Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola pátá

Pohoršlivý výstup mezi Chamillartem a Pontchartrainem při zprávě o ústupu savojského vévody. — Tessého syn jmenován polním maršálem. — Pošetilost Tessého a Pontchartraina. — Pan Savojský dobývá Susu. — Tessé zpět. — Narození knížete asturského. — Ztráta Neapolského království. — Krásný čin Villeny, místokrále, s nímž Císařští nedůstojně naložili. — Spiknutí odhalené v Ženevě. — Lázně ve Forges, přinejmenším zbytečné. — Služba při králově přijímání vévodům odňata, jsou-li přítomni princové krve. — Králův hněv na paní z Torcy. — Ženy z nejvyšší úřednické šlechty nejedí s dcerami Francie a obsluhují je. — Princezny krve jen velmi zřídka u velké tabule, a bez důsledků do budoucna.

Důležitá zpráva o tak toužebně očekávaném vysvobození dorazila do Marly ráno v pátek 26. srpna. Přivezl ji kurýr Langerona,¹ který tam velel loďstvu, a to Pontchartrainovi; ten ji okamžitě nesl králi a naplnil radostí jeho i celý dvůr. Tento kurýr byl vypraven bez Tessého vědomí. Tessé poslal svého syna, který však vyrazil teprve osm hodin po Langeronově kurýrovi a dorazil do L’Étangu, kde byl Chamillart; ten ho přivedl do Marly do králova kabinetu, právě když se král chystal vstát od večeře — a oba se hodně styděli, že je někdo předešel. Tento posel nevěděl vůbec nic o tom, co vyprávěl králi a potom všem ostatním, a lidé se mu pořádně vysmáli. Přesto byl jmenován polním maršálem, ačkoli brigádním generálem nebyl ještě ani měsíc. Chamillart, nesmírně dotčený, spustil proti Pontchartrainovi podivný povyk, jako by šlo o formální zásah do jeho úřadu, za nějž mu náleží zadostiučinění: zpráva prý nebyla námořní, Pontchartrain o ní tedy neměl dostat kurýra, tím méně ji neutajit a troufnout si ji donést králi; a tvrdil, že přinejmenším mu ji měl poslat, sám mlčet a nechat jeho, aby vykonal svou povinnost a oznámil ji králi. Nikdy nebylo lépe vidět než při této příležitosti všeobecné bláznovství a to, že se věci nikdy neposuzují podle toho, jaké jsou, ale podle osob, jichž se týkají. Nedá se ani říci, že by se dvůr v té věci rozdělil mezi oba státní sekretáře: Pontchartrain neměl na své straně jediný hlas a Chamillart, který si v tomto případě zasloužil horší věci než vypískání, měl všechny. Byl jsem přítelem obou — přítelem Chamillarta pro jeho osobu z tisíce nejpádnějších důvodů, přítelem toho druhého kvůli jeho otci, matce a ženě, přičemž jsem ho jinak viděl takového, jaký byl, a styk s ním jsem snášel jen z nutnosti; a tak mě rmoutila podivná nerozumnost toho, koho jsem měl rád pro něho samého, a děsila mě veřejná nespravedlnost páchaná na tom, s nímž mě pojilo jen to, co se na mě odrazilo od jiných. Nešlo jen o to, že toho druhého lidé kárali: byl to veřejný pokřik, prudký, opakovaný všude a všemi, jako by šlo o zločin, který si zaslouží trest. Navzdory úzkostem, v nichž se všichni nacházeli, nedokázali lidé snést, že z nich byli vysvobozeni skoro o celý den dříve, protože to bylo jen zásluhou Pontchartraina; a přišli na to teprve tehdy, když si Chamillart troufl stěžovat. Monseigneur, jinak tak zdrženlivý, vybuchl, a s Pontchartrainem se zacházelo jako s hrabivým uchvatitelem, protože ho nenáviděli, s Chamillartem pak jako s tím, komu ten druhý rval jeho majetek, protože ho měli rádi a protože byl ve zjevné přízni. Nikdo neměl tolik rozumu, aby se zamyslel nad spravedlivým hněvem, do něhož by se pán dostal proti sluhovi, který by měl v rukou, čím ho vytrhnout z krajního neklidu, a nechal by ho v něm klidně osm nebo deset hodin, a pak by se chladně vymlouval, že to byla povinnost jiného sluhy, na něhož čekal.

