Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola osmnáctá

Harcourtova intrika o ministerský úřad. — Skryté pohyby maršála z Villeroy. — D’Antinovo postavení, záměry a úskoky. — Povaha, záměry a úskoky paní Vévodkyně a její odcizení paní vévodkyni z Bourgogne a paní vévodkyni z Orléans. — Vévodkyně z Villeroy důvěrnou přítelkyní paní vévodkyně z Orléans a ve velké přízni u paní vévodkyně z Bourgogne. — Povaha vévodkyně z Villeroy a její cesty. — Důvody ke spojenectví mezi paní vévodkyní z Bourgogne a paní vévodkyní z Orléans. — Chování paní Vévodkyně k paní vévodkyni z Bourgogne. — D’Antinovy rozpaky mezi paní Vévodkyní a paní vévodkyní z Bourgogne. — Nakonec si udrží dobré vztahy s oběma.

Tyto velké intriky zplodily menší. Harcourt, který byl v Normandii, ochladl ve vztahu s paní z Maintenon, jejíž vrtkavá povaha bývala taková, že si bez důvodu někoho oblíbila, pak mu začala důvěřovat, a bez příčiny ho zase nechala být. Nevěděl jsem, zda to mělo ještě jiné důvody, ale Harcourtovu ctižádost to velmi trápilo. Usoudil, že se mu v těchto podivných příhodách naskýtá příležitost, které je třeba se chopit, a přijel do Fontainebleau, aniž ho tam kdo čekal. Přidat se k vládnoucí klice nebylo cestou, jak se znovu dostat do důvěrnosti s paní z Maintenon; prohlásit se odpůrcem té kliky také ne — vévodové z Beauvilliers a z Chevreuse by mu v tom příliš překáželi. Byl o všem zpraven, i o tom, jak to právě stojí s Chamillartem. Jeho cílem bylo vždy ministerstvo; lichotil si, že ho dosáhne na Chamillartův účet. Aby se tam však dostal, nesměl si znepřátelit pana du Maine, jehož chráněncem byl odjakživa a který byl duší a hlavní hybnou silou Vendômovy kliky. Rozhodl se tedy hrát dobrého občana, který podléhá svým obavám a spěchá na pomoc. Ve Fontainebleau zastihl Catinata, který tam byl povolán a s nímž měl král několik porad, méně o Flandrech než o Savojsku, kde byl maršál z Villars často v úzkých. Harcourt se obratně snažil vzbudit dojem, že byl povolán také, a nanejvýš ho trápilo, že se mu to nepodařilo a že se nedokázal dostat ke králi mezi čtyřma očima. Paní z Caylus, jeho dobrá přítelkyně a vlastní sestřenice, do Fontainebleau nepřijela a velmi mu chyběla. Místo ní se ponížil k tomu, že se dvořil paní z Heudicourt,¹ ba i paní z Dangeau, před nimiž mu bylo snadné hrát si na vojevůdce a politika. Svými úvahami je přesvědčil tak dokonale a naplnil je tak horoucími obavami, že nedaly paní z Maintenon pokoj, dokud s ním nepromluvila. Cestu tedy nevykonal nadarmo a vrátil se, jak mohl, k tomu, aby se k té svatyni znovu přiblížil.

Z druhé strany se potichu činil jiný muž, který, unaven tím, jak se noří do zoufalství, nabíral dech až k radosti a pýše, úměrně tomu, jak rostlo nebezpečí ve Flandrech a chyby toho, kdo měl napravovat chyby jeho.² Ze svého sídla ve Villeroy, kde se usadil na dobu pobytu dvora ve Fontainebleau, podnikal do Fontainebleau krátké a vzácné cesty, a žádnou nepodnikl, aniž by s ním paní z Maintenon v největším tajemství nemluvila u sebe, ve svém domě ve městě. Vždy si k němu uchovala náklonnost a úctu a byla kvůli Flandrům tak vyděšená, že se chytala čehokoli. Žádala od něho spisy o této válce, které jí dával předávat prostřednictvím Desmaretse, svého odvěkého přítele. Maršál, jemuž nebylo neznámo, jak to s ní Vendôme i Chamillart mají, tvrdě útočil na oba; Harcourt a on si tak navzájem, aniž o tom věděli, potvrzovali, co jeden i druhý dělali. Chamillartovi velmi uškodil a líbil se víc než Harcourt, protože vůči vévodovi z Vendôme nezachovával vůbec žádnou míru. Tento tajný styk trval po celé flanderské tažení a kolébal Villeroye nejpříjemnějšími nadějemi, ačkoli na králi nepozoroval žádnou příznivou změnu. Měl na své straně ještě vévodkyni z Bourgogne; spojovala je společná nenávist ke dvěma mužům, kteří jim byli odporní. Opíral se o svou snachu, která byla, jak brzy povím, v důvěrném přátelství s vévodkyní z Bourgogne, a o všem ho zpravoval jeho syn, který tehdy konal službu kapitána tělesné gardy. Tak tento maršál, tak hluboko zasypaný, začínal z dálky spatřovat denní světlo a nevzdával se ani nejvelkolepějších obratů štěstěny.

