Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola třináctá

Roztržka mezi Chamillartem a Bagnolsem, který kvůli ní opouští intendanturu ve Flandrech a uvádí Chamillarta do nebezpečí. — Sňatek Courcillona s jedinou dcerou Pompadourovou. — Jejich povaha a postavení. — Sňatek, postavení a povaha Lanjameta a jeho ženy. — Sňatek Louvilla s dcerou Nointela, státního rady. — Únos slečny z Roquelaure knížetem z Léonu. — Sňatek knížete z Léonu se slečnou z Roquelaure.

Chamillart se na své krátké cestě do Flander rozkmotřil s Bagnolsem, velmi vlivným intendantem v Lille a státním radou. Ze své moci vyhnal pro podvody jednoho z hlavních úředníků mimořádné válečné pokladny¹, který sídlil ve Flandrech. Byl to člověk Bagnolsovi naprosto oddaný a Bagnols u Chamillarta podnikl nemožné, aby ho zachránil; zašel tak daleko, že se ho otevřeně zastal a prohlásil, že jestliže ten člověk kradl, musel by on sám být jeho společníkem napůl. Chamillart si stál na svém, ten druhý také; pozvedl prapor a pustil se do toho, že úředníka navzdory ministrovi dosadí zpět. Padly ostré dopisy. Bagnols se domáhal spravedlnosti, hnuli se všichni jeho přátelé a všichni Chamillartovi nepřátelé. Nikdy nebylo vidět tolik povyku pro tak malou věc ani intendanta, který by si tak vysoko vyskakoval proti ministrovi, svému nadřízenému. Chamillart zvítězil, ale jen silou a spotřeboval na to mnoho ze svého vlivu. Tu Bagnols požádal o propuštění: nový rozruch. Král, který s ním byl spokojen, ho chtěl udržet; dělaly se mu vstřícné kroky, vedla se spousta jednání; i Chamillart, který cítil, že je král rozladěn, se k tomu propůjčil. Čím víc se pro Bagnolse dělalo, tím víc byl rozmazlený a tím víc požadoval. Nakonec Chamillart zvítězil znovu, ale zničil se tím, a Bagnols opustil intendanturu a přijel do Paříže štvát. Byla to dobrá hlava, prostopášník, u všech, kdo sloužili ve Flandrech, velmi oblíbený pro svůj důvtip, svůj skvělý dům, svou hojnou a vybranou tabuli a pro snahu zalíbit se a zavázat si lidi; byl vynikající společník, celý život žil ve velkém světě, měl mnoho přátel, a to významných, byl velmi blízký kancléři, přes svou ženu spřízněn s Louvoisovými a silně podporován tím, co z nich zbylo; byl velmi schopný, převyšoval svůj úřad a sloužil v něm s velkým užitkem a s vyznamenáním.

Paní z Maintenon od sňatku jeho syna pohlížela na Chamillarta už jen jako na člověka, který se proti ní provinil. Přátelství vystřídala nechuť. Jinde jsem vyložil, jak naléhavě potřebovala mít ministra, který by byl jejím člověkem, a od chvíle, kdy už s Chamillartem nepočítala, neměla žádného. Chtěla tedy jiného, svého, a to na jeho účet; a ten se našel hotový v osobě Voysina. Král se proti veškerému zvyku vydal 4. června z Versailles na oběd do Meudonu s vévodkyní z Bourgogne, několika dámami a paní z Maintenon, která se tam soukromě sešla se slečnou Choinovou; a slečna Choinová byla na Chamillarta rozhořčena. Chamillart, od přírody umíněný a kvůli špatnému stavu věcí i svého zdraví náchylný k rozmrzelosti, nikdy nechtěl opatřit malý pěší pluk bratrovi slečny Choinové, který sloužil už dlouhá léta, ať mu slečna z Lislebonne a paní z Espinoy říkaly cokoli; a ty, dotčené jeho vytrvalým odmítáním a nechtějíce, aby to padlo na ně, vylíčily slečně Choinové všechno, co řekly a udělaly, aby Chamillarta přiměly. Tuto podrobnost jsem se dozvěděl od jeho dcery, paní Dreuxové, která byla duchaplná a která se tím jako jediná v rodině, kdo měl rozum, velmi trápila. Od maršála z Boufflers a od vévody a vévodkyně z Villeroy jsem se dále dozvěděl o pohybech kliky, kterou utvořili Bagnolsovi přátelé a Chamillartovi nepřátelé, sdružení kolem maršála z Villeroy.