Nejpozoruhodnější je, že král, kterého se to týkalo nejvíc — jak kvůli neklidu, z něhož byl vysvobozen o osm či deset hodin dříve, tak kvůli podobným případům, které se mohly tak snadno opakovat za různých okolností války rozpoutané všude a na všech stranách —, neměl sílu se mezi oběma vyslovit ani říci jediné slovo. Proud byl tak prudký, že Pontchartrainovi nezbylo než sklonit hlavu, mlčet a nechat ho přejít. Taková byla králova slabost vůči jeho ministrům. Už roku 1702 bylo vidět, jak vévoda z Villeroy přivezl do Marly důležitou zprávu o bitvě u Luzzary,² schoval se tam, protože tam nebyl Chamillart, nechal krále i celý dvůr v nejistotě, aniž se odvážil předstoupit, šel hledat ministra a přišel s ním teprve dlouho poté, co se zpráva o jeho příjezdu rozšířila a všechny uvedla do pohybu — a král to přesto nevzal ve zlé, ba neprojevil k tomu ani to nejmenší; naopak vévodu z Villeroy jmenoval generálporučíkem, než ho poslal zpět. Tímto šťastným vysvobozením padla cesta princů. Byli připraveni k odjezdu; měli s sebou mít jen šest vedených koní a doprovázet je měli jen Razilly a Denonville, kteří bývali jejich podvychovateli, d’O a Gamaches, které král přidělil k monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, a Chamillartův syn. Vévoda z Berwicku dostal kurýrem rozkaz obrátit se zpět k vévodovi z Orléans.

Musím však ještě vyprávět o jiném druhu výstřednosti, než opustím provensálskou záležitost. Měl ji na starosti Tessé. Byla to nejzávažnější věc státu, a to v kraji, kde nebylo nic připraveno a kde chybělo všechno, protože se tam nikdo ničeho nenadál; pomoc všeho druhu byla velmi daleko a na krku bylo nepřátelské loďstvo i armáda, které veleli dva nejschopnější a nejodvážnější vojevůdci a zároveň největší nepřátelé krále; a kdyby uspěli, bylo by království napadeno zezadu v nespokojených provinciích, odtud by bylo otevřené až do Paříže a nepřátelské armády na všech hranicích čekaly jen na znamení. Generál, který má odvrátit tak velkou ránu, a to v tak tísnivém postavení, má mnoho starostí a pramálo chuti se smát. Tessé to tak necítil. Patrně neviděl tyto velké a tak hmatatelné důsledky; patrně neviděl, že s Toulonem by bylo ztraceno levantské loďstvo i levantský obchod, že stejně tak by byla ztracena Provence, že Arles je přechodem přes Rhônu a otevřeným městem, z něhož si pan Savojský mohl, kdyby je opevnil, udělat své shromaždiště vojsk a odtud vyrazit do Languedocu, kde to ještě doutnalo po fanaticích, k Lyonu a do samých útrob Francie. Anebo, pokud to viděl — a všechny tyto důsledky bily do očí —, našel v tom jako velký muž povznesený nade vše něco k smíchu, a co je nesrovnatelné, patrně i Pontchartrain. Ponechával si volnost pohybu v krajině, aby byl svobodnější než v toulonských opevněních, kudy jen projel a kde se zastavil jen proto, aby, jak jsem už řekl, dobyl opevnění pana Savojského; a přitom nacházel čas psát Pontchartrainovi každou poštou až do nejmenších podrobností zprávy o nepříteli a o všem, co se u nás dálo a odehrávalo, a to stylem dona Quijota, jehož smutným panošem a Sanchem se nazýval; a vše, co psal, přizpůsoboval dobrodružstvím toho románu. Pontchartrain mi ty dopisy ukazoval, umíral smíchy a obdivoval je; a je třeba říci, že byly opravdu velmi zábavné a že Tessé podával přesnou zprávu výrazy, stylem a dobrodružstvími toho románu, souvisle a s větším důvtipem, než bych mu byl přisuzoval. Já jsem však žasl nad mužem napěchovaným těmito hloupostmi, který z nich dělal hlavní věc, když skládal účty státnímu sekretáři o nejdůležitější a nejchoulostivější záležitosti státu, a to v tak kritickém postavení, v jakém se nacházel; a stejně tak jsem žasl nad obdivem toho státního sekretáře, který to shledával obdivuhodným. A tato hra na románové postavy vydržela až do samého konce celé záležitosti. Připadalo by mi to neuvěřitelné, kdybych to sám neviděl.

Oddíly různých armád, vyslané do Provence, se k nim vrátily téměř hned poté, co od nich odešly. Marlborough nemohl uvěřit v nezdar pana Savojského. Vystavěl na tom plánu ty největší záměry, které padly samy sebou. Pan Savojský už pomýšlel jen na to, aby dal znovu do pořádku své vojsko, silně prořídlé a velmi strádající; a v říjnu dobyl Susu, ponechanou velmi slabé posádce, kterou zajal. Tím skončily všechny jeho hrdinské činy. O měsíc později přijel ke dvoru maršál z Tessé. Jeho přijetí bylo horší než prostřední. Seděli jsme s Monseigneurem u stolu v Meudonu, když se mu přišel poklonit. Nikdy jsem neviděl tak chladné přivítání; ale jeho podzemní cestičky ho brzy zase vysadily do sedla. Médavy zůstal na jeho místě jako jediný vrchní velitel.

