Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola desátá

Sňatek Béthuna se sestrou vévody z Harcourtu; Fervaquese se slečnou z Bellefonds; Gassiona s jednou z dcer Armenonvillových; Monasterola s vdovou po La Chétardiem. — Kancléř Pontchartrain odmítá bohatý Theveninův odkaz. — Smrt starého markýze z Mailly a jeho substituce. — Smrt vévodkyně z Uzès. — Odchod do ústraní, povaha a příhody Brissaca, majora tělesné gardy. — Kardinál z Bouillonu prohrává před králem spor s reformovanými mnichy z Cluny. — Sňatek a grandeza dnešního pana z Nevers. — Původ a povaha Jarzého, který nastupuje po Puysieuxovi ve Švýcarsku. — Pokus kapitána řadové lodi, který přijal jméno a erb Rouvroy, dosáhnout uznání za příslušníka mého rodu. — Paní vévodkyně z Bourgogne potratila. — Podivný králův výrok. — Zapomenutá historka o abbém z Polignaku, pozdějším kardinálovi. — Chamillartova cesta za bavorským kurfiřtem do Flander. — Monseigneur vévoda z Bourgogne tajně určen pro flanderskou armádu a vévoda z Vendôme pod ním.

Uzavřelo se několik sňatků. Béthune, synovec polské královny, který neměl téměř žádné jmění a kterému víc záleželo na spříznění než na majetku, se oženil se sestrou vévody z Harcourtu, jež dostala věnem jen osmdesát tisíc livrů. Škoda, že tyto Paměti podle svého zamýšleného rozsahu nedosáhnou až k době smrti posledního knížete z rakouského rodu.¹ V tomto sňatku, na pohled tak lhostejném a evropským mocnostem tak naprosto neznámém, by se ukázal zárodek, jehož slabost Prozřetelnost určila k tomu, aby je všechny rozhýbal, aby zničil onu proslulou pragmatickou sankci, k jejíž obraně se zavázala celá Evropa, a aby na hlavu bavorského knížete, který nebyl s to nikomu uškodit, vložil císařský diadém a českou korunu a k tomu ještě rozdělil další provincie s dalšími provinciemi na úkor dědičky, která si byla všemi tak jista, spolu s císařstvím pro svého manžela, a která měla tak mocné obránce, jejichž zájmy byly totožné s jejími.² Kdo uvažuje o událostech, o nichž vyprávějí dějepisy, v jejich skutečném a prvotním původu, v jejich stupních a v jejich postupu, tomu snad žádná zbožná kniha (po knihách božských a po velké, stále otevřené knize přírodní podívané) nepovznáší mysl tolik k Bohu, žádná více neživí ustavičný obdiv k němu a žádná zřetelněji neukazuje naši nicotu a naše temnoty. Tato úvaha se mi vydrala při této příležitosti; pozornému oku by se hodila na nekonečně mnoho jiných, avšak ne se stejnou průkazností a jasností, jakou má zde pro toho, kdo zná z první ruky jedinou pružinu této velké události a různé pohyby této jediné pružiny.

Fervaques, syn Bullionův, se oženil s dcerou markýzy z Bellefonds a Gassion s jednou z dcer Armenonvillových. Gassion byl vnukem staršího bratra maršála z Gassionu a dnes slouží s dobrou pověstí jako generálporučík. Monasterol, vyslanec bavorského kurfiřta, který měl kurfiřtovu plnou důvěru a přijímal zde jeho subsidie, velký hráč, velký marnotratník a stálý host vybrané společnosti, se zamiloval do vdovy po La Chétardiovi, guvernérovi Belfortu, bratru onoho faráře od Saint-Sulpice, duchovního vůdce paní z Maintenon. Měla s La Chétardiem děti; nejstarší z nich byl velvyslancem v Prusku, kde sloužil velmi dobře, a nyní je velvyslancem v Petrohradě, kde se podílel na převratu, který dosadil na trůn carevnu Alžbětu, dceru slavného cara Petra I. Tato paní z La Chétardie byla postavy jako malovaná, vysoká, velmi krásná, bez ducha, ale velmi náchylná k milostným pletkám a ve velmi špatné pověsti, velká marnotratnice a velmi panovačná. Podmanila si Monasterola, který se dopustil té pošetilosti, že si ji vzal, a potom se velmi styděl sňatek přiznat.

Thevenin, bohatý finančník, zemřel bez dětí. Za své jmění vděčil kancléři z doby, kdy byl kancléř generálním kontrolorem. Měl velmi krásný dům, sousedící s kancléřovým a nádherně zařízený, a ten mu i s nábytkem odkázal závětí. Kancléř odkaz přijmout nechtěl, ačkoli mu král radil, aby jej přijal. Tento nezištný čin byl velmi chválen, tím spíš, že poté, co s ním o tom král mluvil, kancléř o věci šest týdnů nepromluvil, takže se mělo za to, že odkaz přijme. Po uplynutí té doby vyložil králi své důvody a pak se odkazu zřekl.

