Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola sedmá

Odbočka o neapolské chiméře; tři rody Lavalů a původ i povaha výsad, jichž požívají vévodové z La Trémoille. — Smrt Moreaua; jeho povaha. — Nevšední a neobyčejná chvála zbožnosti monseigneura vévody z Bourgogne. — Smrt rouenského arcibiskupa Colberta; jeho povaha; jeho pozůstalost. — Od kdy si biskupové-pairové přeložení na jiné stolce zachovávají hodnost a pocty. — Smrt arcibiskupa z Aix, Cosnaca. — Smrt a povaha rytíře z Lauzunu. — Smrt Valsemého. — Smrt paní z Armagnacu; její povaha. — Od kdy se princové a princezny krve při rodinných smutcích navštěvují v dlouhém plášti a ve smutečním závoji. — Pan Velký se chce oženit s paní z Châteauthiers, která ho odmítne. — Její povaha a její konec. — Smrt Villetta. — Ducasse a d’O generálporučíky loďstva. — D’O a Pontchartrain usmířeni. — Král zprostředkuje mezi vévodou z Rohanu a jeho synem. — Povaha knížete z Léonu. — Propadnutí podlahy u prvního prezidenta. — Návrat vévody z Noailles. — Villars ve Štrasburku. — Listina „brevet de retenue“ na 400 000 livrů vévodovi z Tresmes. — Návrat pana vévody z Orléans.

Aniž bych se pouštěl do příliš dlouhé odbočky o právech a válkách obou větví z Anjou a aragonského rodu, nejprve legitimního, pak levobočného, o království neapolské a sicilské, stačí připomenout, že Jana II., královna neapolská a sicilská,¹ svými různými adopcemi rozdmýchala svár mezi oběma větvemi z Anjou. Tato koruna připadla Janě II. po různých zvratech a velkých válkách. Nebyla o nic cudnější ani šťastnější než první Jana, ani prozíravější ve sňatcích a adopcích. Adopce, kterou učinila ve prospěch Alfonse V., krále aragonského, dovršila všechna její neštěstí a během dalších událostí připravila francouzský královský rod o království neapolské a sicilské, která po mnoha převratech zůstala španělskému královskému rodu.

Petra Krutého porazil a zabil jeho nemanželský bratr Jindřich, hrabě z Trastámary, jemuž pomáhali slavný du Guesclin a Francie; Jindřich se stal místo něho kastilským králem a zanechal tuto korunu svému synu Janovi, zeti Petra IV., krále aragonského. Jan, král kastilský, zanechal dva syny, Jindřicha Neduživého a Jana.² Neduživý zemřel ve dvaceti sedmi letech a zanechal syna Jana II., starého dvaadvacet měsíců. Kastilská koruna byla nabídnuta Janovi, jeho strýci z otcovy strany, který ji vytrvale odmítal a byl synovci otcem. Tento synovec, z něhož se stal velký král, byl otcem Jindřicha III., zvaného Impotentní, a slavné Isabely, po bratrovi královny kastilské, která sňatkem s Ferdinandem Katolickým, králem aragonským, sjednotila všechna španělská království kromě Portugalska a oba je předali svému dosti známému potomstvu.

Tento šlechetný Jan, který kastilskou korunu odmítl a uchoval ji synovci, byl za to brzy odměněn. Jan I. a Martin, bratři jeho matky, kteří byli jeden po druhém aragonskými králi, zemřeli, první bez dětí, druhý bez mužského potomstva; jeho dcery byly pominuty a šlechetného Jana Kastilského, jejich vlastního bratrance, zvolily stavy aragonským králem. Vládl v pokoji a zanechal korunu svému synu Alfonsovi V., kterého adoptovala Jana II., královna neapolská a sicilská. Tento Alfons V. neměl manželské děti. Svou abdikací a se souhlasem své strany učinil králem neapolským a sicilským svého levobočka Ferdinanda; Jan II., jeho bratr, po něm nastoupil na aragonský trůn a byl otcem Ferdinanda Katolického, který sňatkem s Isabelou, královnou kastilskou, sjednotil všechna španělská království, jak jsem právě řekl; a jak je vidět, Isabela a Ferdinand Katolický byli dětmi vlastních bratranců a pocházeli z téhož rodu, totiž hrabě z Trastámary byl v přímé mužské linii prapradědem obou.

Alfons,³ levoboček onoho druhého Alfonse, výše zmíněného krále aragonského, jehož abdikací se stal králem neapolským a sicilským, jak jsme právě řekli, tam vládl třicet sedm let, stále ve válkách nebo nepokojích, a zanechal korunu svému synu Alfonsovi VI., který ji nedržel o nic klidněji. Ten abdikoval ve prospěch svého syna Jana II., který zemřel v nejlepším věku bez dětí. Nastoupil po něm Fridrich II., jeho strýc z otcovy strany. Ferdinand Katolický, jehož vlastním bratrancem byl Fridrichův otec, ač jen po levobočné linii, ho přesto připravil o trůn ve shodě s Ludvíkem XII., kterého pak krutě oklamal, a získal tak pro sebe a své potomstvo království neapolské a sicilské. Fridrich II. přišel do Francie zemřít žalem.⁴ Tak skončila v Neapoli a na Sicílii vláda těchto aragonských levobočků.

Tento Fridrich II., zbavený trůnu a zesnulý ve Francii roku 1509,⁵ byl ženat nejprve s dcerou Amadea IX., vévody savojského, potom s Isabelou des Baux, dcerou knížete z Altamury. Zanechal tři syny a tři dcery. U tří synů se nezastavím, protože všichni tři zemřeli bez dětí a jimi tito slavní aragonští levobočci skončili. Druhá z dcer zemřela mladá a neprovdaná; nejmladší se provdala za Jana Jiřího, markýze z Montferratu; nejstarší, o kterou tu jde, za hraběte z Lavalu a byla matkou paní z La Trémoille. Když jsem tedy vyložil tato práva a toto levobočné aragonské potomstvo, objasněme trochu ona hrabata z Montfortu, do jejichž rodu tato levobočná větev i se svými nároky splynula a odtud přešla do rodu La Trémoille.

