Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola šestá

Tonnerre na lovu zabije druhého syna Amelotova. — Souboj dvou kapitánů gardy; Saint-Paul zabit a Sérancourt propuštěn ze služby. — Král cestou do Fontainebleau poprvé zastaví v Petit-Bourgu. — Divy dvořanství. — Smrt Sourdise. — Jeho guvernérský úřad v Orléanais dán d’Antinovi. — Kdo byl Bartet; jeho smrt. — Chování, kariéra a smrt kardinála Le Camus. — Smrt hraběte z Egmontu, posledního z rodu Egmontů; jeho povaha a dědictví po něm. — Výstřelek hraběnky ze Soissons. — Návrat z Fontainebleau přes Petit-Bourg. — Smrt Revela; jeho sňatek; maršálové Broglieové. — Smrt maršálky z Tourville. — Podloudný obchod se solí. — Podivný druh Listenoisova podvodu. — Příčina roztržky mezi Catinatem a Chamillartem; král je usmíří. — Bay; jeho původ; stává se rytířem Zlatého rouna. — Smrt hraběte z Auvergne; jeho povaha; jeho pozůstalost. — Rozmrzelost hraběte z Évreux. — Sňatek prince z Talmontu, který si lstí vymůže taburetku z milosti.

Nejstarší syn zesnulého hraběte z Tonnerre byl 6. září na lovu na pláni u Saint-Denis s druhým synem Amelota, státního rady a tehdy velvyslance ve Španělsku, a zastřelil ho. Paní z Tonnerre pomohla synovi uprchnout a přišla prosit krále o milost; ujišťovala ho, že puška spustila, aniž na to syn pomyslel, a že mladý Amelot byl jeho velkým přítelem. Současně přišla paní z Vaubecourt, Amelotova sestra, prosit krále, aby vrahovi jejího synovce milost neuděloval: tvrdila, že na něho namířil a že ho zabil úmyslně. Mladý Amelot byl veškerou nadějí své rodiny; tělem i duchem byl stejně zdařilý, jako jimi příroda ošidila jeho staršího bratra, z něhož se přesto stal prezident parlamentu (à mortier). Tonnerre byl jakýsi tupec, velmi nenápadný a velmi podivný. Milost dostal o měsíc později; na rok šel do Bastily, dal deset tisíc livrů chudým, aby je rozdělil kardinál z Noailles, a pod přísnými tresty mu bylo zakázáno objevit se kdy na jakémkoli veřejném či soukromém místě, kde bude pan Amelot, a uloženo odejít odevšad, kde ho Amelot zastihne. Sloužil málo, i když statečně, oženil se s dcerou Blansacovou a tráví život sám ve svém pokoji nebo na venkově, takže ho nikdo nikdy nevidí.

Toto neštěstí mi připomíná, že Saint-Paul a Sérancourt se u flanderské armády utkali v souboji před čelem tábora, bez dlouhých okolků, když šli oba pěšky na oběd k vévodovi z Guiche.¹ Oba byli kapitány pluku gardy, a to z těch starších. Saint-Paul padl, Sérancourt se uchýlil do ležení bavorského kurfiřta. Hned nato byl propuštěn ze služby a ve Francii se už nesměl ukázat. Jeho bratr, kdysi intendant v Bourges, vynaložil u krále marně všechno, co mohl. Ten žije dodnes, je mu skoro sto let, těší se dokonalému zdraví těla i ducha, stýká se se společností, jí, chodí a žije jako v šedesáti nebo sedmdesáti.

Nemilost maršála z Villeroy, přes jehož panství král často projížděl cestou do Fontainebleau a zpět, a smrt paní z Montespan přinesly novotu, která měla velké následky.² Paní z Maintenon se přestala bát jejího syna; od té chvíle ho přestala nenávidět jako syna nepřítelkyně, jejíhož návratu do přízně se obávala a které nemohla odpustit, čím pro ni kdysi bývala, co jí dlužila a jakou odplatou jí to splatila. Začala tomuto synovi přát jako bratru oněch levobočků, kteří jí byli tak drazí a s nimiž vždy žil v tak dokonalé závislosti. Z toho důvodu se v očích paní z Maintenon, jakmile ztratil matku, stal mužem, jehož lze přiblížit králi — mužem, kterého bude možné vždy držet v šachu jeho neřestmi, od jejichž nízkosti nehrozilo nic, naopak se z ní dalo jen těžit. Bylo tedy oznámeno, že král 12. září přenocuje u d’Antina v Petit-Bourgu.