Tento tak nezvyklý a paní z Maintenon tak vyhledávaný rozhovor se slečnou Choinovou — paní z Maintenon kvůli němu jela schválně na oběd do Meudonu a kryla se přitom králem, aniž tam přespala — mě za těchto okolností polekal; aféra s úředníkem a roztržka se totiž odehrála hned v prvních dnech po Chamillartově příjezdu do Flander, propukla a značně se rozrostla ještě před jeho návratem. Pochopil jsem, že paní z Maintenon, která až dosud nebrala na Monseigneura sebemenší ohled a nezachovávala ani tu nejmenší míru vůči Choinové, chce využít její zlosti na Chamillarta a že ji k tomu podněcuje to, co se mezi králem a Monseigneurem odehrávalo kvůli správě staveb, o čemž ji zpravovali Noaillesové. Obával jsem se náhlého blesku z čistého nebe, který by Chamillarta zasáhl, a nemyslel jsem, že to mohu na kohokoli spolehnout. Varoval jsem ho a shledal jsem, že je zpraven a v rozpacích. Nebyl čas se s ním přít a vyčítat mu, že se v případu Bagnolsově rozhodl příliš rychle a příliš zostra, ani jeho pošetilou umíněnost kvůli tomu pluku pro Choina; bylo třeba sáhnout po léku, a to včas. Poradil jsem mu, aby hned nazítří promluvil s králem a řekl mu, že ať je jeho úřadem sebevíc poctěn, v nynějším smutném stavu na něm málo lpí, ale že nekonečně lpí na jeho osobě, srdcem i z vděčnosti; že není jmění ani štěstí, pro které by mu chtěl způsobit byť jen minutu trápení; že s bolestí vidí, jak se proti němu stahuje bouře, kterou si nezasloužil, ale že kdyby byl král kvůli němu jen trochu v rozpacích nebo kdyby měl na jeho místě raději jiného, odevzdá mu je z celého srdce, jen aby se mu zalíbil a aby si zasloužil zachování jeho laskavosti a cti jeho přízně, jež jsou mu dražší než jakékoli postavení a bez nichž by nemohl žít. Nabádal jsem ho, aby víc neříkal, a to tímto tónem, s touto silou a s touto nezávislostí; aby se přitom králi pozorně díval do očí, neboť sebemenší jejich pohyb by v té chvíli mnoho vypovídal; aby se rychle chopil jeho odpovědi, i kdyby byla jen zdvořilá; a hlavně aby na odchodu netrval a dobře se chránil té hlouposti chtít se nechat prosit. Dodal jsem, že při takovém postupu, a když je ještě čas, se odvažuji mu ručit, aniž jsem u dvora velký znalec, že bude dobře přijat, i kdyby krále uváděl do rozpaků; a že od té chvíle to bude jako nově uzavřená smlouva, která — aniž by o ní padlo jediné slovo, jen když nechá krále jednat s těmi, kdo by na něj útočili — jim okamžitě vyrazí zbraně z rukou.

Chamillartovi se má myšlenka zalíbila; nemusel jsem ho přemlouvat, ale musel jsem bojovat se zlostí, že se vidí dohnán až sem, a s tím, co z té zlosti vyvěralo: s chutí nedělat nic a nechat se svrhnout; a s tím jsem si nakonec poradil, než jsem od něho odešel. Důrazně jsem mu kladl na srdce, aby tu poklonu učinil v králově kabinetu, a vůbec ne u paní z Maintenon, kde by byla přítomna; slíbil mi to a slíbil, že to bude nazítří. Objal mě, poděkoval mi a dal mi schůzku u sebe po návratu z toho svého druhu útoku. Sám jsem byl neklidný, ač jsem měl dobrou naději. Bál jsem se krále, který už byl snad ovlivněn, bál jsem se nejistoty a chladu z jeho strany i zlosti ministra, který by se mohl zaplést, kdyby zašel příliš daleko, a nechat se chytit za slovo.

Těch patnáct či dvacet hodin, než jsem šel na schůzku, se mi strašně vleklo. Ulevilo se mi hned na první pohled. Viděl jsem svého muže veselého, lehkého; znovu mě objal, byl si jist a byl celý šťastný. Řekl mi, že mluvil přesně tak, jak jsem mu radil; že se král usmál a odpověděl mu, že je velmi prostoduchý, jestliže si myslí, že na něj celý ten hluk udělal sebemenší dojem; ať mu dál dobře slouží, jako to vždycky dělal; že on ho bude mít vždycky rád, že ho bude podporovat a že chce, aby důvěřoval tomu, co mu říká. Chamillartovy úcty, díky a projevy oddanosti, na to znovu královy laskavosti, a potom mluvili o svých záležitostech. Chamillart se odtamtud vrátil omlazený, jako by mu z prsou sňali celý dům. Nesvěřil se s tím nikomu kromě vévodů z Chevreuse a z Beauvilliers, a to až po všem; ti nevěřili, že nebezpečí bylo tak veliké, ale z úspěchu měli velkou radost. Pravda je, že jsem si to sám u sebe velmi pochvaloval. Za velmi málo dní všechny ty řeči a pletichy utichly; král je patrně rázně odbyl. Myslel jsem však, že musím Chamillarta zapřísahat, aby mírnil svou důvěru, aby postupoval s olovnicí v ruce a z této aféry pochopil, že není nezranitelný a že nezdar onoho záměru jen ještě víc podráždí a zchytralí lidi, kterým ho právě nechal v rukou prasknout. Výměnou intendanta v Lille nastal pohyb, který přenesl Le Blanca z intendantury v Auvergni do intendantury v Yprech. Poznamenávám to kvůli všemu, co ho potkalo později.

