Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola jedenáctá

Bavorský kurfiřt určen na Rýn a vévoda z Berwicku pod ním; Villars do Dauphiné. — Zajímavý rozhovor s vévodou z Beauvilliers o určení monseigneura vévody z Bourgogne. — Vyhlášení velitelů armád. — Velký převor ve Francii, se zákazem přiblížit se k Paříži a ke dvoru na méně než čtyřicet mil. — Maršál z Matignonu slouží pod vévodou z Vendôme. — Rozruch a úvaha nad touto novotou. — Vendôme v Clichy. — Jeho podivné přijetí Bergeycka atd., které mu král posílá. — Král žertem utne měšec Samuelu Bernardovi.

Kurfiřt jen velmi nerad opouštěl Flandry: byl tam se ctí, ve zbytcích svého guvernérství, a právě proto tam také se ctí velel francouzské armádě. Tam bojoval přímo jen proti Holandsku a Anglii, Císařští tam byli jen pomocným vojskem. Na Rýně by byl mimo svůj živel, mimo své guvernérství, v přímém střetu s císařem a Říší, a to v postavení pro něho osobně tak trapném, že bylo v jeho zájmu nepopouzet je, s výhledem na mír, který se dříve či později musí uzavřít. Znamenalo to stát se z přirozeného vojevůdce ve vlastním guvernérství vojevůdcem najatým za žold, žoldnéřem, který jde, kam ho pošlou, a ponížit svou důstojnost, kterou ve svých nezdarech tak vysoko pozvedl. Na druhé straně to znamenalo ponížit ještě víc důstojnost nepominutelného dědice koruny, neboť přesunutím kurfiřta by se ukázalo, že tento kníže by mu nechtěl poslouchat. Po mnoha námitkách knížete, který neměl jiné východisko, sáhl Chamillart k penězům, jakkoli jich sám měl málo, a kurfiřt, protože nemohl dosáhnout ničeho lepšího, si jich vzal, aby se k velení rýnské armádě odhodlal. Dostal osm set tisíc livrů hotově jako mimořádnou odměnu, vedle svých penzí, subsidií a všeho, co od krále bral, a ještě litoval, že povolil. Poslal za Chamillartem kurýra, že svůj souhlas odvolává; Chamillart, uvedený tím do rozpaků, mu ho poslal zpátky se slibem dalších čtyř set tisíc livrů, které doplnily oněch osm set, protože zprvu mu dal jen čtyři sta tisíc; a tento přídavek konečně upevnil vynucené rozhodnutí kurfiřtovo.

Berwick se vrátil a byl veřejně určen pro armádu v Dauphiné, kde v těchto provinciích velel Tessé a naléhavě žádal o návrat. Villars byl ve Štrasburku a chystal obléhání Philippsburgu, pokud by se zdařil skotský podnik, aby podpořil podnik v Nizozemí. Viděli jsme, jak se v Bavorsku rozkmotřil s kurfiřtem. Od té doby to mezi nimi zůstalo při tom, a nebylo tedy jak je usmířit; proto dostal Chamillart rozkaz navrhnout kurfiřtovi Berwicka, kterého přijal, a slíbit mu, že Villars bude ihned odvolán a dostane armádu v Dauphiné. Vykládám tyto věci trochu napřed; dozvěděl jsem se je brzy, ještě před jejich vyhlášením, a předesílám je zde, abych nezatěžoval vyprávění, které nyní podám a do něhož bych jinak musel vkládat tato určení, jak jsem se o nich v jeho průběhu dozvídal. O peněžním obchodu s kurfiřtem jsem se dozvěděl až později.

Jednoho z prvních večerů po našem příjezdu do Marly, kdy bylo velmi pěkně, mě pan z Beauvilliers, který si se mnou chtěl pohovořit, vzal do dolní části zahrady, k napajedlu, kde je všechno otevřené a kde nikdo nemůže nic zaslechnout. Umínil jsem si, že s ním promluvím o určení monseigneura vévody z Bourgogne, a tam jsem to provedl. Podivil se, že to vím; řekl jsem mu, jak jsem se to dozvěděl; přiznal mi to a zeptal se mě, zda to nepovažuji za velmi vhodné, a hned mi to v hrubých rysech vychválil jako jediné dobré rozhodnutí, které bylo možno učinit. Tehdy jsem se od něho dozvěděl o účelu Chamillartovy cesty do Flander a o rozdělení velení mezi generály, jak jsem je vylíčil; a tam jsem mu také vznesl námitky ohledně bavorského kurfiřta, které jsem vyložil, načež mi odpověděl, že všechno muselo ustoupit nutnosti poslat monseigneura vévodu z Bourgogne do Flander. Pak začal podrobně vypočítávat důvody jeden po druhém. Řekl mi, že při malomyslnosti, která v záležitostech zavládla, je důležité je pozvednout a dodat vojsku novou sílu přítomností nepominutelného dědice; že je neslušné, aby v jeho věku chřadl v nečinnosti, zatímco jeho dům ze všech stran hoří; že anglický král jde do války; že je víc než načase, aby ji poznal vévoda z Berry, a že by nebylo možné poslat tam jeho a zároveň zdržet doma jeho bratra; že nekázeň ve Flandrech vystoupila — a to právě vinou těch, kdo jí měli nejvíc bránit — do takové míry, že už nebylo naděje na jinou nápravu než autoritou tohoto prince; že tato nekázeň je hlavní příčinou všech neštěstí, protože kázeň a bdělost jsou duší armád; že je nesmírně užitečné využít všeho, co tento princ ve svých dvou jediných taženích projevil, pokud jde o zálibu a nadání pro válku, aby se v ní vycvičil a stal se jí schopným; že Dauphiné a Německo ho nejsou hodny, protože tam není co dělat, nebo jen málo, a že tedy zbývají jedině Flandry, kam může jít; že všechny tyto důvody jsou tak silné, že nakonec velmi moudře rozhodly.