Je to div, do jakých podrobností d’Antin zašel ve své péči, aby se tímto pobytem zalíbil, a to až k posledním lokajům. Získal si sluhy paní z Maintenon, aby se mohl dostat do jejích pokojů, zatímco byla v Saint-Cyru. Pořídil si tam plánek rozmístění v její ložnici, jejího nábytku, ba i jejích knih — až do té nepravidelnosti, s níž ležely srovnané nebo pohozené na stole, až po místa, která byla v knihách označena. V Petit-Bourgu bylo u ní všechno přesně jako ve Versailles, a tato vytříbenost vzbudila velkou pozornost. Jeho pozornosti ke všem, kdo něco znamenali vlivem, pánům i sluhům, i k předním sluhům těch pánů byly tomu úměrné, a stejně tak péče, zdvořilost a úhlednost zařízení pro všechny ostatní, pohodlí všeho druhu, hojnost a vybranost u velkého množství stolů, záplava všemožného občerstvení, obsluha pohotová a po ruce, sotva kdo otočil hlavu, předcházení přáním,³ prozíravost, nádhera ve všem, nejrůznější zvláštnosti, výborná hudba, hry, koníci a četné elegantní kočáry k projížďkám — slovem všechno, co může předvést ta nejvybranější a nejlépe promyšlená hojnost. Dokázal navštívit každého, kdo v Petit-Bourgu byl, každého v jeho pokoji, často až po sluhy, a prokazovat všem pocty svého domu, jako by tu nebyl nikdo jiný než ten, komu je právě prokazoval. Král přijel časně, dlouho se procházel a velmi chválil. Potom vzal d’Antina s sebou k paní z Maintenon, a ten mu ukázal plán celého Petit-Bourgu. Všechno bylo schváleno kromě jedné kaštanové aleje, která byla ozdobou zahrady i všeho ostatního, ale z královy ložnice zakrývala výhled. D’Antin neřekl ani slovo, ale druhého dne ráno, když se král probudil a pohlédl k oknům, spatřil nejkrásnější výhled na světě a po aleji ani stopy, jako by na místě, kde byla předešlého dne, nikdy nestála; ani stopy po práci či po průjezdu po celé její délce ani nikde poblíž, jako by nikdy neexistovala. Nikdo nezaslechl žádný hluk ani nepozoroval žádný shon; stromy zmizely a půda byla urovnaná tak, že se zdálo, že to mohl způsobit jen kouzelný proutek nějaké dobrotivé víly ze začarovaného zámku. Tuto galantnost odměnil potlesk. Velkou pozornost vzbudilo i moteto při králově mši, které se k dobrému dvořanovi hodilo.

Přes to všechno to přehnal natolik, že se paní z Maintenon neubránila trochu jízlivému žertu, když druhého dne odjížděla do Fontainebleau. Když objela zahrady v kočáře, řekla mu, a to přede všemi, že je velmi šťastná, že se večer v jeho domě králi neznelíbila, neboť podle všeho, co právě udělal, je si jista, že v takovém případě by ji poslal spát na dlažbu silnice. Odpověděl jako muž duchaplný a nevěštil si o nic hůř svou budoucnost, tím spíš, že na tomto pobytu u sebe viděl rašit to, co si od smrti své matky vždycky sliboval. O čtrnáct dní později už o tom měl jistotu. Sourdis, o němž jsem mluvil dost na to, abych o něm už neměl co říci, zemřel na svém odpočinku v Guyenne. Byl posledním z rodu Escoubleau, zanechal jen dceru provdanou za syna Saint-Pouangeova a měl guvernérský úřad v Orléanais, který je velmi rozsáhlý a kde měl d’Antin několik panství. D’Antin o něj požádal a ihned ho dostal. Byl tím tak unesen, že zvolal, že roztál, že kletba je zrušena a že když mu král začal dávat, nemá už o svou budoucnost obavy. Jeho žena, hloupější a pošetilejší, než se kdy vidělo, začala všude žvanit, že její manžel teď bude pěkně zostra stoupat. Tato nadšení dvůr tím méně potěšila, že se začal obávat toho, co věští — a to se později beze zbytku naplnilo.