Dangeau oženil svého jediného syna s jedinou dcerou Pompadourovou; bylo jí třináct let a měla okouzlující postavu a krásu, která trvá dodnes. Courcillonovi bylo dvacet jedna let. O něm, o jeho otci a matce jsem mluvil dost na to, abych nemusel nic dodávat. Nemohli najít pro svého syna větší partii a pan a paní z Pompadour nemohli pro svou dceru najít partii víc podle svého gusta; prodali ji. Byli bohatí, ale velmi zadlužení, a neměli dceři co dát. Neměli vliv a žili v zapomnění. Ani zdaleka nebyli s to dát své záležitosti do pořádku; byli to lidé, kteří při vší duchaplnosti obou bez ustání nechávali všechno se jim rozplynout v rukou, ať šlo o statky štěstěny, o příbuzenstvo, nebo o urozenost, a přitom nepřestávali být velmi pyšní. Pompadour měl ducha ozdobeného mnoha četbou, ale pokřiveného a bez úsudku, a celý život nadělal tolik hloupostí jako kroků. Jeho děd, kterému se říkalo Laurière, byl mladším bratrem a strýcem obou markýzů z Pompadour, rytířů řádu z let 1633 a 1661; druhý z nich zemřel roku 1684 a byl otcem paní ze Saint-Luc a paní z Hautefortu, jimiž starší větev vymřela. Syn tohoto prvního Laurièra se oženil se sestrou pana z Montausier, pozdějšího vévody a paira a vychovatele Monseigneura, a z tohoto manželství pocházel markýz z Pompadour, o němž je tu řeč. Byl mladší syn a dlouho nosil malý límec². Jeho starší bratr zemřel a pan z Montausier ho uvedl k Monseigneurovi, opatřil mu pěší pluk a postaral se, aby nastoupil po otci, který byl senešalem a guvernérem Périgordu. Byl to dobře urostlý muž, dokonce s hezkými rysy, ale jeho výraz, jeho držení a celý zjev svíraly srdce smutkem; byl jako stvořený pro vyvolávače pohřbů. Tento zevnějšek neklamal, nic nebylo nudnějšího a tíživějšího než všechno ostatní. Dal se do vysoké hry a prohrával; zamiloval se do třetí dcery pana a paní z Navailles, kteří ho nechtěli. Jeho vytrvalost, touha dívky, která ji opětovala, naléhání jejích dvou sester a naléhání vévody z Montausier nakonec odpor zlomily. Svatební noc nebyla zrovna cudná. Strávili v posteli tři dny a tři noci a později se to často opakovalo. Pompadour opustil vojsko a potom dvůr, zmizel z velkého světa a pohřbil se v naprostém zapomnění. Prodal své guvernérství a uvedl své záležitosti do největšího zmatku. Aniž by se jeden druhého nabažili, dostavila se nakonec nuda z jejich postavení a dcera se jim zdála vhodná, aby je z něho vytáhla tím, že ji provdají — ne pro ni, ale pro sebe.

Ovdovělá vévodkyně z Elbeufu, která je měla ráda pro nekonečné projevy úcty, jimiž ji zahrnovali, se u dvora hodně stýkala s paní z Dangeau a dvořila se jí kvůli paní z Maintenon. Vymyslela tento sňatek, aby se jim zalíbila a aby se usadila ještě pevněji. Dangeau, bohatý a požívající velkých králových dobrodiní, si mohl dovolit čekat na majetek snachy, jejíž příbuzenství mu přinášelo nesmírnou čest a na niž by nedosáhl, kdyby měla majetek hned. Při věku paní z Maintenon to byla příležitost, kterou nebylo radno propást, jak získat milosti, jež by mu umožnily uzavřít sňatek, aniž by se tím připravil o pohodlí. Paní z Maintenon měla paní z Dangeau nesmírně ráda, a kéž by Bůh dal, aby se k ní byly přibližovaly jen ženy takové povahy! Neodvažovala se zapomenout, že ji kdysi přijala matka paní z Navailles a že u ní dlouho žila, když přijela z Ameriky, a zakládala si na přátelství k paní z Elbeufu. Ze stejného důvodu nemohla nepodporovat paní z Pompadour, její sestru. Sňatek se tedy uskutečnil, aniž dívka, jediná dědička, dostala cokoli, a otec s matkou byli vytaženi ze zapomnění; bylo vidět, jak v tom věku vyrůstají u dvora jako houby. Dangeau se svolením krále a Monseigneura postoupil Pompadourovi své místo menina a svému synovi své guvernérství Touraine a paní z Dangeau postoupila snaše své místo dámy paláce, které jí její zdraví a její důvěrný styk s paní z Maintenon už dlouho téměř nedovolovaly vykonávat; a král jí prokázal tu galantnost, že jí ponechal její penzi dámy paláce ve výši 6 000 livrů, aniž o to žádala, a bez újmy na penzi její snachy. Tak tedy byli Pompadourovi rázem zasvěceni do dvora, do Marly, do Meudonu, občas i k paní z Maintenon. Žena, která bývala krásná, byla vždycky nepříjemná. Nikdy neotevřela oči víc než napůl. Byla to čtvrťová preciózka s nuceným duchem a s úmornou vypočítavostí; přitom však duchaplná a velmi zdvořilá. Od Dangeauových se nehnuli. Svornost mezi nimi byla ustavičná. Ti první k tomu přidávali ochranu, ti druzí úctu a zbožňování, a to až po výstřelky svého zetě, který si z nich tropil posměch s malými ohledy. Při tom všem byla spokojenost všech nesmírná a trvalá.

Téměř zároveň se rozneslo, že se Lanjamet oženil s dcerou jednoho pařížského prokurátora, kterou dlouho vydržoval a pak si ji tajně vzal, a to už před třemi nebo čtyřmi lety. Bývala krásná, ale duchaplnosti a intrik měla jako čtyři démoni a zloby a černé ničemnosti jako čtrnáct ďáblů. Tento Lanjamet měl také hodně ducha, trochu drobného intrikánství a byl statečný. Dlouho byl poručíkem v pluku gardy. Patřil k těm dvorským hmyzákům, nad nimiž se člověk vždycky diví, že je tam vidí a všude na ně naráží, a jejichž bezvýznamnost tvoří celou jejich váhu. Byl to velmi malý mužík, sestárlý, s velkým papouščím nosem, podivně vyklenutým a zahnutým, který mu zabíral celý obličej; mluvil, intrikoval, rozhodoval a cpal se všude, kde našel otevřené dveře, a jen velmi málo ostatních ho chtělo přijímat.

