Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola třetí

Smrt vévodkyně z Nemours; její rodina. — Větev Nemours savojského rodu. — Povaha paní z Nemours. — Původ řádu kalvariánek. — Uchazeči o Neuchâtel. — Práva uchazečů. — Postup Francie ve věci Neuchâtelu. — Braniborský kurfiřt si činí nárok na Neuchâtel, kde chce jeho ministr mít přednost před princem de Conti. — Neuchâtel přiřčen a vydán braniborskému kurfiřtovi. — Smrt, rodina a kariéra kardinála d’Arquien. — Úžasná pravda. — Zuřivost polské královny proti Francii a její příčina. — Smrt vévodkyně z La Trémoille. — Neštěstí rodin. — Povaha maršálky z Créqui. — Smrt Vaillaca; jeho původ; jeho dobrodružství. — Arcibiskup z Bourges podivuhodně jmenován na kardinála králem Stanislavem.

Smrt vévodkyně z Nemours, která velmi těsně následovala po smrti paní z Montespan, nadělala ve světě ještě víc hluku, ale v jiném smyslu. Byla dcerou z prvního manželství posledního vévody z Longueville, který hrál nějakou roli, a starší dcery hraběte ze Soissons, prince krve,¹ který vedl a prohrál onen proslulý spor s princem de Condé, synem svého staršího bratra a otcem hrdiny. Druhá dcera téhož prince se provdala za prince z Carignanu, tak známého pod jménem princ Tomáš, nejmladšího syna slavného vévody savojského Karla Emanuela, kterého přemohl meč Ludvíka XIII. na barikádách u Susy. Paní z Carignanu zemřela v Paříži roku 1692 ve věku osmdesáti šesti let jako matka proslulého němého a hraběte ze Soissons, manžela až příliš proslulé hraběnky ze Soissons, neteře kardinála Mazarina; a paní z Carignanu i její starší sestra, vévodkyně z Longueville, byly sestrami posledního hraběte ze Soissons, prince krve, který padl roku 1641 v bitvě u La Marfée, zvané též u Sedanu, kterou právě vyhrál nad královským vojskem (Jeho Veličenstvo při ní nebylo); zemřel neženatý a byl otcem onoho nevýznamného levobočka, uznaného tak dlouho po jeho smrti, jemuž paní z Nemours, o níž mluvíme, prokázala tolik dobrodiní a který s dcerou maršála z Luxembourgu zanechal dceru, jež se stala jedinou dědičkou, byla nesmírně bohatá a provdala se za vévodu z Luynes; je matkou dnešního vévody z Chevreuse. Tento levoboček byl tedy bratrancem paní z Nemours, synem bratra její matky a princezny z Carignanu. Pan z Longueville, když ovdověl a měl jen paní z Nemours, ještě neprovdanou, oženil se podruhé se sestrou pana Prince, onoho hrdiny, která pod jménem paní z Longueville nadělala ve světě tolik hluku a tak výrazně vystupovala za nezletilosti Ludvíka XIV. Paní z Nemours se vdala roku 1667, ve dvaatřiceti letech,² a o dva roky později ovdověla, bezdětná, po posledním z této větve Nemours. Tato větev pocházela od Filipa, hraběte z Genevois, mladšího syna Filipa II., vévody savojského. Hrabě z Genevois byl po otci bratrem Filiberta II., vévody savojského, a matky krále Františka I., a po otci i po matce bratrem Karla III., vévody savojského. Proslulý hrabě z Tende a z Villars, známý sám i se svým krátkým, ale skvělým potomstvem ve Francii, byl jejich nemanželským bratrem. František I. učinil hraběte z Genevois vévodou z Nemours, registrovaným bez pairie. Vévoda savojský Karel III., jeho bratr, byl dědem slavného vévody Karla Emanuela, o němž jsem právě mluvil, a tento Karel Emanuel byl dědem jiného Karla Emanuela, otce prvního sardinského krále. Je tedy vidět, jak daleko se tato větev Nemours vzdálila od hlavy svého rodu.

Tento první vévoda z Nemours se oženil s jednou z rodu Longueville, jejíž matka byla Bádenská z větve Hochbergů, prostřednictvím své větve dědička Neuchâtelu;³ tudy připadla tato jakási svrchovanost, když vymřeli mužští Longuevillové, paní z Nemours. Z tohoto prvního vévody z Nemours a této dědičky vzešel jediný syn Jakub, vévoda z Nemours, ve své době tak proslulý duchem, půvabem, milostnými dobrodružstvími a statečností, který udělal ono dítě slečně z La Garnache, o níž jsem mluvil (tom II, s. 143; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola devátá) v souvislosti s Rohany, a který se oženil s proslulou Annou d’Este, vnučkou Ludvíka XII. po matce, vdovou po vévodovi z Guise, zabitém Poltrotem při obléhání Orléansu, a matkou vévody a kardinála z Guise, zavražděných v Blois roku 1588, vévody z Mayenne, hlavy Ligy, kardinála z Guise a oné zuřivé vévodkyně z Montpensier. Oba synové tohoto druhého vévody z Nemours tedy byli po matce bratry Guisů, které jsem právě vyjmenoval, byli s nimi úzce spjati a byli stejně horlivými ligisty jako oni, ale nakonec se rozkmotřili s vévodou z Mayenne, který chtěl celé království pro svého syna a jeho sňatek se španělskou infantkou, protože je usvědčil z úmyslu vydat vévodovi savojskému svůj lyonský guvernement, Provence a Dauphiné. Starší zemřel neženatý, mladší se oženil se starší dcerou a dědičkou vévody z Aumale, jediného z vůdců Ligy, kterého se při uzavření míru nepodařilo nijak zahrnout do amnestie; za vraždu Jindřicha III. byl rozsudkem parlamentu in effigie roztrhán čtyřmi koňmi na náměstí Grève a zemřel v Bruselu velmi starý, velmi chudý a velmi opuštěný.

