Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola šestnáctá

Dopisy králi a jiné. — Biron ve Fontainebleau. — Neobvyklá Marlboroughova slova k Bironovi o anglickém králi. — Smělý výrok prince Evžena k Bironovi o úřadu nad Švýcary, který měl jeho otec. — Připomenutí situace u dvora. — Počínání Vendômovy kabaly. — Alberoniho dopis. — Rozbor Alberoniho dopisu.

Ztráty, které jsme v té bitvě utrpěli, se tajily, jak dlouho to jen šlo; padlých a raněných bylo mnoho. Biron, generálporučík; Ruffé a Fitzgerald, polní maršálové; Croï, brigádní generál pěchoty; vévoda ze Saint-Aignan a markýz z Ancenis, oba posledně jmenovaní ranění; mnoho důstojníků gendarmerie a spousta ostatních důstojníků — ti všichni padli do zajetí; Ximénez, plukovník pěšího pluku Royal-Roussillon, a La Bretanche, brigádní generál dobré pověsti, padli; čtyři tisíce mužů a sedm set důstojníků zajatých u Oudenaarde,¹ nepočítaje to, co se o nich dozvědělo později, a nepočítaje rozprchnutí, které bylo nesmírné.

Jakmile byl monseigneur vévoda z Bourgogne v Lovendegemu,² napsal králi velmi stručně a s podrobnostmi se odkázal na vévodu z Vendôme. Zároveň napsal vévodkyni z Bourgogne zcela výslovně, že smutnou událost, k níž právě došlo, způsobila obvyklá umíněnost a bezstarostnost vévody z Vendôme, kvůli níž se vytáhlo nejméně o dva dny později, než bylo třeba a než chtěl on sám; že další takový případ by ho přiměl to řemeslo opustit, kdyby mu v tom nebránily výslovné rozkazy, jimž je povinen slepou poslušností; že nechápe ani útok, ani bitvu, ani ústup; že je tím tak rozhořčen, že nemůže napsat víc. Kurýr, který tyto dopisy vezl, převzal cestou v Gentu ještě dopis, který Vendôme z toho města napsal králi, když uléhal do postele, a v němž se na jedné stránce snažil přesvědčit, že bitva nedopadla nevýhodně. Krátce nato poslal další dopis, v němž králi oznamoval, i tentokrát jen několika slovy, že by byl nepřítele porazil, kdyby byl měl podporu, a že kdyby se proti jeho radě nebylo umíněně trvalo na ústupu, byl by ho nazítří jistě porazil; s podrobnostmi se odkazoval na monseigneura vévodu z Bourgogne. Tak se podrobná zpráva, odkazovaná od jednoho k druhému, nedostavila vůbec, zvědavost se tím jen přiostřila a začala tma, v níž měl Vendôme zájem se zachránit. Třetí kurýr přinesl králi velmi dlouhou depeši, celou psanou vlastní rukou monseigneura vévody z Bourgogne, a velmi krátkou od pana z Vendôme, který se z podrobností opět omlouval různými záminkami; a všechny dopisy, které kurýr vezl soukromým osobám, si král vzal, všechny je přečetl, jeden z nich dokonce třikrát po sobě, a vrátil jich jen velmi málo, a ty všechny otevřené. Ten kurýr přijel po králově večeři, takže všechny dámy, které večer doprovázejí své princezny do kabinetu, byly svědky tohoto čtení, k němuž král skoro nic neřekl; ve Fontainebleau je totiž jen jeden kabinet, a jsou tedy všechny v témž. Vévodkyně z Bourgogne dostala dopis od monseigneura vévody z Bourgogne a krátký dopis od vévody z Berry, který jí psal, že pan z Vendôme je velmi nešťastný a že celá armáda se na něho sesypala. Sotva se vévodkyně z Bourgogne vrátila do svých pokojů, neudržela se a řekla, že monseigneur vévoda z Bourgogne má kolem sebe náramně hloupé lidi. Víc už neřekla.

Biron, propuštěný na čestné slovo na nějaký čas pod podmínkou, že nepojede přes naši armádu, přijel do Fontainebleau 25. července. Jeho rozvaha mu byla užitečným štítem proti nediskrétnosti a dotěrnosti otázek. Král s ním několikrát mluvil mezi čtyřma očima u paní z Maintenon, kde Chamillart nebýval vždy přítomen, a slíbil mu zachovat tajemství, čemuž zůstal velmi věrný. Biron však, ještě opatrnější, mu sice nelhal, ale pokud mohl, vyhnul se odpovědím s poukazem na oddíl, jemuž velel před bitvou, a na své zajetí, kvůli nimž o mnoha věcech nevěděl. Byl to můj dobrý přítel a viděl jsem se s ním, kolikrát se mi zachtělo. Mnohému mě naučil. Kromě toho, co mi vyprávěl o armádě a o bitvě, jsem se od něho dozvěděl dvě věci, které si zaslouží, aby tu našly místo.

Armáda prince Evžena se v době bitvy ještě nepřipojila, on sám však byl přítomen a velel všude, kde se ocitl, ze zdvořilosti Marlborougha, který si podržel plnou moc, ale netěšil se takové vážnosti, důvěře a náklonnosti, jaké si získal Evžen. Biron mi vyprávěl, že nazítří po bitvě, když obědval s mnoha důstojníky u Marlborougha, se ho vévoda najednou zeptal, co je nového u prince z Walesu, o němž se vědělo, že je v naší armádě, a omlouval se přitom, že ho tak nazývá. Biron se v překvapení usmál a řekl mu, že v tom nebudou mít žádnou potíž, protože ani v naší armádě nenosí jiné jméno než rytíř svatého Jiří, a dost dlouho se rozhovořil o jeho chvále. Marlborough, který ho poslouchal s velikou pozorností, mu odpověděl, že mu dělá velkou radost, když se od něho o tom mladém princi dozvídá tolik dobrého, protože se nemůže ubránit tomu, aby se o něho velmi nezajímal, a hned začal mluvit o něčem jiném. Biron si přitom všiml, že se jemu i většině společnosti rozjasnily tváře.

Druhá věc se týká prince Evžena. Když s ním mluvil o bitvě, projevil mu princ velké uznání za to, co viděl dělat naše švýcarské oddíly, které se v ní skutečně velmi vyznamenaly. Biron je velmi chválil. Evžen toho využil, aby vychválil ten národ, a řekl Bironovi, že být jeho generálním plukovníkem je ve Francii krásný úřad. „Měl ho můj otec,“ dodal s planoucím pohledem, „po jeho smrti jsme doufali, že by ho mohl dostat můj bratr; ale král uznal za vhodnější dát ho jednomu ze svých nemanželských dětí, než nám prokázat tu čest.³ Je pánem, nedá se nic říci; ale zase člověk někdy nelituje, že se ocitne v postavení, kdy může přimět k lítosti nad pohrdáním.“ Biron neodpověděl ani slovo a princ Evžen, spokojen s tak jízlivým šípem na krále, zdvořile změnil hovor. Za tu krátkou dobu, co byl Biron mezi nimi, si všiml téměř královské nádhery u prince Evžena a hanebné šetrnosti u vévody z Marlborough, který nejčastěji jídal u jednoho či druhého; velké svornosti mezi nimi dvěma ve věcech řízení války, přičemž podrobnosti ležely mnohem víc na Evženovi; hluboké úcty všech generálů k oběma vůdcům, ale tiché a ve všem patrné přednosti dávané princi Evženovi, aniž na to vévoda z Marlborough žárlil. Monseigneur s Bironem mluvil málo, ačkoli s ním byl velmi důvěrný; vévodkyně z Bourgogne hodně a často. Biron ji uvedl do stavu, aby mohla odpovídat na leccos, čím ji chtěli přivést do úzkých. Skutečná podrobná zpráva se nikdy neobjevila. Byly to jen jednotlivé útržky, jeden po druhém. Monseigneur vévoda z Bourgogne si dost neuvědomil, jak velmi mu záleží na tom, aby podal zprávu skutečnou, což Vendôme rozhodně neměl v úmyslu učinit.

