Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola druhá

Proces paní z Lussanu, který mě veřejně rozkmotří s panem Vévodou a paní Vévodkyní. — Kariéra, zásluhy a smrt maršála z Estrées. — Strašné Louvoisovy záměry. — Smrt markýzy z La Vallière. — Smrt paní z Montespan. — Její odchod do ústraní a její chování od té doby. — Její povaha. — Politika Noaillesů. — Pocity zúčastněných osob nad smrtí paní z Montespan. — D’Antinova povaha a chování. — D’Antinova lakota. — Zatají závěť paní z Montespan.

Na jaře toho roku mě potkala záležitost, která v létě nadělala velký rozruch. Ušetřil bych tu čtenáře nudy, jež je od takových podrobností neoddělitelná, kdyby mě k nim nezbytně nenutily její důsledky v běhu mého života, a to pro vliv, který měly na věci mnohem důležitější než moje vlastní.

Abych to mohl vysvětlit, je třeba připomenout, že poslední konetábl z Montmorency¹ se podruhé oženil s jednou z rodu Budos, sestrou markýze z Portes, jenž padl roku 1629 při obléhání Privasu jako rytíř řádu z roku 1619 a viceadmirál, právě když měl být jmenován maršálem Francie a vrchním správcem financí. Tato Budosová měla s konetáblem posledního vévodu z Montmorency, jemuž roku 1632 sťali hlavu, a paní Princeznu,² matku pana Prince, onoho hrdiny, pana prince de Conti a paní z Longueville. Markýz z Portes zanechal se sestrou vévody z Uzès dvě dcery a žádného syna; ty tedy byly sestřenicemi paní Princezny. Můj otec se poprvé oženil s mladší z obou, krásnou a ctnostnou, a o starší nestál pro její ošklivost a nevrlou povahu; byla také velmi zlá a nikdy mu to neodpustila. Z tohoto prvního otcova manželství vzešla (z dětí, které přežily) jen dcera, provdaná za vévodu z Brissacu,³ bratra poslední maršálky z Villeroy; zemřela bezdětná a ustanovila mě svým univerzálním dědicem. Její matka a teta nikdy nevypořádaly své dědické podíly. Starší, velmi panovačná, podporovaná svou matkou, která se znovu provdala za staršího bratra mého otce a neměla s ním děti, sestře ustavičně vyhrožovala nějakou podivnou závětí; a protože se vdávat nehodlala a sestra doufala v její dědictví, vymohla si velmi nespravedlivě do požívání spoustu věcí. Tato první vévodkyně ze Saint-Simon zemřela mladá; slečna z Portes velmi stará, mnoho let po ní.

Sepsala směšnou závěť, v níž odkázala mnohem víc, než měla, a své statky v Languedocu panu princi de Conti, s pošetilou podmínkou, že pečetě, listiny, bandalíry strážců těchto statků a vůbec všechno, kde by byly erby, ponesou v jednom štítě napůl erb Bourbonů a napůl erb Budosů.

Pozůstalost dlouho zůstávala neujatá. Měl jsem na jejím jmění přednostní právo pro své pohledávky; uplatnil jsem je. Byly tak jasné, že se nepřihlásil žádný příbuzný, který by mi je popíral, až si paní z Lussanu usmyslela tvrdit, že to, co žádám jako součást odkazu své sestry, bylo v její osobě majetkem rodovým (propre), nikoli nabytým (acquêt),⁴ a stejně tak v osobě slečny z Portes, a že ani jedna, ani druhá s ním nemohla nakládat jinak než v rozsahu pětiny;⁵ že ostatní čtyři [díly] patří dědicům slečny z Portes, která zemřela dlouho po své sestře i po neteři; a že protože se tito dědicové dědictví zřekli, přihlašuje se za dědičku ona. Ani nás nenapadlo, že by tato žena k tomu nemusela být oprávněna, a mysleli jsme jen na obhajobu svého práva, pokud jde o povahu renty. Soudy byly v té otázce rozdělené a rozhodovaly ji různě, ale to, co jsem hájil já, bylo právem, a nejčastěji také tím, v jehož prospěch se obvykle rozhodovalo.

V tomto stadiu věci navrhl Harlay, který byl tehdy ještě prvním prezidentem a dobře věděl, že se věc projednává ve velkém senátu (grand-chambre), kde viděl, že ji vyhraji, při té příležitosti deklaraci, která by otázku upravila a zajistila všude jednotné rozhodování. Nemohl se ubránit tomu, aby zároveň nenavrhl, že ji má rozhodnout ve prospěch toho, co jsem hájil já; ale protože chtěl, abych spor prohrál, obratně do ní vsunul zvláštní klauzuli, šitou na míru jen mně, která se nikoho jiného nemohla týkat a podle níž byl v případě, o který mezi paní z Lussanu a mnou šlo, můj spor prohraný. To všechno se stalo tak náhle a tak potají, že jsem nemohl být včas varován; všechno už bylo hotovo, když jsem o tom mluvil s kancléřem, který o tom, ač byl mým přítelem, nechtěl ani slyšet, aby to nemusel znovu otevírat a přít se s prvním prezidentem, prohnanějším, než byl on, s nímž bylo všechno domluveno. Ta deklarace se svou zlomyslnou klauzulí byla tedy navržena, sepsána a registrována takřka najednou, a mně pak nezbylo než uznat se poraženým.

Sotva byla deklarace zveřejněna, probudila další příbuzné slečny z Portes, kteří se jejího dědictví nezřekli; ti se přihlásili za dědice a soudní cestou paní z Lussanu odříkali Vergiliovo sic vos non vobis.⁶ Paní z Lussanu to hluboce dopálilo, kvůli cti i kvůli zisku. Viděla, jak jí berou plody jejího úsilí, a navíc byla nucena prokázat příbuzenství, z něhož nutně plynulo i příbuzenství s panem Princem, jímž se vždycky vypínala a chlubila a o němž dobře věděla, že neexistuje. Byla to tedy podivuhodná potupa.

Její manžel byl odjakživa velmi slušný člověk ve službách pana Prince otce i syna; za jeden velmi krásný čin, o němž jsem tu kdesi vyprávěl, se stal rytířem řádu; tehdy však už byl velmi starý a hluchý, nikdo ho už nevídal a všechno nechával na své ženě.

Ta byla velká ženská nevalného původu, za svobodna Raimondová, úlisná, prohnaná, smělá, drzá, podnikavá a pletichářka všeho druhu; z paláce Condé vytěžila všechno, co se dalo, a paní du Maine si naklonila tak dobře, že provdala svou jedinou dceru za vévodu z Albemarlu, druhého levobočka krále Jakuba II., a nehnula se ze Sceaux. Platila za bohatou, a ukázalo se, že nemají nic. Dcera si pod touto ochranou troufla na způsoby princezny krve, k nimž jí vévoda z Berwicku nedal příklad a které také dlouho nevydržely. Brzy ovdověla, bezdětná, a později se znovu provdala za Mahonyho, irského generálporučíka, který se tolik vyznamenal při přepadení a znovudobytí Cremony, kde jsem o něm mluvil. Sňatek byl utajen, aby si podržela své jméno a vévodský rang; žila a nedávno zemřela ve velké bídě a v naprostém zapomnění.

