Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola sedmnáctá

Campistron a jeho dopis. — Dopis hraběte z Évreux Crozatovi; jeho povaha. — Velký rozum a obratnost vévodkyně z Bouillonu. — Účinek těchto dopisů. — Opatření pro monseigneura vévodu z Bourgogne. — Vévodkyně z Bourgogne. — Král napůl umlčí řeči o dopisech. — Obratnost Bouillonů. — Síla Vendômovy kabaly. — Chamillart radí monseigneurovi vévodovi z Bourgogne špatně, ke škodě obou. — Počátek nenávisti paní vévodkyně z Bourgogne k Chamillartovi. — Neobyčejná obratnost vévody z Vendôme u paní vévodkyně z Bourgogne.

Tento Alberoniho dopis během několika dní zaplavil dvůr, Paříž i provincie. Dva dny poté, co se jej začalo rozšiřovat a co svou smělostí začal udivovat, začal kolovat jiný, ovšem s velkou opatrností. Jeden jsem viděl v rukou vévody z Villeroy. Měl ho jen na několik hodin a se slibem, že z něj nedá pořídit žádné opisy, a usoudil jsem, že ho má od Bloina, svého velkého přítele od stolu i z radovánek. Byl od Campistrona,¹ který to netajil a kterého za autora vydávali i ti, kdo dopis ukazovali. Campistron patřil k oněm otrhaným básníkům, kteří mřou hlady a pro obživu udělají cokoli. Abbé z Chaulieu ho sebral bůhvíkde a umístil ho u velkého převora; odtud, když cítil, že se ten dům hroutí, utekl jako krysy a vetřel se k panu z Vendôme. Ačkoli jeho písmo nebylo k přečtení, stal se jeho tajemníkem — nepříjemnost, která později vynesla veškerou důvěru pana z Vendôme Alberonimu, jemuž Vendôme diktoval dopisy, jež nechtěl vystavit Campistronovým písařům. Campistronův dopis byl slohově dobře napsán, a dokonce tak po vojensku, že bylo lze soudit, že na něm měl podíl ještě někdo jiný. Byl stejně jako Alberoniho dopis tkanivem lží bez jediného slova pravdy, ale jeho hluboká a obratně vedená lstivost se podávala s veškerou jemností a s tou nejpřesvědčivější zdánlivostí, jaká mu mohla dodat zdání pravdy, a zároveň halila všechno skutečné do temnot a odrazovala od snahy je prohlédnout. Veškeré možné umění je v něm vynaloženo hlavně — a je vidět, že to je celý účel toho kusu — s úmyslem dopadnout plnou vahou na monseigneura vévodu z Bourgogne, napadnout ho osobně ve všem, co je nejcitlivější, a vyrvat mu to, co mají lidé nejdražšího. K tomuto cíli nemohl být kus lépe udělán ani krutěji zasazen. Jeho nejmírnější výpady jsou, že Gamachese a d’O nazývá vychovateli princů; že je jmenuje darebáky; že říká, že maršál z Matignonu si navzdory své hodnosti zasloužil být postaven před válečný soud, protože byl s nimi zajedno ohledně ústupu; že pan z Vendôme s nimi takto zacházel veřejně, do očí, přímo když s nimi mluvil, a že o tom psal králi týmiž slovy.

Nehoráznost tohoto dopisu, ve srovnání s nímž byl Alberoniho dopis samá květinka a míra, vedla k tomu, že se s oběma naložilo různě. Alberoniho dopis se rozhazoval plnými hrstmi, aby připravoval půdu, bouřil a podněcoval; druhý se svěřoval jen do spolehlivých rukou, aby se ukazoval všude, ovšem s tajemným a důvěrným výrazem, který měl přidat na svůdnosti a na úkor monseigneura vévody z Bourgogne zdůraznit neštěstí státu, že se pan z Vendôme nedočkal sluchu, i jeho vlastní neštěstí, že má co dělat s princem, proti němuž se přes tak dobré důvody nesmí bránit tím, že by odhalil všechno, co se stalo. Díky této obratnosti se ten kus přesto dostal až do kaváren, divadel a jiných veřejných míst her a zhýralosti, ba i na veřejné promenády a mezi novinkáře. Postarali se, aby nezůstal neznám v provinciích, ba ani v cizině, ale vždy s takovou opatrností, aby zůstali pány všech opisů — stejně horliví v tom, aby jej všude rozšiřovali, jako opatrní, aby jim neunikl žádný opis, jehož použití proti sobě by se příliš obávali.