Radost z narození knížete asturského³ přišla v pravou chvíli, aby rozmnožila radost z vysvobození Provence. Markýz z Brancasu, který tehdy sloužil ve Španělsku, dostal za úkol tlumočit tam králova blahopřání. Vévoda z Alby uspořádal při té příležitosti ve svém paláci v Paříži skvělou slavnost, která trvala tři dny po sobě a pokaždé byla jiná. Musela ji však ztlumit ztráta Neapolského a Sicilského království.⁴ Markýz z Bedmaru, místokrál na tomto ostrově, který snad cítil, že ho není možné udržet, si vymohl odvolání a na jeho místo byl jmenován markýz z Los Balbases. Markýz z Villeny, jinak vévoda z Escalony,⁵ který býval místokrálem Katalánska a kterého jsme tam viděli poraženého panem z Noailles otcem a potom panem z Vendôme, byl místokrálem neapolským a skvěle tam přijal španělského krále. Neapol neudržel proti císařským vojskům, která, nemajíce v celé Itálii už jiné zaměstnání, přitáhla k snadnému dobytí toho království; tomu chyběla vojska i všechno ostatní a jeho obyvatelé, páni i ostatní, nedýchají ustavičně ničím jiným než touhou po změně pánů.

Tato vojska tedy nenarazila při vstupu do Neapole na žádný odpor a měla tam to potěšení vidět, jak byla hned nato rozbita socha Filipa V. týmiž rukama, které ji tam postavily. Vévoda z Tursi odvezl místokrále na své eskadře do Gaety a potom ji spolu s neapolskou eskadrou odvedl do Livorna. Brzy nato bylo zahájeno obléhání Gaety. Bylo to jediné místo Neapolského království, které se drželo španělského krále. Escalona, zbavený všeho, tam podal zázračné důkazy trpělivosti, schopnosti a chrabrosti a přivedl Císařské tak daleko, že je čekala potupa nezdaru. Co nezmohla síla, dokázala zrada: obyvatelé, unavení tak dlouhými útrapami, se tajně dohodli s hrabětem Thunem, který obléhání velel, a vydali mu město. Escalona či Villena — byl totiž znám pod oběma jmény — se nezalekl. Zabarikádoval se a se vším, co kolem sebe dokázal shromáždit, se bránil ulici za ulicí a za nic na světě se nechtěl vzdát. Když nakonec v posledním útočišti podlehl přesile a síle, byl zajat. Počínání Císařských bylo nedůstojné. Místo aby obdivovali tak velkodušnou obranu, poslouchali jen svou zlost nad tím, kolik je stála; šlechetného místokrále poslali jako zajatce, s okovy na nohou, do Pizzighettone, proti všem zákonům války i lidskosti, a tam zůstal velmi dlouho krutě vězněn. Martinic, kterého císař nejprve jmenoval místokrálem, byl odvolán do Vídně, hrabě Thun byl jmenován prozatímním místokrálem a generál Vanbonne, o němž se ve válce tolik mluvilo, velký a odvážný velitel průzkumných oddílů, byl mezi těmi, kdo zemřeli na zranění utržená při tomto obléhání. Byl to jeden ženista, kdo Císařským otevřel bránu; ti hned šli pobít všechny důstojníky a vojáky španělské, které dokázali najít a kterých z původních tří tisíc zbyl jen malý počet. Galéry nebyly v přístavu; odplouly na Sicílii pro potraviny pro pevnost.

V září bylo odhaleno spiknutí v Ženevě, které tam pan Savojský nastrojil, aby se jí zmocnil. Bylo v něm zapleteno několik úředníků této malé republiky. Mnozí byli popraveni. Někteří byli takovými nepřáteli své vlasti, že ještě z popraviště povzbuzovali spiklence a volali na ně, ať se ničeho nebojí, že nic nepřiznali ani nikoho nejmenovali a ať směle pokračují ve svém díle. Nebyl to první pokus, který tento kníže podnikl, aby se zmocnil Ženevy; napodoboval v tom své předky, kteří vždy považovali její získání za jeden z nejdůležitějších přírůstků, jaký mohli učinit.

Toho léta, kdy je sezóna tamních vod, jsem jel do Forges,⁶ abych se tam pokusil zbavit třídenní zimnice, kterou chinovníková kůra jen přerušovala. Uvedu jako lékařskou kuriozitu, že tam byla také paní z Pontchartrain kvůli ustavičnému krvácení a potom výtoku vody, který trval už dlouho navzdory všem lékům. Fagon, který byl v koncích, chtěl zkusit pokus, k němuž dosud nebylo příkladu: dal ji koupat ve vodě nejsilnějšího a nejvíce vitriolového ze tří tamních pramenů, z něhož se pije nejméně a který si po kardinálovi z Richelieu, jenž z něho užíval, podržel jméno Cardinale. Nikdy se ještě nikdo v žádném z těch pramenů nekoupal, a paní z Pontchartrain v tom nenašla pražádnou úlevu. Tam jsem se dozvěděl o novém přehmatu princů krve, kteří v bezmoci a nevážnosti, v nichž je král držel, bez míry využívali jeho touhy po velikosti levobočků, jež jim postavil naroveň, aby si získávali nové výhody, které jim byly trpěny proto, aby se o ně dělili s nimi. Převaha a rozdíly v hodnosti, jimiž nad nimi tak zřetelně stáli vnuci Francie, pro ně byly stále těžko snesitelné. Jedno z těchto vyznamenání se projevovalo při králově přijímání.