Ve stejné době zemřel Bartet,⁴ stár sto pět let, aniž se kdy oženil. Byl to člověk nízkého původu, který měl ducha, zápal a velkou smělost; hodně se pohyboval ve velkém světě a dlouho byl zapleten do mnoha intrik a pletich s kardinálem Mazarinem, který ho učinil sekretářem králova kabinetu; král i královna matka ho dobře znali. Byl velmi rozmazlený, jako bývají lidé tohoto druhu, kteří mohou mnoho prospět i uškodit. Stal se proto velmi zpupným a obávaným. Drzosti, které mu často uklouzly o panu z Candale,⁵ mu od něho nakonec vynesly pořádný výprask holí, který mu pan z Candale dal uštědřit a k němuž se otevřeně přiznal.⁶ Bartet, rozlícený tak, jak si lze podle tohoto portrétu představit, křičel na celé kolo, a co jeho zoufalství dovršilo, bylo, že z toho nic dalšího nevzešlo. Tím začal jeho úpadek, rychlý a krátký. Jakmile se ho přestali bát, pocítil, jak svými drzostmi všechny pobouřil; jeho příhoda všechny potěšila a shodli se, že si ji zasloužil; ministři i dvořané z vysokých kruhů byli rádi, že se ho zbavili; místo aby ho chránil, přispěl každý k jeho pádu, a když se z dopálení stáhl, dobře si dali pozor, aby ho nepřivolali zpět.⁷ Zvyklý plavat ve velkých vodách, nikdy se nezamyslel nad sebou a nepochyboval o jmění úměrném důležitosti toho, co mu procházelo rukama. Najednou ze všeho spadl a neměl jiný majetek než vztek v srdci. Starý maršál z Villeroy, velký dvořan kardinála Mazarina, který se s Bartetem u sebe hodně stýkal, s ním měl víc soucitu než tento ministr, jenž pana z Candale přežil o dva roky.⁸ Když Bartet nevěděl kudy kam, vzal ho k sobě nedaleko Lyonu, na krásné místo na břehu Saôny, které koupili a nazvali Neuville; poskytoval mu tam nějaké živobytí, v čemž arcibiskup lyonský a druhý maršál z Villeroy pokračovali až do jeho smrti. Měl tam přes čtyřicet let dost času na rozjímání a pokání.

Téhož měsíce září zemřel v Grenoblu kardinál Le Camus, ve věku sedmdesáti šesti let, proslulý stejnou měrou svým duchem, svou zhýralostí, svou bezbožností, svým pokáním, štěstím, které z něho vzešlo, ctižádostí, s níž je přijal a užíval, i trestem, který nesl až do posledního dne svého života. Sotva existuje hádanka, jež by v sobě spojovala víc protikladů než chování tohoto preláta od počátku do konce. Byl dobře urostlý, galantní, ve svém duchu měl tisíc půvabů a byl okouzlujícím společníkem. Byl učený, veselý a zábavný i ve svém pokání. Koupil si úřad královského almužníka, aby se vetřel ke dvoru a proklestil si cestu k biskupskému stolci. Jeho zhýralost a bezbožnosti vyšly najevo. Považoval se za ztraceného, uprchl do hlubokého ústraní a začal tam žít ve všech odříkáních nejtvrdšího pokání. Jeho rodina měla přátele a ochránce. Toto pokání bylo vychvalováno; trvalo léta, trvalo dosud, a bylo korunováno grenobleským biskupstvím. Považoval se ho za nehodna a jen s velkým přemáháním je přijal. Uzavřel se v něm a cele se oddal správě své diecéze, aniž opustil, co mohl ze svého pokání podržet. Odsoudil se na zbytek života k zelenině. Držel se jí dál a jedl u sebe v refektáři se všemi svými služebníky, dokonce i s livrejovanou čeledí, a po celou dobu jídla se předčítalo.

