Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola dvanáctá

Smrt, kariéra a povaha Mansarta. — Úřad vrchního správce staveb značně okleštěn a velmi zvláštním způsobem dán d’Antinovi. — Smrt La Frette; jeho postavení a povaha. — Smrt Montgivraulta; jeho povaha a postavení i jeho bratra Le Haquoise. — Smrt mladé markýzy z Bellefonds. — Smrt, původ, chování, rodina a povaha hraběnky z Grammontu.

Během téhož pobytu [v Marly] velmi náhle zemřel Mansart. Byl vrchním správcem královských staveb a je to postava, u níž je třeba se na chvíli zastavit. Byl to vysoký, dobře urostlý muž příjemné tváře, pocházející ze samé spodiny lidu, ale velmi přirozeně bystrý, celý zaměřený na obratnost a na to, aby se zalíbil, aniž by se ovšem kdy očistil od hrubosti, kterou si osvojil ve svém prvním stavu. Nejprve bubeník, pak kameník, zednický učeň a nakonec stavební dozorce, vetřel se k velkému Mansartovi¹, jenž zanechal mezi architekty tak velkou pověst; ten ho protlačil do královských staveb a snažil se ho vyučit a něco z něho udělat. Podezírali ho, že je jeho levoboček. Vydával se za jeho synovce, a nějaký čas po jeho smrti, k níž došlo roku 1666, přijal jeho jméno, aby se zviditelnil a dodal si lesku, což se mu podařilo. Postupně stoupal, dostal se do králova povědomí a tak dobře využil důvěrnosti, kterou kdysi přecházel od velkých pánů k lokajům a zedníkům, že král, nacházeje v něm půvaby temnoty a nicoty, uvěřil, že v něm najde i talent jeho strýce, a pospíšil si odstranit Villacerfa proti jeho vůli, jak bylo řečeno na svém místě, a dosadit na jeho místo Mansarta. Ve svém řemesle byl nevědomý. De Cotte, jeho švagr, jehož učinil prvním architektem, toho nevěděl o nic víc než on. Své plány, výkresy i nápady čerpali od jistého stavebního kreslíře jménem L’Assurance, kterého drželi pod zámkem, jak nejvíc mohli.

Mansartova obratnost spočívala v tom, že krále zdánlivými maličkostmi zatahoval do velkých nebo zdlouhavých podniků a ukazoval mu nedokonalé plány, zvláště pro jeho zahrady, které mu samy od sebe vložily prst na pravé místo. Tu Mansart zvolal, že by sám nikdy nepřišel na to, co král navrhuje, propukal v obdiv, zapřísahal se, že vedle něho je jen žák, a tak ho přivedl, kam chtěl, aniž by král cokoli tušil. Se svými plány si proklestil cestu do kabinetů a pak pozvolna do všech, všude a v kteroukoli hodinu, i bez plánů a aniž měl co říci o svém úřadu. Dospěl až k tomu, že se v těchto soukromých hodinách vmísil do rozhovoru; přivykl krále, aby ho oslovoval kvůli novinkám a o všech možných věcech; občas se odvážil i otázek; ale uměl si vybrat chvíli; znal krále dokonale a nikdy se nemýlil v tom, kdy si dovolit důvěrnost a kdy se držet zpátky. Na procházkách předváděl ukázky této důvěrnosti, aby dal pocítit, co zmůže. Nezneužil jí k tomu, aby někomu uškodil, ale bylo by nebezpečné ho urazit. Získal tak vážnost, která si podmanila nejen velké pány a prince krve, ale i levobočky a ministry, kteří s ním jednali opatrně, a dokonce i přední komorníky vnitřních pokojů. Ačkoli ve skutečnosti nezapomínal, kým je, hrubost, která mu zůstala, z něho dělala směšně familiárního člověka. Tahal syna Francie za rukáv a poplácával prince krve po rameni; lze si domyslet, jak jednal s ostatními.

