Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola čtrnáctá

Kardinál z Bouillonu v Rouenu a v La Ferté. — Jeho ješitnost a jeho ubohosti. — Baluze vydává své Dějiny rodu Auvergne, založené především na podvrženém kartuláři z Brioude, jehož padělatel se v Bastile zabije. — Odjezd princů k flanderské armádě. — Vévoda z Bourgogne v Cambrai. — Chování anglického krále, inkognito u flanderské armády. — Villars u dvora; jeho rozmrzelost a jeho mravní ponaučení. — Vévoda hannoverský generálem Císařských na Rýně. — Bouře nad Moselou. — Flanderská armáda monseigneura vévody z Bourgogne. — Vévoda z Enghien jmenován v šestnácti letech rytířem řádu. — Cesta do Fontainebleau přes Petit-Bourg. — Beznadějný stav paní z Pontchartrain; její muž odhodlán odejít do ústraní. — Smrt paní z Pontchartrain. — Pošetilosti a falešnosti jejího muže.

Kardinál z Bouillonu, rozhořčený tím, že ve všech podnicích, jimiž se pokoušel podrobit si reformovanou clunyjskou kongregaci, podlehl, i urážkami, kterých se mu od ní dostávalo osobně, už déle nevydržel v Cluny, v Paray ani v jejich okolí. Dostal povolení odjet na nějaký čas do Rouenu, kde mu jeho opatství Saint-Ouen dávalo práci, avšak pod podmínkou, že si cestu zvolí tak, aby se nikde nepřiblížil k Paříži a ke dvoru na méně než třicet mil. Žádal několik osob, jejichž domy byly pohodlnější než mizerné hospody na vedlejší cestě, aby ho nechaly na průjezdu přenocovat. Zažil tu mrzutost, že ho většina odmítla, mezi jinými La Vrillière, který nepokládal za politické hostit vyhnance, jenž se králi znelíbil tak okázale a tak tvrdošíjně. Mne dal prostřednictvím abbého z Auvergne požádat, abych ho přijal v La Ferté. Nemyslel jsem si, že musím být tak úzkostlivý. Tak blízké příbuzenství paní ze Saint-Simon s Bouillonovými, důvěrnost, která mezi nimi a panem maršálem z Lorges trvala po celý jeho život, to, jak se zachovali v mém procesu s vévodou z Brissacu před radou a pak v Rouenu, veřejné přímluvy, které jsem spolu s nimi konal u Velké rady ve věci clunyjského koadjutorství a toho, co následovalo — to vše mě přimělo zachovat se jinak. Byli tím velmi dojati. Kardinál u mě pobyl několik dní a odtud odjel do Rouenu, kde ho pro neobvyklost jeho postavení a pro blízkost Évreux přijali s velkou horlivostí a úctou. Jeho nesmírná ješitnost však všechno zkazila. Vedl dobrou a velkou tabuli, ke které zval mnoho lidí, ale nechával ji vést dvěma či třemi osobami, které mu tam byly zvlášť oddány, a sám jedl vždy o samotě pod záminkou zdraví; tato vytrvalá dieta však brzy odhalila jeho pýchu. Jeho tabule zpustla, brzy nato i jeho dům a každý se urážel povýšeností, jakou neznali ani u princů krve.

Zároveň s tím, jak tato pýcha pohoršovala, nezískala mu úctu ani slabost jeho nářků. Jeho postavení pro něho bylo nesnesitelné a nedokázal to skrýt. To ho přivedlo do nanejvýš ubohé nepříjemnosti. Napadlo ho dát se namalovat, a to mnohem mladší, než byl. Společnost ho v Rouenu ještě neopustila a v jeho pokoji bylo mnoho lidí, když malíři řekl, že na portrét musí přidat modrou stuhu, protože ho maluje ve věku, kdy ji ještě nosil. Tato malichernost přítomné velice překvapila. Mnohem víc je však překvapilo, když kardinál, vida, že se někdo chystá nějakou modrou stuhu shánět, aby ji malíři ukázal, prohlásil, že není třeba chodit tak daleko, okamžitě se rozepnul a ukázal stuhu, kterou nosil pod oděvem, stejnou jako tu, kterou nosil navrchu, než si od něho král dal řád vyžádat zpět. Mlčení přítomných mu dalo poznat, co se v nich odehrává. Vzal si z toho příležitost ke krátké obhajobě plné ješitnosti a k výkladu o právech úřadu velkého almužníka.

Tvrdil, že o tento úřad nebyl připraven, protože se ho nevzdal; že je to tak pravda, že aby nezatěžoval svědomí řeholních domů a špitálů podléhajících jeho pravomoci jako velkého almužníka, svěřil všechny své pravomoci kardinálům z Coislinu a z Janson jakožto svým vikářům, když nastoupili do jeho úřadu; nedodal však, že oni se velmi dobře vyvarovali jednat v těch domech na základě těchto pravomocí, o které nikdy nežádali a jimiž dokonale pohrdli. Pokud jde o řád, řekl, že jelikož úřady velkého almužníka Francie a velkého almužníka řádu jsou spojeny a on složil přísahu pro oba, nepokládal se za zproštěného povinnosti nosit modrou stuhu a kříž Svatého Ducha; že se však z ohledu ke králi spokojuje s tím, že je nosí pod oděvem, aniž by to bylo vidět. Co tedy při této útlocitnosti svědomí, či spíše při této ubohosti malého dítěte, dělal s vyšívaným křížem? Nosil ho také na kamizole, a to pod oděvem? Tato plochost a celá jeho řeč dovršily jeho pád v mínění těch, kdo toho byli svědky, i těch, kdo se o tom doslechli. Ztráta těchto vnějších odznaků byla jednou z věcí na světě, které se ho dotýkaly nejvíc; a protože se je neodvažoval dál dávat do svého erbu, přestal od té doby mít erb vůbec kdekoli, takže jeho stříbro i kočáry, všechno bylo označeno jen monogramy a rozesetými věžemi, bez erbovních štítů. Ze stejného důvodu jezdil už jen v nosítkách, pod záminkou pohodlí. Měl jedny nádherně vyšívané uvnitř i zvenčí, s pouzdrem proti dešti a na cesty po kraji.

