Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola osmá

1708. — Listina „brevet de retenue“ na 150 000 livrů Chamillartovi. — Listina „brevet de retenue“ na 200 000 livrů maršálovi z Tessé. — Penze 3 000 livrů Alberonimu. — Du Luc, biskup z Marseille, přechází do Aix. — Tříkrálová slavnost a mnoho bálů u dvora. — Komedie paní du Maine. — Vévoda z Villeroy kapitánem tělesné gardy po odstoupení svého otce. — Vaudemont svrchovaným pánem Commercy atd. — Smrt markýze z Thianges; jeho povaha. — Krátká odbočka o jeho matce. — Sňatek Seignelaye se slečnou z Fürstenbergu. — Hanebnost s přísahami u krále. — Chamillart, velmi churavý, pomýšlí na to, jak si ulehčit a oženit syna. — Důležité úvahy o volbách. — Sňatek Canyho s jednou z dcer Mortemartových. — Opatření ohledně místa ve financích. — Desmarets generálním kontrolorem financí; můj rozhovor s ním. — Generální ředitelé financí zrušeni. — Armenonvillův pád. — Poulletier intendantem financí. — Hněv rady a kancléře. — Vévodkyně du Maine odmítá podepsat Canyho svatební smlouvu po slečně z Bourbonu. — Smrt, původ a povaha rytíře z Nogentu. — Smrt Langléeho. — Smrt hraběte z Oropesy. — Smrt, původ, kariéra a povaha Montbrona; jeho pozůstalost. — Oran dobyt Maury. — Smrt Tésuta; jeho úřad dán jeho bratrovi, s vyloučením abbého Duboise. — Povaha obou bratří. — Povaha Nancrého, kterého král vyloučil z doprovodu pana vévody z Orléans do Španělska. — Směšné vyloučení a ještě vzácnější přijetí Fontpertuise; jeho povaha.

Rok 1708 začal milostmi, slavnostmi a zábavami. Až příliš brzy uvidíme, že v tom duchu dlouho nepokračoval. Chamillart dostal na svůj úřad v řádu listinu „brevet de retenue“ na 150 000 livrů a maršál z Tessé na svůj úřad u vévodkyně z Bourgogne další na 200 000 livrů. Pan z Vendôme opatřil svému Alberonimu penzi 3 000 livrů — tomu Alberonimu, kterého za nějaký čas uvidíme udělat tak ohromnou kariéru a dojít tak neobyčejného postavení. Biskup z Marseille, bratr hraběte du Luc, přešel na arcibiskupství v Aix. Zaznamenávám to proto, že se po dlouhých letech stal neblahým nástupcem kardinála z Noailles v Paříži. Král uspořádal ve Versailles nádhernou tříkrálovou hostinu s mnoha dámami, jíž se zúčastnil dvůr ze Saint-Germain. Po hostině byl u krále velký ples; král jich pak celou zimu pořádal několik, slavnostních i maškarních, v Marly i ve Versailles, kde byly plesy také u Monseigneura a v pokojích vévodkyně z Bourgogne. Pořádali jí je i ministři a také vévodkyně du Maine, která se celou zimu stavěla na odiv a hrála v Clagny komedie před celým dvorem a celou Paříží. Vévodkyně z Bourgogne se na ně často chodila dívat a pan du Maine, který cítil všechnu jejich dokonalou směšnost i tíhu nesmírných výdajů, přesto sedával v koutě u dveří a dělal hostitele.

Maršál z Villeroy, unavený příkořími od dvora, kde kdysi tolik zářil a kde už nedoufal, že by se mohl znovu prosadit, kolísal už nějaký čas v nejistotě, co se svým úřadem: na jedné straně každodenní rozmrzelost, že jej vykonává za stálých nepříjemností, on, odedávna zvyklý, že se mu všude dostává výsad, na druhé straně strach z prázdnoty a nudy. Vévoda a vévodkyně z Villeroy mi už dávno řekli, že s nimi o tom mluvil. Přesto je jeho pomalé rozhodování mrzelo, a utěšovali se jen obavou z odmítnutí, které by se rovnalo vyloučení. Naděje, opřená o zbytek královy laskavosti k maršálovi, byla po všem, co se stalo, chabá. Vévoda z Villeroy ani v době největší přízně svého otce nepřestal cítit, že jeho dopisy do Uher nejsou zapomenuty;¹ a neméně dobře viděl, že paní z Maintenon k němu od aféry s paní z Caylus nikdy zcela neroztála. Uprostřed těchto úzkostí se maršál z Villeroy, který jim už nějakou dobu o ničem nemluvil, konečně rozhodl: v předvečer Tří králů, když se král vrátil ze mše, přistoupil k němu v jeho kabinetu a požádal ho, aby se směl vzdát svého úřadu ve prospěch syna. Sotva začal se svým návrhem, král, který hned pochopil, kam míří, mu skočil do řeči a pospíšil si jeho žádosti vyhovět — tak se mu ulevilo, že se ho jakkoli zbaví ve službě tak důvěrné a tak nepřetržité po celé jeho čtvrtletí, a navíc tak časté i v ostatních čtvrtletích kvůli tisícům drobností. Čeho tedy nedokázala vymoci ani nejzjevnější maršálova přízeň u něho samého, co by snad ani nevyrvala na králi, s jeho zálibou v otci a s jeho starou nechutí k synovi, kterou novější události nenapravily, to všechno ustoupilo nemilosti maršála z Villeroy a tomu, jak těžko ho král snášel.

Vévoda z Villeroy byl ten den s Monseigneurem, který štval daňka v Boulogneském lesíku. Zprávu mu přinesli, ale on jí nechtěl uvěřit, dokud mu ji nepotvrdili znovu a znovu. Nikdy jsem neviděl lidi tak šťastné, jako byli vévodkyně z Villeroy a on, a s potěšením jsme si připomněli onu večeři, tak plnou vévodkyniných slz a vzdechů jejího muže, který tehdy věřil, že jeho námaha, služby i budoucnost jsou ztraceny otcovým rozmarem, jenž mu umíněně zakazoval stýkat se s Chamillartem. Maršálka z Villeroy se svým dobrým a moudrým rozumem byla nadšená, ale maršál, když se čtyřiadvacet hodin těšil z blahopřání dvora, s hrůzou pocítil celou svou prázdnotu a to, že už nic nedrží. Tento stav se mu stal nesnesitelným. Až dosud byl v Lyonu králem; chtěl se tedy upnout k tomuto kousku existence a odejít tam vládnout, jenže to guvernérství patřilo do Chamillartova úřadu. Bál se od něho všeho a hledal, jak se ho zbavit. Torcy, který měl ve svém úřadu Dauphiné, byl jeho přítel; navrhl mu, aby si to vyměnil s Chamillartem, který by stěží mohl slušně odmítnout guvernérství svého zetě jen proto, aby si zachoval příležitosti trápit maršála v jeho guvernérství. Torcy svolil, Chamillart také, a král výměnu schválil, aby předešel sporům o Lyon a dotěrnostem, které by kvůli tomu musel snášet. Maršál tedy měl pokoj; ale když chtěl výměny využít a odjet do Lyonu, svolení mu bylo odepřeno, což obnovilo a dovršilo jeho zoufalství.

V té době získal pan z Vaudemontu svrchovanost nad Commercy a přednost v Lotrinsku před všemi příslušníky toho domu, což ho s nimi navždy rozkmotřilo, jak jsem už předem vyprávěl; zároveň dostal ve Versailles malý byt, který uvolnila smrt markýze z Thianges.