Hrabě z Évreux byl jediný ze svého stavu, kdo se postavil na roveň těmto dvěma lokajům. Narodil se jako čtvrtý mladší syn pana z Bouillonu, s velmi obyčejnou postavou a s duchem ještě obyčejnějším; ostatní vlastnosti mu nahradil jazyk velkého světa, a zvlášť jazyk žen, a všechno, co v něm bylo, obrácené k ctižádosti, spolu s jistými záměry a jistou obratností. Vyprávěl jsem ve své době, jakými cestami se dostal k úřadu generálního plukovníka jízdy a jaký smutný sňatek uzavřel, který byl pro něj novým poutem k vévodovi z Vendôme. Byli syny dvou sester² a jeho tchán se ujal Vendômových záležitostí. Přimykal se k němu čím dál víc a s jeho pomocí počítal s rychlým vzestupem. Oddal se mu tím úplněji, že mu Vendôme v armádě poskytl všechny výhody, jaké mohl, jak co do úřadu, tak osobně, a že mu minulou zimu velmi pomohl k rozhodnutím, která král učinil ve prospěch jeho úřadu proti úřadu generálního plukovníka dragounů, jejž měl Coigny. Hrabě z Évreux, který viděl své bratry v nemilosti a bez jakékoli naděje u krále a s velmi malou nadějí u jejich otce, nemířil na nic menšího než na otcův úřad velkého komořího³ a počítal, že aby ho získal, nepotřebuje nic menšího než veškerou ochranu vévody z Vendôme. Taková byla příčina jeho bezvýhradné oddanosti Vendômovi i role, kterou se domníval sehrát onoho dne u Oudenaarde a kterou chtěl korunovat tím, že se z vytříbené politiky stane jeho zastáncem.

Napsal tedy Crozatovi obhajobu pana z Vendôme v témž duchu jako ty dva dopisy, o nichž jsem právě mluvil, a ta nezůstávala o mnoho pozadu za Campistronem, pokud jde o monseigneura vévodu z Bourgogne, jenž s ním vždy jednal se zvláštní laskavostí, ale od něhož si nesliboval tolik jako od pana z Vendôme; usoudil, že tomu nemůže přinést příjemnější oběť ani takovou, která by ho mocněji zavázala k velké odplatě. Ten dopis byl napsán, aby se ukazoval, a Crozata ani nenapadlo držet ho pod zámkem. Dojat ctí pána, jemuž se oddal, a ještě víc tím, že se může pyšnit dopisem, který mu psal zeť, jímž se tolik chlubil, ukazoval jej čtyři dny každému, kdo jej chtěl vidět, a nechal uniknout několik opisů. Rozruch, který dopis způsobil, probudil paní z Bouillonu, která měla nesmírně mnoho ducha a zachvěla se před následky. Rozběhla se ke Crozatovi a s tou povýšeností a tím imponujícím vystupováním, jichž dovedla tak hojně užívat, mu vyčinila, že takto vystavil jejího syna; neměla pokoje, dokud nezískala zpět těch několik opisů, které Crozat nechal vyklouznout, a vyslala k synovi posla, aby ho zahanbila a postrašila jeho pošetilostí a žádala od něj jiný dopis Crozatovi, který by bylo lze vydávat za první a jediný — nebylo totiž možné popřít, že mu nějaký napsal —, a který by byl formulován tak, aby se dal bez nebezpečí ukazovat a přitom přece platil za první. Nevím, zda mu poslala vzor, ale její kurýr přivezl dopis přesně takový, jaký si přála. Brzy uvidíme, jak velký užitek z něj dokázala vytěžit.