Abych se vrátil k věci: praděd pana z Lussanu se roku 1558 oženil s jednou z rodu Budos, kdežto páni z Disimieu, urození lidé z Dauphiné, byli syny sestry jak oné Budosové, manželky posledního konetábla z Montmorency, tak markýze z Portes, tchána mého otce; byli tedy, stejně jako první vévodkyně ze Saint-Simon, bratranci matky pana Prince, onoho hrdiny. To bylo skutečné a blízké příbuzenství, a ne to Lussanovic. Právě tento krutý zvrat také způsobil všechnu zahořklost sporu. Starší z obou Disimieuů zanechal jen dceru, hraběnku z Verrue, matku hraběte z Verrue, padlého u Höchstädtu, jehož ženu, dceru vévody z Luynes, mu odloudil vévoda savojský, jak jsem vyprávěl jinde, a s níž měl paní z Carignanu a další děti. Mladší Disimieu měl opatství Saint-Aphrodise v Béziers, aniž kdy přijal jakékoli svěcení. Dlouho žil v poměru s dcerou polního mistra jízdy z rodu Saline, urozeně usazeného v Dauphiné přes tři sta let. Měl s ní několik dětí, potom se s ní oženil a děti při obřadu postavil pod svatební závoj, a to veřejně, za přítomnosti obou příbuzenstev, a od té doby spolu vždycky dobře žili. Podle zákonů se tyto děti staly legitimními a až do paní z Lussanu nikoho nenapadlo jim to upírat.

Nejstarší z těchto dětí, vybavený plnými mocemi a vzdáním se nároků paní z Verrue a jejích dětí v jeho prospěch, byl ten, kdo vystoupil proti paní z Lussanu; a protože v Paříži nikoho neznal, obrátil se na nás o ochranu proti kličkám a vlivu té ženy. Napadla ho kvůli jeho původu, uchýlila se k hanebným žalobám pro padělek (inscriptions en faux) a ve velkém senátu spor s ostudou prohrála. Nejvíc ji popudilo, že jí Disimieu upřel příbuzenství. Nebylo vytáčky ani eskamotérského kousku, kterého by nepoužila, aby se rozhodnutí vyhnula a aby neznámý a nepříliš zámožný venkovan ztratil půdu pod nohama — a už to samo prozrazovalo, jak chatrná je její věc. Nakonec však bylo nutné předložit důkazy. Tehdy nedokázala předložit nic než výpisy z matrik zemřelých a pokřtěných a svatební smlouvy, jimiž sice dobře doložila sňatek pradědečka svého manžela, o němž jsem mluvil výše, které však nedokazovaly žádné děti z toho manželství; a protože se ten praděd oženil podruhé a křestní a úmrtní výpisy dětí uváděly výhradně jméno otce, a ne jméno matky, a protože paní z Lussanu nepředložila žádnou jejich svatební smlouvu, vedla tato nápadná okolnost k oprávněnému závěru, že ty děti byly z druhé ženy, a ne z Budosové, čímž padalo jakékoli právo nárokovat cokoli z majetku slečny z Portes i jakékoli příbuzenství s panem Princem. Bez sebe vzteky, a nemajíc jinou možnost než Disimieua udolat, zavalila ho nejkrutějšími kličkami, až podala žalobu pro padělek i proti rozsudku, který proti ní ve velkém senátu získal; a když v tom hanebně neuspěla, obrátila se s návrhem na kasaci na královskou radu.

Až potud šlo všechno jako v obyčejném sporu. Celý dům Condé se na riskantní slovo paní z Lussanu veřejně přimlouval za ni a já proti ní, aniž by to zašlo dál; a právě kvůli tomu, co bude následovat, jsem byl nucen podat toto nudné vyprávění. Věc se projednávala u rady, zatímco paní z Lussanu, aby nevynechala nic podivného, podala zároveň parlamentu requête civile,⁷ s níž byla okamžitě odmítnuta.

Mezitím jsem byl ze všech stran varován, že ta žena proti mně běsní a všude rozhlašuje, že jí ze vzteku nad prohraným sporem posílám na krk syna mnicha a služky, abych ji trápil, a sto jiných drzostí, jimž paní Princezna a paní Vévodkyně ochotně uvěřily, nebo to aspoň předstíraly, a napůl je po ní opakovaly, takže se to začalo hodně rozkřikovat. Usoudil jsem, že u ní nemohu zůstat jen u popírání. Sepsal jsem tedy velmi krátký spis, který jasně vyložil fakta, smyšlenost příbuzenství a hanebné kličky a bez jakýchkoli ohledů vylíčil tu vášnivou a zlou ženskou takovou, jaká byla. Všechno v něm bylo tak jasně dokázáno, že na to nebylo možné nic odpovědět.

Než jsem ho rozšířil, požádal jsem pana Prince o čtvrt hodiny. Vyložil jsem mu fakta, přečetl mu svůj spis a řekl mu, že se proti lžím, které paní z Lussanu ráčí o mně roztrušovat, nemohu ospravedlnit jinak než tím, že dokážu její úskoky a podvody a vynesu je jasně na světlo; dodal jsem, že protože pan a paní z Lussanu mají tu čest být v jeho službách a ve službách paní Princezny, nechtěl jsem spis zveřejnit, aniž bych ho požádal o svolení. Pan Princ přešel paní z Lussanu mlčením a odpověděl mi, že velmi lituje, že si přivodila tak ostrou odpověď; že kdyby věc byla taková, aby se dala urovnat, nabídl by se mi za prostředníka; že když vidí, že to není možné, mohu svůj spis klidně zveřejnit, a že je mi velmi zavázán za zdvořilost, kterou mu tím projevuji. Sám mi jí po celou tu návštěvu prokázal nesmírně mnoho a odešel jsem velmi spokojen.

Několikrát jsem zašel k panu Vévodovi, abych učinil totéž i vůči němu, a když jsem ho nemohl zastihnout ani doma, ani jinde, požádal jsem vévodu z Coislinu,⁸ jeho důvěrného přítele, aby mu to vyřídil a předal mu můj spis. Do Paříže jsem ho zanesl paní Princezně, která mě přijala zdvořile, ale chladně, a omluvila se, že si ho vyslechnout nemůže. Pokládal jsem za správné učinit totéž vůči panu vévodovi du Maine, kvůli tomu, co jsem vyložil o sňatku paní z Albemarlu, a ze stejného důvodu vůči anglické královně; ta mě přijala co nejlaskavěji, a pan du Maine ještě zdvořileji, je-li to vůbec možné, než pan Princ. Pokud jde o paní Vévodkyni, považoval jsem ji za příliš zaujatou, než abych k ní šel; dal jsem jí vyřídit, že je to z ohleduplnosti, a nechal jsem jí spis doručit. Spokojen s těmito opatřeními jsem ho zveřejnil, rozdával jsem ho všem a provázel ho všemi řečmi, které si paní z Lussanu zasloužila. Měl jsem silnou podporu mnoha přátel, kteří přitom důstojně splnili svou povinnost. Rozruch byl tedy veliký.

Pan Vévoda, popichovaný paní Princeznou, a paní Vévodkyně, myslím že d’Antinem, který mi nemohl odpustit, že mi při jmenování velvyslancem v Římě byla dána přednost před ním, ačkoli jsem na tom neměl žádný podíl a nic z toho nebylo, se nedali přesvědčit ani mými důvody, ani mými zdvořilostmi vůči nim, ani příkladem pana Prince, který nikdy neotevřel ústa ani pro, ani proti; dali průchod řečem. Paní Vévodkyně je dokonce chtěla dvakrát rozvířit večer v králově kabinetu a pokaždé ji hned zarazila vévodkyně z Orléans, která se mě zastala, aniž bych ji předem o něco žádal. Jindy, na témž místě, na to zavedla řeč s panem du Maine, s nímž neměla důvod být spokojená, ač si tehdy byli velmi blízcí; a vskutku, on i paní du Maine napodobili mlčení pana Prince. Tato prudkost mě přiměla podniknout kroky u těch svých přátel, kteří mohli dát poučit krále a paní z Maintenon, a také Monseigneura, s nímž si paní Vévodkyně výborně rozuměla.

Mezitím věc postupovala u rady. Paní z Lussanu chtěla na můj spis odpovědět ostře, ne-li pádně. Pan Princ jí to bez mého vědomí zakázal a navíc jí krutě vyčinil. Omezila se tedy na to, že nechala kolovat několik ručně psaných řádek, které, aniž se pouštěly do věci nebo do jakýchkoli faktů, vyjadřovaly uctivými, ale úskočnými slovy údiv a bolest nad tím, že ji tak krutě a tak bezohledně trhá na kusy muž mých zásluh, a to v době (byly Velikonoce), kterou jsem měl ve zvyku každoročně zasvěcovat pobytu v nejsvatějším domě Francie. Myslela tím La Trappe, s čímž jsem se velmi tajil a kde jsem obvykle trávil svaté dny pod záminkou, že jedu do La Ferté na velikonoční dvoutýdenní období, kdy je zcela obvyklé odjíždět na venkov.