Starý markýz z Mailly zemřel v devadesáti osmi letech v krásném domě, který si postavil na konci Královského mostu, a zanechal přes šedesát tisíc tolarů ročního důchodu z pozemkového majetku. Jeho žena, které tehdy bylo osmdesát let a která ho ještě dlouho přežila, se stala dědičkou veškerého jmění svého rodu, totiž Montcavrelů, smrtí syna svého bratra, dvanácti- nebo čtrnáctiletého chlapce, o něhož pečovala od smrti svého bratra a své švagrové, s nimiž se celý život soudila. Tito Montcavrelové byli starší větví rodu Monchy, k jehož mladším členům patřil maršál z Hocquincourtu, bratr děda paní z Mailly. Teta paní z Mailly z otcovy strany se provdala za staršího bratra jejího manžela. Z tohoto manželství vzešla dcera, provdaná za Montcavrela, jediného bratra paní z Mailly. Procesy a šetrností — ačkoli se oba brali s velmi malým jměním —, dědictvím po větvi Montcavrelů a velmi dlouhým životem, zcela věnovaným vybudování bohatého rodu, toho dosáhli. Sňatek jejich druhého syna s příbuznou paní z Maintenon, kterou paní z Maintenon učinila dámou šatny vévodkyně z Bourgogne, jim roku 1701 vynesl královský patent, který v jejich prospěch prolomil všechny edikty, deklarace a obyčejová práva a schválil substituci, již zřídili na markýzství Nesle a na další statky s více než čtyřiceti tisíci tolarů ročního důchodu ve prospěch mužských potomků na věčné časy. Podle všeho, co od té doby potkalo markýze z Nesle, jejich vnuka, který po nich bezprostředně nastoupil, se nezdá, že by Bůh požehnal buď nabytí tohoto jmění, nebo marnivosti, s níž dcerám a mladším synům nenechali z této substituce žádný podíl, ani doživotní.

Vévoda z Uzès ztratil také babičku z otcovy strany, velmi starou ženu, která už dávno žila v ústraní. Byla to žena velkých zásluh a velké zbožnosti. Pocházela z rodu Apchier, to jest ze starší větve rodu Joyeuse, rodu velkého a velmi starého, jehož různé větve nosí tak rozmanitá jména a erby, že se často nepozná, že vyšly po meči z téhož kmene. Vlastní jméno rodu je Châteauneuf, páni z Randonu.

Brissac, major tělesné gardy, který nebyl a ani se nevydával za příslušníka rodu Cossé, nýbrž byl nanejvýš velmi prostým šlechticem, se v té době odebral od dvora na svůj venkovský statek, kde zakrátko zemřel nudou a stářím ve věku přes osmdesát let. Postavou i počínáním to byl jakýsi kanec, před nímž se třásly čtyři kompanie tělesné gardy a s nímž museli počítat i kapitáni, ať byli sebevětšími velmoži a vojevůdci. Král se jím posloužil, aby svou gardu postavil na onu vysokou vojenskou úroveň, jíž dosáhla, a pro všechny její vnitřní záležitosti výdajů, řádu, služby a kázně; a celou královu důvěru si získal svou neúprosnou přesností, čistotou svých rukou a zvláštní způsobilostí pro tento druh služby. Ač vypadal ve všem jako zlý člověk, ničím takovým nebyl; byl ochotný, aniž chtěl, aby se to vědělo, a často odvrátil leckterou nepříjemnost, ale to všechno s drsnými a nepříjemnými způsoby. Byl statečný, ale jeho povinnosti, které ho poutaly ke králi, mu nikdy nedovolily od dvora odejít; tam se stal generálporučíkem a guvernérem Guise. Když jednou král mluvil o službě majorů u vojsk, jež je, mají-li být dobrými majory, činí nenáviděnými, odpověděl pan z Duras, který měl službu s holí za králem: „Je-li třeba být dokonale nenáviděn, aby byl člověk dobrým majorem, pak tu máte, Sire, nejlepšího ve Francii,“ a zatahal za paži Brissaca, který byl celý zkoprnělý; a král se dal do smíchu — od kohokoli jiného by to velmi nelibě nesl, ale pan z Duras si vydobyl takovou volnost, že se před králem v ničem a vůči nikomu nedržel zpátky, čímž budil velký strach, a často pronášel velmi peprné věci. Tento major měl velmi pevné zdraví, ustavičně se vysmíval lékařům a velmi často i Fagonovi přímo do očí před králem — na Fagona by si nikdo jiný netroufl. Fagon to oplácel pohrdáním, často hněvem, a při vší své inteligenci z toho býval v rozpacích. Tyto krátké výstupy byly někdy velmi zábavné.