Nyní je třeba si připomenout situaci dvora a jeho hlavních osob, jejich záměry a zájmy, které jsem na různých místech vyložil, a především svůj rozhovor s vévodou z Beauvilliers v dolní části marlyských zahrad o určení monseigneura vévody z Bourgogne pro Flandry. Viděli jsme tam důvěrné spojení levobočků s Vaudemontem a jeho mocnými neteřemi, a hlavně Vendômovo; spojení předních komorníků vnitřní služby s nimi, a zvláště Bloinovo, který z nich všech byl na tom nejlépe a nejvíc v králově volné důvěře, který byl také ze všech nejobratnější, nejodvážnější, nejprozíravější, měl nejvíc ducha a světa, stýkal se s nejvíce lidmi, a to z dobré a nejvybranější společnosti, byl díky svým milostným pletkám do všeho nejvíc zasvěcen, a který kromě úřadu prvního komorníka měl každý den sto příležitostí vidět krále takříkajíc zezadu a chytit každou jeho chvíli díky svým ustavičným záležitostem ve Versailles a v Marly, jichž byl guvernérem a vším, díky vytrvalé přítomnosti, kdy nikdy neodcházel, a tím, že byl ve všech hodinách dne neustále v kabinetech. Jezdil do Fontainebleau, trávil tam nějaký čas a tam jako všude jinde vládl modrými hochy, celým nižším vnitřním služebnictvem a těmi nebezpečnými Švýcary, slídily a donašeči, o nichž jsem mluvil v souvislosti s tou hroznou scénou kvůli Courtenvauxovi. [Je třeba si připomenout] Chamillartovu oddanost, jinak tak umíněného muže, panu z Vendôme, panu du Maine, kterého si vzal za ochránce, a zvláště panu z Vaudemontu, který byl jeho orákulem a dokázal ho okamžitě přimět ke všemu, co chtěl, i k věcem nejvíc protivným jeho vkusu a mínění; Vaudemont se někdy rád blýskl ukázkami, které ho nikdy nezklamaly: není přehnané říci, že ten ministr byl v jeho rukou měkký vosk, a Vaudemont si tím byl tak jist, že s ním dělal i zbytečné pokusy, jen aby se jimi mohl chlubit svým důvěrníkům.

Především nesmíme ztrácet ze zřetele zájem všech těchto osob zničit a od základu zneuctít monseigneura vévodu z Bourgogne, aby s ním nemusely počítat za králova života a aby se ho po jeho smrti zbavily a mohly vládnout Monseigneurovi na trůně. To byl ten společný zájem, který je všechny spojoval, s tím, jak jsem už jinde řekl, že se pak navzájem sežerou o to, komu vláda zůstane. Slečna Choinová a její důvěrníci v tom vězeli až po krk, a z téhož důvodu; a ubohý Chamillart, který nic z toho neviděl, jehož zájem byl z tisíce důvodů zcela opačný a který byl příliš poctivý a čestný, než aby se do takového spiknutí zapletl, kdyby je byl mohl prohlédnout, byl jejich slepým nástrojem, a nemohli ho — neříkám zastavit, ale ani v nejmenším přibrzdit — ani vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers, jinak jeho přátelé, k nimž měl důvěru a úctu, ani tak blízké a tak čerstvé příbuzenství, které s nimi právě uzavřel sňatkem svého syna. Tím méně jsem s tím mohl něco svést já, při vší přízni a důvěře, kterou ke mně měl. Jeho žena a dcery byly zbaveny veškerého rozumu, s výjimkou malé Dreuxové, která se však dala strhnout; jeho bratři byli hlupáci a zbytek jeho důvěrného okolí tvořili bezvýznamní lidé, zaujatí svými záležitostmi, u dvora tak nemohoucí, že nerozuměli ani jeho řeči. Paní Vévodkyně se s touto obávanou skupinou těsně spojila ze stejných záměrů s Monseigneurem i ze své osobní nenávisti; ale tento skrytý kout se lépe vysvětlí v dalším. Nesmíme zapomenout ani na důvěrné spojení paní ze Soubise se slečnou z Lislebonne a s paní z Espinoy a na nebezpečnost jejích rad při opatrnosti jejího vlastního počínání, které snadno držela stranou a v bezpečí, i v tom smutném stavu, do něhož tehdy upadlo její zdraví.

Kabala, zprvu omráčená tou nepříjemnou událostí, čekala na další podrobnosti a světlo, a aby se vyhnula chybným krokům, zastavila se v prvních chvílích a naslouchala. Když však brzy vycítila, v jakém nebezpečí je její hrdina, vzpamatovala se, začala šeptat do uší, aby vyzkoušela, jak budou její řeči přijaty, a když hned nabrala víc odvahy, začala je po kouskách vypouštět nahlas. Povzbuzeni touto zkouškou, která mezi užaslým světem, jenž o ničem nic podrobně nevěděl, nenarazila na pevnou překážku, rozpustilost svých řečí stupňovali, odvážili se chvály Vendôma a prudkých sporů s každým, kdo jejich řečem nepřitakal, a povzbuzeni úspěchem se odvážili přejít k hanění monseigneura vévody z Bourgogne a brzy nato k nadávkám, protože jejich první řeči nebyly zarazeny. Mohl to učinit jen král nebo Monseigneur. Král o nich ještě nevěděl, Monseigneur byl obklíčen a nebyl z těch, kdo by se odvážili zjednat si respekt; většina dvořanů, v temnotách, pokud jde o podrobnosti celé věci, a ve strachu z osob tak vlivných a tak vysokého rodu, nevěděla, co odpovědět, a neodvážila se. Spokojovali se tím, že vyčkávali a žasli. To kabale dodávalo stále víc odvahy. Pro nedostatek podrobností, které Vendôme rozhodně nehodlal poskytnout, se odvážili šířit manifesty, v nichž si úskok, lež a podvod nebraly žádné ohledy a byly dohnány až k tomu, co nelze nazvat jinak než atentátem. První, který se objevil, byl dopis Alberoniho, osoby, o níž jsem mluvil dost na to, abych ji tu nemusel představovat. Je takový, že jej nelze odkázat mezi Doklady. Tady je:

„Nechte, pane, svého zoufání a nepřidávejte se k obecnému smýšlení svého národa, který při sebemenším neštěstí, jež se přihodí, věří, že je všechno ztraceno. Na začátek Vám píšu, že všechny řeči, které se vedou proti panu z Vendôme, jsou lživé a on se jim vysmívá. Pokud jde o ty tři pochody, o nichž se říká, že si je nechal ukrást, a že stačilo jen bránit Dender, celý svět tady ví, že pan z Vendôme jej bránit chtěl a že se po třech dnech musel podřídit mínění těch, kdo radili překročit Šeldu, aby se vyhnuli bitvě, a právě tehdy k ní byli donuceni, jak jim to Jeho Výsost předpověděla, když jim řekla, že pokaždé, když dají panu princi Evženovi najevo, že se chtějí vyhnout střetnutí, donutí je k němu proti jejich vůli. Co se týče toho, že Jeho Výsost měla napadnout předvoj, který byl u Šeldy, pomýšlel na to mnohem lépe, neboť jakmile dostal od pana z Bironu zprávu, že část nepřátelské armády přešla, chtěl ji napadnout, dokud viděl prach kolon řečené armády, která byla na druhé straně řeky, půl míle od Oudenaarde; ale protože zůstal se svým míněním sám, nebyl vyslyšen. Bylo to v deset hodin dopoledne. Ve čtyři hodiny odpoledne dostal pan Grimaldi, polní maršál Jeho Katolického Veličenstva, rozkaz zaútočit bez vědomí pana z Vendôme, který však, když viděl, že útok byl proveden, řekl, že ho je třeba podpořit, a dal svému pobočníkovi panu Janetovi rozkaz, aby donesl levému křídlu rozkaz k útoku; ten byl na zpáteční cestě zabit. Tento rozkaz nebyl proveden kvůli špatné radě, která byla dána panu vévodovi z Bourgogne a podle níž tam byla rokle a neprostupná bažina. Pan z Vendôme tam přitom v doprovodu pana hraběte z Évreux přešel se třiceti eskadronami o hodinu dříve. Pokud jde o ústup, pan z Vendôme byl toho mínění, že se nemá provádět v noci, ale protože tohoto mínění byl jen on a pan hrabě z Évreux, musel ustoupit, a sotva řekl panu vévodovi z Bourgogne, že armáda se může stáhnout, všichni byli na koních a s úžasným spěchem zamířil každý do Gentu, a to tak, že princům radili, aby si v Gentu vzali poštovní koně a jeli do Yper. Pan z Vendôme, který byl nucen po velkou část té doby tvořit se svými pobočníky zadní voj, přijel kolem deváté ráno, na místě pevně rozhodl, že chce postavit armádu za kanál, který vede mezi Gentem a Bruggami, navzdory mínění všech generálů, kteří ho tři dny pronásledovali, aby od toho upustil, a říkali, že je třeba snažit se spojit s panem z Berwicku. Taková pevnost zachránila královu armádu i království, neboť zděšení, které v armádě panovalo, by bylo způsobilo pohromu mnohem horší, než byla ta u Ramillies, kdežto tím, že se pan z Vendôme postavil za kanál, udržel Gent a Bruggy, což je věc podstatná, uklidnil mysli a dodal vojsku důvěru, dal důstojníkům příležitost vzpamatovat se a poznat svůj terén, a konečně přivedl nepřítele k nečinnosti; a můžete si být jist, že chce-li nepřítel podniknout obléhání, musí to být obléhání Yper, Lille, Monsu nebo Tournai. Nuže, považte, jaká to jsou místa, a jestli nepřítel kdy některé z nich napadne, pan z Vendôme dobude Oudenaarde, zmocní se celé Šeldy a Vy se stačíte jen podívat do mapy, abyste viděl, do jakých nesnází by se nepřítel dostal. To je čistá pravda, tatáž, kterou pan z Vendôme napsal králi, a můžete ji šířit na můj účet. Jsem Říman, to jest z rodu, který mluví pravdu, in civitate omnium gnara, et nihil reticente,⁴ jak praví náš Tacitus. Dovolte mi potom, abych Vám se vší úctou, kterou Vám dlužím, řekl, že Váš národ je docela schopen zapomenout na všechny divy, které ten dobrý princ vykonal v mé zemi a které učiní jeho jméno nesmrtelným a navždy ctěným, injuriarum et beneficiorum aeque immemores;⁵ ale dobrý princ je velmi klidný, neboť ví, že si nemá co vyčítat a že dokud se řídil svým míněním, vždycky si vedl dobře.“

To je celý dopis, který byl okamžitě rozšířen všude. Teď jde o to jej rozebrat, ačkoli lež a úskok v něm bijí do očí.

Je třeba přiznat, že aby líp vsugeroval své nepravdy, začíná pravdou. Je až příliš pravda, že jakmile Francouze potká neštěstí, věří, že je všechno ztraceno, a chovají se tak, že ztraceno skutečně všechno je. Dokázal to Höchstädt, Barcelona, Ramillies, Turín⁶ a všechny nešťastné akce této války, na rozdíl od nepřátel, kteří se drží a dovedou svá neštěstí napravit, jak jsme viděli u Fleurus, u Neerwindenu a ve všech podnicích, které se nám v předešlé válce zdařily. Ale to není vada národa, to je [vina] generálů, jimž se zatočila hlava u Höchstädtu a u Ramillies a kteří si u Turína počínali ještě hůř, když na základě ukutého spiknutí dvakrát zabránili rozhořčenému a těžce raněnému vévodovi z Orléans ustoupit do Itálie, jak jsem to v příslušné době vyložil. Tvrdit, že na řečech vedených proti panu z Vendôme, který se jim vysmívá, není ani slovo pravdy, tomu se říká drzost, která se u něho i u jeho lidí stala zvykem, a to s takovým úspěchem, že nelze předpokládat, že by se ho někdo odvážil kárat bez té největší zřejmosti; k té tedy musíme přistoupit.

Člověk žasne nad nezměrnou opovážlivostí, s níž se Alberoni snaží svést na falešnou stopu ohledně tří pochodů, které nepřítel panu z Vendôme ukradl a které způsobily celou pohromu, tak velice, že by byl v pokušení přenechat odpověď veřejné známosti, kterou si on sám troufá přivlastňovat. Nikdy nešlo o dvě možnosti, mezi nimiž by se volilo, nikdy pan z Vendôme nepopíral tu jedinou, která byla dobrá a jediná. Spor byl jen o čas. Monseigneur vévoda z Bourgogne a všichni generálové, kteří mohli promluvit, až po nejoddanější a nejdůvěrnější přátele pana z Vendôme, byli tak přesvědčeni o nebezpečí odkládat pohyb, který bylo třeba provést, že na něho tři dny naléhali a že jejich stížnosti, že nejsou vyslyšeni, se roznesly po celé armádě. Biron, který o tom na svém odloučeném stanovišti věděl, nemohl před Motetem skrýt své překvapení, když viděl, že mosty přes ten potok před táborem ještě nejsou postaveny a že tábor je ještě postaven, když jím projížděl. Netajil se tím ve Fontainebleau a nebylo jediného dopisu z armády, když konečně nějaké došly, který by nevydával stejné svědectví jak o jednomyslnosti ohledně té jediné možnosti, bez jakéhokoli sporu ze strany pana z Vendôme, tak o jeho osudné umíněnosti, s níž ten pohyb o tři dny odkládal, tak o třech pochodech, které mu nepřítel ukradl, i o jeho nedůvěřivosti v té věci, dohnané až do chvíle, kdy na vlastní oči uviděl, co mu Biron vzkazoval: poprvé a podruhé to zuřivě odbyl, napůl a sotva tomu uvěřil napotřetí, a teprve to ho přimělo vsednout na koně.