Velmi jsem schválil, co mi řekl o nečinnosti princů a o užitečnosti vycvičit je ve válce, ale všechno ostatní jsem se odvážil popřít. Řekl jsem, že by bylo bývalo velmi žádoucí, kdyby monseigneur vévoda z Bourgogne byl dál velel armádám, a dlouze jsem to rozvedl; tvrdil jsem však, že po přerušení, které trvalo několik tažení, po tolika ztrátách a neštěstích, v nedostatku všeho, s vojskem tak zvyklým nedůvěřovat schopnostem svých generálů, které špatným vedením přivedli k tomu, že už nevydrží před nepřítelem a předem se považuje vždy za poražené, se mi doba obrany, a k tomu tak smutná, nezdá vhodná k tomu, aby se monseigneur vévoda z Bourgogne znovu postavil do čela armády, která bude považovat za velký úspěch, když neustoupí a nepotká ji nějaká nepříjemná příhoda — a i ta nejmenší by se s ním stala velmi trapnou a velmi bolestnou; že tento princ přivykl uzavřenému soukromí, které se k životu v armádě vůbec nehodí a kterého se jen těžko zbaví; že z opačného důvodu tam bude zářit jeho bratr, a to na jeho úkor, což je věc nesmírně nebezpečná; ale že nejhorší ze všech potíží je přítomnost vévody z Vendôme. „Ale vždyť právě proto,“ přerušil mě vévoda z Beauvilliers, „je přítomnost monseigneura vévody z Bourgogne nutná. Jen jeho autorita může rozhýbat lenost pana z Vendôme, otupit jeho tvrdohlavost, přimět ho k opatrnosti, jejíž zanedbání už tolikrát přišlo tak draho a tolikrát málem všechno zmařilo. Jen přítomnost monseigneura vévody z Bourgogne může probudit liknavost generálů, udržet všechny v bázni, aby plnili své povinnosti, zkrotit bezuzdnou nevázanost vojáků a obnovit v armádě pořádek a podřízenost, které pan z Vendôme od té doby, co velí ve Flandrech, úplně rozvrátil.“ Nemohl jsem se ubránit úsměvu nad takovou důvěrou a nemohl jsem mu s jistotou neodpovědět, že nic z toho se nestane, zato že monseigneur vévoda z Bourgogne bude zničen.

Těžko by se dalo vylíčit, jak byl vévoda touto odpovědí ohromen. Nechal jsem se přerušit, potom jsem požádal, aby mě trpělivě vyslechl, a pak jsem se vyjádřil, jak jsem chtěl.

Řekl jsem mu tedy, že k tomu, aby o věci soudil jako já, stačí znát ty dva muže a k této znalosti připojit znalost dvora a armády, která se stane dvorem v okamžiku, kdy do ní monseigneur vévoda z Bourgogne přijede. Že oheň a voda nejsou rozdílnější ani neslučitelnější, než jsou monseigneur vévoda z Bourgogne a pan z Vendôme: první zbožný, bázlivý, do krajnosti umírněný, uzavřený, rozumující, všechno vážící a odměřující, a přitom živý a pánovitý, ale při všem svém duchu prostý, zdrženlivý, rozvážný, bojící se zla i toho, aby nepojal podezření, spoléhající na pravdu a dobro, znající málo ty, s nimiž má co činit, někdy nerozhodný, obvykle roztržitý a příliš nakloněný k malichernostem; druhý naopak smělý, opovážlivý, domýšlivý, nestydatý, vším pohrdající, zahleděný do vlastního mínění s takovou sebedůvěrou, že ho z ní žádná zkušenost nedokázala vyléčit, neschopný se ovládnout, zdržet, prokázat úctu, a nejméně ze všeho snést jakékoli jho; pyšný až na vrchol ve všech možných ohledech, kousavý a nesnesitelný ve sporu a bez naděje, že by se dal v čemkoli přivést k jinému názoru; zvyklý vládnout, nepřítel jakéhokoli odporu až k urážkám, ve svých názorech vždy svérázný a velmi často podivný, krajně netrpělivý vůči komukoli většímu, než je sám, oddaný zhýralosti stejně hanebné jako ohavné, stejně nepřetržité jako veřejné, kterou ze samé opovážlivosti ani neskrýval; o ničem nepochybující, hrdý na tak okázalou královu zálibu v něm i v jeho původu a na mocnou kliku, která ho podporuje; vynalézavý v úskocích, s velkým důvtipem, a dobře vědoucí, s kým má co činit; všechny prostředky jsou mu dobré, bez pravdy, cti a jakékoli poctivosti, s čelem z mosazi, které se odváží všeho, do všeho se pustí, všechno ustojí, a jemuž zkušenost s postavením, na které se touto cestou vyšvihl, potvrzuje, že může všechno a že pro něho není nic, čeho by se musel bát. Že tento náčrt portrétu obou mužů je nepopiratelný a bije do očí každému, kdo si jen trochu všiml jednoho i druhého podle jejich chování a podle příležitostí, kdy se mohli ukázat, jací jsou. Že je-li tomu tak, je nemožné, aby se nerozkmotřili, a to brzy; aby tím neutrpěly záležitosti, aby jeden nesvaloval nezdary na druhého, aby se armáda nerozštěpila ve strany; aby silnější nezničil slabšího — a tím silnějším bude Vendôme, kterého nezadrží žádná uzda ani žádný strach a který se svou klikou zničí mladého prince, a zničí ho nenávratně. Že neřest, neslučitelná se ctností, učiní na tomto jevišti neřestí ctnost opovrženíhodnou; že zkušenost zdrtí mládí, že smělost zkrotí bázlivost; že útočiště nevázanosti — a útočiště promyšleně poskytované, aby si jím získal zbožňování — učiní mladého kárače té nevázanosti nenáviděným; že domýšlivý a opovážlivý duch všechno strhne na sebe, že úskoky všechno podepřou; že armáda, tak zvyklá na vliv a moc jednoho a na bezmocnost druhého, houfně opustí toho, od něhož není co čekat ani čeho se bát, aby se přimkla k tomu, jehož opovážlivost nebude znát mezí a před nímž strach držel zmrzlý všechen inkoust v Itálii, dokud tam byl.