Thianges byl z rodu Damas a vysokého původu, velmi statečný, duchaplný a vzdělaný, velmi čestný a poctivý, ale tak zvláštní a podivínský, že žil vždycky stranou a nijak nevytěžil z toho, že byl synem sestry paní z Montespan, a sestry, která sama byla s králem tak zadobře a těšila se tak velkému vyznamenání, dokud žila. Zemřela teprve roku 1693, v nádherném bytě v přízemí sousedícím s bytem Monseigneura, kde ji neustále navštěvovaly děti krále a její sestry, které ji milovaly a bály se jí, a stejně tak všechno, co bylo u dvora nejvznešenějšího. Monsieur tam chodil často a nebylo ministra, který by s ní nepočítal. Jakkoli jsem byl tehdy ještě velmi mladý, byl jsem k ní laskavě přijímán díky příbuzenství a přátelství s mou matkou. Vzpomínám si, že sedávala v hloubi svého kabinetu, odkud se pro nikoho nehnula, ba ani se skoro nezvedala. Měla velmi zahnisané oči, přes ně zelený taft a pod bradou velký plátěný bryndák. Nebylo to bez potřeby: ustavičně a velmi hojně slintala. V té výstroji vypadala svým vzezřením a chováním jako královna světa; a každý večer se i s bryndákem a zeleným taftem dávala donést v nosítku nahoru k malému královu schodišti, vcházela do jeho kabinetů a sedávala tam s ním a s jeho rodinou v křesle od konce večeře až do králova uléhání. Tvrdilo se, že byla ještě duchaplnější než paní z Montespan, a zlomyslnější. Tam vedla hovor a přela se, a často i kousavě, s králem, který ji rád popichoval. Uměla říkat velmi zábavné věci, ale byla panovačná a pyšná do krajnosti. Vždycky králi vychvalovala svůj rod, který byl opravdu velký a starobylý, a král, aby ji dráždil, ho vždycky snižoval. Někdy mu ze vzteku nadávala, a čím víc se král smál, tím víc rostla její zuřivost. Jednou, když byla řeč o tomto, jí král řekl, že se vší svou vznešeností nemá nic z toho, co má dům Montmorency, ani konetábly, ani velmistry atd. „To je dobré,“ odpověděla, „ti páni z okolí Paříže byli rádi, že mohli sloužit vám, králům, kdežto my, králové ve svých provinciích, jsme měli své velké hodnostáře stejně jako vy, šlechtice z našeho okolí.“ Byla to osoba na světě, která byla nejméně v rozpacích o odpověď, nejméně se dávala uvést do rozpaků a velmi často nejvíc uváděla do rozpaků společnost. Z Versailles téměř nevycházela, leda aby navštívila paní z Montespan.

Pan z La Rochefoucauld byl jejím důvěrným přítelem, a Mademoiselle také.² Obě si velmi zakládaly na čistotě jídla. Král se bavil tím, že jim dával zamíchat vlasy do másla a do paštik a prováděl jim jiné podobné sprosťárny. Ony začaly křičet a zvracet a on se smál z plna srdce. Paní z Thianges chtěla odejít, nadávala králi, a to bez míry, a někdy přes celý stůl dělala, jako by mu ta svinstva chtěla hodit do obličeje. Bývala při všech zábavách a na všech cestách, kdykoli sama chtěla, a král ji k tomu často naléhavě zval i poté, co ji zdraví učinilo usedlejší. S dětmi své sestry mluvila tónem a s autoritou víc než tetinou, a ony k ní projevovaly pozornost a úctu. Bývala krásná, ale ne jako její sestry. Byla matkou paní z Nevers, paní Sforzové a markýze z Thianges, kterého si nikdy příliš necenila. Byl meninem Monseigneura, generálporučíkem, a to už dávno, a velmi bezúhonným člověkem. Nezanechal dětí s neteří pařížského arcibiskupa Harlaye,³ velmi podivnou osobou, která přes svou krásu nikdy nedala o sobě mluvit a dlouhá léta byla dvorní slečnou Mademoiselle, s níž se často hádala.

Seignelay se oženil s dcerou princezny z Fürstenbergu, s malým věnem, ale přesto příliš velkým na tak vznešené spojení.⁴ Po smrti svého otce, ministra a státního sekretáře, získal za vysokou cenu nástupnictví v úřadu mistra šatny královy po La Salleovi, který nebyl ženatý a neměl téměř nebo vůbec žádný majetek.

Hrabě z Évreux, který ještě nesložil přísahu jako generální plukovník jízdy, ji složil v prvních dnech tohoto roku a vyvolal rozhořčení komorníků. Monopol na přísahy neustále rostl. Z drobné štědrosti vůči těm, kdo při přísaze berou a vracejí kord a klobouk, se zvykem stalo právo a to právo pořád bobtnalo hloupostí jedněch a zištností druhých. Už řadu let šly mnohé takové poplatky do sedmi nebo osmi tisíc livrů. Nebylo radno znepřátelit si sluhy, kterým král věřil a které měl raději než kohokoli jiného, bez výjimky, snad kromě svých levobočků; kteří díky častým chvílím, jež denně trávili o samotě s králem, mohli někdy prospět, ale nesrovnatelně víc uškodit, a kteří už zlomili nejednu kariéru. Hrabě z Évreux zaplatil ve stříbře. Urazili se, prohlásili, že berou jen zlato, a nadělali velký povyk.

Už dříve jsme na více místech viděli, jak velice si Chamillart, zavalený tíhou záležitostí, přál, aby byl zbaven financí, které byly den ode dne obtížnější. Nakonec tomu podlehlo jeho zdraví. Vapéry z něho učinily člověka, který vlekl chabý život podobný dlouhému umírání. Častá lehká horečka, celková sklíčenost, téměř žádné jídlo, které by mu nevadilo, práce nesmírně namáhavá, potřeba ležet a spát v podivných hodinách — zkrátka člověk na konci sil, který se pozvolna stravoval. V tomto smutném stavu, který ho často nutil vynechávat zasedání rad a někdy i pracovní schůzky s králem, pocítil naléhavou potřebu zbavit se podrobné správy královské pokladny. Ta mohla přejít jedině do rukou jednoho ze dvou ředitelů financí. Armenonville, přes svůj důvtip, vlídnost, schopnosti a zkušenosti, ba i přes znalost společnosti, se nedokázal zbavit domýšlivosti, kterou předčasné štěstí dává lidem nízkého původu, a občas se odvážil až k projevům nezávislosti, jichž ho Chamillart přiměl litovat. Volba tedy padla na Desmaretse. Ačkoli tato nová důvěra nebyla ve skutečnosti ničím jiným než přívalem práce, jak to sám vyjádřil, už tehdy se tušilo jeho povýšení; a lidé se hrnuli k němu, jako by už byl jmenován generálním kontrolorem.