Měl jsem důvod podezírat, že pan Vévoda nepohrdl přiložit ruku k těm několika řádkům a že od něho pochází ta směšnost, kterou se mi v nich snažili přišít. Rozhodl jsem se tedy jimi pohrdnout. Spokojil jsem se s prohlášením, že prázdná deklamace, která se neodvažuje do ničeho pustit, není odpovědí na spis, v němž mě jednání paní z Lussanu, a mnohem víc řeči osob, jejichž ochranu si vylstila, přiměly vyložit nepříjemná fakta a vynést na světlo mnoho hanebných věcí, a že člověk musí být naprosto bez odpovědi, aby se musel utíkat k tak ubohým hloupostem. Přesto jsem chtěl zpravit monseigneura vévodu z Bourgogne, který mi ve svém kabinetu poskytl velmi příznivé slyšení a jemuž jsem svůj spis přečetl. Zpravena byla i vévodkyně z Bourgogne a vyjádřila se tak, jak jsem si jen mohl přát.

Konečně spor, protahovaný, jak jen to šlo, skončil u rady. Všichni soudci bez výjimky hlasovali jen s posměšným pokřikem a výkřiky rozhořčení, a co je u rady vzácné, paní z Lussanu si odnesla hanbu náhrady nákladů, pokuty a všech nejurážlivějších příkras.

Ta žena čekala na výsledek u paní Vévodkyně. Chamillartovy dcery byly tehdy smetánkou a nehnuly se od vévodkyně z Bourgogne a od paní Vévodkyně. Moje švagrová tam byla právě v tu chvíli. Kdosi si ji přišel vyžádat: byl to její štolba, kterého poslala čekat ke dveřím rady a který přispěchal, aby jí oznámil rozsudek. Vrátila se poskakujíc a smějíc se, obrátila se k paní Vévodkyni a oznámila jí, co bylo právě rozhodnuto, před paní z Lussanu a celou společností. Paní Vévodkyně se tím tak urazila, že jí odpověděla, že by se klidně obešla bez toho, aby u ní dávala najevo tolik radosti. Vévodkyně z Lorges odvětila, že je nadšená, a s piruetou dodala, že ji znovu navštíví, až bude mít lepší náladu, a přišla mi to vyprávět. Paní Vévodkyně se na ni čtyřiadvacet hodin mračila a sama se s ní první chtěla usmířit.

Ten rozsudek nadělal mnoho hluku, ale paní z Lussanu od jejích kliček neodradil. Podala parlamentu druhou requête civile. Nebudu pokračovat ve vyprávění tak křiklavé a hanebné záležitosti, s níž nikdy nepochodila. Uvedl jsem ji jen proto, abych vysvětlil, co mě rozkmotřilo s panem Vévodou a paní Vévodkyní.

Po tom, co se stalo, jsme nepokládali za nutné prokazovat jednomu či druhé jakékoli další pozornosti a přestali jsme je oba navštěvovat, i při příležitostech, kdy se to sluší. Paní Vévodkyně, která si toho brzy všimla, si skromně stěžovala. Říkala, že neví, co nám udělala; že je pravda, že stála na straně paní z Lussanu, ale že to bylo její právo a že o tom neřekla nic, co by nás mohlo zarmoutit; že ostatně paní z Lussanu je ve službách paní Princezny a že ona sama jí je zavázána věcmi, na které nikdy nezapomene. Nevím, jakého druhu ty závazky mohly být, ani zda dělaly velkou čest jedné či druhé. Ty stížnosti zaznívaly tak, aby se k nám donesly. Paní Vévodkyně k nim v Marly přidala všechny myslitelné pozornosti vůči paní ze Saint-Simon, která je přijímala s uctivým chladem a krátkými odpověďmi, nikdy na ni nepromluvila první ani se k ní nepřiblížila, leda u králova stolu, když tam náhodou seděla vedle ní. Ve Fontainebleau si stěžovala ještě víc, protože když jsem vešel k paní z Blansacu, která byla nemocná, hned jsem zase odešel; a nepřímo dělala všechno, co mohla, aby se věci urovnaly. Ne že by jí na nás záleželo, ale tyto princezny by chtěly s každým mluvit a jednat, jak se jim zlíbí, a jejich pýchu raní, když je člověk přestane navštěvovat. Pokud jde o pana Vévodu, který vždycky vedl život uzavřený až do zapomnění a jehož vrozená krutost, ještě zatížená jeho postavením, omezovala na velmi malý okruh lidí, z nichž většina byla dost podivná, nedočkal jsem se od něho ani nezdvořilostí, ani provokací; jen mě od té doby, když mě potkal, zdravil okázaleji a zdvořileji. Co se týče pana prince de Conti, kterého jsem navštěvoval, nebylo s ním třeba žádných opatrností. Tu kmotru znal a nijak se nezdráhal říct o ní svůj názor. Opakuji: v dalším se ukáže, že bylo nutné celou tuto rozepři vysvětlit.

Maršál z Estrées⁹ zemřel v květnu v Paříži ve věku přes třiaosmdesát let jako nejstarší z maršálů Francie, stejně jako jeho otec a jeho syn — zvláštnost bez příkladu: tři generace po sobě maršálové Francie, všichni tři nejstaršími z maršálů, všichni tři hodni hole a všichni tři také rytíři řádu. Tento se už téměř čtyři roky těšil z radosti, že vidí svého syna maršálem Francie. On sám se jím stal na jaře roku 1681, a to jako jediný, jedenáct let po smrti svého otce, za veřejného souhlasu a poté, co si veřejnost už dlouho netrpělivě přála vidět ho tou hodností ozdobeného. Od svého prvního tažení, kdy byl jako plukovník pěchoty při obléhání Gravelines roku 1644, měl zmrzačenou ruku. Už roku 1655 se stal generálporučíkem. Vyznamenal se při mnoha příležitostech v čele pluku Navarre.

Povyšování podle pořadí v seznamu (l’ordre du tableau)¹⁰ bylo tehdy naštěstí ještě neznámé. Lidi, kteří projevovali vůli a nadání, se zkoušeli; dávala se jim příležitost je uplatnit ve více či méně významných veleních; ty, u nichž se vkládané naděje ukázaly jako klamné, se nechávali stranou, a kdo se osvědčil, postupoval; a ačkoli přízeň, původ a postavení měly vždycky jistá práva, pověst se vážila, na hlas armády, mínění vojska a úsudek vrchních velitelů se dalo, a jen velmi zřídka se přes ně přecházelo, ať v dobrém, či ve zlém.

Pan z Louvois, který už tehdy pomýšlel na to, aby se stal pánem vedení války i osudů lidí a aby kvůli své moci změnil celý způsob, jak se obojí dělá, myslel také na to, jak se zbavit lidí, kteří se dostávali nahoru a jejichž zásluhy by mu byly na obtíž, čehož časem také dosáhl. Úpěl pod tíhou pana Prince, pana z Turenne a jejich žáků; nechtěl, aby mohli vzejít noví; chtěl ten pramen vysušit, aby všechno, až po zásluhy, pocházelo z jeho ruky a aby se nevědomost, povýšená z jeho milosti, mohla udržet jen jeho zásluhou.