Po pozdvihování při mši se k dolnímu stupni oltáře, na místo, kde kněz mši začíná, přisunula skládací stolička; pokryla se látkou a potom velkým ubrusem, který splýval vpředu i vzadu až na zem. Při Pater noster vstal almužník ve službě toho dne a pošeptal králi do ucha jména všech vévodů, kteří byli v kapli. Král mu z nich jmenoval dva, vždy dva nejstarší, a ke každému z nich hned nato týž almužník přistoupil a poklonil se mu. Když kněz přijímal, král vstal a šel si kleknout bez koberce či polštáře za tu stoličku a uchopil ubrus; zároveň oba upozornění vévodové, kteří jako jediní spolu s kapitánem tělesné gardy ve čtvrtletní službě vstali ze svých polštářů a šli za ním, starší po pravici, druhý po levici, uchopili současně s ním každý jeden cíp ubrusu a drželi ho kousek od něho po jeho boku, zatímco oba almužníci ve čtvrtletní službě drželi zbývající dva cípy téhož ubrusu na straně oltáře, všichni čtyři vkleče, a vkleče také kapitán tělesné gardy, sám za králem. Po přijetí a po ablucích, podaných o několik okamžiků později, zůstal král ještě chvíli na témže místě, potom se vrátil na své, následován kapitánem tělesné gardy a oběma vévody, kteří se vrátili na svá. Byl-li přítomen jediný syn Francie, držel pravý cíp ubrusu sám a z druhé strany nikdo; a když tam byl vévoda z Orléans bez syna Francie, bylo to stejné. Přítomný princ krve s ním nesloužil; ale byl-li tam jen princ krve, upozorňoval se obvyklým způsobem jeden vévoda místo dvou a ten sloužil po levici, jako princ krve po pravici. Král vévody jmenoval, aby ukázal, že je pánem volby mezi nimi a není vázán stářím hodnosti; nikdy se však nestalo, že by dal přednost mladším. Pamatuji se, že když jsem jednoho dne přijímání kráčel před ním, když šel do kaple, a zahlédl jsem vévodu z La Force,⁷ všiml jsem si, že potichu promluvil s maršálem z Noailles; a za chvíli se mě maršál přišel zeptat, kdo je starší, pan z La Force, nebo já. Maršál to nedokázal říci s jistotou a král to chtěl vědět, aby se nezmýlil.

Princové krve, dotčení tímto vyznamenáním vévody z Orléans, které museli snášet ještě nedlouho předtím, než odjel do Španělska, si to chtěli vynahradit tím, že si stejné vyznamenání osobí na úkor vévodů. Vyřídili si svou věc potají; a o letošním svátku Nanebevzetí Panny Marie sloužil při králově přijímání pan Vévoda sám, aniž byl upozorněn kterýkoli vévoda. Dozvěděl jsem se to ve Forges; dozvěděl jsem se, že překvapení bylo velké a že v kapli byli vévoda z La Force, který měl sloužit, a maršál z Boufflers. Napsal jsem tomuto poslednímu, že se to nikdy nestalo, že já sám jsem sloužil s princi krve, i se samotným panem Vévodou, a to ani ne tak dávno; že se to dá snadno ověřit v registrech Desgranges,⁸ ceremoniáře; a co jsem nakonec považoval za nutné učinit, abychom neutrpěli tuto novou ztrátu. Registr prohlédli a našli v něm zapsáno to, co jsem uvedl, i mnoho dalších podobných příkladů. Ale změkčilost a ubohost vévodů se neodvážila hnout prstem. Tušil jsem to a zároveň jsem napsal vévodovi z Orléans do Španělska všechno, co jsem pokládal za nejvhodnější, abych ho vyburcoval, a to s ohledem na zachování jeho vlastního vyznamenání před princi krve, aby nestrpěl tento přehmat na úkor vévodů, jímž se mu chtěli, nakolik to šlo, vyrovnat. Po jeho návratu jsem zařídil, že o tom promluvil s králem; král se vymlouval, pan Vévoda tvrdil, že na tom neměl žádný podíl. Vévoda z Orléans naléhal, jakkoli byl vůči králi ostýchavý; král odpověděl, že to byli vévodové, kdo se sami od sebe nedostavili. Ale jak by to byli mohli udělat, když nebyli upozorněni? A jak by to byl sám král shledal? Zkrátka, nic dalšího z toho nebylo a zůstalo to tak.