Inocenc XI., který miloval ctnost, byl jeho ctností dojat a z vlastního podnětu ho učinil kardinálem při jmenování v září 1686, kdy jmenoval dvacet sedm kardinálů; bylo to jeho poslední jmenování a zahrnovalo i kandidáty korun a nuncie. Kurýr, který vezl zprávu a kardinálské čepičky slavnému štrasburskému biskupovi Fürstenbergovi, jmenovanému na králův návrh, a Ranuzzimu, nunciovi ve Francii, jel kvůli Le Camus přes Grenoble. Le Camusova radost byla taková, že zapomněl na svou povinnost. Nasadil si červenou čepičku, kterou mu kurýr podal, a potom napsal králi velmi uctivý dopis — místo aby mu týmž kurýrem poslal svou čepičku a vzkázal mu, že jako jeho poddaný nechce nic přijmout jinak než z jeho ruky, a že očekává jeho rozkazy, jak se má podle jeho ráčení zachovat. Kdyby si tak počínal, není pochyb, že by mu král vzkázal, ať si ji přijede převzít z jeho ruky, nebo by mu ji poslal zpět s dovolením ji nosit a přijmout; ale dotčen tím, že si ji vzal sám od sebe, a to od papeže, s nímž byl ve sporu, byl král blízko tomu, aby mu zakázal ji nosit i přijmout a v případě neposlušnosti sáhl k nejkrajnějším prostředkům. Po úvaze o tom, kam by takový krok vedl, se však spokojil tím, že mu jako jedinou odpověď zakázal opustit diecézi. Není nic, co by kardinál tehdy i později neudělal, aby se usmířil a aby směl přijet ukázat svou čepičku do Paříže a ke dvoru. Ale král vytrval až do jeho smrti. Nedovolil mu ani jet do Říma na konkláve, které následovalo po smrti Inocence XI.; na dvě následující jet směl, ale pod podmínkou, že se nikde nezastaví a vrátí se, jakmile bude papež zvolen a korunován. Choval se tam přesto velmi dobře a zcela ke spokojenosti francouzských kardinálů.

Při průjezdu princů Grenoblem⁹ jsme viděli, jak byl celý život opojen svou hodností. Ta mu vynesla domluvy kvůli jeho zdraví a kvůli jeho zelenině: „Ach, mé drahé zeleniny,“ zvolal, „jsem vám příliš zavázán, než abych vás kdy opustil.“ Skutečně jim zůstal věrný až do konce, stejně jako svému refektáři, kde dával svým služebníkům podávat maso a obvyklá jídla. Až do smrti ho trýznila jeho nemilost, a vždy byl výtečným společníkem. Chtěl znát všechny drobné intriky svého města a mluvil o nich velmi vtipně. Dotčené tím často uváděl do rozpaků. Vyčítali mu jeho jazyk; přiznával, že je silnější než on, a skutečně mu toho odpíral málo. Ačkoli neměl téměř jiných obročí než své biskupství, které není bohaté, a sto tisíc tolarů rodového jmění, ačkoli rozdával mnoho chudým a vlastním nákladem zřídil dobré instituce, ohromná výše majetku v jeho závěti při jeho smrti udivila a pohoršila. Na dobré skutky odkázal velmi mnoho a své rodině zanechal přes pět set tisíc livrů. Byl bratrem prvního prezidenta pařížského berního soudu a civilního poručíka téhož města.

