani nedržel a který si získal tak velké jméno v čele císařských armád; jeho syn byl ve svých zemích obnoven ryswickým mírem a zanechal z manželství s dcerou Monsieura, bratra Ludvíka XIV., dva syny, z nichž starší, který se stal toskánským velkovévodou,⁷ postoupil navždy vévodství lotrinské a barské koruně a oženil se se starší dcerou Karla VI., posledního císaře a posledního muže rakouského domu.

Karel IV., zamilovaný do Beatrix z Cusance, vdovy po hraběti z Cantecroix, a uchýlený do Bruselu, kde sloužil rakouskému domu, ji dal od císaře povýšit na říšskou kněžnu, nechal si oznámit smrt své ženy, vévodkyně Nicole, nasadil nejhlubší smutek, přijímal v Bruselu všechny kondolence a odtud náhle odjel do Besançonu, kde ho 2. dubna 1637 sluha převlečený za kněze oddal ve svém pokoji s paní z Cantecroix. Podvod byl za několik dní odhalen: vévodkyně Nicole nebyla ani nemocná. Její manžel měl s paní z Cantecroix roku 1639 dceru, z níž se stala paní z Lislebonne, matka slečny z Lislebonne a kněžny z Espinoy, a o deset let později syna, jímž je princ z Vaudemontu. Je třeba poznamenat, že Karel IV. nikdy nenapadl platnost svého manželství s vévodkyní Nicole a že ta zemřela teprve roku 1657, tedy více než sedmnáct let po narození pana z Vaudemontu.⁸ Karel IV., jeho otec, zemřel roku 1675 bez legitimních dětí. František, jeho bratr, zemřel už roku 1670 a Klaudie Františka, Františkova žena a sestra Nicole, už roku 1648, aniž se František znovu oženil. Slavný Karel, který se později stal švagrem císaře Leopolda a velitelem jeho armád, tak právem nastoupil po svém strýci Karlu IV., aniž mu kdy bylo toto právo, jež měl po matce, upíráno. Karel IV. chtěl své levobočky podepřít vlastním rodem. Našel pana z Lislebonne, bratra vévody z Elbeufu, který spojil svůj osud s jeho štěstím a byl ochoten roku 1660 pojmout za manželku jeho nemanželskou dceru, které bylo jednadvacet let; a o devět let později týž vévoda z Elbeufu,⁹ jemuž nezáleželo na synovi z prvního manželství, onom „třasavci“, kterého přiměl postoupit prvorozenské právo dnešnímu vévodovi z Elbeufu, svému synovi z druhého manželství, dal svou dceru z prvního manželství panu z Vaudemontu. Byla po matce sestrou manželky vévody z La Rochefoucauld, který byl u Ludvíka XIV. tak v přízni. Panu z Vaudemontu bylo dvacet let a jeho žena byla stejně stará.

Už jinde jsme viděli, jak dovedl vytěžit ze své postavy, ducha a galantnosti a jak maršál z Villeroy, okouzlený jeho způsoby a tím, jak je ve Francii v módě, pokládal za vybraný tón být jeho přítelem a celý život si na tom zakládal. Vaudemont brzy poznal, že ho jeho roztomilosti zde k ničemu pevnému nedovedou. Odešel do Nizozemí, vstoupil do služeb nepřátel Francie a dvořil se princi oranžskému a ministrům rakouského domu. Odjel do Španělska, kde s podporou mnoha patronů, jež si získal, obdržel doživotní grandezu, aby si zjednal hodnost a pevné postavení, a potom Zlaté rouno, aby se ozdobil. Bylo to roku 1677, v době nejprudší války Francie proti rakouskému domu. Na svém místě jsme viděli, do jaké míry se proti ní rozpoutal, aby se zalíbil, a to v Římě, kam ze Španělska odjel, s takovou drzostí, že král nepohrdl dát najevo, jak se ho dotklo, že se odvážil napadnout jeho osobu, a dal ho z Říma papežovým rozkazem potupně vypovědět. Odešel do Německa, kde si z tohoto dobrodružství dovedl udělat zásluhu u císaře, který ho od té doby stále chránil a učinil ho říšským knížetem, a u prince oranžského, jenž byl s králem osobně v tak zlém poměru. Tomuto se zalíbil svým půvabem, duchem a obratností i společnou nenávistí natolik, že vstoupil do jeho nejdůvěrnější důvěry, kterou poskytoval tak málokomu. Viděli jsme toho doklady při poslední výpravě Ludvíka XIV. do Flander a při jeho náhlém návratu do Versailles roku 1693. Tato náklonnost krále Viléma ho postavila do čela flanderské armády, kde jsme ho viděli tak šťastně uniknout díky panu du Maine, čehož maršál z Villeroy tak obratně využil, aby se zalíbil králi. Nakonec mu ochrana krále Viléma a císaře vynesla od Karla II. generální guvernérství Milánska.

Viděli jsme, s jak nebezpečnou obratností si tam počínal, když se neodvážil nedat tam provolat Filipa V., a jak byla jeho poddajnost zde vynášena, vychvalována a oslavována. Zaslepenost vůči němu trvala díky jeho obratnosti a mocné klice, která ho nesla; a právě jsme viděli, že po smrti svého syna, feldmaršála císařských armád, který sloužil v Itálii, a krocen navíc Vendômem, jehož očí a váhy u krále se obával, si počínal uměřeněji a získal si ho svou úlisností.

