Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola čtvrtá

Tažení ve Flandrech. — Vendômova nebezpečná lenost. — Krásné tažení na Rýně. — Villarsovo plenění a troufalost. — Rákóczi prohlášen sedmihradským knížetem. — Císař pokořen švédským králem, který táhne do Ruska. — Šťastné výpravy na moři. — Zhoubná bouře v Holandsku. — Spoušť způsobená Loirou a její příčina. — Výprava savojského vévody do Provence a na Toulon. — Chování biskupa z Fréjus k savojskému vévodovi. — Zajímavá odbočka o tomto prelátovi, pozdějším kardinálovi a pánu království. — Opatření k obraně Toulonu a Provence. — Ústup pana Savojského z Provence.

Vévoda z Marlborough, který dorazil do Haagu dosti brzy, odtud znovu odjel navštívit kurfiřty saského a braniborského a vévodu hannoverského.¹ Vévoda z Vendôme zatím pobýval v Monsu, kde pil mléko. Koncem května se armády shromáždily a tažení začalo. Vendôme, zdánlivě podřízený bavorskému kurfiřtovi, ve skutečnosti však sotva podřízený samotnému králi, trávil dny na nočním stolci, při hře a u stolu, jak jsem to vylíčil (tom V, s. 134 a násl.; v tomto vydání Tom 5, kapitola osmá); a protože se už stal neschopným žít jinak, myslel jen na to, aby užíval slávy, kterou si nikdy nezískal, a poct, které si vymáhal, ať to šlo jakkoli; kurfiřtovi nechával volnost hrát o nejvyšší sázky a Puységurovi celé břemeno armády, o níž nechtěl nikdy nic slyšet. Tak uběhlo celé toto tažení, za jehož liknavost málem draze zaplatil. Líný jako obvykle zvednout tábor a nikomu nevěře, měl náhle nepřátelskou armádu na krku. Puységur mu to předpověděl, aniž u něho kdy něco pořídil. Věc spěchala, stávala se naléhavou; šel ho varovat, ale jeho sluhové měli zakázáno kohokoli pustit dovnitř, ať šlo o cokoli. Puységur zašel za kurfiřtem, který strávil noc na nohou, a když ho omrzely marné vzkazy, z nichž ani jeden nepronikl, šel sám vynutit si vstup, probudit Vendôma a říci mu, jaké nebezpečí z jeho otálení hrozí. Vendôme ho vyslechl a zíval, a místo jakékoli odpovědi mu řekl, že je to všechno v nejlepším pořádku, ale že si musí ještě dvě hodiny pospat, a hned se otočil na druhý bok.

Kurfiřt rozhořčeně odešel a neodvážil se vydat jediný rozkaz. Když se však ze všech stran množily zprávy, že nepřítel na armádu každou chvíli udeří, vzal Puységur věc na sebe, dal troubit k sedlání, strhnout stany a naložit, a teprve pak uvědomil vévodu z Vendôme; ten dál umíněně nechtěl nic věřit, ale když se dozvěděl, že armáda je připravena k pochodu, konečně se oblékl a vsedl na koně, když už se dávala do pohybu. Byl nejvyšší čas. Zadní voj byl vzápětí napadán předním vojem nepřítele a celá armáda by se z tak hluboké nedbalosti dostala jen velmi špatně, kdyby štěstí nechtělo, aby tento čelní oddíl nepřítele v noci zabloudil vinou svých průvodců a aby ho navíc velmi nešikovně vedl ten zběhlý princ z Auvergne, který mu velel. Nějaký čas nato, v témže tažení, málem pana z Vendôme přepadli a zajali, protože se proti vší zřejmosti přel a chtěl se cítit v bezpečí všude, kde se ubytoval podle své chuti. Marlborough dělal, jako by ho chtěl napadnout, a on měl volnost postavit se mu; všechno skončilo u řečí a u starostí o zásobování. Po smutných nezdarech, které ve Flandrech předcházely, se nemínilo pouštět se tam bez nutnosti do rizika, a Marlborough, spokojený s úspěchy svých spojenců v Itálii, od nich očekával tak veliké a tak rychlé plody, že nepovažoval za vhodné ve Flandrech čímkoli riskovat ve chvíli, kdy počítal s tím, že království bude napadeno zezadu, bez jakékoli možnosti obrany. Tažení ve Flandrech tedy proběhlo takto. Pana z Vendôme konec omrzel; chtěl ho uspíšit a armádu rozpustil. Nepřátelská armáda zůstala pohromadě ještě přes týden potom, a způsobila tím velké znepokojení. Ale u pana z Vendôme bylo všechno dobré, všechno dovolené. Přijel ke dvoru a byl tam přijat skvěle.