Hrabě z Egmontu zemřel v září 1707 ve Fraga v Katalánsku,¹⁰ ve věku třiceti osmi let, bez dětí s neteří arcibiskupa z Aix Cosnaca, vychovanou v Paříži u vévodkyně z Bracciana, pozdější princezny des Ursins, jako by byla její neteř; o obou jsem už tolik mluvil. Byl posledním z těch slavných Egmontů a posledním mužským potomkem tohoto velkého rodu. Měl Zlaté rouno jako jeho otcové a byl generálem jízdy a dragounů ve Španělsku a brigádním generálem jízdy ve Francii. Byl to muž velmi ošklivý, nevelkého ducha, ale velké statečnosti, cti a poctivosti, který se válce velmi pilně věnoval. Jeho prapraděd byl bratrem onoho slavného Lamorala, hraběte z Egmontu, kterému dal vévoda z Alby setnout hlavu.¹¹ Zesnulý nastoupil po svém starším bratrovi, který zemřel bez dětí s jistou Arembergovou, vdovou po markýzi z Grany, místodržiteli Nizozemí. Několik dní před smrtí sepsal závěť, jíž odkázal španělskému králi všechny své nároky a práva na vévodství Geldern a Jülich, na svrchovaná panství Arkel, Moers a Horn, na panství Alkmaar, Purmerend atd., a veškerý svůj majetek své sestře, která se provdala za Nicolu Pignatelliho, vévodu z Bisaccie, vojenského velitele (gobernador de las armas) Neapolského království, jenž se uchýlil do Paříže; jeho nejstarší syn se oženil s druhou dcerou zesnulého vévody z Duras, syna a staršího bratra maršálů a vévodů z Duras. Tento hrabě z Egmontu měl ještě jednu sestru, mladší než ona, provdanou za vikomta z Trasignies, ale všechen majetek i s grandezou přešel na syna vévodkyně z Bisaccie, o níž jsem právě mluvil, a ten nosí jméno hraběte z Egmontu i jeho erb.

Hraběnka ze Soissons,¹² vdova po hraběti, který padl před Landau, starším bratru prince Evžena, žila v jednom klášteře v Turíně. Pronesla jakési řeči, nevím o čem, za které ji pan Savojský vyhnal ze svých zemí. Když dorazila do Grenoblu, napsala paní z Maintenon a prosila ji, aby jí povolila útočiště v Saint-Cyru. Chamillart jí z králova rozkazu vzkázal, aby do království dál nepostupovala. Ona o tom pomlčela a dojela do Nemours, v těsné blízkosti Fontainebleau, kde byl král. Ten k ní poslal s rozkazem, aby okamžitě odjela a odebrala se do kláštera v Lyonu, kam také odjela.

Dvůr ze Saint-Germain přijel do Fontainebleau 23. září a zůstal tam do 6. října. Král tam zůstal do 25. října, kdy se vrátil do Versailles přes Petit-Bourg, stejně jako tudy jel cestou sem.

V téže době zemřel Revel,¹³ jemuž přepadení a znovudobytí Cremony vyneslo řád. Počátkem minulého července se oženil se sestrou vévody z Tresmes; nezanechal s ní děti a jen velmi málo majetku. Byl bratrem Broglieho, kterého pan Vévoda ze své milosti v příhodnou dobu učinil maršálem Francie, z téhož důvodu, z jakého se Roule stalo pařížským předměstím. Broglieho posledním válečným tažením bylo to, v němž byl maršál z Créqui poražen u Consarbrücku.¹⁴ Broglie tam byl polním maršálem a od té doby nesloužil. Jeho druhého syna vidíme maršálem Francie s lepším oprávněním. Puységur dostal guvernérství v Condé, které měl Revel.

Přibližně v téže době zemřela také maršálka z Tourville.¹⁵ Nebyla nic, vdova po La Popelinièrovi, finančníkovi a boháči. Ačkoli s ním měla děti, byla dost bohatá, aby se s ní Tourville chtěl oženit. Langeois, finančník, velmi bohatý, dal své dceři k tomuto sňatku mnoho a poskytl jim bydlení. Netrvalo to dlouho, manželství nebylo šťastné. Zůstal z něho syn, který padl hned ve svém prvním tažení, a velmi krásná dcera, která se provdala za pana z Brassacu a kterou neštovice, aniž ji zohyzdily, změnily k nepoznání. Byla dámou vévodkyně z Berry.