Dotčen a bez spěchu vrátit se ke dvoru, odjel jsem z Forges do La Ferté, kam za mnou přijela paní ze Saint-Simon z Rambouillet, kam ji vévodkyně z Orléans přiměla jet s sebou a s několika dalšími dámami. Zůstali jsme v La Ferté tři týdny. Dvůr byl ve Fontainebleau, kam jsem nechtěl jet. Paní ze Saint-Simon, rozumnější než já, mě tam odvlekla. Šel jsem se králi poklonit teprve dva dny po svém příjezdu a hned nato jsem se vzdálil a odešel. Patrně si všiml obojího. Byl to člověk na světě nejpozornější ke všem těmto drobnostem a byl každý den přesně zpraven o lidech od dvora, kteří přijeli do Fontainebleau, kde měl obzvlášť rád dvůr početný a vybraný. Následujícího dne odpoledne, když jsem procházel jeho předpokojem a šel jinam, jsem ho potkal, jak šel k paní z Maintenon. Okamžitě se mě zeptal, jak se mám. Odpověděl jsem uctivě a stručně, a aniž jsem ho následoval, pokračoval jsem v cestě. Vzápětí jsem uslyšel, že mě volají zpět. Byl to král, kdo ke mně ještě mluvil. Tentokrát jsem se už neodvážil odejít a doprovodil jsem ho až tam, kam šel. Cítil, když někomu způsobil trápení nebo křivdu, a někdy, dokonce dost často, se snažil prokázat vyznamenání a to, co by se u soukromníka vyššího postavení nazývalo zdvořilostí. Toto vyprávění mě zavedlo do Fontainebleau dříve, než bylo namístě; je třeba se trochu vrátit. Předtím však řeknu, že ačkoli jsem byl od té doby často vybízen, abych se účastnil králova přijímání, a to i v dobách, kdy u dvora nebyli žádní princové krve — levobočci se k tomu totiž ještě nehlásili —, nikdy jsem se k tomu nedokázal odhodlat a nikdy jsem se ho od té doby neúčastnil.

V Marly, krátce před Fontainebleau, se přihodila příhoda, která nadělala velký hluk dlouhou scénou, jež po ní následovala a která byla pro každého, kdo krále znal, překvapivější, než si lze představit. Všechny dámy pozvané na tento pobyt měly tehdy čest jíst ráno i večer ve stejnou hodinu v témž malém salonu, který odděloval králův byt od bytu paní z Maintenon. Král měl jeden stůl, u něhož sedali všichni synové Francie a všechny princezny krve, kromě vévody z Berry, vévody z Orléans a princezny de Conti, kteří vždy sedali ke stolu Monseigneura, i když byl na lovu. Byl tam ještě třetí, menší stůl, u něhož sedaly jednou jedny, jindy druhé; všechny tři stoly byly kulaté a každá si mohla sednout, ke kterému se jí zlíbilo. Princezny krve se usazovaly napravo a nalevo podle svého pořadí; vévodkyně a ostatní kněžny tak, jak se zrovna sešly, ale hned vedle princezen krve a bez příměsi jakýchkoli jiných dam mezi sebou; potom kruh kolem stolu uzavíraly netitulované dámy a mezi nimi, zhruba uprostřed, paní z Maintenon; ta tam však už dost dlouho nejedla. Podával se jí u ní zvláštní stůl, u něhož s ní jedlo několik dam, jejích důvěrnic, dvě nebo tři, a téměř vždy tytéž. Po obědě vcházel král k paní z Maintenon a sedal do křesla vedle ní v jejím výklenku, což byla pohovka uzavřená ze tří stran; princezny krve sedaly na taburetkách blízko nich a v odstupu výsadní dámy, jichž bylo s tímto právem vstupu dost mnoho. Stálo tam několik podnosů s čajem a kávou; kdo chtěl, ten si vzal. Král tam zůstával déle či kratší dobu podle toho, jak ho bavil rozhovor princezen nebo zda měl práci; potom prošel kolem všech těch dam, odešel k sobě a všechny odcházely, kromě několika důvěrnic paní z Maintenon. Odpoledne nevstupoval nikdo, ani z průvodu vévodkyně z Bourgogne, tam, kde byl král a paní z Maintenon, kromě vévodkyně z Bourgogne samotné a ministra, který přišel pracovat. Dveře byly zavřené a dámy, které byly ve vedlejší místnosti, viděly krále jen procházet na večeři; po večeři ho následovaly k němu spolu s princeznami jako ve Versailles. Bylo třeba tohoto výkladu, aby bylo rozumět tomu, co bude vyprávěno.

Při jednom obědě se nevím jak stalo, že se paní z Torcy ocitla vedle Madame, na čestnějším místě než vévodkyně z Duras, která přišla o chvilku později. Paní z Torcy jí sice nabídla své místo, ale to už se místa nezaujímala; zůstalo to u zdvořilostí, nicméně nezvyklost té věci překvapila Madame i celou společnost, která stála, a Madame rovněž. Přichází král a usedá ke stolu. Každý už si šel sednout, když král, hledě směrem k Madame, nasadil vážný a překvapený výraz, který paní z Torcy uvedl do takových rozpaků, že naléhala na vévodkyni z Duras, aby si vzala její místo; ta to znovu odmítla, a tentokrát by si paní z Torcy byla velice přála, aby si ho vzala, tak byla v rozpacích. Je třeba poznamenat, že náhodou byla na téže straně stolu z titulovaných dam jen vévodkyně z Duras; ostatní patrně daly přednost tomu být, anebo se náhodou ocitly, na straně vévodkyně z Bourgogne a paní Vévodkyně, protože oba princové byli ten den s Monseigneurem na lovu. Po celý oběd, jakkoli byl dlouhý, král z obou sousedek Madame téměř nespustil oči a nepromluvil skoro ani slovo, s tak rozhněvaným výrazem, že to všechny přimělo k velké pozornosti a že tím byla velmi znepokojena i sama vévodkyně z Duras.