Král, jemuž se velmi nelíbilo, když se nemocní dvořané neobraceli na Fagona a nepodřizovali se mu ve všem, měl stejnou slabost pro Mansarta, a kdo stavěl nebo zakládal zahrady, pro toho by bylo nebezpečnou chybou nesvěřit se cele Mansartovi, který se tomu také cele věnoval; ale zručný nebyl. Postavil most v Moulins, kam několikrát zajel. Pokládal ho za mistrovské dílo pevnosti a samolibě se jím chlubil. Čtyři nebo pět měsíců po jeho dokončení přišel na králův obřad vstávání Charlus, otec vévody z Lévis, který právě přijel ze svých statků nedaleko Moulins; byl generálním místodržitelem té provincie. Byl to duchaplný muž, málokdy spokojený a rád jízlivý. Mansart, který tam byl, si chtěl dát zalichotit, promluvil s ním o mostě a hned požádal krále, aby se ho na něj zeptal. Charlus neříkal ani slovo. Král, vida, že se do hovoru nezapojuje, zeptal se ho, jaké jsou zprávy o moulinském mostě. „Sire,“ odpověděl chladně Charlus, „nemám o něm žádné od té doby, co odešel, ale myslím, že teď už bude nejspíš v Nantes.“ — „Jak to?“ řekl král. „O kom myslíte, že mluvím? Mluvím o moulinském mostě.“ — „Ano, Sire,“ odvětil Charlus se stejným klidem, „je to moulinský most, který se den před mým odjezdem celý a najednou utrhl a odplul po vodě.“ Král i Mansart byli ohromeni jeden jako druhý a dvořané se odvraceli, aby se mohli smát. Věc byla naprosto pravdivá. Most v Blois, který Mansart postavil o něco dříve, mu provedl tutéž věc.

Na stavebních pracích, zakázkách a na všem, co se v královských stavbách dělalo, nesmírně vydělával; byl jejich naprostým pánem, a to s takovou autoritou, že žádný dělník, podnikatel ani kdokoli jiný ve stavbách by se neodvážil promluvit ani se byť jen pohnout. Protože neměl vkus, a král také ne, nebylo nikdy postaveno nic krásného, ba ani pohodlného, a to s nesmírnými náklady. Monseigneur už ho nechtěl používat pro Meudon, protože si s cizí pomocí konečně uvědomil, že ho chce zatáhnout do obrovitých prací. Král, který měl být za to Monseigneurovi vděčný a na Mansarta se zlobit, učinil naopak vše, co mohl, aby je usmířil, až do té míry, že chtěl mimořádně převzít velkou část těchto výdajů. Monseigneur byl dotčen, že se nechal napálit, a zdvořile odmítl. Tuto věc jsem se dozvěděl od du Monta², který se na to pořád zlobil. Ta krásná kaple ve Versailles — krásná co do řemeslného provedení a výzdoby —, která stála tolik milionů a tolik let, tak špatně proporcovaná, že nahoře vypadá jako hrobka a jako by chtěla zámek rozdrtit, je taková jen ze lsti. Mansart počítal proporce jen podle tribun, protože král měl dolů chodit sotvakdy, a schválně udělal toto ohavné převýšení nad zámek, aby touto znetvořeností přinutil zvýšit celý zámek o patro; a nebýt války, která přišla a během níž zemřel, bylo by se to stalo. Zahubila ho dvanáctihodinová kolika, o níž se hodně mluvilo. Fagon, který si ho vzal do péče a odsoudil ho dost vesele, nedovolil, aby mu dali cokoli teplého. Tvrdil, že se zabil při jednom obědě spoustou ledu a hrášku a jiných zahradních novinek, jimiž se hostil, jak říkal, ještě předtím, než je ochutnal král.

Rozhlašovalo se, že nájemci pošt — kteří díky vlivu stejně mocnému jako neznámému vždy dokázali odrazit rány mířené na jejich nesmírné zisky a kteří zcela nedávno dosáhli odmítnutí obrovské vyšší nabídky, již na ně podali velmi solventní lidé, představení vévodou z Orléans během krátké cesty, kterou sem podnikl ze Španělska — byli varováni, že se Mansart zavázal předložit králi spisy proti nim, jejichž odmítnutí bez dalšího zkoumání nedávno prosadili; že dokonce získal jeho svolení vytěžit z oznámení této věci velké peníze, ukáže-li se dobrou, a že odmítl až čtyřicet tisíc livrů ročního důchodu, které mu tito nájemci nabídli zajistit, aby od toho upustil. Nesmírné nadmutí jeho těla hned po smrti a několik skvrn nalezených při pitvě daly těmto řečem, ať pravdivým, či nepravdivým, volný průchod.