D’Antin nebyl z těch, kdo by si kladli nejnižší cíle. Zakotven díky možnostem, které mu dával jeho úřad, nehnul se z vnitřních kabinetů, a kromě hodin králova vstávání a uléhání nebyli ani královi první komorníci výsadnější ani o mnoho pilnější než on. V těch zvláštních chvílích si král, často tížen mlčením, které si jinde ukládal, ulevoval několika slovy o novinkách, jichž se d’Antin chápal; a jakožto velmi dobrý voják, jímž byl v bezpečné vzdálenosti od válečných nebezpečí, neměl potíž zazářit mezi komorníky, ba ani před oběma levobočky, zmocnit se rozhovoru a protahovat ho, tím spíš, že král, často znepokojený, rád poslouchal, jak rozumně rozpráví o pohybech vojsk a o rozepřích ve Flandrech. Dokonce i když Chamillart v tu dobu přinášel zprávy, d’Antin se směle přiblížil, a když se rozložila mapa, okamžitě se jí zmocnil a ukazoval na ní, co se hledalo, a často i to, co se chtělo říct; a nevynechal příležitost, aby dal vyniknout svému nadání, vždy s patřičnou dávkou lichotek.

Tak skvělé postavení ho brzy učinilo vlivným u obou stran, které od něho chtěly znát podrobnosti, ale nekonečně víc u vévodkyně z Bourgogne než u stoupenců pana z Vendôme, kteří se snadno všechno dozvídali od komorníků a od pana du Maine, před nímž slabost, kterou k němu král měl, tajila jen málo věcí. Vévodkyně z Bourgogne viděla, že se král ohledně Flander má před ní na pozoru a že se kvůli ní v té věci nesvěřuje paní z Maintenon tak jako téměř ve všem ostatním. Komorníci patřili panu du Maine a Bloinovi, několik z nich přímo panu z Vendôme, téměř žádný paní z Maintenon, která je skoro nikdy neviděla — kromě Fagona, který jako čestný muž oplakával, co viděl, ale jako politik se držel v mezích toho, co ho nekompromitovalo. Mladá princezna se tedy uchýlila k d’Antinovi. Jednala s ním s větším vyznamenáním. Pocítil to a jako obratný muž pochopil, že je třeba si ji naklonit; že to může učinit, aniž by popudil vůdce druhé strany, s nimiž se všemi byl spjat tak dávno nebo tak přirozeně; že by ho princezna mohla časem vynést k nejvyšším věcem, kdyby dovedl v pravou chvíli využít vášně, která ji tehdy cele zaměstnávala a která zasluhovala jeho pozornost tím spíš, že paní z Maintenon tutéž vášeň sdílela s ní. Začal jí tedy podávat zprávy o všem, co si přála, a rázem se dostal do postavení, kdy ji varoval a byl zasvěcen do jejích důvěrností. Ta hra se mu vydařila natolik, že princezna, která si právem cenila jeho ducha a schopností, se mu svěřovala s dopisy svého manžela, některé mu dokonce ukázala a radila se s ním o svých nejdůležitějších odpovědích.