Chamillart, poučen úbytkem svých sil, zároveň pomýšlel na to, jak upevnit svého syna v jeho úřadu sňatkem, který by ho v něm mohl podržet. Noaillesové, zakotvení všude prostřednictvím svých dcer, chtěli jednu z nich provdat do tohoto všemocného domu, aby měli v rukou všechno; usilovali o to a paní z Maintenon dávala najevo, že by jí ten sňatek byl velmi milý. Chamillartova rodina se však tomu vzpírala. Na dvoře vévodkyně z Bourgogne vznikla mezi Chamillartovými dcerami a Noaillesovými žárlivost, která ze strany prvních sahala až k nevraživosti. Rozmazlené, jak byly, nesmírným štěstím, a neméně ještě otcem i matkou, se nijak nekrotily a myslely si, že si mohou dovolit všechno. Vévodkyně z Lorges byla vévodkyni z Bourgogne velmi po chuti a bývala často přizvávána k důvěrnostem. To znamenalo žnout na poli maršálky z Estrées⁵ a trochu i na poli jejích mladých sester. To bylo víc než dost, aby se nemohly vystát. Paní Chamillartová, horlivě dbalá toho, aby si zachovala zdání, že ve svém domě vládne, jakkoli málo a jakkoli špatně tam vládla, se bála jha Noaillesů. Její muž, který je často pociťoval, se ho bál ještě mnohem víc. Byl tedy velmi vzdálen tomu, aby jim dal všemožná práva ve svém domě tím, že vezme jejich dceru za ženu svému synovi. I sám král, který se jich často obával, nedal najevo, že by mu ta věc byla po chuti. Já však, který jsem viděl všechno, co se dalo vidět o zdraví tohoto ministra, o pohromách jeho správy, o rodících se klikách, o jeho nedostatečné opatrnosti plynoucí z přílišné důvěry, jsem jeho dcerám neustále vštěpoval spojení s Noaillesy, které, samo o sobě pro Chamillartovy nesmírně čestné, jediné zahrnovalo všechny dvory a všechny věkové skupiny, a bylo by tedy oporou pro všechny časy. Zajišťovalo paní z Maintenon ohledem na vévodu z Noailles — ji, jejíž změny náklonnosti se staly tak osudnými lidem, s nimiž byla spojena stejně nebo ještě důvěrněji a déle než s Chamillartem. Monseigneur jim byl pro jiné časy zajištěn celým svým okolím. Slečna Choinová, které Noaillesové otrocky dvořili, se k nim chovala šetrně kvůli paní z Maintenon, s níž jí byli prostředníky; paní Vévodkyně už byla jejich přítelkyní, a d’Antin z jiné strany; ze třetí La Vallière a princezna de Conti, jakkoli nevýznamnou se už stala. Konečně tajná pouta, jež spojovala vévodkyni z Bourgogne s mladými Noaillesovými, jejími dámami paláce, ručila za tuto princeznu pro přítomnost i pro budoucnost; a skrze ně samé byli u monseigneura vévody z Bourgogne jisti vévody z Chevreuse a z Beauvilliers. Získali by ještě vévodkyni z Guiche, jejíž rozum, obratnost a chování měly takovou váhu v její rodině, u paní z Maintenon i u samého krále, a která tak imponovala dvoru i společnosti. S nikým z Noaillesů jsem neměl žádný bližší vztah, kromě dosti povrchního s maršálkou, která se mnou o tom nikdy nemluvila. Ale myslel jsem, že v tom pro Chamillartovy vidím všechno, a proto jsem k tomu nabádal dcery i ty z jejich nejbližší rodiny, s nimiž se mohl kdo radit.

Vévoda z Beauvilliers byl Chamillartovým důvěrným přítelem. Mohl u něho mnoho, ale ne tolik, aby ho přivedl zpět ve věcech, které pokládal za zásadní pro blaho státu. Doufal, že tuto umíněnost přemůže, když si ho bude čím dál víc poutat svazky blízkého příbuzenství. Nebudu se snažit obhajovat správnost té úvahy, ale čistotu úmyslu ano, protože jsem ji dokonale znal. On a vévodkyně, jeho žena, kteří nikdy nesmýšleli jeden jinak než druhý, pojali tedy záměr sjednat sňatek dcery vévodkyně z Mortemartu,⁶ která neměla žádné jmění, žila u své matky a nechtěla jít do kláštera. Při prvním slově, které o tom vévodkyni z Mortemartu naznačili, vyskočila vzteky a její dcera k tomu cítila takový odpor, že více než rok předtím, než se sňatek uskutečnil, když ji markýza z Charostu, s nimi velmi důvěrná, s úsměvem požádala o ochranu, až bude v přízni, aby ji v té věci vyzkoušela, odpověděla: „A já vás o vaši, až po nějakém zvratu budu zase pařížskou měšťankou.“ Pan a paní z Chevreuse, ačkoli tak důvěrně spojeni s panem a paní z Beauvilliers — vždyť „spojeni“ je příliš málo řečeno —, tu myšlenku odmítli tak rozhodně, že se s nimi už nikdo neradil. Vím od nich samých i od vévodkyně z Mortemartu, že kdyby jí dcera bývala chtěla věřit, ten sňatek by se nikdy neuskutečnil.

Z toho všeho jsem pochopil, že pan a paní z Beauvilliers, odhodlaní věc prosadit, si nakonec získali svou neteř a že, jisti svou autoritou nad paní z Mortemartu i nad vévodou a vévodkyní z Chevreuse, se obrátili na Chamillartovy, kteří, nijak nakloněni Noaillesům a nenacházejíce jinde nic, co by je uspokojilo, se dychtivě chopili toho, co jim bylo navrženo. Vysoký původ a tak blízké spojení s lidmi tak vznešeně postavenými lichotily jejich ješitnosti. Velmi je dojala i přirozená záliba v jednotě, kterou viděli v celém tom příbuzenstvu tak velikou. Nejmocnější pohnutkou, která Chamillarta rozhodla, byl však snad jeden tajný důvod; a vskutku byl velmi lákavý pro toho, kdo nehleděl na námitky. Nikdo necítil lépe než on sám podstatnou neslučitelnost svých dvou úřadů a nemožnost podržet si oba. Klesal pod tou tíhou a s ním všechny záležitosti. Úřad pro válku nechtěl ani nemohl opustit; ale protože vrchol svého povýšení vděčil financím, chápal lépe než kdokoli jiný, že ty s sebou odnesou všechnu přízeň a důvěru, a jak mu záleží na tom, aby si, až je opustí, udělal [ze svého nástupce] vděčného chráněnce, který by mu pomáhal, a ne nepřítele, který by se ho snažil zničit a který by brzy získal všechen vliv. Vrchol politiky se mu tedy zdál spočívat ve správnosti této volby, a myslel, že udělá mistrovský kus, když finance připadnou člověku, který sám o sobě je králi málo milý, a tudíž mu dlouho nebude schopen uškodit; a k tomu si ho ještě připoutá tak pevnými řetězy, že mu odejme vůli i možnost.

Osoba Desmaretse se mu zdála jako stvořená k tomu, aby naplnila všechny tyto záměry. Potupně zavržený po smrti svého strýce Colberta, s velkou námahou navrácený do Paříže po dvaceti letech vyhnanství, podezřelý dokonce pro své schopnosti a znalosti; Pontchartrainovi, generálnímu kontrolorovi, bylo o něm uloženo mlčení, a ten si jen stěží vymohl, že ho smí potichu a v ústraní používat, jako by bez souhlasu a povolení; všem jeho příbuzným na vysokých místech, kteří ho měli rádi, byla ústa zavřena; Chamillart ho silou paží a potřeb, ale postupně, vytáhl kladkou⁷ až na místo ředitele financí; i tehdy ho král špatně přijímal a nedokázal si na něj zvyknout, dokud byl na tom místě; za všechno vděčil Chamillartovi — byl to tedy přesně ten člověk, jakého si Chamillart mohl přát. Zbývalo připoutat ho k sobě ještě jinými pouty než pouty vděčnosti, která bývají u lidí tak často příliš slabá; a to právě způsobil sňatek slečny z Mortemartu, který navíc činil vévody z Chevreuse a z Beauvilliers svědky a usměrňovateli chování Desmaretse, tak blízce spřízněného se všemi třemi a tak úzce spojeného a oddaného oběma vévodům. Tolik moudrých a tak nesnadno sladitelných záměrů, naplněných tak přesně, připadalo Chamillartovi jako mistrovský tah; jenže bylo třeba zvážit námitky a porovnat všechno dohromady.