Současně s tím, jak se Alberoniho dopis a úzkostlivě střežené výtahy z obou ostatních dostaly na veřejnost, rozpoutávala se kabala stupeň po stupni, v dobře sladěném rytmu. Její emisaři rozváděli obsah dopisů v kavárnách, na veřejných místech, mezi národem novinkářů, ve hráčských společnostech, v soukromých domech. Byly jich plné i pařížské tržnice, Halles, jejichž králem byl za nezletilosti Ludvíka XIV. tak dlouho Beaufort; rozléhaly se jimi nevěstince i Pont-Neuf; i nejvzdálenější provincie jimi byly pečlivě zaplaveny. Kuplety, veršovánky a ukrutné písně na dědice koruny, které na jeho troskách vyzdvihovaly Vendôma jako hrdinu, obíhaly Paříží a celým královstvím s bezuzdností a rychlostí, kterou se nikdo vůbec nestaral zastavit; zatímco u dvora a ve velkém světě tomu tleskali libertini a módní společnost a rafinovaní politikové, kteří lépe znali půdu, se k nim přidali a strhli dav tak dokonale, že za šest dní bylo hanbou mluvit s jakoukoli umírněností o synovi domu v jeho otcovském domě. Za osm dní se to stalo nebezpečným, protože vůdcové smečky, povzbuzeni úspěchem své tak dobře zorganizované kabaly, se začali ukazovat, otevřeně se stavět za tu věc a dávat najevo, že ji natolik pokládají za svou, že kdokoli by si troufl odporovat, bude to mít dříve či později co dělat s nimi.

Už před tímto třeskem za mnou do mého pokoje přišel vévoda z Beauvilliers, plný všeho, co jsem mu říkal v zahradách v Marly o tom, co čeká monseigneura vévodu z Bourgogne, a zpravený svými dopisy z Flander, a se srdcem proniknutým bolestí mi učinil jakoby veřejné pokání. Spokojil jsem se s tím, že jsem ho poprosil, aby pochopil, že člověk v úřadě nic nezíská tím, že nezná všechno, co se děje u dvora — zájmy, svazky, záměry, pohnutky —, a aby se konečně přesvědčil, že můj odstup od hodnosti, nároků, neřestí i osob mě nevede k tomu, abych stavěl vzdušné zámky. Když pak přišel ten třesk, souhlasil jsem s ním, že to přesahuje veškerou pravděpodobnost; ale poprosil jsem ho, aby si také přiznal, že nejméně uvěřitelné věci se stávají častěji, než se myslí, a nejsou mimo dosah předvídavosti, jestliže v chrámu ctižádosti člověk nespoutá svého ducha natolik, aby přestal poznávat ctižádostivce a aby si dělal svědomí z toho, že by pokládal za schopné všeho, co jim ctižádost vnuká, lidi, kteří mají postavení, přízeň i vyhlídky, jež jsou úspěchu nakloněny. Mnoho jsme, a to mnohokrát, rozmlouvali, on, vévoda z Chevreuse a já, o prostředcích, jak otevřít králi oči a zastavit tuto zuřivost. Nebylo to tak, že by u dvora bylo všechno zkažené ve prospěch vévody z Vendôme; ale strach brzdil a víc než zjevná marnost stavět se proti proudu radila k mlčení a nečinnosti. Boufflers a mnoho dalších patřili k těmto.

Dohodli jsme se, oba vévodové a já, na tom, co je třeba vzkázat monseigneurovi vévodovi z Bourgogne o tom, jak se má chovat tam i zde a co se týče jeho dopisů; a mezitím jsem po paní z Nogaretu dával vévodkyni z Bourgogne vědět všechno, co jsem soudil, že má vědět a udělat. Ona sama mi tu dámu posílala, aby se se mnou radila a otevřeně mi řekla, jak na tom je u krále a u paní z Maintenon, co tam zmůže a co ne. Nemyslím, že by měla zálibu v osobě monseigneura vévody z Bourgogne, ani že by jí nebyla obtížná jeho záliba v ní. Myslím také, že jeho zbožnost jí připadala tíživá, a jako příslib budoucnosti, která bude ještě tíživější. Ale při tom všem cítila cenu a užitečnost jeho přátelství a jakou váhu bude jednou mít jeho důvěra. Neméně jí ležela na srdci jeho pověst, na níž po mnoho let závisela veškerá jeho váha, dokud by ji on sám nezískal, až se stane králem; a pokud by do té doby pod touto bouří podlehl, zneuctěn, a tudíž jako předmět hanby a trápení krále i Monseigneura, nemohlo z toho vzejít nic než ta největší neštěstí, přinejmenším ten nejsmutnější život, na němž by ona sama nevyhnutelně měla svůj podíl. Po téže dámě jsem jí dal pochopit, s kým má co dělat. Byla velmi mírná a ještě bojácnější; ale velikost toho, co bylo v sázce, ji vybičovala nad její povahu. Navíc se cítila krutě dotčena a uražena urážkami, jichž se Vendôme dopouštěl vůči jejímu manželovi, když s ním veřejně mluvil, i vším ukrutným a nepravdivým, co rozhlašovali jeho emisaři. Jakkoli umírněného a ostražitého vůči sobě samému ho drželo jeho svědomí, monseigneur vévoda z Bourgogne se přece nemohl ubránit, aby nevylil své srdce v dopisech manželce, a ty pro ni spolu s tím, co se k ní doneslo odjinud, byly ostrými ostny. Udělala tedy tolik a tak dobře, že u paní z Maintenon zvítězila nad zastřenými úskoky pana du Maine a nad jeho půvaby, které ji okouzlovaly. Získala ji, pohnula ji, přiměla ji, aby promluvila s králem, obleženým ze všech stran, k němuž nikdo jiný než ona nedokázal proniknout ve prospěch pravdy a jeho vnuka. Princezně se to podařilo do té míry, že dokázala zázrak.