Brissac provedl několik let před svým odchodem dámám podivný kousek. Byl to přímý člověk, který nesnášel přetvářku. S nevolí pozoroval, že v zimě o čtvrtcích a nedělích, kdy se král skoro vždy účastnil požehnání, jsou všechny tribuny lemovány dámami, kdežto když se včas vědělo, že král nepřijde, nebyla tam skoro žádná; a pod záminkou, že čtou ve svých modlitebních knížkách, měly všechny před sebou malé svíčky, aby byly vidět a aby si jich někdo všiml. Jednoho večera, kdy měl král jít na požehnání a kdy se v kapli konala každovečerní modlitba, po níž následovalo požehnání, když nějaké bylo, a všichni gardisté byli na svých stanovištích a všechny dámy na svých místech, přišel major ke konci modlitby, objevil se na prázdné královské tribuně, zvedl hůl a zvolal nahlas: „Gardisté královi, odejděte, vraťte se do svých sálů, král nepřijde.“ Gardisté hned poslechli, mezi ženami to tiše zašumělo, malé svíčky zhasly a všechny byly pryč kromě vévodkyně z Guiche, paní z Dangeau a jedné nebo dvou dalších, které zůstaly. Brissac rozestavil u východů z kaple brigadýry, aby gardisty zadrželi, a ti je dali vrátit na stanoviště, jakmile byly dámy dost daleko, aby nemohly nic tušit. Vtom přišel král, velmi udiven, že tribuny nejsou plné dam, a zeptal se, jakou náhodou tu nikdo není. Po požehnání mu Brissac vyprávěl, co udělal, a neopomněl se při tom rozhovořit o zbožnosti dvorních dam. Král se tomu velmi smál a s ním všichni, kdo ho doprovázeli. Příhoda se okamžitě rozkřikla; všechny ty ženy by ho byly nejraději uškrtily.

Kardinál z Bouillonu ve svém vyhnanství, kde neměl lepšího zaměstnání, usiloval o to, aby si podrobil reformované mnichy clunyjské kongregace. Jako kardinál a generální opat si podrobil nereformované, protože kardinálové si přisvojili všechna práva řádových opatů, a z toho důvodu je chtěl rozšířit i na reformované. Ti namítali, že tento zlořád kardinálů lze snášet jen u mnichů, kteří nemají jiného generálního představeného; oni však podléhají zvláštnímu generálovi své reformy a správě své kongregace, a jsou proto kardinálu z Bouillonu povinni jen poctami a úctou; jeho pravomoc by u nich všechno zvrátila a nikdy u nich nebyla uznána od té doby, co byli reformováni a sdruženi v trvalou kongregaci. Z toho vznikl proces u Velké rady, které jsou svěřeny pře clunyjského řádu, a obě strany jej vedly s velkou vášnivostí. Kardinál jej prohrál v plném rozsahu a dostal se do zuřivosti. Jeho rodina obnovila křik, který — jak jsme viděli jinde — strhla nad tím, jak byl sepsán rozsudek o koadjutorství v Cluny pro abbého z Auvergne; stížnosti byly předneseny králi a na krále se naléhalo tak, že proti všem pravidlům svolil, aby věc byla přednesena před něj a znovu souzena. Projednal ji výbor tří státních radů, před nímž ji referoval dvorní referendář, a všichni čtyři přišli jedné soboty po obědě ke králi, kde zasedala finanční rada, aby byli přítomni soudcové. Kardinál z Bouillonu měl pro sebe jen tři hlasy. Jednání trvalo čtyři hodiny a rozsudek Velké rady byl potvrzen ve všech bodech. Těžko vylíčit vztek, který kardinála pojal, když se tu zprávu dozvěděl; tak mu pomátl hlavu, že měl hlavní podíl na tom, co později provedl.

Pan z Donzi, který ztratil naději, že se stane vévodou, hledal náhradu ve sňatku. Našel ji v nejstarší dceři J. B. Spinoly, guvernéra Athu a generálporučíka vojsk španělského krále Karla II., který mu roku 1677 zjednal hodnost říšského knížete a nakonec ho učinil španělským grandem první třídy za velké peníze, které Spinola zaplatil. Spinola neměl syna, jen dvě dcery; starší, na niž po jeho smrti přešla jeho grandeza, si vzal Donzi a při sňatku po ní přijal jméno princ z Vergagne. Při životě, jaký vedl, bylo třeba se bát, aby se člověk nepřeřekl a neřekl Vergogne.³ Druhá dcera se provdala za bratra pana ze Seignelay. Ani jedna, ani druhá nebyla šťastná. Princ z Chimay, tehdy švagr prince z Vergagne, se v té době stal rovněž grandem první třídy.

Puysieux, generálporučík a guvernér Huningue, jemuž velvyslanectví ve Švýcarsku vyneslo řád, jak jsme viděli, a jedno ze tří míst státních radů ze stavu meče, se unavil úřadem, který ho už k ničemu dalšímu nemohl dovést a v němž se nudil, navzdory úctě, náklonnosti a vážnosti, jichž si tam všeobecně získal. Hledalo se, koho tam poslat, a našlo se málo lidí, kteří by se o to ucházeli. Bylo k tomu třeba zvláštního postavení, jaké Puysieuxovi dávala jeho výchova spolu s králem, postavení jeho babičky a příbuzenství jeho matky, aby z toho při vší své důvtipnosti vytěžil tolik, kolik vytěžil. Za nedostatku lepšího byl k překvapení všech jmenován Jarzé. Byl to šlechtic z Anjou, velmi bohatý a velmi lakomý, duchaplný, sečtělý a s několika přáteli, ale málo se stýkal se společností a byl celý zabrán do svých záležitostí a do hromadění peněz, ačkoli neměl děti. Před více než třiceti lety přišel ve válce o paži a od té doby nesloužil a skoro ani nebyl u dvora. Nejspíš se začal nudit a chtěl konečně zkusit štěstí. Znám byl jen díky svému otci, onomu Jarzému, který se po příhodě s kapitány gardy u fejantů stal na okamžik kapitánem tělesné gardy místo starého Charosta, jemuž byl úřad brzy nato vrácen. Tato příhoda je mimo jiné velmi podrobně vylíčena v Pamětech paní de Motteville,⁴ stejně jako bláznivá láska téhož Jarzého ke královně matce, která ho vyhnala⁵ a kvůli níž přišel o kariéru.