Z tohoto manželství vzešli tři synové, všichni tři postupně vévodové z Nemours. Nejstarší zemřel mladý a neženatý; druhý se oženil s dcerou vévody z Vendôme, levobočka Jindřicha IV., přidal se ke straně pana Prince⁴ a padl v souboji s vévodou z Beaufortu, bratrem své ženy, který se přidal k téže straně. Vloudila se mezi ně žárlivost ve všem možném a právě tímto soubojem začalo štěstí otce maršála z Villars, o němž jsem mluvil (tom I, s. 26; v tomto vydání Díl I, Tom 1, kapitola druhá). Tento vévoda z Nemours zanechal dvě dcery: starší se stala vévodkyní savojskou a matkou prvního sardinského krále, druhá portugalskou královnou, proslulou tím, že svého manžela zapudila, sesadila z trůnu a dala uvěznit a vzala si jeho bratra, který po její smrti měl s jednou z rodu Neuburgů dnešního portugalského krále. Třetí bratr, jmenovaný arcibiskupem remešským, aniž přijal jakékoli svěcení, se roku 1652, po smrti svého bratra, vzdal svých obročí a o čtyři nebo pět let později se oženil s paní z Nemours, o kterou tu jde, a o dva roky později ji zanechal bezdětnou vdovou; k ní se nyní musíme vrátit. Předtím je jen třeba poznamenat, že její otec, zemřelý roku 1663, zanechal ze svého druhého manželství se sestrou pana Prince a pana prince de Conti dva syny. Staršímu se záhy pomátla hlava; poslali ho do Říma k jezuitům, kde roku 1666, ve dvaceti letech, přijal duchovní stav (le petit collet), když se všeho vzdal ve prospěch svého bratra, a roku 1669 ho sám papež vysvětil na kněze. Právě o poručnictví nad ním vedli pan Princ otec i syn s paní z Nemours tolik sporů a pří; ona je proti nim prohrála. Mladší, který nosil jméno hrabě ze Saint-Paul, padl roku 1672, neženatý, při přechodu přes Rýn, právě když měl být zvolen polským králem. Na zprávu o jeho smrti byl místo něho zvolen Michal Wiśniowiecki.⁵ Jeho bratr, který se vrátil do Francie, strávil zbytek svých dnů slušně, zavřený v opatství Saint-Georges u Rouenu, kde roku 1694 zemřel jako poslední z tohoto dlouhého a slavného levobočího rodu.

Paní z Nemours měla velmi podivnou postavu, oblékala se jako klášterní vrátná, což nebylo o nic méně podivné, měla velké oči, které skoro nic neviděly, a tik, kvůli němuž jí stále cukalo ramenem, a bílé vlasy, které se za ní všude vlekly — a přesto působila nanejvýš vznešeně. Byla také pyšná do krajnosti a měla nesmírně ducha a výmluvný, živý jazyk, kterému nic neodpírala. Patřila jí polovina paláce Soissons a druhá polovina paní z Carignanu, s níž měla často rozepře, ačkoli to byla sestra její matky a princezna krve. K nenávisti k větvi Condé, zděděné po matce, připojovala tu, kterou druhé manželky často vzbuzují v dětech z prvního manželství. Neodpouštěla paní z Longueville špatné zacházení, kterého se jí od ní podle jejích slov dostalo, a ještě méně oběma princům de Condé, že jí uchvátili poručnictví nad bratrem a jeho jmění, a princi de Conti, že proti ní vyhrál bratrovo dědictví a závěť pořízenou v jeho prospěch. Její nejostřejší, nejpeprnější a často velmi zábavné řeči na tato témata nebraly konce a hodnost princů krve přitom vůbec nešetřila. Neměla o nic raději ani své přirozené dědice, Gondiovy a Matignonovy. Se vdovou vévodkyní z Lesdiguières a s maršálem a maršálkou z Villeroy přece jen udržovala slušné styky, ale o Matignonech nechtěla ani slyšet.

Obě sestry jejího otce se provdaly: starší za nejstaršího syna maršála-vévody z Retz, mladší za mladšího syna maršála z Matignonu. Ta starší přišla o manžela ještě za života jeho otce a proslavila se pod jménem markýza z Belle-Île množstvím dobrých skutků, tím, že se stala feuillantkou, že tvrdošíjně odmítla opatství Fontevrault, a konečně tím, že vymyslela a založila nový řád kalvariánek, v němž roku 1628 zemřela v Poitiers. Vévoda z Retz, její jediný syn, zanechal jen dvě dcery. Starší se provdala za Pierra de Gondi, bratrance svého otce, který díky tomuto sňatku obdržel nový list na vévodství a pairii Retz s pořadím podle jeho data. Byl synem slavného oratoriána, který býval rytířem řádu a generálem galér, a bratrem proslulého pařížského koadjutora čili kardinála z Retz. Zanechal jen dceru, provdanou za vévodu z Lesdiguières, která měla jen syna, zetě maršála z Duras, kterého jsme viděli zemřít velmi mladého a bezdětného. Druhá dcera se provdala za vévodu z Brissacu a měla s ním jen mého švagra, zemřelého bez dětí, a maršálku z Villeroy. Druhá teta pana z Longueville, otce paní z Nemours, si z lásky vzala druhého syna maršála z Matignonu, jehož starší syn neměl dětí — oba bratři byli velmi zasloužilí, zastávali vysoké úřady a oba byli rytíři řádu. Tato Longuevillová byla matkou otce hraběte z Matignonu a posledního maršála z Matignonu,⁶ kteří žili v době smrti paní z Nemours i ještě dlouho potom a kteří byli jejími dědici stejně jako maršálka z Villeroy. Markýzu z Belle-Île provdala rodina a v její přítomnosti; její sestra se vdala podle své vůle a bez jejich vědomí a celý rod Longueville se nedokázal přimět, aby jim odpustil a stýkal se s nimi, až po mnoha letech, a od té doby nikdo z Longuevillů Matignony neměl rád.