Je tedy jasné, že ta možnost bránit Dender i ta lichotivá odpověď o princi Evženovi jsou vymyšlená historka, vybájená dodatečně, aby dodala jeho pánovi hrdinského vzhledu a aby zlomyslně dala pocítit, že monseigneur vévoda z Bourgogne nechtěl bojovat. Komu však chce Alberoni namluvit, že pan z Vendôme měl ve své armádě tak malou váhu, že se hýbala jen podle většiny hlasů? Ty hlasy — čí byly? Ne hlas monseigneura vévody z Bourgogne, kterému Vendôme krátce nato dokázal říci přede všemi, ať si pamatuje, že do armády přišel jen pod podmínkou, že ho bude poslouchat. Byl to maršál z Matignonu, poslaný tam jen proto, aby zneuctil svou maršálskou hůl poslušností vůči Vendômovi, a o němž si nikdo nikdy nemyslel, že by jeho schopnosti vyvažovaly jeho hodnost? Byli to generálporučíci? V které armádě kdy bylo vidět, že by jejich hlas převážil hlas velitele? A jaké srovnání mezi autoritou maršálů Francie, které jsme vídali v čele armád, a autoritou vévody z Vendôme? Konečně, byl tam snad nějaký mentor, kterého král přidal svému vnukovi a jehož moudrost a královská důvěra v ni by vyvažovaly nedostatek hodnosti a opravňovaly ho Vendômovi oponovat? Napadlo to někoho o Gamachesovi, o d’O, o Razillym, o nich nebo o kterémkoli z nejpřednějších generálů armády? To si nikdo nevymyslel a ani Vendômova kabala se to neodvážila tvrdit. Kdo tedy byl s to, kdo měl právo a prostředky mu odporovat? A ať jsou válečné porady jakékoli, konal vůbec nějakou? A kdo z jeho přívrženců se to odvážil tvrdit? Co tedy chce Alberoni říci, když s takovou nestoudností vykládá o dvou možnostech, o něž se vedl spor, který nikdy nebyl, a o volbě té horší, jíž se doufalo vyhnout bitvě, proti té lepší, kterou hájil Vendôme, ale která neprošla, protože byl se svým míněním sám — kdežto ve skutečnosti to nebylo jeho mínění, nýbrž jeho umíněná a výlučná vůle, která ho proti vůli monseigneura vévody z Bourgogne a proti úsilí všech generálů, kteří se mu odvážili něco říci, držela tři dny bez hnutí a bez jakékoli péče o mosty i o pochod; s výsledkem tak nešťastným, a zdaleka ne tak, že by nějaké jiné mínění převážilo nad jeho.

Táž odpověď poslouží i na lež, která následuje po té první a která se rozlévá do všech částí toho, co tvrdí. Říká, že jeho hrdina, který pomýšlel mnohem lépe (není vidět v čem), chtěl napadnout nepřítele, jakmile o něm dostal zprávu od Birona a uviděl prach jeho armády na druhé straně řeky půl míle od Oudenaarde, v deset hodin dopoledne, ale že nebyl vyslyšen, protože zůstal se svým míněním sám. Aniž bych opakoval, co bylo právě řečeno o úplné a nesdílené autoritě pana z Vendôme v armádě, rozeberme zbytek tohoto krátkého vyprávění — krátkého, pravím, a sevřeného, aby vehnalo prach do očí a zakrylo podvod drzostí a zdánlivou prostotou. Kdo je v těchto věcech věrohodnější — Alberoni, nebo Biron, Puységur a maršál z Matignonu, hlavní aktéři té události, o niž jde, a všichni, kdo se nacházeli s princi a s panem z Vendôme a kolem nich, když právě něco pojídali a dostali ty tři zprávy od Birona rychle za sebou? Ale rozplétejme fakta.

Biron, odloučený od armády se svou zálohou nablízku jiného, vzdálenějšího sboru, dostává večer před bitvou rozkaz, aby se s tím sborem spojil a vytáhl atd. Je zapotřebí času, aby se k tomu vzdálenějšímu sboru poslalo, dalšího, aby se dal na pochod a připojil se k Bironovi, a třetího, aby Biron dorazil k potoku před armádou, kde zastihne Moteta při práci na mostech a kde se Biron diví, že je tábor ještě celý postaven. Kolik tedy mohlo být hodin? Potom musí armáda strhnout stany, naložit, vzít do rukou zbraně a vsednout na koně, seřadit se, dát se na pochod, přejít potok, zkrátka dorazit na místo, kde princové a pan z Vendôme sesedli, aby se najedli. Proto byly dvě hodiny odpoledne, když Biron uviděl nepřátelskou armádu, a z toho jistě plyne, že bylo mnohem víc než dvě hodiny, když Bironova první zpráva dorazila na zastávku princů a Vendôma, a ne deset hodin dopoledne, jak to Alberoni obratně podstrkuje. A kdo by necítil, jakou váhu mají za takových okolností čtyři hodiny víc nebo méně? Kdo nám tu hodinu sděluje? Biron, Puységur, maršál z Matignonu, kteří se k němu připojili, tři nositelé zpráv, kteří přijeli rychle za sebou, všichni, kdo byli kolem princů a pana z Vendôme, když je dostali. Co se týče prachu, Alberoni promine, že to popíráme: Biron jej viděl z výšiny, kterou obsadil; byl daleko od místa, kde měl Vendôme zastávku, a ta výšina ležela mezi ním a prachem; jaké oči by musel Vendôme mít, aby jej zahlédl! Zahlédl jej ve skutečnosti tak málo, že první i druhou Bironovu zprávu prohlásil za lživou, že přestal jíst teprve při třetí, že se rozzuřil a řekl, že to tedy museli být všichni ďáblové, kdo tam nepřítele přinesli. Tady je tedy druhá nepravda, stejně prokázaná jako první. Pokud jde o Vendômovo mínění zaútočit, které nebylo uposlechnuto, to je lež, která nemá ani nejmenší zdání pravdy, protože všichni, kdo tam byli v tak velkém počtu, generálové i jiní, byli svědky toho, co se tam dělo, a všichni to říkali, psali a vyprávěli.