Toto všechno jsem věděl od paní z Nogaretu, která mi z rozkazu vévodkyně z Bourgogne často sdělovala d’Antinovy rady a ptala se mě, co si o nich myslím. Hnal to se svými chválami, smíšenými s radami, tak daleko, že se odvážil kráčet, i když jen zlehka, ve šlépějích abbého z Polignaku. Toto dvojí počínání ji nijak nezaujalo, ale nebylo ani takové, aby ji urazilo. Vnikl k ní v hodinách důvěrného styku, pravidelně docházel k její hře a pokoušel se touto cestou proniknout až k paní z Maintenon, což se mu však pro krajní uzavřenost této svatyně příliš nedařilo. Jist si levobočky i komorníky, jist také, že vévodkyně z Bourgogne a skrze ni paní z Maintenon mu nebudou nepřátelské, nemyslel na nic menšího než na Chamillartovo místo, neboť měl příležitost projednávat s králem všechno nejznepokojivější a nejchoulostivější, co se týkalo války, postupně se do toho vkládat víc a víc a svrhnout ministra, jemuž se nedařilo, již zbaveného financí, upadlého v nemilost u paní z Maintenon a bez naděje na návrat do přízně vévodkyně z Bourgogne. Harcourt a on byli tak sokové, aniž o tom věděli; d’Antin však měl mnohem lepší karty díky tomuto přímému a ustavičnému styku s králem, k němuž ten druhý nemohl dosáhnout ani vzácnými audiencemi. Když říkám, že oba měli spadeno na Chamillartovo místo, musím se vysvětlit. Nešlo o jeho úřad. Král, zvyklý obsazovat tyto úřady lidmi nízkého původu, aby je mohl vyhnat jako lokaje, kdyby se mu zachtělo, a aby jim jejich moc nevynesla příliš vysoké a obtížné postavení, by nikdy neudělal státním sekretářem velmože. Ani oni si nepředstavovali, že by krále od této politiky odvrátili, a Harcourt byl příliš pyšný, než aby chtěl být prvním státním sekretářem ze stavu šlechty, jaký kdy ve Francii byl. Oba však mířili do rady, s dohledem nad válkou, bezprostředním a nadřazeným tomu, kdo by po Chamillartovi nastoupil.

Pln těchto nadějí uháněl d’Antin lehce svou drahou, když paní Vévodkyně zpozorovala, že jeho spojení s vévodkyní z Bourgogne přesahuje hru a lehkovážnou zábavu, a velmi ji to popudilo. V znetvořené postavě, což však bylo málo znát, byla její tvář vytvořena nejněžnějšími amorky a její duch byl stvořen k tomu, aby si s nimi pohrával podle libosti, aniž by jim podléhal. Každá zábava se zdála být její; byla nenucená se všemi a měla umění, aby se každý cítil volně; nebylo na ní nic, co by přirozeně nesměřovalo k tomu, aby se líbila, s nevýslovným půvabem až v nejmenších úkonech a s duchem stejně přirozeným, který měl tisíc kouzel. Ač nikoho nemilovala a všichni o tom věděli, nedalo se ubránit tomu, aby se o ni člověk neucházel, ani tomu, aby se — a to i lidé jí nejcizejší — nepřesvědčovali, že u ní uspěli. I lidi, kteří měli nejvíc důvodů se jí bát, spoutávala, a ti, kdo měli nejvíc důvodů ji nenávidět, si je museli často připomínat, aby odolali jejímu kouzlu. Nikdy ani stopa rozladění, v kteroukoli dobu; veselá, rozjařená, žertovná s nejjemnějším vtipem, nezranitelná překvapeními a nepříjemnostmi, volná i ve chvílích nejtíživějších a nejstísněnějších — mládí strávila v lehkovážnosti a v rozkoších, které ve všech směrech a pokaždé, když mohla, přecházely v prostopášnost. K těmto vlastnostem přistupovalo mnoho ducha, smysl pro kliky a pro záležitosti a poddajnost, která ji nic nestála; ale málo rozvahy ve věcech dlouhého běhu; byla pohrdavá, posměšná, kousavá, neschopná přátelství a velmi schopná nenávisti, a pak zlá, pyšná, nesmiřitelná, plodná v černých úskocích a v nejkrutějších písních, jimiž vesele častovala osoby, které zdánlivě milovala a které s ní trávily život. Byla to básnická siréna, která měla všechna její kouzla i nebezpečí; s věkem přišla ctižádost, ale zálibu v rozkoších neopustila, a ta lehkovážnost jí dlouho sloužila k zakrývání toho, co bylo vážné.