Jisté je, že pár dní před svou smrtí velmi naléhal na krále kvůli svým zálohám ve stavbách i kvůli zálohám předních z těch, kdo mu podléhali, a kvůli vyčerpání jejich i svého úvěru; a že když šel s týmiž stížnostmi za Desmaretsem, ten, jenž, jak jsme právě viděli, už nevěděl, kam se obrátit, mu prohlásil, že nedostane žádné peníze, dokud nevyúčtuje poslední prostředky, které obdržel. Mansart, krajně dotčen tak novým požadavkem, jenž útočil na důvěru v něho i na právo jeho úřadu vrchního správce, který byl příkazcem plateb, a vůbec ne účetním, se bránil tímto důvodem. Desmarets mu příkře odvětil, že ať si říká, co chce, ale nedostane ani sou, dokud neukáže, kam se poděly posledních čtyři nebo pět set tisíc livrů, které velmi nedávno obdržel; a ani hrozba, že si bude stěžovat u krále, nedokázala otřást pevností generálního kontrolora. Nato si Mansart skutečně stěžoval. Našel krále téhož mínění a stejně pevného jako generální kontrolor, takže když chtěl odporovat, byl příkře pokárán. Věřilo se tedy, že toto první a tak tvrdé znamení blížícího se pádu, nesnáz, do níž ho uvrhlo, a úsilí, jímž se dva nebo tři dny snažil skrýt své trápení, v něm vyvolaly otřes, který ho zabil. Během jeho nemoci se král zdál velmi znepokojen a co chvíli k němu posílal. Hodinu před smrtí se Mansart vyzpovídal a požádal maršála z Boufflers, aby králi doporučil jeho rodinu; a vdova dostala penzi. V salonu panoval ruch nepatřičný u soukromé osoby tohoto druhu. D’Antin tam plakal a říkal, že nejde ani tak o Mansarta jako o králův zármutek a o to, že král přichází o muže takových zásluh. Brzy své slzy osušil a litoval jich.

Sotva Mansart zemřel, poslal král pro Pontchartraina a velmi důrazně mu přikázal, aby okamžitě dal všude zapečetit — v Marly, ve Versailles i v Paříži — a učinil všechna možná opatření, aby nic nemohlo být zašantročeno. Za dvě hodiny si ho dal zavolat znovu, aby mu tytéž rozkazy zopakoval a zjistil, jaké pokyny vydal. Nazítří, v sobotu 11. května,³ když kancléř přišel jako obvykle na finanční radu, se ho na to král radil a nařídil mu, aby svým úřadem přispěl k tomu, aby vše proběhlo s největší přesností a bdělostí. Velké bylo překvapení, když se ukázalo, jak lhostejně král nese ztrátu, kterou mu tak velká a tak dlouhá přízeň měla učinit citelnou už jen ztrátou potěšení a pohodlí — bez příměsi jakékoli nevrlosti či tísnivé závislosti, jež mu jindy při smrti jeho ministrů a nejokázalejších oblíbenců přinášely úlevu. Při snímání pečetí se nenašlo nic, co by Mansartovu památku pošpinilo. Byl úslužný a ochotný, a jak jsem řekl, nezapomínal, kým je. Ale jeho hrubost, přes všechen jeho důvtip, a familiárnost, která z ní plyne u člověka z ničeho zkaženého přízní, v něm vytvořily směs povrchní drzosti, kvůli níž ho nikdo neoplakával.

Jeho místo zůstalo měsíc neobsazeno a bylo předmětem tužeb spousty lidí všech stavů. Na služném, bytech, poplatcích a výhodách všeho druhu mu vynášelo, aniž by si cokoli přisvojoval, přes padesát tisíc tolarů ročně, a králi byly za tento úřad a úřady na něm závislé nabídnuty tři miliony. Král ho chtěl během uprázdnění oslabit a změnit jeho povahu. Prohlásil sám sebe vrchním správcem a příkazcem plateb svých staveb a vyhradil si podpisy — v malém tak, jak to kdysi učinil ve velkém, když po pádu Fouqueta zrušil úřad vrchního správce financí a Colberta učinil generálním kontrolorem. S jedním to dopadlo jako s druhým. Colbert, který spolu s Le Tellierem Fouqueta zničil, využil mimo jiné velkých pák nebezpečnosti a zneužívání úřadu vrchního správce, na nějž si on, intendant domácnosti kardinála Mazarina až do jeho smrti, netroufal činit nárok, ale jehož veškerou moc si chtěl ponechat. A to také učinil tím, že krále zavalil podpisy, které dříve činil vrchní správce. Namluvil mu, že jimi o všem rozhoduje, zatímco on sám si pod záštitou těchto králových podpisů, které dával dělat, jak chtěl, podržel veškerou moc — a po něm jeho nástupci. Totéž se stalo se stavbami. Král prohlásil, že jmenuje generálního ředitele, a tento ředitel, jehož pravomoci osekal, jak jen mohl, napodobil ve všem Colberta, až na poctivost, jak se až příliš ukázalo během jeho správy a jak to později do nejjasnější zřejmosti vyneslo jeho závěť.