Nevím, jakým zázrakem prodělal jedno tažení jako králův pobočník; král mu dal malé guvernérství v Bretani. Pořádal svá zasedání u paní z Ventadour, u vévodkyně du Lude a u pana Velkého. Z těchto míst nevycházel a jinam chodil velmi málo. Jeho domýšlivost se v soukromí vzpírala až k drzosti, ale umně odměřené, když nebyl s lidmi spokojen. Byl familiérní, až by vám zobal z ruky. Při tom všem to byl Bretonec, který nebyl šlechtic, a stavy mu to jednou daly pocítit potupou. Vyprávěl mi to pan z La Trémoille, který předsedal³. Chtěl nechat hlasovat šlechtu. Hlasy se zmateně zvedly a volaly, ať vyvedou toho, kdo nemá právo hlasovat, jaké mají i ti nejchudší a nejmladší šlechtici. Pan z La Trémoille se všude rozhlédl a řekl, že tu nevidí nikoho, kdo by neměl právo hlasovat. Při tom slově začaly všechny hlasy křičet: „Lanjamet! Lanjamet! Ať odejde, nebo nebudeme hlasovat!“ — a Lanjamet hned odešel, aniž se bránil a aniž pronesl jediné slovo. Jeho drzost, s níž se tam vetřel, aby si z toho pak udělal titul, byla zaplacena touto potupou. Od té doby se na stavech už neukázal, ale u dvora nebyl o nic méně nestoudný; totiž ve Versailles, protože do Marly a do Meudonu nebyl zván. Z této příhody se pan z La Trémoille dozvěděl, že není šlechtic. Jeho žena, záletnice a navíc vdova po prokurátorovi, byla pro něho, ať byl sebevětší nicka, hanebným sňatkem. Přesto ji uváděl k panu Velkému, jehož celou rodinu pak rozeštvala a odkud ji vyhnali, stejně jako téměř odevšad, kam ji její manžel vetřel. Od královy smrti nevím, co se s nimi stalo, a slyšel jsem o nich mluvit jen v souvislosti s onou roztržkou, kvůli níž ji od pana Velkého s velkým hlukem vyhnali.

Také Louville se v té době oženil. Od svého návratu ze Španělska myslel jen na to, aby dal do pořádku své záležitosti, velmi příjemně, ale rozumně si vystavěl sídlo v Louville a žil v Paříži se svými přáteli, aniž by litoval štěstí, jako by mu nikdy nebylo nabízelo dvory a království k vládnutí. Hledal rozumně i manželku. Vzal si dceru Nointela, státního rady, bratra vévodkyně z Brissacu a ženy Desmaretse, generálního kontrolora, s nímž byl ve velmi úzkém svazku. Svatba se konala v Bercy u Desmaretsova zetě a kromě rodin ji poctila ta nejlepší společnost. Měl to štěstí, že si vzal ženu dobře urostlou, ctnostnou, rozumnou, veselou a schopnou, která s ním žila jako anděl a myslela jen na své povinnosti a na to, aby pečovala o jeho přátele, ačkoli byla mnohem mladší, a která si všude získala lásku, úctu a vážnost. Nointel byl synem Béchameila, vrchního správce Monsieurova domu, o němž jsem mluvil jinde.⁴

Kníže z Léonu, který už nedoufal, že získá zpět svou herečku, a donucen hladem, nejen svolil, ale přímo si přál se oženit. Jeho otec a matka, kteří div neumřeli strachy, že si tu stvůru vezme, si to přáli neméně. Pomysleli na nejstarší dceru vévody z Roquelaure, která měla být jednou nesmírně bohatá a která, hrbatá a velmi ošklivá a už za prvním mládím, mohla stěží doufat v partii takového rodu, jako byl kníže z Léonu, jenž měl být vévodou a pairem a jemuž bylo zajištěno 50 000 tolarů ročního důchodu, nepočítaje další statky, které na něho připadaly. Tak výhodná věc pro obě strany dospěla až k uzavření; ale těsně před podpisem se všechno ve zlém rozbilo pro povýšený způsob, jímž vévodkyně z Roquelaure chtěla vymáhat, aby vévoda z Rohanu dal svému synovi víc. Ten tím byl právem velmi nespokojen. Byl ještě víc svárlivý než lakomý; on i jeho žena se dotkli, stáli pevně a jednání přerušili. A hle, snoubenci v zoufalství: kníže z Léonu se bál, že jeho otec vyjednává sňatky bez úmyslu je uzavřít, jen aby mu nemusel nic dát; nevěsta se děsila lakoty své matky, která ji neprovdá a nechá ji shnít v klášteře. Bylo jí přes dvacet čtyři let a měla mnoho ducha, z těch duchů smělých, rozhodných, podnikavých a odhodlaných. Knížeti z Léonu bylo přes dvacet osm. Nedávno jsme viděli, jaká byla jeho povaha.