Jsou tři rody Lavalů, které se nesmějí zaměňovat. Prvním je vlastní rod Laval, který skrze svou dědičku splynul s rodem Montmorency: pojal ji za druhou manželku druhý konetábl z Montmorency, Matyáš II., který měl syny z první ženy, Gertrudy ze Soissons; z druhé měl dva, z nichž starší, Guy, přijal jméno Laval a odlišil (brisa) montmorencyovský kříž pěti mušlemi (coquilles). Stal se zakladatelem větve Montmorency-Laval, která trvá už pět set let; právě ta je známa pod nepřesným názvem druhého rodu Laval. Potomek tohoto zakladatele větve Montmorency-Laval v páté generaci, v linii prvorozených, zanechal jen syna a dceru. Syn, již zasnoubený s dcerou Petra II., hraběte z Alençonu, spadl roku 1413 pozpátku do nezakryté studně na hlavní ulici v Lavalu, kde hrál míčovou hru, a za osm dní nato zemřel; jeho dědičkou se stala sestra.

Ta se roku 1404 v přítomnosti Jana, vévody bretaňského, provdala za Jana z Montfortu, nejstaršího syna Raoula, pána z Montfortu v Bretani, z Lohéacu a z La Roche-Bernard, a Jany, paní z Kergorlay. Jedním z článků svatební smlouvy byl Jan z Montfortu zavázán přijmout jméno, erb a válečný pokřik (cri) Lavalů⁶ a své vlastní postoupit mladšímu bratru Karlovi z Montfortu. Jan z Montfortu i všechno jeho potomstvo tomu dostáli tak věrně, že protože všichni otcové jeho ženy od konetáblova mladšího syna nesli křestní jméno Guy, přijali podle tohoto příkladu Laval-Montmorencyů všichni Laval-Montfortové křestní jméno Guy, a to tak, že měnili své vlastní, když se z mladších synů stali prvorozenými, a přijímali jméno Guy zároveň s titulem hrabat z Lavalu. Právě tento rod Montfortů z Bretaně utvořil třetí rod Laval. Před tímto sňatkem nosil ve stříbrném poli červený kříž se zlatými hady (givrée).⁷ Nesmí se zaměňovat s Montforty z Montfort-l’Amaury, známými z albigenské křížové výpravy, kteří byli levobočky francouzského královského rodu. Tito pocházeli z Bretaně, kde ani není vidět, že by před tímto bohatým sňatkem něčím vynikali; od té doby však, ač ve všem daleko pod rodem Montmorency, se mu brzy vyrovnali majetkem i postavením, daleko jej předstihli hodností a sňatky a až do svého vymření hráli velmi významnou roli. Tuto velikost Montfortů lidé málo poučení, kteří tvoří většinu, ustavičně pokládali za velikost Laval-Montmorencyů, a za regentství pana vévody z Orléans se z toho hrabě z Lavalu, který byl zavřen do Bastily, snažil těžit se stejně malou poctivostí jako úspěchem.

Od sňatku dědičky jsou tři generace těchto Laval-Montfortů. První tvořili tři bratři; nejstarší se oženil s Isabelou, dcerou Jana VI., vévody bretaňského, a Jany Francouzské, dcery Karla VI. a sestry Karla VII. Bretaňští vévodové František I. a Petr II. byli bratry této hraběnky z Lavalu. Laval byl pro jejího manžela povýšen na hrabství; Montmorencyové ho drželi jen jako baronii. Maršál z Lohéacu a pán z Châtillonu byli jeho bratři. Druhý z nich postupně zastával guvernérství v Dauphiné, v Janově, v Paříži, v Champagni a v Brie, byl rytířem Řádu svatého Michala a velmistrem vod a lesů Francie (grand maître des eaux et forêts). Z jedné jejich sestry, provdané za Ludvíka Bourbonského, pochází větev, která vládne od Jindřicha IV. Jan VI., vévoda bretaňský, zasnoubil svou dceru s Ludvíkem III., pozdějším vévodou z Anjou a králem sicilským; dal však přednost hraběti z Lavalu a zrušil tak velký a tak pokročilý sňatek. Pán z Châteaubriantu, admirál Bretaně, který odkázal tolik statků konetáblovi Anne z Montmorency, byl vnukem tohoto hraběte z Lavalu a jeho druhé ženy, dědičky z Dinanu, jejíž otec byl velkým číšníkem Francie (grand bouteiller). Tento pán z Châteaubriantu byl bezdětným švagrem slavného Lautreka, maršála Francie, zvaného maršál z Foix; a právě o paní z Châteaubriantu, jeho ženě, se navzdory anachronismu — doba její smrti je totiž velmi dobře doložena — vypráví román o tragické lásce mezi ní a králem Františkem I.⁸

Druhou generaci tvořili mimo jiné — ve všech třech generacích totiž kvůli stručnosti vynechávám velké sňatky a mnoho jiných poct — dva bratři, Guy XV., hrabě z Lavalu, a pán z La Roche-Bernard, a mimo jiné sestra, která byla druhou ženou dobrého krále René, titulárního krále neapolského a sicilského, ve skutečnosti však vévody z Anjou a hraběte provensálského; neměl s ní děti. Guy XV., hrabě z Lavalu, byl velmistrem Francie (grand maître de France) po onom Chabannesovi, hraběti z Dammartinu. Po něm nastoupil slavný pán z Chaumontu, Amboise. Zemřel bez dětí; jeho žena byla dcerou Jana II. a sestrou Reného, vévodů z Alençonu, tolik známých svými trestními procesy, a tetou z otcovy strany Karla, posledního vévody z Alençonu, jímž tato královská větev vymřela.

Třetí generaci tvořil jediný syn pána z La Roche-Bernard, který zemřel dlouho před svým starším bratrem, hrabětem z Lavalu, o němž jsem právě mluvil. Tento syn mladšího bratra zdědil po strýci; je to Guy XIV.,⁹ guvernér a admirál Bretaně, jímž skončil tento třetí, tak skvělý rod Laval-Montfortů. Zemřel roku 1531 a zanechal děti ze tří manželství, z nichž žádný ze synů neměl potomstvo ani ničím nevynikl.

