Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola patnáctá

Vydávám se na projížďku k Loiře. — Smrt vévodkyně z Châtillonu. — Smrt paní z Razilly. — Sňatek syna vévody z Aumontu s dcerou Guiscardovou. — Sňatek portugalského krále se sestrou císařovou a arcivévody s princeznou brunšvicko-blankenburgsko-wolfenbüttelskou. — Investitura Montferratu savojskému vévodovi. — Smrt vévody z Mantovy a smutek po něm. — Penze paní Mantovské. — Nouze a nedbalost Španělska. — Nenávist pana Vévody a paní Vévodkyně k panu vévodovi z Orléans a její příčina. — Počátek nesmiřitelné nenávisti paní des Ursins a paní z Maintenon k panu vévodovi z Orléans. — Malý úspěch ve Španělsku. — Obléhání a dobytí Tortosy. — Ztráta Sardinie. — Ztráta Menorky a Port Mahónu. — Princ Evžen ve Flandrech. — Plán na Brusel zamítnut. — Spiknutí v Lucemburku odhaleno. — Gent a Bruggy překvapivě obsazeny královými vojsky. — Kurfiřt se vrací na Rýn a vévoda z Berwicku přivádí část armády do Flander. — Lenost a zhoubná umíněnost vévody z Vendôme. — Střetnutí u Oudenaarde. — Vendômova drzost vůči monseigneurovi vévodovi z Bourgogne. — Vendômův nehorázný výrok k monseigneurovi vévodovi z Bourgogne. — Ústup za kanál u Brugg. — Krásný čin vidama z Amiens a další krásný čin Nangisův.

Ať jsem byl tou ztrátou a jejími následky sebevíc zaměstnán, neméně jsem byl zaměstnán tím, abych byl zpraven o mnoha věcech, které byly ve své chvíli závažné, ale z nichž se většina potom rozpustí jako kusy ledu — ačkoli na věcech, které se takto rozpouštějí, často závisí mnoho důležitého. Byl jsem v důvěrném spojení s vévodou z Orléans, s ním i s jeho přáteli, a jeho postavení bylo takové, že jsem v tomto spojení mohl být jen já, pokud šlo o všechno, co se týkalo dvora. Velmi jsem dbal o to, abych ho zpravoval také o mnoha věcech, které ho mohly vést nebo které mu mohly posloužit; psal jsem mu šifrou, ale po jeho vlastních kurýrech, když se vraceli, a sem tam i několik dopisů naoko, nešifrovaně, poštou nebo po dvorských kurýrech, abych zaměstnal zvědavce. Trochu jsem se opozdil s věcmi, o nichž jsem ho přece jen zpravit musel, a byl jsem tak vyčerpán životem, z něhož jsem právě vycházel, že jsem byl také rád za trochu rozptýlení. La Vrillière odjížděl téměř sám do Châteauneuf a naléhal na mě, abych ho tam navštívil. Svolil jsem. Zavřel jsem se tam na celý den, od rána do večera, a sepsal pro vévodu z Orléans celý svazek šifrou, který jsem bezpečnou cestou poslal na poštu do Orléansu, aby byl chráněn před otevřením. Odtud jsem jel navštívit Chevernyho a jeho ženu v jejich krásném sídle Cheverny a Chambord, který leží hned vedle, o němž jsem stále slýchal a jejž jsem nikomu nezáviděl. Biskup z Blois, který přijel do Cheverny, mě snadno přiměl, abych se jel podívat do Blois, kde jsem velmi toužil vidět sál posledních generálních stavů, vězení kardinála z Guise a lyonského arcibiskupa a místo, kde zemřela Kateřina Medicejská.¹ Zjistil jsem, že Gaston kvůli stavbě nového zámku zbořil sál stavů a že správce, který obýval byt té neblahé královny, odešel i s klíčem. Viděl jsem také Menars a mohl jsem být se svou zvědavostí spokojen pro neobyčejnou krásu teras tohoto sídla, pro polohu biskupství v Blois a pro to, jak výborně dokázal tento první biskup² polohy využít při stavbě, kterou tam provedl. Po osmi či dvanácti dnech, kdy jsem se ztratil z očí, jsem se vrátil do Fontainebleau.

Zemřela vévodkyně z Châtillonu. Byla to slečna z Royanu, dcera sestry princezny des Ursins a stejně jako ona z rodu La Trémoille; princezna ji vychovala a provdala ve svém domě v Paříži, jak jsem o tom vyprávěl v souvislosti se svým sňatkem. Velice ztloustla a král ji dal požádat, aby nejezdila ke dvoru, kdykoli by vévodkyně z Bourgogne měla podezření na těhotenství, ani když by byla v jiném stavu. Tím, že napodobovala jednu jeptišku z kláštera, kde pobývala, než přišla k tetě, získala zvláštní tik, který byl až do doby krátce po jejím sňatku sotva znatelný, ale pak se zhoršil natolik, že se jí každou chvíli obličej až děsivě zkřivil, aniž to ona sama z dlouhého zvyku většinou postřehla.

Zemřela také Razillyho žena, a byla to ztráta pro jejího muže i pro jeho rodinu, která byla velmi početná.

Vévoda z Aumontu, který hodně utratil a neměl náladu se v tom omezovat, oženil Villequiera, svého jediného syna, s jedinou dcerou Guiscardovou, jíž Langlée, bratr paní z Guiscardu, odkázal velký majetek. Guiscard se kromě cti z tohoto spojení rád přimkl k panu z Aumontu. Od Ramillies byl v nemilosti a nemilost maršála z Villeroy mu neslibovala brzký konec té jeho. Villequier nacházel na všem tom bohatství nepříjemné přísady: tchána v nemilosti a jeho dva bratry, kteří byli lámáni kolem nebo oběšeni in effigie, přeběhli k nepříteli a dávali o sobě velmi zle mluvit, zatímco čekali na konec, který byl ještě smutnější.