Monseigneurova pozornost a tak okázalá náklonnost k ní, kterou získala na úkor nevelkého ducha, náladovosti a kousavosti paní princezny de Conti, jí dodávaly váhy. Jinde jsme viděli její důvěrné spojenectví s Choinovou a s neteřemi pana z Vaudemontu, než se mezi sebou začnou požírat o to, která si udrží úplnou moc nad Monseigneurem, až se stane pánem. Nemohla tedy mezitím mít jiné záměry než ony, zvláště pokud jde o monseigneura vévodu z Bourgogne; ostatně viděla, že tím může za všech okolností hrát velkou roli. Potřebovala to také vzhledem k panu Vévodovi, žárlivému, hrubému, divokému, nesnesitelné a kruté povahy, kterého vůči ní po dlouhou dobu krotila touha velet armádám a vždy strach z krále, a kterého měla tak naléhavý zájem udržet stále v týchž mezích. Paní princezna de Conti se stala úplně bezvýznamnou a vévodkyně z Orléans zhruba také, ač měla vše, co může zajistit velkou váhu; ale není čas se o ní rozepisovat. O druhé princezně de Conti, o paní Princezně ani o Madame nebyla nikdy v ničem řeč: žádná z nich nikdy v ničem neexistovala. Byla to tedy jedině vévodkyně z Bourgogne, kdo paní Vévodkyni zastiňoval. Byla roztomilá a mnohem mladší než ona, a tak nemohlo být jinak, než že se po ní ohlíželi, a to i otroci, které paní Vévodkyně počítala mezi své. Nangis mimo jiné se někdy stával podívanou pro toho, kdo měl dost dobré oči, aby se z ní těšil — a nebylo to potěšení malé; jejím nejpohodlnějším a nejobvyklejším jevištěm bylo Marly.

Hodnost, která sahala do oblak, srážela až k samé zemi božstvo tak zvyklé jím být; a ačkoli paní Vévodkyně zanedbala obtížnou důvěrnost, nesnášející se se svobodou a s rozkošemi, důvěrnost, kterou si vévodkyně z Bourgogne osobně získala u krále a u paní z Maintenon, ji ustavičně přiváděla k zoufalství. Její plány s Monseigneurem jí byly dalším takovým zdrojem. Obávala se z té strany všeho od mladé princezny, která se celá snažila se mu zalíbit, v čemž uspívala, a o níž měla důvod se obávat, že si našla cestu k jeho srdci. Jsouc paní sama sebe, nedala nic znát. K povinným projevům úcty a respektu přidala všechny, které považovala za vhodné, aby se dostala do dobrého poměru s vévodkyní z Bourgogne. Velkou vadou této princezny byla nesmělost. Jinde se o ní rozepíšeme víc. Nahnali jí strach z toho, co se skrývalo pod kouzlem paní Vévodkyně. Odpovídala tedy na její vstřícnost jen s chvěním, velmi zdvořile, ale nic víc, a tato zdrženlivost byla pro paní Vévodkyni další pobídkou, aby ji přemohla. Tento záměr zmařila jiná intrika.

Vévodkyně z Villeroy strávila první léta svého manželství v jakémsi ústraní a u dvora byla skoro jako by tam nebyla, z důvodů, které si zde nezaslouží místo. Vévodkyně z Orléans vedla život velmi spořádaný a velmi vzdálený rozptýlení a rozkoším. Dámy se před příchodem vévodkyně z Bourgogne rády rozdělovaly mezi tři králové dcery a přikláněly se víc k jedné než ke dvěma ostatním. Maršálka z Rochefortu,³ dvorní dáma vévodkyně z Orléans, měla vévodkyni z Villeroy v hrsti — byla tak důvěrnou přítelkyní jejího otce, jejího bratra a celé její rodiny; a volnost jejího domu se té mladé novomanželce líbila mnohem víc než nucenost, v níž se domnívala být u své tchyně, která ani nebyla vždy u dvora. Toto spojení ji přirozeně uvedlo i do spojení s vévodkyní z Orléans. Obě si padly do noty a uzavřely těsné přátelství, které zůstalo navždy důvěrné. Nakonec maršál z Villeroy, jako by měl předtuchu své nemilosti, ve skutečnosti však znechucen tím, že vidí snachu zavřenou u vévodkyně z Orléans, a žárlivý na to, že vidí několik mladých žen, a snad i paní ze Saint-Simon a paní z Lauzunu,⁴ přijaté do blízkosti vévodkyně z Bourgogne, k níž se v takové důvěrnosti pouštělo jen velmi málo žen, požádal paní z Maintenon o tutéž přízeň pro svou snachu, a ta mu ji ihned poskytla. Maršálka z Estrées, která vždy po někom blouznila jako milenec po milence, pojala tam k vévodkyni z Villeroy takové přátelství, že se od ní nemohla odtrhnout. I nejkratší odloučení se nahrazovala dopisy a dárky. Tato důvěrnost spojila vévodkyni z Villeroy se všemi ženami z rodu Noailles a s paní d’O a brzy skrze ně s vévodkyní z Bourgogne, a to tak pevně, že když se záliba maršálky z Estrées brzy nato změnila, jak se jí to stávalo vždycky, zůstala vévodkyně z Villeroy sama za sebe jakousi oblíbenkyní a zůstala jí od té doby navždy.