Od chvíle, kdy propukla aféra arcibiskupa z Cambrai,⁴ viděla paní z Maintenon, které se nepodařilo pana z Beauvilliers svrhnout, vévodu jen při vzácných náhodách a ještě vzácněji s ním prohodila několik obecných slov. Nikdy však s ním nebyla o samotě ani na okamžik; vždy ho pokládala za nepřítele. Při této příležitosti ji touha posloužit princezně a princi přiměla, že si přála soukromý rozhovor s vévodou, aby se s ním dohodla a dobře se poučila o faktech. Měla jich s ním několik, průběžně mu svěřovala, co se v té věci odehrávalo mezi ní a králem, a uvažovala s ním o tom, co by bylo třeba říci a udělat. Nebylo to tak, že by mu odpustila, že zůstal v úřadě navzdory jí: to uvidíme na svém místě. Ale dokud potřebovala jeho rozhled a jeho součinnost, po celé to tažení se mu upřímně svěřovala ve všem, co se týkalo jeho událostí a následků, a i on toho využil se stejnými záměry a dohadoval se s ní o všem se stejnou důvěrou. Při tom všem jsem nebyl paní z Maintenon ani jednou jmenován, ani ona mne nejmenovala, ale věděl jsem všechno, co se z její strany dělo, od pana z Beauvilliers a od paní z Nogaretu. Paní z Maintenon krále otřásla a pak ho popíchla tím, že ho zpravila o dopisech a o všem, co se rozšiřovalo. Promluvil o tom v plné státní radě a s jistým zápalem se ptal, zda o nich nikdo neslyšel. Odpověděli mu poněkud tápavě, že viděli jen ten Alberoniho; a když král projevil zvědavost jej vidět, Torcy, který byl — bojácně, ale z celého srdce — rozhořčen vším, co se zveřejňovalo, a který se jím snad, varován Beauvilliersem, pro všechny případy opatřil, jej vytáhl z kapsy a na králův rozkaz ho přečetl.

Král se rozhorlil, avšak přece jen trochu šetřil pana z Vendôme, a dosti přísně se zeptal Chamillarta, proč mu o těch dopisech nic neřekl. Ten se z toho vyvlékl tím, že popřel, že by je viděl; ale okamžitě dostal od krále rozkaz napsat jeho jménem důrazné dopisy Vendômovi, jeho Alberonimu (to bylo královo slovo), Crozatovi a jeho zeti (i to byl králův výraz), a těm třem posledním, že by si zasloužili trest, a rozkaz zachovávat mlčení. Zvlášť Crozatovi zákaz ukazovat komukoli dopis hraběte z Évreux; a to bylo ihned vykonáno. Nechápu, jak se mohlo zapomenout na Campistrona. Král snad cítil, že závažnost jeho zločinu vyžaduje víc než slova, a chtěl Vendômovi ušetřit trest, který by dopadl na něj. Ministři, bojácní, se ze své strany spokojili s tím, že odpovídali, a neodvážili se nic říci sami od sebe. Takový byl strach z Vendôma a jeho kabaly až v králově radě a tak nízko byla stlačena pravda i monseigneur vévoda z Bourgogne v samotném důvěrném kabinetu krále, svého děda.