Pan z Beauvilliers, který byl při vší své moudrosti a trpělivosti už u konce, se zde chtěl ujmout slova; ale zapřísahal jsem ho, aby mě laskavě vyslechl až do konce ve věci, která s sebou nese tolik dalších. „Je to vůbec možné,“ řekl mi, „že Vám ještě něco zbývá?“ „A něco,“ odpověděl jsem, „ještě důležitějšího, pokud mi k tomu laskavě dáte čas.“ Řekl jsem mu, že když jsem probral armádu, je třeba přejít ke dvoru. Aby mi tu však bylo rozumět, je třeba si připomenout jeho tehdejší situaci, a zvláště to, co jsem vyložil (tom III, s. 195 a násl.; v tomto vydání Díl I, Tom 3, kapitola desátá) o slečně z Lislebonne a o paní z Espinoy, znovu o nich a o jejich strýci panu z Vaudemontu (s. 2 a násl. tohoto svazku; v tomto vydání Tom 6, kapitola první), o jejich spojenectví se slečnou Choinovou a paní Vévodkyní na jedné straně a s pány du Maine a z Vendôme na straně druhé, o jejich moci nad Chamillartem, o paní ze Soubise a o postoji paní z Maintenon ke všem těmto osobám.

Řekl jsem tedy panu z Beauvilliers, že ke všemu, co jsem mu právě předložil, je třeba připočíst podíl, jaký na tom mohou mít dvorské kliky. „Králi, pane, je sedmdesát let, a víte, že lidé se vždycky obracejí k budoucnosti, zvláště když nedoufají, že změní přítomnost. Slečna Choinová nemá pro monseigneura vévodu a paní vévodkyni z Bourgogne nic než chlad. Ovládá Monseigneura spolu s panem princem de Conti a panem z Vendôme, kteří byli celý život dvěma soky v přátelství tohoto prince. Dovedete si představit, na čí straně stojí po tom, co se jí přihodilo. Paní Vévodkyně ho chce ovládat také, a vidíte, co všechno pro to dělá a jak se jí to u něho daří. Také Vám není neznámo, že nemůže vystát paní vévodkyni z Bourgogne; slečna z Lislebonne a paní z Espinoy vládnou v Meudonu; Monseigneur u nich tráví skoro každé ráno o samotě, a dovedete si jistě pomyslet, že ho chtějí ovládat, a skrze ně pan z Vaudemontu. Zatím žijí všechny tyto osoby mezi sebou v nejdůvěrnějším spojenectví; je to skupina, která tvoří jediný celek. Je to v jejich zájmu, aby měly Monseigneura samy pro sebe a odstranily od něho kohokoli jiného, pokud jde o věci podstatné; a tento zájem potrvá, dokud bude král živ — s výhradou, že až Monseigneur usedne na trůn, potáhne každý za sebe na úkor starých svazků a půjde o to, kdo si udrží hlavní vládu nad princem příliš omezeným, než aby si dokázal vybrat, a tím méně, aby cokoli viděl sám; ale zatím spojenectví potrvá ze stejného zájmu nedopustit, aby se u něho uchytil kdokoli jiný. Kromě paní Vévodkyně, která nikdy nemilovala jinak než pro zábavu, Vám nejsou neznámé svazky všech ostatních těchto osob s panem z Vendôme; měl jste toho nejvýmluvnější důkazy z Itálie i později. To jsou tedy osoby, na které se dnes může pevně spolehnout; a on sám o sobě i každá z těchto ostatních osob sama za sebe, a tím spíš všichni dohromady, jsou pány Chamillarta, a nemůžete si sám před sebou zastírat, že mu ukážou všechno přesně v tom světle, v jakém budou chtít, a že jejich moc nad ním a jejich úskoky v něm převáží nad Vámi i nad jakýmkoli jiným ohledem. Chamillart je navíc oddán panu du Maine a pan du Maine je skrze Vendôma jejich; ale to není všechno.

Monseigneurovi vévodovi z Bourgogne bude brzy dvacet šest let. V tomto věku mu jeho duch, jeho ctnost a jeho pilnost získaly pověst v Evropě a největší naděje Francouzů. Ve svých dvou jediných taženích uspěl. Ještě víc uspívá v radě. Dvůr na něho hledí s úctou, které se nemůže ubránit, i když se obává přísnosti jeho mravů, která už krále při nejedné příležitosti obtěžovala a která staví Monseigneura vůči němu do jakési nevolnosti, jež je často znát. Dědic koruny, který se s těmito přednostmi stane dauphinem a bude dál uspívat tak, jak začal, zasvěcený do všech rad a všech záležitostí — nestane se zcela přirozeně duší vlády a rozdílení milostí za otce, který se stane starým králem, aniž se kdy vzdělal nebo něčemu věnoval? Kdo z ministrů, princů a dvořanů se odváží být jeho sokem? Kdo z nich naopak nebude na něm už nyní záviset a odváží se u krále, jeho otce, cokoli proti němu kout? Kdo se navíc při postavě a věku toho otce nebude obávat rychlého konce jeho vlády, který odevzdá svrchovanou moc otevřeně do rukou syna a vydá je všechny jeho libovůli? Připouštím, že tento poslední důvod by měl každého zdržet; ale čeho všeho není schopna opovážlivost a ctižádost, která chce stále jednat, dosahovat, získávat, vládnout; která se opájí přítomností, doufá a omamuje se budoucností; která se přepočítává ve své moci i v úzkoprsosti a bázlivosti ctnosti, jejíž šíři a světlo neznají; zkrátka lidé strhovaní prudkostí svých tužeb! Takoví jsou ti, o nichž je tu řeč: aby ovládli Monseigneura, až se stane králem, mají ten nejnaléhavější zájem zabránit tomu, aby ho ovládl jeho syn; už na to nebudou mít čas, zastihne-li králova smrt tohoto prince v pověsti, v jaké ho vidíme; a proto nemají jiné východisko než všechno riskovat, aby mu ji ještě za králova života vyrvali a uvrhli ho do toho nejsmutnějšího stavu, do jakého ho jen budou moci přivést. Myslím, pane, pokračoval jsem, že jsem jejich zájem prokázal; neznal by je, kdo by pochyboval o jejich tužbách, když jejich chování tak dokonale vysvětluje jejich záměry; a byl by slepý k zájmu všeho, co je zrůdné před Bohem, a dokonce i před lidmi, kdo by pochyboval o tom, jak se levobočci před princem tak zbožným, jako je monseigneur vévoda z Bourgogne, třesou o své hodnosti, které jsou rouháním, a o svá zaopatření, která děsí. Znáte ducha, pletichy, úskoky a neustálou snaživost pana du Maine. Nic jim neodporuje než jeho bázlivost; náklonnost paní z Maintenon k němu a králova slabost pro oba a navíc temnota jeho pletich ji uklidňují; opovážlivost a duch, postavení a úspěchy pana z Vendôme ho posilují; prudkost a vznětlivost jeho ženy ho pohánějí. Všechny tyto pravdy jsou tak jasné, že nemůžete popřít ani jednu. Zbývá Vám jediné útočiště: pochybovat, že by bylo možné provést něco tak nepředstavitelného, jako je zničení prince v každém ohledu takového, jako je monseigneur vévoda z Bourgogne.