Císař dojednal sňatek jedné ze svých sester s portugalským králem³ — do Lisabonu ji doprovázel jeden z bratrů pana Lotrinského — a sňatek arcivévody, svého bratra, s princeznou brunšvicko-blankenburgsko-wolfenbüttelskou, kterou doprovázel princ Maxmilián Hannoverský. Obě byly na cestě a ta druhá už minula Milán, kde pro ni připravili skvělý slavnostní vjezd, aby se odtud dostala do Barcelony, kde byl arcivévoda, na anglickém loďstvu, jemuž velel rytíř Leake. Pan Savojský nijak nespěchal s vytažením do pole. Stěžoval si, že ho v předešlé válce oklamal císař Leopold, který mu nedodržel, co mu slíbil. Trval tedy tak pevně na tom, že bude stát se založenýma rukama, dokud nedostane zadostiučinění, jež požadoval, že císař byl nucen to s ním skoncovat. Dal mu tedy investituru Montferratu, k velké lítosti pana Lotrinského a na úkor jeho práva i opakovaných slibů, které mu v tom ohledu dal.

Ani pan Princ to nevzal o nic lépe, neboť si na Montferrat dělal nárok také, po smrti vévody z Mantovy, která přišla dosti náhle 5. července v Padově. Zanechal mnoho hotových peněz, stříbrného nádobí, drahokamů, skvostného nábytku a krásných obrazů, ale ani píď půdy, od té doby co se císař zmocnil jeho zemí. Jím vymřela větev mantovských panovníků. Gonzagové si ji kdysi kousek po kousku přivlastnili jako všichni ti drobní italští panovníci a stejně jako oni z ní udělali dědičný stát. Byly ještě dvě větve Gonzagů, k nimž císař nebral nejmenší ohled. Pan Mantovský nezanechal závěť. Paní Mantovská dala králi oznámit úmrtí prostřednictvím mantovského vyslance,⁴ jenž jednal jejím jménem a s nímž se tentokrát zacházelo jako s vyslancem panovníka. Král za něj držel smutek v černém a po pěti dnech ho odložil. Poslal řádného šlechtice krále vyjádřit paní Mantovské soustrast a dal jí penzi čtyřicet tisíc livrů, tak jak je pobírala už předtím ze čtyř set tisíc livrů, které dával panu Mantovskému až do jeho navrácení do jeho zemí a z nichž se jí ta částka srážela. Dostala také penzi třicet tisíc livrů od španělského krále, kterou ten dával jejímu manželovi. Měla tedy kromě svého majetku sedmdesát tisíc livrů penzí. Pan Lotrinský si činil nárok na dědictví Charleville a dal krále požádat o svolení ujmout se jej. Pan Princ se tomu důrazně postavil na obranu práv paní Princezny a prosadil se.

Vévoda z Orléans se zdržel v Madridu déle, než předpokládal. Nic nebylo připraveno, všeho byl nedostatek a nedbalost ještě větší. Bylo třeba hledat prostředky, jak to nahradit, a to nebylo snadné; proto se jeho pobyt protáhl. V Paříži toho využili k šíření pověsti, že je zamilován do královny. Pan Vévoda, vzteklý ze své nečinnosti i z pověsti, kterou si vévoda z Orléans získával, a paní Vévodkyně, která ho nenáviděla, protože spolu kdysi měli až příliš blízko, se stali původci té pověsti u dvora i ve městě; odtud se rozšířila do provincií i do ciziny, s výjimkou Španělska, kde o ní nebylo ani zmínky, protože na ní nebylo nic pravdy a nemělo to ani zdání pravděpodobnosti. Vévoda z Orléans byl tam zaměstnán věcmi vážnějšími — a kéž by ho překážky, s nimiž se setkával u věcí nejnaléhavějších, méně dráždily, nebo kéž by mu jeho rozhořčení ponechalo větší vládu nad jazykem! Jednoho večera, když celý den pracoval — jak ostatně od svého příjezdu nedělal nic jiného — na hledání způsobů, jak napravit krajní zanedbání všech nejnezbytnějších příprav k tomu, aby se mohlo vytáhnout do pole a tam něco vykonat, zasedl ke stolu s několika španělskými velmoži a s Francouzi ze svého doprovodu, celý zaujatý svou zlostí, jež se obracela na paní des Ursins, která o všem vládla a nepomyslela na nejmenší věc týkající se tažení. Večeře se rozveselila, a trochu příliš. Vévoda z Orléans, trochu rozjařený vínem a stále plný své zlosti, vzal sklenici a rozhlédl se po společnosti (omlouvám se, že jsem tak doslovný, ale to slovo se zastřít nedá): „Pánové,“ řekl jim, „připíjím na zdraví p…-kapitána a p…-poručíka.“ Ten výrok uchvátil představivost stolovníků; nikdo, ani sám princ, se sice neodvážil k němu cokoli dodat, ale smích se zmocnil každého a byl silnější než politika. Připili na to zdraví, aniž ta slova ovšem opakovali, a pohoršení bylo nesmírné.