Paní z Nemours byla v tom tak neústupná, že když jednou mluvila s králem v okně jeho kabinetu, přestože skoro neviděla, zahlédla Matignona, jak jde přes nádvoří. Hned začala pětkrát šestkrát za sebou plivat a pak králi řekla, že ho prosí za odpuštění, ale že nemůže vidět Matignona, aby takhle neplivala. Byla neobyčejně bohatá a žila ve velkém lesku a s velkou důstojností; spory jí však tak rozhořčily mysl, že nedokázala odpouštět. Nemohla o tom přestat mluvit; a když se jí někdy někdo zeptal, zda se modlí Otčenáš, odpovídala, že ano, ale že prosbu o odpuštění nepřátelům přeskakuje a neříká ji. Lze posoudit, že ji zbožnost příliš neobtěžovala. Sama vyprávěla historku, jak jednou vstoupila do zpovědnice, aniž ji kdo do kostela doprovázel, a že na zpovědníka neudělala dojem ani svým vzhledem, ani svým ustrojením. Mluvila o svém velkém jmění a hodně o princích de Condé a de Conti. Zpovědník jí řekl, ať to vynechá. Ona, která svůj případ pokládala za vážný, trvala na tom, že to vysvětlí, a zmínila se o velkých panstvích a o milionech. Dobrák ji pokládal za bláznivou a řekl jí, ať se uklidní, že to jsou představy, které je třeba zahnat, že jí radí, aby už na to nemyslela, a hlavně aby jedla dobré polévky, má-li na to. Popadl ji vztek a zpovědník zavřel okénko. Vstala a zamířila ke dveřím. Zpovědník, když ji viděl odcházet, byl zvědav, co s ní bude, a šel za ní ke dveřím. Když uviděl, jak tu dobrou ženskou, kterou pokládal za bláznivou, přijímají štolbové, slečny z jejího doprovodu a celá ta velká výprava, s níž vždycky chodila, málem upadl naznak, a pak běžel k dvířkům jejího kočáru prosit o odpuštění. Ona se mu zase vysmála a ten den si tím vysloužila, že nemusela ke zpovědi. Několik týdnů před smrtí jí bylo tak zle, že na ni naléhali, aby myslela na svou duši. Nakonec se rozhodla. Poslala svého zpovědníka s jedním ze svých šlechticů k panu Princi, k panu princi de Conti a k pánům z Matignonu, aby je jejím jménem požádali o odpuštění. Všichni ji šli navštívit a byli dobře přijati; ale to bylo všechno: nikdo z nich nedostal nic. Bylo jí osmdesát šest let⁷ a rozdala, co ještě mohla, oběma dcerám onoho levobočka, kterého učinila svým dědicem; jedna z nich zemřela mladá a neprovdaná, druhá se provdala za vévodu z Luynes, jak jsem už řekl.

Tato smrt hned uvedla do pohybu spoustu lidí. Vévoda z Villeroy a Matignon okamžitě odjeli do Neuchâtelu a pan princ de Conti do Pontarlier, protože král nechtěl, aby se jako při své první cestě znovu vystavil nedostatku úcty, jehož se mu v Neuchâtelu dostalo. Z Pontarlier mohl snadno posílat do Neuchâtelu pokyny ve svých záležitostech a dostávat odtamtud zprávy každou chvíli. Poslal tam Saintraillese, kterého mu půjčil pan Vévoda; byl to muž rozvážného a schopného ducha, ale tím, že ho zkazila dobrá společnost a tito princové, stal se velmi domýšlivým a dosti drzým; jinak to byl docela prostý šlechtic a ani zdaleka ne z rodu Potonů, z něhož pocházel slavný Saintrailles, jehož činy toto jméno proslavily v našich dějinách. Stará paní z Mailly, tchyně dámy šatny vévodkyně z Bourgogne,⁸ se ucházela o dědictví knížectví Oranžského⁹ na základě příbuzenství s rodem Chalon, přitaženého za vlasy, ani ne tak v naději na tak chimérické právo, jako aby tak vysokými nároky zvýšila váhu markýze z Nesle, svého vnuka. Z téhož důvodu se se stejně chabým podkladem přihlásila i o Neuchâtel. Lichotila si, že s ochranou paní z Maintenon by z toho mohla vytěžit jiné, pevnější výhody. Paní z Maintenon se do toho ani v nejmenším nevložila a jejím chimérám se smáli v Paříži stejně jako ve Švýcarsku. Nárok pana prince de Conti se zakládal na závěti posledního vévody z Longueville, který zemřel zavřený a který ho povolal ke všemu svému jmění po hraběti ze Saint-Paul, svém bratrovi, a jeho potomstvu. Tento spor proti paní z Nemours vyhrál. Zbývalo zjistit, zda se svrchovanost dá darovat jako jiný majetek a zda se páni z Neuchâtelu podřídí rozsudku pařížského parlamentu. Kromě toho, že nepodléhali žádné soudní pravomoci království, dědicové tvrdili, že Neuchâtel nelze pro svrchovanou, či spíše nezávislou povahu tohoto malého státu darovat ani odejmout pokrevním dědicům — a to ve Francii platí o vévodstvích. Zbývalo tedy zjistit, komu má připadnout, zda Matignonovi, nebo vdově vévodkyni z Lesdiguières, za niž se vévoda z Villeroy vypravil jako její dědic po své matce.