„Zrůdné, pane, je už to, že takový záměr může někomu přijít na mysl. Ať je jeho provedení jakkoli obtížné, je méně obtížné než odvážit se ho pojmout. K dosažení tohoto cíle jsou třeba okolnosti, jaké se v jednotvárnosti obyčejného dvorského života nemohou naskytnout; ale ve válce, v čele zmalomyslnělého vojska bez kázně, kterému se nedostává spousty věcí a které je neblaze zvyklé na ty nejsmutnější porážky, s vojevůdcem, jemuž nevázanost, moc a zvyk získaly srdce vojáků a nižších důstojníků a strach ostatních, který má osobní zájem zničit mladého prince a má veškerou opovážlivost i oporu, jež mu mohou dodat jistoty — tam se příležitosti najít mohou a mohou se vyhloubit propasti, jaké by člověk sotva čekal a jaké uvádějí národy v úžas. Učinit ctnost nepohodlnou, pak směšnou v armádě, kde ji už nikdo nezná; vystavit v nenávistném světle mladého kárače nevázanosti, která k sobě připoutala generály i ostatní důstojníky; budit strach z trestů pro výstrahu, bez nichž nelze zastavit nepořádky, a vydávat je za krutost; překroutit pilnost a přesnost, tak nutné, v malichernost, v nevědomost, v nedostatek nejzákladnějších pojmů a jakéhokoli rozhledu; vykládat opatrnost jako bázlivost, jako nemístný strach, který svádí ke špatnému soudu o odvaze ducha a o povaze úsudku; navrhovat troufalá řešení, o nichž by člověk velmi nerad viděl, aby byla přijata, ale o nichž se tvrdošíjně přít, aby si tím získal vrch u nevzdělanců a hlupáků, kteří v těchto věcech tvoří největší počet, abych neřekl skoro všechny, a svalovat na mladého prince rady, kterým se říká bázlivé a které se brzy vydávají za zbabělé, s kontrastem mezi bujností věku a touhou po slávě mladého muže, kterého by bylo třeba spíš krotit, a který naopak krotí vojevůdce plného schopností a zkušeností; mít své lidi, kteří, aniž jsou zasvěceni do tajemství, roztrušují, cokoli se chce, píší, křičí; mít jich i ve městě a u dvora, kde dělají ozvěnu; vyvolávat spory a rozpory, z nichž vznikají řeči a protiřeči, takřka procesy, které se opakují a při roztrušování se lstivě překrucují; zkrátka chtít vždy opak toho, co chce princ, aby si bylo nač stěžovat, aby se na něho svalila veškerá vina, aby se křičelo; a zvláště chtít bojovat proti veškerému rozumu a promeškat příležitost, když se naskytne, aby se princi přišila zbabělost; a zneuctít ho, když se k tomu připravila půda vším, co jsem právě vyložil, a nestarat se o následky pro armádu a pro stát, jen aby se princ pod tou tíhou tím lépe rozdrtil — to, pane, se mi jeví jako velmi dobře možné u muže milovaného, rozmazleného, uctívaného, podporovaného, mistra nad mistry v opovážlivosti, v úskocích a v obětování všeho sobě samému. Pak se křik armády rozlehne ve městě, v království i u dvora. Monseigneur bude proti synovi naveden a bude první, kdo na něho hodí kamenem; dvořan, který se už teď bojí jeho přísnosti, bude rád posílat z ruky do ruky ten kámen, jehož se už nebude bát, když s ním zachází sám Monseigneur. Stane-li se to, co myslíte, že udělají osoby, které jsem jmenoval? Jaký prospěch z toho nevytěží? A s jakým uměním nerozehrají všechna svá péra zpoza tapiserií? Paní vévodkyně z Bourgogne bude plakat, ale bude třeba důvodů, ne slz; kdo je předloží proti tomuto proudu? Kdo se odváží ukázat se klice, aby se dříve či později jistě stal její obětí? Paní z Maintenon bude pro svou princeznu zarmoucena, ale pan du Maine ji přesvědčí. Rozhořčený král bude naslouchat obratným, opatrně dávkovaným a zastřeným narážkám tohoto drahého syna svých lásek, a přední komorníci z vnitřních pokojů budou svedeni důvěrností Vendômovou a lichotkami pana du Maine, odjakživa dotčeni vážností, s níž s nimi mladý princ jedná a která tak ostře kontrastuje s chováním krále a Monseigneura k nim. Móda a dobrý tón budou na jedné straně s přívalem nevázanosti, na druhé mlčení a samota. To všechno, pane, se mi nezdá ani nemožné, ani vzdálené; a jestliže nezávisle na tolika strojích, které zjevně nastražil ten nejnaléhavější zájem, dojde ve Flandrech k nějaké nešťastné příhodě, jakých nám Itálie, Německo i samy Flandry poskytly až příliš mnoho a až příliš nedávno co nejkrutějších zkušeností, uvidíte, že pan z Vendôme z ní vyjde slavně a monseigneur vévoda z Bourgogne zničen — a zničen u dvora, ve Francii i v celé Evropě.“