Maršál z Villars překročil Rýn brzy. Měl toho roku proti sobě markrabího z Bayreuthu, který velel císařské armádě až zhruba do konce září, kdy si pro velení přijel vévoda hannoverský, pozdější anglický král, a markrabího už nezastihl, protože ten na něj nechtěl čekat. Villars současně se svým přechodem dal přejít Perimu přes ostrov Marquisat, Vivansovi u Lauterbourgu a Broglieovi níž po proudu, u Neuburgu. Nikde nenarazili na odpor, a maršál mezitím vytáhl k liniím u Bühlu a Stollhofenu. Nikoho tam nenašel. Všechno se před ním rozuteklo. Stany zůstaly stát a nepřátelé zanechali na opevněních téměř všechna zavazadla a mnoho děl. Stalo se to 23. května a zprávu přivezl Beaujeu. Král z ní měl radost až k jakémusi nadšení. V dalším průběhu tažení se Villars zmocnil heidelberského zámku i tohoto sídelního města falckého kurfiřta, dále Mannheimu a celé Falce. Využil slabosti Císařských a pospíšil si, aby pronikl do Německa dřív, než se mu kdo stačí postavit. Vtrhl do Frank, přiměl město Ulm, aby mu vydalo brigádního generála Argelota a velký počet dalších zajatců, kteří tam byli drženi od bitvy u Höchstädtu, a s podivuhodnou snadností získal i odjinud dalších osm set zajatců od Höchstädtu, třicet pět děl a velké množství potravin a válečného střeliva. Přitom nezapomněl ani na kontribuce. Kromě nesmírných částek, které vymohl na Falci a na Bádensku a Württembersku, poslal Broglieho přes Franky a Imécourta a La Vallièra na druhou stranu Dunaje. Získal z toho poklady nad všechno očekávání. Když se takto nacpal před očima celého Německa i celé své armády, nedoufal, že by tak nesmírné loupení mohlo zůstat utajeno. Zaplatil tedy drzostí a napsal králi, že zařídil, aby ho jeho armáda za celé tažení nic nestála, ale že doufá také, že mu král nebude mít za zlé, když mu armáda pomůže zbavit se jednoho kopečku, který se mu na Villars nelíbil. Kdokoli jiný by byl na jedné straně zneuctěn a na druhé ztracen. Proti němu to nemělo ani ten nejmenší účinek, leda u veřejnosti, o niž se příliš nestaral. Když měl své kořisti shrabány, myslel už jen na to, jak se dostat z nepřátelské země a znovu překročit Rýn.

Vévoda hannoverský, který se koncem září připojil k císařské armádě, mezitím posílené, našel všechny ty země v naprostém zoufalství. Pokusil se proto zkomplikovat Villarsovi návrat, aby ho nějak pocuchal a donutil vydat, co nakradl. Generálporučík Vivans tábořil u Offenburgu s patnácti eskadronami; Mercy obešel hory zezadu se třemi tisíci jezdci, urazil za čtyři dny přes třicet mil a za husté mlhy udeřil za úsvitu na Vivanse, který o něm neměl žádnou zprávu. Vivans vsedl na koně, sotva shromáždil osm set jezdců, postavil mezi nepřítele a sebe říčku a zůstal stát. Nepřátelé na něj nezaútočili a spokojili se s tím, že vyplenili tábor, koně a zavazadla, a Vivans se s tím, co se k němu stačilo připojit, uchýlil pod Kehl. Villars se musel všelijak ohánět, aby se dostal zpátky k Rýnu; nakonec se mu to podařilo bez nehody. Překročil ho klidně se svou armádou a svou nesmírnou kořistí, a jakmile byl na této straně, myslel už jen na to, jak tažení v klidu ukončit. Tak skončilo docela pěkné tažení, kdyby je nebyl poskvrnil špinavý a nesmírný zisk generála, který byl po návratu přijat od krále neméně vlídně.

Na začátku léta byl Rákóczi prohlášen sedmihradským knížetem a jako takový vykonal velkolepý vjezd do hlavního města, a brzy nato zažil císař další velké příkoří.

Švédský vyslanec, opíraje se o skvělé postavení, v jakém jsme nedávno viděli jeho krále v Sasku, povýšeně žádal, aby byla vrácena řada slezských kostelů, které císař odebral protestantům, a aby byl vydán velký počet Moskovanů, kteří se tam uchýlili a které poslali k Rýnu, aby je dostali z dosahu. Tak neslýchané požadavky narážely u pýchy vídeňského dvora na mnohé průtahy. Švédský vyslanec mluvil smělě, a tak se ho snažili pokořit; dělali mu obstrukce kvůli audienci u arcivévodkyň a hrabě Zabor, velký komoří císařův, mu v předpokoji tohoto panovníka odepřel pozdrav. Vyslanec si stěžoval na urážku; odpověď zněla, že úcta k tomu místu zakazuje zdravit tam kohokoli. Švédský král na tuto výmluvu nepřistoupil; rozhořčil se a nařídil svému vyslanci, aby odjel bez rozloučení, nedostane-li zadostiučinění, jaké mu předepsal; vídeňský dvůr se tehdy začal bát, aby se otevřeně nepřiklonil k Francii, a ustoupil. To všechno trvalo dlouho, ale nakonec dostal vyslanec spornou audienci tak, jak si ji nárokoval, vydání Moskovanů a vrácení slezských kostelů bylo povoleno a hrabě Zabor byl sesazen, zatčen a poslán do Saska švédskému králi, bez jakýchkoli podmínek, aby s ním naložil, jak se mu zlíbí. Král držel hraběte v tvrdém vězení a potom ho poslal zpět do Vídně, přičemž jemu, a ještě víc císaři, dával silně najevo, že mu daroval život i svobodu. Po návratu do Vídně mu byl vrácen jeho úřad, který mezitím nebyl obsazen; když se však nějaký čas nato ocitl na stejném místě jako ten švédský vyslanec, který se jmenoval baron Strahlenheim, totiž ve Vratislavi, kam ho Zabor vyhledal, žádal po něm Zabor zadostiučinění za to, co při té příležitosti vytrpěl, a za to, že je nemohl dostat za políček, který od něho dostal. Utkali se spolu, ale tvrdilo se, že Zabor bez jediného slova, aniž si nějaké zadostiučinění vyžádal, Strahlenheima zavraždil, ačkoli tam byl ve funkci kvůli záležitostem švédského krále, svého pána. Pokud jde o vydání Moskovanů a vrácení slezských kostelů, které se tak dlouho vlekly, švédský král odtáhl do Polska a hned nato na svou nešťastnou výpravu do Moskevska² dřív, než bylo provedeno, a jakmile byl ze Saska pryč, císař se ho přestal bát a k vrácení ani vydání nikdy nedošlo.³

