Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola devatenáctá

Násilný císařův dekret proti Itálii. — Plány spojit ji v ligu proti němu. — Princ de Conti žádoucí pro Flandry, vyžadovaný pro Itálii. — Vaudemontova lest na pomoc Vendômovi. — Tessé zplnomocněncem v Římě a v Itálii; jeho poslání; jeho odjezd. — Artois pod kontribucí. — Chyba monseigneura vévody z Bourgogne. — Vendômovo chování. — Boufflers vstupuje do Lille a pomáhá znovu na nohy Survillovi a La Freselièrovi. — Příčina nemilosti druhého z nich. — Vojska atd. v Lille. — Na Rýně klid. — Špatně vybraná vojska v Lille a jiné nepříjemné nedostatky. — Boufflersova opatření. — Vendômova bezstarostnost. — Lille obklíčeno (12. srpna). — Ubohé lichotky. — Otevření zákopů (22. srpna). — Alberoni ve Fontainebleau. — Návrat přes Petit-Bourg do Versailles. — Vendômova umíněná liknavost dát se do pohybu. — Spojení armády vévody z Berwicku s armádou monseigneura vévody z Bourgogne. — Berwick jedinkrát přijme heslo od vévody z Vendôme; vzdává se jakéhokoli velení. — Maršál z Matignonu odjíždí nemocen a už se nevrací. — Síla armády po spojení. — Armáda u Tournai. — Pobožnosti špatně vykládané. — Nesváry. — Cesty, kterými armáda táhla. — Tábory obou protivných armád. — Neklid u dvora. — Ubohé lichotky. — Sázím se s Canym, že Lille padne bez bitvy a bez pomoci. — Podivné řeči o této sázce a co z ní vzešlo. — Postavení obou armád. — Zhoubná a lstivá Vendômova umíněnost. — Nestydatá lež o Pont-à-Marck. — Nestydatá lež o Mons-en-Puelle.

Císař dal už v červnu projít na řezenském sněmu dekretem, který vzápětí nechal vyvěsit v Římě a po celé Itálii. Prohlašoval v něm lenní hold Neapolského království Svatému stolci za neoprávněný; Neapol a Sicílie prý na něm nejsou lenně závislé a papež nemá žádné právo jmenovat biskupy a obsazovat jiná obročí v těchto královstvích. Císař v něm prohlašoval, že se chce vrátit do všech práv říše v Itálii, připojit zpět uchvácená léna, přezkoumat zcizení ostatních, a že žádá, aby papež dal vévodovi modenskému zadostiučinění za to, co mu apoštolská komora¹ uchvátila. Pravda je, že práva říše v Itálii byla vesměs velmi jasná, že sahala hodně daleko a že uchvácení byla velká a málo nebo vůbec nepodložená. Tento edikt či dekret nahnal Římu a celé Itálii velký strach; císařova moc se tam zdála velmi hrozivá. Litovali tam, že se jí báli méně než moci Francouzů a že jí tolik pomohli je odtud vyhnat. Benátky, které k tomu přispěly nejvíc, byly první, kdo papeže burcoval kvůli společnému nebezpečí a navrhoval mu ligu celé Itálie s Francií; nevzdávali se naděje, že do ní získají i pana Savojského, kterého by společné nebezpečí mohlo pohnout, a že do ní přivedou i Francii, jež tísněná, jak byla, by díky tak mocné diverzi už nestála sama a ocitla by se znovu tam, kde byla před bitvou u Turína.²