Jeho první ženou byla Charlotta Aragonská, nejstarší dcera onoho Fridricha, zesnulého ve Francii, kterého Ludvík XII. a Ferdinand Katolický připravili o království neapolské a sicilské. Matka této Charlotty Aragonské byla dcerou Amadea IX., vévody savojského, jak je vidět výše (tom VI, s. 133; v tomto vydání výše v této kapitole), a její bratři, zesnulí bez dětí, byli posledními muži tohoto korunovaného aragonského levobočného rodu. Tento sňatek přinesl hraběti z Montfort-Lavalu a dětem, které s ní měl, chimérická práva a nároky na Neapol a Sicílii, jak jsme je vyložili na předchozí stránce, s prázdným titulem prince z Tarentu, vyhrazeným předpokládaným dědicům neapolské koruny. O synech z tohoto manželství nemluvím, protože jednak měla tato Aragonka jen jednoho, který padl roku 1522 v bitvě u Bicoccy, jednak žádná z dalších manželek neměla potomstvo; budu tedy mluvit jen o dvou dcerách této první. Starší se provdala za Clauda z Rieux, hraběte z Harcourtu; jejich jediná dcera, Renée z Rieux, dědila po strýci z matčiny strany a po otci své matky, stala se hraběnkou z Lavalu a markýzou z Nesle a dokonce se vzdala křestního jména Renée a přijala jméno Guyonne. Zemřela roku 1567, aniž měla děti s Ludvíkem ze Sainte-Maure (Précigny), markýzem z Nesle, jímž tato větev rodu Sainte-Maure vymřela, protože oba synové, které měl s druhou ženou, dcerou kancléře Oliviera, nepřežili. Paní z La Trémoille zdědila po své starší sestře všechny statky Montfort-Lavalů a zároveň i neapolské chiméry; ty jsou na předchozích stránkách vyloženy dost na to, abych se k nim nemusel vracet.

Ze sňatku Františka z La Trémoille, vikomta z Thouars, s Annou z Montfort-Lavalu, která se dědičkou svého rodu stala náhodou a dlouho po svém sňatku, vzešli mimo jiné děti tři synové: Ludvík III. z La Trémoille, který byl nejstarší a stal se prvním vévodou z Thouars na základě povýšení bez pairie, jehož dosáhl u Karla IX., a zakladatelé větví Royan a Noirmoutiers. Tento první vévoda z La Trémoille, zeť konetábla Anne z Montmorency, byl otcem druhého vévody z La Trémoille, který se stal hugenotem, a pro tento svět se mu to vyplatilo: díky tomu se oženil s dcerou slavného Viléma Nasavského, prince oranžského, zakladatele republiky Spojených provincií, a provdal svou sestru za prince de Condé, vůdce hugenotů po svém otci, padlém v bitvě u Jarnacu. Matka vévodkyně z La Trémoille byla z rodu Bourbon-Montpensier, ona proslulá abatyše z Jouarre, která přeskočila klášterní zeď. Jindřich IV. učinil tohoto druhého vévodu z La Trémoille pairem Francie. Jeho syn, třetí vévoda z La Trémoille, se oženil se slečnou z La Tour, svou vlastní sestřenicí, neboť byli dětmi dvou sester; byla dcerou maršála z Bouillonu a sestrou pana z Bouillonu¹⁰ a pana z Turenne, hraběnky z Roye, markýzy z Duras, matky maršálů z Duras a z Lorges, a markýzy z La Moussaye-Goyon. Tento vévoda z La Trémoille, ať už dotčen milostí, nebo zaražen úpadkem hugenotské strany, s níž se při vůdcích, kteří jí zbyli, už nedalo mnoho získat, si obratně vybral [k abjuraci] dobu obléhání La Rochelle a za svého apoštola kardinála z Richelieu. Tento první ministr, který si zakládal na tom, že ví všechno, a skutečně věděl mnoho, hodně psal o náboženských sporech v těch obdobích svého života, kdy neměl nic lepšího na práci. Důvěra vévody z La Trémoille v této věci mu lichotila a nebylo mu lhostejné, že si uprostřed starostí o tak velké obléhání a o všechny ostatní záležitosti najde čas, aby ho poučil a veřejně přijal jeho abjuraci. Odměna přišla rychle: učinil ho generálním polním mistrem jízdy a daroval mu své přátelství navždy. Jeho žena byla důstojnou dcerou svého otce a důstojnou sestrou svých bratrů; dobře se střežila, aby z jejich syna udělala katolíka: stačilo, že jím byl otec. Syn nesl titul prince z Tarentu, na který si od oné Charlotty Aragonské, hraběnky z Laval-Montfortu, nikdo nevzpomněl; matka k tomu měla své důvody a dala ho do služeb Holandska, které jsme tehdy otevřeně podporovali; v nich se stal generálem jízdy, guvernérem ’s-Hertogenbosch (Bois-le-Duc) a rytířem Podvazkového řádu. Jeho obratná matka dokázala skrze své bratry i sama, skrze jejich příbuzenské svazky, styky a náboženství, oženit ho s Emilií, dcerou zesnulého lankraběte Viléma V. Hesensko-Kasselského a Amálie Alžběty Hanauské, oné slavné hrdinky minulého století, tak oddané Francii. Sestra princezny z Tarentu se provdala za falckého kurfiřta Karla Ludvíka a byla matkou Madame. Jejich bratr Vilém VI., děd dnešního švédského krále, provdal své dcery, jednu za zesnulého dánského krále Kristiána V., děda nynějšího, druhou za braniborského kurfiřta Fridricha III.; a tato princezna z Tarentu byla matkou vévody z La Trémoille, zetě vévody z Créqui, a prince z Talmontu, kvůli jehož sňatku se celá tato odbočka vede.

Pan z La Trémoille, ačkoli katolík, se za nepokojů v době nezletilosti Ludvíka XIV. zapletl do věcí na podporu svých švagrů, ale aniž v nich hrál takovou roli, jakou by si jeho žena byla přála. Ty nepokoje ustavičně živili její bratři; dovedli z nich vytěžit všechen užitek. Strach, který kardinál Mazarin pojal z jejich politických a vojenských schopností, z jejich spojení doma a zvláště v cizině, z jejich opor, v něm vzbudil krajní touhu usmířit si je, připoutat si je a moci s nimi osobně počítat. Nakonec toho dosáhl a oni všeho, co chtěli, a nakonec i své nesmírné směny, k níž došlo teprve v březnu 1651; usmíření kardinála s nimi se však vyjednávalo už dlouho předtím a oni z něj dokázali vytěžit nejvýhodnější podmínky, než bude zpečetěno. Vévodkyně z La Trémoille, jejich sestra, která byla do všeho s nimi zasvěcena, byla nadšená, že jsou tak blízko toho, co si vždycky předsevzali, když tak ustavičně zmítali Francií; avšak uprostřed radosti z tak nesmírných výhod, jichž se její bratři pro sebe a pro svůj rod chystali dosáhnout, ji přesto trápilo, že její manžel zůstal pozadu a nestane se knížetem jako oni. Za nedostatku něčeho lepšího se vrhla na nárok na Neapol, o němž lze říci, že ho zrodila ona, neboť žádný z Laval-Montfortů na něj nikdy nepomyslel, ani jejich dědička, ani její dcera, od níž, jak jsme viděli, přešel na babičku jejího manžela, jejíž rod na to až do ní rovněž nikdy nepomyslel. Dala o této chiméře sepsat spisy a opírala se o původ své snachy a o služby lankraběnky, její matky, jejichž význam a věrnost měly zapůsobit — a ta zemřela teprve v srpnu 1651, po směně —, a vkládala naději ve vliv svých bratrů, kteří vzhledem k tomu, že kardinál Mazarin byl přesvědčen, že jeho spása v tehdejší situaci závisí na jejich upřímném a úplném usmíření s ním, byli skutečně s to předepsat mu jakékoli podmínky. Byla dobře zpravena; věci se skutečně tak měly, ale zmýlila se ve svých bratrech, jejichž přátelství nedokázalo přemoci jejich pýchu.