Podloudný obchod se solí¹⁶ dál působil mnoho nepořádků. Jezdci, dragouni a vojáci v tlupách po dvou či třech stech mužích ho provozovali otevřeně a se zbraní v ruce, plenili solné sklady v Pikardii a v Boulonnais a začali sůl veřejně prodávat. Bylo nutné tam poslat vojsko; od pluku gardy oddělili dvě stě mužů a vypravili je tam pod rozvážnými a zkušenými seržanty. Velké nepořádky byly i v Anjou a v Orléanais. Bylo rozhodnuto podloudníky decimovat a k plukům byli posláni plukovníci, kteří měli ve svých oddílech lidi tohoto řemesla.

Listenois, blázen vážného zevnějšku, stejně šílený jako ti, které zavírají, a jehož bratr Beaufremont není o nic méně šílený, vymyslel způsob, jak vylákat dvanáct set pistolí od hraběnky z Mailly, své tchyně; pro důmyslnost toho triku to vzbudilo velký rozruch. Podepsal dopis psaný neznámou rukou svému správci ve Franche-Comté, v němž mu sděloval, že při návratu od rýnské armády byl zajat mezi Benfeldem a Štrasburkem; že nemůže prozradit místo ani to, v čích rukou je, ale že bude propuštěn, zaplatí-li se dvanáct set pistolí v hotovosti člověku, kterého pro ně pošle do Besançonu. Paní z Mailly, která se tu zprávu dozvěděla od toho správce, dala částku předat a z moudré nedůvěry o tom pomlčela. Ale povyk, který o tom nadělal správce, se rozšířil po té provincii a odtud se dostal do Paříže a ke dvoru. Datum toho zajetí předcházelo odjezdu maršála z Villars ze Štrasburku, a ten o něm nic neslyšel, ani tehdy, ani od svého příjezdu. Ani žádný pozdější dopis z hranice se o tom nezmiňoval. Příhoda se zdála krajně podivná. O čtrnáct dní později přijel do Versailles Listenoisův komorník pro požadované peníze, o nichž pochyboval, že byly v Besançonu předány. Tvrdil, že byl od zajetí stále se svým pánem. Ujišťoval, že jakmile peníze dostane, bude jeho pán propuštěn. Chtěli ho dát sledovat, ale vykřikl, ať se toho chrání, protože při sebemenším podezření, že byli odhaleni, by ho ti, kdo ho drží, zabili. Tato cesta a tyto řeči celou věc objasnily, a paní z Mailly přišla o své peníze.

Po dalších čtrnácti dnech se dozvědělo, že Listenois je doma v Besançonu ve velmi dobrém zdraví. O osm dní později přijel do L’Étang. Řekl Chamillartovi, že ho zajali nepřátelští důstojníci a že všechny řeči, které o něm mezitím kolovaly, jsou lživé; že mu podá písemně zprávu o celém svém dobrodružství; že ho prosí, aby dal její pravdivost prozkoumat; že až v tom bude mít dostatečně jasno, prosí ho, aby o tom podal zprávu králi, a že kdyby se v ní našla sebemenší nepravda, zaslouží si přísný trest. Dobře se rozumělo, co to všechno znamená. Králi to nic nestálo, napálena byla jen paní z Mailly, která raději přišla o peníze než o zetě. Byla neteří paní z Maintenon, měla postavení a byla velkou přítelkyní Chamillartovou; Listenois se znovu objevil u dvora a víc se o tom nemluvilo, ale nikdo se nemýlil, a Listenois na tom nic neztratil, protože neměl co ztratit.