Jmenování dvou generálporučíků námořních sil vyvolalo o nějaký čas později další jmenování v nižších hodnostech, s nímž Rouvroy nebyl spokojen. Byl to kapitán řadové lodi, dobrý důstojník a statečný muž, který by už dávno byl viceadmirálem, kdyby ho jeho nesnášenlivá povaha, bláznivá povýšenost a drzost, s níž všude raboval, nebyly těsně před cílem přivedly k tomu, že byl slušně vyhnán. Říkám slušně, ale přesto, navzdory jeho stížnostem a křiku, bez jakékoli náhrady. Byl to člověk, jehož otec nebo děd, nikomu neznámý, zřejmě shledal, že jméno a erb Rouvroy jsou z těch, mezi nimiž si vybíral, nejlepší, protože si je přisvojil, aniž k tomu rodu patřil. Pro jejich bezvýznamnost to dlouho zůstalo bez povšimnutí. Tento Rouvroy měl dvě sestry. Krása jedné z nich dlouho budila rozruch. Byla dvorní slečnou Madame a vzal si ji Saint-Vallier, tehdy kapitán stráže královské brány. Druhá nahrazovala krásu intrikami. Byla rovněž dvorní slečnou Madame; provdala se za bohatého šlechtice z okolí Cambrai, který vlastnil panství Oisy a nosil jeho jméno; obě měly děti. Před Monsieurem a Madame se vydávaly za příslušnice téhož rodu jako my. Jejich bratr se oženil tak, jak se jim nelíbilo; dělaly, co mohly, aby mu v tom zabránily. Když už nevěděly, co dělat, napadlo je přijít za mým otcem v naději, že je nezapře do očí a že od něho získají ochranu, s níž by zabránily sňatku, který se měl už už slavit. Řekly mu, že se k němu utíkají se stížností na svého bratra a s otázkou, zda strpí, aby se člověk, který má tu čest patřit k jeho rodu, takto oženil.

Můj otec, který s nikým z nich nikdy neměl žádné styky a který byl prchlivý, vzplanul a odpověděl jim bez okolků, že nezná ani jeho, ani je; že o tomto příbuzenství nikdy neslyšel; že je vyzývá, aby je dokázaly; a že se tudíž do jejich záležitostí plést nebude. Dodal, že je až dost, když mlčí k tomu, že nosí jméno Rouvroy a kříž z jeho erbu, a že mu nemusejí ještě drze přicházet vykládat o nějakém falešném příbuzenství. Jejich jedinou odpovědí byl proud slz a odešly zaražené, zahanbené a vzteklé nad urážkou, kterou si právě přivodily. Výstup se odehrál v pokoji mé matky, která neřekla ani slovo; byl jsem při tom a tak mě to zasáhlo, že si to pamatuji jako včera, teď když to píšu. Paní ze Saint-Vallier byla tehdy vdaná, v plném rozkvětu své krásy, stále ve velkém světě, obletovaná nápadníky, a měla všechen důvtip a obratnost, aby tolika předností využila. Její sestra byla dvorní slečnou Madame. Šly si stěžovat Monsieurovi, který byl právě v Paříži, a nadělaly ze své příhody velký povyk, jímž můj otec dokonale pohrdl. Monsieur ho dal poprosit, aby se zastavil v Palais-Royal. Tam vyložil jemu i Madame, jak se věc má a co se mezi ním a těmi ženami odehrálo, takže oba zůstali spokojeni a poradili jim, aby mlčely, když nemají žádné důkazy, které by mohly předložit. Tak to rázem skončilo a jejich bratr se oženil.

Zde by bylo místo vysvětlit své jméno a svůj erb a jak si tito lidé se jménem, které nenosím, a s polovinou erbu, který mám ve čtvrceném štítě, ve skutečnosti osobovali příslušnost k mému rodu;⁶ ta odbočka by však byla příliš dlouhá: lépe se hodí mezi Doklady, aby nepřerušovala nit vyprávění. Uplynulo mnoho let, aniž jsem o tom dál něco slyšel. Žena, kterou si Rouvroy vzal, byla dcerou podvychovatelky dcer Monsieura a zesnulé Madame, jeho první ženy. Ukázalo se, že je to osoba duchaplná, ctnostná, mírná a skutečně záslužná; byla výborně zapsána u paní princezny de Conti a nehnula se od ní, v přátelství, vážnosti a důvěře, a stejně ji měly rády a vážily si jí slečna z Lislebonne, paní z Espinoy a paní z Urfé; byla také velmi zadobře s paní z Villequier, později z Aumontu, a s paní z Châtillonu, její sestrou. I Monseigneur, který se tehdy od paní princezny de Conti nehnul, k ní pojal náklonnost a byla vždy u všeho s nimi. Nakonec se muž nebo žena začali nudit v postavení, které bylo příjemné ve Versailles a ve Fontainebleau, ale nikoli u dvora. Aby k němu patřila, totiž k slavnostem a k cestám do Marly, musela by mít přístup ke stolu a do kočárů jako dámy z urozených rodů; to chybělo k pevné spokojenosti jejího života, a to by měla samo sebou, kdyby její muž patřil k mému rodu. Začal se mi tedy dvořit na galeriích, potom ke mně občas chodit po ránu jako člověk, který se uchází o mou přízeň coby přítele Pontchartrainova kvůli svému postupu v námořnictvu. Přijímal jsem ho zdvořile; dokonce jsem mu účinně posloužil, nakolik jsem mohl, ale stále jsem bedlivě sledoval jeho řeči a kroky, neboť jsem měl velmi živě v paměti, co se odehrálo mezi jeho sestrami a mým otcem. Takto to trvalo několik let, aniž padla zmínka o něčem jiném než o postupu, a já byl stále zdvořilý a ochotný, ale přece jen na stráži, abych ho k sobě nepřitáhl.