Pan z Estrées byl jedním z těch, kdo mu byli nejvíc na obtíž. Byl už dvanáct let generálporučíkem, díky zásluhám, službám a činům, a to ve třiačtyřiceti letech — to slibovalo, že se brzy dostane výš, právě když roku 1667 začínala válka. Colbert, Louvoisův soupeř, toho využil k uskutečnění užitečného plánu, který dávno choval, totiž obnovit námořnictvo. Měl je ve svém resortu jako státní sekretář; prostředky k tomu měl díky svému úřadu generálního kontrolora financí, neboť vrchní správu financí zničil zároveň s Fouquetem. Louvois neměl žádný prostředek, jak tomu obnovení zabránit v království, jež omývají dvě moře. Znechutil Estréese; úmyslně se s ním rozkmotřil; dohnal ho k tomu, že se vrhl Colbertovi do náruče, a ten, nadšen, že může získat tak výbornou posilu pro námořnictvo, které šlo spíš vytvořit než obnovit, ho navrhl králi, aby mu svěřil jeho velení.

Ačkoli je toto učené řemeslo docela jiné než válka na souši, Estrées se v něm hned ukázal stejně schopný. Podnikl tažení k americkým ostrovům, které tam napravilo všechnu spoušť, jakou tam natropili Angličané. Byl za to jmenován viceadmirálem. Porazil korzáry z Alžíru, Tunisu a Salé a donutil je roku 1670 žádat o mír, a od té doby se na moři nepřestával vyznamenávat velkými činy.

Ať se Louvoisovi sebevíc ulevilo, že se zbavil tak schopného muže, jeho úspěchy ho dopalovaly; dospěl k tomu, že ho nenáviděl, ač se s ním rozkmotřil jen proto, aby se ho zbavil. Jeho sláva, spojená se slávou námořnictva, mu byla odporná; byla pro něho úspěchem Colbertovým, který v jeho očích zastiňoval prospěch státu. Colbert chtěl, aby námořnictvo mělo maršála Francie, a Estrées si to zasloužil už dlouho; Louvois měl dost vlivu, aby zabránil jeho jmenování spolu s těmi, kdo byli jmenováni po smrti pana z Turenne roku 1675. Estrées i Colbert byli rozhořčeni, ale nedali se odradit, jeden od toho, aby si dál zasluhoval novými činy, druhý od toho, aby připomínal jeho služby, jeho činy, jak je důležité neznechutit námořnictvo, z něhož se těžilo tolik výhod, a malomyslnost, do níž je uvrhuje vyřazení jeho velitele. Nakonec už Louvois neměl dost vlivu, aby ho zdržoval déle, a v březnu 1681 ho král učinil maršálem Francie, jeho jediného. O několik let později mu dal prázdný titul místokrále Ameriky bez pravomocí a bez služného, a nakonec guvernérství Nantes a ono místo generálního místodržitele Bretaně, které po jeho smrti dostal jeho syn.

Maršál z Estrées se narodil chudý, chudý žil a chudý zemřel; byl to velmi čestný muž, velmi vážený, a vždy v nejužším svazku se svými bratry, vévodou a kardinálem z Estrées. Dočkal se také toho, že jeho syn se stal španělským grandem a jeho druhý syn působil v diplomatických jednáních v cizině, ale ani on, ani jeho bratr nedokázali překonat odpor, který v králi kvůli jakýmsi mladickým poklesům toho syna vyvolávala myšlenka učinit ho biskupem.

Několik dní po smrti maršála z Estrées zemřela markýza z La Vallière,¹¹ vdova po bratrovi králové milenky, kterou přízeň této milenky učinila dámou paláce královny. Za svobodna se jmenovala Gié a byla velmi nízkého původu, což nebylo překvapivé; ale byla to žena velmi duchaplná, veselá, nesmírně milá, obratná v pletichách a s mnoha přáteli, a díky tomu se dokázala udržet u dvora i ve společnosti ve velké vážnosti i po odchodu své švagrové do ústraní. Stala se churavou a zbožnou a ke dvoru už skoro nejezdila, ale kdykoli se tam ukázala, byla vždy velmi vyhledávaná. Král, kterého její veselí a duch velmi bavily, ji pokaždé, když ji viděl, vyznamenával a zachoval jí vždy přízeň.

Mnohem víc hluku nadělala jiná smrt, ač šlo o osobu, která se už dlouho stáhla ode všeho a nezachovala si nic z rozhodujícího vlivu, který tak dlouho vykonávala. Byla to smrt paní z Montespan, která velmi náhle zemřela v lázních v Bourbonu ve věku šedesáti šesti let, v pátek 27. května ve tři hodiny ráno.

Nebudu se vracet za hranice své doby a vyprávět o době její vlády. Řeknu jen, protože jde o dost málo známou příhodu, že to byla víc vina jejího manžela než její. Upozornila ho, že má podezření na královu lásku k ní; nenechala ho v nevědomosti o tom, že o ní už nemůže pochybovat. Ujistila ho, že slavnost, kterou král pořádá, je kvůli ní; naléhala na něho, zapřísahala ho co nejúpěnlivěji, aby ji odvezl na své statky v Guyenne a nechal ji tam, dokud král na ni nezapomene a nezaplete se jinde. Nic nedokázalo Montespana¹² přimět, a zakrátko toho litoval; k vlastnímu trápení žil celý život a zemřel do ní zamilovaný, aniž ji však od prvního skandálu kdy chtěl znovu vidět. Nebudu mluvit ani o různých stupních, jimiž ji strach z ďábla opakovaně vzdaloval od dvora; o paní z Maintenon, která jí vděčila za všechno, která pomalu zaujala její místo, vystoupila výš, dlouho ji nutila polykat ta nejkrutější příkoří a nakonec ji vypudila ode dvora, budu mluvit jinde. K čemu se nikdo neodvážil a s čím si ani král nevěděl rady, to vzal na sebe, jak jsem už jinde řekl, pan du Maine; pan z Meaux to dokonal; odjela v slzách a v zuřivosti a nikdy to neodpustila panu du Maine, který si touto podivnou službou navždy získal srdce a všemocnost paní z Maintenon.

Bývalá milenka, uchýlivší se do komunity svatého Josefa, kterou dala vystavět, si tam dlouho nemohla zvyknout. Vozila svou zahálku a svůj neklid do Bourbonu, do Fontevraultu, na d’Antinovy statky a celá léta se nedokázala vrátit sama k sobě. Nakonec se jí Bůh dotkl. Její hřích nikdy nebyl provázen zapomněním: často odcházela od krále, aby se šla do kabinetu pomodlit; nic by ji nepřimělo porušit jakýkoli půst nebo postní den; dodržovala všechny čtyřicetidenní posty, a co se týče postu, přísně, po celou dobu svého poklesku. Almužny, úcta ke zbožným lidem, nikdy nic, co by se blížilo pochybnostem či bezbožnosti; ale panovačná, povýšená, vládychtivá, posměvačná a se vším, co s sebou přináší krása a všemoc, kterou z ní čerpala. Když se konečně rozhodla využít času, který jí byl dán jen proti její vůli, hledala někoho moudrého a osvíceného a svěřila se do rukou otce de La Tour, onoho generála Oratoře, tak známého svými kázáními, duchovním vedením, svými přáteli i rozvahou a schopnostmi k vládnutí. Od té chvíle až do smrti její obrácení nepolevilo a její pokání stále rostlo. Nejprve se musela zříct tajné náklonnosti ke dvoru, která jí zůstala, a nadějí, které, jakkoli byly přeludné, jí vždycky lichotily. Namlouvala si, že krále přiměl ji opustit jen strach z ďábla; že tentýž strach, jehož paní z Maintenon obratně využila, aby ji dala docela vypudit, vynesl paní z Maintenon na vrchol velikosti, k němuž se dostala; že věk paní z Maintenon a její chatrné zdraví, jak si je představovala, ho od ní mohou osvobodit; že až král ovdoví, nic nebude bránit tomu, aby se znovu rozhořel oheň kdysi tak živý, jehož jiskry mohla snadno znovu rozdmýchat něha a touha po velikosti jejich společných dětí, a který, když už nebude muset bojovat se skrupulemi, by jí mohl dát nastoupit do všech práv její nepřítelkyně.