Konečně, když byla Itálie ztracena, vytěžil ze zásluhy, že smlouvou zachránil a přivedl zpět dvacet tisíc mužů francouzských a španělských vojsk, kteří zbyli po Médavyho vítězství — a ta smlouva zpečetila hanbu a nesmírnou škodu, že jsme Itálii vydali císaři, ač bylo možné se tam udržet a zabránit tak nepříteli zaútočit na naši hranici a proniknout do Francie.

Když sem přijel, záleželo opět jen na našem dvoře, aby otevřel oči. Colmenero byl ze všech generálů vojsk španělského krále sloužících v Itálii nejdůvěrnějším spojencem pana z Vaudemontu, který ho ve všem povýšil a postavil u pana z Vendôme na takovou nohu, že měl účast na všem. Naši Francouzi silně podezírali jeho věrnost a měli za to, že mají důvody být přesvědčeni, že se nemýlí; ale proti takovým oporám bylo třeba mlčet. Alessandrii vydal, jak jsme svého času viděli, způsobem, který to podezření ještě značně posílil. Pan z Vaudemontu se ho hlasitě zastal; a pan z Vendôme, který se vrátil z Itálie, byl s ním úzce spojen a často se dal oklamat i lidmi méně zběhlými v umění klamu, se ho hlasitě ujal. Nepřesvědčili nikoho z těch, kdo věci viděli zblízka, zato však náš dvůr, zvyklý jim slepě věřit. Překvapení tu tedy bylo velké, když se zde zároveň s Vaudemontovým příjezdem dozvěděli, že princ Evžen z rozkazu arcivévody svěřil guvernérství milánského hradu Colmenerovi, který zároveň přešel k němu a u Císařských si podržel tutéž hodnost, jakou měl v našich armádách. Vaudemont se tomu velice divil, pan z Vendôme rovněž — v Monsu, kde tehdy byl — a cítil se dotčen svým omylem; ale tím to skončilo: ani ho nenapadlo mít Vaudemontovi za zlé, že Colmenera tolik vychvaloval.

Páni z Vendôme a z Vaudemontu prošli týmž sítem;¹⁰ Vendôme na tom nechal skoro celý nos, Vaudemont kosti prstů na nohou i rukou, z nichž zbylo jen beztvaré, nepevné maso, které se celé překládalo jedno přes druhé; na jeho ruce bylo trapné se dívat. Mělo to pro něho i jiné velmi nepříjemné následky, s nimiž si lékaři nevěděli rady. Jeden mastičkář ho v Bruselu vyléčil, nakolik to bylo možné, a uvedl ho do stavu, že se udržel na koni i na nohou. To mu v Itálii sloužilo za záminku, proč se v armádách ukazuje tak málo a tak zřídka sedá na koně. Jinak si ve svém věku zachoval celou svou krásnou postavu, byl velmi vzpřímený, vznešeného vzezření a velmi dobrého zdraví. Uvidíme, že dovedl vytěžit i ze stavu, jehož zdroj je tak hanebný.

Pan z Vaudemontu a jeho neteře se velmi zabývali jeho živobytím a jeho hodností. V Milánu nashromáždil nesmírné částky, a ať tam žil v jakémkoli lesku, mnoho mu z nich zůstalo, o čemž se později nebylo možné nepřesvědčit. Nesmělo se to však dát znát, jednak aby získal hodně, jednak aby neztratil zásluhu muže tak velkolepě zabezpečeného, který se vrací s prázdnou. To se jim nezdálo nejtěžší, a skutečně se jim posloužilo tak dobře, že hned po příjezdu dal král panu z Vaudemontu penzi devadesát tisíc livrů a napsal také španělskému králi, aby mu doporučil jeho zájmy. U paní des Ursins byli v ještě lepších rukou; ta navzdory neutěšenému stavu španělských financí a záležitostí, kde se všeho nedostávalo, jak jsme viděli v souvislosti s následky bitvy u Almanzy, chtěla paní z Maintenon ukázat, co u ní zmůže, a dala panu i paní z Vaudemontu přiznat penzi sto devadesát tisíc livrů. Králi se poklonil 10. května; a 15. června už byla odpověď ze Španělska tady. Dalo by se myslet, že dvě stě osmdesát tisíc livrů ročního důchodu by jim mělo stačit a uspokojit je. Tím to neskončilo, a je třeba to říci hned, abychom se už k penězům nemuseli vracet.

Pan z Vaudemontu dostal od císaře Leopolda patent říšského knížete, který mu změnil titul hraběte z Vaudemontu na titul prince. Viděli jsme jeho styky s Vídní, tak dlouho důvěrné a ještě tak nedávné — jeho jediný syn zemřel v Itálii jako feldmaršál císařských armád a druhý muž lombardské armády. Tytéž styky si otevřeněji a s větší slušností zachoval s oběma lotrinskými vévody, otcem i synem. Když jednal s princem Evženem o návratu našich vojsk, požádal o penzi pro vévodu z Mantovy, kterého císař zcela zbavil jeho zemí, a o jinou pro paní Mantovskou. S první byl tvrdě odmítnut, druhou dostal a princ Evžen svolil, že bude činit dvacet tisíc tolarů. Paní Mantovská hned odjela do Solothurnu vyčkat povolení odebrat se do Lotrinska k sestrám od Navštívení v Pont-à-Mousson, a paní z Vaudemontu, její nevlastní sestra po otci, ji na této cestě doprovázela pod záminkou přátelství a slušnosti, ve skutečnosti však proto, aby zblízka vyjednávala u pana Lotrinského o tom, oč krále přiměli, aby ho pro pana z Vaudemontu požádal; podle toho, jak krátce trvalo vyjednávání, jež pana Lotrinského stálo tolik, a to za nic, se podezíralo, že do toho vstoupil vídeňský dvůr, který u něho zmohl všechno. Ať tak či onak, dámy se v Solothurnu dlouho nezdržely a přejely do Lotrinska; paní Mantovská zůstala v Pont-à-Mousson a paní z Vaudemontu přijela do Paříže do paláce Mayenne.