Konečně letos ke konci postu, dotčen jmenováním v námořnictvu, o němž jsem mluvil, přišel si ke mně živě stěžovat, pochvaloval si, že vyvedl syna z námořnictva a dal ho do pluku gardy, a dodal, že podle všeho, co o něm slyší od vévody z Guiche a ode všech důstojníků, doufá, že syn neudělá hanbu mně ani jménu, které nosí. Porozuměl jsem té řeči. Scházeli jsme po schodech, já, abych jel na oběd do Paříže, a on mě doprovázel. Místo jakékoli odpovědi jsem se ho zeptal, zda tam nechce něco vzkázat, a rozloučil jsem se s ním u galerie; zdál se mi velmi rozpačitý. Než jsem nasedl do kočáru, zašel jsem k paní z Urfé, vyprávěl jí, co mě právě potkalo, i příhodu svého otce, a poprosil ji, aby laskavě vyřídila Rouvroyovi a jeho ženě, že dokud byly zdvořilosti jen nejednoznačné, přijímal jsem je se vší vlídností, jakou si mohli přát, ale že po řeči, kterou jsem právě vyslechl, nemohu zastírat, že o žádném příbuzenství s nimi nevím; že jsem o něm nikdy nic jiného neslyšel od svého otce ani od tří ostatních větví našeho rodu, z nichž moje větev je teprve čtvrtá; že mám Rouvroye za tak dobrého, jak si jen může přát, ale nikoli za příslušníka svého rodu; že takové věci spočívají v důkazech, že budu rád, když mi nějaké ukáže, na jejichž základě bych ho mohl uznat, ale že do té doby to neudělám, a že on sám, nemá-li žádné, by si počínal nehezky, kdyby si to chtěl osobovat, a osoboval by si to marně. Dodal jsem, že ji prosím, aby o tom podala zprávu paní princezně de Conti a řekla jí, že nebýt přátelství, které chová k jeho ženě, nebyl bych řeči o příbuzenství naslouchal tak trpělivě, a že by se měl spokojit s tím, že ho nechávám dělat, co se mu zlíbí, se jménem a erbem, které si bere, a nechtít k tomu ještě být uznáván za to, čím není a o čem nemůže dokázat, že jím je, protože se o to ještě ani nepokusil.

Když jsem se vrátil do Versailles, potkal jsem vévodu z Aumontu, jak vychází od kancléře, právě když jsem tam vcházel. Zastavil mě v předpokoji a pronesl dlouhou předmluvu o Rouvroyově zoufalství, o tom, že není dovoleno napadat lidi kvůli jejich původu, a o rozruchu, který to vyvolává. Dal jsem se do smíchu a řekl mu, že toho člověka kvůli jeho původu napadám tak málo, že jsem si ani nedal práci zjistit, kdo je a jakým právem nosí jméno a erb, které nosí; ale pokud si myslí, že mě povykem, stížnostmi a řečmi přiměje, abych ho uznal nebo mlčky připustil, aby se věřilo, že patří k mému rodu, může být pevně přesvědčen, že to neudělám. Pan z Aumontu mi odpověděl, že takové záležitosti jsou vždycky choulostivé a nepříjemné; že ke mně mluví z přátelství a v mém zájmu; že v otázkách příbuzenství nemá být člověk vždycky tak úzkostlivý; že Rouvroy zuří a je odhodlán přednést své stížnosti králi. Odpověděl jsem opět se stejnou chladnokrevností, že bude-li Rouvroy tak pošetilý, aby si stěžoval králi, že ho nechci uznat, budu mít tu čest vyložit králi své důvody, které se mu, jak věřím, zalíbí stejně jako Rouvroyovy; že jedním slovem to není věc křiku, nýbrž důkazů, k nimž se budu stále vracet; že všechen ten povyk mnou ani v nejmenším nepohne, ale že jsem přesvědčen, že velmi uškodí tomu, kdo se k němu uchyluje místo důkazů, které by bylo tak snadné předložit, kdyby nějaké měl, a bez nichž je tak směšné si to osobovat. Nechal jsem tak pana z Aumontu málo spokojeného s posláním, které na sebe zřejmě vzal z přátelství k paní z Rouvroy, i s účinkem své výmluvnosti. Přesto jsem učinil svá opatření u Monseigneura a u krále, a potom jsem si nic nedělal z toho štěkotu, který jsem oplácel jen pohrdáním.