Viděli jsme (tom III, s. 391 a násl.; v tomto vydání Díl I, Tom 3, kapitola dvacátá), co se odehrálo mezi králem, Catinatem a Chamillartem, když král chtěl Catinata znovu použít poté, co ho potupně odvolal z Itálie, aby tam poslal svého maršála z Villeroy napravit chyby generála, který se od něho tolik lišil. Ta příhoda je nesmírně pozoruhodná. Ať v té chvíli Catinat projevil sebevětší nadlidskou moudrost — měl tolik navrch tím, že odolal králi, který na něho naléhal, aby jmenoval viníky a mluvil s ním o Itálii otevřeně —, Chamillart, který se tehdy z celé duše bál, že bude vyhnán, a Tessé, který se bál, že bude bez naděje zničen, mu to nedokázali odpustit ani se smířit s tím, že by se ještě jednou dostali do jeho moci, ať se tehdy ukázal sebevelkomyslnější a sebekřesťanštější. Tessé, Chamillartův sluha pro všechno, dokud byl Chamillart v přízni, neopomněl nic, aby ho přiměl Catinata zničit a postavit ho mimo jakoukoli možnost ohrozit jejich postavení. Nebylo to tím, že by Tessé nedlužil své postavení celé Catinatovi, který ho ve válce od roku 1688 v Itálii vždy vyznamenával a který ho doporučil, aby mu bylo svěřeno vyjednávání o separátním míru se Savojskem a o sňatku vévodkyně z Bourgogne. Jeho patron Louvois byl tehdy už mrtev, Barbezieux, sotva ve funkci, neměl ještě dost silná záda, aby kohokoli vynesl vysoko, a byl to jedině Catinat, komu Tessé vděčil za svěření té smlouvy, která mu vynesla jeho úřad, rychle ho vynesla do vysokých kruhů a dovršila jeho kariéru. Viděli jsme, že mu přišla příliš pomalá a jakým nevděkem se svému dobrodinci odvděčil právě v Itálii, bez jakéhokoli jiného důvodu než ji urychlit na jeho úkor; jak se v tom vysláním maršála z Villeroy přepočítal on i Vaudemont, z něhož si udělal nového pána, a jak všechny jeho úlisnosti vůči Villeroyovi nedokázaly zabránit tomu, aby ho Villeroy v jeho výpadech proti Catinatovi nezarazil. Řekl jsem to víckrát a opakuji to, protože je to neomylná zkušenost: křivdy, kterých jsme se dopustili, se odpouštějí nesrovnatelně méně než ty, které jsme utrpěli; a to přimělo Tessého, aby vůči Catinatovi nezachovával žádné ohledy, ačkoli Catinat vůči němu zachoval ohledy tak nesnadné a ačkoli, maje čím ho zničit a byv k tomu tlačen králem, to nechtěl učinit. Tehdejší společné nebezpečí, jemuž on i Chamillart tak tak unikli, podnítilo Tessého, aby se proti němu navždy zajistil a ponoukl Chamillarta postavit Catinata mimo dosah; a to tento ministr provedl velmi dobře, když tohoto generála zbavil všech jeho vojsk na Rýně, aby ho uvrhl v nicotu, a Villarse vynesl na štít. Potom jsme viděli Catinata, zahaleného do své slávy, své moudrosti a svých zásluh, jak se v tichosti uchýlil do Saint-Gratien, odmítl řád a držel se v mlčení a v ústraní.