Vendôme po tom výbuchu, který ho po třetí Bironově zprávě vyhnal od stolu, poslal Bironovi zpět prvního ze tří mužů, které mu Biron poslal, a učinil to, co jsem vylíčil výše, aniž mu monseigneur vévoda z Bourgogne [ani] kdokoli jiný řekl slovo, aby mu něco namítl. Nebylo tedy žádné rozdělení názorů — ani zpočátku, protože pan z Vendôme měl nepřítele za ještě velmi vzdáleného, a tudíž mimo dosah, aby mohl být napaden; ani po zprávách, protože při prvních dvou se přel úplně sám, aby obhájil, že tam nepřítel nemůže být, a po třetí, po prvním návalu vzteku, učinil rozhodnutí, která jsme viděli, nahlas a bez jakékoli námitky, a ta byla okamžitě provedena v přítomnosti všech lidí, kteří stáli kolem. Pomyslet na útok tedy mohl teprve v okamžiku, kdy k němu dal rozkaz, a tomu se tak málo odporovalo, že jak jsme viděli, Biron ho dostal; že ho od jeho provedení, s nímž si Biron nevěděl rady, odvrátil Puységur, který přijel s ubytovacím oddílem, a že o chvíli později dorazil maršál z Matignonu, který mu útok zakázal a vzal zákaz na sebe. To jsou svědkové, kteří mají větší cenu než Alberoni a kteří ho usvědčují ze všech jeho podvodů. Ten, který následuje, aby dodal ostatním věrohodnosti, je zjevný výmysl. „Podle jeho slov dostává Vendôme v deset hodin dopoledne od Birona zprávu, že se nepřítel ukazuje, a on, vévoda z Vendôme, který také vidí prach jeho kolon atd., chtěl dát do nepřítele udeřit a nebyl vyslyšen; a hned dodává, že ve čtyři hodiny odpoledne byl dán Grimaldimu, polnímu maršálovi Jeho Katolického Veličenstva, rozkaz zaútočit bez vědomí pana z Vendôme, který však, když viděl, že útok byl proveden, řekl, že ho je třeba podpořit, a poslal Janeta s rozkazem pro levé křídlo, aby zaútočilo; ten rozkaz nebyl proveden kvůli špatné radě dané monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, podle níž tam byla rokle a neprostupná bažina, kterou však pan z Vendôme v doprovodu pana hraběte z Évreux přešel se třiceti eskadronami.“

Řekněme nejprve, že Grimaldi poslal pro rozkazy, co má dělat, a ten, kdo pro ně přišel, už nezastihl pana z Vendôme, který odjel za Bironem; že se tento důstojník obrátil na monseigneura vévodu z Bourgogne, který byl svědkem rozkazu, jejž pan z Vendôme poslal Bironovi, aby napadl nepřítele, a poslal Grimaldiho důstojníka zpět s týmž rozkazem zaútočit; když se ten důstojník k Grimaldimu vrátil, zjistil, že Grimaldi už byl sám napaden, a to na místě, kde mu kvůli překážce té rokle nemohla být včas poskytnuta podpora. Rozpleťme teď Alberoniho malý román se vší jeho záludností.

Bylo právě dokázáno, že byly dvě hodiny odpoledne, když Biron zahlédl nepřátelskou armádu a poslal o ní první zprávu, že Vendôme nic z toho nevěřil a od jídla se zvedl teprve při třetí zprávě téhož Birona; z toho lze usoudit, kolik mohlo být hodin. Alberoni však chce, aby bylo teprve deset dopoledne. Co tedy jeho hrdina dělal až do čtyř hodin odpoledne, kdy po Grimaldiho útoku začal vydávat rozkazy? To je šest hodin podivuhodné trpělivosti po tak závažných zprávách o nepříteli a ohromná ztráta času, kterou obhájce ničím nevyplňuje! Ale bylo třeba dojít ke čtvrté hodině odpolední, protože pan z Vendôme opravdu nedorazil na místo, kde se bojovalo, o mnoho dřív. Přešel snad tak snadno tu rokli, když tam jel s čelem kolon? Co je celá ta bajka jiného než útok na monseigneura vévodu z Bourgogne a snaha ukazovat Vendôma vždy dychtivého bojovat a mladého prince vždy jako překážku, která mu v tom brání? Stačí si připomenout, co bylo právě vyloženo a dokázáno o tom, co se dělo po třetí Bironově zprávě, a člověk se přesvědčí, že toto poslední Alberoniho vyprávění je podvod vymyšlený bod po bodu. Pokud jde o rokli, byl to Biron, kdo ji prozkoumal, a byl to nepřítel, kdo ji překonal jen pomocí svazků roští; to jsou fakta, ale nemají nic společného s monseigneurem vévodou z Bourgogne, který ani nepomyslel na to, aby cokoli zakázal nebo nařídil jinak než s panem z Vendôme a podle jeho mínění. Ostatně kdo by nevěděl, že rokle, sebehlubší a sebeobtížnější, často o tisíc kroků výš není ničím víc než příkopem nebo mírnou prohlubní a ještě dál ničím, co by se nedalo přejít v sevřené eskadroně? Pokud jde o Grimaldiho, ten nedostal rozkaz od nikoho jiného než od nepřítele, který ho napadl. Tím začala bitva. Jen když je vinen monseigneur vévoda z Bourgogne, Alberonimu je dobré všechno. „Grimaldimu bylo nařízeno,“ praví, „zaútočit bez vědomí pana z Vendôme,“ to jest nařídil to monseigneur vévoda z Bourgogne, „a hned nato je to tento princ, kdo navzdory rozkazu, který Vendôme poslal levému křídlu, aby zaútočilo, zakazuje jej provést.“ Nelze být méně v souladu sám se sebou, ani méně důsledný v obavě z boje, kterou Alberoni tak opovážlivě připisuje tomuto mladému princi, ani méně pamětliv toho, že přišel do armády jen pod podmínkou, že bude poslouchat Vendôma — jak se mu ten vévoda odvážil říci do očí a nahlas přede všemi —, než jsou tyto ustavičné a tak okázale prováděné rozpory. Lhát lidem tak dokonale a tak hrubě také znamená mít o nich příliš nízké mínění.

Od této roztomilé, tak pěkně vymyšlené pohádky Alberoni bitvu úplně přeskakuje a přechází rovnou k ústupu. Má k tomu své dobré důvody: řekněme o tom slovo.

K tak osudným chybám, k nimž pana z Vendôme přivedly lenost, pýcha a umíněnost, přidal vrchol vztek, že se tak hrubě zmýlil, a to před očima celé armády a tolika lidí, kteří se ho odvážili varovat — pokud na tom neměly podíl úmysly ještě zločinnější. Přinejmenším to, co se dělo v dalším průběhu tohoto tažení, mohlo takové podezření ospravedlnit. Aniž bychom se u toho zdržovali, nelze přinejmenším dost dobře popřít, že se mu zatočila hlava a že po celý ten den neprojevil nic z vojevůdce. Při svém přesvědčení, že nepřítel je daleko, neměl žádný důvod posílat tak daleko napřed Birona a Grimaldiho, kteří se tam nepostavili bez jeho rozkazu; a bylo dobře vidět, že nepřítele považoval za ještě velmi vzdáleného, protože ubytovací oddíl s Puységurem dorazil současně s Bironem — to byl důsledek jeho umíněné zaujatosti. Kdyby naopak věřil, že je nepřítel tak blízko, bylo šílenstvím vystavit mu tak malý počet vojska, které nemohlo ještě dlouho dostat podporu. Když už se boj rozpoutal, tu se mu zatočila hlava jako maršálovi z Villeroy u Ramillies, s tím rozdílem, že maršál si zhoubně zvolil své postavení, kdežto Vendôme nebyl pánem svého; že maršál po té první chybě, jež učinila celé jeho levé křídlo neužitečným, udělal se zbytkem všechno, co by bylo v silách i lepšího vojevůdce, než byl on; že jeho ústup proběhl v největším pořádku, bez hanby a bez škody, a že se mu hlava zatočila teprve potom, když se nikde necítil v bezpečí a opouštěl pevnosti, pod jejichž ochranou mohl svou chybu i své neštěstí napravit, a postoupil nepříteli nesmírné území, v něž by nepřítel nemohl doufat dřív než po mnoha dalších úspěších a nebezpečných obléháních.