Pan z Beauvilliers mě při vší své mírnosti a trpělivosti jen s velkým přemáháním nechal domluvit až do konce; pak mě s přísnou vážností pokáral, že se takto poddávám podivným a nemožným představám, jejichž základem je u mne jen odpor k vadám pana z Vendôme, nechuť k jeho hodnosti a jeho původu a netrpělivost nad přízní, v níž ho vidím; že ať je jakýkoli, nezaslepí se natolik, aby se pustil do zápasu s nepominutelným dědicem koruny, jehož pověst je útěchou Francouzů, nadějí dvora a úžasem světa, jakkoli je svět nepřítelem ctnosti; s princem, kterého král navzdory tomu, čeho jsem si povšiml, miluje něčím ještě větším než úctou a kterého všichni ctí; jehož manželka je veškerým soukromým potěšením krále i paní z Maintenon; zkrátka s princem, kterého nikdo nemůže neuctívat a jehož i to málo, co řekne v radě nebo při různých příležitostech, je přijímáno s překvapivou pozorností a má skutečnou váhu. Vévoda se ještě vrátil, a s jistou trpkostí, k mým předsudkům, k přemíře, do níž je dohání má obrazotvornost a mé antipatie, a k — nikoli nesmyslnosti, neboť byl příliš uměřený, než aby užil toho slova, ale dal mi dobře pocítit, že to tak myslí — tomu, že se poddávám představě, že by bylo možné pojmout záměr, a tím spíš ho provést, zničit nejstaršího syna a dědice rodu, který jím vždy zůstane, ať se dělá cokoli, a který bude jednou vládnout. Odpověděl jsem mu, že aniž mě jeho důvody proti mým přesvědčily, podřizuji se jeho úsudku, zvláště u rozhodnutí přijatého a pevného, o němž už nebylo co rokovat, ale že bych si vyčítal, kdybych mu nesvěřil své obavy, o nichž si nikdo vroucněji než já nepřeje, aby se nenaplnily. Rozjasnil se a začal se mnou hovořit o tom, jak by si měl monseigneur vévoda z Bourgogne v armádě počínat, na čemž jsme se snadno shodli jako na věci velmi důležité: aby se pilně věnoval věcem a mnoho se učil, ale mimo svůj kabinet, rozhovory s nejlepšími generály; aby podnikal projížďky, při nichž by poznával krajinu, pochody, pícování, tábory, rozmístění stráží a postů; aby se hodně stýkal s důstojníky, s každým snadno mluvil; aby vyznamenával ty, kdo si to v různých ohledech zaslouží; aby vnikal do podrobností o vojsku a přitom se velmi pečlivě vyhýbal drobnostem a malichernostem; aby se vojsku ukazoval důvěrně a často; aby byl vždy vlídný; aby byl u stolu veselý, aniž by dával podnět k neuctivé volnosti a aniž by tabuli příliš protahoval; aby panu z Vendôme projevoval všemožné ohledy a důvěru, aby si ho ochočil, nic neviděl z toho, čeho si nemá všimnout, tím méně o tom otevřel ústa nebo dovolil, aby o tom v jeho přítomnosti otevřel ústa někdo jiný, ale aby si při těchto způsobech uchoval důstojnost, vážnost, nadřazenost a autoritu.

Litovali jsme víc než ubohého doprovodu těchto princů: d’O a Gamaches u monseigneura vévody z Bourgogne¹, o nichž jsem jinde mluvil dost na to, abych nemusel nic dodávat; a u vévody z Berry jediný Razilly, dobrý člověk, přímý, pravdivý, plný cti, ale ducha prostředního, který, vychován pro církev a po smrti svého staršího bratra ženatý příliš pozdě, než aby vstoupil do služby, podnikal s tímto princem doslova své první tažení. Soukromník by se o doprovod svých synů postaral lépe. Tak jsme se rozešli; já byl tak přesvědčen, že jsem se nemohl zdržet, abych své obavy v hrubých rysech nesdělil vévodovi z Chevreuse — v hrubých rysech, říkám, a v té věci jsem ho odkázal na pana z Beauvilliers, protože při tom, jak jsem s nimi byl, mluvit s jedním znamenalo mluvit i s druhým; a také jsem ho našel plného týchž nadějí jako jeho švagra a stejně přesvědčeného jako on o tomto tažení monseigneura vévody z Bourgogne, a ještě víc, bylo-li to možné, pro svůj přirozený sklon vidět všechno v dobrém a ve všechno doufat. Oba vyprávěli tento rozhovor vévodkyním, svým manželkám, před nimiž měli málo tajemství, a pan z Beauvilliers, pohoršený ještě víc, než mi chtěl dát najevo, si na mě stěžoval vévodkyni ze Saint-Simon. Abych ho uklidnil, slíbil jsem mu, že s ním o tom už nebudu mluvit, pod podmínkou, že i on mi slíbí nezapomenout nic z toho, co jsem mu o tom řekl. Chamillart se teprve vrátil z Flander, když tam po kurfiřtově kurýrovi, který tlumočil jeho lítost, poslali Saint-Frémonta, aby ho vymítal oněmi čtyřmi sty tisíci livry navíc, o nichž jsem mluvil. Nakonec znovu svolil; Saint-Frémontův kurýr s touto zprávou dorazil v noci z neděle na pondělí 30. dubna.