Provensálská aféra¹⁷ krále vnitřně vyděsila natolik, že se odchýlil od své povahy a hledal pomoc všude. Dal tajně požádat o radu Catinata, který o tom sepsal pamětní spis a poslal ho králi. Králi se líbil. Nevím, zda se mu znovu zachtělo Catinata použít — Catinat sám žádnou chuť neměl —, ale dal mu vzkázat, aby přijel do Versailles. Catinat neviděl Chamillarta od svého posledního návratu z Rýna, o němž jsem právě mluvil, což bylo roku 1702; a ačkoli pan z Beauvilliers byl velkým přítelem Chamillartovým, byl velkým přítelem i Catinatovým, jehož ctnost znal a ctil. Právě přes něho šla tato poslední porada i vzkaz, aby přijel do Versailles. Catinat se tam dostavil. Bylo to koncem listopadu, když se král právě dooblékal. Jakmile ho král spatřil, řekl mu, že s ním chce mluvit, a uvedl ho do svého kabinetu. Pochválil mu jeho spis, rozebíral ho s ním a prokázal mu mnoho zdvořilostí. Byla to léčka. Nakonec mu doslova řekl, že ho chce o něco poprosit a doufá, že mu to neodepře. Maršál byl celý zmaten; král se znovu ujal slova a řekl mu: „Pane maršále, Vaše neshoda s Chamillartem mi působí potíže, rád bych Vás viděl usmířené. Je to člověk, kterého mám rád a kterého potřebuji; i Vás mám rád a velmi si Vás vážím.“ Maršál odpověděl, že k němu ihned půjde. „Ne,“ řekl mu král, „to není třeba, je tamhle vzadu, hned ho zavolám.“ Hned ho zavolal a smíření před králem bylo brzy hotovo. Jakmile se Chamillart vrátil k sobě, šel ho Catinat navštívit. Při odchodu ho Chamillart doprovodil, jak se slušelo, až na samý konec svého dlouhého a prostorného bytu, aniž mu v tom Catinat dokázal zabránit. Při loučení mu maršál řekl: „Chtěl jste, pane, zachovat tuto formalitu, ale snažně Vás prosím, aby to bylo naposledy, abyste mě pokládal za přítele a oddaného služebníka a aby to veřejnost věděla.“ U jiného by to byl dvořanský tah. U Catinata, který z toho nechtěl nijak těžit, to byl projev vzácné skromnosti a dokonalé poddajnosti vůči tomu, co si od něho král přál, a šel daleko nad to, oč ho král žádal. Taková byla králova slabost pro jeho ministry. Velmi málo dní po tomto smíření byl král večer dlouho u paní z Maintenon s Chamillartem a Tessém. Potom se vědělo, že tento maršál už sloužit nebude: prohlásil, že má podezření, že bude potřebovat velkou operaci. Takové náhlé a tak skryté nemoci se příliš nevěřilo.

Španělský král projevil jiný druh slabosti, který všechny velké pány nesmírně pohoršil. Udělil totiž Zlaté rouno markýzi z Bay; dosud ho takto nesnížil, ale později to činil často. Tento takzvaný markýz z Bay byl synem krčmáře z Gray ve Franche-Comté; sám se vypracoval ve válce a v tomto tažení ji skutečně vedl v Extremaduře velmi šťastně a velmi užitečně.

Hrabě z Auvergne konečně zemřel v Paříži 23. listopadu na dlouhou a velmi podivnou nemoc, jíž lékaři nerozuměli, možná právě proto, že jí chtěli rozumět příliš. Před smrtí se viděl se svým synem, abbé z Auvergne, nynějším kardinálem, kterého vyhnal z domu a s nímž byl hrozně rozhádaný. Byl to velmi tlustý muž, který se scvrkl na nic dřív, než byl upoután na pokoj. Dost se podobal kanci, a byl stále zamilovaný. Byl to nejlepší člověk na světě pro toho, kdo s ním neměl co do činění, a nejtěžší, když s ním někdo co do činění měl. Byl puntičkářský i v běžném styku, snadno se urazil a těžko se usmiřoval; jinak čestný muž, ale otec, který měl se svými dětmi mnoho rodinných tahanic kvůli majetku jejich matky; nadmíru pyšný a stále v rozpacích se svou knížecí hodností.

Netěšil se dlouho z radosti, že ví prince z Auvergne (toho, který zběhl a vstoupil do holandských služeb) ženatého se sestrou vévody z Arembergu. Hrabě z Évreux, který se domníval, že mu s úřadem generálního plukovníka jízdy, jejž po něm dostal, náleží celá jeho pozůstalost, nedostal jeho byt ve Versailles, který byl dán maršálovi z Villars, ani jeho guvernérství v Limousinu, které bylo dáno vévodovi z Berwicku. Neodpustil to ani jednomu, ani druhému, hořce si na ně stěžoval, zvláště na druhého, a od té doby s ním nikdy nežil jinak než v naprosto okázalém chladu. Tak se lidé pokoušejí měnit milosti v dědictví.

Sňatek prince z Talmontu, bratra vévody z La Trémoille, navzdory nerovnosti stavu a křiku Madame, rozšířil pro něho osobně ony počáteční výhody, kterých se jejich babička obratně chopila; ty nám zde poskytnou příležitost k historické zajímavosti, abychom vysvětlili jejich neobvyklou záminku; ale musíme to vzít trochu zdaleka.