Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola devátá

Skotský projekt. — Vévoda z Chevreuse státním ministrem inkognito. — Projekt podnítit vzpouru ve Španělském Nizozemí. — Chamillartova nespravedlivá podezření vyjasněna Boufflersem. — Upřímný Chamillartův obrat ve prospěch Bergeycka. — Překvapivá Vendômova nevědomost a umíněnost vůči Bergeyckovi před králem. — Přední muži z družiny anglického krále pro Skotsko; jejich postavení a povaha. — Middleton a jeho žena; jejich postavení, kariéra a povaha. — Francouzští generálové výpravy. — Gacé určen za maršála Francie; jeho povaha. — Odjezd anglického krále, kterého v Dunkerku zdrží spalničky. — Vyplouvá. — Krásný čin starého lorda Greffina. — Vyzvědači v Dunkerku. — Anglického krále zastihne velká bouře. — Očekávání a přání Skotů. — Anglický král, pronásledovaný na moři a napadený anglickým loďstvem, prohlašuje Gacého maršálem Francie a vrací se do Dunkerku. — Gacé přijímá jméno maršál z Matignonu. — Middleton a Forbin příčinou návratu a velmi podezřelí. — Krásný čin rytíře z Tourouvre. — Se zajatci na lodi Salisbury dobře zacházeno. — Lévis generálporučíkem. — Greffinova velikost ducha. — Od kdy králi Jakubovi III. nakonec zůstala jména rytíř svatého Jiří a Pretendent. — Setkání krále s dvorem, který se vylodil a vrátil, v Marly. — Moudré počínání královny Anny a jejích spojenců.

Už dlouho tajně klepal na všechny dveře, aby si zjednal sluch, jeden z nejdůležitějších projektů. Jeho hodina konečně udeřila při poslední cestě do Fontainebleau: tam o něm bylo rozhodnuto, tam se mi jeho iniciátoři, které jsem uhodl podle jejich počínání, k němu pod nejpřísnějším tajemstvím přiznali a tam jsem odhalil ještě jedno tajemství, o němž vědělo jen velmi málo důvěrných osob — že vévoda z Chevreuse byl ve skutečnosti státním ministrem, aniž to bylo na něm vidět a aniž zasedal v radě. Nakonec jsem to vytušil; jeho tak častá jednání s Pontchartrainem ve Fontainebleau, to, že mi jeden i druhý přiznali, co se na nich projednávalo, a další průběh celé té věci během téhož pobytu mě definitivně přesvědčily, že se nemýlím, když vévodu z Chevreuse pokládám za ministra. Odvážil jsem se to bez obalu říct vévodovi z Beauvilliers; ten se mě v překvapení rozpačitě zeptal, odkud to vím, a nakonec mi to pod nejhlubším tajemstvím přiznal. Ještě téhož dne jsem si dopřál to potěšení a řekl to vévodovi z Chevreuse. Zrudl až po bělmo, zarazil se, koktal a skončil tím, že mě zapřísahal, abych o tom zachoval neproniknutelné tajemství, neboť už to přede mnou nemohl déle skrývat.

Od nich samých jsem se nakonec dozvěděl, že už víc než tři, ba čtyři roky měli ministři zahraničních věcí, války, námořnictva a financí rozkaz nic před ním netajit, první dva mu sdělovat všechny plány a všechny depeše a všichni čtyři se s ním o všem radit. Velmi často chodil ke králi zadem, často i v obvyklých hodinách. Míval u krále v jeho kabinetu dlouhá slyšení, hned zdržen králem, hned tam zůstávaje sám od sebe, když všichni ostatní odcházeli.