Nanejvýš o půl hodiny později se to paní des Ursins dozvěděla.⁵ Dobře pochopila, že poručíkem je ona a kapitánem paní z Maintenon; a vzpomene-li si čtenář, co jsem o tom vyprávěl (tom V, s. 9 a násl.; v tomto vydání Tom 5, kapitola první), uvidí, že se to nedalo vykládat jinak. A už je celá bez sebe vzteky a oznamuje tu věc doslovnými slovy paní z Maintenon, která se ze své strany rozzuřila. Inde irae.⁶ Nikdy to vévodovi z Orléans neodpustily a uvidíme, jak málo chybělo, aby ho přivedly do záhuby. Až do té doby paní z Maintenon vévodu z Orléans ani nemilovala, ani nenáviděla, a paní des Ursins nic neopomněla, aby se mu zalíbila. Právě to ji také nejvíc dopálilo: vidět, že navzdory jejím ohledům ho nedostatky ve službě dohnaly k tak krutému žertu, který jediným slovem odhaloval celou její politiku a zesměšňoval ji tak, že se to nedalo smazat. Od té chvíle obě přísahaly tomu princi zkázu. Dá se říci, že se jí o vlásek vyhnul; ale když z tohoto nebezpečí vyvázl, nepřestal po celý zbytek králova života, a ještě při jeho smrti, zakoušet, jak neúprosnou a krutou nepřítelkyní mu paní z Maintenon byla, všemi druhy pronásledování, které proti němu rozpoutala. Byl div, že jim nepodlehl; ale neméně podivuhodný byl podivný a smutný stav, do něhož dokázala prince jeho postavení přivést — stav, který dokonce poznamenal i zbytek jeho života. Brzy postřehl, jak se k němu paní des Ursins změnila, a to nijak nepřispělo k věcem, které by od té doby ráda viděla zhatit se mu pod rukama. Jsou věci, které se nedají napravit, a nutno uznat, že to strašné slovo bylo tohoto druhu měrou nejvyšší. Vévoda z Orléans na to tedy ani nepomyslel a šel dál svou cestou jako obvykle. Nevím ani, zda toho mohl kdy litovat, ač k tomu měl po celý život dost příčin, tak se mu to zdálo směšné; a později mě nejednou přiváděl k netrpělivosti, když o tom se mnou mluvil a smál se z plna srdce. Cítil jsem celou tíhu toho slova a všechny jeho kruté následky; a přece — a to mě na tom dráždilo nejvíc — i když jsem mu to vyčítal, nemohl jsem se ubránit, abych se tomu také nesmál, tak jasně a vtipně byla v těch dvou slovech zasažena a vyjádřena ta velká a neblahá směšnost vlády na této i na oné straně Pyrenejí.

Nakonec vévoda z Orléans našel způsob, jak vytáhnout do pole, ale nikdy neměl zajištěné zásoby na víc než čtrnáct dní najednou, a ani to ne vždycky. Začátkem června zaujal tábor u Ginestaru, odkud poslal Gaëtana, generálporučíka, se třemi tisíci pěšáky a osmi sty jezdci, aby ve Falcete, pět mil od Ginestaru, přepadl dvanáct set pěšáků, čtyři sta jezdců a tisíc miqueletů. Byli zaskočeni a chtěli se zachránit do hor, ale byli pronásledováni tak zblízka, že jejich jízda utekla, co nohy stačily, že jim zabili skoro pět set mužů a že kromě pěti set zajatců zajali mnoho důstojníků a ukořistili všechna jejich zavazadla a veškerou munici. Don José Vallejo, vyslaný z téhož tábora na cestu z Tortosy do Tarragony, porazil stráž veškerého dobytka té krajiny, který byl shromážděn na jednom místě, rozprášil miquelety, kteří se mu stavěli do cesty při ústupu, a přivedl tisíc volů a šest tisíc ovcí, jež vévoda z Orléans dal rozdělit svým vojskům. Dal přepadnout ještě další malé posty, odkud mu přivedli mnoho zajatců. Mnoho jich zajal také u Tortosy, zmocnil se pěti člunů, které tam vezly mouku a nasolené maso, a 12. června ji oblehl.

Postavil dva mosty přes Ebro, jeden nad městem, druhý pod ním. Posádka čítala devět praporů, dvě eskadrony a dva tisíce miqueletů. Zákopy byly otevřeny v noci z 21. na 22. na poloviční dostřel mušketou. Terén, téměř celý skalnatý, působil mnoho potíží, zásoby jich působily ještě mnohem víc. Asfeld, dlouho poté maršál Francie, tam vykonal velké služby jako voják i péčí o zásobování. Slyšel jsem vévodu z Orléans říkat, že by bez něho nikdy nic nepořídil a že to byl nejlepší armádní intendant, jakého si lze představit. Dělostřelectvo a ženisté sloužili tak špatně, že se vévoda z Orléans rozhodl vzít tyto dvě tak podstatné složky na sebe, což mu přineslo mnoho starostí a námahy. Jeden z jeho mostů se protrhl; žádné lodě, prkna ani lana; chybělo zkrátka všechno. Oprava toho mostu stála toho prince kromě času a znepokojení nesmírné úsilí, ale nakonec ji zvládl. V noci z 9. na 10. července se obléhatelé usadili na kryté cestě. Obležení ji bránili velmi statečně a pak podnikli výpad, aby z ní obléhatele vypudili, ale ti je odrazili. Nazítří kapitulovali s tím, že vydají brány, za čtyři dny odejdou a budou odvedeni do Barcelony. Zároveň dali vydat hrad Arcès ve valencijském království, který byl útočištěm miqueletů a působil velké obtíže. Ztratili asi polovinu posádky a vévoda z Orléans asi šest set mužů, z nichž nikoho známého kromě Monchampa, svého generálního majora, jednoho ze šesti pobočníků, které král poslal španělskému králi do Itálie, aby bděli nad jeho osobou, když bylo odhaleno spiknutí, o němž jsem tehdy mluvil. Ten Monchamp byl ztrátou v každém ohledu. Lambert, vyslaný vévodou z Orléans, přinesl tu dobrou zprávu králi, který z ní měl tím větší radost, že vévoda z Orléans překonal všechny myslitelné obtíže. V Extremaduře ani jinde ve Španělsku se nic pozoruhodného nestalo. Vévoda z Orléans měl po zbytek tažení tu slávu, že Starhemberga svíral, odrážel, ba dokonce zatlačoval, přestože byl slabší než on. Ale bylo souzeno, že každý rok bude pro Španělsko osudný a že jako mohutný strom, opotřebovaný věky, bude jednu po druhé ztrácet své nejsilnější větve.