Matignon tvrdil, že má přednost pro bližší pokrevní příbuzenství, protože byl k zesnulé o stupeň blíž než vévodkyně, a ona se dovolávala prvorozenství. Její právo proti Matignonovi se nezdálo pochybné. Hodnostní léna a všechna velká léna se vždy řídila prvorozenstvím; zákon i praxe se v tom vždy shodovaly; tím spíše léno nezávislé, rozsáhlé a pokládané za svrchované. Jenže takové spory se málokdy rozhodují podle pravidel, a Matignon měl dobré karty: Chamillart, jak jsem poznamenal (tom IV, s. 192; v tomto vydání Tom 4, kapitola desátá), byl jeho důvěrným přítelem a stal se zapřisáhlým nepřítelem maršála z Villeroy kvůli bitvě u Ramillies, jak jsem vyprávěl na svém místě. Při téže příležitosti, jak jsme tamtéž viděli, upadl tento maršál do naprosté královy nemilosti. Zbýval princ de Conti, kterého král neměl rád a jemuž nikdy nedokázal upřímně odpustit jeho cestu do Uher a možná ještě méně jeho zásluhy a pověst. Chamillart v plném rozkvětu své přízně tedy bez potíží dosáhl, aby se král prohlásil za neutrálního. Tento ministr, takto si jist z této strany, pokud šlo o prince krve, neváhal a otevřeně se postavil za Matignona. Zahrnul ho penězi a vším, co mu jeho vliv mohl poskytnout. Puysieux, velvyslanec ve Švýcarsku, byl bratrem Silleryho, už mnoho let štolby prince de Conti, k němuž byli všichni nesmírně připoutáni. Ať si přál sebevíc mu v této věci posloužit, vyhlášená králova neutralita mu k tomu jako velvyslanci vzala všechny prostředky; a Chamillartova autorita a bdělost mu vzaly všechny, které mu mohly zůstat jako soukromé osobě, jež si v zemi získala přátele. Vdova po onom levobočkovi posledního hraběte ze Soissons tam byla jako ostatní; na základě darování paní z Nemours přijali ona i její manžel hned po sňatku jméno kníže a kněžna z Neuchâtelu. Když pařížský parlament rozsudkem uznal závěť pana z Longueville za platnou ve prospěch prince de Conti a princ se proto vypravil do Neuchâtelu a ostatní dědicové také, aby mu ho upřeli, utrpěl tam nepříznivé předběžné rozhodnutí. Paní z Nemours, která tam rovněž odjela, byla přijata a uznána za vládkyni jakožto sestra posledního držitele, který nemohl naložit s Neuchâtelem jako se svým ostatním jměním. Princ de Conti nyní utrpěl opakování, jež ono první rozhodnutí potvrdilo. Neuchâtelští se rozhořčili proti vdově po onom levobočkovi, proti darování Neuchâtelu jejímu manželovi a jejich dětem a proti jménu, které si z něho troufala přisvojovat. Vyhnali ji jako osobu bez jakéhokoli práva a potupně ji vykázali ze svého města i z celého svého malého státu. Tím panu princi de Conti dost jasně dali najevo, jak málo si cení práva nad sebou, založeného na darování, jež pro paní z Neuchâtelu i pro něho mělo stejnou váhu.

Zatímco tito pyšní měšťané při těchto sporech viděli uchazeče, jak se u jejich nohou ucházejí o jejich hlasy, objevil se mezi nimi ministr braniborského kurfiřta,¹⁰ který začal tím, že se odvážil upírat přednost princi de Conti. Tato drzost je pozoruhodná vůči témuž princi de Conti, jemuž — když byl s panem svým bratrem v Uhrách jako dobrovolník — bavorský kurfiřt, nikoli skrze ministra, ale osobně a v čele svých vojsk, pomocných v císařově armádě, přednost neupíral, žil s nimi rovnocenně a bez okolků a téměř vždy dával najevo, že dbá na to, aby všude šel až za nimi; a jemuž proslulý vévoda lotrinský, císařův švagr, generalissimus jeho armád i armád říše, který tu armádu vrchně velel, vždy a všude ustupoval bez výjimky a bez váhání; a to je první plod změny ceremoniálu našich vévodů a našich vojevůdců vůči témuž bavorskému kurfiřtovi, zprvu z omylu, pak zachovávané, o níž jsem vyprávěl na svém místě. Namítat, že braniborský kurfiřt, který jako takový bez potíží šel za bavorským kurfiřtem, byl uznáván za pruského krále všude kromě Francie, Španělska a Říma, o nějž se jako protestant nestaral, mohlo být platným důvodem pro jeho osobu; ale pro jeho ministra ne: nikdy nebylo vidět, že by nuncius, jemuž všichni velvyslanci králů, i protestantských, a velvyslanec císařův všude bez potíží ustupují, upíral na neutrální půdě cokoli princi krve, a stejně tak ani císařův velvyslanec, který má všude přednost před velvyslanci všech králů a nikdo z nich mu ji nepopírá. Braniborský kurfiřt odvozoval svůj nárok od rodu Chalon. Byl ještě vzdálenější a ještě zamotanější, je-li to vůbec možné, než nárok paní z Mailly; také ho využíval jen jako záminky. Řekl jsem to už: takové spory se nerozhodují ani podle práva, ani podle spravedlnosti.

Jeho důvody byly: jeho náboženství, shodné s náboženstvím země; podpora sousedních protestantských kantonů, spojenců a ochránců Neuchâtelu; naléhavá úvaha, že když knížectví Oranžské po smrti krále Viléma III. připadlo témuž princi de Conti, král mu za ně dal náhradu a přivlastnil si je, a že sousedství Francie by mu totéž usnadnilo i s Neuchâtelem, kdyby připadl některému z jeho poddaných, který by v jiných dobách a v postavení velmi odlišném od toho, v němž ho držel rod Longueville, nebyl s to odmítnout králi, aby mu ho postoupil; a konečně řádně předložená smlouva, jíž se Anglie a Holandsko zavazovaly, že pro případ smrti paní z Nemours se za něho postaví a celou silou mu pomohou tento malý stát získat. Tento braniborský ministr jednal ve shodě s protestantskými kantony, které se na jeho prohlášení hned postavily na jeho stranu a díky rozdaným penězům, shodě náboženství, moci kurfiřta a úvaze o tom, co se stalo s Oranžskem, nalezly téměř všechny hlasy příznivé. Tak horkou jehlou přiměly Neuchâtelské vynést prozatímní rozhodnutí, které jejich stát přiřklo kurfiřtovi až do míru;¹¹ v důsledku toho byl jeho ministr uveden do skutečné držby; a pan princ de Conti, který od chvíle, kdy si ten ministr dělal nárok na přednost, nepokládal za vhodné zajíždět z Pontarlier do Neuchâtelu, se viděl nucen vrátit se ještě potupněji než posledně, a brzy nato ho následovali oba ostatní uchazeči. Paní z Mailly, která se stále za uchazečku vydávala, při zprávě o tomto vetřelectví tak hlasitě křičela, že nakonec ohled na její příbuzenství s paní z Maintenon probudil naše ministry. Vyslechli ji. Došli po ní k závěru, že jde o pověst krále, aby nenechal tento kousek vyrvat svým poddaným, a že je nebezpečné nechat ho v rukou tak mocného protestantského panovníka, který by si mohl zřídit opěrnou pevnost na místě tak blízkém hrabství Burgundsku a na hranici tak málo chráněné. Načež dal král vypravit kurýra k Puysieuxovi s rozkazem jet do Neuchâtelu a použít všeho, i výhrůžek, aby kurfiřta vyloučil, přičemž jinak ponechával volnost výběru mezi svými poddanými, vůči nimž — jen když to bude některý z nich — zůstávala neutralita naprostá. Bylo to už příliš pozdě. Věc byla hotová, kantony zavázané a bez možnosti couvnout a navíc kurfiřtovým ministrem dotčené na cti kvůli Puysieuxovým výhrůžkám; na Puysieuxův spis dali přítomní ministři Anglie a Holandska vytisknout velmi prudkou odpověď. Prozatímního rozhodnutí se nic nedotklo; měli jsme z toho ostudu, šest týdnů jsme dávali najevo nevoli a pak jsme se, nemohouce dělat nic lepšího, sami od sebe uklidnili. Lze posoudit, jaká naděje zbyla uchazečům, že by při míru mohli zvrátit toto prozatímní rozhodnutí a úspěšně zápasit s tak mocným a tak pevně podporovaným panovníkem. Také už o tom pak nebylo ani zmínky a Neuchâtel zůstal plně a pokojně tomuto panovníkovi, jehož Francie mírem dokonce výslovně potvrdila v jeho držbě. Král ani Monseigneur, a tedy ani dvůr, za paní z Nemours smutek nevzali, ačkoli to byla dcera princezny krve; ale vévoda a vévodkyně z Bourgogne ho vzali kvůli rodu Savojskému.