Nebylo mou vinou, že je všechny nepocítili, a díky znalosti dvora a osob jsem snadno předvídal, že se vévoda z Beauvilliers i Chamillart přepočítají. Chamillart byl příliš zaujatý sám sebou, příliš plný svých poznatků, příliš lpěl na vlastním úsudku a příliš důvěřoval, než aby byl s to v čemkoli přijmout dojmy druhých. Ani na okamžik jsem tedy nevěřil, že by spříznění vévodovi z Beauvilliers získalo u něho sebemenší zrnko ohledu nebo nové autority; ani na chvíli jsem nevěřil, že by se paní z Maintenon, nezávisle i na své touze po Noaillesech, mohla s tímto sňatkem kdy smířit. Její nenávist k panu z Cambrai byla stejně živá jako v době vrcholu jeho aféry. Jeho duch a jeho opory z něho činily tak obávaného muže pro ty, kdo ho svrhli a kdo měli paní z Maintenon zcela v moci, že ve strachu z jeho návratu bez ustání udržovali její nenávist při životě. Maulevrier, králův almužník,⁸ zničený pro svůj styk s ním, potřeboval dlouhé úsilí otce de La Chaise, svého důvěrného přítele, aby dosáhl u krále slyšení a mohl se ospravedlnit, a to teprve před několika dny. Vévodkyně z Mortemartu byla po vévodkyni z Béthune⁹ hlavní duší malého stádce, a právě jen kvůli tomu donutili vévodkyni z Guiche, její nejlepší a nejstarší přítelkyni, aby se s ní úplně a naráz rozešla. Vévodkyně z Mortemartu, upřímná, přímá, žijící v ústraní, nijak nezastírala svou oddanost panu z Cambrai. Jezdila do Cambrai a často tam strávila několik měsíců v kuse. Byla to tedy žena, kterou paní z Maintenon nenáviděla jen o málo méně než arcibiskupa; a to nemohlo být nikomu neznámo.

Kromě toho mě děsila jistá zlost, kterou pojme, až uvidí, jak ji Chamillart, její výtvor a její oblíbenec, takřka opouští a přechází na stranu jejích nepřátel, jak se jí občas vymklo je nazývat — mám na mysli rodinu vévodů z Chevreuse a z Beauvilliers, za něž se dosud v skrytu červenala, že se jí je nepodařilo zničit. Neméně jsem se znepokojoval pro její zájem než pro její náklonnost. Měla mocný zájem na tom, aby aspoň jeden z ministrů byl zcela na ní závislý a aby se mohla spolehnout na jeho bezvýhradnou oddanost. Viděli jsme, jak to měla s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers. Torcyho neměla o mnoho raději, jak pro něho samého, tak jako jejich bratrance, který se vždycky obratně vymykal její závislosti, a přesto se udržoval u krále neméně dobře. S kancléřem byla ve zlém už od doby, kdy měl finance, takže aby se ho na tom místě zbavila, přičinila se o to, aby mu byly svěřeny pečeti; a od té doby, co je měl, jeho rozepře s panem z Chartres, a skrze něj s biskupy, o jejich tisky a jejich nároky v té věci paní z Maintenon proti němu čím dál víc popuzovaly.

Jeho syn byl člověk naskrz zvrácený, naskrz nesnesitelný, jehož se nemohla ani nechtěla pomoci. Chamillart, jediný ze všech zcela jí oddaný, by jí tímto sňatkem podle jejího mínění rovněž zcela chyběl, a nezůstal by jí už žádný. Dobře jsem předvídal, že plodem tohoto sňatku, a to rychlým, bude, že finance dostane Desmarets; že ona ten úder nebude moci odvrátit; že z toho vyplyne, že se rozhodne zbořit své vlastní dílo, které nadále trvá bez ní a je spojeno s jejími nepřáteli; a že, protože její zájem bude podněcovat její pomstu, podnikne všechno, aby ho vyhnala a tím dosadila na jeho místo zcela spolehlivého chráněnce, s nímž by mohla naprosto volně nakládat. Kdo pokládal paní z Maintenon za všemocnou, měl pravdu; ale pokládat ji za všemocnou bez umění a bez oklik, to znamenalo neznat krále ani dvůr. Nikdy nebyl panovník žárlivější na svou nezávislost a na to, aby nebyl ovládán, a nikdy nebyl žádný ovládán víc. Aby ho však bylo možno ovládat, nesměl to ani tušit; a proto paní z Maintenon potřebovala ministra, který by se jí zcela odevzdal a jemuž by mohla naprosto důvěřovat. Jeho prostřednictvím dělala všechno, o čem si král myslel, že to dělá on, a co by ze žárlivosti na to, aby nebyl ovládán, odmítl, kdyby se v tom ukázala ona. Tato pozoruhodná podrobnost, která by nás zde zavedla příliš daleko, se snad rozvede jinde; postačí ji zde zhruba naznačit, aby bylo zřejmé, jak byla paní z Maintenon všemocná a jak nezbytně k tomu potřebovala ministra zcela svého. Vždycky nějakého našla, protože to byl jistý prostředek, jak předstihnout všechny ostatní v přízni, autoritě a důvěře, a protože všemocný Louvois, kterého srazila k zemi a který měl jít do Bastily, kdyby nebyl zemřel den před tímto rozhodnutým zatčením, byl hrozivým ponaučením; a pokud jde o vévodu z Beauvilliers, proti němuž její útoky ještě neskončily, jinde uvidíme, co ho před nimi zachránilo.

Ani on, ani Chamillart tedy dostatečně nedohlédli, co jsem z tohoto sňatku předvídal. Raději věřili sami sobě než těmto obavám. Jakmile se mezi sebou dohodli, Chamillart o tom promluvil s paní z Maintenon, která se nejprve naježila a krále od toho odvrátila. Ministr to dobře poznal, když s ním o tom mluvil. Ale protože byl nešťastně zvyklý ženit a vdávat své děti proti vůli nejvyšší moci, jak jsme viděli u La Feuillada, vrátil se k útoku. Získal tedy rozmrzelý souhlas své dobrodějky a vynucený souhlas krále, kterému proti jeho zvyku uklouzlo, že když Chamillart chce za každou cenu kvietistku, je mu to koneckonců jedno. Tak se sňatek uskutečnil, k palčivé nelibosti celé rodiny Mortemartů, kterou se nijak zvlášť nesnažili skrývat. Levobočci, kteří si vždycky zakládali na tom, že se o ně všechny zajímají, se rovněž netajili tím, že v tom s nimi smýšlejí stejně, a toto jejich počínání mohlo jen potvrdit, co jsem právě vyložil o zlosti, kterou nad tím pojala paní z Maintenon, jejich někdejší vychovatelka, která k nim tak něžně lnula, a oni k ní s takovou závislostí. Svatba se konala v L’Étangu s radostí a nádherou, ale bez přehánění, a nová markýza z Cany se asi šest týdnů těšila z veškerého lesku svého tchána. Ale protože jeho zdraví bylo den ode dne horší a jeho úvěr čím dál víc upadal, neboť nemohl dodržet všechny závazky, jež ho nutnost záležitostí přiměla přijmout a jež mu tatáž nutnost bránila splnit, začal doopravdy pomýšlet na to, jak z tohoto sňatku vytěžit hlavní výhodu, kterou si od něho sliboval.

Chamillart si to dávno připravoval tím, že při každé příležitosti vyzdvihoval Desmaretsovu práci a přenášel na něho nejdůležitější záležitosti, které mu zdraví nedovolovalo sledovat dost zblízka. Kromě toho začal cítit, že nutnost záležitostí se králi konečně ukázala tak, že ho nechá abdikovat, a znal paní z Maintenon příliš dobře, než aby si nevšiml, že se k němu od návrhu na sňatek jeho syna změnila. Usoudil z toho, ale příliš pozdě, že je skutečně nejvyšší čas finance odevzdat a že mu budou vyrvány, jestliže jí to zadostiučinění jen trochu odloží. Toto zjištění mu všechno tak znechutilo, že měl velké pokušení zbavit se všeho naráz a nechat synovi, ať to klubko rozmotá. Pokušení bylo tak silné, že ho od toho stěží odvrátila celá autorita rodiny, s níž se právě spříznil, a zoufalství jeho ženy. Je to tajemství, které jsem se hned tehdy dozvěděl od vévodkyně z Mortemartu, kterou to neutěšilo ze sňatku, k němuž se proti své vůli nechala strhnout. Král byl tehdy v Marly. Zlobil se, že jsme paní ze Saint-Simon a já přestali tančit, k čemuž nás svou autoritou nutil až do tohoto roku. Nemyslel jsem, že by mě ve čtyřiatřiceti letech, které mi tehdy byly, uchránila před směšností, kdybych v tom pokračoval tak dlouho. V Marly se tančilo a my jsme na tu cestu nebyli pozváni. Byl jsem v L’Étangu, kde se Chamillart, téměř pořád na lůžku a téměř vůbec nepracující, bavil se svou rodinou. Když jsem se s ním ocitl o samotě, svěřil mi, co se chystá udělat, ale nezašel tak daleko, aby mi prozradil své úmysly ohledně nástupce. Sňatek byl uzavřen; nenávist, kterou vyvolal, už byla na světě; v takové situaci bylo třeba aspoň vytěžit, co se dalo.