V Rouenu ho navštívilo jen velmi málo lidí z jeho rodiny nebo z jeho přátel. Zabýval se tam záležitostmi svého opatství Saint-Ouen, ale mnohem víc panem Marsollierem, kanovníkem z Uzès, jemuž Život kardinála Ximéneze získal pověst, kterou jeho pozdější Život pana z La Trappe¹ neudržel, a kterého nechával pracovat na Životě pana z Turenne. Během tohoto pobytu v Rouenu prohrál ještě jeden velmi důležitý a velmi citelný proces proti clunyjským reformovaným mnichům. Nedokázal ovládnout své zoufalství a dovršil to, že jím v Normandii pohrdali stejně jako v Burgundsku. Nakonec dostal rozkaz se tam vrátit. Nová zuřivost. Dal mě znovu požádat o průjezd přes La Ferté a o několikadenní pobyt, aby tam mohl podstoupit léčbu v klidu, jakého by v Rouenu neměl. Všechno to byla lest, záměr a faleš. Vrátil se tedy do La Ferté, kam jsem nikoho neposlal, aby ho přijal, abych nepřekročil to, co mělo být jen pohostinstvím vůči vyhnanci jeho druhu. Projevil tam stejnou slabost, pokud šlo o zdraví, jako pokud šlo o jeho osud. Byl okouzlen parkem, kde se hodně procházel, ale vždy se vracel před hodinou večerní vlhkosti; spal v mém pokoji, jedl se dvěma či třemi ze svých lidí v mém předpokoji a z těchto dvou místností nevycházel, protože nehleděly na vodu jako všechny ostatní. Někdy sloužil mši v kapli, někdy ve farním kostele. Při odchodu z kostela mu často uklouzlo, že řekl těm, kdo tam byli: „Dívejte se a dobře si pamatujte, co tu vidíte: kardinála-knížete, děkana posvátného kolegia, prvního po papeži, který tu slouží mši; to jste nikdy neviděli a po mně už nikdy neuvidíte.“ Nakonec se té tak politováníhodné ješitnosti smál i prostý lid.

Zajel do La Trappe, kde krajní hořkost jeho postavení, kterou bez ustání dával najevo opatovi a panu ze Saint-Louis,² jenž býval dobře znám, oblíben a vážen panem z Turenne a kterého i kardinál sám dobře znal, v nich vzbudila velký soucit, ale nijak je nevzdělala. Pan ze Saint-Louis, který si zasloužil úctu a přízeň krále — ten o něm vždy mluvil vlídně a s uznáním — a pak se tam uchýlil a už téměř třicet let se nezabýval ničím jiným než modlitbou a pokáním, se ho marně pokoušel trochu přivést k rozumu a nakonec mu promluvil o smrti, o tom, na co člověk myslí, když k ní dospěje, a o užitečnosti představovat si tu hroznou chvíli. „Žádná smrt, žádná smrt!“ vykřikl kardinál. „Pane ze Saint-Louis, nemluvte mi o tom, já nechci umřít.“ Zdržuji se u těchto různých maličkostí, abych ukázal, jaký byl tento člověk, který byl milostmi a přízní Ludvíka XIV. tak rychle vyzdvižen na nejvyšší místo, on osobně ze svého rodu: člověk, který nadělal na světě tolik hluku svou pýchou a ctižádostí, který se zdál tak velký, dokud ho nesla táž přízeň, který poskytl nejpodivuhodnější podívanou svými falešnými obratnostmi, svým nevděkem a zápasem neposlušnosti, jejž se odvážil vést proti témuž králi, svému dobrodinci, a to jeho vlastními dobrodiními, a který se od své nemilosti ukázal tak malý, tak nízký, tak opovrženíhodný, a to i v šlehách, jež si ještě dovolil, že upadl v největší opovržení všude, dokonce i v Římě, kde ho uvidíme žalostně živořit a nakonec zemřít pýchou, tak jako z ní po celý život žil. Z La Ferté neustále vypravoval kurýry; stávalo se, že tam zůstal jen se třemi či čtyřmi sluhy, protože všichni ostatní byli na cestách. Navštívilo ho tam několik lidí, kteří vedli jeho obchodní a finanční záležitosti. Abbé z Choisy, tak známý ve velkém světě, tentýž, který se šel dát vysvětit na kněze do Siamu a po němž máme tak příjemný popis této cesty a dost zajímavé útržky pamětí, patřil odjakživa k jeho přátelům. Strávil v La Ferté několik dní a odtud podnikl cestu do Chartres.