Kardinál d’Arquien¹² zemřel v Římě téměř současně s paní z Montespan a paní z Nemours. Zvláštnost jeho osudu zasluhuje, abychom se u něho na chvíli zastavili. Jmenoval se La Grange a jeho otec, který neměl dětí s dcerou druhého maršála z La Châtre, byl mladším bratrem maršála z Montigny; ten mu dal svůj úřad kapitána stráže brány, když sám dostal úřad prvního hofmistra krále, a opatřil mu místodržitelství v guvernementu Mety a guvernérství v Calais, Gienu a Sancerre. Toto poslední místo uhájil proti útokům Ligy, sloužil dobře a věrně a byl nějaký čas podplukovníkem pluku gardy. Z prvního manželství měl syna, guvernéra Calais po panu z Vic, který se oženil s jednou z rodu Rochechouartů, ale nehrál velkou roli, stejně jako jeho potomstvo, které trvá dodnes. Ze třetího manželství s jednou z rodu Ancienville měl dva syny: starší se jmenoval markýz z Époisses a provdal svou dceru za Guitauta, prvního šlechtice komory pana Prince, který ho učinil rytířem řádu; druhý byl markýz d’Arquien, zemřelý jako kardinál, o němž mluvíme.¹³

Narodil se roku 1613, byl to muž duchaplný, příjemný ve společnosti a hodně se pohyboval ve světě, v čemž mu velmi pomáhali vévoda ze Saint-Aignan a jeho sestra hraběnka z Béthune, dáma šatny královny Marie Terezie; s jejich matkou, dcerou maršála z Montigny, byl bratrancem. Měl Monsieurův jízdní pluk a byl kapitánem jeho Sta Švýcarů. Oženil se s jednou z rodu La Châtre z větve Brillebaut,¹⁴ o niž přišel roku 1672 a která mu zanechala syna a pět dcer, z nichž dvě se staly řeholnicemi. Nevěda si rady, jak provdat ostatní, dal se přemluvit polským velvyslancem, s nímž se úzce spřátelil, aby je zaopatřil v oné zemi. Opustil Monsieura, aby tu cestu podnikl s velvyslancem, který se vracel domů a který krátce po jejich příjezdu tak dobře jednal, že jednu z nich provdal za Jakuba Radziwiłła, knížete Zamoyského, sandoměřského vojvodu.¹⁵ Brzy o něj bezdětná přišla a zůstala dost bohatá na to, aby si ji chtěl vzít Jan Sobieski. Tento sňatek se uskutečnil roku 1665.

Sobieski, který měl francouzské sklony, byl tehdy velkým maršálkem a vrchním velitelem Polska a díky svým vítězstvím a velkým činům prvním mužem republiky; ty ho 20. května 1674 jednomyslnou volbou vynesly na polský trůn. Starší sestra nechtěla zaopatření v cizině. Úzký vztah a příbuzenství mezi jejím otcem a markýzou z Béthune, dámou šatny královny, vedly roku 1669 k jejímu sňatku s markýzem z Béthune, synem markýzy, a z toho důvodu dostala nástupnictví v úřadě své tchyně. Když se její sestra stala královnou, byl její manžel ihned vyslán jako mimořádný vyslanec do Polska, aby blahopřál novému králi. Vrátil se hned nato, v prosinci 1675 byl mimořádně a sám jmenován rytířem řádu a znovu odjel se svou ženou do Varšavy, pověřen předat řetěz Svatého Ducha králi, svému švagrovi, což vykonal v Žółkwi v listopadu následujícího roku, a zůstal tam jako mimořádný velvyslanec. Jeho žena s sebou vzala svou další sestru, kterou roku 1678 provdala za hraběte Wielopolského, velkého kancléře polského, s nímž sestra přijela sem během jeho velvyslanectví roku 1686 a o něhož o dva roky později přišla. Pan a paní z Béthune měli dva syny a dvě dcery. Polský král provdal starší roku 1690 za knížete Radziwiłła Kleckého, svého synovce, velkého maršálka litevského, a podruhé za knížete Sapiehu, dvorního maršálka litevského; druhá dcera se roku 1693 provdala za hraběte Jabłonowského, velkého korunního praporečníka, vojvodu volyňského a následujícího roku ruského, bratra hraběnky Bnin Opalińské, matky krále Stanislava,¹⁶ otce královny, choti Ludvíka XV.