Zde pan z Vendôme, opilý zlostí a hněvem, vidí, že jeho hrstka předsunutých vojáků je sama vystavena celé nepřátelské armádě; a aniž pomyslí, co chce podniknout, sebere, co má po ruce, další hrstku lidí ve srovnání s protější armádou; žene se, až mu dech nestačí, hned po příchodu je vrhá do boje, prdelí i čelem napřed, bez pořádku a bez pravidla; stejně tak posílá do boje všechno, co přichází, jak která jednotka dorazí; nechává je všechny bojovat po částech a ve zmatku, nemá ani třetinu své armády, protože podle přiznání všech i jeho vlastního polovina armády do noci na bojiště vůbec nedorazila a část druhé poloviny teprve přibíhala co nejrychleji, každý zvlášť, jak se právě ocitl a jak mohl, spěchal k palbě a hned se vrhal do boje tam, kde na ni narazil. Odtud ten zmatek, který jsem popsal, nemožnost hnout se, rozpoznat se, uzavřít příliš široké mezery, rozlišit vhodná místa, mít čas a prostředky se hnout, vymotat se, provést jakýkoli užitečný pohyb, zkrátka bitva, která nemohla být ničím jiným než zmatkem, v němž mohli něco získat jen ti, kdo utekli. A přitom žádný rozkaz od pana z Vendôme, žádné jeho východisko kromě jeho statečnosti, ale bez rozhledu, bez záměru, leda zvítězit, a to zvítězit nad trojnásobnou přesilou silou paží, bez jakýchkoli válečných prostředků, a v tom chaosu bez možnosti nějaký z nich použít. Pan z Vendôme velel sám, žádnou z jeho chyb nebylo možné připsat na účet někoho jiného; proto Alberoni bitvu přeskakuje snožmo. Sledujme ho během ústupu.

„Pokud jde o ústup,“ praví, „pan z Vendôme byl toho mínění, že se nemá provádět v noci; ale protože tohoto mínění byl jen on a hrabě z Évreux, musel ustoupit.“

Toto je první a jediná pravda v celém tom dopise, ale podvodně zmrzačená. Vendôme nejenže radil neustupovat v noci, ale neustupovat vůbec, se svými obvyklými sproposito,⁷ když se přel, že nic není ztraceno, že je třeba se držet, jak kdo dokáže, tam, kde se kdo nachází, a obnovit bitvu, jakmile se rozední. Při chaosu, který vládl mezi vojskem a který se v noci nemohl přinejmenším zmenšit — pod palbou nepřítele, který měl trojnásobnou převahu, na některých místech pomíchané s nepřítelem, na jiných obklíčené, v nebezpečí, že bude obklíčeno ještě víc kvůli početní převaze a odvaze, kterou dodává úspěch, aniž by tomu bylo možné nějak zabránit nebo si toho třeba i jen všimnout, jak by se ještě před nocí bylo stalo královské vojenské domácnosti, nebýt toho nepřátelského důstojníka, kterého zajala lehká jízda, když jí nesl rozkaz, protože ji pokládal za své —, ponechávám na úsudku, co by se bylo v noci stalo s naším vojskem a jakou výhodu si mohl kdo slibovat od tak podivuhodně nerovné bitvy, která se měla s rozedněním obnovit. Polovina armády tam podle přiznání pana z Vendôme nebyla, proti celé armádě nepřítele. Tato polovina, poražená všude, a všude po částech; kolik padlých, zajatých a uprchlých, kteří tento malý počet ještě zmenšovali; mezi vítězi málo padlých a raněných, žádní uprchlíci, jak to vždycky bývá. Druhá polovina armády by byla dorazila, ale byl by ji někdo v noci dokázal vhodně rozmístit? Přiblížila by se tedy až za dne, a mezitím by se bitva obnovovala se všemi nevýhodami, které jsem právě uvedl. Kdo by navzdory této posile rozpletl zmatek takového obnoveného boje, když den, který končil, jej jen ustavičně zvětšoval? Znamenalo to tedy dokonat zkázu této první části armády bez jakékoli rozumné naděje na nějaký úspěch a potom vystavit druhou polovinu celé vítězné armádě.

To bylo to, co způsobilo, že nikdo nesdílel mínění pana z Vendôme, nehledě na to, že každý, kdo ho slyšel, byl pobouřen umíněností, s níž tvrdil, že není poražen — s výjimkou těch několika, kteří mu jako hrabě z Évreux byli bez výhrad zaprodáni. Pan z Vendôme mluvil tak proti svému vlastnímu přesvědčení, že ustoupil, proti své pýše i proti svému zvyku. Chtěl buď to, co není dovoleno si pomyslet, anebo tak nemístným vychloubáním ukázat, že není zdrcen, a namluvit lidem, že má ve svých schopnostech nějaké zdroje, ačkoli byly před bitvou i po celou dobu jejího průběhu tak zatemněny. Musel dobře cítit, že nikdo se nedá přesvědčit, že nic není ztraceno, že je rozumné nebo vůbec možné zůstat celou noc tak, jak se kdo nacházel, a s rozedněním se znovu pustit do obnovení tak nevýhodné bitvy. Šlo mu tedy jen o to, aby oklamal svět, pokud jde o jeho odvahu srdce i ducha, a připravil si pro další dobu něco, co by vypadalo věrohodně v očích nevědomců a hlupáků, a pro svou kabalu něco, o čem by mohla mluvit, a aby svalil všechnu hanbu na monseigneura vévodu z Bourgogne těmi nestoudnými slovy, která se mu odvážil říci a která Alberoni obratně znovu staví před oči těmito slovy: „Sotva,“ pokračuje jeho dopis, „řekl (Vendôme) panu vévodovi z Bourgogne, že armáda se může stáhnout, všichni byli na koních a s úžasným spěchem zamířil každý do Gentu, a to tak, že princům radili, aby si v Gentu vzali poštovní koně a jeli do Yper.“