Někdy při obědě, ale téměř každý večer uprostřed večeře přicházel k rohu králova křesla. Pro velké pány se tehdy ustupovalo. Král, který ten pohyb slyšel, se skoro vždy otočil, aby viděl, kdo přichází, a když to byl pan z Chevreuse, brzy se rozproudil rozhovor, který pak přešel v šeptání do ucha, buď z vlastního popudu pana z Chevreuse, nebo proto, že si ho král zavolal a mluvil s ním potichu. Dlouho jsem se tím dal klamat spolu s celým dvorem, který žasl, že pouhé záležitosti lehké jízdy mohou poskytnout látku k tak dlouhým, tak častým a tak důvěrně šeptaným rozhovorům, a který se tomu podivoval ještě mnohem víc, když tato záminka odpadla tím, že se té kompanie vzdal ve prospěch svého syna. Nakonec jsem začal tušit něco jiného a ve Fontainebleau jsem odhalil celé tajemství. V těch rozhovorech šlo o státní záležitosti a státními záležitostmi se vévoda z Chevreuse tak pilně zabýval ve svém kabinetu, o němž nikdo nemohl pochopit, že by ho v něm tak trvale mohly zdržovat jeho domácí záležitosti nebo záležitosti lehké jízdy. Byl vždycky králi po chuti. Byl to snad jediný duchaplný a učený muž, jehož se král nebál. Uklidňovala ho jeho mírnost, jeho umírněnost, jeho skromnost a ta bázeň, s níž se před ním chvěl a jež byla vždycky jeho velkou předností, stejně jako předností vévody z Beauvilliers. Nikdo nemluvil přesněji, jasněji, snadněji, souvisleji ani s větším rozhledem, a to s mírností a s nenuceným obratem ve všem. Král by ho byl rád uvedl do rady, ale paní z Maintenon, Harcourt, ba i pan z La Rochefoucauld, jehož se v té věci obával, mu v tom zabránili. Zvolil tedy toto inkognito, které podle mne nemá svého druhu obdoby a s nímž by se snad nikdo kromě vévody z Chevreuse nesmířil, zvláště s jistotou, že překážka, která ho odsuzovala k takovému přítmí, potrvá navždy a navždy mu zavře přístup do rady. Byl jedno s vévodou z Beauvilliers a skoro všechen volný čas trávili spolu; byli ve spojení s Torcym, a nyní i s Desmaretsem, a byli bratranci obou, a od Chamillartova vstupu do ministerstva jeho důvěrnými přáteli. Ačkoli byl kancléř nepřítelem Beauvilliersovým, vévodu z Chevreuse měl rád, a ten s ním byl při svých různých směnách se Saint-Cyrem tak spokojen, že mu zůstal přítelem. Pontchartrain se tedy, ačkoli neměl rád přátele svého otce, při rozkazech, které měl, neodvažoval nebýt s ním na dobré noze; a tak byl neustálý pracovní styk ministrů s ním a jeho s nimi zakryt svazky příbuzenskými, přátelskými a společenskými.

Právě jeho prostřednictvím byl ten projekt přijat. Hough,¹ anglický šlechtic, velmi duchaplný a učený, který se zvláště vyznal v zákonech své země, tam hrál různé role. Původně protestantský kazatel a zuřivý nepřítel krále Jakuba, potom katolík a jeho špeh, byl vydán králi Vilémovi, který mu odpustil. Využil toho jen k tomu, aby dál sloužil Jakubovi. Několikrát byl zajat a vždycky uprchl z Toweru i z jiných vězení. Když už nemohl zůstat v Anglii, přišel do Francie, kde žil jako důstojník, stále se zabýval politickými záležitostmi a byl za to placen králem i králem Jakubem, na jehož znovudosazení neustále myslel. Unie Skotska s Anglií se mu zdála příznivou příležitostí, neboť toto staré království bylo zoufalé, že se vidí poníženo na provincii pod anglickým jhem. Jakobitská strana se tam udržela; vztek nad touto vynucenou unií v ní ještě posílil touhu zrušit ji prostřednictvím krále, kterého by znovu dosadili. Hough, který měl všude své zpravodaje, byl o tomto kvašení zpraven; podnikl tam tajné cesty, a když tady dlouho klepal na různé dveře ministrů, Callières, jemuž se svěřil, o tom promluvil s vévodou z Chevreuse a potom s vévodou z Beauvilliers, kteří v tom shledali pevný základ. Byl to jistý prostředek, jak provést mocnou diverzi, připravit spojence o pomoc Angličanů zaměstnaných doma, znemožnit jim podporovat arcivévodu ve Španělsku a uvést je do nesnází všude jinde, kde by byli zbaveni anglických sil. Oba vévodové získali Chamillarta a pak, úplně nakonec, Desmaretse, jakmile nastoupil do úřadu. Král však byl nezdary, které s podniky tohoto druhu tolikrát zažil, tak znechucen, že se mu ho ani jeden z nich neodvážil navrhnout. Chamillart s tím pouze souhlasil. Vyčerpaný na těle i na duchu, zavalený prací, nebyl s to stát se hybatelem té věci. Chevreuse o ní promluvil s kancléřem, aby zjistil, zda by se mu zamlouvala a zda by o ní chtěl přesvědčit svého syna, jehož ministerstvo se v tomto oboru stávalo hlavním. Kancléř na to přistoupil. Pontchartrain se ji neodvážil odmítnout, ale pokusil se využít přirozené pomalosti pana z Chevreuse a jeho záliby v nekonečném rozumování, aby věc protahoval a spoustou potíží ho odradil. To mi dalo ve Fontainebleau na celou věc přijít. Bydlel jsem tam u Pontchartraina na zámku a velmi často jsem býval u pana z Chevreuse. Jejich neustálé návštěvy a dlouhé porady ve mně vzbudily zvědavost a ještě ve Fontainebleau jsem se nakonec dozvěděl, o co mezi nimi jde; Callières mi to potom objasňoval, jak věc postupovala.