Tatáž pýcha, která od sňatku s dědičkou Sedanu, uzavřeného pod ochranou Jindřicha IV., nepřestávala skrze otce a oba syny zmítat Francií proti Jindřichu IV., jejich dobrodinci, proti Ludvíku XIII. a až dosud proti Ludvíku XIV., jim nedovolila podělit se se švagrem o hlavní plod, který se chystali sklidit; žádala však na nich, aby předvedli svou moc i mimo vlastní rod tím, že vévodovi z La Trémoille opatří výhody, které by se jejich vlastním nevyrovnaly. Nechtěli tedy, aby se jako oni stal knížetem, ale požadovali, aby dostal jistá vyznamenání. Zdůrazňovali, jak tvrdé by bylo nechat stát dceru hesenské lankraběnky a sestru falcké kurfiřtky; tím dosáhli nejen toho, že bude sedět ona, ale že stejnou hodnost budou napříště mít [manželky] všech nejstarších synů, a to jen nejstarších, vévodů z La Trémoille, a že slečna z La Trémoille, která se později provdala za šestého mladšího syna sasko-výmarského rodu, bude také sedět, s týmž rozšířením na všechny nejstarší dcery, a to jen nejstarší, vévodů z La Trémoille, což jim zůstalo dodnes. Kromě tohoto podstatného vymohli ještě dvě maličkosti, které dali své sestře jako zubořez pro další stavbu: pour pro vévody a vévodkyně z La Trémoille, a to jen pro ně — vyložil jsem, co to je (tom II, s. 186; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola dvanáctá)¹¹ —, a povolení vysílat na mírová jednání zástupce, aby uplatňovali nárok na Neapol, což páni z La Trémoille od té doby neopomněli činit, stejně jako zplnomocněnci neopomněli se tomu vysmívat a vyslance, které tam posílali, neuznávat ani nepřipouštět. Taková jsou vyznamenání pánů z La Trémoille a takový je jejich původ. Vraťme se nyní ke sňatku prince z Talmontu.

Princ z Talmontu se dosti pozdě vzdal svých církevních obročí a kněžského límečku, protože ho omrzelo, že nedostal bohatší. Byl vysoký a znamenitě urostlý, ale vzhled měl německý, jak jen to šlo; nedostatek jmění z něj udělal lakomce; hledal majetek a našel ho u Bullionovy dcery. Potíž byla s Madame, která s vévodou z La Trémoille i s ním jednala velmi přátelsky a nikdy je neoslovovala jinak než můj bratranče; a skutečně byli jejími vlastními bratranci. Ona i sám Monsieur se k princezně z Tarentu, jejich matce, chovali se všemi nejvýraznějšími ohledy v krátkých obdobích, kdy pobývala v Paříži, kde se u dvora objevovala bez jakýchkoli nároků a mezi dámami seděla jako jedna z nich. Monsieur a Madame jí při zrušení ediktu nantského vymohli velmi neobvyklé povolení nejen svobodně pobývat v Paříži, u dvora, na svých panstvích a kdekoli ve Francii, ale mít všude ve svém doprovodu vlastního kazatele, pro sebe a pro svůj doprovod, a konat ve svém domě, kdekoli, ovšem za zavřenými dveřmi, bohoslužby svého vyznání. Její manžel, který ve Francii téměř nikdy nežil, se roku 1669 uchýlil do Thouars k svému otci, o rok později se tam stal katolíkem, žil potom už jen dva roky, aniž Thouars opustil, a zemřel patnáct měsíců před svým otcem. Jeho vdova zemřela ve Frankfurtu v únoru 1693, v šedesáti osmi letech; nakonec se tam před několika lety uchýlila. Při prvním slově o sňatku prince z Talmontu se Madame rozzuřila. Bullion byl vnukem vrchního správce financí a synem prezidenta parlamentu (à mortier), který si nechal vzít svůj úřad výměnou za úřad zapisovatele řádu a který si díky svému velkému jmění přesto vzal slečnu z Prie, starší sestru maršálky z La Mothe.