Chamillart přinesl tu zprávu králi téhož pondělního rána do Marly, kde jsme ještě byli; a král ještě téhož dne, aby nedošlo k nějaké změně, vyhlásil generály svých armád, jak jsem je výše uvedl, a dal vypravit kurýra k Villarsovi, aby se vrátil ze Štrasburku a dozvěděl se o svém novém určení. Vévoda z Noailles se vrátil do Roussillonu velet hrstce lidí s titulem generála a s jediným polním maršálem pod sebou. Král zároveň vyhlásil, že vévoda z Berry bude doprovázet svého bratra, ale jen jako dobrovolník, a s nimi ti tři jediní muži z jejich družiny, o nichž jsem mluvil. Vyhlásil také, že anglický král podnikne tažení ve Flandrech, ale v naprostém inkognitu, pod jménem rytíře ze Saint-Georges. Villars, lpějící na svých ochranných strážích, se netajil nelibostí, že musí opustit Německo. Berwick, uměřenější, nesl neméně těžce, že nad sebou uvidí pána, a pána tak odlišného od sebe mravy, chováním i denním životem, obklopeného malým dvorem, s nímž bylo třeba zacházet opatrně; a oba měli velmi špatnou náladu, že musí opustit Flandry.

Čtyři dny před tímto vyhlášením odjel pan z Vendôme, který byl zasvěcen do tajemství a který dvě hodiny pracoval s Chamillartem u paní z Maintenon s králem, strávit se svými nejdůvěrnějšími přáteli čtyři dny k Duchymu, bratru Plenoeufovu, do Bellesbatu, odkud zajel k sobě do La Ferté-Alais, kam se dostavil jeho bratr velký převor, nedávno navrátivší se z Janova, odkud ho vyhnala nuda a malá spokojenost s jeho nároky na hodnost a vyznamenání. Dostal povolení vrátit se do Francie, kam bude chtít, pod podmínkou, že se k Paříži ani ke dvoru nepřiblíží víc než na čtyřicet mil, vyjma návštěvy u bratra na den či dva v La Ferté-Alais. Setkání bylo dost chladné a rozloučení s malou oboustrannou spokojeností: od té doby se už skoro neviděli. Pan z Vendôme se vrátil do Marly 1. května a zůstal tam do 4. Tyto drobnosti dat jsou důležité. V tomto krátkém mezidobí několikrát pracoval s Chamillartem, hned u monseigneura vévody z Bourgogne, hned s králem a týmž ministrem u paní z Maintenon, a k těmto poradám byl přizván Puységur.

Dne 4. května ráno našel král, když vycházel ze svého kabinetu, maršála z Matignonu a řekl mu, že bude velet flanderské armádě pod vévodou z Vendôme, a jeho jménem i svým ho zahrnul všemi lichotkami, jimiž dovedl tak dobře okořenit tak podivné novoty. Tento osmnáctý maršál Francie se nestyděl rozplývat v díkůvzdáních a — aby hanbu dovršil — v projevech úcty k pánovi, kterého mu dali. Lze usoudit, že přišel dokonale připraven a že mu Chamillart, jemuž vděčil za svou tak lacino nabytou hůl, dobře vštípil, co má říkat. Je neuvěřitelné, s jakou volností se o tomto určení veřejně mluvilo. Maršálové Francie, ti, kdo se jimi chtěli stát, ba i lidé, kteří na hůl hleděli jen zdaleka, se nedokázali ovládnout. Nezapomnělo se ani na to, co udělal Tessé vůči Vendômovi, jak jsem vyprávěl. Mluvilo se o nabídnutém patentu pana z Turenne a o neformálním lístku platném jen pro Itálii; Matignon byl tvrdě kritizován, o holi se mluvilo jako o zneuctěné a o řemesle, které k ní směřuje, jako o něčem, co už nemůže vést k ničemu jinému než k potupě. Nešetřilo se nejtrpčími a nejsmělejšími komentáři, a to nahlas, uprostřed salonu. Ze sedmi nebo osmi maršálů Francie, kteří byli tentokrát v Marly, s maršálem z Matignonu po celou dobu pobytu nikdo nepromluvil, a podle jejich příkladu doslova vůbec nikdo; když se přiblížil, hloučky se rozcházely a židle se vyprazdňovaly: nikdy jsem neviděl nic tak okázalého. Ani maršál z Noailles, největší podlézavec ze všech lidí, se neopomněl vzpouzet². Ačkoli jsem s ním byl jen ve velmi průměrných vztazích, napadlo ho zeptat se mě, co si myslím o tak podivné novotě. Odpověděl jsem mu chladně, že když nás, pairy, takovíto princové už několik let předcházejí v parlamentu³, nemělo by se už zdát překvapivé, že v armádách velí maršálům Francie.

Znám příklad Ludvíka z La Trémoille⁴, který neměl žádný nárok ani rodem, ani hodností; nejsou mi neznámy příklady z lotrinského domu a cosi podobného u pana z Angoulême⁵; ale tyto zlořády se nemají stát pravidlem. Pochybuji, že v době Ludvíka z La Trémoille byli maršálové Francie už zcela jasně korunními hodnostáři, jakými se stali později. Jejich malý, pevně stanovený počet jim dodával víc vážnosti než jejich úřady, které se po vzejití z královské konírny sotva začínaly vzdalovat svým prvním vojenským funkcím a byly velmi podřízeny konetáblovi, který z ní vzešel před nimi; a těmito prvními vojenskými funkcemi byly objížďky po království, které si mezi sebou rozdělovali, aby navštěvovali vojsko, konali přehlídky a starali se o jeho kázeň a zaopatření. Úřad konetábla nebyl téměř nikdy neobsazen; jejich úřad podivně zastiňoval. Je známo, jaká byla přízeň, moc, postavení a osobní zásluhy Ludvíka z La Trémoille, před nímž se tehdy všechno sklánělo a který toho využil. Pokud jde o lotrinský dům, na všechno se odpoví poukazem na tyranii Guisů a jejich hrozivé Ligy. Kdo jmenuje maršály Francie, může jim také velet. Pan z Mayenne jich jmenoval pět či šest, mezi nimi pány z La Châtre⁶ a z Brissacu, které Jindřich IV. při jejich smíru uznal za maršály. Pokud jde o pana z Angoulême, bylo to ovoce nenáviděné a cizí vlády. Byl uvězněn na zbytek svých dnů místo ztráty hlavy, k níž byl soudně odsouzen několik let před smrtí Jindřicha IV.