Ucházelo se několik kandidátů, nebo je za ně pokládala veřejnost. Voysin, jehož ve všem podporovala paní z Maintenon, velmi zaujatá tím, aby ho přiblížila králi a pak ho povznesla ke všemu; Chamillart, který na to nikdy nepomyslel — prý aby se utěšil za finance; Pelletier⁴ — jako úřad, který by se tak dobře snoubil s jeho úřadem nad opevněním a který by králi díky jeho pravidelné práci s ním ušetřil obtíže nové důvěrnosti; Desmarets, který by měl tutéž výhodu a navíc by králi ušetřil rozpory kolem plateb. Tři, o nichž vím, že o to žádali, byli první štolba, který to přede mnou netajil, La Vrillière, který se mi s tím svěřil, a d’Antin. První měl králův respekt i důvěrnost a jeho důvěru ve věcech peněz, při nichž nebyl žádný třetí, nezávisle na záležitostech Malé stáje. Rozuměl stavbám i cenám; měl vkus, čest, věrnost a přesnost. Louvoisova důvěra, autorita, kterou si v té rodině uchoval a která mu zůstala z vážnosti jeho otce — to vše mu dalo zapomenout na původ i na skromnost. Byl zetěm i švagrem vévodů z Aumontu. Maje modrou stuhu a krásný úřad po otci, vzal si do hlavy, že se stane vévodou. Stavby by mu daly ustavičné právo vstupu a důvěrnost a doufal, že je k tomuto povýšení využije. La Vrillière měl úřad státního sekretáře, který by se, řečeno po španělsku, dal nazvat caponne⁵. Byl omezen na provincie svého resortu od chvíle, kdy zrušení nantského ediktu⁶ a jeho následky učinily konec záležitostem takzvaně reformovaného náboženství, jež tvořily zvláštní resort tohoto úřadu. Nikdo z těch, kdo jej zastávali, se nestal státním ministrem; on sám byl pokládán za velmi málo, protože u dvora se lidé, zvláště ti, jejichž celé postavení spočívá jen v tom, že se zabývají záležitostmi, cení skoro jen podle záležitostí, které s nimi kdo může mít. Jeho touhou tedy bylo, když už neměl význam, pozvednout svůj úřad důvěrností a stykem s králem v kteroukoli hodinu, jaký by získal, kdyby ke svému úřadu připojil jako resort stavby a vše, co k nim patří — a to státní sekretář, který je v důvěrnosti a přízni, umí dobře rozšířit. Měl mnoho vkusu a znalostí, aby ten úřad dobře vykonával, a vášnivě si ho přál.