Hned nato se Rabutin vrátil do Sedmihradska a donutil nespokojence zrušit blokádu Devy, a císař, využívaje tohoto úspěchu, dal Rákóczimu prostřednictvím holandských a anglických ministrů předložit nové návrhy na smír; nový sedmihradský kníže však odpověděl, že Uhři prohlásili svůj trůn za uprázdněný a že on už s císařem jednat nemůže. Císař v téže době znovu přijal na milost knížete ze Salmu,⁴ který se byl uchýlil do ústraní nespokojen a který býval vychovatelem římského krále a zprostředkoval jeho sňatek s hannoverskou princeznou, jejíž matka byla sestrou paní Princezny i jeho zesnulé manželky. Byl s nimi ve velmi dobrých vztazích; o místo ho připravila dvorská intrika. Císař mu vrátil předsednictví rady a jeho úřad nejvyššího hofmistra dvora římského krále.

Forbin⁵ se toho roku vyznamenal na moři. S loďmi slabšími než čtyři anglické sedmdesátidělové lodě, které doprovázely konvoj osmnácti lodí naložených válečným střelivem a potravinami a na něž narazil u anglických břehů, když vyplouval z Dunkerku, ukořistil po čtyřhodinovém boji dvě válečné lodě, které přivedl do Dunkerku, stejně jako osmnáct obchodních lodí, a jednu ze dvou zbývajících válečných lodí zapálil. O tři měsíce později ukořistil u ústí Dviny sedmnáct bohatě naložených holandských obchodních lodí plujících do Moskevska. Během tohoto tažení jich ukořistil nebo potopil přes padesát. Po tomto sčítání ještě ukořistil tři velké anglické válečné lodě, které přivedl do Brestu, a potopil další, stodělovou, z pěti, které doprovázely obchodní loďstvo do Portugalska; na to loďstvo pustil naše korzáry, kteří si tam dobře přišli na své, a pan hrabě z Toulouse také. Angličanům z Nové Anglie a z New Yorku se v Akádii nevedlo lépe: dvanáct dní útočili na naši osadu bez úspěchu a museli se s velkými ztrátami stáhnout.

Námořní rok skončil strašlivou bouří u holandských břehů, při níž zahynulo mnoho lodí u Texelu a která zaplavila mnoho kraje a vesnic. Také Francie dostala svůj díl pohromy z vod: Loira se rozlila tak, jak to do té doby nikdo nepamatoval, protrhla hráze, zaplavila a zanesla pískem mnoho kraje, odnesla vesnice, utopila mnoho lidí a nespočet dobytka a způsobila škody za více než osm milionů. Je to další věc, kterou jsme dlužni panu z La Feuillade a která v menší či větší míře trvá dodnes. Příroda, moudřejší než lidé, či lépe řečeno její Stvořitel, umístila nad Roanne v Loiře skály, které bránily plavbě až k tomuto místu, jež je hlavním městem vévodství pana z La Feuillade. Jeho otec, zlákán ziskem z této plavby, je chtěl dát vyhodit do povětří. Orléans, Blois, Tours, zkrátka vše, co leží na toku Loiry, se tomu postavilo. Upozornili na nebezpečí povodní a byli vyslyšeni; a ačkoli byl pan z La Feuillade tehdy oblíbencem a byl s panem Colbertem v dobrém, bylo rozhodnuto, že se nic nezmění a že se na ty skály nesáhne. Jeho syn měl díky svému tchánovi Chamillartovi větší vliv. Aniž se kohokoli vyslechlo, postupovalo se násilně; skály vyhodili do povětří a plavbu uvolnili ve prospěch pana z La Feuillade; povodně, které skály zadržovaly, se od té doby rozlévají s nesmírnými ztrátami pro krále i pro soukromníky. Příčina byla později dobře rozpoznána, ale ukázalo se, že je to nenapravitelné.