Od stolu se šlo jako obvykle k paní z Maintenon. Sotva se tam král usadil do svého křesla, řekl paní z Maintenon, že byl právě svědkem neuvěřitelné drzosti (to byl výraz, jehož užil), která ho přivedla do takového hněvu, že mu znemožnila jíst, a vyprávěl, co viděl ohledně těch dvou míst. Řekl, že takový přehmat by byl nesnesitelný od urozené dámy, ať by byla jakkoli vysokého rodu; ale od malé měšťačky, dcery Pomponnovy,⁹ která se jmenovala Arnauldová a byla provdána za Colberta, že byl — přiznal — desetkrát v pokušení vykázat ji od stolu a že se zdržel jen z ohledu na jejího manžela. Pustil se pak do rodokmenu Arnauldů, který brzy vyčerpal, přešel k rodokmenu Colbertů, který stejně tak rozebral, a rozhovořil se o jejich bláznovství, že chtěli pocházet od jednoho skotského krále: pan Colbert ho prý tolik trápil, aby mu dal hledat doklady u anglického krále,¹⁰ že měl tu slabost a napsal mu o to; protože odpověď nepřicházela a Colbert mu v té věci nedal pokoj, napsal podruhé, načež mu anglický král konečně vzkázal, že mu ze zdvořilosti nechtěl odpovídat, ale že když si to přeje, ať tedy ví, že z pouhé ochoty dal ve Skotsku pečlivě hledat, aniž se našlo cokoli jiného než nějaké jméno podobné jménu Colbert mezi nejnižším lidem; že ho ujišťuje, že jeho ministra klame jeho pýcha, a ať tomu už nepřikládá víc váhy.¹¹ Toto vyprávění, pronesené v hněvu, provázely nelichotivé přídomky, a to tak, že je adresoval i sám sobě za svou povolnost, s níž tak psal; potom hned přešel k jiné řeči, ještě překvapivější pro každého, kdo ho znal. Začal říkat, že považuje za velmi hloupé od paní z Duras (neboť to byl jeho výraz), že paní z Torcy z toho místa nevyvedla za paži; a tak se tím rozohnil, že vévodkyně z Bourgogne a po jejím příkladu princezny ze strachu, aby jí za to nevyčinil, ji začaly omlouvat jejím mládím a říkat, že osobě jejího věku vždy dobře sluší být mírnou a povolnou a vyhýbat se tomu, aby komukoli působila trápení. Na to král odvětil, že pak tedy musí být opravdu velmi mírná a povolná, když to od kohokoli bez titulu snesla, tím spíš od této malé měšťačky, a že obě musí velice málo vědět — jedna, co jí náleží, druhá, jakou úctu (to byl opět jeho výraz) je povinna prokazovat hodnosti a urozenosti; že by se měla cítit velmi poctěna, že je připuštěna k jeho stolu a trpěna mezi urozenými dámami; že on zažil státní sekretáře velmi vzdálené od podobného zmatení; že jeho dobrota a hloupost urozených lidí je nechala mísit se mezi ně; že tato hanebná směsice by jim měla bohatě stačit, aby se nepouštěli do toho, nač by se ani žena nejvyššího rodu neodvážila pomyslet, natož se o to pokusit (to bylo opět slovo, jehož užil), ale také aby si vážili urozených dam bez titulu, nezneužívali podivné a tak nové cti, že se ocitají jako jedna z nich, a vždy dobře pamatovali na nesmírný rozdíl, který tu je a vždy bude; že na této nestoudnosti (to bylo slovo, jehož užil) je dobře vidět, z jak mála vzešla, a že ženy státních sekretářů, které jsou urozené, se dobře střeží vybočit ze svých mezí, jako například paní z Pontchartrain, která by se svou urozeností mohla mísit s urozenými dámami víc, a přece zaujímá vždy poslední místa, a to tak přirozeně a s takovou zdvořilostí, že toto chování nesmírně přispívá k její vážnosti a zjednává jí také ohledy, které jí od jejího sňatku zdaleka nenáležejí.