Slečny z Roquelaure byly ve faubourgu Saint-Antoine u sester od Kříže, kde kníže z Léonu dostal svolení navštěvovat tu, kterou si měl vzít. Jakmile vycítil, že jejich sňatek je přerušen, běžel do kláštera, oznámil to slečně z Roquelaure, hrál vášnivého, zoufalého; přesvědčil ji, že je jejich otcové a matky nikdy neoddají a že ona shnije v klášteře. Navrhl jí, aby se nedali napálit, že je připraven si ji vzít, bude-li ochotna svolit; že to nebyli oni, kdo jejich sňatek vymyslel, ale jejich rodiče, kteří jej shledali vhodným a jejichž lakota jej teď rozbíjí; že ať by rodiče propadli sebevětšímu hněvu, budou se muset uklidnit, a oni dva zůstanou oddáni a zbaveni jejich rozmarů; zkrátka jí toho nahovořil tolik, že ji přesvědčil, a navíc o tom, že není ani chvíle nazbyt. Domluvili se, jak to zařídit, aby dívka mohla dostat zprávu od něho, a on odešel, aby připravil provedení toho plánu. Paní z Roquelaure a paní z La Vieuville, pozdější dáma šatny vévodkyně z Berry, byly odjakživa jedna ruka, a paní z La Vieuville byla jediná osoba, které nebo na jejíž příkaz směla podle svolení paní z Roquelaure představená od Kříže svěřit její dcery, společně nebo každou zvlášť, kdykoli si pro ně přijede nebo pro ně pošle. Pan z Léonu, který o tom věděl, dá upravit kočár stejného tvaru a velikosti a se stejným vybavením jako kočár paní z La Vieuville, s jejím erbem, a tři livreje jejích barev, jednu pro kočího a dvě pro lokaje; padělá dopis paní z La Vieuville s pečetí s jejím erbem; a pošle tento povoz s jedním z těch dvou lokajů, dobře poučeným, jako doručitelem dopisu, k sestrám od Kříže v úterý 29. května ráno, v hodinu, kdy podle jeho vědomí paní z La Vieuville posílala pro dívky, když je chtěla mít u sebe. Slečna z Roquelaure, která byla zpravena, odnese dopis představené, řekne jí, že ji paní z La Vieuville dává vyzvednout samotnou, a zeptá se, zda jí nemá něco vyřídit.

Představená, na takové věci zvyklá, a vychovatelka rovněž, se ani neobtěžovaly dopis prohlédnout; se svolením představené vyjdou ihned ven a nasednou do kočáru, který se hned rozjel a zastavil se na rohu první ulice, kde čekal kníže z Léonu; ten otevřel dvířka a skočil dovnitř, a už kočí práská, jak nejlíp umí, a vychovatelka, skoro bez sebe z toho, co se děje, křičí ze všech sil. Ale při prvním výkřiku jí pan z Léonu vrazil do úst kapesník a pevně jí ho tam držel. Takto dorazili za velmi krátkou dobu do Bruyères u Ménilmontantu, venkovského sídla vévody z Lorges, který byl vychován spolu s knížetem z Léonu a odjakživa byl jeho důvěrným přítelem; ten je tam očekával s hrabětem z Rieux, jehož věk a chování spolu valně neladily a který tam přišel, aby byl spolu s pánem domu svědkem. Měl tam suspendovaného potulného kněze, Bretonce, připraveného je oddat. Ten odsloužil mši a ihned vykonal obřad, a pak můj švagr zavedl ty krásné manžele do krásné komnaty. Postel a toaletní stolky tam byly připraveny. Svlékli je, uložili je, nechali je dvě nebo tři hodiny o samotě, pak jim dali dobré jídlo, a po něm posadili novomanželku do téhož kočáru, který ji přivezl, i s její vychovatelkou, jež si zoufala. Vrátily se do kláštera. Slečna z Roquelaure šla zcela rozhodně říct představené všechno, co se právě stalo; a aniž ji sebeméně vzrušil křik, který se od představené a vychovatelky brzy rozšířil po celém domě, odešla klidně do svého pokoje napsat matce pěkný dopis, v němž jí podala zprávu o svém sňatku, omlouvala jej a prosila ji za odpuštění.

Lze si představit, co se při té zprávě stalo s vévodkyní z Roquelaure. Vychovatelka, celá zdrcená, jak byla, jí zároveň napsala všechna fakta, lest, násilí, které vytrpěla, své ospravedlnění, jak dovedla, a své zoufalství. Paní z Roquelaure v prvním návalu zuřivosti neuvažuje, myslí si, že ji přítelkyně zradila, běží k ní, najde ji a hned ode dveří začne vykřikovat ty nejtrpčí výčitky. A hle, paní z La Vieuville, ohromená jako nikdy, se jí ptá, na koho se zlobí a co se mohlo stát, a mezi vzlyky a zuřením nic neslyší a ještě méně chápe. Konečně po dlouhém a zuřivém nářku začne odhalovat, oč jde, dá si to zopakovat a vysvětlit, ohrazuje se proti křivdě, prohlašuje, že na slečnu z Roquelaure ani nepomyslela, zavolá všechny své lidi, aby dosvědčili, že její kočár celý den nevyjel a že nikdo z jejích lidí do kláštera nešel. Paní z Roquelaure stále zuří a vyčítá, že ji poté, co ji zavraždila, ještě uráží a chce si z ní tropit posměch; ta druhá říká a dělá, co může, aby ji uklidnila, a sama začíná zuřit nad podvodem, který na ni někdo nastrojil. Konečně, když si velmi dlouho nerozuměly a pak se nemohly uklidnit, začala se paní z Roquelaure konečně přesvědčovat o nevině své přítelkyně; a obě začaly metat oheň a plameny proti panu z Léonu a proti těm, kdo mu pomohli jim tuto urážku způsobit. Paní z Roquelaure byla obzvlášť rozhořčena na pana z Léonu, který ji, aby ji tím lépe ošálil, od přerušení jednání ustavičně navštěvoval s úctou a úslužností, jimiž si ji získal, takže navzdory trpkosti, s jakou se celá věc rozbila, se přátelství mezi ní a jím stále víc rozehřívalo a oba si slíbili, že potrvá navždy. Zuřila na dceru, nejen kvůli tomu, čeho se dopustila, ale i kvůli veselosti a duševní volnosti, kterou projevila v Bruyères, a kvůli písničkám, jimiž obveselovala hostinu.