Malé úsilí, které nepřátelé vynaložili ve Flandrech a v Německu, mělo příčinu, kterou se začalo tušit kolem poloviny července. Princ Evžen, který měl tu slávu, že nás úplně vyhnal z Itálie, tam zůstal a vtrhl do hrabství Nice. Generálporučík Sailly, který tam velel několika oddílům, ustoupil za Var, jenž odděluje Provence od tohoto hrabství a který byl tehdy rozvodněn; a polní maršál Parat, který v zimě velel v Nice, ustoupil do Antibes. Vévoda savojský vstoupil do Nice, maje u sebe zatím jen šest nebo sedm tisíc mužů svého vojska; a nepřátelské loďstvo o čtyřiceti válečných lodích tam začalo vyloďovat dělostřelectvo. Tehdy už vévoda z Marlborough neskrýval příčinu své nečinnosti. Mluvil o podniku jako o neomylném, který musí mít nejdalekosáhlejší následky, a prohlásil, že s útočnými akcemi počká, až se podnik proti Toulonu zdaří. Tento plán pan Savojský nepojal teprve nedávno; měl ho už za předchozí války, která skončila v Ryswicku. Předním mužům loďstva, kteří ho přišli pozdravit do Nice, řekl, že je velmi rád vidí, ale že už čtrnáct let na ně na tomtéž místě čekal. Osmnáctého dorazil do Fréjus.

Biskup, který nám dnes tak naplno a bez závoje vládne pod jménem kardinála Fleuryho, ho přijal ve svém biskupském domě, jak se tomu nemohl vyhnout. Byl od něho zahrnut poctami a lichotkami, a [vévoda savojský] ho svými zdvořilostmi tak dokonale opojil, že ten ubožák, stejně stvořený klamat jako být klamán, oblékl pontifikální roucho, podal panu Savojskému u dveří své katedrály svěcenou vodu a kadidlo a zanotoval tam Te Deum za obsazení Fréjus. Užíval si tam několik dní posměšných lichotek, jimiž mu tento panovník projevoval vděčnost za čin tak odporující jeho povinnosti a jeho přísaze, že by se ho ani neodvážil vyžadovat. Král se tím tak rozhněval, že Torcy, důvěrný přítel tohoto preláta, měl nesmírné potíže, aby ho odvrátil od výbuchu. Biskup z Fréjus se to dozvěděl a dodatečně pocítil svou chybu i to, jak těžko se z ní u krále vzpamatuje; velice mu vadilo, že mu ji Torcy před králem neutajil, jako by bylo možné, aby se tak podivný a tak veřejný krok, jímž se pan Savojský chlubil, nedonesl z tisíce míst; a co biskup z Fréjus ministrovi odpustil nejméně, byla upřímnost, s jakou s ním o tom mluvil, jako by se tomu mohl vyhnout, a to jako přítel i z titulu místa, které zastával. Biskup, nesmírně polichocený tím, jak s ním pan Savojský osobně jednal, s ním od té doby stále udržoval styky; a tento panovník, u něhož se nenechávaly ležet ani věci zdánlivě nejzbytečnější, vždy odpovídal tak, aby lichotil hlouposti pohraničního biskupa, z něhož snad mohl doufat, že při jiné příležitosti něco vytěží. To vše se mezi nimi odehrávalo vždy velmi tajně, ale biskupa to panovníkovi oddalo. To vše, spolu s králově zřejmou nechutí k němu a s krajní neochotou, s jakou ho učinil biskupem, nebyla cesta k tomu, aby si ho král vybral za vychovatele svého nástupce.

Když se stal prvním ministrem s onou nesdílenou mocí, s níž už šestnáct let vládá sám a veřejně jako hlava, nezapomněl ani na svou zášť vůči Torcymu, kterou před ním od svých prvních stížností tak pečlivě skrýval, ani na svou oddanost panu Savojskému. Už předtím mu pilně podával zprávy o všem, co se týkalo králova vychování; řekl mi to sám a zvolal přitom, že to byla povinnost, že pan Savojský je králův děd a že král nemá jiné příbuzné než jeho. Jako první ministr se s ním radil o státních záležitostech a dva roky se mu se vším svěřoval. Dal mi to také najevo, ale nevyjádřil se o tom tak jasně jako o vychování. „Je to jeho děd,“ řekl mi znovu, „král je ještě docela mladý; je mír; pan Savojský je nejschopnější panovník v Evropě; je to můj důvěrný přítel; chtěl mě udělat vychovatelem svého syna, mám jeho důvěru už dávno; nemůže než mít králův prospěch velice na srdci. S kým v Evropě bych se mohl radit užitečněji a rozumněji?“ Nakonec si přece jen uvědomil, že je to pan Savojský, kdo má jeho důvěru, ale že on nemá důvěru jeho, že ji zneužívá a že ho krutě klame. Jeho sebeláska se dlouho nechtěla dát přesvědčit, ale nakonec přesvědčena byla, a on jediným pohledem uviděl propast, kterou si vykopal. Mlčel, aby tak hrubé napálení nevyšlo najevo, ale přerušil styky a nikdy mu neodpustil. Dobře mu to oplatil, když ho dal uvěznit jeho vlastní syn.⁶ Nikdy nepřipustil, aby král pro tohoto děda, pro tohoto jediného příbuzného, učinil sebemenší krok nebo i jen sebemenší přímluvu. Nedokázal skrýt radost, že je pomstěn. Zde není místo vykládat, jak takto obešel celou Evropu a jak a do jaké míry Anglie velmi dlouho, potom císař, pan Lotrinský a nakonec Holandsko k svému prospěchu živili jeho nejslepější důvěru a krutě zneužívali jeho důvěřivosti. Uvedu zde jen několik rysů, neboť ty časy přesahují dobu, u níž jsem si předsevzal umlknout, a jsou příliš zajímavé, než abych je vynechal, když tu mohou najít místo tak přirozeně.