Byl jsem Desmaretsovým přítelem, znal jsem přání vévodů z Chevreuse a z Beauvilliers; viděl jsem, co je v zájmu Chamillarta. Ačkoli jsem dobře tušil, že jeho volba padá na něho, bál jsem se slabosti umírajících, kvůli níž tak často mění svou závěť. Aniž bych mu jmenoval Desmaretse, abych ho nepostavil do střehu a abych ho také nepopudil tím, že jsem jeho záměry prohlédl, vyložil jsem mu, jak nesmírně mu záleží na tom, aby měl svého nástupce, kterého by měl dost vlivu prosadit; aby tento nástupce nemohl pochybovat, že své povýšení vděčí jedině jemu; a je-li to možné, aby byl takový, že by ho s ním úzce spojovaly ještě jiné závazky než závazky vděčnosti. Hlavně jsem ho utvrzoval v tom, aby se v záležitosti pro něho tak zásadní nedal oklamat úslužností a projevy úcty, ale aby jméno vyslovil a vynaložil, bude-li třeba, všechen svůj vliv, aby jeho volba zvítězila. Na tento poslední bod jsem silně naléhal, protože jsem se obával lstí paní z Maintenon, královy slabosti a nerozhodnosti a nade všechno Chamillartovy důvěřivosti, která by se tu mohla ocitnout oklamána. Ještě téhož večera jsem jel do Paříže, hned po příjezdu jsem navštívil Desmaretse u něho doma, mluvil jsem s ním otevřeně a on se mnou také. Našel jsem člověka, který viděl otevřené nebe a který, dobře zpravený o všech krocích a dobře podporovaný vévody z Chevreuse a z Beauvilliers, počítal s tím, že se zítra jeho osud změní.

Vévoda z Orléans, který se chystal k odjezdu do Španělska, si se mnou smluvil schůzku na příští ráno v Palais-Royal. Byli jsme tam dlouho zavřeni mezi čtyřma očima a probírali jeho záležitosti, načež jsem hovor stočil na záležitost financí. Věděl všechno od paní z Maintenon, s níž tehdy dobře vycházel. Řekl mi, že je bezradná a tak sklíčená stavem věcí, že ho ujistila, že jí bude dobrý kdokoli, jen když to bude ten nejschopnější; a že když na ni ze zvědavosti naléhal ohledně Desmaretse, neřekla mu o něm nic zlého, ale shledal ji chladnou a dozvěděl se od ní, že král k němu chová velký odpor, jinak by už byl dávno jmenován. Chtěl jsem proniknout hlouběji, pokud jde o uchazeče, ale neviděl jsem žádného výslovného kromě Voysina, kterého podporovala paní z Maintenon, ale jen slabě, protože tentokrát necítila, že by byla silnější; cítila, že Chamillart dosáhne, koho bude chtít, a jemu už se nesvěřovala, a dobře očekávala, že udělá všechno pro Desmaretse. Nato jsem se z Palais-Royal vrátil k Desmaretsovi a pořádně jsem ho poplašil. Ujistil mě však, že má z Marly dopisy z téhož rána — a bylo tehdy poledne —, které ho ujišťovaly, že opatření jsou tak dobře učiněna, že nemohou selhat. Uvažovali jsme, co by se dalo udělat. Nabádal jsem ho, aby naléhavě pobízel oba vévody, aby věc dovedli do konce — toho, který byl v Paříži, aby postrčil svého švagra, toho druhého, aby to udělal sám —, aby paní z Maintenon nedostala čas získat půdu a král se příliš neutvrdil ve svém odporu. Kladl jsem mu na srdce, aby se dobře vyvaroval sdělit vévodovi z Beauvilliers, co jsem právě zjistil, aby ho v té věci nezbrzdil tím, že by vyzbrojil jeho přirozenou slabost, a hlavně aby Chamillarta dobře utvrdil v tom, že ho má jmenovat jasně a důrazně, bez vytáček, aniž by nechal krále, ať to uhodne, aniž by mu nechal volnost postavit se mu tváří v tvář nebo jmenování odložit na jindy.

Nechal jsem Desmaretse v tom vzrušení, ačkoli plném naděje. I já sám jsem v něm byl kvůli němu a kvůli Chamillartovu zájmu. Byla masopustní neděle. Měl jsem večeřet v paláci Chevreuse. Byli jsme tam zdánlivě veselí, ve skutečnosti však neklidní, že nemáme žádné zprávy, a slíbili jsme si, že si je pošleme, jakmile nějaké budeme mít. V pondělí ráno kolem poledne jsem zašel ke kancléři, který byl v Paříži, a ten mi oznámil, že Desmarets je generálním kontrolorem. Hned jsem to vzkázal do paláce Chevreuse, kam v tutéž chvíli přijížděl Goesbriant od svého tchána,¹⁰ který byl v Marly a večer odtamtud přijel přímo ke kancléři, v jehož sousedství bydlel a s nímž si vždycky zachoval úzký vztah. Když byl tehdy zaměstnán ve financích, zůstal několik dní, aniž byl jejich ředitelem, a kancléř mu na to vtipně řekl, že dítě je pokřtěno a v bezpečí, ale ještě nemá jméno. Měl mnoho takových výroků, všechny vtipné a velmi trefné.

O masopustním úterý, nazítří po tomto jmenování, jsem šel ráno k Desmaretsovi. Našel jsem ho v jeho kabinetu uprostřed blahopřání a už i záležitostí. Jakmile mě uviděl, nechal všeho a začal své poděkování omluvami, že nemohl sám přijít ke mně a oznámit mi své nové štěstí, a okořenil je vším nejlepším, co dokázal; pak si mě vzal stranou do okenního výklenku a víc než dobrou půlhodinu mi vyprávěl všechno, co se stalo. Řekl mi, že Chamillart, který v sobotu nemohl z L’Étangu odjet, jel v neděli do Marly a mluvil s králem, který přijal jeho rezignaci na finance bez námitek a dlouho s ním rozmlouval o nástupci, aniž projevil zvláštní zálibu v někom určitém; že ministr, opakovaně vyzýván, aby navrhl, koho pokládá za nejschopnějšího dobře vykonávat jeho obtížné povinnosti, nakonec vyslovil jeho jméno, když se předtím marně pokoušel mnoha oklikami a neurčitými řečmi naznačit ho a přivést na něj krále; že král nedělal ani v tom žádné potíže, ihned ho přijal a nařídil mu, aby mu ho přivedl nazítří, v pondělí ráno; že když se Chamillart pozdě vrátil do L’Étangu, mohl mu rovněž až velmi pozdě vzkázat, aby se nazítří, v pondělí, časně ráno dostavil do L’Étangu, a nic víc k tomu nedodal; že když tam přijel v sedm hodin, Chamillart mu sám oznámil šťastnou změnu jeho osudu; že ho hned nato odvezl do Vaucressonu, nedalekého venkovského domku vévody z Beauvilliers, kde se dosti dlouho radili, a pak odjeli všichni tři spolu do Marly, aby tam byli na konci královy mše. Chamillart a Desmarets vstoupili do jeho kabinetu, kde král věc dovršil a Desmaretse předešel tím, že mu sám vyložil žalostný stav svých financí, jednak aby mu ukázal, že všechno ví, jednak aby mu snad ušetřil rozpaky z toho, že by mu musel podat přesnou zprávu, jak se tomu nedalo vyhnout na počátku úřadování; král dodal, že za takového stavu věcí bude Desmaretsovi velmi zavázán, dokáže-li najít nějakou nápravu, a vůbec nebude překvapen, půjde-li všechno dál od desíti k pěti; a to vše okořenil všemi milostivostmi, jimiž měl ve zvyku lichotit svým novým ministrům, když je uváděl do úřadu. Desmarets pak šel vzdát hold paní z Maintenon, která ho přijala zdvořile, ale nic víc. Odtamtud se vrátil do Paříže stejnou cestou, jakou přijel. Řekl mi, že ho král nesmírně překvapil a ulevil mu, když mu tak jasně vyložil stav svých financí: překvapil, protože si nepředstavoval, že by o tom věděl čtvrtinu; ulevil mu, protože ho zbavil nevyhnutelné nepříjemnosti podat mu tíživou zprávu, která navíc byla nepříjemná pro jeho předchůdce, jemuž vděčil za svůj návrat i za své místo.