Pan z Béthune zůstal v Polsku, kde byl nesmírně oblíben a vážen a získal velkou pověst, až do roku 1691. Toho roku odtud odjel jako mimořádný velvyslanec do Švédska a zemřel tam následujícího roku 1692. Byl to muž duchaplný a velmi příjemný, stvořený pro společnost a velmi schopný v záležitostech. S falckým kurfiřtem uzavřel a podepsal svatební smlouvu Monsieura a Madame. Také sloužil ve vojsku, byl guvernérem Kleve a vrchním velitelem v té zemi. Žil velmi nádherně; měl tu zvláštnost, že kdykoli chtěl psát depeše, ať bylo kolik hodin, uložil se mezi prostěradla a nevstal, dokud nebyly hotové. Jeho dva synové s pošetilou tvrdošíjností odmítli kardinálský klobouk z nominace polského krále. Později přišli do Francie umírat hladem. Starší padl neženatý v bitvě u Höchstädtu a druhý žil celý život v ústraní. Oženil se se sestrou vévody z Harcourtu, z čehož zůstala jen dcera, která, ovdověvši velmi mladá a bezdětná po bratrovi maršála z Médavy, se znovu provdala za maršála z Belle-Île.¹⁷ Její otec se podruhé oženil se sestrou vévody z Tresmes; rozešli se ve zlém a on odešel žít do Lunéville, kde ho král Stanislav učinil svým velkým komořím.¹⁸ Paní z Béthune zemřela v Paříži roku 1728 ve věku osmdesáti devíti nebo devadesáti let. Měla jediného bratra, který strávil život v Polsku, kde získal indigenát republiky, to jest byl naturalizován a stal se způsobilým ke všem úřadům jako Polák. Byl kapitánem tělesné gardy krále, svého švagra, plukovníkem jeho dragounského pluku a starostou¹⁹ v Hiedreseeku. Zemřel neženatý a nedostál roli, kterou mohl hrát.²⁰

Král Jan III. Sobieski, proslulý nesčetnými vítězstvími nad Turky a Tatary před svým zvolením i po něm, korunoval své triumfy záchranou Německa. Přitáhl osobně svést bitvu s Turky, kteří obléhali Vídeň a byli téměř u cíle. Jejich porážka byla úplná a Vídeň byla zachráněna spolu s částí Uher, za což se hrdinovi dostalo pramalých díků. Bylo to roku 1683; jeho ohromná tloušťka a běh doby mu potom zabránily, aby o sobě ve válce dal mnoho slyšet. Zemřel ve Varšavě 17. června 1696 ve věku sedmdesáti dvou let.²¹ Děti, které zanechal, a celé toto potomstvo jsou příliš známé, než abych se o nich tu zmiňoval. Řeknu o nich jen jednu pravdu, zcela jistou a zároveň naprosto nepravděpodobnou: kdyby bavorský kurfiřt²² nebyl po matce bratrancem z druhého kolena paní z Belle-Île, zůstal by u toho, co zdědil po otci, a nedosáhl by žádného ze stupňů té ohromné velikosti, na niž náhle vystoupil. Tuto zvláštní příhodu snad pro její zajímavost ještě vysvětlím, ačkoli daleko přesahuje mez, kterou jsem si stanovil.

Polská královna nebyla zdaleka tak francouzsky smýšlející jako král, její manžel. Unesena tím, že má na hlavě korunu, toužila vášnivě přijet ji ukázat do své země, odkud odešla jako tak nepatrná soukromá osoba. Francie měla na této volbě tak velký podíl, že polský král z vděčnosti za ni dal svou nominaci kardinálu z Janson, který tam byl francouzským velvyslancem. Této cestě, zdůvodňované lázněmi v Bourbonu, tedy nic nebránilo. Když už bylo vše ohlášeno a připraveno, dostala zprávu, že jí královna nepostoupí přednost (la main), a bylo podivné, že to mohla nevědět. Marie Gonzagová, provdaná v Paříži v zastoupení před celým dvorem, ji neměla, ani si na ni nečinila nárok, a v novější době ani král Kazimír, který poslední léta svého podivuhodného života strávil ve Francii. Králové ji u našich králů odedávna neměli a volení králové na ni nikdy ani nepomysleli. Její zlost však byla tak velká, jako by utrpěla urážku. Cestu zrušila, spojila se s vídeňským dvorem a se všemi nepřáteli Francie, měla velký podíl na Augsburské lize proti ní a vynaložila všechen svůj vliv na krále, svého manžela, který byl velký, aby ho přiměla přijmout všechny zájmy, jež byly Francii protivné. Krajní touha učinit svého otce vévodou a pairem ji pak k Francii zase přiblížila, ale podstatné křivdy, kterých se od ní dostalo, způsobily, že jí to bylo vytrvale odpíráno. Dlouho nato, totiž roku 1694, pro něho dosáhla řetězu řádu, který mu z pověření krále předal v Žółkwi král, jeho zeť, a v následujícím roce 1695 dostal kardinálský klobouk, k němuž ho jeho zeť konečně jmenoval, když oba jeho vnuci tvrdošíjně odmítali; byl tehdy už od roku 1692 podruhé vdovcem a z tohoto manželství bezdětný.

Když se stal kardinálem, bylo mu osmdesát dva let; nikdy nepřijal žádné svěcení a nikdy neměl žádné obročí, takže se nikdy nemodlil breviář a chlubil se tím. Byl čilý a měl milenky ještě dlouho po tomto věku, což královna, jeho dcera, velmi nelibě nesla. Nikomu nezůstalo neznámo, k jak hamižnému chování navedla krále, svého manžela, v jeho posledních letech; to způsobilo, že po něm nikdo netruchlil, a bylo to nepřekonatelnou překážkou zvolení kteréhokoli z jeho dětí, navzdory lásce Poláků ke krvi jejich králů a jejich zvyku dávat jí korunu. Vše, co se po smrti tohoto panovníka odehrálo z její strany a s abbém z Polignaku, francouzským velvyslancem, najde čtenář ve všech dějepisech. Nakonec, nenáviděná v Polsku i vlastními chráněnci a vlastními dětmi, odvezla své poklady a uchýlila se s otcem do Říma, kde bydleli v témže paláci. Ponížení ji tam provázela; žádala, aby s ní bylo zacházeno jako kdysi s královnou Kristinou Švédskou. Odpověděli jí, jak se to kdysi stalo i ve Francii, že mezi dědičnou a volenou královnou není rovnosti, a jednali s ní v souladu s tímto rozdílem. To omezovalo celý její způsob života a působilo jí tolik nesnází a zlosti, že čekala jen na otcovu smrt, aby z tak nepříjemného místa odešla; ta přišla 24. května, v jeho devadesáti šesti letech,²³ po velmi krátké nemoci, poté co se až do té doby nepřetržitě těšil nejdokonalejšímu zdraví těla i ducha. Jeho dcera pak dlouho neotálela s provedením toho, co si předsevzala, jak brzy uvidíme.