Šlo však o to, kdo pověsí kočce zvonec. Vévoda z Noailles se jim zdál vhodný k tomu, aby získal paní z Maintenon, která jím byla zcela uchvácena a mluvila s ním o všem. Pan z Chevreuse byl navzdory všemu, co maršál podnikl a o co se pokusil proti oběma vévodům v aféře pana z Cambrai, s Noaillesovými stále ve styku, protože se je hned z králova rozkazu, hned na žádost stran snažil smířit s Bouillonovými ve sporu o lenní závislost Turenne, který mezi nimi zašel nesmírně daleko a nebyl zdaleka skončen ani utišen. Počkali tedy, až se vévoda z Noailles vrátí z Roussillonu, a svěřili se mu se skotským projektem. Polichocen důvěrou, tím, že potřebují jeho pomoc, i příležitostí, jak se s paní z Maintenon stále víc pouštět do důležitých záležitostí, ochotně se ujal toho, že s ní o této věci promluví a získá pro ni její souhlas. Paní z Maintenon byla tehdy z vévody z Noailles v ustavičném obdivu; neměla tedy potíž schválit, co jí předložil jako proveditelné. Když bylo toto zařízeno, šlo už jen o to, přivést k tomu krále. K úspěchu nebylo třeba nic menšího než paní z Maintenon spolu se všemi ministry. A i tak byl král všemi podniky tohoto druhu, z nichž se ani jediný nezdařil, tak znechucen, že na tento přistoupil jen z ochoty a aniž si ho dokázal oblíbit. Jakmile svolil, dali se doopravdy do díla; zároveň si však vytkli ještě jiný podnik, který měl s tímto jít v souladu a navazovat na něj.

Měli za to, že lze využít zoufalství, do něhož Císařští svým zacházením uvrhli Španělské Nizozemí, jež jim po bitvě u Ramillies padlo do rukou, a přimět je ke vzpouře v době, kdy skotská akce ochromí spojence, připraví je o veškerou pomoc z Anglie a snad je přiměje tam nějakou pomoc poslat. Bergeyck, o němž jsem měl dost často příležitost mluvit, takže ho už nemusím představovat, byl povolán jako muž nejlépe obeznámený se stavem těch zemí díky přátelům a zpravodajům, které si tam vždycky udržoval, a jehož schopnosti, velký rozum a znalost lidí i míst mohly nejlépe osvětlit jak rozhodnutí, které bylo třeba přijmout, tak způsob provedení. Přijel tedy k Chamillartovi. Tento ministr, zpočátku sveden těmi, jichž používal v Bruselu a kteří chtěli Bergeyckovu autoritu zničit, aby udrželi a rozšířili svou, pojal podezření, jimž dal příliš volný průchod. Boufflers, který tehdy velel v Bruselu a v celém francouzském Nizozemí, a díky svému souladu s markýzem z Bedmaru i ve španělském, Bergeycka zblízka sledoval, a tím, jak se o něm vyptával a jak ho pozoroval, poznal, že není schopnějšího, věrnějšího a nezištnějšího muže. Bergeyckovo chování k našim generálům, důstojníkům a intendantům tak plně potvrdilo svědectví, které o něm Boufflers neustále vydával, že Chamillart, který se už neodvažoval útočit na jeho autoritu, s ním nakonec začal ve všem postupovat ve shodě, osvědčilo se mu to tak znamenitě, že mu dal veškerou svou důvěru a navždy se stal jeho zvláštním přítelem. Bergeyckovi tedy svěřili už schválený skotský projekt a navrhli mu projekt nizozemský; nepokládal ho za nemožný. Potíž byla v tom, že Španělé byli ve všech pevnostech slabší. Bergeyck však po důkladném uvážení věřil, že dokáže předáky měst získat tak dobře, že vše půjde snadno v tom prvním ohromení ze skotského podniku, s oporou ve zmatku v Anglii, v našich armádách ve Flandrech a zároveň v nějaké výpravě na Rýně, aby byl nepřítel všude v nejistotě a ve střehu.