Potom mi nastínil stručný plán postupu, který hodlal zachovávat a který se mi zdál velmi dobrý. Zamýšlel nezavazovat se jako Chamillart sliby, jež nelze dodržet, obnovit dobrou víru, která je duší důvěry a obchodu, a podávat králi zprávy tak jasné a tak každodenní, aby — využívaje znalostí, které mu král projevil — mu nedal zapomenout, jednak aby byl vyviněn z nemožností, které se v záležitostech vyskytnou, jednak aby u něho mohl těžit z prostředků, které by snad našel. Protože se mnou mluvil velmi důvěrně a přesto mi dal tušit, že si neváží všeho, co Chamillart udělal, dovolil jsem si mu důrazně připomenout, čím je mu zavázán; a když chtěl něco z toho připsat na vrub kancléři, nedělal jsem s ním drahoty a výslovně jsem mu postavil před oči, že onen si to jen přál, kdežto tento to uskutečnil; že ho z nicoty nemilosti, temné a bolestné pro svou záminku i pro svou délku, silou paží dostal znovu nad vodu, ke cti i k úspěchu, a nakonec mu dal své vlastní místo. Nechal jsem se strhnout až k úvahám o vděčnosti a nevděku. Desmarets je přijal dobře. Při té příležitosti mi řekl, že jestli se odteď zmýlí v přátelích, bude to jeho vina, protože ho dvacet let nemilosti naučilo dobře je rozlišovat. Využil jsem toho, abych se mu zmínil o několika významných osobách, a shledal jsem, že na ně má jasnou a živou paměť.

Řekl jsem mu zároveň, že od té doby, co se vrátil k financím, musí znát lidi, kteří v nich dělají obchody; že jsem si naprosto jist, že tam nenajde paní ze Saint-Simon ani mě; že jsme vždycky měli odpor k takovým způsobům získávání majetku a že jsme si ani za Pontchartraina, ani za Chamillarta nikdy nechtěli žádným z nich ušpinit ruce; že jediné, oč bych ho žádal, bude snadný přístup, vyplácení mých požitků a projevy ohledu a starého přátelství v záležitostech, které se s financemi nedalo nemít, od té doby, co se finanční záležitostí stalo všechno a co nebylo dědictví, které by často nemuselo projít rukama pánů od financí kvůli daním, dávkám a poplatkům, jež se každý den vymýšlely, takže člověk jim musel být zavázán i za to málo, co zbylo majitelům po několik staletí. K tomu, co mi na to odpověděl, se nedalo nic dodat. Řekl mi, že to nemusí teprve zjišťovat, jak daleko jsme byli, paní ze Saint-Simon a já, od dělání obchodů, a odtud se rozhovořil o tom, jak se v tomto oboru prostituují lidé nejvznešenějšího rodu, o pokladech, které páni z Marsanu a z Matignonu, spolčení dohromady, nahromadili bez počtu a bez míry, a o všem, co maršálka z Noailles a její dcera, vévodkyně z Guiche, nepřestávaly vytahovat; ti všichni čtyři mezi jinými Chamillartovi velmi uškodili. U těch posledních jsem ho zarazil a vyprávěl mu, že když paní ze Saint-Simon, unavená nakonec vším, co slýchala proti Chamillartovi kvůli těmto dvěma dámám, ho na to upozornila, začal se usmívat, přiznal všechno v plném rozsahu a sdělil jí, že má od krále rozkaz, aby oběma dával podíl na všech obchodech, které se dělaly a budou dělat, což Desmaretse nesmírně překvapilo. Ještě víc ho překvapilo, že si Chamillart myl ruce nad ostatními, kteří dělali své obchody prostřednictvím Armenonvilla bez jeho vědomí, ale s jistotou, že mu to nebude zazlívat, i když neznal ohromný počet a podrobnosti těchto vydírání.

Tyto řeči mu otevřely pole k mluvení o Armenonvillovi, neboť byl stále rozhořčen, že jeho první návrat vedl jen k tomu, že se za své peníze stal mladším kolegou člověka, s nímž mu bylo srovnání odporné. V těch dobách se mi s tím často svěřoval. S Armenonvillem nikdy nevycházel dobře jinak než navenek. Já jsem byl s Armenonvillem spokojen ve všem, co se přede ním naskytlo k posouzení, pokud jde o daně z pozemků a jiné podobné nepříjemnosti, které jsou až příliš ustavičné. Rád od přírody vycházel lidem vstříc, zvláště lidem urozeným. Také on mi často vyprávěl své stížnosti na Desmaretse, o němž věděl, že je mým přítelem, a nejednou jsem byl, dokud byli oba řediteli financí, rozhodčím v jejich malicherných sporech. Desmarets nebyl lepšího stavu než Armenonville. Byl-li jeden synovcem Colbertovým, byl druhý švagrem ministra Pelletiera. Ale krutá poznámka tohoto posledního, když Desmaretse propouštěl, kterou jsem zaznamenal (tom II, s. 407; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola dvacátá čtvrtá), byla bezpochyby zárodkem této nenávisti, kterou přede mnou v té chvíli úspěchu nedokázal zadržet, ačkoli nemohl nevědět, že patřím k jeho přátelům, a radosti, že ho může ponížit a zbavit se ho. Odcházel jsem od Desmaretse s myslí plnou úvah o podivných proměnách tohoto světa a s pochybnostmi o velké a nerozlučné jednotě mezi Chamillartem a Desmaretsem.

Okamžik povýšení generálního kontrolora, který nebyl zatížen žádným jiným úřadem, byl i okamžikem zrušení obou ředitelů financí, kteří byli zřízeni jen k Chamillartově úlevě. Král chtěl, aby Desmaretsovi byla vyplacena náhrada za [jeho úřad]; a pro Armenonvilla se hledal někdo, kdo by si chtěl velmi draho koupit nové místo intendanta financí. Král doplatil zbytek tím, že zřídil nové lovecké kapitánství Boulogneského lesíka s užíváním zámku La Muette a s nástupnictvím pro jeho syna, a penzí 12 000 livrů. Ponechal mu také byt na zámku ve Versailles; ale zároveň ho zbavil přístupu do finanční rady a omezil ho na suchou funkci prostého státního rady; a ještě mu k tomu způsobil neobvyklé příkoří. Polovina státních radů je řádných, druhá polovina pololetních.¹¹ Ten rozdíl je spíš jménem než skutečností; ale pololetní radové velmi touží postoupit mezi řádné a král měl vždycky ve zvyku nechat postoupit toho služebně staršího. Armenonville jím byl: Fourcy zemřel, Armenonville požádal o postup; dostal přednost Voysin, služebně mladší. Tento ubohý muž, tak posedlý společností a dvorem, viděl v jediném okamžiku zmizet společnost, která plnila jeho předpokoje, rozpustil své kanceláře a vyklidil svůj kabinet od finančních papírů, aby udělal místo spisům sporných stran. Byl v L’Étangu kvůli své obvyklé práci den předtím, než tam byl Desmarets povolán, aby se stal jeho pánem. Byl tam ještě ráno, když Desmarets přijel; viděl ho přijet z Marly jako generálního kontrolora. Nic ho nepřekvapilo víc, tak rádi si lidé lichotí. Byl velmi známý ve společnosti, měl přátele, viděl, že finance přejdou do jiných rukou, znal Desmaretsovy opory, musel být varován. Nemohl si zoufat nad svým osudem, nevěřil, že je úder blesku tak blízko. Jakkoli byl ohromen, nesl to jako čestný muž a lidé ho litovali. Navštívil jsem ho a vždycky jsem si činil potěšení projevovat mu stejný ohled a stejné přátelství.