Tento pobyt v La Ferté trval přes šest týdnů. Kardinál zamýšlel získat pro své záležitosti pana z Chartres, navzdory všemu, co se odehrálo v záležitosti pana z Cambrai. Sám byl celý život zaprodán jezuitům, kteří mu byli zase oddáni. Myslel si tedy, že získá-li prostřednictvím pana z Chartres na svou stranu paní z Maintenon, král napadený z obou stran neodolá. Dělal, co mohl, aby si vymohl návštěvu pana z Chartres, který byl v Chartres, deset mil od La Ferté. Když ji nezískal, omezil se na schůzku někde na cestě, jako by náhodnou, ale ani to se mu nepodařilo. Chtěl toho preláta přimět, aby u krále dosáhl nového přezkoumání důležitého procesu, který právě prohrál a který ho tak citelně zasáhl, a tím ho do věci zatáhnout. To byl účel cesty abbého z Choisy, který na ní promrhal všechnu svou úlisnost, důvtip i výmluvnost. Vrátil se do La Ferté se spoustou zdvořilostí, ale s odmítnutím ve všem. Nelze vypovědět, s jakými záchvaty zuřivosti bylo toto odmítnutí přijato, ani všechno, co kardinál z Bouillonu vychrlil proti člověku, který stál tak daleko pod ním, před nímž se ponížil a u něhož marně prosil o ochranu proti svým domnělým nepřátelům, proti králi, proti ministrům, proti svým přátelům. Tento poslední projev pohrdání ho dočista připravil o rozum. Pochopil, že jeho vyhnanství nebude mít konce a že ho čekají každodenní, nevyčerpatelná příkoří, bez pomoci, bez východiska, bez naděje na jakýkoli prostředek, jak své postavení zmírnit, natož změnit. To všechno jsem se dozvěděl od faráře z La Ferté, muže duchaplného a učeného, s nímž se sblížil při svých procházkách, kterého si dokonce několikrát přizval ke stolu — on, který nechtěl jíst s tím nejvznešenějším, co bylo v Rouenu — a před nímž se neskrýval. Mám důvod se domnívat, i když si tím nejsem jist, že tehdy padlo rozhodnutí, které uskutečnil téměř o dva roky později, neboť potřeboval všechen ten čas, aby podle něho uspořádal všechny své záležitosti. Kromě útěchy, že se nachází na příjemném místě v naprosté samotě a úplné svobodě, kde ho nic nepohoršovalo ani neomezovalo a kde si pohodlně dělal všechno, co se mu zlíbilo, čekal, aniž to řekl, na odjezd dvora do Fontainebleau.

Tento dlouhý pobyt, který jsem nemohl předvídat, mi přesto působil starosti a obával jsem se, aby to král, tak oprávněně na něho rozhořčený, nevzal ve zlé. Mluvil jsem o tom s kancléřem a s panem z Beauvilliers; svěřil jsem jim své rozpaky a snadno jsem jim dal pochopit, že nemohu kardinála z Bouillonu ze svého domu vyhnat a že jsem s ním — a byla to pravda — nikdy neměl žádné styky a ani teď žádné nemám. Vyplatilo se mi, že jsem toto opatření učinil. Za velmi málo dní nato se v radě mluvilo o kardinálovi z Bouillonu v souvislosti s jeho prohranými procesy proti oněm mnichům. Král na to řekl, že je v La Ferté už hodně dlouho; že kdyby mu někdo chtěl dělat potíže, nenechali by ho tam; že nemá povolení přiblížit se na méně než třicet mil, a z Versailles do La Ferté jich je jen dvacet. Kancléř se tohoto slova chopil a po něm vévoda z Beauvilliers, aby mi posloužili, a zdálo se, že to bylo dobře přijato. Konečně, když dvůr dorazil do Fontainebleau, odjel z La Ferté i kardinál z Bouillonu, aniž kdokoli z jeho lidí věděl, kam jede. Volil oklikové cesty a dorazil nakonec, stále v témže tajemství, které si podržel jen pro sebe, do Auny u Pontoise, kde požádal o nocleh a kde byl přijat. Byl to venkovský dům maršála z Chamilly, který byl tehdy se svou ženou v La Rochelle, kde velel, stejně jako v sousedních provinciích, a jemuž o tom kardinál ani nenapsal, ani mu nic nevzkázal. Tím se k Paříži přiblížil mnohem víc než v La Ferté; příčina toho byla žalostná.

Měl převorství Saint-Martin v Pontoise, do něhož vložil miliony a kde dal zřídit obdivuhodnou terasu nad Oisou a nádherné zahrady. Ten dům tolik miloval, a to opět z ješitnosti — slyšel jsem ho totiž říkat, že všechno, co je zvenčí, je tam královské —, že si v době své přízně vymohl, aby mohl výměnou oddělit tento dům a některé příslušenství od převorství a udělat z nich rodový majetek, který skutečně zůstal panu z Bouillonu. Nedostal povolení tam zajet a chtěl ho aspoň ještě jednou spatřit, třeba jen kočičími dvířky; a poskytl ubohou podívanou tím, že se na něj chodil dívat denně po všech sedm či osm dní, které strávil v Auny, hned z výšiny, hned dokola otvory ve zdech na koncích alejí a skrze mříže, aniž se odvážil vkročit dovnitř — ať už chtěl touto směšnou ukázkou krajní touhy, jejíž uspokojení mu bylo odepřeno, vzbudit u světa soucit, nebo doufal, že někoho dojme úctou, s níž nevstoupil do svého domu ani do svých zahrad. Touto nízkostí se pohrdlo, a tím to skončilo. Odtud zamířil přímo do Burgundska, odkud přišel, a tam konečně obdržel povolení usadit se v těsné blízkosti Lyonu ve venkovském domě, který mu byl zapůjčen, aby už nebyl mezi věcmi, jež ho neustále drásaly bolestí.