První štolba a on stísňovali d’Antina víc než kdokoli jiný. Ten se chtěl důvěrně přiblížit králi jakýmkoli způsobem, chtěl dosáhnout všeho a jeho duch byl schopen všeho. Už se, jak jsme viděli, pokusil stát se vévodou při smrti svého otce. Jeho původ tomu nebránil; paní z Maintenon už nebyla proti němu od smrti jeho matky, a dokonce nebyla ani proti tomu, aby ho přiblížila králi, s ohledem na levobočky. Ti ho otevřeně podporovali, a také Noaillesové, kteří tehdy byli v nejvyšší přízni. Každý z nich v tom viděl svůj prospěch a zastávka v Petit-Bourgu je povzbuzovala, aby mu pomohli; ale měl hodně ducha, což byla věc, které se král obecně bál a kterou od sebe vzdaloval, a pověst, že bere, kde může — velmi nebezpečnou pro stavby. Nic je však neodradilo, a Monseigneur, kterého měl, jak uvidíme, právě tento poslední důvod zastavit víc než kohokoli jiného, se dal paní Vévodkyní získat a strhnout — protože počítal s vlivem, který d’Antina nesl až k paní z Maintenon — k tomu, že se poprvé v životě a ve svém věku odvážil dát králi najevo, že si přeje stavby pro d’Antina. Věc se vlekla, a právě to dávalo soupeřům naději. První štolba přišel jednoho odpoledne do mého pokoje, právě když posadil krále do kočáru. Našel nás, paní ze Saint-Simon a mne, samotné; ti, kdo s námi obědvali, se už rozešli. Jakmile byly dveře zavřeny, řekl mi s nadšeným výrazem, že tentokrát věří, že je d’Antin navzdory všem svým oporám pevně vyřazen. Vyprávěl nám, že ví od komorníků vnitřních pokojů, kteří to viděli, že král toho dne řekl Monseigneurovi, že mu chce položit otázku, na niž od něho chce slyšet pravdu. „Je pravda,“ dodal, „že když jste hrál a vyhrával vysoké částky, dal jste d’Antinovi podržet svůj klobouk, do něhož jste házel všechno, co jste vyhrál, a že když jste náhodou otočil hlavu, přistihl jste d’Antina, jak si z klobouku strká Vaše peníze do kapsy?“ Monseigneur neodpověděl ani slovo; ale díval se na krále, sklonil hlavu a dal tak najevo, že je to pravda. „Rozumím Vám, Monseigneure,“ řekl král, „víc se Vás neptám,“ a nato se rozešli a Monseigneur ihned z kabinetu odešel. Usoudili jsme stejně jako první štolba, že ta otázka byla položena jen kvůli stavbám a že po tomto objasnění je d’Antin zcela jistě ze hry. Nazítří mi La Vrillière řekl totéž, unesen radostí, že se může pokládat za zbaveného tak nebezpečného soupeře.

Čtvrtého dne, který byl nedělí, úplně na konci dopoledne, přišel ke mně první štolba a oznámil mi, že d’Antin dostal stavby. Přes všechen svůj chlad a rozvahu zuřil, snad ani ne tak proto, že byl odmítnut, jako kvůli tomu, co lze čekat od takové slabosti po Monseigneurově odpovědi. A pak uvažujte u dvorů důsledně! Král vzal na Monseigneura ohled natolik, že chtěl, aby se d’Antin o svém štěstí dozvěděl od něho; d’Antinova radost byla silnější než on; oddal se jí a říkal, že teď je kletba zlomena a že už nemá o svou budoucnost strach. Dostal všechna práva vstupu, která měl Mansart, ba ještě je rozšířil, a brzy dokázal krále ovládnout a bavit. Nebyl proto o nic méně pilný u Monseigneura, ani o nic méně často s levobočky, zvláště s paní Vévodkyní; nehrál o nic méně; zkrátka čtyři těla by jeho každodennímu životu nestačila. Bylo k smíchu, že velký pán pokládal — a právem — svou budoucnost za zajištěnou ostatky po zednickém učni, ve všem zmrzačenými, co do titulu, moci i služného zredukovanými na třetinu. Byla to hloupost; zanedlouho měl víc autority a příjmů než Mansart, ale tím, že se do toho vzal jiným způsobem. Zkrátka se stal osobností a byl jí od té doby čím dál víc.

V té době velmi náhle zemřel La Frette. Mluvil jsem o slavném souboji⁷, kvůli němuž musel se svým bratrem opustit království; byli to snad dva nejurostlejší a nejpohlednější muži ve Francii; jejich jméno bylo Gruel, patřili k nejnepatrnějším šlechticům ve Francii a La Frette bylo jedno z nejbezvýznamnějších lén v Perche. Jejich děd se přimkl k prvnímu hraběti ze Soissons, princi krve, u něhož byl předním služebníkem a který mu u Jindřicha IV. vymohl předposlední řetěz prvního jmenování do Řádu Svatého Ducha, jež Jindřich IV. po své korunovaci vykonal roku 1595 u augustiniánů v Paříži. O něm se vypráví historka, že když při přijímání řetězu říkal Domine, non sum dignus⁸, což se už neříká a možná se nikdy neříkalo, Jindřich IV. mu odpověděl: „Však já to vím, já to vím, je to z lásky k mému bratranci ze Soissons, který mě o to požádal.“ La Frette ho nosil dvacet let a byl guvernérem v Chartres. Jeho syn jím byl také, a k tomu v Pont-Saint-Esprit. Byl též kapitánem tělesné gardy Gastona Orleánského, bratra Ludvíka XIII. Hrabě ze Saint-Aignan, později vévoda a pair a otec vévody z Beauvilliers, a on se oženili se dvěma sestrami téhož jména jako Servien, vrchní správce financí. Ta, kterou si vzal La Frette, byla vdovou z prvního manželství po jistém Le Ferronovi, s nímž měla jedinou velmi bohatou dceru; ta, ovdovělá v prvním manželství bez dětí po Saint-Mégrinovi, o němž jsem mluvil jinde a který padl v boji u předměstí Saint-Antoine⁹, se znovu provdala za vévodu z Chaulnes, takže ti La Frettové, o nichž je zde řeč, byli nevlastními bratry vévodkyně z Chaulnes po matce a bratranci vévody z Beauvilliers, kteří jim celý život pomáhali, seč byli, což jim poskytovalo velkou ochranu a vážnost.