Vévoda a vévodkyně z Rohanu, stejně rozzuření, ale méně politováníhodní, nadělali ze své strany podivný hluk. Jejich syn, ve velkých nesnázích, jak se z té šlamastyky dostat, se obrátil na svou tetu, paní ze Soubise, aby si zajistil krále ve věci, která mu nemohla být lhostejná, ať byla se svým bratrem sebevíc rozhádaná. Poslala ho do Pontchartrainu za kancléřem; dorazil tam den po tom krásném sňatku v pět hodin ráno, když se kancléř oblékal, a požádal ho o radu a pomoc. Kancléř ho nabádal, aby udělal nemožné a obměkčil svého otce, a hlavně paní z Roquelaure, a mezitím aby se držel v povzdálí. Sotva začali mluvit, vzkázala kancléři paní z Roquelaure, že je nahoře na kopci, a prosila ho, aby za ní přišel promluvit si s ní. Byli odjakživa velmi dobří přátelé. Cestou se dozvěděla, že kníže z Léonu projel směrem do Pontchartrainu. Nechtěla se vystavit tomu, že ho tam uvidí; proto se zastavila osminu míle odtamtud, kam za ní kancléř hned přijel na koni. Nasedl k ní do kočáru a našel v něm zuřivost samu. Řekla mu, že za ním nepřišla pro radu, ale aby mu jako svému příteli podala zprávu o tom, co se chystá udělat, a vylila mu svou bolest, a aby se ho jako hlavy spravedlnosti domáhala spravedlnosti v plné míře. Kancléř ji nechal všechno vypovědět a pak chtěl promluvit on; ale jakmile vycítila, že ji chce přivést k nějakému rozumu, rozčilovala se čím dál víc a jela odtamtud rovnou do Marly, kde byl král a kam tentokrát nebyla pozvána. Vystoupila u maršálky z Noailles — babička maršála z Noailles z otcovy strany byla dcerou maršála z Roquelaure⁵ — a poslala ji oznámit své neštěstí paní z Maintenon a zapřísahat ji, aby se mohla s králem sejít soukromě u ní. A skutečně, vešla tam ke konci králova oběda okny do zahrady, která byla všechna dveřmi, a když tam král po odchodu od stolu podle svého zvyku vešel, následován těmi, kdo tam v tyto hodiny obvykle měli přístup, šla mu paní z Maintenon proti svému zvyku vstříc, promluvila s ním tiše a bez zastavení ho odvedla do svého malého pokoje, jehož dveře ihned zavřela. Paní z Roquelaure se mu vrhla k nohám a žádala na něm spravedlnost proti knížeti z Léonu v celém jejím rozsahu. Král ji pozvedl s galantností panovníka, jemuž kdysi nebyla lhostejná, a snažil se ji utěšit; ale protože stále trvala na tom, že žádá spravedlnost, zeptal se jí, zda si je dobře vědoma celého dosahu toho, co chce, totiž ničeho menšího než hlavy knížete z Léonu. Opakovala tytéž naléhavé prosby čím dál důrazněji, ať jí král říkal cokoli, takže jí král nakonec slíbil, že když to tak chce, dostane se jí spravedlnosti v plné míře, a že jí to slibuje. S tím a se spoustou zdvořilostí ji opustil a s velmi vážnou tváří přešel rovnou zpět k sobě, aniž se u kohokoli zastavil.

Monseigneur, princezny a těch několik dam, které byly s ním a s nimi v prvním kabinetu, kteří do malého pokoje vždycky vcházeli a tentokrát zůstali s dámami, nemohli pochopit, co tuto ojedinělou zvláštnost způsobilo, a ke zvědavosti se přidal neklid, když viděli krále přecházet zpět tak, jak jsem právě vylíčil. Náhoda chtěla, že nikdo neviděl paní z Roquelaure vejít, a byli právě v tomto stavu, když paní z Maintenon vyšla z malého pokoje a oznámila Monseigneurovi a vévodkyni z Bourgogne, oč jde. Okamžitě se to rozšířilo po pokoji, kde vzápětí zazářila dobrota dvora v celém svém lesku. Sotva paní z Roquelaure chvíli politovali, dali se jedni z nechuti k velkopanským panovačným způsobům té ubohé matky, většina pak zachvácena směšností únosu tvora, o němž se vědělo, že je velmi ošklivý a hrbatý, tak ošklivým galánem, do smíchu, a to rychle do hlasitého řehotu, až k slzám, s naprosto pohoršlivým hlukem. Paní z Maintenon se tomu oddala jako ostatní a ke konci všechno zlé napravila tím, že řekla, že to není příliš milosrdné, a to tónem, který nebyl naladěn tak, aby budil respekt. Měla své důvody brát na paní z Roquelaure ohledy, a přitom ji nemít ráda; o vévodu z Rohanu ani o jeho syna se nijak nestarala. Zpráva okamžitě dorazila do salonu a dočkala se tam úplně stejného přijetí. Nicméně když se všichni dost nasmáli, úvaha a vlastní zájem (a bylo tam mnoho otců a matek a lidí, kteří se jimi mohli stát) postavily všechny na stranu paní z Roquelaure; a přes posměšky a zlomyslnost nebylo nikoho, kdo by ji neshledával velmi politováníhodnou a neomlouval její první zuřivost.