Karel IV., otec pana z Vaudemontu, mu dal hrabství Vaudemont, po němž nesl jméno otec Karla IV. a které bývalo často apanáží mladších synů lotrinských vévodů, ačkoli to panství není nijak významné. Týž Karel IV. koupil od kardinála z Retz¹¹ panství Commercy, které kardinál zdědil po matce, rozené Cilly,¹² a dal je rovněž panu z Vaudemontu, který v něm nastoupil po kardinálu z Retz; ten si doživotně ponechal jeho užívání a uchýlil se tam po návratu z Itálie, aby splatil své dluhy a v samotě činil pokání za svůj dřívější život. Později lotrinský vévoda Leopold, zeť Monsieura, Commercy od pana z Vaudemontu koupil a ponechal mu jeho výnos, který není velký. Toto panství bylo zcela soustavně lénem metského biskupství. Biskupové je dávali v léno pánům s titulem damoiseaux.¹³ Hrabata Nassau-Saarbrücken, která je dlouho držela, za ně vždy uznávala metské biskupy za své lenní pány a plnila vůči nim své povinnosti; a když si královští úředníci úřadu bailliho ve Vitry činili nároky na soudní pravomoc v několika farnostech tohoto panství, jeho pán a lotrinský vévoda Antonín si roku 1540 vyžádali z komory ve Vic všechny listiny, které prokázaly, že celé Commercy je lénem metského biskupství a ani v ničem nezávisí na králi. Kardinál z Lenoncourtu jako metský biskup přijal roku 1551 všechny lenní povinnosti z něho. Toto panství se však pozvolna stalo jakousi malou suverenitou. Vznikl tam jakýsi soud „velkých dnů“, kde se o sporech rozhodovalo v poslední instanci. V tomto stavu je drželi Cillyové; ale roku 1680 královská komora v Metách¹⁴ uznala, navzdory oněm „velkým dnům“ a navzdory nárokům úřadu bailliho ve Vitry, pod nějž některé farnosti spadaly, že lenní a přímé vrchní právo k celému Commercy náleží metskému biskupovi, a přisoudila mu je. Navzdory tak rozhodujícím překážkám si pan z Vaudemontu umínil dát si od lotrinského vévody udělit suverenitu nad Commercy — on, který to panství navíc tomuto knížeti prodal, a ten mu ponechával výnos —, dát k němu týmž vévodou připojit nová příslušenství, aby zvětšil výnos a rozšířil suverenitu, a učinit krále ochráncem celé věci; a brzy uvidíme, že se mu to podaří, a dokonce víc.

Mezitím velmi myslel na to, jak si zajistit význačnou hodnost. Měl hodnost španělského granda, ale ani zdaleka se s ní nehodlal spokojit. Jako říšský kníže v žádnou nemohl doufat. Hodnost spojená s jeho velkými úřady s nimi pominula, a ta spleť tolika nahromaděných věcí, která oslňovala hlupáky, se mu zdála příliš snadno rozebratelná, než aby si mohl lichotit, že z ní prosadí něco pevného. Uprostřed svého nejskvělejšího a nejvlivnějšího postavení v Itálii se pokusil stát se rytířem řádu; dal to naznačit svými přáteli, nakonec o to sám formálně požádal. Byl odmítnut víc než jednou a důvod se mu netajil, s mnoha výrazy lítosti, že ho nelze překonat. Tím důvodem byl statut Řádu Svatého Ducha, který vylučuje všechny levoboky bez jakékoli jiné výjimky než levobočků králů. Marně naléhal a dráždil pýchu poukazem, že král má moc udělovat dispense; všechno bylo zbytečné. Už v době, kdy byl španělský král v Itálii, k tomu použil Louvilla u Torcyho a u pana z Beauvilliers, který mi to vyprávěl; a později k tomu použil ještě Tessého, maršála z Villeroy a pana z Vendôme. Všechno bylo zbytečné; žádný vliv ani ohled nedokázal od krále vymoci, aby lotrinského levobočka postavil na roveň svým levobočkům v čemkoli. Ačkoli se však odmítnutí týkalo jen tohoto králi tak drahého zájmu, ukazovalo Vaudemontovi, že ho král nikdy nebude brát za nic jiného, než čím byl, totiž za lotrinského levobočka, což — z důvodu právě vysvětleného, který Vaudemont i jeho neteře měli příliš mnoho rozumu, aby jej necítili — bude vždy překážkou všech jeho nároků. To ho patrně také přivedlo na myšlenku oné suverenity nad Commercy a k tomu, aby podnikl ještě víc, jak uvidíme, a zakryl svůj nemanželský původ tak, aby od něj odvrátil králův skrytý důvod.