Madame nezapomněla, jak těžko se přemáhala, když nechala paní z Ventadour vydělat dva tisíce pistolí za to, že jedinkrát přijme paní z Bullionu do kočáru Madame; ta tím doufala, že se pak dostane do kočárů paní vévodkyně z Bourgogne, k jejímu stolu a do Marly, čehož ničeho nedosáhla. Madame dělala vše, co mohla, aby prince z Talmontu odvrátila od sňatku tak nepřiměřeného těm, které jeho rod uzavíral; prohlásila, že nikdy neuvidí ani jeho, ani jeho ženu, a zakázala vévodovi a vévodkyni z Orléans podepsat svatební smlouvu. Ona i Monsieur byli na svatbě vévody z La Trémoille v paláci Créqui; nezanedbala nic, aby ho přiměla rozejít se s bratrem. Vévoda však dovedl chvíle využít — tak pravda je, že velký zájem dodává bystrosti ve věcech, které se nás týkají. Měl u krále postavení díky jeho úctě, slušnému chování a velké pilnosti, což bylo to, co měl král nejraději, i u lidí bez úřadu a nejméně mu blízkých. Král mu tvrdošíjně odpíral nástupnictví v úřadě pro syna podle zásady, kterou si dal nebo myslel, že si dal. Přesto ho to mrzelo. Pan z La Trémoille to cítil; využil všeho, i hněvu Madame. Vylíčil králi, v jak nepříjemné situaci se vůči ní ocitá, a naznačil mu, že taburetka jeho nejstarší snachy a jeho nejstarší dcery by se měla vztahovat i na nejstaršího z jeho bratrů; že krále s tím dosud nechtěl obtěžovat, protože doufal, že se tento jediný bratr, kterého má, neožení; že ho ani nechtěl taburetkou lákat, protože bratr, který má jen malé jmění, mohl uzavřít jedině nepříjemný sňatek; ale že když k němu nyní dochází, nemůže se zdržet, aby o taburetku nepožádal, buď jako o spravedlnost, nebo jako o milost, která by navíc byla prostředkem, jak Madame usmířit, kdyby nějaký zbýval. Král mu ji udělil, ale výhradně doživotně, ne pro děti, a dokonce to veřejně prohlásil. Tato novota vzbudila rozruch a mnoha lidem se nelíbila. Ale úcta, vážnost a přátelství, které si pan z La Trémoille získal svou ctí, poctivostí a slušností, způsobily, že věc prošla s menším pohoršením. Madame se tím neusmířila, ale sňatek se uskutečnil i s taburetkou a po mnoha letech se Madame dala obměkčit. Tento počáteční úspěch vedl v poslední době ke sňatku jediného syna prince z Talmontu, uzavřenému jen proto, aby při svatbě získal vévodské breve; a po otcově smrti ho chiméra a touha udržet ji nad vodou přiměly vzdát se jména vévody z Châtelleraultu a přijmout jméno prince z Talmontu. Od své ženy nedostal žádné jmění ani jinou ochranu než toto breve, udělené kvůli jejímu příbuzenství s královnou; povahy, jak se dalo předem tušit, se neshodly. Lze říci, že ho toto vévodské breve stojí velmi draho, a to nejedním způsobem.

Moreau, první komorník monseigneura vévody z Bourgogne, zemřel ve Versailles. Byl jedním ze čtyř prvních komorníků královy šatny (premiers valets de garde-robe) a král k mladému princi neustanovil nikoho jiného než jeho a všechno ostatní ponechal na vévodovi z Beauvilliers. Moreau patřil k nejurostlejším mužům své doby; měl nanejvýš ušlechtilé vzezření a příjemnou tvář. Takový byl ještě v sedmdesáti sedmi letech. Kdo ho viděl, každý by ho pokládal za velkého pána. V mládí se v podřízeném postavení účastnil královských baletů a zábav a král ho od té doby vždycky měl rád a projevoval mu zřetelnou úctu a vážnost. Býval galantní a byl jím velmi dlouho, měl vzácné a četné milostné úspěchy, které mu vynesla jeho postava a diskrétnost. Měl mnoho přátel, mezi nimi několik významných, strávil život u dvora a vždy byl o všem velmi dobře zpraven. Byl duchaplný a velmi rozumný, skutečná živá kronika dvora, veselý člověk, a ač uvážlivý, od přírody nenucený, s velkou zkušeností z nejlepší společnosti, která ho povznesla nad jeho stav a učinila z něho výborného společníka. Při tolika věcech, jež by člověka tohoto druhu snadno zkazily, nikdo nezůstal víc na svém místě a nebyl skromnější, uměřenější a uctivější. Byl plný cti, poctivosti a nezištnosti a žil prostě a mravně. Měl plnou úctu a důvěru monseigneura vévody z Bourgogne i vévody z Beauvilliers. Neměl rád ani pobožnůstkáře, ani jezuity a občas mladému princi utrousil nenucené a peprné, výstižné a vtipné poznámky o jeho zbožnosti, a zvlášť o jeho dlouhých rozhovorech se zpovědníkem. Když cítil, že se blíží konec, byl tak dojat vším, co tak zblízka viděl na monseigneuru vévodovi z Bourgogne, že ho dal poprosit, aby se za něj modlil a hned po jeho smrti za něj šel k přijímání, a zároveň prohlásil, že nezná nikoho tak svatého jako tohoto prince. Byl to člověk naprosto vzdálený vší lichotce, který se k ní nikdy nedokázal sklonit a nesnesl ji ani u druhých.

Monseigneur vévoda z Bourgogne se na tento vzkaz k němu odebral a hned po jeho smrti za něj vykonal své pobožnosti. Svědectví člověka takové povahy a v takovém postavení vzbudilo u dvora velký ohlas. A snad také žádný princ toho věku a té hodnosti nedostal chválu tak úplnou a tak prostou lichocení. Moreaua litovali všichni; nikdy nebyl ženatý. Král ponechal výběr nového prvního komorníka na monseigneuru vévodovi z Bourgogne. Ten zvolil Duchesna, prvního komorníka pana vévody z Berry. Byl to velmi skromný a velmi zbožný muž, jemuž nechyběl rozum ani znalost světa, diskrétní a věrný, který však Moreaua nedokázal připomenout.

Dva velcí preláti, jeden od druhého velmi odlišní, ho následovali velmi brzy. Jedním byl rouenský arcibiskup Colbert, bratr vévodkyň z Chevreuse a z Beauvilliers, které tím byly velmi zarmouceny. Byl to velmi příjemný prelát, urostlý, dobrý společník, který vždycky žil jako velký pán a měl od přírody všechny jeho způsoby a sklony. Přitom učený, velmi pečlivý ve správě své diecéze, kde ho vždycky ctili a ještě víc milovali, a nanejvýš soudný a šťastný ve výběru lidí pro její správu. Laskavý, zdvořilý, přístupný, ochotný, často terčem jezuitů, a tedy i krále, aniž si z toho dělal starosti a aniž poskytl záminku, ale nic jim neodpouštěl. V Paříži žil s nejlepší společností a s nejvybranější společností svého stavu; často a dlouho pobýval ve své diecézi, kde žil stejně, ale pilně se věnoval správě, vizitacím a povinnostem úřadu. To on přivedl ono krásné sídlo Gaillon, postavené slavným kardinálem z Amboise, na stupeň krásy a nádhery, jehož dosáhlo a kam ho jezdila navštěvovat nejlepší společnost ode dvora. Jeho uprázdněná obročí byla rozdána velmi brzy. Pan z La Rochefoucauld, jehož rodina oplývala církevními statky, dostal ihned pro svého vnuka, jemuž bylo devatenáct let, bohaté opatství Le Bec, čehož později velmi litoval; a d’Aubigné, onen smyšlený příbuzný paní z Maintenon, o němž jsem dost mluvil, když se stal biskupem v Noyonu, byl přeložen do Rouenu s milostí, jaká neměla obdoby. Bylo to breve, které mu zachovávalo hodnost a pocty biskupa z Noyonu, hraběte a pair Francie,¹² příklad, kterého se od té doby hojně zneužívalo.