Zůstali jsme s paní ze Saint-Simon v Paříži a věděli jsme s celou Paříží o únosu, který se stal předchozího dne, ale nevěděli jsme nic dalšího, hlavně ne o místě, kde se sňatek konal, a o podílu, který na něm měl pan z Lorges, když jsem byl dva dny po té příhodě v pět hodin ráno vyburcován ze spánku a uviděl, jak se otvírají má okna a mé záclony u postele a jak přede mnou stojí paní ze Saint-Simon a její bratr. Vyprávěli mi všechno, co jsem právě vylíčil, alespoň co do podstaty věci; vešel muž velmi duchaplný a schopný, který se staral o naše záležitosti, v županu, a s ním se šli radit, zatímco mě nechali obléknout a zapřáhnout koně do kočáru. Nikdy jsem neviděl člověka tak vyděšeného jako vévodu z Lorges. Přiznal se k věci Chamillartovi, který ho poslal k Doremieuovi, tehdy velmi módnímu advokátovi, a ten ho nesmírně vystrašil. Když od něho odešel, přispěchal k nám, aby nás přiměl jet do Pontchartrainu; a protože nejvážnější věci velmi často provázejí nějaké směšné okolnosti, zabušil ze všech sil na kabinet, který byl před pokojem paní ze Saint-Simon. Moje dcera byla dost nemocná; paní ze Saint-Simon myslela, že je jí hůř, a v domnění, které se jí nejdřív zmocnilo, že takto tluču já, mi běžela otevřít. Pohled na bratra ji vyděsil dvojnásob. Utekla do postele, kam ji následoval, aby jí vylíčil svou nehodu. Zazvonila, aby jí otevřeli okna a bylo vidět, a právě předchozího dne přijala šestnáctiletou dívku z La Ferté, která spala v kabinetu na druhé straně, přiléhajícím k jejímu pokoji. Pan z Lorges, spěchaje se svou záležitostí, jí řekl, ať rychle dokončí otvírání, odejde a zavře za sebou dveře. Tu máte vyplašené stvoření, které popadne šaty a spodničku, vyběhne nahoru k jedné staré komorné, která ji doporučila, vzbudí ji, chce něco říct, neodváží se, a nakonec jí vypráví, co se jí právě přihodilo, a že nechala u čela postele paní ze Saint-Simon krásného pána, docela mladého, samé zlato, kadeře a pudr, který ji z pokoje velmi rychle vyhnal. Celá se třásla a byla velmi ohromená. Brzy se dozvěděly, kdo to byl. Vyprávěli nám tu historku při odjezdu a velmi nás pobavila navzdory znepokojení.

Kancléř nám vyprávěl o ranních návštěvách, které měl předchozího dne, a o tom, co se při nich odehrálo. Velmi nám radil, aby kněz a všichni, kdo by mohli svědčit, zmizeli, aby se odstranily podpisy a aby se vše rozhodně zapíralo; pak, ujistil nás, nemá pan z Lorges čeho se bát. Odtamtud jsme jeli do L’Étang, kde jsme našli Chamillarta, velmi mrzutého z tak nepříjemné záležitosti, ale málo znepokojeného. Král nařídil, aby mu bylo podáváno hlášení o všem, a to průběžně, o každém kroku a každém procesním úkonu. To všechno šlo přes Pontchartraina, který se tím stával tak trochu krotitelem soudců; a díky jeho ženě, která mu napsala, snad ještě mnohem víc díky úsilí, které vyvinula paní ze Soubise, jsme si jím byli jisti. Vrátili jsme se do Paříže a zastavili se u paní maršálky z Lorges⁶, pevně přesvědčeni, že z toho budeme mít jen starosti; tam jsme se dozvěděli, že kněz a sluhové už uprchli a že se pracuje na tom, aby zmizel zápis i podpisy. Paní z Roquelaure vyslala Montplaisira, poručíka tělesné gardy, velmi dobrého člověka a jejich zvláštního přítele, aby tu nemilou zprávu donesl vévodovi z Roquelaure do Montpellieru, a ten zuřil, je-li to vůbec možné, ještě víc než jeho žena. Po velkém povyku v Paříži i v Languedocu se však začalo chápat, že král, který chtěl být o všem v této záležitosti tak přesně a tak ustavičně zpravován, nevydá veřejné hanbě dceru paní z Roquelaure, a ještě mnohem méně popravčímu lešení nebo civilní smrti v cizí zemi⁷ vlastního synovce paní ze Soubise.