Její děti samy v to doufaly a prokazovaly jí velké a velmi horlivé pozornosti. Milovala je vášnivě, kromě pana du Maine, který ji dlouho nenavštěvoval a potom ji vídal jen ze slušnosti. Říci, že měla na ostatní tři vliv, by bylo málo: měla nad nimi autoritu a užívala jí bez zábran. Ustavičně jim dávala, z lásky i proto, aby si udržela jejich oddanost a zachovala si toto pouto s králem, který s ní neudržoval žádný styk, ani jejich prostřednictvím. Jejich horlivé návštěvy omezila; vídali ji už jen zřídka, a to až poté, co ji o to dali požádat. Stala se matkou d’Antinovi, jemuž byla do té doby jen macechou, a starala se o to, aby ho obohatila.

Otec de La Tour z ní vymohl strašný skutek pokání: požádat manžela o odpuštění a vydat se mu do rukou. Napsala mu sama co nejpokorněji a nabídla mu, že se k němu vrátí, ráčí-li ji přijmout, nebo že odejde, kamkoli jí přikáže. Pro toho, kdo paní z Montespan znal, to byla nejhrdinštější oběť. Měla z ní zásluhu, aniž musela podstoupit zkoušku; pan z Montespanu jí vzkázal, že ji nechce ani přijmout, ani jí nic předepisovat, ani o ní do smrti slyšet. Když zemřel, nosila po něm smutek jako obyčejná vdova; je však pravda, že ani předtím, ani potom už nikdy znovu nepřijala jeho livreje a erb, které odložila, a nosila vždycky jen svůj vlastní erb, celý a nedělený.

Postupně dospěla k tomu, že rozdávala chudým skoro všechno, co měla. Pracovala pro ně několik hodin denně na nízkých a hrubých pracích, jako jsou košile a jiné podobné potřeby, a nechávala na nich pracovat i své okolí. Její stůl, který kdysi nadmíru milovala, se stal nejstřídmějším, její posty velmi četnými; modlitba přerušovala její společnost i tu nejmenší hru, kterou se bavila; a v kteroukoli denní hodinu nechala všeho a šla se pomodlit do kabinetu. Ustavičně se trýznila; košile a prostěradla měla z nejtvrdšího a nejhrubšího žlutého plátna, ale skrytá pod obyčejnými prostěradly a košilí. Bez přestání nosila náramky, podvazky a pás s železnými hroty, které jí často způsobovaly rány; a i její jazyk, kdysi tak obávaný, měl své pokání. Navíc ji tak sužovala hrůza ze smrti, že platila několik žen, jejichž jediným úkolem bylo bdít u ní. Spávala se všemi záclonami u lože roztaženými, s mnoha svícemi v pokoji a s bdícími ženami kolem sebe, a kdykoli se probudila, chtěla je zastihnout, jak si povídají, laškují¹³ nebo jedí, aby měla jistotu, že nedřímají.

Při tom všem se nikdy nedokázala zbavit vystupování královny, které si v době své přízně přisvojila a které ji provázelo i do ústraní. Nebylo nikoho, kdo by si na ně z té doby nezvykl natolik, že se ten zvyk zachovával bez reptání. Její křeslo stálo opěradlem přímo u nohou postele; jiné v pokoji nebylo třeba hledat, ani pro její nemanželské děti, a vévodkyně z Orléans neměla víc než ostatní. Monsieur a velká Mademoiselle ji vždycky měli rádi a dost často ji navštěvovali. Těm se přinášela křesla, a také paní Princezně; ale ona sama ani nepomyslela, že by se ze svého křesla zvedla nebo je vyprovodila. Madame tam nechodila skoro nikdy a připadalo jí to velmi podivné. Z toho lze usoudit, jak přijímala ostatní. Od jejího křesla se po obou stranách táhly proti sobě malé židličky s opěradlem, prokládané skládacími stoličkami, pro společnost, která přicházela, i pro tu, která u ní bydlela — neteře, chudé slečny, dívky a ženy, které vydržovala a které se staraly o hosty.

Chodila tam celá Francie. Nevím, jakým rozmarem se to čas od času stalo povinností; dvorní dámy se tím ucházely o přízeň jejích dcer; mužů tam chodilo málo, ledaže k tomu měli zvláštní důvody nebo příležitosti. Mluvila s každým jako královna, která drží dvůr a poctí toho, koho osloví. Bylo to vždy s výrazem velké úcty, ať k ní vešel kdokoli; a návštěvy sama nekonala nikdy, ani u Monsieura, ani u Madame, ani u velké Mademoiselle, ani v paláci Condé. Při příležitostech posílala vyřídit pozdrav lidem, jimž chtěla projevit přízeň, a ne všem, kdo k ní chodili. Všude u ní vládl nádech velikosti, a početné ekvipáže, vždy v nepořádku; krásná jako den až do posledního okamžiku svého života, aniž byla nemocná, a přitom vždycky přesvědčená, že nemocná je a že umře. Tento neklid v ní udržoval zálibu v cestování; a na cesty s sebou vozila vždycky sedm nebo osm společnic. Sama byla vždycky tou nejlepší společností, s půvabem, který dával zapomenout na její povýšenost a k ní se hodil. Nebylo možné mít víc ducha, jemnější zdvořilost, osobitější výrazy, výmluvnost a přirozenou přesnost, jež jí vytvářely jakoby zvláštní řeč, řeč však rozkošnou, kterou zvykem tak dobře přenášela, že ji přejímaly všechny její neteře a osoby, které u ní stále pobývaly, její komorné i ty, které u ní vyrostly, aniž byly komornými; a dodnes ji člověk cítí a poznává u těch několika z nich, které ještě žijí. Byla to přirozená řeč celé rodiny, jejího bratra a jejích sester. Její zbožností, nebo snad rozmarem, bylo provdávat a ženit lidi, zejména mladé dívky; a protože po všech svých almužnách měla málo co dát, často oddávala hlad se žízní. Od svého odchodu ode dvora se nikdy nesnížila k tomu, aby o něco žádala pro sebe nebo pro jiné. Ministři, intendanti ani soudci o ní nikdy neslyšeli. Když jela naposledy do Bourbonu, a to bez potřeby, jak to často dělala, zaplatila na dva roky dopředu všechny dobročinné penze, kterých vyplácela velké množství, téměř všechny chudé šlechtě, a zdvojnásobila všechny své almužny. Ačkoli byla v plném zdraví, a sama to přiznávala, říkala, že se z této cesty asi nevrátí a že všichni ti chudáci budou mít díky těm zálohám čas najít si obživu jinde. Smrt měla skutečně stále na mysli; mluvila o ní jako o blízké, přestože byla velmi dobrého zdraví, a přes všechny své hrůzy, své bdící ženy a ustavičnou přípravu neměla nikdy lékaře, ba ani ranhojiče.

Toto počínání uvádí do souladu s jejími myšlenkami na konec i vzdálené představy, že by mohla nastoupit po paní z Maintenon, až by se král její smrtí stal volným. Její děti v to doufaly, kromě pana du Maine, který by na tom nevydělal. Nejužší dvůr pokládal ty nejpodivnější události za tak málo nemožné, že se věřilo, že tato myšlenka nemálo přispěla k horlivosti, s níž Noaillesové usilovali o sňatek jedné ze svých dcer s nejstarším d’Antinovým synem. Pevně se přichytili slečny Choinové; pečlivě si pěstovali paní Vévodkyni; a aby jim Monseigneur nemohl uniknout z žádné strany, zmocnili se paní princezny de Conti tím, že dali jednu ze svých dcer La Vallièrovi, jejímu bratranci, který u ní mohl všechno. Spjati, jak byli, s paní z Maintenon sňatkem svého syna s její neteří, která jí byla místo dcery, zdálo se, že spříznění s paní z Montespan jim nemůže být vhod pro žárlivost a krajní nenávist, kterou k ní paní z Maintenon chovala a která se projevovala ve všem s vytrvalostí, jakou neměla k nikomu jinému. Tak silný a choulostivý ohled je však nedokázal zadržet ani jim zabránit, aby tohoto spříznění nevyužili k tomu, aby se ucházeli o přízeň paní z Montespan jako někoho, od koho něco očekávali.