Počínala si pečlivě, moudře a rozvážně, ba i důstojně. Byla to osoba velmi málo duchaplná, ale rozumná, prozíravá, uvážlivá ve svém chování, hrdá, odvážná, upřímná a pravdivá, velmi povýšená, velmi nevyrovnaná, velmi náladová, ba ráda i hrubá, která milovala velmi málo lidí, ale o to víc lnula k tomu, co milovala, a která podle příkladu svého strýce, arcibiskupa z Remeše, tak otevřeně a tak veřejně uznávala skromnost svého původu,⁵ že tím velmi často uváděla lidi do rozpaků. Byla vysoká, v ramenou trochu zvednutá, měla ošklivé zuby a nepříjemný smích, a přitom nejvznešenější, nejušlechtilejší a nejimpozantnější vzhled a tvář velmi zvláštní a velmi krásnou. Nikdo tolik nezdobil dvůr a slavnost a výborně tančila. Král, který si i při smýšlení velmi odlišném od smýšlení svého mládí stále uchovával zálibu a náklonnost k roztomilým ženám, zahrnul vévodkyni z Villeroy do slavností a cest do Marly, nejprve z ohledu k maršálovi z Villeroy a po jeho nemilosti kvůli ní samé.

Paní Vévodkyně nikdy nedokázala vévodkyni z Orléans odpustit hodnost a pocty, které ji tak výrazně odlišovaly od princezen krve.⁶ Ať tato vůči své sestře dělala cokoli, druhá se od ní vždy držela stranou. Jejich sblížení při smrti paní z Montespan nemělo trvání. Tentýž odstup se nízce přenesl i na jejich oblíbenkyně. Vévodkyně z Villeroy se vůči paní Vévodkyni nijak nekrotila a ta ji zase nešetřila. Její přízeň u vévodkyně z Bourgogne jí nevnukla nic příznivého pro paní Vévodkyni. Paní d’O si už dlouho přála navázat spojení mezi vévodkyní z Bourgogne a vévodkyní z Orléans; ale její politika, pro kterou se všeho bála a všechno šetřila, ji v postupu brzdila. Vévodkyně z Villeroy, smělejší, si usmyslila, že se jí to podaří, a měla z toho všechnu čest. Obě princezny si příliš nerozuměly, a přesto jejich velmi opravdové spojení trvalo stále.