Než Bergeycka propustili, bylo třeba pro případ úspěchu probrat pohyby, které by bylo nutno nařídit armádám ve Flandrech podle různých případů a různých příležitostí, jež by se mohly naskytnout. K tomu bylo třeba poradit se s tím, kdo jim měl velet. Byl to vévoda z Vendôme, jehož ochotně zasvěcovala do tohoto tajemství králova obliba. On a Bergeyck o tom rokovali před králem za Chamillartovy přítomnosti. Když probírali různé věci, které by se daly provést podle toho, jak by se naskytla příležitost z té či oné strany, přišla řeč na Maastricht. Vendôme, který o ničem nepochyboval, vykládal, jak se toho chce chopit; Bergeyck mu odporoval. Vendôme, rozhořčený, že se člověk od pera odvažuje přít se s ním o vojenské pohyby a o útoky na pevnosti, se rozpálil; ten druhý, chladný a uctivý, stál pevně. Nakonec pochopili, že spor se týká toku Mázy. Vendôme se Bergeyckovi vysmál jako nevědomci, který nezná polohu míst. Bergeyck, stále skromný, ustoupil k tomu, že se nebude plést do dispozic, které Vendôme zamýšlel, ale trval na tom, že budou zbytečné, protože by si jimi postavil Mázu mezi sebe a Maastricht. Vendôme, ještě rozpálenější, tvrdil opak — že Máza tam neteče, ale z druhé strany, a že nebude mezi ním a Maastrichtem, postaví-li se tak, jak navrhoval. Bylo-li tomu tak, mohl mít pravdu; bylo-li tomu jinak, nebyl podnik při postavení, jaké chtěl zaujmout, jen nemožný, ale vůbec nemyslitelný. V tomto protikladu snadnosti a fyzické nemožnosti rozhodovala skutečnost. Marně Vendôme odpovídal, že si je tím, co tvrdí, jist, a křičel jako mistr svého umění s pohrdáním k tomu člověku od pera, který chce znát polohu míst lépe než on — král, unavený sporem o pouhou otázku skutečnosti, sáhl po mapách. Vyhledali tu, na níž byl Maastricht, a ta dokázala, že pravdu má Bergeyck. Kdokoli jiný než král by na tomto rysu poznal, jaký je to generál, kterého si tolik oblíbil, kterého nosil v srdci a jemuž tolik důvěřoval; kdokoli jiný než Vendôme by byl zdrcen; ale zdrcen z té scény zůstal Bergeyck, který se od té doby nepřestal stále víc třást, když viděl armády v takových rukou a krále v takové slepotě vůči nim. Velmi rychle ho poslali zpět do Flander, aby pracoval na plánu vzpoury, a vedl si tak účinně, že se brzy nato dalo počítat s pevným úspěchem; ten úspěch však tolik závisel na úspěchu skotském, jímž bylo nutno začít, dříve než se ve Flandrech čímkoli pohne, že když první podnik ztroskotal, dalo se jen spekulativně posoudit, co by z Bergeyckových styků a pletich vzešlo.

Ve vesnici Montrouge u Paříže byli ukryti skotští delegáti, vybavení plnými mocemi předních pánů té země a nesčetnými dalšími podpisy. Na výpravu silně naléhali. Král k ní vydal všechny rozkazy. V Dunkerku a v okolních přístavech bylo vyzbrojeno třicet lodí, počítaje v to transportní plavidla. Rytíř z Forbinu, který se, jak jsme ve své době viděli, vyznamenal v Jaderském moři, v Severním moři a u břehů Anglie a Skotska, byl vybrán, aby velel eskadře určené pro Skotsko. Do Flander byly poslány čtyři miliony na výplatu vojsk, z nichž šest tisíc mužů bylo posunuto k pobřeží u Dunkerku. Co se tam dělo, bylo vydáváno za zbrojení soukromníků a pohyb vojsk za střídání posádek. Tajemství bylo zachováno úplně až do konce; zlé však bylo, že všechno šlo velmi pomalu. Námořnictvo nebylo včas připraveno; to, co záviselo na Chamillartovi, ještě později.

On a Pontchartrain, už odedávna proti sobě rozhořčení, svalovali s velkou zatrpklostí vinu jeden na druhého. Pravda je, že vinni byli oba, ale Pontchartrain byl víc než jen obviňován, že se na tom podílel ze zlé vůle, kdežto druhý z nemohoucnosti. Velmi se dbalo, aby v Saint-Germain nebyl patrný žádný ruch. Těch několik ekvipáží, které se pro anglického krále držely v pohotovosti, se zastíralo cestou do Anetu na hony. Měl ho doprovázet, jak se také skutečně stalo, jen vévoda z Perthu, který býval jeho vychovatelem, Scheldon, který býval jeho podvychovatelem, oba Hamiltonové, Middleton a jen velmi málo dalších.