Vévodkyně z La Trémoille zemřela krátce nato; bylo jí sotva něco přes padesát let. Byla to velká, tlustá a rázná žena, která bez valného ducha dávala silně najevo, že je velká dáma, a která velmi zkrátka držela svou matku i manžela. Byla víc než velmi šetrná, na dvůr chodila velmi málo a téměř se s nikým nestýkala. Byla jedinou a velmi bohatou dcerou vévody z Créqui, který při jejím sňatku dostal pro svého zetě nástupnictví ve svém úřadě prvního šlechtice komory. Paní z La Trémoille se málem vdala za vévodu z Yorku, pozdějšího anglického krále Jakuba II., když se po katastrofě krále, svého otce, uchýlil do Francie. Když tento velký sňatek padl, vévoda a maršál z Créqui měli velkou chuť oženit své děti spolu, aby tak velké jmění zachovali ve svém rodu, a věk se k tomu výborně hodil; jenže bratři nebyli pány situace. Ačkoli by to bylo štěstím markýze z Créqui, kterého jsme viděli padnout v bitvě u Luzzary, a ačkoli přízeň jeho strýce mu mohla dát vše doufat ze strany krále, maršálka z Créqui o tom nikdy nechtěla ani slyšet. Byla to pyšná a zlá ženská, která ovládala svého manžela, jakkoli byl hrdý a nepříjemný, a ten se jí neodvažoval odporovat. Lesk, v němž dlouho zářili vévoda a vévodkyně z Créqui, vzbudil v jejich švagrové takovou žárlivost, že je nemohla vystát. Měla mnoho ducha a dohnala vévodkyni z Créqui, která ho neměla, tak daleko, že ta při vší své mírnosti nedokázala nesplácet nenávist nenávistí a nestavět se stejně jako ona proti tak moudrému sňatku jejich dětí. Takto ženy svou povahou nebo svým rozumným jednáním rody hubí nebo pozvedají.

Ve stejné době zemřel Vaillac. Byl jedním z dobrých generálů, které král měl pro jízdu, a generálporučíkem, který by to daleko dotáhl, kdyby víno, pijáctví a zapadlost, která z nich plyne, nezmařily jeho nadání a služby. Snesl mnoho vína, opil svou společnost a potom se opil sám. Nějací darebáci ho v posádce oženili, opilého na mol, s nějakou courou, aniž věděl, co dělá, bez ohlášek, bez smlouvy, bez slibu. Když se vyspal z opice a byl úplně vzhůru, velice se podivil, že vedle sebe najde ležet tu ženskou. Udiveně se jí zeptal, kdo ji tam položil a co tam dělá. Coura se podiví ještě víc, řekne, že je jeho žena, a začne mluvit zvysoka. Hle, člověk celý zmatený, myslí si, že se zbláznil, neví, co mu chtějí říct, a volá o pomoc. Hra byla dobře připravená. Slyší jen tutéž řeč a vidí jen svědky svého sňatku z předchozího večera. Tvrdí, že lžou, že na to nemá nejmenší vzpomínku a že by ho ani nikdy nenapadlo zneuctit se takovým sňatkem. Velký povyk. Nakonec viděli, že by se museli bít nebo snést výprask holí, a příhoda skončila, aniž o ní pak byla řeč.

Vyprávělo se jako pravdivé, že když ho basilejský magistrát jakožto velkého pijana bohatě pohostil a on je všechny v pití porazil, navrhl jim, už v sedle a na odchodu, aby vypili skleničku na cestu; že dali přinést láhve a podali mu sklenici; že jim řekl, že takhle on skleničku na cestu nepije, a že si zul botu, dal si ji naplnit a vypil ji; to je ale smyšlená historka, kterou přikrášlili až do té míry, že prý ho ti radní dali v tomto postoji namalovat na své radnici. Jmenoval se Ricard; nevím, proč dávali přednost jménům Gourdon a Genouillac, což byla panství. Pocházel po meči od staršího bratra dvou mistrů dělostřelectva, z nichž druhý, synovec prvního, byl seneschalem v Armagnacu, guvernérem Languedocu a velkým štolbou Francie za Františka I. a proslavil své jméno jako pán z Acier; jeho dcera a dědička přinesla jmění Karlu de Crussol, vikomtovi z Uzès, a vévodové z Uzès mají její erb dvakrát ve svém čtvrceném štítu. Vaillac, o němž je zde řeč, měl otce, přítele mého otce, jednoho z nejurostlejších a nejlépe vypadajících mužů ve Francii, statečného a velmi galantního, kterého Monsieur roku 1661 nechal jmenovat rytířem řádu. V Monsieurově domácnosti to s ním šlo stále pozpátku. Nebyl to ovšem muž, který by se dal ovládat rytířem Lotrinským. Byl prvním štolbou Monsieura, pak kapitánem jeho gardy, nakonec rytířem cti Madame a zemřel v tomto úřadě v lednu 1681. Ještě si pamatuji, jak jsem byl u něho v Palais-Royal s otcem a matkou. Ještě bych ho dokázal namalovat i jeho byt v přízemí, v hloubi druhého dvora, napravo od vchodu. S jednou z rodu Voisins zanechal spoustu dětí, všechny špatně zaopatřené, a se svou druhou ženou, rozenou La Vergne-Tressan, která právě zemřela téměř stoletá jako vdova po hraběti z La Motte, neměl žádné; o nich budu mít víc než dost co říci. Vaillacův nejstarší syn se nijak neuplatnil. S jednou z rodu Cambout zanechal syna, bohatě oženěného s dědičkou ze Saint-Gelais, s níž má děti, aniž by se uplatnil víc než jeho otec.