Netečnost, strojenost a vždy odměřené ohledy jedné, živost a volnost druhé a krajní nesmělost obou potřebovaly třetí osoby, které by to spojení udržovaly; uvidíme jeho postup a plody. Obě na něm již měly zájem. Spojení, po němž vévodkyně z Bourgogne toužila s paní princeznou de Conti kvůli Monseigneurově náklonnosti k ní, se brzy změnilo v pouhou zdvořilost, když se Monseigneurova náklonnost změnila. Cítila královu slabost pro jeho dcery a neodvažovala se vzdálit od všech najednou. Nebylo jí neznámo, že paní Vévodkyně se snaží způsobit jí potíže u krále a u Monseigneura kvůli tomu, že neodpověděla na vstřícnost, které se jí od ní dostalo, a vylíčit ji v jejich očích jako tu, která princeznami pohrdá. Zbývala tedy už jen vévodkyně z Orléans, jejíž poněkud zvláštní přátelství mohlo tyto stížnosti vyvrátit; a hodila se k tomu tím lépe, že její chování bylo bezúhonné a že vévoda z Orléans byl bratrem matky vévodkyně z Bourgogne.⁷ Vévodkyně z Orléans k tomu měla ještě naléhavější důvody: osamocená uprostřed dvora, manželka z donucení prince tak vysoko nad ní, který se chlubil lhostejností k ní a tím, že je vždy okázale zamilován jinde, obtížená třemi dcerami, z nichž nejstarší začínala svým věkem tížit a jimž její původ zavíral jakékoli zaopatření v Německu — všechno ji nutilo udělat nemožné, aby tu nejstarší provdala za vévodu z Berry, a k tomu ji mohlo přivést přátelství vévodkyně z Bourgogne. Paní Vévodkyně, která byla v tomtéž postavení a která ovládala Monseigneura, se rovněž odvažovala pozdvihnout oči až k tomuto spojení; nemohla si zastírat, že její vztah k vévodkyni z Bourgogne ji k němu nepřibližuje. Co ji dopálilo nadobro, byla role, kterou viděla vévodkyni z Bourgogne hrát v záležitosti bitvy u Oudenaarde. Celý dvůr, do té doby nepříliš pozorný k mladé princezně, jejíž veškerá přízeň mohla spočívat jen v tom, že poskytne nějaká drobná potěšení, nejprve zahlédl, čeho je schopna, a nějaký čas nato z dalšího průběhu a úspěchu jejího počínání pochopil, že by mohla chtít stát se hlavním kolem stroje dvora, a snad i státu, a dostat se do postavení, kdy by jím byla. To byla dýka, která probodla hruď paní Vévodkyně. Od té chvíle se její politika vůči vévodkyni z Bourgogne změnila. Už to nebyly pozornosti a horlivost, ale drze dávaná najevo lhostejnost. Doufala, že ji tak vystraší ze strany Monseigneura a přivede ji k tomu, čeho její vstřícnost nemohla dosáhnout. Nezůstala jen u toho: odvážila se jí posmívat, mluvit o ní nevázaně, přimíchávat výhrůžky ohledně Monseigneura, a to před lidmi, o nichž věděla, že jsou spjati s jinými, skrze něž by se tyto řeči mohly donést k vévodkyni z Bourgogne a nahnat jí strach. Ta se o nich skutečně dozvěděla; ale neuspěly o nic víc než předtím její úlisnosti, leda v tom, že vzbudily nenávist, před jejímiž ranami by se paní Vévodkyně nemohla snadno uchránit. Za takového rozložení vnitřního dvora není divu, že paní Vévodkyně, velmi spjatá s d’Antinem rozkošemi, tím, čím si byli navzájem, dvorem a výhledy na Monseigneura, snad ještě víc souzvukem týchž cest a týchž ctností a ustavičným pobýváním na týchž místech, se cítila uražena tak pilnými ohledy, které d’Antin projevoval vévodkyni z Bourgogne. Paní Vévodkyně je d’Antinovi vyčetla jako spojenectví s její nepřítelkyní. D’Antin to přešel, zažertoval, ale ze své cesty neuhnul. Jeho sestru to ještě víc rozdráždilo. Vybuchla a došla až k tomu, že chtěla zesměšnit svého bratra i vévodkyni z Bourgogne. To d’Antina vyděsilo. Bál se, že naráz ztratí půdu pod nohama, protože chtěl kráčet příliš rychle. Snažil se paní Vévodkyni usmířit menší horlivostí vůči vévodkyni z Bourgogne. Byl snad dost obratný na to, aby si to u obou připsal k dobru.

Ať je tomu jakkoli, ti, kdo pronikli k jádru této podivné intriky, se často bavili d’Antinovými rozpaky, povýšeností paní Vévodkyně vůči němu a tím, jak se otevřeněji, než by chtěl, vztekal, že nemůže být na dvou místech zároveň. Trvalo to po celý pobyt ve Fontainebleau i potom. Nakonec byl šťastný Gaskoňec dost obratný, aby se z toho dostal, aniž by si odcizil vévodkyni z Bourgogne a aniž by si to pokazil s paní Vévodkyní. Viděl jsem to všechno jen odrazem, ale Chamillartovy dcery, které to viděly zblízka u paní Vévodkyně, jež se před nimi neskrývala, zvláště ne před mou švagrovou, a které tam trávily skoro všechny večery až hluboko do noci, kdy tam v tu dobu často býval i d’Antin, mi všechno vyprávěly a tím, co jsme dávali dohromady, mi umožňovaly vědět všechno, a to průběžně.