Maršálka z Cœuvres neměla děti. Využili této cesty do Bourbonu a dali paní z Montespan svou dceru, aby ji tam vzala s sebou jako vlastní, to jest aby jela s ní a neměla jinou domácnost, stůl ani ekvipáž než paní z Montespan. Maršálka se ucházela o přízeň osob z její společnosti, jakkoli byly podřízené; a paní z Montespan prokazovala mnohem víc úcty než vévodkyni z Bourgogne nebo paní z Maintenon. Nezabývala se ničím jiným než jí, jak se jí zalíbit, jak si ji získat a jak si získat všechny ženy z její domácnosti. Paní z Montespan s ní jednala jako královna, bavila se jí jako panenkou, posílala ji pryč, když ji obtěžovala, a mluvila s ní velmi bez obalu. Maršálka spolkla všechno a byla jen o to lichotivější a podlézavější.

Paní ze Saint-Simon a paní z Lauzunu byly v Bourbonu, když tam paní z Montespan přijela. Jinde jsem poznamenal, že byla sestřenicí mé matky z druhého kolena (byly vnučkami bratra a sestry); že ji paní z Montespan nechala jmenovat dámou paláce královny, když se vybíraly první; že můj otec to odmítl; a že paní z Montespan mou matku vídala vždycky, v každé době a v každou hodinu, a vždy si zakládala na tom, že ji vyznamenává. Moje matka ji tedy občas navštěvovala u svatého Josefa, a paní ze Saint-Simon také; a tak jí i v Bourbonu prokazovala všemožnou přátelskost a laskavosti, neodvážil bych se říci vyznamenání, s tím vzezřením velikosti, které jí zůstalo. Maršálku z Cœuvres to tak trápilo žárlivostí, že to dávala najevo i přiznávala, a lidé se tím bavili. Uvádím tyto maličkosti, abych ukázal, že myšlenka nahradit paní z Maintenon, jakkoli přeludná, se dostala do hlav nejdůvěrnějších dvořanů, a jakou představu měli tito o králi a o dvoru.

Uprostřed těchto drobností, a když byla paní z Montespan ve velmi dobrém zdraví, udělalo se jí jedné noci najednou tak zle, že její bdící ženy poslaly vzbudit ty, kdo u ní bydleli. Maršálka z Cœuvres přiběhla mezi prvními, a když ji našla na pokraji udušení a s velmi zatemnělou hlavou, dala jí na vlastní pěst okamžitě podat dávivý prostředek, ale v tak silné dávce, že je jeho účinek vyděsil natolik, že se rozhodli ho zastavit, což ji možná stálo život.

Využila krátkého zklidnění, aby se vyzpovídala a přijala svátosti. Předtím k sobě dala zavolat všechny své služebníky až po ty nejnižší, učinila veřejné vyznání svých veřejných hříchů a prosila o odpuštění za pohoršení, které tak dlouho dávala, i za své rozmary, s pokorou tak moudrou, tak hlubokou, tak kajícnou, že nic nemohlo být povzbudivější. Pak s vroucí zbožností přijala poslední svátosti. Hrůzy ze smrti, které ji po celý život tak ustavičně trápily, se náhle rozplynuly a už ji neznepokojovaly. Přede všemi děkovala Bohu, že dopouští, aby zemřela na místě, kde je daleko od dětí svého hříchu, a za celou nemoc o nich mluvila jen tentokrát. Zabývala se už jen věčností, ať ji lichotili jakoukoli nadějí na uzdravení, a stavem hříšnice, jejíž strach byl mírněn moudrou důvěrou v Boží milosrdenství, bez lítosti a pozorná jen k tomu, aby Bohu svou oběť učinila milejší, s mírností a pokojem, které provázely všechno, co dělala.

D’Antin, pro kterého poslali kurýra, přijel, když se blížila ke konci. Pohlédla na něho a řekla mu jen, že ji vidí ve stavu velmi odlišném od toho, v jakém ji viděl v Bellegarde. Jakmile skonala, několik hodin po d’Antinově příjezdu, odjel do Paříže a zanechal rozkazy, které byly podivné nebo byly podivně vykonány. To tělo, kdysi tak dokonalé, se stalo kořistí neobratnosti a nevědomosti ranhojiče manželky Le Gendra, intendanta v Montaubanu, která přijela na lázně a sama brzy nato zemřela. Pohřeb byl ponechán na libovůli nejnižších sluhů, neboť všichni ostatní z domácnosti se náhle rozutekli. Maršálka z Cœuvres se okamžitě odebrala do opatství Saint-Menou, několik mil od Bourbonu, kde byla abatyší neteř otce de La Chaise, s několika ženami ze společnosti paní z Montespan; ostatní odjely jinam. Tělo zůstalo dlouho ležet přede dveřmi domu, zatímco se kanovníci Svaté kaple a kněží farnosti přeli o přednost až za hranice neslušnosti. Bylo dočasně uloženo ve farním kostele, jako by tam mohlo být uloženo tělo té nejposlednější měšťanky z místa, a mnohem později s nedůstojnou skrblivostí převezeno do Poitiers do hrobky jejího vlastního rodu. Hořce ji oplakávali všichni chudí z farnosti, na něž vylévala nesčetné almužny, a nesčetní jiní všeho druhu, jimž je neustále rozdílela.

D’Antin byl v Livry, kam se Monseigneur vypravil na lov a na jednu noc, když dostal kurýra z Bourbonu. Při odjezdu tam dal zpravit v Marly nemanželské děti své matky. Hrabě z Toulouse to šel oznámit králi a požádat ho o svolení odjet za matkou. Král mu je dal a [hrabě z Toulouse] ihned odjel; dojel však jen do Montargis, kde potkal kurýra se zprávou o její smrti, což přimělo k návratu i lékaře a ostatní pomoc, která k ní spěchala do Bourbonu. Nic se nevyrovná bolesti, kterou nad tím projevili vévodkyně z Orléans, paní Vévodkyně a hrabě z Toulouse. Ten ji z Montargis odjel skrýt do Rambouillet. Pan du Maine jen stěží tajil radost; byl zbaven všeho, co ho ještě tížilo. Netroufl si zůstat v Marly; ale když byl dva dny v Sceaux, vrátil se do Marly a dal tam povolat bratra. Obě jejich sestry, které se rovněž uchýlily do Versailles, dostaly stejný rozkaz k návratu. Bolest paní Vévodkyně byla s podivem — té, která si celý život zakládala na tom, že nic nemiluje, a které ani láska, nebo co se za ni považovalo, nikdy nedokázala způsobit žal. Ještě podivnější byla bolest pana Vévody, která byla krajní — jeho, tak málo přístupného přátelství, jehož pýcha se za takovou tchyni styděla. To mohlo utvrdit v mínění o jejich nadějích, které jsem vyložil výše a jimž tato smrt učinila konec.

Paní z Maintenon, zbavená bývalé milenky, jejíž místo zaujala, kterou vypudila ode dvora a vůči níž se nikdy nedokázala zbavit žárlivosti a obav, měla se zdánlivě cítit osvobozena. Stalo se to jinak: výčitky svědomí za všechno, čím jí byla zavázána, a za způsob, jakým se jí odvděčila, ji při té zprávě náhle zdrtily. Přemohly ji slzy, a ty šla, pro nedostatek lepšího útočiště, skrýt na svůj noční stolec; vévodkyně z Bourgogne, která ji tam následovala, z toho úžasem oněměla. Neméně ji překvapila dokonalá lhostejnost krále po tak vášnivé lásce tolika let; neudržela se, aby mu to nedala najevo. Klidně jí odpověděl, že od té doby, co ji propustil, počítal s tím, že ji už nikdy neuvidí, a že tedy už tehdy pro něho zemřela. Snadno lze usoudit, že se mu bolest dětí, které s ní měl, nelíbila. Ačkoli se ho nesmírně báli, ta bolest měla svůj průběh, a ten byl dlouhý. Celý dvůr je šel navštívit, aniž jim co řekl, a ta podívaná byla přesto zajímavá. Neméně zajímavý byl kontrast mezi nimi a princeznou de Conti, a velmi je ponížil. Ta nosila smutek po své tetě, paní z La Vallière, která právě zemřela. Děti krále a paní z Montespan se neodvážily nosit žádný smutek po matce, která nebyla uznána. Projevilo se to jen nedbalým oblečením a vzdáním se všech ozdob a všech zábav, i hry, kterou si na dlouho zakázaly, stejně jako hrabě z Toulouse. Život a chování tak proslulé milenky od jejího vynuceného odchodu mi připadaly dost zajímavé, abych se o nich rozepsal, a účinek její smrti vhodný k tomu, aby vystihl povahu dvora.