Pan z Chaulnes, který byl v letech 1667 a 1670 mimořádným velvyslancem v Římě, měl velký podíl na volbě Klementa IX. a Klementa X. (Rospigliosiho a Altieriho), s nímž si tak dobře rozuměl, že na něho tolik naléhal, aby se za něho u krále přimluvil, až se tomu papež nemohl ubránit; a požádal ho, aby vymohl milost pro oba La Fretty. Papež to udělal tak ochotně a tak důrazně chtěl krále vůči nim zprostit jeho přísahy o soubojích¹⁰, že král, který k tomu kvůli důsledkům nemohl svolit, se papeži zavázal, že je na jeho slovo nechá vrátit se do Francie, žít svobodně v Paříži i kdekoli jinde, užívat svého majetku a plně jím nakládat, ale pod jinými jmény. Vrátili se tedy za těchto podmínek a chodili všude, ohlašováni a oslovováni svým jménem, ale zdržovali se livrejí, erbů a návštěv jakýchkoli veřejných míst. Psalo se jim na jejich adresu pod jejich jménem do Paříže, k nim domů i všude jinam. Žili tak stále pod tichou ochranou krále, který kvůli formě vždy předstíral, že o nich neví. Stala se jedna věc, která vyvolala velký rozruch a do níž byl Flamarens, tehdy první hofmistr Monsieura, tak zapleten, že se po něm pátralo až v Palais-Royal. Monsieur si stěžoval králi na tento nedostatek úcty k sobě a jízlivě dodal, že ho to pátrání uráží tím víc, že nikdo neřekne ani slovo oběma La Frettům, kteří jsou už několik let v Paříži a chodí tam všude s odkrytou tváří. Král vážně odpověděl, že to není možné, a když Monsieur trval na svém, ujistil ho, že se dá informovat a do čtyřiadvaceti hodin je dá zatknout, jsou-li v Paříži. Současně je nechal upozornit, aby z ní okamžitě odjeli na dva tři dny, načež se mohou vrátit a žít jako obvykle, a nařídil, aby po nich bylo po celé Paříži okázale pátráno. Velmi důrazně však přikázal, aby se s tím nezačínalo, dokud nebude zcela jisté, že odjeli. Monsieurovi pak stačilo jen chtít, aby viděl, že si z něho král tím zdánlivým zadostiučiněním trochu vystřelil. Starší zemřel dlouho před mladším. Nikdy nikdo nedokázal tak výnosně zužitkovat občanskou smrt, čest souboje a onu tichou ochranu krále, která byla vskutku za celou jeho vlády jedinečným vyznamenáním, ani žít tak zeširoka ze soudních sporů a z drobných tyranií. Ani jeden se neoženil a ten druhý byl už starý.

Několik dní po něm zemřel další neobyčejný člověk. Říkalo se mu rytíř z Montgivrault. Pan z Louvois ho skandálně vyhnal ze služby, kde byl inženýrem za první flanderské války roku 1667 a kde si nahromadil velký majetek. Navzdory této příhodě a nepříliš čisté pověsti se dokázal stát jakousi důležitou osobou díky duchu, galantnosti, ochotě vycházet druhým vstříc a vynikající kuchyni. Získal si tak mnoho vlivných přátel u dvora i ve městě. Maršál z Tessé, vévoda z Tresmes, Caumartin a d’Argenson patřili mezi jinými k jeho důvěrným přátelům. Získal tím vážnost a měl umění zřídit si doma malý tribunál, kam bylo mnoho lidí velmi rádo přijímáno. Koupil Courcelles u Le Mans, které se později stalo útočištěm Chamillarta, jenž je koupil; Montgivrault tam hodně utratil a já jsem tam žasl nad jeho bláznovstvím, že dal svůj erb umístit až na všechny dveře, krby i stropy. Nikdy se neoženil a zanechal velké jmění.