To všechno však ještě nebylo hotovo, a mezitím bylo třeba být u dvora a ve společnosti. Neodvažoval se tedy riskovat odmítnutí, aby zůstal nedotčen pro dobu, až¹⁵ bude celá jeho věc s Commercy, a ještě víc, uspořádána, a rozhodl se uzurpovat, aniž by dával najevo, že si něco nárokuje, nebo nechával věci v pochybnosti; obratně využívat přemíry vstřícnosti, jíž ho zahrnovalo vše, co bylo u dvora nejvznešenějšího, nejpřednějšího a nejvlivnějšího; zneužít hlouposti většiny lidí a skrývat své výboje za nemohoucnost své osoby, aby si pak to, co by takto potají dobyl a obratně obrátil ve zvyk, nárokoval jako hodnost, kterou už získal.

Dával se tedy nosit v nosítkách přes malé salony až ke dveřím velkého, což velmi zřídka činily i královy dcery, a stál jen před králem. Vyhýbal se chození k Monseigneurovi a k monseigneurům, jeho synům, pod záminkou svých nohou, leda aby se jim po příjezdu poklonil; a stejně tak k vévodkyni z Bourgogne a k Madame. U ostatních si sedal na první sedadlo, které tam našel; a v těch komnatách v Marly byly jen taburetky, stejně jako v salonu. Tam se usazoval v koutě; kolem něho se shromažďovala nejskvělejší společnost, sedící i stojící, a on tam udával tón. Monseigneur k němu občas přistoupil; Vaudemont ho obratně přivykl tomu, že před ním nevstává, a hned nato si totéž počínal i vůči vévodkyni z Bourgogne.

Všichni ministři k němu hned přišli; paní z Maintenon navštívil u ní sám, ale opakovalo se to velmi zřídka, a nikdy tam neviděl krále, od něhož neměl téměř žádnou audienci v jeho kabinetu. Nic nebylo tak skvělé jako tento pobyt a král se jím neustále zabýval. Dal mu přidělit kočár při všech svých honech. Jedna z jeho neteří jezdila s ním. Bylo docela zábavné vidět je oba jet za kočárem krále, který v něm seděl sám s vévodkyní z Bourgogne, a tvořit tak dvě dvojice mezi čtyřma očima, bez jiného kočáru než kočáru kapitána tělesné gardy, neboť Madame tehdy ještě jezdila na koni. Tento pobyt v Marly, kam přijel a kvůli čemuž si to přesně vyměřil, uplynul takto: všechnu pozornost obracel na sebe, byl tam jedinou hlavní osobou a zjišťoval, s kým může počítat.

Potom svůj čas rozděloval méně do Versailles než do Paříže. Versailles bylo veřejnější, méně semknuté, méně promíchané a tam bylo těžší udržet si onu střední polohu. Moudře usoudil, že když dobře osondoval půdu, je třeba zmizet, aby se probudila chuť a horlivost, a neopotřebovat je zvykem. Po měsíci se rozloučil a odjel do Commercy se sestrou, neteřemi a ženou, která pod záminkou únavy a chatrného zdraví spatřila v Paříži denní světlo jen hrdlem láhve, ve skutečnosti však kvůli rozpakům ze svých nároků, jež nechtěla vystavit nebezpečí, a aby se dřív, než se ukáže u dvora, dozvěděla, na jakou nohu se tam má stavět. Vaudemont si před odjezdem zajistil, a pak ohlásil, účast na příštím pobytu v Marly. Bylo to vyznamenání, které nesměl zanedbat. Na tu cestu stačily tři týdny. Zdraví bylo dobré, když to bylo potřeba, a nohy nikdy nedaly zmeškat nic užitečného. Paní z Lislebonne a paní z Vaudemontu zůstaly v Paříži; strýc a neteře přijeli do Marly. Před jeho odjezdem proběhlo jedno vyjednávání. Paní z Vaudemontu, která ještě nevěděla, jak se zachovat, se chtěla vyhnout versailleskému ceremoniálu a jet rovnou do Marly, jako to udělal její manžel. Králi to připadalo směšné a věc zůstala nerozhodnuta. Po návratu pana z Vaudemontu naléhal tak úspěšně, že z toho vzešlo ještě větší vyznamenání, protože se králi zdálo menší než přijmout rovnou v Marly ženu, kterou nikdy neviděl a která se kroutila v nárocích. Vaudemont a neteře přijeli do Marly v sobotu.

V neděli paní z Maintenon dosáhla královu souhlasu, aby ji paní z Vaudemontu ve středu, kdy ona pojede do Saint-Cyru — jezdila tam z Marly téměř každý den —, přijela navštívit z Paříže, a aby jí pak, aniž by paní z Vaudemontu o Marly mluvila, ona sama navrhla, že ji tam vezme. Král svolil, pak si to rozmyslel a nakonec to povolil, a co bylo stanoveno na středu, uskutečnilo se teprve v pátek. Když král večer vešel k paní z Maintenon, našel tam paní z Vaudemontu, která s ní právě přijela. Přijetí bylo vlídné, ale krátké; k večeři nezasedla, protože byl postní den. Nazítří byla představena vévodkyni z Bourgogne, právě když se chystala na mši, na okamžik navštívila Monseigneura a monseigneura vévodu z Bourgogne v jejich komnatách a pak princezny, velmi prostě, ale velmi krátce. Odpoledne šla s králem a téměř všemi dámami podívat se na ruletu, kam chodila vévodkyně z Bourgogne, a potom na velké občerstvení v zahradě. Paní z Vaudemontu nebyla zdaleka tak oslavována jako její manžel. Zůstala v Marly tři dny a v úterý odjela do Paříže. O sedm či osm dní později se vrátila do Marly na několik dní a pak spěchala zpět do Commercy, nespokojená, že tam nedokázala nic uzurpovat v hodnosti a přednostech.