Je třeba si vzpomenout na proslulou příhodu, která pana z Fréjus málem svrhla. Býval vždy přítomen soukromé pracovní schůzce pana Vévody, kterého po smrti pana vévody z Orléans učinil prvním ministrem, aby mu dal slupku a sám si podržel jádro. Pan Vévoda, popoháněný svou proslulou milenkou, paní z Prie, ho chtěl z tohoto místa vytlačit a pracovat s králem sám. Právě zprostředkoval králův sňatek a měl nad královnou úplnou moc; ta zařídila, že král přišel k ní krátce před hodinou své pracovní schůzky. Pan Vévoda tam přišel se svou aktovkou, zatímco pan z Fréjus čekal v králově kabinetu. Když se mu tam omrzelo hodinu postávat jako na trní, poslal se k královně podívat, co tam krále tak dlouho zdržuje. Dozvěděl se, že tam v jejím kabinetu pracuje sám s ní a s panem Vévodou, ačkoli ona byla jako třetí přítomna jen chvíli. Pan z Fréjus, který věděl, co u krále zmůže, odešel domů a ještě téhož večera odjel do Issy, odkud poslal králi dopis, který měl účinek a vyvolal rozruch, o němž každý ví. Robert Walpole tehdy vládl Anglii, jako jí vládne dosud, a jeho bratr Horace byl zde velvyslancem, kterým byl tak dlouho.⁷ Hned nazítří ráno navštívil pana z Fréjus v Issy, v době, kdy se ještě nevědělo, zda je ztracen bez návratu a vyhnán, nebo zda ho král navzdory panu Vévodovi povolá zpět a bude ho užívat jako obvykle. Pan z Fréjus byl krokem tohoto lstivého Angličana v takové krizi tak dojat, že ho pokládal za svého důvěrného přítele. Velvyslanec tím nic neriskoval a nemusel se ohlížet na pana Vévodu, kdyby pan z Fréjus zůstal vyloučen; a kdyby se vrátil na své místo, byl to čin, kterým se u něho mohl vychloubat a z něhož mohl těžit. Také to dělal, a celou řadu let.

Když se stal prvním ministrem, poté co svrhl pana Vévodu a paní z Prie, jimž stejně jako královně nikdy neodpustil strach, který mu nahnali, oddal se zcela Angličanům, s důvěřivostí, která bila každému do očí. Rozhodl jsem se s ním o tom konečně promluvit; a v pravý čas se ukáže, nakolik jsem k tomu měl příležitost a proč jsem u toho zůstal. Řekl jsem mu tedy jednoho dne, co si o tom myslím, jaké vážné nevýhody s sebou nese to, kam se nechává strhnout, a mnoho věcí o státních záležitostech, které by zde byly nemístné. O záležitostech se se mnou pustil do hovoru; ale u své důvěry k Walpolovi, k jeho bratrovi a k vládnoucím Angličanům se začal usmívat. „Vy nevíte všechno,“ odpověděl mi; „víte vůbec, co pro mě Horace udělal?“ a vychvaloval mi onu návštěvu jako hrdinský čin oddanosti a přátelství, který navždy odstraňuje každou pochybnost. Pak pokračoval: „Víte,“ řekl mi, „že mi ukazuje všechny své depeše, že mu diktuji jeho vlastní, že nepíše nic jiného, než co chci já? To je vnitřní věc, o níž se neví a kterou Vám rád svěřím. Horace je můj důvěrný přítel, má ve mě úplnou důvěru, řeknu dokonce slepou. Je to velmi schopný muž, o všem mi podává zprávu; je zajedno s Robertem, který patří k nejschopnějším mužům v Evropě a který v Anglii řídí všechno. Domlouváme se, děláme všechno společně a necháváme lidi mluvit.“ Zůstal jsem ohromen, méně ještě tou věcí samou než výrazem samolibosti, klidu a vnitřního zalíbení, s nímž mi to říkal. Přesto jsem naléhal a zeptal se ho, kdo mu zaručí, že Horace nedostává a nepíše dvojí depeše a že ho tak velmi snadno neklame. Další úsměv sebeuspokojení: „Znám ho dobře,“ odpověděl mi, „je to jeden z nejpoctivějších, nejupřímnějších a nejméně schopných klamat lidí, jací snad na světě jsou.“ A odtud se pustil do toulání po příkladech a faktech, jimiž ho Horace bavil. Rozuzlení té hry bylo, že když Walpolové využili Francii proti Španělsku i proti ní samé pro svůj obchod a svou velikost a vodili ji za nos až do chvíle vyhlášení oné krátké války roku 1733,⁸ tito jeho důvěrníci, jeho drazí přátelé, kteří jednali jen podle jeho rozkazů a pokynů, se mu vysmáli v plném parlamentu, krutě ho tam ztrhali a bod po bodu odhalili celé to napálení a celý řetěz hloupostí, do nichž k svému prospěchu a k naší velké škodě po šest let uváděli našeho prvního ministra; ten z toho dostal vztek, který se těžko vypisuje; ale nenapravil ho.