Jeho bratr, který si ho velmi málo vážil, se jmenoval Le Haquois a také se neoženil. Byl starší a zůstal velmi chudý. Býval generálním advokátem berního soudu a těšil se velké pověsti pro výmluvnost, učenost a bezúhonnost. Byl to člověk dokonale skromný a dokonale nezištný. Nemohl mít víc ducha, jemnější a zároveň lehčí způsob vyjadřování, s velkým půvabem a zdrženlivostí; přitom kořeněný, rád jízlivý, veselý, zábavný, plný vtipných nápadů a pohotových odpovědí, výmluvný i svým mlčením. Jeho dopisy byly okouzlující, a jakmile se cítil trochu volně, byl tou nejlepší společností na světě. Kancléř Pontchartrain a on, přibližně stejného věku, byli v mládí důvěrnými přáteli. Galantní, lovci, stejné záliby, stejný druh ducha a smýšlení po celý život. Když se kancléř dostal k moci, opatřil svému starému příteli drobnosti podle jeho přání, protože ten nikdy nechtěl nic většího. Jezdil na všechny pobyty v Pontchartrain, kde jsem ho dobře poznal; a co je úctyhodné pro oba přátele, aniž by se do čehokoli vměšoval nebo vybočil ze svého stavu drobného pařížského měšťana, jak se sám často nazýval, byl tam jako pán domu: veškeré služebnictvo k němu bylo pozorné a uctivé a všichni, kdo tam přijížděli, mu prokazovali nejvyšší vážnost. Kancléř mu kromě přátelství a důvěry vždy prokazoval nesmírnou úctu, a celá jeho rodina rovněž; dával najevo, že chce, aby mu ji prokazoval každý, a Le Haquois byl všemi milován. Choval se s velkou úctou k významným osobám, které tam vídal, a nechyběla mu ani vůči kancléři a kancléřové, kteří ho oba stejně milovali; ale přesto s nimi žil velmi volně a občas utrousil poznámky starého přítele, které mu neslušely špatně a byly vždy dobře přijímány. V posledních letech jeho zbožnost tak vzrostla, že ho kancléř s manželkou už neměli v Pontchartrain tak často, jak by si přáli. Říkali mu svůj němý, protože láska k bližnímu mu zapečetila ústa, čímž se mnoho ztrácelo. Často jsem si mu na to sám stěžoval; nevídal ho člověk jinde než v Pontchartrain; v Paříži žil velmi uzavřeně.

Markýz z Bellefonds, vnuk maršála, ztratil manželku, docela mladou a krátce vdanou; byla rozená Hennequinová, dcera pana z Égvilly, který měl vautrait¹¹.

O čtyři nebo pět dní později, totiž 3. června, zemřela v Paříži v šedesáti sedmi letech hraběnka z Grammontu¹². Byla rozená Hamiltonová, z onoho velkého skotského rodu, tak mocného, tak starého, tak vznešeně spřízněného, a to tak často se Stuartovci.