Novým intendantem financí se stal Poulletier, velmi bohatý finančník, který strávil život v pachtech daní. Chamillart, jemuž byl velmi oddán, mu chtěl připravit toto pro finančníka neslýchané štěstí, finančníka, kterého dosud žádný soudcovský úřad neočistil. To bylo to, co kancléř nazval Chamillartovou závětí, hanbou těchto úřadů, poskvrnou rady, v níž tito intendanti zasedají, soudí, mají hodnost státních radů, a když se jimi stanou, počítá se jim služební stáří ode dne, kdy se stali intendanty financí. Vzbudilo to velký rozruch. Kancléř hlasitě křičel, rada vyslala deputaci, aby vznesla námitky, a pak velmi příkré remonstrance; ale na to už nebyla doba: nic nebylo vyslyšeno. Desmarets zůstal neutrální, a to z více důvodů. Chamillart pevně trval na svém a král potvrdil přeměnu finančníka v soudce nad financemi i nad jinými spory. Jednou, když se kancléř v zápalu tohoto boje, sám se mnou, rozčiloval nad touto skvrnou, o níž říkal, že je tak tmavá a že zneuctívá celý slavný sbor, začal jsem se usmívat a chladně jsem se ho zeptal, zda jsou ty úřady intendantů financí dědičné: otázka ho překvapila. Pak jsem se ho zeptal, zda je srovnává s našimi hodnostmi a sbor rady s naším sborem; byl ještě víc udiven. Když mi na obě otázky odpověděl, řekl jsem mu: „Nedivte se tedy, že jste mě viděl tak rozhořčeného, když se z toho ničemy Villarse, který vzešel z písárny v Condrieu, stal dědičný vévoda.“ Na to neměl kancléř slova odpovědi. Sklopil hlavu, přiznal mi, že mám naprostou pravdu, a rozhovořil se se mnou o tom neuvěřitelném ponižování, s nímž se tak pečlivě a s takovou zálibou všechno směšuje. Nikdy potom jsem ho neslyšel říct ani slovo o radě a o Poulletierovi. Poněkud jsem se rozepsal o tomto sňatku Chamillartova syna, o změně generálního kontrolora a o tom, co se tehdy odehrálo mezi Desmaretsem a mnou. Uplatnění všech těchto věcí najde své místo ve svůj čas.

Je neuvěřitelné, jak se toho využilo ke křiku proti vévodovi z Beauvilliers. Prý se svou zbožností, svou skromností, svým životem v ústraní obětoval svou neteř, ze slavné krve, vášni ovládat radu a stát se rozhodčím záležitostí skrze Chamillarta, jehož syn se stal jeho synovcem, skrze Desmaretse a skrze Torcyho, jeho bratrance. Čistota jeho úmyslů byla mimo dosah tak ctižádostivého dvora, kde ti, kdo mu záviděli jeho úřady a jeho přízeň, nemohli pochopit, že jsou v něm tak dokonale podřízeny nejpřísnější ctnosti. Paní z Maintenon, vzteklá, že ho nedokázala zničit, tajně udávala tón prostřednictvím svých důvěrnic; Harcourt a jeho klika, kteří po jeho úřadech dychtili, rozvinuli výmluvnost příjemnou jejich ochránkyni; Noaillesové, tak rozhořčení, že jim to nevyšlo, se nijak nekrotili, a byl to kmen, který s sebou strhl mnoho lidí; pan z La Rochefoucauld, který neměl rád je ani paní z Maintenon, ale byl rozený závistivec i pokud šlo o vesnickou faru, štěkal neméně. Nebylo možné vysvětlit tomuto davu tajné důvody, kterým byli tak málo schopni uvěřit a které by tak málo ocenili. Nezbylo tedy než mlčet a nechat proud odtéct; přešel stejně rychle, jak vznikl, a moudrý klid vévody z Beauvilliers jím nebyl ani pohnut.

Svatební smlouva Canyho (tak se jmenoval Chamillartův syn od svého sňatku) vyvolala potíž, která měla důsledky, o nichž ještě není čas mluvit. Slečna z Bourbonu¹² ji podepsala pod paní Vévodkyní, svou matkou; vévodkyně du Maine se nad tím pohoršila a odmítla podepsat; tehdy z toho nic dalšího nebylo.

Rytíř z Nogentu zemřel velmi starý; nedávno se oženil z dávné náklonnosti s jistou paní z La Jonchère, které a jejímž dětem odkázal všechen svůj majetek, a dětí nezanechal. Byl to takový kočárový kůň, odjakživa důvěrný přítel Saint-Pouanga a oblíbenec pana z Louvois. Díky tomu se stal královým pobočníkem ve všech jeho taženích a získal jistou vážnost. Během jednoho z nich mu pan z Louvois, který byl ke svým přátelům velkorysý, dal postavit a zařídit nejhezčí dům na světě pod terasou v Meudonu, s velmi příjemnými zahradami, a rytíř ho po návratu našel připravený k nastěhování. Lze si představit radost z toho překvapení; je to tentýž dům, který později měla hraběnka z Verrue a který tolik zkrášlila. Tento rytíř z Nogentu byl s králem dosti důvěrný, ale už dlouho se u dvora a ve společnosti ukazoval velmi málo. Všechna jeho zásluha spočívala v oddanosti panu z Louvois. Byl bratrem Nogenta, mistra šatny, který padl při přechodu přes Rýn, švagra pana z Lauzunu, dále Vaubruna, který padl jako generálporučík v bitvě u Altenheimu, onom obdivuhodném ústupu, který provedl pan z Lorges po smrti pana z Turenne, a princezny z Montaubanu. Jejich otec byl kapitánem stráže brány, který se díky svému důvtipu dobře uvedl u dvora a byl velmi důvěrný s kardinálem Mazarinem a s královnou matkou. Jejich jméno bylo Bautru, z nejlehčího měšťanstva v Tours.

Zároveň zemřel také Langlée, aniž se kdy oženil. O tomto podivném člověku jsem mluvil dost (tom II, s. 385 a násl.; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola dvacátá třetí). Společnost s ním ztratila hru, slavnosti a módu a ženy spoustu sprostot. Přes 40 000 livrů ročního důchodu, svůj krásný zařízený dům a další jmění zanechal slečně z Guiscardu, jediné dceři své sestry.

Zároveň zemřel ještě hrabě z Oropesy, který se uchýlil k arcivévodovi do Barcelony a o němž jsem rovněž mluvil dost (tom III, s. 88; v tomto vydání Díl I, Tom 3, kapitola šestá).