Vrhl se k panu Lotrinskému, rozenému nepříteli Francie, a skrze něho k císaři.⁹ Tento panovník, otrok své velikosti a své vážnosti, nebyl tak povolný, jak by si přál pan Lotrinský, který byl našemu dvoru blíž a díky svým lidem, které při něm měl, ho znal i zevnitř. Lecheren, který si tisícerými intrikami ve všech zemích zajistil kardinálský klobouk od krále Augusta a jako by o něj přišel výstředností svého chování, ho prodal hraběti Sinzendorfovi pro jeho syna, kterému bylo teprve dvacet tři nebo dvacet čtyři let a který ho s podporou císaře a pod záminkou polské nominace získal. Lecheren za to dostal mnoho hotových peněz, namurské biskupství, příslib něčeho lepšího a volný přístup k záležitostem u císaře, kterého tehdy řídil Sinzendorf. Znal naši půdu stejně dobře jako pan Lotrinský; přišel mu na pomoc a u císaře toho dosáhl tolik, že ho nakonec přemluvil, aby vlastní rukou napsal kardinálu Fleurymu, aby mu lichotil, zahrnul ho chválou a důvěrou a dal mu najevo, že se chce řídit jím, pro velikou úctu, kterou pojal k jeho poctivosti a schopnostem. Kardinál byl radostí bez sebe; snad nikdy nevěděl o podobné hře Karla V. s kardinálem Wolseyem. Stále víc se zaslepoval císařem a panem Lotrinským, jemuž se domníval vděčit za všechnu tu důvěru, udělal pro tohoto posledního všechno a od té doby šla přes něho korespondence od něho k císaři a od císaře k němu, psaná vlastní rukou a bez vědomí našich ministrů i nejdůvěrnějších kardinálových tajemníků, kteří z těch dopisů viděli jen obálky.

Měl jsem ještě tu hloupost, že jsem ho varoval, že je klamán. Vyprávěl mi s týmž výrazem samolibosti a důvěry o této korespondenci: „a bez okolků,“ dodal, „mu píšu přímo a upřímně, co si myslím. Odpovídá mi s přátelstvím, s důvěrností, s úctou, a to tou největší na světě;“ a začal hovořit o státních záležitostech, ale méně důkladně než o Anglii, a trochu se zatoulal. Ani ta krátká válka mu nedokázala otevřít oči. Myslel si, že uzavřel mír podle svého díky své osobní vážnosti. Vyprávěl mi o něm v Issy, když jsem se vracel z La Ferté. „A Lotrinsko,“ řekl jsem mu, „to snad nevymiňujete?“ Můj muž se zarazil a řekl mi, že Campredon zašel příliš daleko a podepsal proti svým rozkazům. „Ale Lotrinsko?“ dodal jsem. „Ale Lotrinsko!“ řekl mi, „nikdy je nechtěli postoupit, Campredon podepsal, nechtěli jsme ho zapřít, byla to hotová věc.“ Tu jsem mu důrazně vylíčil, co by plynulo z pragmatické sankce,¹⁰ kterou garantoval: podivné nebezpečí císaře, který by byl lotrinským vévodou, který by tuto zemi opevnil, udržoval v ní vojsko, odřízl Alsasko a Franche-Comté a donutil nás budovat znovu hranici u Biskupství¹¹ a v Champagni, kdybychom ho nechtěli vidět v Paříži, kdykoli se mu zachce; a kdyby se člověk spokojil se sliby, má příklad Ferdinanda Katolického s Ludvíkem XII. a Karla V. s Františkem I., s tím obrovským rozdílem, že když se tito králové vzdali nároků na Itálii, zůstali na té straně v klidu a v bezpečí, majíce mezi sebou Alpy a savojské státy, kdežto poloha Lotrinska nás drží v bezprostředním a neustálém nebezpečí. Tato řeč, rozsáhlejší a důrazně podepřená, kterou vyslechl, dokud jsem ji chtěl rozvádět, aniž mě přerušil, s velkou pozorností, ho uvrhla do hlubokého zamyšlení, které nás oba, když jsem domluvil, drželo dosti dlouho v mlčení. Přerušil je první, aby promluvil o něčem jiném. O měsíc později jsem se dozvěděl, že nám postupují Lotrinsko zcela a navždy; byl jsem tím nadšen a přiznávám, že jsem věřil, že jsem toho příčinou, ale velmi jsem se střežil říci jediné slovo, z něhož by to mohl vytušit. Obdivuhodné je, že od té doby jsme spolu s kardinálem o Lotrinsku nikdy nemluvili.