Marie, dcera skotského krále Jakuba II. Stuarta, provdaná roku 1468 za Jamese Hamiltona, hraběte z Arranu,¹³ byla matkou Jamese II. Hamiltona, hraběte z Arranu, regenta Skotska za krále Jakuba V. Stuarta, a otce Jamese III. Hamiltona, regenta Skotska a poručníka nešťastné Marie Stuartovny, skotské královny, manželky našeho krále Františka II., jejíž sňatek sjednal. Byl jmenován vévodou z Châtelleraultu, panství v Poitou, které mu bylo darováno a které on i jeho potomstvo ztratili spolu s hodností, protože se uchýlil do Skotska a opustil tam francouzskou stranu kvůli nepřátelství Guisů, kteří ho, aby se zmocnili skotských záležitostí, chtěli zahubit a všude ho pronásledovali. Jeho potomci i on sám své panství a hodnost často žádali zpět. Jeho matka byla tetou kardinála Beatona z otcovy strany; jeho otec si ji vzal ještě za života své první manželky, která se jmenovala Home, neměla děti a kterou zapudil. Tento vévoda z Châtelleraultu zanechal se svou ženou, dcerou hraběte z Mortonu, tři syny: nejstarší byl choromyslný, ostatní, pronásledovaní ve Skotsku, se uchýlili do Anglie. Královna Alžběta je dala ve Skotsku znovu dosadit do jejich práv Jakubem, skotským a po ní anglickým králem. Starší z nich se stal hrabětem z Arranu a byl povýšen na markýze z Hamiltonu; mladší markýzem z Paisley; ten zanechal několik dětí. Z jednoho z nich, který byl hrabětem z Abercornu, a z Marie Boydové, jeho manželky, vzešlo několik dětí, mezi nimi George Hamilton, rytíř, baronet, který měl se svou manželkou, rozenou Butlerovou, hraběnku z Grammontu a její dva bratry, o nichž byla již několikrát řeč. Od staršího, Johna Hamiltona, hraběte z Arranu a markýze z Hamiltonu, pocházel James V., markýz z Hamiltonu, komoří a senešal Jakuba I., krále Velké Británie, syna nešťastné Marie Stuartovny a jejího nástupce ve Skotsku a Alžbětina v Anglii. Ten dal markýzi z Hamiltonu také Podvazkový řád. James VI., markýz z Hamiltonu, jeho syn, byl nešťastným králem Karlem I. učiněn vévodou z Hamiltonu a rytířem Podvazkového řádu a roku 1649 za něho zemřel na popravišti. Zanechal jen dcery. Anna, nejstarší, se provdala za Williama Douglase, hraběte ze Selkirku, kterého Karel II. po svém návratu na trůn učinil vévodou z Hamiltonu; a od něho pocházejí dnešní vévodové z Hamiltonu.

Otec a matka hraběnky z Grammontu byli katolíci a přijeli s dětmi na nějaký čas do Francie; hraběnku z Grammontu, ještě docela malou, dali do Port-Royal des Champs, kde byla vychována, a uchovala si odtamtud veškerou zálibu a dobré smýšlení navzdory poblouzením mládí, krásy, velkého světa a několika milostných pletek, aniž by ji — jak jsme viděli — přízeň ani nebezpečí, že o ni přijde, kdy dokázaly odpoutat od důvěrné oddanosti Port-Royal.

Byla to vysoká žena, která si ještě uchovala přirozenou krásu bez jakýchkoli ozdob, měla vzezření královny a její přítomnost budila největší respekt. Jinde jsme viděli, jak došlo k jejímu sňatku, i to, jak výrazná a stálá byla králova záliba v ní, takže paní z Maintenon stále znepokojovala; hraběnka z Grammontu se přitom vůči ní nijak nepřemáhala. Bývala dámou paláce královny. Byla to osoba hrdá, sebevědomá, ale bez nároků a bez troufalých podniků; dobře si byla vědoma sama sebe, ale uměla také prokazovat úctu, s velkým duchem, okouzlujícím způsobem a velkým vtipem, a velmi si vybírala společnost a ještě víc přátele. Celý dvůr ji ctil s výjimečnou vážností a i ministři s ní počítali. Nikdo neznal svého manžela lépe než ona; žila s ním znamenitě. Ale co je neuvěřitelné — a je to pravda —, nemohla se z jeho smrti utěšit a sama se za to styděla. Svá poslední léta zasvětila výhradně Bohu.

Pevně počítala s tím, že jakmile ovdoví, zcela se uchýlí do ústraní, ale král se tomu tak důrazně postavil, že musela zůstat. Netrvalo to dlouho; vážné neduhy ji od dvora odvedly, čehož využila co nejsvatěji a v největší samotě, a tak zemřela dříve, než uplynula dvě léta jejího smutku.

Měla jen dvě dcery: obě velmi duchaplné, velmi nebezpečné, velmi světské, velmi galantní; byly dvorními slečnami bavorské dauphiny a neměly nic. Jedna se provdala za odporného milorda Stafforda z rodu Howardů, který trávil život v Paříži v Tuileriích a v divadlech a kterého nikdo nechtěl vidět; brzy se s ním rozkmotřila a odloučila se od něho. Po jeho smrti odešla žít do Anglie z toho, co jí při sňatku dal, a děti s ním neměla. Druhá se stala kanovnicí a abatyší v Poussay, kde se obrátila a žila ve velkém a vytrvalém pokání. Protože neměly nic, jejich matka napsala umírajíc králi a paní z Maintenon a žádala pro ně svou penzi od krále. Z těch dvou dopisů byl jeden pohrdavě odbyt, druhý zanedbán. Takový je vliv umírajících, byť byli za života nejmilovanější a nejváženější. Nepřišla ani odpověď, ani penze.