O vévodovi z Veraguy jsem mluvil ve své době: jako místokrál Sardinie byl při nástupu Filipa V. víc než jen obviněn, že chtěl za peníze vydat ten ostrov rakouskému domu, a přišel proto o místokrálovství. Byl to muž velmi duchaplný, obratný a přizpůsobivý, který po návratu do Madridu našel způsob, jak se dostat do takové přízně u paní des Ursins, že nejenže bylo všechno zapomenuto, ale stal se státním radou a byl navíc připuštěn k záležitostem v kabinetu. Měl syna, který neměl o nic méně ducha, umění a schopností než on, ale jehož zevnějšek, pokřivený, hrubý, špinavý a ošklivý, všechny ty vlastnosti zapíral. Říkalo se mu markýz z Jamajky. Přijel, nevím už při jaké příležitosti, s pověřením vyřídit králi pozdravy a všem se jevil jako tlustý, ošklivý neohrabanec, jemuž nedostatečná znalost našeho jazyka ještě zvětšovala jeho přirozenou nepříjemnost. Ve Španělsku nevěděli, komu svěřit Sardinii. Byla nabídnuta markýzovi z Jamajky, který ji odmítl. Vyjednávali s ním, slíbili mu sto tisíc tolarů, ale nechtěl odjet, dokud je nedostane. Protože nebylo možné mu je vyplatit, sáhlo se k náhradním řešením. Sardinie oplývala obilím; dovolili mu, aby si ho vzal až do výše té platby sto tisíc tolarů; za těchto podmínek odjel. Barcelona a celé Katalánsko trpěly krajním nedostatkem obilí, celé pobřeží bylo bez něho, Janov neměl prostředky, jak mu přispět, a zákaz dovážet tam obilí byl přísně dodržován; takže si ve Španělsku od reptání arcivévodových vojsk a krajů, které obsadil, slibovali v tomto hladomoru všechno.

Markýz z Jamajky využil situace a dodal jim obilí v hojnosti. Nespokojil se s tím, že si takto v sardinském obilí vybral oněch sto tisíc tolarů, které mu byly přiznány, ale chtěl z toho podivného obchodu, který arcivévodově straně vracel život a síly, těžit sám. Tato tyranie přivedla k zoufalství Sardinii, která může žít jen z prodeje svého obilí a která, nemohouc obměkčit lakotu svého místokrále, dala před ním přednost arcivévodovi a tajně s ním vyjednala, takže ho toto dobytí stálo jen to, že poslal několik lodí, aby se ukázaly před Cagliari. Místokrál, opuštěný během čtyřiadvaceti hodin, předal ostrov veliteli lodí jménem arcivévody za jedinou podmínku, kterou mu dodrželi: že bude volně dopraven i se vším svým majetkem do Španělska spolu se všemi, kdo by ho chtěli následovat. Nalodilo se s ním málo velmožů a nikdo jiný. Nejpodivuhodnější je, že ho v Madridu přijali s jásotem. Řekněme předem, že to nebyla nejzávažnější ztráta, kterou Španělsko toho roku utrpělo. Rytíř Leake se v říjnu objevil u ostrova Menorca, který se okamžitě podrobil arcivévodovi. Port Mahón kladl jen velmi malý odpor, takže se Angličané s tímto dobytím a s Gibraltarem ocitli v postavení, kdy mohli ovládat Středozemní moře, přezimovat tam s celými loďstvy a blokovat všechny španělské přístavy na tomto moři. Je čas promluvit o Flandrech.

Princ Evžen překročil Moselu posledního června, nalodil svou pěchotu v Koblenzi a táhl na Maastricht. V naší armádě byla jistá chuť překvapit Brusel a k tomu účelu byly připraveny čtyři tisíce žebříků. Bylo třeba se zeptat krále, který s tím nesouhlasil, a ten plán zůstal neproveden. Zároveň bylo v Lucemburku odhaleno spiknutí. Několik řemeslníků a lidí z lidu se domnívalo, že mohou využít nemoci hraběte z Hostelu, guvernéra pevnosti, který byl na smrt nemocen, a vpustit tam nepřítele. Princ Evžen se k tomu dostal na dosah. Druy, generálporučík a poručík tělesné gardy, velmi dobrý důstojník a velmi čestný muž, tam velel pod hrabětem z Hostelu. Dal zatknout jednoho pekaře, který prozradil všechny spoluviníky, a ti byli oběšeni.

Bergeyck mezitím hledal způsoby, jak ještě něco vytěžit z onoho velkého povstání, které tak dobře připravil a které by podle všeho bylo uspělo, kdyby byl skotský podnik odpověděl našemu očekávání. Velký bailli gentský, který měl ve městě velkou vážnost, tam pokračoval ve svých tajných jednáních a přivedl věci až k provedení, zatímco v Bruggách Bergeyck zosnoval tytéž pikle, aby se to podařilo současně. V obou městech nebyl ani celý prapor a měšťané tam byli Španělsku velmi příznivě nakloněni. Armáda monseigneura vévody z Bourgogne jako by myslela jen na to, jak se uživit, a čekala, co udělá nepřítel. Artagnan byl 3. července vyslán se silným sborem pod záminkou zásobování; a večer téhož dne vyrazil Chemerault z tábora u Braine-l’Alleud se dvěma tisíci jezdci a dvěma tisíci granátníky, aby provedl pícování u Tubize, ve skutečnosti však aby rychle táhl k Ninove. Tam se nějakou dobu zdržel a pak pokračoval v pochodu na Gent. Čtvrtého v šest hodin ráno byl míli od něj a tam dostal zprávu od La Fayea, brigádního generála španělských vojsk. Ten mu vzkazoval, že předešlého dne vyrazil z Pions se šedesáti přestrojenými důstojníky či vojáky svého pluku a že je pánem brány u silnice, které se bez velkých obtíží zmocnil. Nato Chemerault se svými vojsky spěchal do Gentu, jak nejrychleji mohl, ale ne dost rychle na to, aby se La Faye neocitl ve velkém nebezpečí a velký bailli se svými měšťany ve velkých úzkostech. Konečně dorazil a zmocnil se města, aniž by padl jediný výstřel, a lid dával najevo svou radost.