Byla to osoba celá zaujatá svou velikostí, svými přeludy a svým pádem z milánského guvernérství; zaujatá byla i svým zdravím, ve skutečnosti však mnohem méně, než kolik jí sloužilo za obouvák či zástěrku; celá škrobená, celá strojená, celá rozpačitá, s duchem málo přirozeným, s okázalou zbožností plnou vnějškovosti a způsobů; zkrátka nic milého, nic společenského, nic přirozeného; vysoká, vzpřímená, s výrazem, který chtěl budit úctu a přitom být vlídný, ale byl přísný a silně tíhl ke kyselosladkému. Nikdo si s ní neporozuměl, ona si neporozuměla s ničím ani s nikým; byla ráda, že mohla pobyt zkrátit a odjet, a nikdo neměl chuť ji zdržovat.

Její manžel, poddajný, podlízavý, obdivující s nejnižšími lichotkami a zdánlivě se přizpůsobující všemu, pokračoval v Marly ve své hře. V salonu byly tři židle s opěradlem, které tam časem přibyly jedna po druhé, potažené stejnou látkou jako taburetky. Monseigneur, který dal udělat první, na ní hrával; v jeho nepřítomnosti na ni usedala vévodkyně z Bourgogne, potom na další, kterou pro ni dali udělat kvůli jejím těhotenstvím. Paní Vévodkyně se odvážila požádat Monseigneura o svolení dát si podobnou schovat do kouta a hrát na ní za zástěnou. Vaudemont, který si všiml, že všechny tři nejsou téměř nikdy obsazeny zároveň, se zprvu zmocňoval jedné po ránu, mezi královým vstáváním a mší, kdy Monseigneur ani obě princezny nikdy nebyli v salonu. Zasedal na ní ve svém obvyklém koutě jako na soudu, kolem sebe výkvět dvora na taburetkách; a když tím přivykl společnost, která ve Francii schválí všechno, jen když jde o troufalé výboje, dovolil si ji držet i večer během hry. Tak to trvalo dva pobyty; během druhého z nich dal své židli zvýšit nohy, zdánlivě aby se mu sedělo pohodlněji, protože byl vysoký, ve skutečnosti aby si ji přivlastnil a zajistil si tak vyznamenání, jaké neměl nikdo, a to aniž se kryl zástěnou jako paní Vévodkyně. Monseigneur k němu na té židli občas přicházel promluvit, občas i vévodkyně z Bourgogne, když poletovala po salonu: nevstával; nakonec už ani nedělal, že by chtěl vstát; přivykl je tomu.

Po těchto pobytech chtěl jít složit poklonu vévodkyni z Bourgogne v domnění, že když ji v Marly přivykl tomu, že s ní mluví vsedě, je čas činit si nárok sedět i u ní. Byl tak laskav, že se tam spokojil s taburetkou a nenárokoval si víc než vnuci Francie. Vévodkyně du Lude, která se bála každého, oslněná tím, na jak vysokou nohu se postavil, měla tu slabost, že svolila. Bylo to však třeba říci vévodkyni z Bourgogne, které to připadalo velmi nepatřičné a řekla to monseigneurovi vévodovi z Bourgogne. Tento princ to vzal velmi zle. A hle, vévodkyně du Lude v podivných rozpacích. Věc byla domluvena na příští den, ona proti ní nevznesla žádnou námitku — a teď byla zoufalá. Aby ji vyvedl z tísně, monseigneur vévoda z Bourgogne pro tentokrát s taburetkou souhlasil, ale chtěl být přítomen a sám si nesednout. Tak se to také provedlo, k veliké úlevě vévodkyně du Lude, ale k velké nelibosti Vaudemonta, který počítal, že si touto lstí zajistí velmi vysokou hodnost, a viděl se snížen na hodnost beznohého mrzáka, když seděl v přítomnosti stojícího monseigneura vévody z Bourgogne. Aby se to však neopakovalo, pokládal princ za vhodné vypovědět věc králi a vyžádat si jeho rozkazy. Když mu o tom podával zprávu, přišla do vyprávění i židle s opěradlem v Marly a to, že na ní mluví vsedě a bez vstávání s Monseigneurem i s vévodkyní z Bourgogne, a to krále rozhněvalo a postavilo do střehu. Vévodkyni du Lude pořádně vyčinil a zakázal, aby se s panem z Vaudemontu u vévodkyně z Bourgogne zacházelo jinak než se všemi ostatními pány. Vyhuboval Bloinovi pro jeho povolnost ohledně zvýšené a přivlastněné židle s opěradlem a pak se poptal, zda je Vaudemont skutečně španělským grandem. Jakmile se o tom ujistil — a to bylo brzy —, dal mu vzkázat, ať si nečiní nárok na nic nad tuto hodnost a že se velmi diví židli s opěradlem, kterou si vzal v Marly, a tomu, že zůstává sedět před vévodkyní z Bourgogne a před Monseigneurem, i když mu to z laskavosti nařizovali.