Velmi brzy nato zemřel Montbron, kterého služebnost vůči Louvoisovi povznesla a dovedla až k důvěrnosti s králem díky drobnosti podrobností. Byl to malý mužík chatrného vzhledu a průměrného ducha, ale celý zaměřený na to, aby se uplatnil, velký chvastoun, neúnavný mluvka, avšak nijak nepoctivý člověk, dosti dobrý a statečný důstojník, kterého by byl král rád udělal maršálem Francie, kdyby se byl odvážil vzhledem ke srovnání s Montalem, vévodou z Choiseul a jinými, které maršály udělat nechtěl. Montbron nosil v plné podobě jméno a erb onoho velkého a starobylého rodu, už dávno velmi upadlého, který ho nechal být, protože ve Francii se v tom dá dělat cokoli. Pocházel z otce na syna od jistého rytíře z Montberonu, generála financí roku 1539, který byl jeho prapradědem a nosil erb Montberonů zlomený šikmým levým proužkem. Toto znamení, které náleží levobočkovi, a jeho úřad mluví samy za sebe u člověka tohoto jména. Jeho potomstvo nemělo o moc lepší postavení, co do majetku ani úřadů. Otec toho, o němž je zde řeč, dal svůj mizerný malý statek Sourdun povýšit roku 1654 na vikomtství pod jménem Montberon, sloužil v nižších funkcích, byl guvernérem Bray-sur-Seine a dosáhl toho, že dva jeho synové se stali maltézskými rytíři. Starší, o němž je řeč, se vetřel do důvěry pana z Louvois, který mu dal udělit druhou kompanii mušketýrů, jíž se král tehdy velmi bavil. Stal se generálporučíkem a postupně guvernérem Arrasu, Gentu, Tournai a Cambrai a jediným generálním místodržitelem Flander, kde stále pobýval. Pan z Louvois ho udělal rytířem řádu při jmenování roku 1688, do něhož zařadil tolik vojáků a tolik lidí nízkého původu. Montbron si celý život ponechal své zelené vlasy s velkou čepičkou, což se velmi špatně vyjímalo s modrou stuhou navrch. Každý rok přijížděl navštívit krále a vždycky se mu od něho dostalo dobrého přijetí a vyznamenání. Napadlo ho dělat lékaře a chemika; uvedl do módy jakýsi lék, který zabil většinu těch, kdo ho užívali, všechny rakovinou. Jemu samému vznikla rakovina na ruce, na kterou také zemřel. Krátce předtím se vzdal svého generálního místodržitelství ve Flandrech, za něž mu král dal vyplatit 150 000 livrů rytířem z Luxembourgu, a po jeho smrti dal Cambrai Besonsovi a Gravelines, které měl Besons, Chameraultovi, oblíbenci pana z Vendôme.

Vévoda z Orléans nechtěl odjet s prázdnýma rukama. Věděl, co ho v minulém tažení stálo, pokud jde o jeho slávu a o úspěchy války, krajní nedostatek všeho ve Španělsku. Když připravoval všechno k odjezdu, přišla zpráva, že Maurové dobyli Oranu a poskytli čestnou kapitulaci posádce, která se stáhla do Mazalquiviru. Tésut, syn rady burgundského parlamentu z přátel mého otce, který se staral o jeho zásobu vína, náhle zemřel. Byl tajemníkem rozkazů vévody z Orléans. Byl to mládenec velmi duchaplný a znalý, velmi zvláštní a velmi žlučovitý, a přesto dosti známý ve společnosti, kde byl vážen a ceněn nad svůj stav. Býval v téže funkci u Monsieura, a ačkoli dobře vycházel se všemi, kdo Monsieura ovládali, byl přesto velmi poctivý člověk. Abbé Dubois, kterého uvidíme jako kardinála a pána království, se o Tésutův úřad velmi ucházel, a vévoda z Orléans, s onou slabostí, kterou k němu vždycky měl a která se zdá být pro prince osudnou ranou, pokud jde o jejich vychovatele, umíral touhou mu ho dát. Vévodkyně z Orléans, jejíž sňatek přitom dovršil on, se ničeho nebála víc, protože ho znala, a král, který ho znal ještě mnohem lépe, se tomu postavil tak rozhodně, že si jeho synovec netroufl jít dál. Dal tedy úřad abbému z Tésutu, bratrovi zemřelého, stejně poctivému člověku jako on, ale také stejně žlučovitému, který byl použit v Holandsku, v Německu a v Římě pro záležitosti falckého dědictví mezi Madame a falckým kurfiřtem. Abbé Dubois nemohl toto vyloučení strávit. Protože se nemohl obrátit proti králi ani dost dobře proti vévodkyni z Orléans, obrátilo se jeho zoufalství proti soku, který nad ním zvítězil. Nikdy mu to neodpustil, ani když ho slepá štěstěna vynesla na nejvyšší vrchol. Ještě není čas šířit se o tomto podivném chlapíkovi.

Král chtěl znát lidi, kteří měli vévodu z Orléans doprovázet do Španělska, a nechtěl dovolit, aby mezi nimi byl Nancré. Cesta jeho nevlastní matky s paní z Argentonu mu u krále uškodila. Po svém návratu z Dauphiné si vymohl slyšení, aby se ospravedlnil, jak jsem tehdy vyprávěl; myslel si, že uspěl, a byl velmi udiven tímto trhnutím uzdou. Sklonil hlavu; ale jako obratný chlapík, plný důvtipu, falše a pletich, kterého žádné prostředky, ať byly jakékoli, nic nestály, pevně doufal, že se zase pozvedne.

Mezi těmi, kdo měli být v průvodu na cestě, jmenoval vévoda z Orléans Fontpertuise. Při tom jméně král nasadí přísný výraz: „Jakže, synovče,“ řekl mu král, „Fontpertuis, syn té jansenistky, té bláznivé ženské, která běhala všude za panem Arnauldem! Nechci, aby ten člověk byl s Vámi.“ — „Na mou věru, Sire,“ odpověděl mu vévoda z Orléans, „nevím, co dělala matka, ale syn, ten rozhodně jansenista není, za to Vám ručím; vždyť nevěří v Boha.“ — „Je to možné, synovče?“ odvětil král a obměkčil se. — „Nic není jistějšího, Sire,“ pokračoval vévoda z Orléans, „mohu Vás o tom ujistit.“ — „Když je to tak,“ řekl král, „pak na tom nic zlého není, můžete ho vzít s sebou.“ Tato scéna, neboť jinak se to nazvat nedá, se odehrála ráno; a hned odpoledne mi ji vévoda z Orléans, umíraje smíchy, převyprávěl slovo od slova tak, jak ji píšu. Když jsme se tomu oba dosyta nasmáli, obdivovali jsme hluboké vzdělání zbožného a nábožného krále a pevnost ponaučení, jichž se mu dostalo a podle nichž shledával nesrovnatelně lepším nevěřit v Boha, než být tím, co se mu vydávalo za jansenistu: ten by byl nebezpečný jako průvodce mladého prince ve válce, onen kvůli své bezbožnosti bez závady. Vévoda z Orléans se nemohl zdržet, aby to nevyprávěl, a nikdy o tom nemluvil, aniž by se smál až k slzám. Historka obešla dvůr a pak Paříž; podivuhodné bylo, že se na to král vůbec nezlobil.¹³ Bylo to svědectvím jeho oddanosti pravému učení, které, aby se mu nezprotivilo, se čím dál víc vzdalovalo jansenismu. Většina lidí se tomu od srdce zasmála; našli se i moudřejší, kterým bylo spíš do pláče než do smíchu, když uvažovali, k jaké krajnosti zaslepenosti byl král doveden. Ten Fontpertuis byl velký chlapík, dobře rostlý, kumpán pana z Donzi, pozdějšího vévody z Nevers, v prostopášnostech, a velký hráč míčové hry. Vévoda z Orléans ji také rád hrával a odjakživa měl rád pana z Donzi, kterého znal od dětství, kdy byl s námi v Palais-Royal; a mnohem víc ho měl rád v prostopášnosti, když se jí oddal. Donzi mu představil tohoto Fontpertuise, k němuž pojal náklonnost. Dlouho potom, za svého regentství, mu umožnil vydělat poklady na příliš proslulém Mississippi, stále pod ochranou pana z Nevers. Ale když se nacpali miliony, Fontpertuis nepoměrně víc než ten druhý, rozkmotřili se, nadávali jeden na druhého jako vzteklí a už se nikdy neviděli.