Intrika kolem podivuhodné nominace arcibiskupa z Bourges na kardinála si zasluhuje, aby byla vylíčena. Viděli jsme (tom II, s. 352; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola dvacátá první), když jsem mluvil o jeho otci vévodovi z Gesvres, že byl čestným komořím Inocence XI. a byl u tohoto papeže v takové oblibě, že nebyl daleko od purpuru, když roztržka mezi králem a Římem kvůli franšízám velvyslanců²⁴ způsobila odvolání všech Francouzů a připravila abbého z Gesvres o veškerou naději; po návratu byl za to jmenován arcibiskupem z Bourges. Stát se jím, aniž byl předtím biskupem, byla věc zcela neobvyklá a byla náhradou za to, čeho se z poslušnosti vzdal. Jenže v mysli a nadějích nového arcibiskupa tato náhrada nebyla zdaleka rovnocenná. Jeho cílem byl vždycky kardinálský klobouk: navázal čilý styk s Torcym, který z Říma pilně udržoval dopisy. Po návratu ho pěstoval čím dál víc a dosáhl toho, že se stal jeho zvláštním přítelem. Od smrti Inocence XI. a zvolení Ottoboniho,²⁵ jemuž se spěchalo všechno obětovat a od něhož se nezískalo vůbec nic, žil král s Římem v dobrém srozumění a arcibiskup z Bourges tam obnovil své dřívější postupy s přáteli, které si tam získal, aniž mu jeho spojení s Torcym přinášelo jakékoli riziko. V této situaci vymyslel, že přiměje anglického krále, aby ze svých protivenství, jež snášel pro víru, vytěžil aspoň nominaci jednoho kardinála, a přemluví ho, aby ji dal jemu. Král na to přišel, a ať už měl důvody, proč tehdy nechtěl, aby se anglický král pouštěl do takového nároku, nebo ho urazilo, že arcibiskup tuto intriku spřádal bez jeho vědomí, nesl to tak nelibě, že věc byla rázem zarazena. Vědělo se to a nikdo nepochyboval o dlouhé nemilosti.

Arcibiskup podnikl několik cest do své diecéze, kde nikdy moc nebýval jinak než nerad, ani dlouho, ani často. V Římě se velmi poitalštil, ne ovšem pokud jde o čest, ale v politice, v machinacích a ve skrytých a hlubokých krocích, ačkoli měl málo ducha, ale ducha celého obráceného k tomu a ke světským půvabům. Nějaký čas po této příhodě se stalo, že Stanislav, uznávaný všude za polského krále kromě Říma — z ohledu na konverzi krále Augusta, když se dal zvolit —, chtěl zkusit dosáhnout tam uznání svou nominací na kardinála a udělat z toho věc koruny a národa, která by papeže přinutila. Je známo, že biskupové jsou v Polsku prvními senátory, že neustupují kardinálům, že nijak netouží jimi být a že pokud kardinál není zároveň arcibiskupem hnězdenským, což je primas, jemuž vše ustupuje, je v Polsku ve velmi nesnadném postavení: proto je tato nominace pro cizince tak snadno dosažitelná, čehož naši kardinálové Bonzi a z Janson dokázali využít, protože tam byli velvyslanci. Stanislav tedy hledal osobu, která by sama o sobě mohla obtíže urovnat. Prost nesnází ze strany Poláků, zvolil Francouze, aby měl podporu Francie, která švédskému králi velmi vycházela vstříc, a to Francouze, představeného misií v Polsku, pověstného velkou učeností a vysokou zbožností, aby mu ještě posloužily i jeho zásluhy. Jenže tu došlo k zázraku svého druhu. Ukázalo se, že ten člověk je skutečně tak dobrý a tak hodný, že nominaci odmítl, a to tak rozhodně, že bylo nutno pomýšlet na jiného. V nesnázích s novou volbou, která by odpovídala jeho záměru prosadit svou nominaci, ponechal ji Stanislav na králi, aby mu udělal laskavost a tím si tím spíše zajistil úspěch. Kuriózní je, že tentokrát byl v nesnázích král, koho vybrat. Torcy, přes něhož celá věc šla, pomyslel na své dva přátele, Bourges a Polignaka, naléhal na krále, aby se rozhodl, aby se věc neprozradila a nevyvolala další uchazeče, a využívaje královy lhostejnosti mu připomínal zásluhy abbého z Polignaku a vážnost arcibiskupa z Bourges v Římě; a že si král může vzpomenout, jak papež, když tak dlouho projevoval nechuť jmenovat kardinála z La Trémoille, sám několikrát naléhal, aby ho požádali o arcibiskupa, že ho jmenuje okamžitě.

Králova nechuť k abbému z Polignaku převážila nad nelibostí kvůli aféře se Saint-Germain, kterou jsem právě vylíčil. Nenapadl ho nikdo třetí, a tak mezi těmi dvěma dal přednost arcibiskupovi z Bourges. Navrhl ho Stanislavovi, který ho přijal, a papež, předem na to dotázaný, s ním souhlasil. Jakmile přišla odpověď — ne že nominace projde, ale že osoba, o niž jde, je papeži příjemná —, byla nominace ohlášena, aby se věc zavázala, a Torcy byl zároveň rád, že tím svého přítele chrání před zvraty. Údiv dvora byl nesmírný. Nikdo nemohl pochopit, jakými podzemními cestami člověk bez jakéhokoli styku se severem, který se nedávno znelíbil králi tím, že se snažil získat nominaci krále Jakuba, získal nominaci krále Stanislava se souhlasem a za účasti krále; a Torcy si získal velkou čest tím, že dokázal tak obratně posloužit přátelům a opatřit si kardinála. Tato naděje se však rozplynula v dým spolu s vládou Stanislavovou. Uvidíme arcibiskupa ještě mnoho let zápasit s osudem a cenu tolika tužeb, péčí a bdění — neboť ji ani na okamžik neztratil ze zřetele — získat až roku 1719, poté co viděl tolik jiných, jak ho předbíhají: už roku 1713 Polignaka, před nímž kdysi dostal přednost a který ho předběhl oklikou přes Anglii, jež se arcibiskupovi rozpadla v rukou šestnáct či sedmnáct let předtím, než klobouku dosáhl; a tolik jiných, kteří tehdy ani nemohli na něco takového pomyslet, jako jakýsi Bissy, na něhož se tak dlouho díval — abych mluvil slovy pana z Noyonu — jako na biskupa druhého řádu a jenž byl přece povýšen o čtyři roky dřív než on, a tolik dalších, jako Dubois, Fleury, kterých si vůbec nevšímal.