Vaudemont vypil ten hořký kalich, aniž dal cokoli znát, a odjel do Commercy. Když se vrátil do Marly, salon žasl, že ho tam vidí na témž místě, ale na taburetce se zvýšenými nohami, a že vstává, jakmile Monseigneur projde, byť jen v jeho dosahu, anebo monseigneurové, jeho synové, a vévodkyně z Bourgogne. Okázale k nim dokonce chodil promluvit ke hře a chvíli tam stál, než se vrátil do svého kouta na taburetku. Usoudil, že je vhodné o nic nežádat a ve všem ustoupit, a živil se zatím nadějí, že se k tomu, co si předsevzal, vrátí s výhodou, až se mu plně zdaří to, co si chystal v Lotrinsku.

Rozepsal jsem se o úskocích a obratných výbojích prince z Vaudemontu, protože jim byl svědkem celý dvůr a často i jejich hloupým spoluviníkem, protože se odehrály před mýma očima, které je pozorně sledovaly; a ještě mnohem víc proto, abych tím, co každý viděl, připomněl, jakým způsobem se ve Francii ustavily hodnosti cizích knížat — bez jiného titulu než umění vyčkat na příhodnou chvíli a obrátit v právo to, co nejprve potají a obratně zaváděli kousek po kousku, a stoupat tak po stupních. Je třeba hned dovyprávět i stupně, po nichž Vaudemont šplhal, abychom celek viděli jedním pohledem a už se k němu nemuseli vracet. Toto vyprávění předběhne svůj čas jen o několik měsíců.

Vaudemont potřeboval celý zbytek tohoto roku, aby dosáhl cíle, který si vytkl, a dosáhl ho začátkem ledna 1708. Celý tento rok 1707 se se svými nároky protloukal, jak mohl. Protože nevyšly, dával najevo, že nechce nikoho urazit, že je španělským grandem; a jako oni si dal všude do znaku vévodský plášť — jeho znak neměl žádné znamení nemanželského původu —, a obratně kličkoval, aniž by se vyjádřil, zda se s touto hodností spokojuje, a dodával, že zahrnut královou dobrotou se snaží jen si ji zasloužit a získat si přízeň a vážnost všech. Od odebrání své židle s opěradlem a dalších zklamání se v Marly jen tu a tam ukázal; hrál nemohoucího víc než kdy jindy, aby nemusel nikam chodit, a zvlášť ne tam, kde se vyžadovala úcta — kromě oné taburetky v salonu v Marly, a kromě toho, že krále vídal stoje chvíli při jeho ranním vstávání (král ho nikdy neposlal, aby se šel posadit, ale mluvil s ním vždy s vyznamenáním) a že ho vídal procházet cestou na mši a z mše a na procházku a z procházky. Často jezdil do Commercy pod záminkou své ženy a svého zařizování v tom kraji, stavění a prosekávání lesa pro hon v kočáře, aby měl o čem s králem mluvit a čím přispět k hovoru; ve skutečnosti však často jezdil do Lunéville a tuto horlivost zakrýval slušností, ač ve skutečnosti sloužila jen jeho záměrům.

Když tam byl na začátku ledna 1708, byl tam náhle lotrinským vévodou se souhlasem krále prohlášen suverénem Commercy a všech příslušenství tohoto panství, aniž byl metský biskup, který nad ním měl přímé vrchní právo a lenní svrchovanost, přizván a měl na tom jakýkoli podíl; po smrti pana z Vaudemontu a jeho ženy mělo panství připadnout zpět lotrinskému vévodovi a jeho nástupcům, lotrinským vévodům, v téže a plné suverenitě. Hned nato se pan z Vaudemontu zřekl přeludných nároků na suverenitu nad Lotrinskem, jimiž se kdysi v Nizozemí pokoušel oslňovat na základě onoho krásného sňatku své matky; a lotrinský vévoda — nevím, ne na jakém základě, ale pod jakou zástěrkou — ho prohlásil za nejstaršího z lotrinského domu po svých dětech a jejich potomstvu, dal mu hodnost hned po svých dětech a jejich dětech a nad vévodou z Elbeufu a všemi princi lotrinského domu. S touto výhodou a touto suverenitou pan z Vaudemontu, tak dobře podepřený ve Francii, už nepochyboval o úspěchu všeho, co si předsevzal, a o tom, že když tam bude nyní bez potíží mít přednost před lotrinským domem, nenarazí už — jak díky tomuto právu, tak díky své suverenitě — na žádnou překážku, aby dosáhl hodnosti co nejvýše vyznamenané. Jakmile měl svou věc v Lotrinsku hotovou, měl tam přednost před princem Camille, synem pana Velkého, který se tam před několika lety usadil s vysokou penzí od pana Lotrinského; a jakmile se takto této hodnosti ujal, přispěchal do Francie, aby tam rychle sklidil její plody dřív, než by se kdo stačil vzpamatovat.

Toto dvojí povýšení, které většina lidí tak málo čekala, udělalo u dvora všechen dojem, jaký si od něho sliboval, s velkým hlukem, a mezi rozumnými lidmi velké překvapení a ještě mnohem víc. Vskutku stačí pohlédnout na to, co bylo právě vyloženo o původu pana z Vaudemontu na jedné straně a o povaze panství Commercy na straně druhé, aby nebylo možné pochopit ani suverenitu, ani první hodnost v lotrinském domě. Také jediný člen tohoto domu způsobil, že ztroskotal v obou bodech.