Chemerault našel ve městě množství děl a střeliva. Vyslal rytíře z Nesle k monseigneurovi vévodovi z Bourgogne; ten ho zastihl kolem poledne, když dal své armádě zastavit u potoka u Pepingen, a na tu zprávu se armáda hned dala znovu na pochod. Když čelo dorazilo k mlýnu u Goiche, objevila se nepřátelská armáda na výšinách u Saint-Martin-Lennik. Měli za to, že nás přichází napadnout na pochodu. Jízda se seřadila do bitevního šiku, aby pěchota měla čas dorazit. Najednou bylo vidět, jak se nepřátelská armáda zastavuje a začíná tábořit. Nato naše armáda zamířila k Dendře. Nepřítel strhl stany a stáhl se. Zadní voj monseigneura vévody z Bourgogne překročil Dendru u Ninove 6. v sedm hodin ráno a celá armáda se utábořila, pravým křídlem u Aalstu, levým u Šeldy a u Schelebel. O dva dny později kapitulovala gentská citadela, z níž odešlo tři sta Angličanů. Gacé,⁷ syn maršála z Matignonu, přinesl králi první zprávu. Scheldon, polní mistr, anglický důstojník mimo službu, pobočník pana z Vendôme, který s citadelou sjednal kapitulaci, přinesl druhou; a zároveň Fretteville, vyslaný hrabětem z La Mothe, oznámil králi, že se stejně snadno zmocnil Brugg. Do tajemství tohoto podniku byli zasvěceni jen Bergeyck, který ho připravil, oba synové Francie, rytíř ze Saint-Georges, pan z Vendôme, Puységur a v okamžiku provedení ti, kdo podnik vedli. Oba synové Francie spolu s rytířem ze Saint-Georges, následováni předními generály, vstoupili s okázalostí do Gentu, kde na znamení své důvěry sestoupili na radnici a tam byli skvěle pohoštěni. Ve Fontainebleau zavládla radost, o níž se dalo říci, že byla nespoutaná, a úvahy o plodech tohoto úspěchu, které daleko přesahovaly cíl. Takový příjemný začátek mě velmi potěšil, ale bál jsem se opojení z něj a neubránil jsem se tomu, abych vévodovi z Orléans napsal, co si o tom myslím.

Pochod armády prince Evžena od Mosely do Flander způsobil, že se armáda kurfiřtova, která ji nějakou dobu sledovala, rozdělila na dvě části. Kurfiřt sám přijel strávit několik dní do Met, cestou zpět do Štrasburku. S tím, co přiváděl zpět, čítala rýnská armáda čtyřicet dva praporů a sedmdesát tři eskadrony; vévoda z Berwicku odvedl do Flander třicet čtyři prapory a šedesát pět eskadron.

Zdálo se snadné využít dvou tak lehce získaných výbojů tím, že by se překročila Šelda, vypálilo Oudenaarde, uzavřela nepříteli krajina, čímž by se všechno jeho zásobování velmi ztížilo a naše by bylo velmi hojné, neboť by přicházelo po vodě a spořádaně do tábora, na který nebylo možné zaútočit. Pan z Vendôme s tím vším souhlasil a neuváděl žádný opačný důvod; ale k provedení toho tak snadného plánu bylo třeba hnout se z místa a jít ten tábor obsadit. Celá obtíž spočívala v osobní lenosti pana z Vendôme, který, pohodlně usazen ve svém ubytování, si ho chtěl užívat, jak dlouho to půjde, a tvrdil, že tento přesun, o němž bylo možné rozhodnout kdykoli, bude stejně dobrý i odložený. Monseigneur vévoda z Bourgogne, podporovaný celou armádou, a dokonce i Vendômovými nejdůvěrnějšími lidmi, mu marně představoval, že když je podle jeho vlastního mínění to, co se navrhuje, jediné správné rozhodnutí, je lepší je mít učiněné než teprve učinit; že provést je nemá žádnou nevýhodu; že odklad by ji mít mohl, i nebezpečí, že nás nepřítel předejde, což by podle Vendômova vlastního přiznání byla nevýhoda velmi nepříjemná. Vendôme se bál únavy z pochodů a ze změn ubytování; to by mu převrátilo poklidný běh dní, který jsem jinde popsal. Pořád litoval pohodlí, které opouštěl; tyto ohledy byly nejsilnější.

Marlborough jasně viděl, že Vendôme nemá na práci nic dobrého a důležitého než tento přesun a on sám nic než pokusit se mu zabránit. Aby ho Vendôme provedl, šel po tětivě, která byla velmi krátká; aby mu zabránil, musel Marlborough táhnout po oblouku velmi rozlehlém a zakřiveném, totiž urazit dvacet pět mil proti nejvýš šesti Vendômovým. Nepřítel se dal na pochod tak rychle a tak tajně, že získal náskok tří usilovných pochodů, aniž o tom Vendôme měl zprávu nebo podezření, ačkoli nepřítel vyrazil z místa velmi blízko od něho. Když ho konečně uvědomili, zprávou pohrdl, jak měl ve zvyku, a pak byl jist, že nepřítele předejde, vyrazí-li nazítří ráno. Monseigneur vévoda z Bourgogne na něj naléhal, aby vyrazili už večer; ti, kdo se odvážili, mu představovali, jak je to nutné a důležité. Všechno bylo marné, přestože zprávy o pochodu nepřítele každou chvíli přicházely znovu a znovu. Nedbalost byla taková, že nikoho ani nenapadlo postavit mosty přes potok, který bylo třeba překročit hned u čela tábora. Řeklo se, že se na tom bude pracovat celou noc.