Dozvěděl jsem se, že Rouvroy obešel naše ostatní větve a nebyl s nimi o nic spokojenější než se mnou. Obešel různé genealogy, kteří ho neuspokojili o nic lépe, mezi jinými Clérembaulta,⁷ který ho ujistil, že nikdy nenajde ani stín sebemenšího důkazu, ba že se ani nedostane nijak vysoko do minulosti. K mému velkému překvapení mu slečna z Lislebonne a paní z Espinoy poradily, aby mlčel, protože mu nárok, který byl odmítnut a který nemohl dokázat, nenapravitelně škodí. Jeho žena ustavičně oplakávala pošetilost, kterou se ze všech sil snažila zastavit. Nakonec, když se unavil křikem a štěkáním na měsíc — aniž mu ovšem uklouzlo něco jiného než stížnosti a nářky, jimiž mě nic nemohlo zranit —, rozhodl se mlčet a od té doby jsem o tom neslyšel.

Nepovažoval jsem za správné tuto příhodu vynechat, abych v omylu nenechal ty, které by do něj mohlo uvést jméno a erb, jež si tito lidé vzali. Řekl jsem už v souvislosti s Maupertuisem a rodem Melunů, že ve Francii se v tomto ohledu může dělat cokoli, není cesty, jak tomu zabránit, není soudu, který by to vyslechl. Jeden námořní kadet, který nebyl z rodu Rochechouartů, si vzal jejich jméno a erb. Zastihl pana z Vivonne, který se právě chystal nalodit kvůli povstání na Sicílii;⁸ ten se to dozvěděl, a protože tomu nemohl zabránit, zavolal si ho přede všemi a poděkoval mu za dobré mínění, jež má o jeho rodu, neboť jistější důkaz toho nemohl podat, než když dal jeho rodu přednost před tolika jinými, když si pro sebe vybíral jméno a erb. Přejděme nyní k něčemu zajímavějšímu.

Vévodkyně z Bourgogne byla těhotná a necítila se dobře. Král chtěl, proti svému zvyku, jet do Fontainebleau hned na začátku příznivého ročního období a oznámil to. Mezitím chtěl jezdit do Marly. Jeho vnučka ho velmi bavila, nemohl se bez ní obejít, a tolik cestování se s jejím stavem nesnášelo. Paní z Maintenon to znepokojovalo a Fagon k tomu opatrně podotýkal svůj názor. To krále obtěžovalo, protože byl zvyklý se v ničem neomezovat a byl zhýčkaný tím, že viděl své milenky cestovat těhotné nebo sotva po porodu, a to vždycky ve velkém dvorním šatu. Námitky proti cestám do Marly mu je znepříjemňovaly, ale zmařit je nedokázaly. Jen dvakrát odložil cestu, která se měla konat nazítří po Bílé neděli, a jel teprve ve středu následujícího týdne, přes všechno, co se dalo říci a udělat, aby se mu v tom zabránilo nebo aby princezna mohla zůstat ve Versailles.

Následující sobotu, když se král po mši procházel a bavil se u kapřího bazénu mezi zámkem a Perspektivou, uviděli jsme přicházet pěšky vévodkyni du Lude, úplně samotnou, a s králem přitom nebyla žádná dáma, což se ráno stávalo zřídka. Pochopil, že mu má něco naléhavého říci, a šel jí naproti; když byl od ní kousek, ostatní se zastavili a nechali ho dojít k ní samotného. Rozhovor mezi čtyřma očima netrval dlouho. Vévodkyně se vrátila a král přišel zpátky k nám, až skoro ke kaprům, aniž promluvil slovo. Každý dobře viděl, oč jde, a nikdo nespěchal promluvit. Nakonec se král, když došel až k bazénu, rozhlédl po nejpřednějších z přítomných a, aniž kohokoli oslovil, pronesl rozmrzele jen tato slova: „Vévodkyně z Bourgogne potratila.“ Hned začal pan z La Rochefoucauld naříkat, pan z Bouillonu, vévoda z Tresmes a maršál z Boufflers polohlasem opakovali totéž, a pak pan z La Rochefoucauld ještě hlasitěji vykřikl, že je to největší neštěstí na světě a že když už potratila i dříve, možná už žádné děti mít nebude. „Ech! A kdyby to tak bylo,“ přerušil ho najednou zlostně král, který do té chvíle neřekl ani slovo, „co by mi na tom záleželo? Což už nemá syna? A kdyby i ten zemřel, což vévoda z Berry není ve věku, kdy se může oženit a mít je? A co mi záleží na tom, kdo z nich po mně nastoupí? Nejsou to snad všichni stejně moji vnuci?“ A hned nato prudce: „Chvála Bohu, že potratila, když už k tomu mělo dojít, a už mi nebudou překážet v mých cestách a ve všem, co chci dělat, námitky lékařů a mudrování porodních bab. Budu jezdit sem a tam, jak se mi zlíbí, a dají mi pokoj.“ Po tomto výbuchu nastalo ticho, že by bylo slyšet jít mravence. Klopili jsme oči, sotva se kdo odvážil dýchat. Všichni stáli jako omráčení. I lidé ze správy staveb a zahradníci zůstali bez hnutí. To ticho trvalo přes čtvrt hodiny.