Při smrti císaře, jehož byl kardinál až do té doby stále dokonale napálen, se ukázaly všechny smlouvy, které císař proti nám uzavřel a podepsal, a táž válka těsně před vypuknutím, pod níž Ludvík XIV. málem podlehl. Ponížené podlézání Sinzendorfovo v Soissons a souhlas císaře s kardinálovým kloboukem ještě před jmenováním na návrh korun připravily cestu, které Lecheren a pan Lotrinský tak nebezpečně dokázali využít měsíc před císařovou smrtí; ta zároveň zmařila i odhalila tuto ligu, už zcela připravenou a právě se chystající jednat. Schmerling, který zde vyřizoval všechno za císaře, zatímco princ z Liechtensteinu tu byl velvyslancem pro okázalost a parádu, daroval v kardinálově předpokoji, veřejně přede všemi, jménem císaře bohatý zlatý řetěz s císařovou medailí Barjacovi, hlavnímu kardinálovu komorníkovi, kterého všichni znali pro jeho důvěrnost s ním a vliv u něho, a vyřídil mu díky tohoto panovníka za péči, kterou věnuje zdraví svého pána, a že právě proto, aby mu za to poděkoval a povzbudil ho, aby v tom pokračoval, mu císař dává tento dar. Barjac jej přijal, kardinál byl okouzlen a celý dvůr mlčel a velice se divil. Abych to uzavřel: Vanhoey, holandský velvyslanec, se těmi lichotkami vetřel hluboko do jeho přízně. Kardinál si ho velmi oblíbil a v době císařovy smrti se mu zcela oddal. Myslel si, že může nakládat s Holandskem, a v tomto omylu byl soustavně udržován až do chvíle, kdy poslední ruský převrat ve prospěch Alžběty¹² odhalil čtverspolek Anglie, vídeňského dvora, Dánska a Ruska; kurýr, který vezl jeho ratifikace do Petrohradu, tam zastihl všechno změněné: ty, jimž je vezl, svržené z trůnu a uvězněné, a Alžbětu, do té doby slušně vězněnou, vynesenou na jejich místo na týž trůn. To stačí, a možná až příliš, pro zvědavost, která mě strhla k této odbočce; vraťme se do Provence.

Tessé tam spěšně přijel z Dauphiné, kde nechal Médavyho. Shromáždil dvacet devět praporů. V Toulonu velel Saint-Pater, který tam měl jen dva prapory a čtyři utvořené z námořních oddílů. Pracovalo se tam ze všech sil, a zvláště na velkém opevnění docela venku, s využitím srázů, kam byl určen Goesbriant s pěti prapory, které měl Sailly v Nice. Je jisté, že všichni generálové i ostatní důstojníci, kteří se tam ocitli, až po vojáky, dělali zázraky, aby urychlili stavbu tohoto rozsáhlého opevnění na výšinách Sainte-Catherine, aby útoky co nejvíce vzdálili od města, a vkládali do jeho obrany všechny své naděje. Toulon nestál za nic a až do té doby se tam nic neudělalo. Languedoc nebyl klidný a všechny tyto provincie byly otevřené, bez jediné pevnosti. Tessé řídil tyto práce jen prostředně, poletoval sem a tam, aby všechno zařídil; nechával jednat jiné a vyhrazoval si právo vznášet námitky, které mu kdo našeptal. Nic nemohlo být víc nepodobné Anne z Montmorency v téměř stejném případě a na téže scéně.¹³ Spory zpomalovaly práce a Tessé je rozhodoval málo. Námořnictvo, které tam dělalo divy rukama i hlavou, odzbrojilo všechna plavidla a některá potopilo u vjezdu do přístavu, aby jej zatarasilo; ale protože předvídalo, že lodě nebude možné uchránit před spálením, ponořilo jich sedmnáct pod vodu, což, [ač] byly později vyzdviženy, byla velká ztráta.

Pan Savojský si prohlédl loďstvo před Nice a požádal o peníze, které mu byly slíbeny. Angličané se báli, že jim budou chybět, a dohadovali se celý den nad čas stanovený k odjezdu. Nakonec, když viděli, že tento panovník umíněně trvá na tom, že se nehne z místa, dokud nebude zaplacen, vyplatili mu milion, který převzal sám. Tento den zdržení byl záchranou Toulonu, a lze říci i Francie. Dal čas dvaceti jednomu praporu, aby dorazily do Toulonu. Vstoupily tam 23., 24. a 25. Tessé je tam sám viděl a odtud odjel do Aix. Tím se jejich počet zvýšil na čtyřicet praporů, z nichž třicet čtyři bylo umístěno do opevnění Sainte-Catherine. Rytíř ze Sebeville, velitel eskadry, tam zahynul v propasti, když chtěl vystoupit po příliš obtížné stezce, a byla to velká škoda na moři i na souši. Po dokonalém bezpečí, v němž se tyto vzdálené provincie zdály, nastaly všechny vyhlídky, že království bude napadeno zezadu. Chamarande dostal rozkaz nechat v Suse jen slabou posádku a přivést do Provence všechny oddíly, které měl. Pan Savojský s princem Evženem zatím dorazili 26. do Valette, míli od Toulonu, a 30. začali útočit na předsunutá stanoviště. Protivítr stále bránil vylodění potravin a dělostřelectva. To zdržovalo útoky a vyvolávalo v jejich armádě drahotu a dezerce. Snažili jsme se připravit, abychom využili času, velkými oddíly z armád ve Flandrech, v Německu a ve Španělsku; ale pro ty nejvzdálenější to bylo přes padesát dní pochodu. Tessé dostal ještě dvacet praporů, které dal utábořit u bran Toulonu, a nakonec 13. srpna král po večeři ve svém kabinetu oznámil, že monseigneur vévoda z Bourgogne jede do Provence vyhnat odtud vévodu savojského, bude-li tam umíněně setrvávat, a že pan vévoda z Berry bude svého bratra doprovázet bez funkce. Monseigneur i oba princové žádali, aby tam mohli jet. Počítalo se s tím, že všechny oddíly z různých armád, až dorazí do Provence, vytvoří monseigneurovi vévodovi z Bourgogne armádu stejně silnou jako armáda vévody savojského, a vévoda z Berwicku byl povolán ze Španělska, aby jí pod ním velel.