Perth byl Skot; dlouho byl skotským kancléřem, což je první a nejmocnější hodnost té země, která je zároveň vojenská a kterou vždy zastávají přední páni. Jeho zeťové, synovci a nejbližší příbuzní tam dosud zastávali první úřady, měli tam hlavní vliv, byli všichni zasvěceni do tajemství a byli nejhorlivějšími hybateli podniku. Podvychovatel byl jeden z nejkrásnějších, nejlepších a nejobsáhlejších duchů celé Anglie, statečný, zbožný, moudrý, učený, výtečný důstojník a věrnosti nade všechny zkoušky. Hamiltonové byli bratři hraběnky z Grammontu, z předních pánů Skotska, stateční, plní ducha a věrní. Díky své sestře byli hodně zapleteni do nejlepší společnosti našeho dvora; byli chudí a měli svůj pěkný kousek podivínství. Middleton byl jediným státním sekretářem, protože úplně potopil vévodu z Melfortu, bratra vévody z Perthu, který byl tím druhým, ale měl už z toho jen jméno od doby vyhnanství, do nichž ho Middleton — velmi nespravedlivě, jak tvrdili Angličané v Saint-Germain — dal vypudit. Vévoda z Melfortu už ani nebydlel v Saint-Germain. Middletonova žena byla vychovatelkou anglické princezny² a měla veškerou důvěru královny. Byla to velká žena, urostlá, hubená, se zbožným a přísným výrazem. Ona i její muž měli ducha a intrikovali jako dva ďáblové; a Middleton, protože byl velmi příjemný společník, se důvěrně stýkal s nejlepší versailleskou společností. Jeho žena byla katolička, on protestant, oba velmi nevalného původu, a jediní ze všech, kdo byli v Saint-Germain, kdo pobírali všechny své příjmy z Anglie. Zesnulý král Jakub ho umíraje velmi nabádal, aby se stal katolíkem. Byl to ateista z přesvědčení i v jednání, může-li takový vůbec být, přinejmenším otevřený deista; ani to příliš neskrýval. Několik měsíců po Jakubově smrti šel jednoho rána za královnou a jakoby celý pomatený jí vyprávěl, že se mu ten panovník v noci zjevil; s velkým pohnutím srdce jí prohlásil, že za svou spásu vděčí jeho modlitbám, a ujišťoval ji, že je katolík. Královna byla natolik důvěřivá, že se oddala návalu radosti. Middleton vykonal duchovní cvičení, která zakončil odpřisáhnutím svého vyznání, oddal se velké zbožnosti a začal přistupovat ke svátostem. Důvěra královny v něj už neznala mezí; v Saint-Germain řídil všechno. Byl mu nabídnut Podvazkový řád, jejž ze skromnosti odmítl, ale přesto mu příjmy z Anglie byly odváděny neméně věrně. Skotský projekt, předložený nejprve v Saint-Germain, byl už víckrát jím zamítnut a královnou, kterou ovládal, odbyt s pohrdáním. Když se viděl pevně zakotven, opouštěl pozvolna zbožnost a pozvolna se vrátil ke svému dřívějšímu způsobu života, aniž to jeho vlivu cokoli ubralo. Tentokrát byl jako dříve zasvěcen do celého tajemství; ale protože se toho náš dvůr účinně ujal, neodvážil se mu odporovat, nýbrž přistoupil na to vlažně. Takový byl jediný a skutečný mentor, kterého dala královna na skotskou výpravu svému synovi králi.

Věc dospěla tak daleko, že ji už nebylo možné odkládat; tajemství začínalo prosakovat. Bylo naloděno ohromné množství zbraní a oděvů pro Skoty; pohyby na souši i na moři se na pobřeží nutně staly příliš viditelnými. Chamillart prosadil, aby generálporučíky byli jmenováni Gacé, bratr Matignonův, a Vibraye: první dobrý a čestný člověk, ale bez ducha, bez schopností, bez jakékoli válečné pověsti; Vibraye statečný a velmi prostopášný, to bylo všechno. Pan z Chevreuse chtěl, aby Lévis, jeho zeť, byl služebně starším z obou polních maršálů; tím druhým byl Ruffey, který zemřel jako podvychovatel krále.³ Chamillart, důvěrný přítel Matignonových, se chopil této příležitosti, aby udělal Gacého maršálem Francie. Král byl ke svému ministrovi natolik vstřícný, že dal Torcymu vystavit pro Gacého patent mimořádného velvyslance u anglického krále a schválil, aby Chamillart odevzdal anglickému králi zapečetěný balíček, který obsahoval jmenovací listiny maršála Francie pro téhož Gacého a který mu měl ten panovník odevzdat, až vstoupí na skotskou půdu.

Konečně ve středu 6. března⁴ odjel anglický král ze Saint-Germain. Po tolika průtazích nebylo pochyb, že se v Anglii nakonec všechno dozvěděli. Počítalo se s tím, že [Angličané] nebudou mít čím se postavit na odpor, protože rytíř Leake⁵ odvedl téměř všechny válečné lodě, které jim zbývaly, jako doprovod velkého konvoje do Portugalska. Překvapení proto vyvolal rytíř z Fretteville, který v neděli 11. března přijel do Versailles se zprávou, že Leake, zahnaný protivětry do Torbay (kde se, jak se později zjistilo, držel skrytý), přišel zablokovat Dunkerk,⁶ načež byla naše vojska vylodena. Přivezl dopis od anglického krále, který proti tomuto vylodění hlasitě protestoval a chtěl si všechno vynutit a za jakoukoli cenu se pokusit proplout a dostat se do Skotska. Nadělal v Dunkerku takový hluk, že rytíř z Forbinu nemohl jinak než poslat rytíře z Tourouvre a z Nangis, aby tu flotilu prozkoumali; na základě jejich hlášení se začalo doufat, že bude možné proplout, a vojska byla hned znovu nalodena. Ale tu přišla nehoda — pokud tedy podnik neztroskotal už dávno před odjezdem ze Saint-Germain. Anglická princezna měla spalničky; sotva se začala zotavovat, když její bratr král odjížděl. Nedovolili mu ji navštívit, aby se těsně před podnikem nenakazil. Nemoc se u něj projevila v Dunkerku, na konci nalodění vojsk. A hle, muž v zoufalství, který chce, aby ho zabalili do přikrývek a donesli na loď. Lékaři křičeli, že by to znamenalo jistou smrt; musel zůstat. Dva z pěti skotských delegátů, ukrytých u rychtáře v Montrouge, byli před více než čtrnácti dny posláni zpět, aby ve Skotsku ohlásili brzký příchod svého krále se zbraněmi a vojskem. Pohyb, který to tam mělo vyvolat, ještě zvyšoval netrpělivost s odjezdem. Nakonec se anglický král, napůl uzdravený a velmi zesláblý, rozhodně chtěl nalodit v sobotu 19. března navzdory lékařům i většině svého služebnictva. Nepřátelské lodě se stáhly; v šest hodin ráno vypluli s dobrým větrem v mlze, v níž se kolem sedmé ztratili z dohledu.