Velký štolba, rozzuřený a zvyklý všechno na králi vymoci útokem, mu šel vylíčit křivdu, kterou jim pan Lotrinský činí, řekl mu, že o tom všichni právě napsali panu Lotrinskému, a s mnoha výkřiky a mnoha lichotkami o rozdílu mezi králem a lotrinským vévodou dodal, že pevně počítá s tím, že se jeho spravedlnost a jeho autorita nepodřídí novým zákonům, které tento vévoda ráčí vydávat, a že si nikdy nepomyslí, že by z ochoty k panu Lotrinskému a panu z Vaudemontu chtěl jim všem vrazit dýku do srdce. S touto prudkostí, s právem, rozumem a osobní přízní vymohl pan Velký na králi slib, že ani nová suverenita, ani nová hodnost, kterou pan Lotrinský právě dal panu z Vaudemontu, zde nic nezmění na jejich hodnosti ani na jeho postavení. Pan Lotrinský ve své odpovědi princům svého domu pevně trval na tom, co rozhodl. Oni triumfovali, nejvíc pan Velký nad tím, co od krále získal, a pan z Vaudemontu byl hned po příjezdu zastaven na místě. Pan Lotrinský napsal králi, že dal Vaudemontovi první hodnost ve svém domě a přednost před všemi. Král mu odpověděl, že je pánem a může u sebe upravit vše, co se mu zlíbí. Víc mu neřekl, ale zároveň dal Vaudemontovi dobře na srozuměnou, že ani jeho nová hodnost suveréna, ani jeho nová přednost před lotrinským domem nic nezmění u jeho dvora, kde má hodnost španělského granda, jímž je, a že je žádoucí, aby si nepředstavoval, že by tam měl jinou, ani nad ni v čemkoli jakoukoli přednost.

Lze si představit vztek, zlost, hanbu a bolest strýce i neteří nad takovým koncem tolika obratných výmyslů a tolika péče, námahy a pletich, jimiž dospěli k tomu, co se právě uskutečnilo. Ale umění přemohlo přirozenost. Rázem pochopili, že zlo je nenapravitelné; vypili ten kalich jedním douškem a měli dost chladné rozvahy, aby pochopili, že zbývá zachránit už jen přízeň a přední vážnost; že dávat najevo dotčenost, nespokojenost a nároky by znamenalo marně ukazovat vlastní slabost s jistotou, že nejen neuspějí, ale navíc se znelíbí a otevřeně se vydají mnoha nepříjemnostem, jakmile se ústa, která jejich přízeň dosud držela zavřená, odváží otevřít; a že opačným, poddajným chováním získají nekonečnou vděčnost krále, který rád viděl, když se ho poslouchalo bez odmluvy, a vůbec ne, když ho někdo obtěžoval — a tedy přinejmenším zachování téhož lesku a téže vážnosti.

Tentokrát se nemýlili. Pan z Vaudemontu si konečně rázem vyhnal z hlavy všechny přeludy; zároveň se mu zpevnily nohy; krále vídal pilněji a déle v hodinách dvora; jinak [tam] chodil o něco víc. Král, spokojen s chováním, které ho zbavovalo obtěžování, mu zdvojnásobil ohledy a pozornosti, ale takové, které s ohledem na možné nároky nemohly být dvojznačné a které je vždy vylučovaly; a svět žasl, když téměř naráz viděl beznohého mrzáka čile chodit, a to přinejmenším zhruba jako kdokoli jiný, aniž se dával podpírat nebo nosit. Díval jsem se na to s potěšením a nijak jsem se nezdráhal se tomu smát.

To všechno však nemohlo usmířit Lotrinské, kteří se s ním otevřeně rozešli; všichni kromě jeho sestry, jeho neteří a vévodkyně z Elbeufu, jeho tchyně — totiž macechy jeho ženy —, která zůstala neutrální, ho přestali navštěvovat a od té doby ho už nikdy neviděli. Jeho neteře se proto rozkmotřily s nimi všemi a pan Velký nepřestával metat oheň a síru.

Urážka, kterou podle něho utrpěl jeho syn v Lotrinsku tím, že musel snést Vaudemontovu přednost, ho rozčilovala tím víc, že — sám rozkmotřený s panem Lotrinským kvůli povýšenosti, s níž zde rázem zastavil Vaudemontovy nároky a s níž vystoupil proti jeho přednosti před nimi — mu bylo velmi nepříjemné nechat syna na malém dvoře pana Lotrinského, a ještě hořčejší připravit ho o čtyřicet tisíc livrů ročního důchodu, které odtud dostával, kdyby ho povolal zpět, neboť ho za to nechtěl odškodnit. Po mnoha výbuších dosáhla paní z Armagnacu,¹⁶ které na tom, aby se zbavila prince Camille na cizí účet, záleželo mnohem víc než jemu, toho, že zůstal v Lotrinsku, avšak s tou nepříjemností, že musel zmizet pokaždé, když tam přijel Vaudemont, a ten tam zajížděl při všech svých cestách do Commercy, což se stávalo několikrát do roka. Přesto to tak trvalo i nadále; a Camille, který nebyl v Lotrinsku ani milý, ani milovaný, tam byl po zbytek života víc než kdy jindy ve špatném postavení.