Po tomto chvalořečení na paní z Pontchartrain, které král s potěšením rozváděl, dovršil úžas přítomných; neboť se vrátil ke svému prvnímu hněvu, který ta dlouhá řeč zdánlivě utišila, a začal vyvyšovat hodnost vévodů a poprvé ve svém životě dal najevo, že mu není neznámá ani její velikost, ani spojitost této velikosti s velikostí jeho koruny a jeho vlastního majestátu. Řekl, že tato hodnost je první ve státě, nejvyšší, jakou může udělit své vlastní krvi, vrchol cti a odměny nejvyšší šlechty. Snížil se až k přiznání, že jestliže ho potřeba jeho záležitostí a závažné důvody někdy přiměly povýšit na tento vrchol velikosti (to byl opět jeho vlastní výraz) několik osob nepříliš úměrného původu, činil tak s lítostí; ale že hodnost sama tím nebyla ponížena ani v ničem zmenšena oproti tomu, čím byla; že zůstává stále táž, stejně úctyhodná pro každého a stejně celistvá ve všech svých hodnostních právech, vyznamenáních, výsadách a poctách i u takových vévodů, kteří jsou pro všechny významní a ctihodní, jakmile jsou vévody, stejně jako vévodové nejvyššího rodu, neboť jejich hodnost je táž — opora koruny, to, co se jí nejtěsněji dotýká, a v čele veškeré vysoké šlechty, od níž je ve všem oddělena a nekonečně ji převyšuje a vyniká nad ni; a že chce, aby se vědělo, že odepírat jim pocty a úctu, které jim náležejí, znamená prohřešit se proti němu samému. To jsou přesná slova jeho řeči. Odtud přešel k urozenosti rodu Bournonvillů, z něhož pocházela vévodkyně z Duras, a rodu jejího manžela, o nichž se s potěšením rozhovořil; dospěl k tomu, že naříkal nad nepřízní doby, která přivedla tolik vévodů k nerovným sňatkům, a začal jmenovat všechny vévodkyně nízkého původu. Potom se ještě víc rozhněval a prohlásil, že ženy nejvyššího stavu, ať už manželi, nebo samy sebou, nesmějí brát za záminku nízký původ těchto vévodkyň, aby jim prokazovaly cokoli méně než těm, jejichž původ odpovídá jejich hodnosti; ta si totiž u všech, ať jsou samy o sobě kýmkoli, zaslouží stejnou úctu (to byl opět jeho výraz), neboť jejich hodnostní postavení je stejné; a protože to, co jim náleží, jim náleží jen pro jejich hodnost, kterou jejich osoby nemohou ponížit, nemůže nic omluvit žádné opomenutí, jehož by se kdo vůči nim dopustil. A to vše pronesl tak silnými a urážlivými slovy, že se zdálo, jako by to nebyl týž král, a ještě víc vzhledem k prudkosti, s níž mluvil. Na závěr se král zeptal, která z princezen se chce ujmout toho, aby paní z Torcy řekla, jak nestoudnou ji shledal. Všechny se na sebe podívaly a ani jedna se nenabídla; nato se král ještě víc rozzlobil, řekl, že se to přece jen dozvědět musí, a odešel k sobě.

Tu se dámy, které z dálky dobře viděly, že v rozhovoru bylo mnoho hněvu, a které se právě proto držely ještě pečlivěji stranou, trochu přiblížily ze zvědavosti; ta ještě velmi vzrostla, když viděly jakési rozrušení princezen, které se zvedaly k odchodu. Ty se po krátké rozmluvě mezi sebou rozešly a každá vyprávěla příhodu svým přítelkyním, paní z Maintenon svým oblíbenkyním, vévodkyně z Bourgogne svým dámám a vévodkyni z Duras, takže se věc brzy roznesla šeptem a potom se rozběhla všude. Myslelo se, že tím je konec; ale jakmile týž den král přešel od večeře do svého kabinetu, začalo kázání znovu a ještě s větší trpkostí, takže paní Vévodkyně, která se nakonec obávala horšího, při odchodu všechno vyprávěla paní z Bouzols, aby to vyřídila Torcymu, svému bratrovi, a aby si jeho žena dávala dobrý pozor. Překvapení však bylo nesmírné, když druhý den po obědě král u paní z Maintenon nedokázal mluvit o ničem jiném, a to opět bez jakéhokoli zmírnění výrazů; takže aby ho trochu uchlácholila, řekla mu paní Vévodkyně, že upozornila paní z Bouzols, protože si to netroufla říci přímo paní z Torcy. Nato jí král jakoby s úlevou spěšně odpověděl, že mu udělala velkou radost, protože ho to ušetřilo námahy pořádně vyčinit Torcymu, což byl rozhodnut udělat, jen aby jeho žena nepřišla o to, co si zasloužila. Přesto dál pokračoval v týchž řečech a týmž způsobem, dokud se neodebral zpět k sobě.