V Saint-Germain žil starý lord Greffin,⁷ velmi omezený, velmi protestantský, ale velmi věrný, jehož vášeň pro lov a jeho dobrota připoutaly k panu hraběti z Toulouse, k panu z La Rochefoucauld a k lovcům u dvora, kteří ho všichni měli rádi. O ničem se vůbec nedozvěděl, dokud anglický král neodjel; ihned šel za královnou. S anglickou volností jí vyčetl, jak málo mu důvěřuje navzdory jeho službám a stálé věrnosti; důvěru, kterou projevuje jiným, kteří se mu — aniž je jmenoval — v ničem nevyrovnají; jak málo laskavosti mu kdy projevila; a skončil ujištěním, že ani jeho věk, ani jeho náboženství, ani bolest nad tím, jak špatně se s ním zachází, mu nezabrání následovat krále a sloužit mu až do poslední chvíle svého života tak, aby královnu zahanbil; a odtamtud rovnou přijel do Versailles požádat pana hraběte z Toulouse o koně a sto louisdorů a hned nato cválal přímo do Dunkerku, kde se nalodil s ostatními.

Na různých místech Dunkerku bylo zatčeno jedenáct mužů, které tam poslal guvernér Ostende, aby byl o všem přesně zpraven. Byl tu ještě dvanáctý, který se ve městě ukryl tak dobře, že ho nemohli najít; v době tohoto zatýkání však už byl anglický král na moři. Ještě téhož večera ho zastihla zuřivá bouře, po níž zakotvil za ostendskými mělčinami.

Dvakrát dvacet čtyři hodiny po vyplutí naší eskadry se před Dunkerkem objevilo dvacet sedm anglických válečných lodí. Mnoho anglických vojsk táhlo k Ostende a holandská k Brielle, aby byla připravena přeplout moře. Rambure, námořní poručík, který velel fregatě, byl bouří od eskadry oddělen. Musel přistát u pikardského pobřeží, odkud se, jakmile mohl, znovu vydal za eskadrou, o níž se domníval, že už je ve Skotsku. Plul tedy na Edinburgh a za celou plavbu nepotkal jedinou loď. Když se blížil k ústí řeky, uviděl moře pokryté čluny a malými plavidly, jimž se podle svého soudu nemohl vyhnout a k nimž se raději dobrovolně přiblížil. Jejich velitelé mu řekli, že jejich král už měl dorazit; že o něm nemají zprávy; že je netrpělivě očekáván; že to množství plavidel mu pluje naproti a vyhlíží ho; že mu vezou lodivody, aby ho dovedli do řeky a do Edinburghu, kde vše žije nadějí a radostí. Rambure, stejně překvapen tím, že se eskadra, která vezla anglického krále, ještě neukázala, jako tím, jak veřejně je známo, že brzy dorazí, plul proti proudu k Edinburghu, stále víc obklopen čluny, které mu říkaly totéž. Jeden místní šlechtic přešel z jednoho z těch plavidel na fregatu. Sdělil mu, že přední páni podepsali, a vyjmenoval je; že tito páni mají jistotu více než dvaceti tisíc mužů ze země připravených chopit se zbraní i celého města, které čeká jen na králův příjezd, aby ho provolalo. Rambure se pak vydal po řece dolů, aby se pokusil připojit k [eskadře], o niž měl tím větší starost, čím uspokojivější bylo, co právě viděl a slyšel. Když se blížil k ústí, uslyšel na moři velký hřmot děl a brzy nato zahlédl mnoho válečných lodí. Jak se přibližoval víc a víc a vyplouval z řeky, rozeznal Forbinovu eskadru pronásledovanou dvaceti šesti velkými válečnými loďmi a množstvím dalších plavidel, a brzy ztratil z očí jak naši eskadru, tak nepřátelský předvoj. Dál spěchal, aby se k nim připojil, ale nemohl dorazit dřív, než všechno minulo ústí. Tu, když se vyhnul nejzazším lodím anglického zadního voje, zpozoroval, že jejich flotila ostře pronásleduje anglického krále, který přitom plul podél pobřeží pod palbou děl a často i mušket. Rambure se dlouho snažil využít lehkosti své fregaty a dostat se do čela, ale stále odřezáván nepřátelskými loděmi a stále v nebezpečí zajetí se rozhodl vrátit do Dunkerku, odkud byl ihned vyslán ke dvoru, aby tam doručil tyto smutné a znepokojivé zprávy. Za pět nebo šest dní po nich následoval návrat anglického krále, který se 7. dubna vrátil do Dunkerku s malou částí svých lodí, velmi pocuchaných.