Přerušil je král, opřený o balustrádu, aby promluvil o jednom kaprovi. Nikdo neodpověděl. Pak se o těch kaprech obrátil k několika lidem ze správy staveb, kteří nevedli rozhovor jako obvykle; mluvilo se s nimi jen o kaprech. Všechno vázlo a král po nějaké chvíli odešel. Jakmile jsme se mimo jeho dohled odvážili pohlédnout jeden na druhého, naše oči, když se setkaly, si řekly všechno. Všichni, kdo tam byli, se v tu chvíli stali důvěrníky jeden druhého. Lidé žasli, divili se, rmoutili se, krčili rameny. Ať je ta scéna dnes jakkoli vzdálená, mám ji stále stejně živě před očima. Pan z La Rochefoucauld zuřil a tentokrát neměl nepravdu. První štolba div neomdlel hrůzou; já jsem zkoumal očima i ušima všechny přítomné a byl jsem sám se sebou spokojen, že jsem už dávno usoudil, že král miluje a počítá jen se sebou a že je sám sobě posledním cílem. Ta podivná slova se rozlehla daleko za hranice Marly.

Než půjdu dál, musím se na chvíli vrátit zpět, abych nezapomněl na jednu příhodu, která měla být zapsána už koncem roku 1705 nebo nejpozději začátkem roku 1706. Toto přesunutí poslouží přinejmenším jako úvod k jinému, důležitějšímu. Čtenář si vzpomene, co bylo na svém místě řečeno o abbém z Polignaku, o jeho zjevu, o jeho povaze, o jeho oslnivém postavení u dvora od návratu z vyhnanství a o jeho nebezpečné galantnosti. Viděl jsem ho, hned od začátků té doby, jak se usilovně dvoří vévodovi z Chevreuse, jak ho přivádí na vědecké otázky, nechává jim otevřené konce, aby se k nim mohl vrátit, a jak se nakonec uvedl do jeho domu, což nebyla snadná věc. Toto počínání mě přimělo k úvahám. Elegantní mrav a pan z Chevreuse k sobě nepatřili, tím méně způsoby abbého z Polignaku nebo kohokoli z dvořanů, s nimiž byl zvlášť spřátelen. Domníval jsem se, že vidím jeho záměr; domníval jsem se také, že vidím jeho nebezpečí. Utvrzoval jsem se v tom čím dál víc a nakonec jsem se rozhodl upozornit na ně toho, koho se týkalo nejvíce. Jednoho večera v Marly jsem mezi čtyřma očima rozmlouval s vévodou z Beauvilliers u jeho krbu a projevil jsem mu svůj údiv nad tak novým přátelstvím vévody z Chevreuse a abbého z Polignaku, kteří se k sobě tak málo hodili. Pan z Beauvilliers mi řekl, že je to zcela přirozené; že oba mnoho vědí, oba jsou duchaplní lidé; že v Marly je člověk víc pospolu než ve Versailles a lidé se častěji potkávají u krále v různých hodinách; že bylo zcela přirozené, že je náhoda svedla k debatě o nějakých otázkách krásné literatury nebo vědy; že vím, jací oba jsou; že od otázky k otázce si zvykli spolu rozmlouvat a zalíbilo se jim to, a že tak vzniklo to přátelství.

Řekl jsem mu, že ze strany pana z Chevreuse je to zcela prosté, ale že ze strany abbého z Polignaku se mi zdá, že v tom vidím záměr; že podle mého mínění si z něho chce udělat most, aby se dostal k němu samému. „Ech, nu,“ přerušil mě vévoda, „i kdyby to tak bylo, co je na tom zlého? Je pravda, že mi o něm pan z Chevreuse mluvil; viděl jsem ho u něho a on ho přivedl ke mně. Je to muž z dobrého rodu, velmi duchaplný a velmi příjemný společník, od něhož se lze dozvědět tisíc příjemných věcí.“ — „Ach, pane, právě o to jde,“ řekl jsem mu. „Vy ho za takového máte, a je to pravda. On však chce z Vás samého udělat další most, aby pronikl až k monseigneurovi vévodovi z Bourgogne.“ — „A proč,“ odvětil, „bychom mu ho neukázali, je-li v příjemném rozhovoru pro monseigneura vévodu z Bourgogne čemu se naučit a co užitečného najít? Nevidím v tom nic nevhodného.“ — „A já,“ řekl jsem mu, „v tom vidím mnoho nevhodného, a to takového, že to pocítíte, teprve až už bude pozdě.“