Druhým prelátem byl arcibiskup z Aix, Cosnac, který zemřel velmi starý ve své diecézi, ale s plně jasnou hlavou a stále týž. O tomto muži, kterého lze pokládat za vynikajícího, jsem mluvil dost na to, abych k tomu už neměl co dodat.

Pan z Lauzunu ztratil také svého bratra, rytíře z Lauzunu, jemuž dával na živobytí a s nímž byl skoro vždycky ve sporu. Byl to muž velmi duchaplný a sečtělý a k tomu statečný; stejně zlý a stejně výstřední jako jeho bratr, ale bez jeho dobrých stránek; žil v ústraní, byl nespolečenský a prostopášný a u dvora se definitivně zničil svou cestou s princem de Conti do Uher. Byl to člověk, kterého nikdo nikde nepotkal, ani u jeho bratra, který se z jeho smrti velmi snadno utěšil.

Zemřel také Valsemé, generálporučík, a to v Provenci, kam ho poslali velet pod panem z Grignanu. Byl chudý, vážený a velmi čestný muž. Myslím, že by byl trochu překvapen, kdyby se vrátil na svět a našel svého syna ženatého s hraběnkou z Claire, dcerou zesnulého hraběte z Chamilly, jak se pod jménem Graville v Palais-Royal dělá důležitým jako potomek onoho admirála.¹³

Paní z Armagnacu zemřela ve velké konírně ve Versailles na Boží hod vánoční a zanechala po sobě málo lítosti. Byla to, při ošklivé, tlusté a zavalité postavě, až do své smrti v šedesáti osmi letech nejkrásnější žena Francie; bez líčidla, bez stužek, bez krajek, bez zlata a stříbra či jakékoli ozdoby, v každé roční době oblečená v černém nebo šedém, v podkasaných šatech jako nějaká porodní bába, s kulatým čepcem, s vlasy přilehlými, bez pudru a bez kadeří, s černým taftovým límcem a s krátkým plochým čepcem, doma stejně jako u krále, a v každé době. Byla sestrou maršála z Villeroy, bývala dámou paláce královny a byla vypovězena, protože se ocitla v aféře, kvůli níž byli vyhnáni hraběnka ze Soissons, Vardes a hrabě z Guiche¹⁴ a o níž jsem mluvil jinde; přízeň jejího manžela ji nikdy nedokázala s králem smířit, ten ji snášel jen nerad, a dokud bylo Marly poněkud výlučné, a ještě nějaký čas potom, ji tam s sebou nebral. Byla to žena povýšená, pyšná, podnikavá, přitom však málo duchaplná a obratná, která za celý život žádné urozené dámě u sebe nepostoupila přednost ani jí nenabídla křeslo, která s ministry a jejich ženami jednala zvysoka, která trávila život doma, kde vedla nejokázalejší dům u dvora, sama se dvořila dosti málo a téměř nikoho nenavštěvovala, leda při zvláštních příležitostech. Celá zaujatá svou domácností, zároveň lakomá a okázalá, vodila manžela, jak chtěla, a ten se nestaral ani o záležitosti, ani o výdaje, ani o velkou konírnu, leda pokud šlo o službu, kdežto ona o všechno, a to despoticky; panovačná a tvrdá, vytloukala z jeho úřadu, guvernérství a statků všechno do posledního, se svými dětmi zacházela jako s černými otroky a všechno jim odpírala, kromě dcer, jejichž krása ji obměkčila a na něž příliš přísně nedohlížela, ač sama si po celý život uchovala a zasloužila pověst bez nejmenšího stínu, pokud jde o ctnost. Každý, kdo s ní měl co do činění, se jí bál. Potopila svého syna, abbého Lotrinského, protože se s ní chtěl dělit aspoň o důchody ze svých obročí a, maje velká, [nechtěl] jí je nechat celé brát a záviset na ní jako dítě. Měl portugalskou nominaci na kardinálský klobouk, kterou mu opatřil vévoda z Cadavalu; nominace už měla souhlas krále i Říma. Tato okolnost jeho matku nezastavila; zaútočila na jeho mravy, které skutečně nebyly dobré, a donutila pana Velkého, aby krále požádal o jeho uvěznění v Saint-Lazare.¹⁵ Král se tomu z dobroty bránil. Upozornil pana Velkého, že když je jeho syn už knězem, takovým skandálem by ho nenávratně zničil. Pan Velký, poháněn ženou, trval na svém. Abbé Lotrinský byl zavřen do Saint-Lazare a byl ztracen; o jeho nominaci už nebyla řeč, Řím o ní už nechtěl ani slyšet a Portugalsko ji odvolalo. Byl v Saint-Lazare dosti dlouho a vyšel odtud teprve poté, co se s matkou dohodl o důchodech ze svých obročí. Žil potom v ústraní a mnoho let se neodvážil ukázat. To on zemřel jako biskup z Bayeux, kterým se stal za regentství.