Vévoda a vévodkyně z Foix, sestra Roquelaurova, začali obměkčovat jeho ženu a potom i jeho. Oni a jejich přátelé je postrašili obtížností právních důkazů, tím, co by přineslo odhodlání dohnat věc do krajní přísnosti, i hanbou a vztekem z nezdaru, když by se do ní pustili a vedli ji; a pozvolna je přivedli tak daleko, že byli s to vyslechnout, že je přece jen lepší uzavřít sňatek sám o sobě vhodný, jaký oni sami chtěli, než se vystavit těm krutým nepříjemnostem a zneuctít svou dceru. Zvláštní bylo, že nejvíc trnů nastavovali vévoda a vévodkyně z Rohanu. Manžel měl hlavu plnou chimér; nebyl by nerad viděl, kdyby jeho syn, s nímž byl vždycky nespokojen, odešel zkusit štěstí a usadit se ve Španělsku. Matka, která měla velkou zálibu ve druhém synovi, by z něho ráda udělala prvorozeného. Nestarali se tedy o to, zda zdar ohrozí, ani o to, aby urychlili vysvobození svého syna, nuceného se skrývat; a nestyděli se snažit se vytěžit z neštěstí pana a paní z Roquelaure a držet jim nohu na krku, aby z nich dostali víc, než s čím se spokojili, když sňatek byl už skoro uzavřen a rozbil se jen na výši věna. Chtěli ještě vymáhat tvrdší podmínky; vedlo se o tom několik jednání. Kancléř, přítel paní z Roquelaure, a vévoda z Aumontu na prosbu knížete z Léonu se do sňatku vložili už poprvé. Z téhož důvodu se do něho vložili i podruhé, ale byli u konce s lidmi neschopnými jakéhokoli ohledu, a požár mezi oběma rody by byl nevyhnutelný, kdyby král na prosbu paní ze Soubise neudělal, co neudělal nikdy v životě. Sám se pustil do všech jednotlivých podrobností; prosil a potom poroučel jako pán. Několikrát si dal zavolat vévodu a vévodkyni z Rohanu, kteří tam jít nechtěli, mluvil s nimi jednou každým zvlášť ve svém kabinetu, jindy s oběma spolu, a dlouho, s velkou laskavostí, ačkoli je neměl příliš rád, a s velkou trpělivostí; a nakonec jim dal vévodu z Aumontu a kancléře ne již za rozhodce, ale za soudce o podmínkách sňatku, o němž jim prohlásil, že chce bezpodmínečně, aby byl uzavřen a slavnostně oddán dřív, než pojede do Fontainebleau.

Když kancléř a vévoda z Aumontu podali zprávu, že vévoda a hlavně vévodkyně z Rohanu nechtějí na ničem se shodnout ani věc dokončit, dal si král zavolat paní z Rohanu a po všem, co mohl říci zdvořilého, jí prohlásil, že věci nedošly tak daleko proto, aby u toho zůstalo a aby on utrpěl nezdar; a že nesvolí-li ona a její manžel, dovede sňatek platně dokončit bez nich svou svrchovanou mocí, v situaci takové povahy. Potom dovolil knížeti z Léonu, aby mu přišel poděkovat a poprosit ho o odpuštění všech svých provinění; a konečně, po tolika hluku, úzkostech a trápení, byla svatební smlouva podepsána oběma rodinami shromážděnými u vévodkyně z Roquelaure, ale velmi smutně. Byly vyhlášeny ohlášky a se svolením kardinála z Noailles, jaké se dává jen zřídka, se obě rodiny odebraly do kostela kláštera sester od Kříže, kde byla slečna z Roquelaure od svého krásného sňatku hlídána na každém kroku pěti nebo šesti řeholnicemi, které se střídaly. Vyšla z klauzury a vstoupila do kostela; kníže z Léonu jiným vchodem ve stejnou chvíli, bez jakýchkoli poklon kohokoli, protože tak to bylo domluveno a že si neřeknou ani slovo. Farář odsloužil mši a oddal je. Po skončení obřadu se všichni podepsali, a aniž by si řekli slovo, odešel každý svou cestou. Novomanželé nasedli spolu do kočáru a odjeli o několik mil od Paříže k jednomu finančníkovi z přátel knížete z Léonu, aby tam počkali, než budou mít dům v Paříži, kde svou pošetilost zaplatili krutou nouzí, jež skončila téměř až s jejich životem, neboť ani jeden z nich téměř nepřežil vévodu z Rohanu ani pana a paní z Roquelaure. Zanechali několik dětí.

Pro úplnou přesnost je třeba dodat, že všechno bylo podepsáno a dovršeno před Fontainebleau, ale že vévoda z Rohanu, který ze vzteku onemocněl a který nikdy nechtěl dát synovi víc než 12 000 livrů ročního důchodu, ačkoli paní z Roquelaure nabízela 18 000, kdyby pan z Rohanu chtěl zajít až tam, využil králova spěchu, aby od něho získal královský patent, který by mu navzdory všem pravidlům království a všem zákonům a obyčejům Bretaně, jež tam žádnou substituci nepřipouštějí, dovolil zřídit postupnou substituci do nekonečna na všechny jeho bretaňské statky, při níž by mladší synové a dcery přišli velmi zkrátka. Paní ze Soubise a paní z Roquelaure tento souhlas, který krále nic nestál, prosadily, a potom bylo třeba substituci sepsat. Na tomto díle se strávily ještě dva měsíce, během nichž král víc než jednou poslal vévodu z Aumontu k vévodovi z Rohanu, aby ho přiměl věc dokončit, a povolal ho do Fontainebleau, aby na něho naléhal sám. Konečně bylo to dílo po dvou měsících dokončeno, královský patent vyhotoven a zapsán, jak si to přál, a sňatek hned nato slavnostně uzavřen způsobem, jaký jsem vylíčil.