Nikdo rozumný a přemýšlivý u dvora nemohl schvalovat pevné a skvělé postavení, jehož se tu Vaudemontovi dostalo peněžitými milostmi a vyznamenáními vážnosti; ale především Španělé a ti, kdo sloužili v jejich vojscích v Itálii, nad tím byli rozhořčeni. Vévoda z Alby méně než kdokoli jiný dokázal pochopit, jak tento občan vesmíru, propuštěnec Holanďanů, důvěrník krále Viléma, chráněnec rakouského domu, po celý život tak oddaný a tak hojně využívaný služebník všech osobních nepřátel krále a Francie, který jim snad posloužil ještě užitečněji od té doby, co ho snaha udržet si velké úřady, jež jim vděčil, přiměla navenek změnit stranu — jak, pravím, mohl tento Próteus tak dokonale okouzlit krále a všechny, kdo k němu měli v jakémkoli ohledu nejbližší přístup. Tento skandál neoklamal vévodu z Alby ani ty, kdo smýšleli jako on.

Vaudemont, zahrnutý milostmi do té míry, jak jsme právě viděli, a s tak zásadním zájmem uchovat vše, čeho právě dosáhl, a udržet si tuto oslnivou vážnost, se přesto nedokázal konečně začít chovat věrně. Úspěch jeho lstí mu dodal důvěry, aby v nich pokračoval; všechno, co viděl a co dostal od našeho dvora, ho s ním nedokázalo usmířit a posloužilo jen k tomu, že jím pohrdal. Utužoval stále víc své staré a důvěrné styky s jeho nepřáteli, a ubytován v Paříži v chrámu nenávisti k Bourbonům, s Lotrinskými tak hodnými Guisů — a sám tak hodný i příliš proslulého opata od Saint-Nicaise, doma Clauda z Guise —, trávili tam život zradami. Barrois, od obnovení lotrinského vévody jeho vyslanec zde, bydlel s nimi. Byl to muž duchaplný, rozhodný a intrikánský, který se všude vtíral a měl umění zjednat si vážnost. Všechno, co mohli vypátrat nejtajnějšího o státních záležitostech — ať už díky důvěře, kterou lidé k Vaudemontovi pojali, nebo díky obratnosti, s níž on, jeho neteře a Barrois dovedli různými cestami zjistit mnoho důležitých věcí —, o tom byli velmi dobře zpraveni; oznamovali to lotrinskému vévodovi, a co bylo příliš důležité, než aby se to svěřilo papíru, se říkalo v Lunéville při jejich krátkých a častých cestách, aniž se ovšem Barrois kdy hnul z Paříže nebo od dvora, jednak aby zůstal v obraze, jednak aby se zdálo, že se do ničeho neplete, a nevzbuzoval svými nepřítomnostmi podezření. Z Lunéville nesli kurýři tyto zprávy do Vídně. Ministr, kterého císař držel u lotrinského vévody, se s nimi účastnil porad, které konali o tom, jak svých objevů využít a jak si počínat, aby v tom co nejlépe uspěli.

O této nebezpečné pletiše jsem se dozvěděl od jednoho duchovního z osnabrücké církve, služebníka biskupa, bratra pana Lotrinského, a správce biskupových záležitostí v Lunéville a v Paříži. Byl to člověk lehkomyslný a neopatrný, který, když měl čas, jezdil trávit několik dní do Beauce, totiž kousek za Étampes, k jednomu Louvillovu sousedovi, svému dobrému příteli. Tam se seznámil s Louvillem; zalíbili se jeden druhému, padli si do noty, a to tak a natolik, že mu ten duchovní vyprávěl, co jsem právě uvedl. Dodal, že pan Lotrinský pod rukou hromadí zásoby obilí a všeho možného a že ve svém malém státě, aniž by to bylo znát, vydržuje velký počet důstojníků, aby byl připraven na první rozkaz postavit vojsko, které bude rázem na nohou, jakmile to okolnosti dovolí. Mezi Doklady, v Torcyho jednáních, uvidíme, jaké byly nároky tohoto lotrinského vévody a s jakou houževnatostí je podporovali všichni spojenci, jakou přetvářku a jaké lsti tento kníže používal, dokud neuviděl naději na úspěch v úpadku, do něhož neštěstí války uvrhla Francii, a do jaké krajnosti a pod jakou odpornou záminkou své požadavky vystupňoval a dal podporovat.

Taková je vděčnost lotrinského domu, tak velkolepě a tak dávno usazeného ve Francii a žijícího na její útraty; taková jsou ta vlčata, která kardinál d’Ossat tak věrně vylíčil ve svých obdivuhodných dopisech; tak malý užitek vytěžili naši králové z proroctví Františka I., který umíraje řekl svému synovi Jindřichovi II., že nepokoří-li rod Guisů, jejž on sám příliš povýšil, svleče ho tento rod do kabátce a jeho děti do košile. Co chybělo k tomu, aby se doslova vyplnilo, a co všechno od té doby nedělali, kdykoli a jakkoli mohli, aniž by naši králové kdy chtěli otevřít oči nad jejich chováním, jejich duchem, jejich srdcem a jejich nejvroucnějším přáním (a to králové, kteří je štědře zahrnovali statky všeho druhu, hodnostmi, úřady, předními guvernérstvími a zaopatřeními všeho druhu)? Není to snad být stižen tím nejpodivuhodnějším zaslepením?