Tato smrt dala podnět k novému uchvácení výsady princi krve. Jedním z rozdílů mezi vnuky Francie a jimi bylo, že osoby, které při velkých rodinných smutcích skládaly králi poklonu, muži v dlouhém plášti a ženy ve smutečním závoji (mante), navštěvovaly v témž oděvu vnuky a vnučky Francie, ne však prince a princezny krve. Ti, vždy uražení těmito rozdíly, si postupně přitáhli návštěvy v závoji a v plášti od urozených osob, které jim z oddanosti tuto úslužnost rády prokázaly; brzy nato dávali najevo, že nelibě nesou, když se to zanedbá, a nakonec z toho učinili nárok a podrobili mu mnoho lidí. Jakmile se v tom cítili pevní, začali tutéž úctu vyžadovat od maršálů Francie a postupně je k ní přivedli tak jako urozené lidi. K tomu nejvíc přispělo zneuctění, do něhož závoje a pláště upadly. Ochrana, kterou zájem, vliv a obratnost ministrů veřejně poskytovaly všeobecnému smíšení, rozšířila jejich nošení při každé pochybné příležitosti nejprve výslovnými povoleními, pak precedenty; nakonec je nosil, kdo chtěl. Mnoho urozených lidí, a mezi nimi několik titulovaných, pohoršených směsicí, která už nenechávala žádný rozdíl, se domnívalo, že si nějaký rozdíl znovu zjednají, když si dají u krále vyžádat povolení předstupovat před něj bez pláště a bez závoje. Ti, kdo si nošení plášťů a závojů přisvojovali, nebyli s to princům krve v čemkoli odporovat. Všechno je příklad a móda: ten a ten to udělal, tak to musíme udělat také; to nejvíc napomohlo úspěchům princů krve. Když se potom významní lidé, titulovaní i netitulovaní, začali dávat zprošťovat povinnosti skládat králi poklonu v plášti a v závoji, mnozí dávali princům krve, stejně jako synům a vnukům Francie, vzkazovat, že je král zprostil. „Je to zdvořilost,“ říkali, „která nic nestojí; k princům krve v plášti a v závoji nepůjdeme; co na tom, když jim tuto zdvořilost neprokážeme?“ Od jednoho k druhému se to ujalo. Princové krve to přijímali jako povinnost a zároveň jako uznání závazku navštěvovat je v plášti a v závoji, když se v nich chodilo ke králi, protože když je člověk navštěvoval bez tohoto oděvu, upozorňoval je, že ho od něj král sám pro sebe zprostil, stejně jako bylo pravda, že v takovém případě se to muselo dát vzkázat synům a vnukům Francie. Tak to postupně princové krve začali vyžadovat od všech titulovaných, avšak aniž se odvážili zlobit, když to někdo opomněl, jak se často stávalo mnoha vévodům a vévodkyním, a zvláště cizím knížatům a těm, kdo mají jejich hodnost, vždy tak pozorným, aby ji rozšiřovali vůči komu jen mohou, a není-li nic lepšího, aby si ji aspoň uchovali.

Viděl jsem to všechno vznikat. Pamatuji se, že když zemřel můj otec, viděl jsem krále téměř hned a bez smutečního oděvu, a s ním Monsieura, který u něho byl v tu chvíli shodou náhody, o níž jsem vyprávěl, když jsem mluvil o ztrátě svého otce; nikomu jsem nic nevzkazoval kromě paní velkovévodkyně a paní z Guise, dcer Gastonových, protože to, že mě Monsieur viděl, za něj i za jeho rodinu všechno vyřídilo. Při smrti paní z Armagnacu pan Vévoda, rozlačněný uchvácením výlučné služby při králově přijímání, usoudil, že nastal příhodný čas prosadit i toto; zájem na připodobnění králových levobočků princům krve měl tentokrát stejnou převahu jako v onom případě, přestože šlo o pana Velkého. Král mu po jistém zdráhání nařídil, aby šel se svými syny v plášti k princům a princeznám krve a poslal tam své dcery v závoji. Pan Velký se bránil, předkládal námitky, vše bylo marné, musel se proti své vůli podvolit; a to je doba, kdy se toto nové právo ustavilo. Způsobilo, že od té doby se téměř každý dává zprošťovat povinnosti předstupovat před krále v plášti a v závoji, ale pak to dává vzkázat princům a princeznám krve, což dnes vychází nastejno a osvobozuje už jen od obtíží s oděvem.

Velký štolba, který na světě miloval jen sebe, sotva ztratil ženu, která s ním tak dobře a pro rodinu tak užitečně žila, už pomýšlel na nový sňatek. Postava a chování paní z Châteauthiers, dámy šatny Madame, se mu vždycky líbily. Ačkoli už byla daleko od věku krásy, krásná ještě byla a měla vznešené vzezření díky postavě a držení těla, a vždycky ctnost bez podezření uprostřed zkaženosti; stejná byla i její poctivost na místě, které jí bylo neméně nepříznivé — to vše přinejmenším v době Monsieurova dvora, kdy byla mladá a krásná; přitom byla velmi duchaplná a půvabná, v rozhovoru nanejvýš milá, pokud chtěla a nálada jí v tom nebránila. Pan Velký jí měsíc poté, co ovdověl, dal učinit nabídku. Byla to šlechtična velmi dobrého, ale zcela prostého, netitulovaného rodu, jménem Foudras. Pocházeli z Anjou a měli v maltézském řádu bailliy. Neměla jiného jmění než to, co jí dávala Madame, a ani z ní nic vytěžit neuměla, protože byla naprosto ušlechtilá a nezištná. Pan Velký jí dal na srozuměnou, jaké postavení a jaký majetek u něho najde a jak se při sňatku postará, aby jí po své smrti zajistil živobytí odpovídající jménu, které ponese. Odolala a odpověděla, jak se na tak lichotivou nabídku slušelo; dodala však, že nechce působit tento zármutek dětem pana Velkého. Děti, když viděly otcovu horlivost a obávaly se, že kdyby ho tato odmítla, oženil by se s nějakou jinou, šly za paní z Châteauthiers a zapřísahaly ji, aby k sňatku svolila. Daly ji o to naléhavě žádat svými přáteli. Pan Velký se nedal odradit. Ale moudrý a skromný odpor paní z Châteauthiers byl silnější; nikdy nesvolila. Celá Francie ji obdivovala a vážila si jí tím více, i sám pan Velký a celá jeho rodina. Dala přednost svému klidu; a její skromnost byla taková, že z toho nevytěžila žádnou výhodu, a dokonce se potom vyhýbala tomu, aby se o tom s ní mluvilo. Pan vévoda z Orléans jí za svého regentství dal víc, než chtěla, a s tím se po smrti Madame uchýlila do domu, který si najala v Paříži, odkud vycházela jen do kostela a kde přijímala jen velmi málo přátel. Z moudrého ústraní si učinila ústraní zbožné, zcela se mu oddala a zemřela tam před dvěma nebo třemi lety, kdy už téměř nikoho neviděla, v sedmdesáti sedmi nebo sedmdesáti osmi letech.