D’Antin, zbavený povinností, jež musel prokazovat panovačné matce, pocítil tuto úlevu víc než ztrátu všeho, co z ní od jejího obrácení těžil. Tento důvod i ohled na jeho nemanželské sestry a na hraběte z Toulouse, jimž se chtěl zalíbit a kteří matku tak milovali a tolik jí prokazovali, ho v tom činily pozornějším. Pokání ji vůči němu činilo štědrou; ale její srdce se nikdy nedokázalo otevřít synovi, kterého měla s manželem — všechno místo v něm zabíraly její ostatní děti. Přemáhání, které si ukládala vůči nim, zvětšovalo její nechuť vůči tomu druhému, u něhož bylo všechno jen vynucené. Její chování dávalo volnou uzdu náladám, a kdokoli jiný než d’Antin by měl ještě ten důvod, že se viděl zbaven matky, která se stala jeho hanbou a hanbou jeho rodu. Taková však nebyla jeho povaha: narodil se s velkým přirozeným duchem, měl něco z onoho okouzlujícího jazyka své matky a z gaskoňštiny svého otce, ale s obratem a přirozenými půvaby, které vždycky získávaly. Jako mladý byl krásný jako den a velké zbytky té krásy si uchoval až do konce života, ale krásy mužné, a tvář plnou ducha. Nikdo neměl víc půvabu, paměti, bystrosti, znalosti lidí i každého jednotlivce, umění a taktu v tom, jak je brát, jak se zalíbit, jak se vetřít a jak mluvit každou řečí; mnoho znalostí a nesčetná nadání, která ho činila způsobilým ke všemu, a k tomu jakousi sečtělost. Duchu odpovídalo robustní tělo, které bez námahy na všechno stačilo, a ačkoli postupně velmi ztloustl, neodpíralo mu ani bdění, ani námahy. Od přírody hrubián, z rozvahy mírný a zdvořilý, vlídný, horlivý zalíbit se, nikdy o nikom nemluvil špatně. Všechno obětoval ctižádosti a bohatství, ač byl rozhazovačný, a byl nejobratnějším a nejrafinovanějším dvořanem své doby, stejně jako nepochopitelně nejvytrvalejším. Neúnavná píle, neuvěřitelné námahy, aby byl všude zároveň, ohromující vytrvalost na všech možných místech, nesčetné úsluhy, záměry ve všem, a to sto naráz, obratnost, poddajnost, lichotky bez míry, ustavičná pozornost, které nic neuniklo, nekonečné podlézání — nic ho nestálo příliš, nic ho neodradilo po dvacet let, a to bez jakéhokoli jiného úspěchu než důvěrnosti, kterou si jeho gaskoňská nestydatost osobovala vůči lidem, o nichž ho všechno oprávněně přesvědčovalo, že se k nim musí násilím vetřít, kdykoli k tomu má příležitost. Ani u Monseigneura to nezanedbal; byl jeho meninem a jeho sňatek ho k němu velmi přiblížil. Oženil se s nejstarší dcerou vévody z Uzès a jediné dcery vévody z Montausier; její temné a nepříliš spořádané chování mu nikdy nezabránilo žít s ní i se všemi jejími příbuznými ve velmi zřetelné vážnosti a velmi se o ně všechny zajímat, stejně jako o příbuzné z matčina rodu. Jeho stůl, ekvipáže, veškeré jeho výdaje byly ohromné, a to po všechny časy. Jeho zběsilé hraní ho dlouho živilo; byl v něm pohotový, přesný v účtech, dobrý plátce bez průtahů, hrál [všechny hry] velmi dobře, v hazardních měl štěstí, a přitom byl silně podezírán, že štěstí napomáhá.

Jeho poníženost vůči dětem své matky byla krajní a jeho trpělivost s odmítnutími nekonečná. Viděli jsme, jaké odmítnutí kvůli němu utržili, když po smrti jeho otce všichni žádali krále, aby ho učinil vévodou; a kdyby rozuzlení, které se brzy ukáže, neodhalilo, co tolik let a tolik úsilí zmařilo, nebylo by možné to pochopit. Viděli jsme, jak ho matka přiměla slavnostně se zříct hry, když mu zajistila penzi deset tisíc tolarů, jak směšný připadal králi hluk, který kolem toho slibu nadělal, a jak se ke hře pomalu, po dvou letech, vrátil s právě tak vysokými sázkami jako dřív. Jiný výstřelek, kterého se dopustil v době té zdrženlivosti od hry, mu vyšel stejně špatně. Dal se na pobožnost, na posty, o nichž nenechával nikoho v nevědomosti a které musely stát mnoho jeho mlsnost a jeho zběsilou chuť k jídlu; okázale chodil každý den na mši a předváděl vnější řádnost. Vydržel tento pokus skoro dva roky. Nakonec, když viděl, že je bez úspěchu, ho to omrzelo a pomalu se spolu se hrou vrátil ke svému dřívějšímu způsobu života. Při takových všeobecně známých chybách měl ještě jednu, spíš neštěstí než vinu, protože nezávisela na něm, a ta mu působila víc utrpení než kterákoli jiná. Byla to zbabělost, ale taková, že je neuvěřitelné, co musel přemáhat, aby mohl tak dlouho sloužit. Utržil kvůli ní za svůj život spoustu urážek, které snášel s přetvářkou bez příkladu. Pan Vévoda, zlý až k barbarství, když měl denní službu při bombardování Bruselu, ho uviděl přicházet do zákopu, aby s ním poobědval. Okamžitě se domluvil, zasvětil celý zákop, a krátce poté, co zasedli ke stolu, propukl prudký poplach, velký výpad nepřítele a všechny přípravy na horký a bezprostřední boj. Když se tím pan Vévoda dost pobavil, pohlédl na d’Antina: „Sedněme si zase ke stolu,“ řekl mu, „ten výpad byl jen kvůli tobě.“ D’Antin si znovu sedl, aniž hnul brvou, a nebylo na něm nic znát.

Jindy pan princ de Conti, který ho neměl rád kvůli panu du Maine a panu z Vendôme, prohlížel stanoviště při nevím už kterém obléhání a našel d’Antina na jednom dost předsunutém. Hned se dal do svého hlasitého smíchu a zavolal na něho: „Jakpak, d’Antine, ty jsi tady, a ještě nejsi mrtvý?“ To bylo spolknuto s klidem a bez jakékoli změny chování k oběma těm princům, s nimiž se stýkal velmi důvěrně. La Feuillade, velmi závistivý a velmi chvástavý, mu provedl výpad stejně bezdůvodný jako ti dva. Bylo to v Meudonu, dva kroky od Monseigneura, v téže místnosti. Nevím, jak řeč přišla na granátníky, ani co řekl d’Antin, z čehož vznikl velmi nevinný spor, spíš námět k hovoru. Najednou: „Vám tak přísluší,“ řekl mu La Feuillade zvýšeným hlasem, „mluvit o granátnících, a kde jste je asi viděl?“ D’Antin chtěl odpovědět. „Já,“ přerušil ho La Feuillade, „jsem je často viděl na místech, ke kterým byste se Vy neodvážil přiblížit ani zdaleka.“ D’Antin zmlkl a společnost zůstala ohromená. Monseigneur, který to slyšel, dělal, že nic, a potom řekl, že kdyby dal najevo, že to slyšel, nezbylo by mu nic jiného, než dát La Feuilladea vyhodit z okna za tak hrubé porušení úcty v jeho přítomnosti. Prošlo to hladce jako po másle a nic dalšího z toho nebylo. Jedním slovem: urážet d’Antina už bylo hanbou.