Baluze, o němž jsem již mluvil, stejně jako o jeho Dějinách rodu Auvergne založených na padělcích kartuláře z Brioude (tom V, s. 322; v tomto vydání Tom 5, kapitola sedmnáctá), byl s kardinálem z Bouillonu v Rouenu téměř stále. Jeho kniha, připravená k vydání roku 1706, byla tehdy uzamčena kvůli podivnému povyku, který vyvolal podvod s kartulářem z Brioude, a kvůli rozsudku smrti, který komora v Arsenalu vynesla nad padělatelem de Barem, usvědčeným z toho, že kartulář zhotovil; Bouillonové měli dost vlivu, aby mu trest dali změnit na doživotní vězení v Bastile, kde přiznal, že mu to dali udělat oni. Od této události uplynulo patnáct měsíců a už se o ní nemluvilo. Baluzeovo dílo, zhotovené se vší možnou dovedností a oddělené celou touto dobou od svého zhoubného základu, se Bouillonovým zdálo, že se konečně může ukázat. Kancléř, jejich přítel, který měl občas sklon brát věci poněkud lehkomyslně, jim udělil tiskové privilegium. Kniha tedy vyšla veřejně a obnovila celou scénu s padělatelem. Učení i neučení — pobouření bylo všeobecné a rozhořčený svět se nijak nezdráhal ani vůči Bouillonovým, ani vůči kancléři, který jim tento tisk povolil. Neudržel jsem se a řekl jsem mu svůj názor. Styděl se tak, že nevěděl, kam se podít; a Bouillonové byli se vší svou smělostí velmi v rozpacích. Právě v souvislosti s tímto novým skandálem mi Maréchal vyprávěl, že de Bar, zoufalý, že se vidí uvězněn na zbytek života navzdory ujištěním o neomylné ochraně a slibům odměn, jimiž ho Bouillonové krmili, aby ho přiměli spáchat tento okázalý padělek, a unavený svými tak marnými kletbami proti nim, si rozbil hlavu o zeď; že on, Maréchal, byl zavolán, aby ho v té zuřivosti a s tím zraněním prohlédl, a že na ně za dva dny zemřel.

Král, který měl tu slabost, že nikdy neodjížděl v pátek, nebyl tak úzkostlivý, pokud šlo o jeho vnuka. Stanovil jeho odjezd na 14. května. Zdálo by se přitom, že pro toho, kdo dbá na dny, by den zavraždění Jindřicha IV. a smrti Ludvíka XIII.³ měl platit za nešťastný pro Francii, pro její krále i pro ty, kdo z nich tak nedávno vzešli. Ale král, který nikdy nepokládal za krále Francie nikoho kromě sebe, mohl při této příležitosti zpozorovat, že jeho dvůr ho za jediného nepokládá, navzdory všemu svému zbožňování. Králova mše, která podle zvyku byla zádušní (Requiem), všechny zarazila a zarmoutila nad odjezdem mladého prince a nikdo se nedokázal ovládnout. Nebyl jsem toho svědkem; byl jsem v Saint-Denis na výročí toho, jemuž prostřednictvím svého otce vděčím za celé své postavení; je to podle otcova příkladu povinnost, která má přednost přede vším ostatním a kterou jsem nikdy nezanedbal. Je pravda, že jsem tam byl celý život úplně sám a že jsem si nikdy nedokázal zvyknout na tak pohoršlivé zapomnění tolika rodů zahrnutých dobrodiními tohoto velkého panovníka, z nichž by nejeden bez něho byl neznámý a zůstal v nicotě. Po návratu do Versailles jsem zjistil, že tam volba tohoto zlověstného dne lidi stále ještě zraňuje.

V jednu hodinu odpoledne odjel monseigneur vévoda z Bourgogne, aby přenocoval v Senlis u biskupa, Chamillartova bratra, kam ho přijela uvítat celá Chamillartova rodina. Projel Cambrai se stejnými zákazy jako poprvé,⁴ ale tentokrát tam poobědval. Pravda, bylo to přímo na poštovní stanici, kam se dostavil arcibiskup se vším, co bylo v Cambrai. Lze si představit, jakou zvědavost toto setkání budilo; odehrálo se uprostřed všech. Mladý princ několikrát něžně objal svého vychovatele. Řekl mu nahlas, že nikdy nezapomene na velké závazky, které vůči němu má, a aniž spolu kdy mluvili potichu, nemluvil téměř s nikým jiným než s ním; a oheň jeho pohledů vrhaných do arcibiskupových očí, které nahradily všechno, co král zakázal, měl spolu s těmito prvními slovy k arcibiskupovi výmluvnost, jež uchvátila všechny přihlížející a jež tehdy i později, navzdory nemilosti, rozmnožila arcibiskupův dvůr o všechno nejvznešenější, co se pod různými záminkami cesty a pobytu předhánělo, aby si předem zasloužilo jeho nynější přízeň a budoucí ochranu.

Vévoda z Berry odjel 15., poobědval v Senlis u biskupa, přes Cambrai nejel a připojil se k monseigneurovi vévodovi z Bourgogne ve Valenciennes téhož večera, kdy tam ten dorazil. Tam pobýval pan z Vendôme od svého příjezdu od dvora a tam bylo shromaždiště všech. Anglický král⁵ tam brzy dorazil v inkognitu, které po celé tažení dodržoval tak přísně, že to bylo až pohoršlivé. Jedl u monseigneura vévody z Bourgogne, dokud nedorazila jeho ekvipáž. Potom měl u sebe tabuli o šestnácti příborech, na kterou zval a při níž byl velmi laskavý, a jedl u generálů, kteří ho o to požádali. Ačkoli byl dobrovolníkem, zvolil si své místo v čele vojsk svého národa, která tím byla nadšena. Dokonce i Angličané v nepřátelské armádě z toho pocítili uspokojení a dali je najevo. Tento princ žil velmi rozvážně, ale hodně mezi lidmi, snažil se zalíbit a dařilo se mu to. Získal si dokonce úctu a náklonnost vojska i generálů svou pílí a veškerou ochotou, kterou projevoval. Nehrál dost velkou úlohu, abych se o něm šířil víc. Kurfiřt⁶ se vydal k břehům Rýna, kde ho šel očekávat vévoda z Berwicku.