Biron,⁸ nyní vévoda a pair a nejstarší z maršálů Francie, měl být málem toho tažení přidělen k osobě vévody z Berry. Byl generálporučíkem, velel jedné ze dvou záloh a stál v jisté vzdálenosti od tábora, s nímž byl na jedné straně ve spojení, a na druhé se sborem vyslaným ještě dál. Téhož večera dostal rozkaz, aby k sobě přitáhl ten vzdálenější sbor a přivedl ho se svým vlastním k armádě. Když se blížil k táboru, zastihl ho rozkaz postoupit k Šeldě, kam se armáda chystala vyrazit, aby ji překročila. Když dorazil k onomu potoku, kde se dokončovaly mosty a o němž jsem mluvil, zpravil ho Motet, kapitán průvodců, muž velmi zkušený, o zprávách, které konečně vedly k rozhodnutí táhnout. Tu Biron, ač byl na pana z Vendôme z minulého tažení jakkoli zvyklý, nemohl se ubránit podivnému údivu, když viděl, že ty mosty, dosud nedokončené, nejsou hotové už dávno, a když viděl, že v armádě ještě stojí všechny stany. Pospíšil si přejít ten potok, dorazit k Šeldě, kde mosty ještě nebyly postaveny, překročit ji, jak mohl, a dostat se na výšiny na druhé straně. Bylo asi dvě hodiny odpoledne ve středu 11. července, když je prozkoumal a když zároveň uviděl celou nepřátelskou armádu: konce jejích kolon u Oudenaarde, kde překročila Šeldu, a její čelo, jak se stáčí a tváří se, že na něj jde. Vyslal pobočníka k princům a k panu z Vendôme, aby je o tom zpravil a vyžádal si jejich rozkazy; ten je zastihl, jak sesedli z koní a pojídají něco k snědku. Vendôme, dopálen zprávou, jež byla tak odlišná od toho, co si tak tvrdohlavě sliboval, začal tvrdit, že nemůže být pravdivá. Zatímco se o tom velmi zaníceně přel, přijel důstojník, jímž Biron dával tu skutečnost potvrdit, což Vendôma jen víc a víc rozdráždilo a utvrdilo v jeho tvrdohlavosti. Třetí potvrzující zpráva od Birona ho přivedla k výbuchu vzteku, a přece ho přiměla vstát od stolu, či od toho, co mu za stůl sloužilo, s rozmrzelostí a nasednout na koně, přičemž stále tvrdil, že to by je tam museli přinést čerti a že taková rychlost je nemožná. Prvního pobočníka, který dorazil, poslal zpět, aby Bironovi vyřídil, ať na nepřítele zaútočí a že bude hned u něj, aby ho podpořil vojskem. Princům řekl, ať pomalu následují s hlavní částí armády, zatímco on se ujme čela kolon a vyrazí k Bironovi tak nalehko, jak jen bude moci. Biron mezitím rozestavil, co měl vojska, jak nejlépe mohl, v terénu velmi nerovném a rozbrázděném, obsadil jednu vesnici a živé ploty a lemoval hlubokou a strmou rokli; pak se šel podívat na své pravé křídlo a uviděl čelo nepřátelské armády velmi blízko u sebe. Měl chuť vykonat rozkaz k útoku, který právě dostal, ne však z nějaké naděje, kterou by si dělal o tak podivně nerovném boji, ale jen aby se chránil před řečmi generála, který neznal míru a byl jako stvořený k tomu, aby na něj a na to, že nevykonal jeho rozkazy, svalil všechny zlé následky, které se už dalo předvídat. V těchto chvílích rozpaků přijel Puységur s ubytovacím oddílem; když poznal, oč jde, důrazně Bironovi radil, aby se rozhodně vyvaroval boje tak riskantního. Za několik okamžiků přijel maršál z Matignonu, který, když si věci prohlédl a vyslechl Bironovo hlášení o rozkazu k útoku, který dostal, mu velmi výslovně zakázal jej vykonat, a dokonce vzal odpovědnost na sebe.

Zatímco se to dělo, uslyšel Biron silnou palbu na svém levém křídle, za vesnicí. Běžel tam a našel tam rozpoutaný boj pěchoty. Podporoval jej, jak nejlépe mohl, vojskem, které měl, zatímco ještě dál nalevo nepřítel získával půdu. Rokle, která byla obtížně schůdná, ho zastavila a dala panu z Vendôme čas dorazit. Vojsko, které přiváděl, bylo bez dechu. Jak jednotky přicházely, vrhaly se do živých plotů, téměř všechny v kolonách, tak jak přišly, a takto odolávaly náporu nepřítele a boji, který se rozpaloval, aniž bylo možné je seřadit v nějakém pořádku; takže s nepřítelem bojovala vždy jen čela kolon, každé svou čelní stranou, a každé tak zabíralo jen velmi malý kus terénu; nepřítel, rozvinutý v liniích a v pořádku, využil zmatku našich udýchaných vojsk i prázdného prostoru, který zůstával po obou stranách těch čel kolon a který se vyplňoval jen tak, jak přicházela další čela, stejně bez dechu jako ta první. Ta byla hned při příchodu prudce napadána, a jak se zdvojovala a rozvíjela vedle ostatních, často je vyvracela a zmatkem svého příchodu je nutila, aby se řadila za nimi, tedy za dalšími živými ploty, protože rychlost, s níž naše vojska postupovala, spolu s rozbrázděností terénu působila zmatek, z něhož se nemohla vymanit. Z toho vznikala ještě další nevýhoda: dlouhé mezery mezi nimi, a hloučky byly zatlačeny daleko dřív, než je mohli podpořit jiní, kteří, přicházejíce ve stejném nepořádku, zmatek jen zvětšovali a příliš nepomáhali prvním příchozím, aby se za nimi seřadili, jak se postupně objevovali v boji. Jízda a královská vojenská domácnost se ocitly smíšeny s pěchotou, což dovršilo zmatek natolik, že se naše vojska navzájem nepoznávala. To dalo nepříteli čas zaplnit rokli otepmi natolik, aby ji mohl překročit, a týlu jeho armády velkým obloukem obejít naše pravé křídlo, aby se dostal k jeho čelu a vpadl z boku do toho, co se tam nejvíce roztáhlo a co v tomto méně rozbrázděném terénu zakusilo méně palby a zmatku.