Nepřátelská děla se nakonec vylodila a ostřelovala z nich pevnost Saint-Louis, hájenou osmdesáti děly na velké lodi přistavené těsně ke břehu. Visconti a hrabě z Non přišli s novými oddíly z Piemontu, a Médavy také přivedl oddíly z Dauphiné a usadil se se vší jízdou v Saint-Maximinu. Patnáctého srpna za úsvitu napadl maršál z Tessé opevnění, která měli nepřátelé naproti našemu opevnění Sainte-Catherine na jiných výšinách. Maršál byl na pravém křídle, Goesbriant ve středu, Dillon na levém křídle. Dobyli je za tři čtvrtě hodiny a ztratili jen osmdesát mužů. Nepřátel pobili čtrnáct set, princové sasko-gothajský a württemberský byli jen raněni. Zajali jednoho plukovníka, šedesát důstojníků a tři sta vojáků, zatloukli všechna jejich děla, srovnali jejich opevnění se zemí a zůstali tam čtrnáct hodin, aniž nepřátelé dali najevo, že by je chtěli napadnout. Pevnost Saint-Louis byla nakonec dobyta pro nedostatek vody, ale bombardování napáchalo městu jen málo škody. Bombardovací galioty ostřelovaly přístav po čtyřiadvacet hodin a spálily tam dvě padesátidělové lodě.

Po těchto bezvýsledných pokusech, po příchodu tolika oddílů a po zprávách, že ze všech stran spěchají další, uznali nepřátelé svůj plán za neproveditelný. Opevnění Sainte-Catherine se jim nezdálo k dobytí; zděsili se prací, které byly vykonány mezi tímto opevněním a městem. Nemoci, dezerce, ba i nedostatek den ze dne značně zmenšovaly jejich vojsko; nakonec se rozhodli k ústupu. Provedli ho v noci z 22. na 23. srpna, když předtím znovu nalodili téměř všechna svá děla, ale zanechali mnoho bomb. Pan Savojský ustupoval ve velkém pořádku, ale velmi rychle. Sám vedl zadní voj celého vojska při přechodu přes Var, rozvinul se za ním do bitevního šiku a dal strhnout všechny mosty, pak pochodoval ke Cuneu. Tessé ho pronásledoval liknavě, opožděně a s málem vojska, a Médavy z velké dálky, protože vyrazil z velké vzdálenosti. Sedláci utloukli všechny opozdilce a marodéry, které našli: zuřili, že se viděli oklamáni ve svých nadějích. Od obyvatel Provence se nikdy nepodařilo získat žádnou pomoc, aby se při příchodu pana Savojského bránil přechod přes Var. Odmítli peníze, potraviny, milice a říkali nahlas, že je jim jedno, komu budou patřit, a že pan Savojský, ať udělá cokoli, je nemůže trápit víc, než jsou trápeni.

Tento panovník, který se to dozvěděl, dal všude rozšířit vyhlášky, v nichž oznamoval, že přichází jako přítel, aby je vysvobodil z otroctví; že nechce ani příliš vysoké kontribuce, ani potraviny jinak než za úplatu; že je na nich, aby jeho dobré vůli odpověděli svou dobrou vůlí a svou odvahou setřást jho. Po celý měsíc, co byl v Provence, slovo přesně dodržel; Fréjus však přesto byl řádně vypleněn, navzdory všemu dobrému zacházení s biskupem, jemuž bylo všechno, co měl ve městě i na venkově, pečlivě zachováno: bylo přece třeba zaplatit mu jeho Te Deum. Při návratu, a dokonce od chvíle, kdy se začalo znovu naloďovat, kdy pominula potřeba získávat si obyvatele, pominula také politika a moudré zacházení. Došlo k mnoha plenům, a to spolu s ústupem, který bral veškerou naději na změnu pána, uvrhlo sedláky do zoufalství; pronásledovali tuto armádu v patách a pobili z ní všechny, které dokázali chytit. Tessé znovu obsadil Nice, kde zanechal velením Montgeorgese; odtud odjel dát rozkazy do Villefranche. Báli se o toto místo i o Monako; ale nepřátelé nepomysleli ani na jedno, ani na druhé.