Ve stejné době zemřel Villette, generálporučík loďstva. Byl vlastním bratrancem paní z Maintenon, která s ním tak i jednala, a otcem Murcého a paní z Caylus, o nichž jsem mluvil nejednou. Jeho smrt vyvolala jmenování v námořnictvu; místo jednoho generálporučíka byli jmenováni dva. Zásluha vynesla tuto hodnost Ducassovi, přízeň d’O, který z kapitána zcela nového, a sotva jím byl, když ho přidělili k hraběti z Toulouse, vystoupil k této hodnosti, v námořnictvu tak vzácné a tak výlučné, aniž opustil Versailles nebo se odtud vzdálil jinak než s panem hrabětem z Toulouse. Viděli jsme, co to stálo: nebyla svedena druhá, jistě vyhraná bitva a nebyl znovu dobyt Gibraltar, proti vůli admirála i celé flotily. Tak u dvora mocná ochrana zastoupí všechno. Pontchartrain, který se jí obával a který se s d’O nedokázal sblížit, ač byl znovu sblížen s hrabětem z Toulouse z ohledu na zásluhy své ženy a potom usmířen s maršálem z Estrées,¹⁶ využil příležitosti a hned po pracovní poradě s králem mu vzkázal, že je generálporučíkem. Radost z hodnosti a pýcha polichocená vzkazem nepřátelského ministra ho přiměly, aby si tento trn vytrhl. O chvíli později přišel Pontchartrainovi poděkovat a usmířili se, jak se u dvora obvykle usmiřuje.

[Pýcha] paní ze Soubise přiměla krále, proti jeho zvyku, vměšovat se do dosti směšné soukromé záležitosti mezi lidmi, které neměl rád a s nimiž nebyl nijak důvěrný. Vévoda z Rohanu, který se s vévodou z La Trémoille střídal v předsednictví šlechty na bretaňských stavech, postoupil před nějakou dobou se souhlasem krále své předsednictví nejstaršímu synovi, kterého — aby lidi pomalu přivykl jisté chiméře, jejíž novodobý záměr jsem vyložil — dával nazývat knížetem z Léonu a dával všem svým dětem vyvěšovat vévodský plášť, tím snáze, že jejich kočáry, protože on sám neměl řád, platily za jeho. Kníže z Léonu byl dlouhý vyčouhlý mladík, ošklivý a nevzhledný, jak jen to šlo, který jako lenoch odsloužil jedno tažení a pod záminkou zdraví ze služby odešel, aby jich nemusel sloužit víc. Jinak nebylo možné mít víc ducha, obratnosti, smyslu pro intriky, ani víc vzezření a mluvy velkého světa, do něhož hned zpočátku vstoupil, jak si jen přál. Velký hráč, velký marnotratník pro všechny své záliby, jinak lakomý; a ač byl tak roztomilý a měl zvláštní dar přesvědčovat, intrikovat, kout pikle a nacházet východiska všeho druhu, byl plný nálad, rozmarů a vrtochů, umíněný jako jeho otec, a ve skutečnosti na světě nepočítal s nikým než se sebou.

Velmi se zamiloval do Florence, herečky, kterou pan vévoda z Orléans dlouho vydržoval a s níž měl dnešního arcibiskupa z Cambrai¹⁷ a ženu Ségura, generálporučíka, syna toho, o němž jsem mluvil v souvislosti s abatyší z La Joye, sestrou pana z Beauvilliers.¹⁸ Pan z Léonu s tou osobou mnoho utrácel, měl s ní děti, vzal ji s sebou do Bretaně, i když ne přímo do Dinanu, kde předsedal stavům, a přijížděl s ní v kočáře o šesti koních, což bylo směšným pohoršením. Jeho otec umíral strachy, že si ji vezme. Nabídl mu, že té osobě zajistí pět tisíc livrů ročně a postará se o jejich děti, když ji opustí, o čemž syn nechtěl ani slyšet. Ač byl vévoda z Rohanu celý život ve zlém s paní ze Soubise, která ho neměla o nic raději a kterou jsme viděli tak zatrpkle stranit Rohanům proti němu v onom sporu o jméno a erb, o němž jsem vyprávěl (tom V, s. 277 a násl.; v tomto vydání Tom 5, kapitola šestnáctá) a který vyhrál navzdory jejím půvabům, velmi ji trápilo vidět vlastního synovce, který měl být tak bohatý, v takových poutech. Zařídila tedy pomocí oněch lístků, o nichž jsem mluvil a které mezi králem a jí tak běžně kolovaly, aby král promluvil se synem a pak s otcem; každému zvlášť poskytl dlouhé slyšení ve své pracovně. Syn vzal krále za jeho dvě slabé stránky, úctu a lásku, a to s tolika duchem, půvabem a vláčností, že ho král chválil a litoval jeho zamilovaného srdce i otcova neštěstí; s otcem pak také velmi dlouho rozmlouval ve své pracovně. Florence byla přesto unesena z Ternes, pěkného domu v alejích u Roule, kde ji kníže z Léonu držel, a dána do kláštera. Zuřil, nechtěl už o otci ani o matce vidět ani slyšet; a právě proto, aby se dokonalo odloučení od Florence, syn se usmířil s rodiči a byl povolný k sňatku, si král dal zavolat knížete z Léonu a pak vévodu z Rohanu. Dělo se to koncem prosince.

Osmnáctého téhož měsíce, když první prezident obědval u sebe v justičním paláci s rodinou a několika radami, se náhle propadla podlaha a všichni spadli do sklepa, kde byly otýpky klestí, které je zachytily, takže nespadli úplně dolů a ani se neporanili. Zraněn byl jen vychovatel dětí. První prezidentová seděla tak, že jako jediná nespadla. Zděšení bylo velké, a u prvního prezidenta takové, že od té doby už nikdy nebyl tím, čím býval dřív.

Vévoda z Noailles, který se, aby upevnil své postavení velitele a malého vrchního velitele armády, zdržoval v Roussillonu, jak dlouho jen mohl, přijel sloužit své čtvrtletí kapitána tělesné gardy, a maršál z Villars se rozloučil, aby strávil zbytek zimy ve Štrasburku se svou ženou, od níž se nerad vzdaloval. V téže době dostal vévoda z Tresmes, který na svůj úřad, od té doby co jej po otcově smrti zastával jako skutečný držitel, dosud neměl listinu „brevet de retenue“, takovou listinu na čtyři sta tisíc livrů.

Pan vévoda z Orléans přijel ze Španělska 30. prosince při králově vstávání a potom zůstal dlouho sám s králem v jeho pracovně. Přijetí u krále i u společnosti bylo takové, jaké si zasloužilo jeho šťastné a příjemné tažení. Protože se měl do té země brzy vrátit, nechal tam téměř všechny své ekvipáže. Byl tam velmi spokojen a tam byli velmi spokojeni s ním. Vévoda z Berwicku dostal rozkaz, aby tam na něj počkal.