Tento panovník, když po bouři, která ho zprvu zastihla, znovu vyplul se shromážděnou eskadrou, zabloudil na dvakrát dvacet čtyři hodiny, což — když prudké větry už ustaly — není snadné pochopit na plavbě od výšky ostendských mělčin, kam se během bouře uchýlili, k edinburské řece. Tento omyl dal Angličanům čas je dostihnout, načež anglický král svolal radu, aniž k ní přizval kohokoli z ostatních lodí. V poradách se ztratilo mnoho a velmi drahocenného času. Prosadil se Middleton, který jediný měl veškerou důvěru. Promeškali čas k vplutí do řeky. Angličané byli tak blízko, že nebylo možné opsat oblouk a vplout dovnitř a vyhnout se boji, ať už při vplouvání, nebo v řece samé, a v nejlepším případě by byli pronásledováni tak zblízka, že by je při vylodění spálili. Rozhodli se tedy minout edinburskou řeku, plout podél pobřeží a dostat se do přístavu Inverness o patnáct či dvacet mil dál. Middleton však křičel tak hlasitě, že anglického krále očekávají jen v Edinburghu a že jinde nenajdou nic připraveného, a rytíř z Forbinu ho podpořil tak mocně a tak dvojznačným způsobem, že navzdory vévodovi z Perthu, navzdory oběma Hamiltonům, navzdory všem předním důstojníkům lodi a aniž byl kdokoli přizván z ostatních plavidel, bylo rozhodnuto vydat se zpět do Francie. Podél pobřeží tedy téměř vůbec nepluli a obrátili.

Při tomto obratu nepřátelská flotila, plující pod plnými plachtami, dostihla svým předvojem zadní voj eskadry a svedla s ním velmi tuhý boj. Rytíř z Tourouvre se v něm velmi vyznamenal a svou lodí stále kryl loď anglického krále, jehož záchrana byla výhradně jeho zásluhou. Angličané zajali dvě válečné lodi a několik plavidel. Na jedné z těch dvou lodí byli markýz z Lévis, lord Greffin a dva Middletonovi synové, kteří byli všichni po různém špatném zacházení dopraveni do Londýna. Greffin, rychle odsouzený k smrti, své soudce urážel, pevně trval na tom, že neodpoví jediné slovo, které by se mohlo kohokoli týkat, pohrdal smrtí a soudce tolik zahanbil, že popravu odložili. Královna⁸ mu poslala odklad, pak další, aniž o něj kdy požádal, a nakonec zůstal na svobodě v Londýně na čestné slovo. Dostával stále nové odklady, všude byl dobře přijímán a žil tam jako ve své vlasti; když byl nakonec ujištěn, že [odklady] nikdy nepřestanou, žil tam takto několik let, už velmi starý, a zemřel tam přirozenou smrtí.⁹ Dva Middletonovi synové nebyli ani zatčeni, ani stíháni, ale všude velmi vlídně přijímáni. Pan z Lévis byl poslán do Nottinghamu dělat společnost maršálovi z Tallard a ostatním zajatcům; ostatní z té lodi byli posláni zpět do Francie na čestné slovo. Když bylo rozhodnuto obrátit k Dunkerku, otevřel anglický král na své lodi balíček, který mu Chamillart odevzdal zapečetěný. Znal jeho obsah a velmi pravděpodobně i Gacé. Odevzdal mu jmenovací listinu a prohlásil ho maršálem Francie. Laciněji se jím stát nedalo. Gacé ihned přijal jméno maršál z Matignonu na památku svého praděda, který byl ozdobou jejich rodu. Lévis byl zároveň prohlášen generálporučíkem; právě proto ho jeho tchán dal nalodit.

Tehdy si anglický král poprvé vzal, aby zůstal inkognito, jméno rytíř svatého Jiří a jeho nepřátelé mu poprvé dali jméno Pretendent; obě mu nakonec zůstala. Projevil mnoho vůle a pevnosti, které však pokazil poddajností, plodem špatné výchovy, přísné a stísněné, jakou mu dala jeho matka královna, zčásti ze špatně chápané zbožnosti, zčásti z touhy udržet ho ve strachu a v závislosti, neboť chtěla se vší svou Svatostí vždycky vládnout. Napsal z Dunkerku, že by chtěl zůstat v některém sousedním městě až do zahájení tažení, kterého se žádal zúčastnit ve Flandrech. Tato druhá část mu byla povolena, ale přiměli ho vrátit se do Saint-Germain. Hough ho předešel s deníky cesty a s deníkem Forbinovým, jemuž král udělil tisíc tolarů penze a deset tisíc odměny, což mu zjednal Pontchartrain, jemuž Forbin po svém tak dobře posloužil. Hough byl ještě před odjezdem jmenován irským pairem.