Trochu se rozladil a s mírným, vlídně vyzývavým výrazem mě požádal, abych mu vyložil, co jemu samému nepřichází na mysl. „Hle,“ řekl jsem mu, „Vaše láska k bližnímu se už plaší. Ale odpusťte mi, že Vám řeknu, že s tak choulostivou láskou k bližnímu člověk nic neví a u dvora upadá do mnoha nesnází. Když už jsem ji začal plašit, půjdu až do konce. Snažte se, pane, poznat své lidi. Abbé z Polignaku je okouzlující siréna, a to z řemesla a z povolání. Je to člověk falešný a ctižádostivý, který se pustí do čehokoli a jemuž nebude zatěžko žádný prostředek, aby dosáhl svých cílů. Celý jeho dosavadní život nebyl nic jiného. Jeho mravy, jeho styky, jeho chování nemají nic společného s panem z Chevreuse ani s Vámi. K němu šel jen proto, aby se dostal k Vám; Vás si chce získat jen proto, aby se přes Vás dostal k monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, kterého okouzlí svým duchem, svou mluvou, svými vědomostmi. Tam zakotví sám, a jakmile zakotví, bude ho chtít ovládnout, aby udělal kariéru, a bude tedy myslet jen na to, jak Vás odstranit, aby ho měl sám; a pamatujte si, pane, že Vám předpovídám, že se mu to podaří, budete-li tak prostoduchý, že ho uvedete.“

Pan z Beauvilliers se doopravdy rozzlobil. Řekl mi, že se se mnou už nedá rozumně mluvit; že všechno podezírám; že o všech soudím zle; zkrátka že cokoli mi přijde na mysl, to se mi zdá, že vidím; že se nezaleknu ničeho — ani porušení lásky k bližnímu, ani opovážlivých soudů, ani přičítání nemožných záměrů; že ho nepřesvědčím, že by abbé z Polignaku měl myšlenku, vůli, nebo i kdyby tomu tak bylo, moc ho vytlačit, ať by u mladého prince měl sebevětší úspěch; a že mě konečně prosí, abych mu o abbém z Polignaku už nikdy nemluvil. „Budete poslechnut,“ řekl jsem mu, „a velmi přesně, ale na Vaši škodu, pane; nemohu se zdržet, abych Vám to naposledy neopakoval a nepoprosil Vás, abyste si na to vzpomněl.“ Pak jsme přešli k jiným věcem. Měl, co chtěl; jméno abbého z Polignaku jsem před ním už nevyslovil; přestal jsem o něm mluvit i s panem z Chevreuse. Uvidíme, že jsem byl prorokem a že to pan z Beauvilliers pokorně uznal. Nemohl si to zastírat v době toho, co budu vyprávět. Tehdy mi to ještě nepřiznal; ale to, co se mu přihodilo v souladu s tím, co jsem mu předpověděl, ho mělo pro příště učinit povolnějším. Je pravda, že ho oklamala nehoráznost té věci. Vraťme se nyní do doby, v níž jsme byli, totiž do Marly po Velikonocích.⁹

Náhoda často prozradí prostřednictvím sluhů věci, o nichž se má za to, že jsou dobře utajeny. Někteří z mých sluhů se přátelili se sedlářem v Paříži, který tajně pracoval na polní ekvipáži monseigneura vévody z Bourgogne a byl tak neopatrný, že jim to řekl a ukázal jim ji, přičemž jim vřele doporučoval mlčenlivost, kterou sám nedodržoval. Vyprávěli mi to: to mi otevřelo oči ohledně velmi podivné cesty, kterou podnikl Chamillart do Flander s Chamlayem¹⁰ a Puységurem. Odjel z Versailles večer v samý den Velikonoc, vrátil se do Marly večer 20. dubna a na této cestě strávil dvanáct dní. Jeho velmi chatrné zdraví činilo cestu nápadnou, a ještě víc doba, kdy odjel. Byli jsme tehdy ve velkém znepokojení kvůli skotskému podniku¹¹ a anglický král přijel do Saint-Germain téhož večera, kdy se Chamillart vrátil z Flander do Marly. Byl to pátek, předvečer dne, kdy vévodkyně du Lude přišla králi na procházku oznámit, že vévodkyně z Bourgogne potratila, a kdy se odehrálo to, co jsem vyprávěl. Porodila v pondělí nato. Všechna tato data si zaslouží, aby byla zaznamenána.

Uvažoval jsem o tom, kam bude monseigneur vévoda z Bourgogne určen; viděl jsem pro něho jen Rýn nebo Flandry a tato Chamillartova cesta mě rozhodla pro Flandry. Jel tam skutečně, jak jsem se dozvěděl později, aby přiměl bavorského kurfiřta jít na Rýn a ponechat monseigneurovi vévodovi z Bourgogne flanderskou armádu v situaci, kdy se díky převratu ve Skotsku doufalo v povstání Španělského Nizozemí; tím se ovšem dělala chyba, neboť se tak člověk připravoval o pomoc, kterou si mohl slibovat od náklonnosti těchto provincií ke kurfiřtovi, jenž je tak dlouho spravoval, byl v nich zbožňován a byl by nejvhodnějším nástrojem, jak dodat tomuto povstání, jakmile by jednou začalo, síly. Chamillart potkal na cestě Hooka, který mu oznámil nezdary plavby anglického krále a malou naději na jakýkoli úspěch; ministra to tak zasáhlo, že část noci proležel na lůžku bez hnutí a nemohl se ani pohnout. Poslal ke králi kurýra a pokračoval v cestě, ale s jinými myšlenkami, než jaké měl do té doby. Tato změna situace však nepřinesla žádnou změnu v určení generálů.