U téhož pravého křídla byli princové, které dlouho zdrželi u mlýna u Royenghem-Capel, aby mezitím lépe viděli na ten tak podivný a tak nevýhodně rozehraný boj. Jakmile naše vojska na tomto pravém křídle uviděla, jak se na ně valí mnohem početnější síly a berou je z boku, ustoupila k levému křídlu tak rychle, že sluhové z doprovodu všech, kdo provázeli prince, se na ně vrhli s takovým zděšením, s takovou rychlostí a v takovém zmatku, že je to strhlo s krajní rychlostí, velmi nedůstojně a ne bez nebezpečí, do hlavního dění na levém křídle. Ukazovali se tam všude, i na místech nejvíce vystavených, a projevili tam velkou a přirozenou statečnost a mnoho chladnokrevnosti uprostřed bolesti, s níž hleděli na tak nepříznivou situaci; povzbuzovali vojsko, chválili důstojníky, ptali se předních velitelů, co soudí, že by se mělo dělat, a říkali panu z Vendôme, co si myslí sami. Nerovnost terénu, na niž nepřítel při postupu narazil, když zatlačil naše pravé křídlo, dala tomuto pravému křídlu čas vzpamatovat se, seřadit se a navzdory tomu velkému otřesu — abych o tom neřekl víc — nepříteli vzdorovat. Ale tento vzdor neměl dlouhého trvání. Každý svedl na všech stranách své vlastní boje, každý byl vyčerpán únavou a zoufalstvím nad výsledkem uprostřed tak všeobecného a neslýchaného zmatku. Královská vojenská domácnost vděčila za svou záchranu omylu jednoho nepřátelského důstojníka, který přinesl rozkaz červeným oddílům, protože je měl za své. Byl zajat, a když viděl, že s nimi bude sdílet nebezpečí, varoval je, že budou obklíčeny, a ukázal jim rozestavení, které se k tomu chystalo, což přimělo královskou vojenskou domácnost ustoupit poněkud v nepořádku. Ten se každou chvílí zvětšoval. Nikdo nepoznával svůj oddíl. Všechny byly páté přes deváté, jízda, pěchota, dragouni; ani jeden prapor, ani jedna eskadrona pohromadě, a všichni ve zmatku jedni přes druhé.

Padala noc, ztratilo se nesmírně mnoho terénu; polovina armády ještě nestačila dorazit. V tak smutné situaci se princové radili s panem z Vendôme, co je třeba dělat; ten v zuřivosti, že se tak krutě přepočítal, osopoval se na každého. Monseigneur vévoda z Bourgogne chtěl promluvit, ale Vendôme, opojený mocí a zlostí, mu okamžitě zavřel ústa, když mu před všemi panovačným tónem řekl: „Ať si vzpomene, že přišel k armádě jen pod podmínkou, že ho bude poslouchat.“ Tato nehorázná slova, pronesená v neblahých chvílích, kdy se tak strašlivě pociťovala tíha poslušnosti, prokazované jeho lenosti a tvrdohlavosti, které odkladem odchodu z tábora zavinily tuto pohromu, přiměla všechny, kdo je slyšeli, zachvět se rozhořčením. Mladý princ, jemuž byla určena, v nich hledal obtížnější vítězství, než bylo to, které nad ním právě dobýval nepřítel. Pocítil, že mezi krajními důsledky a úplným mlčením není žádná střední cesta, a byl natolik pánem sám sebe, že mlčel. Vendôme se pustil do řečnění o tomto boji, chtěl dokazovat, že není prohraný, tvrdil, že když polovina armády nebojovala, je třeba obrátit všechny myšlenky k tomu, aby se zítra ráno začalo znovu, a k tomu využít noci, zůstat na týchž stanovištích, kde se stojí, a co nejlépe se na nich zařídit. Všichni mlčky poslouchali muže, který nechtěl, aby se mu odporovalo, a který právě na nepominutelném dědici koruny dal příklad, stejně trestuhodný jako neuvěřitelný, pro každého, kdo by se odvážil k něčemu jinému než k potlesku. Mlčení tedy trvalo, aniž se kdokoli odvážil pronést slovo, dokud je nepřerušil hrabě z Évreux, aby pana z Vendôme pochválil; byl jeho bratrancem z prvního kolena a těšil se jeho velké přízni. Trochu to překvapilo, protože byl jen polním maršálem.

Ze všech stran zatím přicházely zprávy, že zmatek je krajní. Puységur, který přišel od královské vojenské domácnosti, o tom podal zprávu, jež nenechala místo pro žádné úvahy a kterou se maršál z Matignonu odvážil podpořit. Sousternon, který přišel z jiné strany, podal podobné hlášení. Nakonec Cheladet a Puyguyon, kteří přišli každý odjinud, dovršili nátlak k rozhodnutí. Vendôme, když už neviděl žádnou možnost dál vzdorovat tolika důkazům, a dohnán k nejvyšší zuřivosti, zvolal: „Nu dobrá, pánové, vidím, že to všichni chcete, je tedy třeba ustoupit. Ostatně,“ dodal, dívaje se na monseigneura vévodu z Bourgogne, „Vy jste, monseigneure, už dávno měl na to chuť.“ Tato slova, která nemohla nebýt vzata v dvojím smyslu a která byla později ještě zdůrazňována, byla pronesena přesně tak, jak je uvádím, a navíc vmetena tak, že se nikdo z přítomných nemohl mýlit ve významu, jaký jim generál chtěl vtisknout. Fakta jsou prostá, mluví sama za sebe; zdržuji se komentářů, abych nepřerušil zbytek děje. Monseigneur vévoda z Bourgogne zůstal v dokonalém mlčení jako poprvé a všichni po jeho příkladu v různých podobách němého obdivu. Puységur je nakonec přerušil, aby se zeptal, jak se zamýšlí provést ústup. Všichni mluvili páté přes deváté. Vendôme zase mlčel, buď z rozmrzelosti, nebo z rozpaků, a pak řekl, že je třeba táhnout ke Gentu, aniž dodal jak nebo cokoli jiného.