Torcy a jeho žena, pobouření do krajnosti, se několik dní téměř neukazovali. Oba se velmi omlouvali vévodkyni z Duras a zahrnovali ji zdvořilostmi; ta sama byla, zvlášť před králem, ve velkých rozpacích, neboť král po čtyři dny v soukromí nepřestával mluvit stále stejným tónem. Torcy ze strachu, aby se to neobrátilo proti němu samému, napsal králi dopis plný stížnosti a uctivé bolesti nad bouří, jejímž zdrojem byla jen náhoda, kterou jeho žena nemohla napravit, nýbrž jen vévodkyně z Duras, jež ze zdvořilosti, ať jeho žena dělala, co dělala, nechtěla zaujmout její místo. Do toho dopisu byla obratně vpletena všemožná přiznání toho, co náleží druhým a od čeho se jeho žena nikdy nezamýšlela odchýlit, i všemožné projevy úcty a jemné rysy skromnosti. Král mu dal najevo, že je s ním, pokud jde o něho samého, spokojen; o jeho ženě volil slova opatrně, ale dal mu na srozuměnou, že udělá dobře, bude-li ve svém chování pozorná a umírněná; a tak to skončilo způsobem, že Torcy z té rozmluvy neodešel příliš nespokojen. Lze si představit, jaký hluk tato příhoda nadělala a jak hluboce se jí cítili zasaženi státní sekretáři a tak vysoko vyšplhaní ministři. Zvláštní bylo, že se našly urozené dámy, které se cítily dotčeny tím, co bylo o nich řečeno. Všechny okázale dbaly na to, aby titulovaným dámám prokazovaly náležitou úctu. Král, který si toho všiml, je za to pochválil, ale s trpkostí vůči opaku, a od té doby se vždy ukazoval stejný, pokud jde o titulované a netitulované dámy, a právě tak o muže. Co se jinak týče hodnostního postavení a důstojnosti vévodů, celá jeho vláda, předtím i potom, uběhla tím, že jim zasazoval ty nejtěžší rány. Příhodu jsem se v hrubých rysech dozvěděl z toho, co mi o ní napsali; po návratu jsem se ji dozvěděl do posledního a nejpřesnějšího detailu od několika osob, které o ní věděly od prvních okamžiků, zvláště od dam vévodkyně z Bourgogne, kterým ji tato princezna vyprávěla průběžně a za horka a které, protože nebyly vévodkyněmi, pro mne byly tím méně podezřelé, že by něco zveličovaly.

Vévodkyně z Bourgogne podnikla osm dní před odjezdem do Fontainebleau s monseigneurem vévodou z Bourgogne a mnoha dámami velkou jízdu na koních v Boulogneském lesíku, kam se ji přijelo podívat nesčetně pařížských kočárů. Za soumraku sesedla v La Muette,¹² kde Armenonville¹³ vystrojil skvělou večeři. Dámy z jízdy večeřely s monseigneurem vévodou a vévodkyní z Bourgogne, kterou po celou dobu jídla obsluhovala paní d’Armenonville, stojíc za ní. Když se vstalo od stolu, objevilo se náhle velmi půvabné osvětlení; ozvaly se housle a všemožné nástroje a tančilo se nebo procházelo až do dvou hodin po půlnoci. Paní z Fourcy, manželka státního rady, tehdy kupeckého prévôta, a dcera Boucherata, kancléře Francie, obsluhovala stejně paní Dauphine Bavorskou při obědě, který král pořádal na pařížské radnici s mnoha dámami u svého stolu po Te Deum, jež si šel vyslechnout do Notre-Dame, když se zotavil ze své velké operace.¹⁴ Chtěl tím Paříži dát najevo, jak oceňuje horlivost, kterou při té příležitosti projevila, a velmi se všímalo toho, že si pro jedinkrát v životě vyžádal toto pohoštění na radnici a nechtěl, aby se na něm podílel kdokoli z jeho dvorních úředníků ani aby do radnice vstoupil kdokoli z jeho gardistů. Nebylo ani řeči o tom, že by paní z Fourcy zasedla ke stolu, stejně jako paní d’Armenonville v La Muette. To je čest, na kterou si ani nejpřednější úřednická šlechta (robe) nikdy netroufla činit nárok.

O dva dny později pozval král k večeři u své velké veřejné tabule ve Versailles Mademoiselle,¹⁵ dceru vévody z Orléans, a poté ji vzal s sebou do svého kabinetu. Toto vyznamenání nadělalo hluk; princezny krve u velké tabule nejedí, je to čest vyhrazená synům, dcerám, vnukům a vnučkám Francie, s výjimkou svatebních hostin v královské rodině a velmi vzácných obřadů. Někdy se však přece stalo, že v době mezi smrtí bavorské dauphiny a sňatkem savojské, kdy byly děti Monseigneura příliš mladé, aby s králem večeřely, a Monsieur a Madame byli v Paříži nebo v Saint-Cloud, nechal král, aby nevečeřel sám nebo jen ve dvou s Monseigneurem, někdy přijít k velké tabuli paní Vévodkyni a princeznu de Conti, své dcery, ale žádnou jinou princeznu krve, a to bez dalších následků a bez důsledků. Viděl jsem však někdy tytéž princezny jíst u velké tabule s Madame ve Fontainebleau, někdy když tam byl anglický dvůr, a někdy také, ale velmi zřídka, paní Princeznu a princeznu de Conti, rovněž její dceru, ve Fontainebleau s týmž anglickým dvorem, večer u velké tabule, nikdy ve Versailles. Byla to přízeň, kterou král někdy prokazoval svým dcerám a která přiměla pana Prince velmi hlasitě protestovat, protože paní Princezna, ačkoli byla ve Fontainebleau, k ní připuštěna nebyla, kdežto paní Vévodkyně, její snacha, a paní du Maine, její dcera, ano. Král nechtěl tuto nelibost vyhrocovat, nechal tam několikrát jíst paní Princeznu a princeznu de Conti, potom tam už nenechal jíst ani jednu a omezil se na to, co náleželo podle práva; patrně chtěl, když tyto princezny u velké tabule někdy jedly, prokázat tutéž milost i této, která byla jeho vnučkou, aby to nemělo větší následky ani nezakládalo větší právo než u ostatních.