Je třeba uznat, že byla velká škoda, že měl tak hanebnou vadu, bez níž by se snad těžko našel muž způsobilejší než on k velení armádám. Měl rozsáhlý, správný a přesný rozhled, velké vlastnosti vojevůdce, zvláštní nadání pro pochody, pro záležitosti vojska, pícování a zásobování, pro všechno, co dělá nejlepšího armádního intendanta, pro kázeň, bez pedanterie a s přímým směřováním k cíli a k věci, a žízeň být o všem zpraven, která mu působila nekonečnou námahu a stála ho mnoho peněz za vyzvědače. Tyto vlastnosti ho činily pro vrchního velitele nesmírně užitečným; maršál z Villeroy i pan z Vendôme ho velmi užitečně využívali. Měl vždycky jednoho nebo dva kreslíře, kteří zachycovali, kolik jen mohli, plány krajiny, pochodů, táborů, pícování a toho, co mohli zjistit o nepřátelské armádě. Při tolika záměrech, starostech a různých činnostech u dvora i ve válce byl vždycky sám sebou, vždycky s volnou a svěží hlavou, pánem nad svým tělem i duchem, ve společnosti okouzlující, bez klepů, bez komplikací, veselý a se zcela zvláštním půvabem, vlídný k důstojníkům, milý vojákům, k nimž byl štědrý s uměním a vkusem, přirozeně výmluvný a mluvící s každým jeho vlastní řečí, ve všem nenucený, všechno urovnávající, plodný v řešeních a důkladně schopný všech druhů záležitostí — byl to jistě velmi vzácný člověk. Z toho důvodu jsem se o něm rozepsal, a je dobré dát předem poznat tohoto dvořana, až dosud tak opomíjeného, který se nyní na zbytek života stane významnou osobností. Takový, jak byl utvořen a jaký zůstal, není divu, že měl takovou chuť přichytit se Noaillesů. Překvapivé je, že jeho matka s tím nejen souhlasila, ale že si to přála ještě víc než on, ač byla v ústraní a skutečně zbožná, aby se přiblížila paní z Maintenon, kterou měla tolik důvodů nenávidět a o níž musela věřit, že je s ní nesmiřitelná. Napsala jí u příležitosti toho sňatku několik lichotivých dopisů; dostala jen suché odpovědi, a přesto udělala všechno, aby se uzavřel, ve snaze se jí zalíbit — tak silné jsou okovy světa, o němž se člověk často v dobré víře domnívá, že se ho úplně zřekl, a přece se přes všechno, co v něm zakusil, ukáže, že na něm ještě lpí.

D’Antin, který měl mnohem víc rozumu než odvahy a cti, nikdy nedoufal ani si nepřál, aby jeho matka nastoupila po paní z Maintenon. Protože mu jeho zájem v té věci nezaslepoval rozum, měl ho dost, aby cítil, že je to přelud; a kdyby se ten přelud nemožným způsobem uskutečnil, viděl do své nejbližší rodiny příliš jasně, než aby nevěděl, že by to pro něho znamenalo jen utažení a ztížení okovů, které by z něho učinily ještě většího otroka dětí jeho matky; ty by sklidily všechno ovoce toho návratu, a bez nich nemohl nic očekávat od ženy, která k němu nikdy neměla lásku ani úctu a jejíž srdce zaměstnávaly jen plody jejího hříchu, ať jí zbožnost vůči němu i vůči nim dělala jakékoli násilí. Chápal tedy, že s králem navíc na vahách a s rozptýlením, které by zbožnost v tom návratu našla, by jen stěží sesbíral drobty padající z jejich stolu. Vystihl také správně, a nemýlil se, příčinu marnosti veškerého svého úsilí až dosud: že paní z Maintenon byla nesmiřitelnou a nepřekonatelnou překážkou jakémukoli štěstí legitimního syna své bývalé paní a velitelky; když ta už nebyla, lichotil si, že konečně dosáhne svého, aniž by se mu ta vládnoucí nepřítelkyně dál stavěla do cesty, a že konečně poletí na vlastních křídlech, aniž by byl nucen k potupnému vypůjčování si u dětí své matky, jehož hanbu plně cítil, ale jehož nutnost dosud zakoušel. Strašný smutek, do něhož se okázale zahalil, aby se jim zalíbil a aby zakryl spokojenost a úlevu, které cítil, je nedokázal skrýt ani před nimi, ani před světem. Na druhé straně nechtěl mít neprospěch ze zármutku tváří v tvář králově lhostejnosti ani před nepřítelkyní své matky. Nesnadnost sladit dvě tak neslučitelné věci ho prozradila; a svět, pošetile zvyklý uctívat paní z Montespan, neodpustil jejímu synovi, který z ní tolik těžil, že se tak brzy vrátil ke hře pod záminkou Monseigneurovy partie, k níž patřil. Neslušnost pohřbu a to málo, co bylo rozděleno početnému služebnictvu, které přišlo o všechno, vyvolaly proti němu velký křik. Myslel, že ho utiší několika gaskoňskými štědrostmi vůči některým z nejoddanějších. Dokonce zanesl panu du Maine diamant velké ceny a řekl mu, že ví, že ten diamant vždycky miloval, a že mu jistě není neznámo, že mu byl určen. Pan du Maine ho přijal, ale za čtyřiadvacet hodin mu ho na vyšší rozkaz vrátil. To všechno nebylo nic ve srovnání s aférou se závětí.

Vědělo se, že paní z Montespan před dávnou dobou nějakou sepsala; netajila se tím, ba řekla to i na smrtelném loži, ale nedodala, kde ji najdou, protože byla patrně v jejích schránkách u ní; nebo, jak se skoro nepochybovalo, ji měl v rukou otec de La Tour. Závěť se však nenašla, a otec de La Tour, který byl tehdy na vizitacích domů Oratoře, při svém návratu prohlásil, že ji nemá, ale nedodal, že by o žádné nevěděl. To definitivně přesvědčilo, že nějaká existovala a že byla odstraněna a navždy zničena. Rozruch byl strašlivý, sluhové spustili velký křik, a podřízené osoby oddané paní z Montespan, které tím přišly o všechno včetně této poslední naděje, také. Její děti se rozhořčily nad tolika podivnými postupy a tvrdě to vytkly přímo d’Antinovi. Ten jen kličkoval a nechal to přejít, jak už to dobře očekával; šel po tom podstatném a byl si jist, že hněv přejde spolu se žalem a v ničem významném mu neuškodí. Společná ztráta na čas sblížila vévodkyni z Orléans a paní Vévodkyni. Ani paní ze Saint-Simon po svém návratu, ani já, když jsem na ni čekal, jsme k panu Vévodovi ani k paní Vévodkyni nezašli ani jim nic nevzkázali. Maršálka z Cœuvres, která během cesty přišla o tchána a přijala jméno maršálky z Estrées, se vrátila velmi zkroušená, že její cesta přišla vniveč. Pokusila se z ní vytěžit aspoň něco u dcer paní z Montespan. Jejich zármutek trval dost dlouho; s ním skončilo sblížení obou sester i sblížení, které vyvolal také mezi paní Vévodkyní a paní princeznou de Conti, a všechny se postupně vrátily k obvyklému vzájemnému chování a vůči světu k obvyklému způsobu života. D’Antin z toho u dětí své matky nevyvázl tak brzy a tak lacino, jak si lichotil, ale nakonec všechno vyschlo, přešlo a zmizelo. Tak běží svět.