Villars přijel se svou ženou velmi pomalu, téměř po vlastních denních úsecích. Dával najevo, jak ho rozčiluje, že musí změnit zemi i armádu. Velmi ho mrzelo, že opouští tak hojné ochranné stráže, a sotva méně byl spokojen, že nebude moci vláčet ženu s sebou. Ona z toho byla nadšená. Dost vtipně mu uklouzlo, že ona prý odešla ze služby. Villars veřejně ujistil krále, že všechny jeho prapory v Německu převyšují plný stav, každý o pět set mužů, a že jsou všechny skvělé; pak se pomalu stočil k mravoučným úvahám a, stále veřejně a v rozhovoru s králem, prohlásil nahlas, že nejlepší zásadou pro krále je dávat mnoho naděje a málo dávat. Nechám na čtenáři, jak bylo toto slovo přijato od chlapíka jeho ražení, povýšeného a zahrnutého dobrodiními do té míry, v jaké se nacházel. Kurfiřt a Berwick nenašli svou armádu zdaleka takovou, jak ji Villars vychvaloval; ten se ovšem nezdráhal veřejně a víc než jednou prohlásit, když mluvil o mocných, že jestli jim stačí jen řeči na jazyku, nadá jim jich, kolik budou chtít. Tentokrát dodržel slovo přesně.

Císařští se shromažďovali pomalu. Jejich armádě velel vévoda hannoverský, pozdější anglický král. Počítal s tím, že bude početná a že ho tam princ Evžen brzy následuje. Ten však odjel z Vídně velmi pozdě, zdržoval se cestou u různých knížat, vytvořil silný sbor na Mosele a, hluchý k nářkům Hannoverského, dal si k sobě připojit silné oddíly z jeho armády na základě výslovných rozkazů císaře, který jen s obtížemi uchlácholil vévodu hannoverského, uraženého a chystajícího se vrátit domů. Abych to dořekl najednou: jakmile tato armáda na Mosele už nemohla budit podezření z klamného manévru, kurfiřt a Berwick ponechali du Bourgovi⁷ ostrahu haguenauských linií s tím, co bylo nezbytné k jejich obraně proti podnikům vévody hannoverského, a se vším ostatním vytáhli na Moselu, kde se stahovala velká bouře, jejíž příčinu nebylo možné uhodnout, zatímco Marlborough v čele armády ve Flandrech zachovával naprostý klid. Tvrdilo se, že se s princem Evženem dohodl, že počká, až bude připraven, a že bez něho nic nepodnikne.

Armáda monseigneura vévody z Bourgogne čítala zpočátku dvě stě šest eskadron a sto třicet jeden prapor v padesáti šesti brigádách. Měl královskou vojenskou domácnost, gendarmerii, karabiníky a pluk gardy, osmnáct generálporučíků a stejný počet polních maršálů v linii, nepočítaje důstojníky pověřené správní službou. Deset z nich se později stalo maršály Francie, a čtyři z těchto deseti byli tehdy teprve brigádními generály; a vidíme mezi maršály i takové, kteří v této armádě nebyli a byli tehdy teprve plukovníky. Armáda byla úplná, krásná, pohotová a plná nejlepší vůle. Nikdy nebyla žádná armáda zásobena hojněji ani nashromážděnými zásobami všeho druhu, s ohromným vozatajstvem potravin a dělostřelectva. Všechno, co v ní sloužilo, spěchalo, aby dorazilo, když princové odjížděli. Zbývalo už jen dát se do pohybu. Pan z Vendôme, který snadno zapouštěl kořeny všude, kde se cítil pohodlně, projevil jen málo ochoty odtud odejít. Byl se svým názorem sám, ale prosadil jej s povýšeností, jejíž následky Puységur předvídal a obšírně je popsal panu z Beauvilliers, který mi své obavy netajil. Připomněl jsem mu náš rozhovor v Marly, ale shledal jsem, že je stále ještě velmi daleko od myšlenky, že by věci mohly dojít tak daleko, jak jsem mu předpověděl. Využijme nečinnosti tohoto prvního počátku tažení, abychom vyprávěli to málo, co se událo až do jeho skutečného zahájení, které nám pak sotva dovolí od něho odbočit.

O letnicích jmenoval král vévodu z Enghien⁸ rytířem řádu k prvnímu dni nového roku. Bylo mu teprve šestnáct let a pan Vévoda na to ještě ani nepomýšlel; byl však synem paní Vévodkyně.

Král odjel 18. června přenocovat do Petit-Bourgu a 19. do Fontainebleau. Paní z Pontchartrain⁹ ležela v Paříži na smrt. Mé důvěrné spojení s touto rodinou, a ještě víc pouto a důvěrnost víc než sesterské, které byly mezi paní ze Saint-Simon a jí, nás zdržely v Paříži. Téměř už nikoho nepřijímala a útěchu nacházela jen u paní ze Saint-Simon, která ji zase nacházela jen u ní. Povaha této dokonalé ženy by tu zabrala příliš mnoho místa; lépe se uplatní mezi Doklady.¹⁰ Je příliš krásná, příliš jedinečná, příliš poučná, než aby zůstala neznámá. Tak velká ztráta se předvídala už dlouho. Šlo o ženskou nemoc, způsobenou příliš mnoha porody, příliš rychle po sobě, a zpočátku příliš malou šetrností, takže všechny rozličné léky byly marné. Pontchartrain, který si v tom měl mnoho co vyčítat, mohl tuto míru dovršit neustálým omezováním ve všem a svou podivnou náladovostí, kterou ji nechával bez ustání snášet. Trpělivost a mírnost, které ji nikdy neomrzely — až k tomu, že ji rozhořčovalo, když bylo možné postřehnout, že jich potřebuje —, ji nesmírně stály sil a velmi jí zkazily krev, kterou se nakonec nepodařilo ani uklidnit, ani zastavit. Ať už pravdivě, či předstíraně, jak se v dalším ukázalo až příliš, Pontchartrain pocítil celou velikost své ztráty a víc než rok předtím, než nastala, se mi svěřil, že kdyby ho toto neštěstí, které až příliš předvídal, postihlo, rozhodl se odejít do ústraní; že jakmile uvidí, že slábne, bude mít rezignaci na úřad připravenou; že jakmile neštěstí nastane, pošle ji králi a okamžitě se uchýlí do malého bytu, který měl jeho otec v Instituci otců oratoriánů a kde trávil velké svátky; že tam zůstane tři či čtyři měsíce, dokud se nerozhodne pro místo a způsob života, které by mu vyhovovaly a v nichž by mohl vytrvat; a vymohl si ode mne nedotknutelné mlčení.