Crozat vyvázl lépe díky prozíravosti paní z Bouillonu, o níž jsem se zmínil. Pan z Bouillonu se právě vracel z Turenne, kam si vyjel a kde si dopřál přízemní zadostiučinění upálit maršála z Noailles v podobizně ze slámy a lepenky, obkročmo usazeného na jeho zámečku v Ayen, tak jako Angličané každý rok v Londýně pálí slaměného papeže. Byli tehdy na vrcholu nevraživosti ve svém věčném sporu o lenní svrchovanost a práva Turenne. Pan z Bouillonu zastihl celý ten povyk. Když ho žena zpravila o tom, co udělala, rozšiřovali druhý dopis hraběte z Évreux, o němž pevně tvrdili, že je jediný, který jejich syn napsal, a ten pravý; ten dopis, aniž by mluvil o generálech, říkal pouze, že nic není ztraceno a že armáda má osmdesát tisíc mužů, plných odvahy, a držel se těchto obecností, aniž by se do čehokoli pouštěl. Kárali neopatrnost hraběte z Évreux a pan z Bouillonu ten dopis donesl králi a přednesl mu obhajobu — v té měli všichni z jeho rodu díky potřebě a častému užívání velkou zkušenost. Ale tento druhý dopis říkal příliš málo, než aby mohl projít jako první. Našli se dobročinní lidé, kteří to dali pocítit králi a paní z Maintenon a vyprávěli jim o politickém a moudrém kousku paní z Bouillonu, takže se nenechali napálit. Monseigneur vévoda z Bourgogne se však napálit nechal, nebo se nechat chtěl, až do konce. Přijal omluvy a ujišťování hraběte z Évreux a snažil se mu pomoci zapomenout na trpkost důtky, kterou mu král dal udělit, tím, že mu projevoval laskavosti a vyznamenání, které proti princi vzbudily podivné pohoršení a ochladily vůči němu armádu i mnohé z těch, kdo u dvora stáli na jeho straně.

Kabala byla ohromena, když viděla, jak paní z Maintenon unikla panu du Maine a oddala se vévodkyni z Bourgogne, i tím, co král řekl v radě, což se právem pokládalo za plod toho, a dopisy, jež dostal Chamillart rozkaz napsat. Ale po úvaze shledali, že to málo, co král řekl a udělal, jen málo odpovídá tomu, co dlužil svému vnukovi, i tomu, co vždy přiznával moci, kterou nad sebou nechal paní z Maintenon nabýt. Usoudili z toho, že král byl spíše stržen než rozhořčen a že vytrvají-li pevně, uvedou ho do úzkých mezi jeho tak rozhodnou zálibou v panu du Maine, v panu z Vendôme, v levobočcích vůbec a ve svých předních lokajích zvlášť na jedné straně a jeho navyklou povolností vůči paní z Maintenon a zábavnou náklonností k vévodkyni z Bourgogne na straně druhé; a že vydrží-li tak, jak začali, král se nebude ani tak dávat strhnout jednou či druhou, jako spíš bude jimi obtěžován a unaven, a to snad natolik, že jim zavře ústa. V nejhorším případě viděli, že jakýmkoli jiným jednáním by jejich záměry vyšly vniveč; obětovali tomu tedy všechno a ještě víc přidali do kroku v šíření těch dopisů a všeho nejukrutnějšího, co dokázali vymyslet, pod tou nejzáludnější lstí. Byli příliš dobře vedeni, než aby se zmýlili. Bloin a pan du Maine krále dobře znali; obléhali ho; rád se jimi nechával obléhat; záliba i zvyk tu byly. Křik vévodkyně z Bourgogne sílil, jak kabala zesilovala své údery; paní z Maintenon ji podporovala a krále to tak omrzelo, že princeznu nejednou tvrdě vyhuboval a vyčítal jí, že její náladovost a jedovatost už nelze snést. Tato rána dolehla až do Flander. Chamillart, ovládaný Vaudemontem a jeho neteřemi a tak opojený vévodou du Maine a panem z Vendôme, jejichž nejživějším zájmem bylo dovršit naprostou zkázu mladého prince — tím nutnější dovršit ji, čím veřejněji byla započata —, Chamillart, pravím, se dal přimět k tomu, že napsal monseigneurovi vévodovi z Bourgogne [dopis], v němž mu, zapomínaje, kým jeden i druhý jsou, radil, aby s panem z Vendôme dobře vycházel.