To žvanění je velmi záludné, ale Alberoni se v něm hned prvním slovem prozrazuje. „Sotva řekl atd.“ To dobře ukazuje, že ten, komu to řekl, nebyl pánem ničeho, protože bylo nutné čekat na toto slovo pana z Vendôme, aby se ústup uskutečnil. Následkem toho bylo na něm, aby jej upravil, nařídil, předepsal generálům, kteří tam byli, opatření pro tento ústup a poslal rozkazy těm, kdo tam nebyli. Čekal to od schopností prince ve věku monseigneura vévody z Bourgogne nebo od jeho autority, o níž mu tak jasně a tak nedávno prohlásil, že v jeho přítomnosti neplatí nic? Čekal to od maršála z Matignonu, který mu byl k potupě svého úřadu ve všem podřízen? Čekal to od generálů, kteří tam byli? Jedním slovem: vidíme člověka, který už dávno neví, kde je, a který si podržel rozum jen k tomu, aby vháněl prach do očí a svaloval své chyby a svou hanbu na monseigneura vévodu z Bourgogne; který řekne, že armáda se může stáhnout a že se má jít do Gentu; který nepřidá ani slovo a rozkaz i způsob nechá napospas náhodě. Po tom všem si Alberoni může dovolit říkat, že každý odešel ve spěchu! Co se může stát s lidmi, kteří nemají rozkazy a neodvažují se o ně žádat vojevůdce, o němž vidí, že ztratil směr a neví, co mluví, že zuří tak, že uráží nepominutelného dědice koruny? Je snadné pochopit, že nikdo se neodvážil k žádné otázce, že každý pospíchal vzdálit se od člověka tak nebezpečného, a navíc tak příkrého v odpovědích, a že v tom nočním chaosu, kde nikdo nerozeznal ani svou divizi, ani dokonce svou jednotku, každý dopadl, jak mohl, a jen na Gent hleděl jako na místo, kde se shromáždit.

Návrh, aby princové jeli z Gentu poštou do Yper, a návrh posadit je do poštovních kočárů s eskortou, aby se dostali do Gentu, proti němuž pan z Vendôme křičel a jemuž zabránil, jsou věci, které se princům nelíbily a nebyly provedeny, a nelze jim je tedy ani přičítat. První byl naprosto směšný, ale nebyl ničím víc, protože když armáda ustupovala na Gent, nemohl tu radu vyvolat strach z nebezpečí. Návrh s poštovními kočáry vzešel od muže, jehož nikdo neobviní z nedostatku statečnosti ani duchapřítomnosti, ani z nevědomosti ve věcech cti. Ten nápad měl Puységur, který je dnes ozdobou maršálů Francie a který byl v tu chvíli příliš zasažen únavou princů, kteří, když celý den strávili v sedle, měli v něm strávit ještě celou noc a dopoledne. Když navíc viděl nevyhnutelný zmatek, s nímž se tento ústup bude odbývat a který se provede jen po částech oddělených jedna od druhé, nenapadlo ho, že by princové měli nahrazovat to, co pan z Vendôme ponechával napospas náhodě, ani se pouštět do toho, aby v tak podivném chaosu zjednali pořádek. Ale aniž bychom tento rozbor vedli dál, stává se zbytečným, jakmile je bez sporu jisté, že princové nepřijali ani neprovedli ani jeden, ani druhý návrh. Vraťme se k dopisu. Pan z Vendôme, pokračuje dopis, který byl nucen po velkou část té doby tvořit se svými pobočníky zadní voj, přijel kolem deváté ráno (do Gentu), na místě pevně rozhodl, že chce postavit armádu za kanál, který vede mezi Gentem a Bruggami, navzdory mínění všech generálů, kteří ho tři dny pronásledovali, aby od toho upustil, a říkali, že je třeba snažit se spojit s armádou pana z Berwicku. Taková pevnost zachránila královu armádu i království, neboť zděšení, které v armádě panovalo, by bylo způsobilo pohromu mnohem horší, než byla ta u Ramillies, kdežto tím, že se pan z Vendôme postavil za kanál, udržel Gent a Bruggy, což je věc podstatná, a uklidnil mysli a vrátil vojsku důvěru, dal důstojníkům příležitost vzpamatovat se a poznat svůj terén, a konečně přivedl nepřítele k nečinnosti; a můžete si být jist, že chce-li nepřítel podniknout obléhání, musí to být obléhání Yper nebo Lille, Monsu nebo Tournai.

Ten přechod je obdivuhodný. Pan z Vendôme byl nucen po velkou část té doby tvořit se svými pobočníky zadní voj. Ale kdo jiný tvoří zadní voj při ústupu před nepřítelem než ten, komu je svěřena armáda? A kde jej pan z Vendôme tvořil? Co k tomu shromáždil? Kde se ukázal? Jaké tam vydal rozkazy? Jestliže měl s sebou jen své pobočníky, kam se poděla vojska? A proč Alberoni opomíjí uvést, které jednotky jeho hrdina při té příležitosti poctil svou přítomností? To je možná první ústup, při němž se o vojevůdci nikde nemluví, ale tento se podobal zbytku toho dne. Každý ustupoval zvlášť, jak mohl a chtěl, a kromě svědectví celé armády nemůže být jasnějšího důkazu této pravdy, než že se zapomnělo na sto eskadron, v jejichž čele se rytíř du Rosel ocitl druhý den na témž místě, aniž od kohokoli dostal rozkaz nebo zprávu, opuštěn celou armádou, která v noci ustoupila. Zapomenout na sto eskadron, nechat je samotné napospas vítězné armádě — těžko lze najít zřejmější důkaz, že vojevůdce úplně ztratil hlavu a že se stará jen o ústup své vlastní osoby, který koná sám se svými pobočníky v naprostém zapomnění na všechna svá vojska a v úplné lhostejnosti k tomu, co se s jeho armádou stane. Je to fakt, který nelze ani popřít, ani zastřít, a který průkazně dokazuje všechno, co jsem právě řekl; také nebyl ani popřen, ani zastřen. Pan z Vendôme se se svou obvyklou drzostí netvářil, že by o něm vůbec věděl, jeho obhájci jej přešli mlčením a lichotili si, že jeho hlas udusí hlukem a smělostí svého pokřiku.

Alberoni se tu uchyluje k téže lsti s pletením hodin, které užil o hodině, kdy Bironovy zprávy došly vévodovi z Vendôme. Nechává ho přijet do Gentu kolem deváté ráno. To jsou zase skoro dvě hodiny navíc, připsané jeho smyšlenému zadnímu voji. Ale velice se střeží zmínit, co se s ním v Gentu dělo, co tam zastihl a jak dlouho tam zůstal. Třicet hodin v posteli, aniž se zeptal na prince, na armádu, na to, co se s kým stalo a děje — to všechno je téhož ražení jako všechno ostatní a jako úplné zapomenutí na rytíře du Rosel a jeho sto eskadron. Alberoni, který to cítí, rychle klouže dál a vrhá se na rozhodnutí o obdivuhodném postavení, přijaté navzdory všem generálům. Pravda však je, že toto postavení bylo zaujato dřív, než na ně vévoda z Vendôme pomyslel víc než na svou armádu, a že klidně chrápal ve své posteli v Gentu dřív, než na ně vůbec pomyslel, zatímco princové přišli do téhož postavení s tím vojskem, které tam mohlo dorazit a které se tam postupně shromažďovalo. Puységur, který byl tak dlouho a tak znalecky ubytovatelem flanderské armády a na kterého se pan z Luxembourgu vždy tak užitečně spoléhal ve svých pochodech, táboreních, pícováních a ve všem, co se týkalo terénu, byl zrovna ten pravý, aby dal tuto radu monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, a Vendôme a jeho lidé zrovna ti praví, aby si ji pak přivlastnili. Je pravda, že když Vendôme dorazil do Lovendegemu, vedly se úvahy o tom, co říká Alberoni, a bylo rozhodnuto v tomto táboře zůstat. Ale volba toho místa a pevnost v setrvání v něm jsou bezdůvodné chvály, jejichž hluk je dobrý jen k tomu, aby zakryl všechno, co bylo právě uvedeno a co bylo příliš veřejné, než aby se to někdo odvážil popírat.