Anglický král přijel do Saint-Germain v pátek 20. dubna a následující neděli přijel s královnou do Marly, kde byl král. Byl jsem na to setkání zvědav. Bylo velmi krásně. Král, následován všemi, jim vyšel vstříc. Když se chystal sestoupit po schodech terasy a my jsme na konci aleje Perspektivy viděli dvůr ze Saint-Germain, jak se pomalu blíží, Middleton se sám velmi nápadně přiblížil ke králi a objal mu stehno. Král ho přijal vlídně, promluvil s ním třikrát čtyřikrát, pokaždé se na něj upřeně zahleděl, až by to jiného přivedlo do rozpaků, a pak vykročil do aleje. Když se k sobě přiblížili, pozdravili se, pak se oba králové zároveň odpoutali každý od svého dvora, oba trochu zrychlili krok, dosti stejnoměrně jeden jako druhý, a se stejnou rovností se několikrát pevně objali. Na tvářích všech těch ubožáků byl vepsán žal. Vévoda z Perthu se pak králi poklonil a ten ho přijal zdvořile, ale jen jako velkého pána. Potom se šlo k zámku za několika lhostejných slov, která umírala na rtech. Královna s oběma králi vešli k paní z Maintenon, princezna zůstala v salonu s vévodkyní z Bourgogne a celým dvorem. Pan princ de Conti, ovládnut svou přirozenou zvědavostí, se zmocnil Middletona; vévoda z Perthu se ujal vévody z Beauvilliers a Torcyho. Těch několik dalších Angličanů, přijímaných vlídněji než obvykle, aby se rozpovídali, se rozptýlilo mezi dvořany, kteří z jejich zdrženlivosti nevytěžili nic než strojenou nevědomost, jež mnoho prozrazovala, a obecné nářky na osud a nešťastné náhody. Oba králové byli dlouho mezi čtyřma očima, zatímco paní z Maintenon bavila královnu. Za hodinu vyšli; následovala krátká a smutná procházka, kterou návštěva skončila.

Middleton byl silně podezírán, že Angličany dobře varoval. Ti nedali najevo, že by cokoli tušili, ale potichu učinili všechna opatření, ukryli své námořní síly, předstírali, že jejich větší část posílají doprovodit konvoj do Portugalska, drželi v pohotovosti tu trochu vojska, kterou v Anglii měli, a posunuli je ke Skotsku, kam zatím poslali spolehlivé lidi, než bude lépe; a královna pod různými záminkami důvěry a přátelství zdržela v Londýně vévodu z Hamiltonu,¹⁰ nejvlivnějšího pána Skotska, který se tam právě chystal vrátit a který byl duší a hlavou celé té věci. Svému parlamentu o ní dala zprávu, teprve když se stala veřejnou; a když ztroskotala, nechtěla nikoho stíhat a moudře se vyhnula tomu, aby uvrhla Skotsko do zoufalství. Celé toto počínání velmi posílilo její autoritu doma, získalo jí srdce a vzalo všem chuť se dál bouřit, protože už nebylo naděje na úspěch. Tak ztroskotal projekt, tak dobře a tak tajně vedený až do provedení, které bylo žalostné, a s tímto projektem i plán vzpoury v Nizozemí, na nějž už nebylo dovoleno ani pomyslet.

Spojenci velmi hlasitě rozhlašovali tento pokus mocnosti, o níž měli důvod se domnívat, že je v koncích, která to ani netajila, aby je tím lépe oklamala, a která, zatímco neustále činila ponižující kroky k dosažení míru prostřednictvím obskurních emisarů, jež posílala na všechny strany s lákavými návrhy, nemyslela na nic menšího než na vpád do Velké Británie a následně na rozšíření svých výbojů všude. Účinek toho byl velký: tato obávaná aliance se ještě víc semkla a rozhořčila. Heinsius,¹¹ pensionář Holandska, vlivnější, než byl na tomto vysokém místě ve své republice kdy kdokoli jiný, zdědil všechen duch, všechny záměry a všechnu nenávist prince oranžského. Jinde uvidíme, že princ Evžen, Marlborough a on byli jedno a že tento obávaný triumvirát vše řídil. Oba generálové už jednali s pensionářem v Haagu. Princ Evžen odmítl jít do Španělska, což mu arcivévoda nikdy neodpustil, a vždycky ho obviňoval, že zabránil vídeňskému dvoru, aby mu pomohl tolik a tak včas, jak by bylo třeba k zajištění jeho úspěchů. Velet armádě ve Španělsku odešel Starhemberg. Chtěl jsem vylíčit celou tuto nezdařenou skotskou výpravu najednou; vraťme se nyní trochu zpět.