Tento dopis měl celý ten účinek, v jaký doufali ti, kdo jej zosnovali. Monseigneur vévoda z Bourgogne, tak skvělý u Nijmegenu s maršálem z Boufflers a u Brisachu mezi Tallardem a Marsinem,⁵ byl od počátku tažení sklíčen protivenstvími a troufalým jednáním, jež si vůči němu Vendôme okázale dovoloval. Byl vychován v hrůze z krále — říci „v bázni“ by bylo málo — a ta se vztahovala i na ty, kdo měli královu náklonnost a důvěru, a to do té míry, že nemohl pochybovat, že Vendôme je má. Jeho rozvážnost ho činila nedůvěřivým k sobě samému a jeho krajní zbožnost, ještě však málo osvícená až k potřebnému rozlišování, ho zmenšovala a zužovala. Citlivý, jak byl, byl Vendômovým chováním vůči sobě a dvěma výroky, které měl Vendôme tu drzost mu veřejně adresovat, z náboženských důvodů držen na uzdě tím pevněji, čím větší hněv a rozhořčení nad tím pojal. Gamaches a d’O nebyli jeho důvěrníky a nebyli by se k tomu ani hodili, a v armádě neměl nikoho, komu by otevřel srdce a od koho by získal radu.

Dopisy pana z Beauvilliers byly jako on sám plné zbožnosti, umírněnosti a míry; o dopisech vévodkyně z Bourgogne neměl stejné mínění. Jiné nedostával a byl ponechán svému zármutku a svým úvahám. Rozpaky, v nichž se ocitl, změnily jeho vnější vystupování, které se do té doby armádě tolik líbilo. Zavíral se ve svém kabinetu a psal dlouhé dopisy, ukazoval se málo. Vážnost a rozpačitý výraz vystřídaly veselou a otevřenou tvář, kterou míval předtím. Ten Chamillartův dopis, který přišel v souzvuku s královou nevolí vůči vévodkyni z Bourgogne — ona mu ji nezamlčela, aby jí nepřičítal, že pro něj dělá méně, než může —, ho stáhl do sebe ještě víc a ponořil do hořkosti, která byla patrná. Pozvolna se sblížil s Vendômem, který k němu podle svého zvyku chodil se vztyčenou hlavou a který, využívaje jeho mírnosti, měl tu drzost brávat s sebou Alberoniho. Mladý princ okázale víc mluvil s Vendômem, a dokonce i s Alberonim, když se k tomu naskytla příležitost. Tato změna — na jedné straně samotářství, na druhé tato slabost — měla v armádě neblahý účinek. Ti, kdo se nejvíce vzepjali ve prospěch pravdy a monseigneura vévody z Bourgogne, se začali doopravdy bát a mlčet, méně k němu chodit a sbližovat se s panem z Vendôme; a většina armády, která vidí jen povrch, začala mladého prince kárat, abych neřekl hůř. Ti, kdo byli vždy proti němu, si začali gratulovat a urážet ho; a kabala jásat nad tím, jak se jí vyplatila vytrvalost, ještě drzeji než kdy jindy využívat situace, potichu šířit Chamillartovu radu monseigneurovi vévodovi z Bourgogne a králův odbyt vévodkyni z Bourgogne, navzdory podpoře paní z Maintenon, o níž se opovážili doufat, že jí svou drzostí imponují a přinutí ji, aby s nimi jednala opatrně.

Monseigneur vévoda z Bourgogne, který dobře cítil, že jeho změna chování k panu z Vendôme se nebude líbit vévodkyni z Bourgogne ani těm, kdo mu přáli, se jí z toho omluvil Chamillartovou radou, kterou se podle něho Chamillart nemohl odvážit z vlastní hlavy a která v něm vzbudila obavu, že nevyhoví-li jí, bude potupně odvolán. Tu jsem vévodům z Beauvilliers a z Chevreuse ukázal na ten dopis tak jasně, že se přes všechny své skrupule a svou křesťanskou lásku nemohli nevzdát zřejmosti záměrů a cíle mužských i ženských vůdců kabaly. Vévodkyně z Bourgogne byla na Chamillarta rozhořčena do krajnosti a nikdy mu neodpustila jeho dopis manželovi ani zhoubné následky, které měl.