Alberoni tvrdí, že tento tak znalecky zvolený tábor vrátil vojsku důvěru a přivedl nepřítele k nečinnosti. Brzy uviděl Artois, dosud prosté kontribucí, pana z Berwicku plně zaměstnaného jeho ochranou, další silné oddíly z velké armády, které tam ještě táhly, a přesto nemohly zabránit pustošení. To není nečinnost, a to v zemi, která byla dosud od takového plenění tak daleko. Pokud jde o důvěru, žádný vyšší důstojník ji v pana z Vendôme neměl. Bezuzdnost, nedostatek kázně, trpění všeho a strojená důvěrnost s prostými lidmi si získaly pěšáka, jezdce, dragouna, nižšího důstojníka a prostopášné, nedbalé a nevázané mládí. To všechno pana z Vendôme zbožňovalo, to všechno tvořilo zástup a veřejný křik, to všechno se šířilo po posádkách, po provinciích, po Paříži, kde z toho kabala dobře uměla vytěžit nejrůznější výhody. „Nuže, považte,“ pokračuje dopis, „jaká to jsou místa! A jestli nepřítel kdy některé z těchto míst napadne, pan z Vendôme dobude Oudenaarde a zmocní se celé Šeldy, a Vy se stačíte jen podívat do mapy, abyste viděl, do jakých nesnází by se nepřítel dostal.“

Tomu se říká platit velmi smělou mincí nestoudnosti. Nemožnost popřít to nutí Alberoniho, aby mu proklouzlo tiché přiznání, že úspěch této bitvy dává nepříteli možnost oblehnout kterékoli z těch čtyř velkých míst, které bude chtít; a snaží se v tom ohledu oslnit sliby hrdinských činů svého hrdiny v takovém případě u Oudenaarde a na Šeldě. Dobře cítí, co je Oudenaarde, aby mohlo být rovnocennou náhradou za kterékoli z těch tak důležitých míst, z nichž jedna uzavírají jakýkoli přístup do nepřátelské země a druhá ten přístup do naší úplně otevírají; odkazuje proto obratným zamlčením na mapu a spoléhá na to, že ten převeliký počet lidí, kteří o pohybech armád nic nevědí, mu uvěří na slovo, když je omráčí tím velkým slovem, že se stanou pány Šeldy. Další průběh tohoto nešťastného tažení ukázal, jaké výhody pan z Vendôme dokázal vytěžit ze své porážky a z předčasného vychloubání svého sluhy. Budu mít až příliš příležitostí to obšírně vylíčit, až přijde čas. Dokončeme dopis. „To je,“ praví, „čistá pravda, tatáž, kterou pan z Vendôme napsal králi, a můžete ji šířit na můj účet. Jsem Říman, to jest z rodu, který mluví pravdu. In civitate omnium gnara et nihil reticente, jak praví náš Tacitus.“

Když jsem tak Alberoniho sledoval slovo za slovem, jak jsem právě učinil, a ukázal se zřejmostí, které se nelze ubránit, že jeho dopis je jen spleť úskoků a lží, jedněch obratných, druhých drzých, bez příměsi jakékoli stopy pravdy, není už na toto chvástání co odpovídat. Dokonce i jeho původ, který se odvažuje vydávat za důkaz, je nepravdivý, nehledě na to, že je hodně daleko od Říma Tacitovy doby a jeho dějin k dnešnímu Římu a od osob vylíčených v těch dějinách k člověku ze spodiny lidu, jako je Alberoni. S trochou soudnosti by se byl vyhnul citování toho, kdo nám ukázal Seiana se všemi jeho neřestmi, zhoubnými záměry, pýchou a tak nebezpečným zneužíváním přízně, a kdo nám naproti tomu zanechal život Agricoly,⁸ stejně dobrého občana a opravdu velkého v míru i ve válce. Není těžké poznat, kterému z těch dvou se pan z Vendôme podobá víc. Ale Alberoni a Říman! Pocházel z malé vesnice u Bayonne, kam se jeho rodiče přistěhovali z Itálie.⁹ Proč tak vzdálené přesídlení? Velmi to zavání zločinem a útěkem před trestem, ale nevím to, protože nikoho ještě nenapadlo sepsat dějiny Alberoniů. Jeho otec se tam živil zahradnickým řemeslem a každý den prodával v Bayonne ovoce a ještě víc zeleniny, jak tam tisíc lidí slyšelo vyprávět od svých otců a jak ho tam někteří ještě viděli. Ten se vrátil do své rodné vesnice u Parmy. Vyprávěl jsem jinde, jak se seznámil s vévodou parmským, který mu dal obléci kněžský límeček, aby mohl chodit do jeho předpokojů, a jak ho při té příležitosti použil u pana z Vendôme, jakými podlostmi a jakými hanebnostmi si ho získal, jak byl vyvrhelem nízkých sluhů a jejich stolu a jaké rány holí od nich dostal přímo za pochodu armády, aniž pana z Vendôme pohnuly jeho stížnosti a slzy. A teď se stal jeho hlavním důvěrníkem a obhájcem. Pokračuje: „Dovolte mi potom, abych Vám se vší úctou, kterou Vám dlužím, řekl (byl to dopis psaný k tomu, aby koloval, a nebyl adresován nikomu), že Váš národ je docela schopen zapomenout na všechny divy, které ten dobrý princ vykonal v mé zemi a které učiní jeho jméno nesmrtelným a navždy ctěným, injuriarumn et beneficiorum aeque immemores. Ale dobrý princ je velmi klidný, neboť ví, že si nemá co vyčítat a že dokud se řídil svým míněním, vždycky si vedl velmi dobře.“

Alberoni nemohl svůj dopis lépe zakončit. Říká v něm konečně aspoň jednu pravdu: že totiž pan z Vendôme byl při všem, co se říkalo, přesto klidný. Jeho drzost ho držela proti jasnému dennímu světlu; navíc znal své síly. Tolikrát je s takovým úspěchem vyzkoušel, že se nebál je zkusit i proti nepominutelnému dědici koruny. Měl silné spoluhráče, zájem byl velký a společný, opatření dobře učiněna; tentokrát Alberoni řekl pravdu. Ale mluvit nám o Itálii a o divech svého hrdiny — co o nich říkal princ Evžen a Starhemberg, co o nich říkali všichni přední důstojníci, když jim po jeho návratu spadl roubík z úst? Nechal tam všechno ztracené, a cítil to tak dobře, že jeho největší radostí bylo Itálii opustit. Všechny ty události jsem vylíčil v jejich době, i s jakým spěchem odtamtud odjel, aniž chtěl věnovat několik dní navíc té nejnaléhavější nezbytnosti nebo o čemkoli poučit a z čehokoli se zodpovídat vévodovi z Orléans, který po něm nastupoval, protože mu nevěděl, co říci.