Bylo by zbytečné uvádět zde, co jsem mu říkal, abych muže jeho věku, zatíženého rodinou, odvrátil od tak opovážlivého rozhodnutí. Pochopil jsem, že nic nezískám jinak než postupně. Ačkoli na něm nebylo nic než to, co odpuzuje, a já to cítil častěji než kdokoli jiný, protože jsem ho vídal častěji a důvěrněji, přiznávám, že jsem se dal napálit a že mi ho bylo líto. Myslel jsem si, že důvěra jeho otce, který přede mnou nic netajil, ani věci veřejné, ani rodinné, a který mi stokrát svěřil své žaly kvůli synovi; že důvěra jeho matky, která nebyla menší; že toto důvěrné spojení jeho ženy s mou; že zájem jeho dětí ode mne stejnou měrou vyžadují veškeré možné úsilí, abych odvrátil rozhodnutí, které by bylo smrtelnou ranou pro kancléře a paní kancléřovou a zkázou jejich rodiny. Brzy nato jsem měl za to, že rozpoznávám, že kromě toho, že taková rozhodnutí bývají často plodem velkého žalu, se domnívá, že tak velké ztrátě dluží nějaké okázalé gesto, a že zbaven opory, kterou čerpal z vážnosti, jíž požívala jeho žena, zoufá, že se na svém místě udrží. Tato směs, vycházející z citlivosti srdce i z pýchy ducha, mi připadala jako základ rozhodnutí, které bude velmi těžké zlomit. Nemyslel jsem si tedy, že se dopustím nevěrnosti, když toto tajemství svěřím paní ze Saint-Simon, abych mohl využít její moudré rady. Usoudila stejně jako já. On sám se jí brzy nato svěřil. Tento neklid mě přiměl opustit dobrou společnost, své stavby v La Ferté a své výsadby, na které jsem se tam byl podívat o Vánocích, když přišel záchvat, o němž se myslelo, že paní z Pontchartrain zahubí, a přispěchat včas, abych zabránil rezignaci. Rozhodl jsem se usilovat o to, aby prošla rukama kancléře. To mu příslušelo ze všech možných důvodů a byl to nejlepší způsob, jak ji zastavit.

Nemoc, která trvala ještě šest měsíců, dala Pontchartrainovi čas svěřit se otci de La Tour, generálovi oratoriánů, který byl zpovědníkem paní z Pontchartrain od jejího sňatku, a abbému z Maulevrier, královu almužníkovi, velkému intrikánovi, duchaplnému a ctižádostivému, velkému příteli jezuitů a pana z Cambrai, o němž jsem se už několikrát zmínil. Ten ho odvrátil od úmyslu uchýlit se do Instituce, aby tím nezpůsobil zármutek jezuitům, jimž byl stejně oddán, jako byl jeho otec od nich vzdálen, a aby o sobě nevzbudil podezření z jansenismu, které by mohlo přivodit nepříjemnosti otci de La Tour; ten ho také přiměl k tomu, aby odjel do Pontchartrainu, až neštěstí nastane, a pak aby odložil rezignaci o několik týdnů, nakonec o několik měsíců. Bylo to téměř dva měsíce, co jsme se z toho neblahého domu skoro nehnuli, když paní z Pontchartrain konečně zemřela, kolem jedenácté dopoledne, 25. června. Dvůr byl ve Fontainebleau, a s ním i kancléř, který nemohl odjet; jeho zoufalá žena se za ním hned vydala a našla ho v nejhořčím zármutku, ačkoli tato ztráta byla předvídána tak dávno. Paní ze Saint-Simon, kterou jsem obratně uchránil tak bolestné podívané, potřebovala navzdory své ctnosti všemožnou oporu. Chtěl jsem zůstat u ní. Věděla však, jak to s Pontchartrainem vypadá a jak je pro jeho děti, či spíše pro děti své přítelkyně, důležité zabránit pošetilostem, které chtěl provést, a tak naléhala, abych ho neopouštěl, že jsem ji nechal s paní maršálkou z Lorges, paní z Lauzunu a svou matkou a na naléhavý vzkaz otce de La Tour jsem za ním odjel k Pontchartrainovi, odkud jsme — abych mnohé zkrátil — odjeli všichni tři v jednom kočáře, s Bignonem, intendantem financí, jako čtvrtým, a vydali jsme se do Pontchartrainu. Tři švagrové¹¹ tam přijely ještě týž den a příbuzenstvo a přátelé tam postupně přivedli další lidi.

V situaci, v níž se celá tato rodina nacházela, měli kancléř a paní kancléřová, kteří neměli rádi švagrové — já jsem s nimi vycházel velmi dobře —, důvěru jen k otci de La Tour a ke mně; a Pontchartrain, který chtěl stále mluvit o svém odchodu do ústraní, o němž tam věděli jen my, opouštěl celou společnost, aby byl neustále s námi. To mě přinutilo zůstat, abych to rozhodnutí stále zdržoval, dokud nebylo svěřeno Bignonovi, který se chystal odjet do Fontainebleau, aby je oznámil kancléři, avšak bez toho, že by přivezl rezignaci. Když jsem pak viděl, že věc je v rukou kancléře, vrátil jsem se do Paříže k paní ze Saint-Simon a otec de La Tour se vrátil ke svým záležitostem. Nebylo to na dlouho. Kancléř, zdrcený víc než jedním žalem a rozhněvaný na syna, se dozvěděl Bignonovu zprávu a napsal mi nejdojemnější dopis na světě, v němž mě zapřísahal, abych toho blázna v jeho záchvatech neopouštěl, a ujišťoval mě, že nemá jinou oporu než otce de La Tour a mne a že nebude mít klid, dokud nebude vědět, že jsem v Pontchartrainu. Přesto jsem s návratem otálel.