Byl jsem průběžně zpravován, a to o všem, tak jako jsem já zpravoval stranu, k níž jsem patřil, a zařídil jsem se tak, abych byl zpravován i o straně druhé, a to rozhovory s Chamillartem, před nímž jsem se ovšem ukazoval bez zastírání, a prostřednictvím dosti neutrálních lidí, kteří přesto věděli mnoho a kteří se přede mnou neskrývali, ačkoli jsem se zcela veřejně ukazoval takový, jaký jsem byl, až do té míry, že jsem se často velmi vášnivě přel. Přitom mě Chamillart velice trápil. Jeho zaslepenost mě dráždila; bál jsem se o něho, neboť ačkoli byl důležitou stranou, byl přece ve srovnání s levobočky, Lotrinskými a lokaji stranou slabou, a už tak byl špatně zapsán u paní z Maintenon, od níž ho toto jednání ještě víc vzdalovalo. Hněv vévodkyně z Bourgogne mě o něj vylekal. Upozornil jsem jeho dcery na jeho hloupost a na hněv princezny. Opojení jim zatemňovalo rozum; tvrdily mi, že jsem špatně zpraven. Nakonec paní Dreuxová něco zpozorovala; promluvila s vévodkyní z Bourgogne, která se přetvařovala, a malá Dreuxová věřila, že je všechno v bezpečí. Vendôme, který se to dozvěděl, neuvažoval stejně, jakkoli byl pyšný. Princova zbožnost a bojácnost ho uklidňovaly, ale znepokojovalo ho, co se k němu doneslo o vévodkyni z Bourgogne a o paní z Maintenon, nově rozhořčených tímto dopisem, které to nekladly za vinu jen Chamillartovi. Bál se uražené Italky,⁶ která v tom, že je uražena, nacházela tolik cti a potlesku, která získala paní z Maintenon pro své zájmy, která s ní sdílela urážku i hořkost z toho, že byly přemoženy ve vlivu, a která byla s ní a pod jejím vedením tak důvěrná s králem a měla k němu přístup v každou hodinu. Tyto úvahy měly na vévodu z Vendôme dost moci, aby ho snížily k tomu, že monseigneurovi vévodovi z Bourgogne projevil svou nelibost nad tím, že vévodkyně z Bourgogne o něm mluví tak málo zdrženlivě, a — aniž by sestoupil k jakékoli omluvě či ospravedlnění čehokoli — ho požádal, aby jí o tom napsal, protože on sám se to udělat neodvažuje. Drzost tohoto kousku ukazuje, jaké pohrdání přivolává bojácnost a špatně chápaná zbožnost i na bohy tohoto světa. Zároveň byl Vendôme obratný i smělý: smělý v tom, že aniž by sám jakkoli splnil svou povinnost, použil toho, jemuž byl tolik a v tolika ohledech zavázán, toho, kvůli němuž princeznu urazil, k tomu, aby mu u ní udržel otevřené dveře k výslovné omluvě nebo k neurčitému projevu úcty, podle toho, jak by se mu zachtělo; obratný v tom, že poté, co si v jeho vlastní armádě s tak křiklavým pohoršením podrobil prince, otevřeně získal na svou stranu Paříž, dvůr a téměř všechny provincie a porazil princeznu ve vlivu uprostřed dvora i v králově nejdůvěrnějším okruhu, nabízel jí cestu ke smíření, přinejmenším zdánlivému, a namlouval si, že ji tím spíš možná neodmítne, že dobře věděl o výčitkách, které už musela snést; a že odmítnutí přijmout ho skrze tento projev úcty by jí mělo dát obávat se dalších, zatímco král by byl jemu vděčný, že prokazuje jeho vnučce toto podřízení plné zdánlivé skromnosti. Byl to, po pravdě řečeno, velký výkon politiky. Nejpřekvapivější je, že monseigneur vévoda z Bourgogne neměl sebemenší námitky, aby ten vzkaz vyřídil. Byl přijat tak, jak si zasloužil. Odpověděla manželovi, že ho prosí, aby byl přesvědčen, že Vendôma nikdy nebude milovat ani si ho vážit, a aby mu od ní vyřídil, že ona nic neříká a že neví, proč s ním o ní kdo mluvil. Pak ještě vévodovi z Bourgogne dodala, že nic jí nedá zapomenout na všechno, co Vendôme proti němu udělal, a že je to člověk na světě, k němuž bude vždy chovat největší odpor a pohrdání. Uvidíme, s jakou odvahou dokázala své slovo dodržet. Vendôme pochopil ze strohosti odpovědi, na čem je. Proto také nešel dál. Jeho pýcha mohla litovat, že zašel i jen tak daleko.