Tyranie Marie Medicejské a jejího maršála z Ancre pobouřila všechny a postavila knížata do zbraně. Maršál z Ancre, zcela bezradný, jim nemohl postavit nikoho jiného než pana z Angoulême, který rázem přešel ze žaláře do čela všech králových vojsk a později toho využil. To je ten příklad, který urazil pana z Épernonu⁷, jenž pak už nechtěl poslouchat maršály Francie a od té doby vždy velel samostatným sborům zcela nezávisle, a když se s nimi ocitl spolu, jako u Saint-Jean-d’Angély, u La Rochelle a jinde, měl svůj tábor a své velení zvlášť, aniž si kdy bral nebo přijímal jejich rozkazy. Ale mezi nesrovnalostmi, které jsou našemu národu až příliš vlastní, je ta, která se týká úřadu maršálů Francie, těžko pochopitelná: je to jediný úřad, který neustále získával, a který se drží v nejzřetelnějších poctách, co nejvíc prostých jakéhokoli sporu, a je to také jediný úřad, kterým princové, ať cizí, nebo levobočci, pohrdají jako něčím pod svou úrovní. Tak dalece, že neexistuje příklad, že by se kterýkoli z nich stal maršálem Francie, zatímco se všichni honí za všemi ostatními korunními úřady. A přitom jaké rozdíly ve funkcích! Velkému komořímu zbývá jen sloužit králi, když se obléká nebo když jí při malé tabuli; o všechno ostatní byl připraven a nikde nemá komu co rozkazovat ani nikoho pod svým úřadem. Velký štolba posazuje krále na koně a velí výhradně ve velké konírně, v čemž ve skutečnosti neznamená víc než první štolba. Generální plukovník pěchoty a velmistr dělostřelectva sice velí vojákům, ale ocitnou-li se v armádách, bez potíží poslouchají maršály Francie. Úřad maršálů je starší než tyto tři poslední, a dokonce i než úřad admirála, a funkce maršálů Francie jsou mnohem vznešenější, neboť nemají jiné než velet armádám, dávat heslo všude, kde se ocitnou s vojáky, a být soudci šlechty ve věcech cti. Pokud jde o velmistra Francie, kterým je už dávno princ krve, ten velí jen hofmistrům a stará se jen o tabule; a ještě od Jindřicha III., kvůli poslednímu Guisovi, který jím byl, ztratil veškerý dohled nad vším, co se týká královské kuchyně, a v tomto ohledu je na něm první hofmistr nezávislý. Dodávám, že i sami princové krve bývají plukovníky, polními maršály a generálporučíky a slouží a postupují podle služebního stáří s těmi, kdo mají stejné hodnosti. Kam tyto hodnosti vedou a co si člověk klade za cíl, když je získává? Maršálskou hůl Francie — a právě tuto hůl žádný princ nechce. Nutno přiznat, že je to mánie a že je naprosto nepochopitelná. Němečtí princové, i svrchovaní, takový rozmar nemají; jsou nadšeni, když se stanou feldmaršály, což je totéž co naši maršálové Francie, až na soudnictví ve věcech cti, které nemají; a přesto pochybuji, že by byl dobře přijat ten, kdo by jim navrhl, aby ustoupili našim princům levobočkům nebo komukoli z lotrinského domu.

Vendôme si při této příležitosti počínal stejně jako tehdy, když od krále získal onen neformální lístek, aby mohl v Itálii velet maršálům Francie. Okamžitě odjel, ne varietur. Králova lichotivá slova k maršálovi z Matignonu zazněla v pátek 4. května ráno v Marly. Téhož dne odjel Vendôme z Marly do Clichy, aby odtud následující pondělí vyrazil do Flander; nechtěl být svědkem povyku nad takovou novotou; nebylo možné ho zdržet ani do druhého dne, soboty 5. května, kdy měl přijet přímo do Marly Bergeyck, znovu povolaný, aby s ním učinil nová a poslední opatření, a hned se vrátit do Flander po jediném dni stráveném v Marly, kde byl ubytován v pavilonu, v němž bydlel Chamillart. O vzbouření Nizozemí už od nešťastného výsledku skotského podniku nešlo. Král se chtěl při této změně plánů poradit s Bergeyckem o opatřeních, která bylo ještě třeba definitivně stanovit pro tažení, na němž mu vyslání vnuka dávalo dvojí zájem; a Bergeyck, který byl duší všech záležitostí ve Flandrech, se odtud nemohl bez velkých nesnází vzdálit, zvláště v tuto chvíli, kdy se tak blížilo zahájení tažení. Přijel pozdě v sobotu 5.; v neděli 6. dopoledne pracoval s králem a Chamillartem před radou. Odpoledne se král bavil tím, že mu ukazoval své zahrady a všude ho provázel; večer s ním a s Chamillartem pracoval dvě hodiny u paní z Maintenon. Po dopolední práci poslal král Bergeycka, Chamlaye a Puységura do Clichy, aby se poradili s panem z Vendôme, a ve tři hodiny se měli vrátit na oběd do Marly, potom se procházet, jak jsem právě řekl, večer podat u paní z Maintenon zprávu o cestě do Clichy, tam vše s králem shrnout a přijmout jeho poslední rozkazy, aby se Bergeyck mohl nazítří 7. vrátit do Flander. Zde je vidět přemíru královy povolnosti k vévodovi z Vendôme a nezměrnou pýchu tohoto muže: připravit Bergeycka o všechen ten čas, aby ho jeli hledat do Clichy, v jediném dni, který tu měl strávit, místo aby král zdržel Vendôma v Marly o čtyřiadvacet hodin déle, aby se tam s Bergeyckem setkal, poradil se a všechno společně rozhodli před očima krále.