Mezitím Phélypeaux,¹² kancléřův bratr, který se vracel z Bourbonu, se zastavil v Pontchartrainu, kde s ním synovec mluvil stejně jako s Bignonem a pověřil také jeho, aby přiměl jeho otce — ten mu velmi důrazně a několikrát psal —, aby ho nechal jednat po svém. Phélypeaux, jakkoli se z lázní vrátil celý mrtvičný, nedokázal u synovce nic pořídit. Dovlekl se do Fontainebleau, kde svého bratra všemi podrobnostmi, které mu přinesl, dočista vyděsil a ještě víc ho rozhořčil proti synovi. Kancléř mi po bratrovi napsal dopis tak důrazný a naléhavý, abych se vrátil do Pontchartrainu, že jsem se mu nemohl ubránit, ale zároveň tak výslovně žádající, abych odtamtud vyhnal švagrové a celou společnost, že jsem měl za to, že přesahuje míru. Šlo o to, že ačkoli kancléř pracoval s králem místo svého syna, záležitosti hynuly pro nedostatek podpisů a běžné správy; že král, který byl ze všech lidí na světě ten, komu cizí zármutek nejméně šel k duhu, toho začínal mít dost, až to bral ve zlé; že se o tom u dvora hodně mluvilo a posměšně se to odsuzovalo; že to, co se v Pontchartrainu shromáždilo lidí, třebaže příbuzných nebo důvěrných přátel, tomu dávalo ráz shromáždění a slavnosti zcela nepatřičný, ráz divadelní podívané, a pro syna to bylo jakési rozptýlení, které ho drželo tam, kde neměl být, a pohoršovalo kontrastem i směšností vzdálenou vší slušnosti jeho postavení. Kancléř zejména trval na tom, aby jeho syn konečně přijel do Fontainebleau, od čehož měl syn na hony daleko. Phélypeaux mi vylíčil smutný obraz stavu, v němž zanechal bratra nad zkázou jeho rodiny a jeho postavení; a kromě dopisu, který mi přinesl, mě ještě jménem kancléře zapřísahal, abych se laskavě vrátil do Pontchartrainu a pokusil se odtamtud jeho syna vytrhnout. K tolika naléháním připojila paní ze Saint-Simon své nejdůraznější domluvy, abych neodmítal tak důležitou službu, o kterou jsem byl žádán s takovým naléháním a s takovou důvěrou. Rozhodl jsem se tedy vrátit, ale s otcem de La Tour a tak, že nás předejde abbé z Maulevrier, s nímž kancléř ve Fontainebleau velmi důrazně mluvil, jakmile se dozvěděl, že ho syn sám zasvětil.

Tento abbé, který se tak rád do všeho pletl, a zvláště u ministrů, a který byl suchý, měl za úkol pokusit se přivést Pontchartraina k otcově vůli a naznačit společnosti, švagrovým i ostatním, aby odjeli. Nechali jsme ho odjet a vydali jsme se, otec de La Tour a já, až nazítří. Zjistili jsme, že abbé, vyzbrojený příkazy otce i matky, je nijak nezmírnil, ani vůči společnosti, ani vůči samotným švagrovým, ani vůči synovi. Ty tři ženy, které o záměru svého švagra vůbec nevěděly, usilovaly jen o to, aby se mu zalíbily, aby využily zármutku, který je sbližoval, snad aby ho zcela vymanily z vlivu otce a matky, mohly s ním nakládat víc podle svého a vytěžit z něho víc, než dosud, ačkoli se v tom nikdy nešetřily. Hořce si mu stěžovaly na pohoršlivé zacházení, jehož se jim kvůli němu dostává. Pontchartrain, odedávna netrpělivý vůči sebemenšímu zdání jha, uchvácený představou, že se ještě těsněji spojí s tím, co bylo jeho ženě nejbližší, a navíc dotčený na cti, se podivně rozběsnil, rázně se postavil proti odjezdu a neměl potíže zadržet osoby, které chtěly odjet jen proto, aby byly zadrženy. Abbé de Caumartin nám ten příběh vyprávěl, sotva jsme vystoupili z kočáru, načež jsme s otcem de La Tour usoudili, že už vůbec nejde o to provést, co mě kancléř tak výslovně žádal svým dopisem i skrze bratra, nýbrž o to zmírnit podráždění, které abbé z Maulevrier způsobil.

Otec de La Tour se ujal Pontchartraina, zatímco já jsem šel za dámami. Nejprve jsem musel snést výpad hraběnky z Roucy; obrátil jsem se na paní z Blansacu jako na přístupnější, která však při nesmírném důvtipu a zdánlivé mírnosti byla ještě mnohem falešnější, a tím lépe dosahovala svých cílů; vydal jsem jim napospas suchost abbého z Maulevrier, jak dlouho jen chtěly; řekl jsem jim, že kancléř, který vždy viděl, že je syn s nimi tak zadobře, si od jeho samoty slibuje nezbytný návrat ke dvoru; zkrátka, uchlácholil jsem je i jejich manžele. Abbé z Maulevrier se vracel do Fontainebleau. Svěřil jsem mu tajně dopis pro kancléře, který mi s toutéž opatrností napsal několik dopisů. Deklamace, záchvaty zoufalství, pomatenost, nerozumné a nekonečné úvahy Pontchartrainovy; jeho zuřivost, jeho výhrůžky a mezi tím vším jeho výbuchy proti otci, které se dělily výhradně, ale bez ustání mezi otce de La Tour a mne, nás také bez ustání přiváděly na konec našich prostředků, trpělivosti i soucitu. Neodvažoval jsem se poddat podezření z nějakého předstírání. Otec de La Tour, méně úzkostlivý než já, o tom se mnou promluvil. Utvrdili jsme se v tom. Švagrové se domnívaly, že to jasně prohlédly podle vapérů, vytí a záchvatů, které jim připadaly málo přirozené. Dokonce se nám s tím svěřily.