Den byl velmi únavný, ústup byl dlouhý a nebezpečný; každý vkládal naději do budoucnosti v armádu, kterou vévoda z Berwicku přiváděl od Mosely. Navrhlo se přistavit princům jejich kočáry a posadit je do nich, aby je bylo možné pohodlněji dopravit směrem k Bruggám, vstříc oné armádě. Ten nápad vzešel od Puységura, pan d’O ho vřele podpořil, Gamaches se mu nebránil. Kočáry si vyžádali a hned nato nařídili pět set jezdců jako doprovod. Nato Vendôme zvolal, že by to bylo hanebné; kočáry byly odvolány a doprovod, který už byl nařízen, posloužil potom ke sbírání uprchlíků. Pak se ta malá bouřlivá rada rozešla. Princové s tou hrstkou doprovodu, která je provázela, se vydali na koních cestou ke Gentu. Vendôme, aniž vydal jakýkoli další rozkaz nebo se na cokoli informoval, se už nikde neukázal; generálové, kteří tam byli, se vrátili na svá stanoviště, nebo spíše kam mohli, stejně jako maršál z Matignonu, a dali na různá místa armády předat rozkaz k ústupu. Noc už byla skoro úplná; na různých místech bylo ještě slyšet několik dílčích bojů; nakonec se ti, kdo byli uvědoměni první, dali do pohybu.

Mezitím generálové pravého křídla a královské vojenské domácnosti drželi mezi sebou svou malou radu a nemohli pochopit, jak to, že k nim nepřichází žádný rozkaz, když tu jim došel rozkaz k ústupu. Ale zatímco setrvávali v tomto čekání a nejistotě, ocitli se obklíčeni a odříznuti ze všech stran. Každý z nich byl tehdy velmi zaskočen. Znovu začínali uvažovat o tom, jak ústup provést, když vidam z Amiens, který jako zcela nový polní maršál mnoho nemluvil, jim začal domlouvat, že zatímco se radí, budou sevřeni; a když viděl, že nadále setrvávají v nerozhodnosti, vyzval je, aby ho následovali, obrátil se k lehké jízdě gardy, jejímž byl kapitánem, a zvolal na ni: „Za mnou!“ — jako hodný bratr a nástupce vévody z Montfortu; v jejím čele prorazil linii nepřátelské jízdy a našel za ní další linii, pěší, jejíž celou palbu vydržel, ale která se rozestoupila, aby ho propustila. V tu chvíli zbytek královské vojenské domácnosti, využívaje tak smělého pohybu, následoval tuto kompanii, po něm ostatní vojska, která tam byla, a všechna ustupovala společně celou noc a v dobrém pořádku až do Gentu, stále vedena vidamem, který tím, že se dokázal včas a sám rozhodnout s rozvahou a odvahou, zachránil tak značnou část této armády. Ostatní trosky se stahovaly, jak mohly, v takovém zmatku, že rytíř du Rosel, generálporučík, o tom nedostal žádnou zprávu a ocitl se nazítří ráno se sto eskadronami, na něž se úplně zapomnělo. Jeho takto osamocený ústup za bílého dne se stával velmi obtížným, ale udržet stanoviště, které zaujímal, až do noci nebylo možné. Dal se tedy na pochod.

Nangis, rovněž zcela nový polní maršál, zahlédl roztroušené hloučky granátníků, našel opozdilce, zkrátka z čisté dobré vůle jich sesbíral až patnáct rot a z téže vůle utvořil s těmito granátníky zadní voj kolony rytíře du Rosel, tak podivně opuštěné. Nepřítel překročil živé ploty a malý potok a často na ni útočil; Nangis ho vždy rázně odrážel. Konali pochod mnoha hodin, který byl skutečným bojem. Nakonec se stáhli odlehlými cestami, které rytíři du Rosel, velikému a vynikajícímu veliteli průzkumných oddílů, dal poznat zvyk chodit do války. Dorazili do tábora, kde po čtrnáct či patnáct hodin, kdy se nevědělo, co se s nimi stalo, vyvolali krutou úzkost.

Monseigneur vévoda z Bourgogne Gentem jen projel, aniž se tam zastavil, a pokračoval v pochodu až do Lovendegemu s čelem vojsk, které tam přicházelo. Zřídil tam svůj hlavní stan a tábor podél kanálu do Brugg a za ním, aby tam jeho vojska v bezpečí odpočinula a měla v týlu hojnost, než se rozhodne, co dál, a než se připojí Berwick. Pan z Vendôme (nadále jen prostě uvádím fakta) dorazil zvlášť do Gentu mezi sedmou a osmou ráno, našel vojsko, které vcházelo do města, zastavil se s hrstkou doprovodu, která ho provázela, sesedl z koně, stáhl si kalhoty a vyprázdnil se těsně vedle vojáků, dívaje se, jak defilují. Hned nato vjel do města, aniž se na cokoli informoval, vrhl se do postele a zůstal v ní přes třicet hodin, aniž vstal, aby si odpočinul od svých útrap. Potom se od svých lidí dozvěděl, že armáda je u Lovendegemu. Nechal ji tam a dál se o nic nestaral, dobře večeřel a odpočíval čím dál víc v Gentu několik dní po sobě, aniž se jakkoli staral o armádu, od níž byl tři míle. Za několik dní dobyl hrabě z La Mothe pevnůstku Plassendale, jejíž posádka byla celá pobita mečem; bylo to stanoviště důležité pro spojení kanálů. Nepřítel zaujal tábor u Warwicku a zmocnil se našich linií, kde byly jen malé oddíly pěchoty.