Hle tedy Bergeyck, Puységur a Chamlay, jak spěchají do Clichy za panem z Vendôme. Našli ho tam v salonu Crozatova domu uprostřed početné a velmi průměrné společnosti, jak se prochází s rukama za zády. Šel k nim a zeptal se, co je přivádí. Řekli mu, že je k němu posílá král. Aniž by si je vzal třeba jen stranou k oknu a aniž se hnul z místa, nechal si polohlasem vysvětlit, oč jde. Hrdinova odpověď byla krátká. Řekl jim nahlas, že bude na hranici skoro zároveň s Bergeyckem v Monsu, že na místě bude pracovat přesněji, a s polovičním úklonem a piruetou se vrátil ke své společnosti, která se ze zdvořilosti držela stranou. Překvapení všech tří bylo nevídané. Ačkoli ho dobře znali, zůstali několik okamžiků jako přimražení nad tak opovážlivým a tak veřejným pohrdáním záležitostmi takové prvořadé důležitosti i lidmi, jako byli oni, které král schválně poslal, aby s ním o nich jednali a téhož dne králi podali zprávu o výsledku. Král, velmi překvapený, že je vidí tak brzy zpátky, se jich zeptal na důvod. Podívali se jeden na druhého. Nakonec Puységur, odvážnější, vylíčil výsledek cesty. Král se neudržel a neubránil se gestu, které prozradilo, co si myslí, ale tím to skončilo; po chvilce mlčení je poslal pracovat a obědvat k Chamillartovi, aby potom ukázal Bergeyckovi své zahrady. Den proběhl, jak jsem řekl na začátku, a nazítří, 7. května, Bergeyck hned ráno odjel zpět do Monsu. Tento Vendômův kousek nadělal velký hluk. Naroubován tak čerstvě na to, co se právě stalo s maršálem z Matignonu, zdvojnásobil povyk a ve mně zdvojnásobil hluboké přesvědčení o všem, co jsem předpověděl panu z Beauvilliers. Vendômova opovážlivost vůči samotnému králi a jeho nejdůležitějším záležitostem a králova slabost vůči tak veřejnému a tak okázalému kousku se mi staly jistými zárukami všeho, co jsem předvídal. Nechal jsem na Puységurovi úvahy, k nimž by v té věci měl přivést vévodu z Beauvilliers. Tomu prvnímu jsem dokonce nechtěl žádnou podsunout a o Clichy jsem nemluvil ani s panem z Beauvilliers, ani s panem z Chevreuse. Na nic už nebyl čas. Pan z Vendôme odjel z Clichy do Flander v pondělí 7. května, jak si byl předsevzal.

Nechci vynechat jednu maličkost, jíž jsem byl svědkem při oné procházce, kdy král ukazoval své zahrady v Marly, a z níž mi zvědavost vidět tváře a slyšet řeči o výsledku cesty do Clichy nedovolila nic propást. Král vyšel kolem páté hodiny pěšky a prošel kolem všech pavilonů na straně k Marly. Bergeyck vyšel z Chamillartova pavilonu, aby se připojil k jeho průvodu. U dalšího pavilonu se král zastavil. Byl to pavilon Desmaretsův, a Desmarets se tam představil se slavným bankéřem Samuelem Bernardem, jehož si pozval na oběd a k práci. Byl to nejbohatší bankéř v Evropě, který vedl největší a nejspolehlivější peněžní obchod. Byl si vědom své síly, žádal ohledy jí úměrné, a generální kontroloři, kteří ho potřebovali mnohem častěji než on je, s ním jednali s velkými ohledy a s vyznamenáním. Král řekl Desmaretsovi, že je rád, že ho vidí s panem Bernardem, a hned nato řekl tomu druhému: „Vy jste jistě člověk, který ještě nikdy neviděl Marly; pojďte se na ně podívat na mou procházku, potom Vás vrátím Desmaretsovi.“ Bernard šel, a po celou dobu procházky král mluvil jen s Bergeyckem a s ním, a s ním tolik jako s ostatními, vodil je všude a všechno jim stejně ukazoval s půvabem, který tak dobře uměl uplatnit, když chtěl někoho zahrnout přízní. Žasl jsem, a nebyl jsem sám, nad tímto svého druhu prostituováním krále, tak skoupého na slova, před člověkem Bernardova druhu. Netrvalo dlouho a dozvěděl jsem se příčinu, a tehdy jsem žasl, do čeho jsou někdy dohnáni i ti největší králové.

Desmarets už nevěděl kudy kam. Všeho se nedostávalo a všechno bylo vyčerpáno. Byl v Paříži zaklepat na všechny dveře. Tolikrát a tak zjevně se porušily závazky všeho druhu i ty nejurčitější sliby, že všude nacházel jen výmluvy a zavřené dveře. Bernard stejně jako ostatní nechtěl nic zálohovat. Dlužili mu mnoho. Marně mu Desmarets líčil krajní míru nejnaléhavějších potřeb a nesmírnost zisků, které s králem nadělal; Bernard zůstal neoblomný. Hle, král i ministr v krutých rozpacích. Desmarets řekl králi, že po zralé úvaze ho z nesnází může vytáhnout jedině Bernard, protože není pochyb, že má ze všech největší peníze, a to všude; že jde jen o to zlomit jeho vůli a tvrdohlavost, ba drzou tvrdohlavost, kterou mu projevil; že je to člověk šílený ješitností a schopný otevřít měšec, kdyby mu král ráčil zalichotit. V tak naléhavé nouzi král svolil, a aby se o tuto pomoc pokusil s menší nedůstojností a bez rizika odmítnutí, navrhl Desmarets způsob, který jsem právě vylíčil. Bernard na to naletěl; vrátil se z královy procházky k Desmaretsovi tak okouzlen, že mu hned na úvod řekl, že raději riskuje svůj krach, než aby nechal v nesnázích panovníka, který ho právě zahrnul přízní, a začal ho nadšeně vychvalovat. Desmarets toho okamžitě využil a vytáhl z něho mnohem víc, než si byl předsevzal.