Dokonce i sluhové to vyčenichali a nemlčeli o tom. Ačkoli jsme nakonec dosáhli toho, že vyřídil naléhavé podpisy, jeho otec byl krutě netrpělivý. Napsal mi dopis tak živý, tak dojatý společnou ztrátou, tak výmluvný o svých neštěstích, tak uražený synem i švagrovými, tak plný důvěry a vděčnosti ke mně, že ačkoli mě zároveň prosil, abych jej spálil, až ho ukážu otci de La Tour, usoudil jsem, že táž důvěra žádá, abych mu ho vrátil. Sdělil jsem mu, co si myslíme, otec de La Tour a já, a dosáhl jsem toho, že mi napsal dopis, který bych mohl ukázat jeho synovi, jenž mu po jisté odpovědi, kterou od něho dostal, už nechtěl psát. Konečně, když jsme si s otcem de La Tour už nevěděli rady, přinesl mi Phélypeauxův komorník tajně dopis od paní kancléřové, v němž mi oznamovala, že se rozhodla přijet sama, aniž by o tom kdokoli věděl kromě jejího manžela, a že přijede nazítří. Toto rozhodnutí se nám, otci de La Tour i mně, nesmírně zalíbilo; otec de La Tour byl toho názoru, abych jí napsal a ještě na cestě ji zpravil o situaci, v níž věci zastihne, a o tom, jak se podle nás má zachovat. Poslal jsem jí naproti jednoho ze svých velmi spolehlivých lidí s tímto dopisem, dvě míle od Pontchartrainu; ten ji zastavil a dopis jí předal. Potom mi za to často velmi děkovala jako za věc, která jí byla velmi užitečná.

Krátce po obědě se na kopci objevily dva kočáry, které všechny velice překvapily, protože do Pontchartrainu už skoro nikdo nejezdil, ale které je ohromily ještě víc, když se při jejich přiblížení poznalo, že je to paní kancléřová. Ani bomba by švagrové nevyděsila víc; málem by se šly schovat. Otec de La Tour a já, jediní zasvěcení, jsme se drželi tak dobře, že nikdo nic nepostřehl ani později nepojal podezření, že jsme o tom věděli sebeméně. Otec de La Tour se nenápadně odebral do svého pokoje a já do chodby, abych mohl přijetí pozorovat bez rozpaků. Bylo dobré, a to u dveří kabinetu, který vede do nádvoří. Matka se synem se nejprve zavřeli sami. Phélypeaux a oba Bignonové, kteří s ní přijeli, přišli ke společnosti. Otec de La Tour se snažil švagrovým, značně zmateným, vrátit rozvahu. Paní kancléřová se k nim zachovala co nejlépe a řekla, že nepřijela nikoho vyhánět ani naléhat na syna kvůli Fontainebleau, ale aby s ním byla, dokud zůstane v Pontchartrainu — a ve skutečnosti proto, aby je všechny svou přítomností a svými zdvořilostmi tak dobře obtěžovala, že by ukončila pobyt tak směšně protahovaný. To se brzy podařilo. Věnoval jsem paní kancléřové ještě jeden den, měl jsem s ní mnoho rozhovorů a nakonec jsem se vrátil do Paříže, abych se už nevracel. Několik dní uplynulo v rozpacích, v nichž jsem je zanechal. Švagrové, snad aby se usmířily, nebo aby zkrátily svou nudu, byly první, kdo svého švagra pobízel k odjezdu. Vyjednával si podmínky, jak ho otec přijme a jaký soukromý život chce vést u dvora, kde chtěl, jak říkal, zůstat jen rok. Kdo by ho vzal za slovo, velmi by ho rozzlobil. Konečně všichni odjeli najednou. Matka se synem jeli rovnou do Fontainebleau, kde se kancléř přemohl a přijal syna dobře, byl však rozhořčen vším, co se stalo, přesvědčen o hraném zármutku a o tom, že se to z Pontchartrainu doneslo až do Fontainebleau, kde se o tom příliš mluvilo.

Jeho chování tam, směšné a rozmanité role, které tam hrál, okázalé afektovanosti a sto druhů podivností na veřejnosti ho tam dočista odhalily a vydaly opovržení, nad čímž byli kancléř a jeho žena neustále zoufalí. Paní ze Saint-Simon, prostší, ale hlouběji zasažená, se jen s velkými obtížemi odhodlala vrátit se ke svému obvyklému životu a ke dvoru. Naléhal jsem na to tím víc, že král nesnášel ani zármutky, ani nepřítomnost a že v posledních dobách života paní z Pontchartrain se paní ze Saint-Simon omluvila z jedné slavnosti, na kterou ji král určil, což mu bylo nemilé. Bydleli jsme ve Fontainebleau jako obvykle u Pontchartraina, na zámku. Byli jsme tam téměř neustále zaměstnáni kancléřem, paní kancléřovou a jejich synem, s nimi i se společností. Tak dlouhé a tak málo zajímavé vylíčení se bude bezpochyby zdát podivné, a také bych se ho byl dobře vyvaroval, nebýt toho, co se ukáže v pravý čas a k čemu bylo zcela nezbytné.