Benátky, které tuto věc první nadhodily a nepřestávaly naléhat na její uzavření, se příliš bály císaře kvůli svým pevninským državám v Itálii a ve Furlansku, než aby se odvážily vystoupit otevřeně; chtěly vypadat, že jsou strženy. První návrhy tedy králi učinil Řím. Král je přijal chladně, protože neviděl velkou pravděpodobnost, že by do toho vévoda savojský chtěl vstoupit, protože ze strany Benátek nic neviděl a protože nikdy pořádně nepochopil význam diverzí. Dlouho se tedy váhalo, než se rozhodlo dovolit papeži nakoupit zbraně, verbovat vojsko v jeho vlastním hrabství avignonském³ a nakonec mu dát důstojníky z našich vojsk, kteří byli jeho poddanými. Byli jsme tehdy v době následků bitvy u Oudenaarde. Artois bylo pod kontribucí, Arras, Doullens a Pikardie byly ohroženy, vojska, která Berwick přivedl od Rýna, byla rozptýlena, aby tyto kraje kryla, Cheladet s velkým oddílem z hlavní armády byl zaměstnán touž ochranou a král byl velmi dotčen tak blízkým pustošením, o jakém neslyšel od dob své nezletilosti. Odraz této mrzuté nálady přirozeně dopadl na nezdar u Oudenaarde.

Paní z Maintenon, do živého dotčená tím, že viděla svůj vliv slábnout pod vlivem Vendômovým, využila chvíle a odvážila se usilovat o to, aby byl odvolán a nahrazen princem de Conti, který se ve všem, co se ve Flandrech odehrálo, vždy stavěl na stranu monseigneura vévody z Bourgogne a jehož původ a pověst by imponovaly a všechno uklidnily. Italská liga si ho žádala za vůdce, aby převahou jeho postavení odpadly všechny spory mezi různými generály a aby jeho jméno dodalo záležitostem větší váhy. Král velmi váhal. Maršál z Estrées, který chtěl vždycky hrát nějakou roli a navíc ho poháněl jeho bratr, jenž vroucně toužil po kardinálském klobouku, se nabízel pro velvyslanectví v Římě jako muž stejně způsobilý k vyjednávání jako k velení vojsku. Dozvěděl jsem se od Callièrese, jemuž to řekl Torcy, že jsem ve hře i já. Tato zpráva mě přiměla znovu uplatnit důvody, které jsem měl, abych se tomuto velvyslanectví vyhnul, když jsem k němu byl určen poprvé a kdy mě ho nakonec zbavilo teprve jmenování kardinála z La Trémoille. Mluvil jsem o tom důrazně s vévodou z Beauvilliers, s kancléřem a s Chamillartem. Přidal jsem důvody týkající se velení vojsku, které jsem jim předložil ve prospěch maršála z Estrées, protože mi bylo jedno, kdo do Říma pojede, jen když to nebudu já, a totéž jsem dal Callièresem vyřídit Torcymu. Několik dní po těchto krocích jsem se od Callièrese dozvěděl, že se od úmyslu poslat velvyslance upustilo, protože by ho papež nebyl s to v Římě ochránit, a to ani před urážkami císaře, ani před těmi, které by mu chtěl připravit kardinál Grimani,⁴ tehdy prozatímní místokrál neapolský, a které by příliš kompromitovaly královu důstojnost.

Pan du Maine vyčenichal, co se děje. Polekal se králova chladu vůči italské lize a velmi možného vyslání prince de Conti do Flander, což bylo jediné, co bylo třeba udělat, aby se tam předešlo všem nepříjemnostem rozkolu, který se stal nenapravitelným, a nejmenší zadostiučinění, jaké se po právu dlužilo monseigneurovi vévodovi z Bourgogne. Hlavy kabaly, varované jím, který byl její duší, se poplašily neméně než on. Po tolika velkých a tak okázalých krocích k uskutečnění jejich záměru by pro ně bylo krajním zoufalstvím přijít o kyj, který už tak dobře dopadal na mladého prince a kterým ho zamýšleli dorazit bez naděje na vzpamatování ještě před koncem tažení. Na pomoc přišel Vaudemont. Sepsal o italské lize spis, který nenechával nic na přání, pokud jde o její užitečnost, proveditelnost a rychlé uskutečnění. Ať už Tessé, v postavení, které už nemohlo růst a vyžadovalo jen dost rozumu, aby si ho dokázal v klidu užívat, ještě toužil něco podnikat, nebo ať ho Vaudemont pro italské poslání nadchl, dal mu Vaudemont svůj spis jakoby z přátelství, pod podmínkou — aby se sám lépe skryl a aby spis působil účinněji —, že ho Tessé předloží jako svůj. Torcy, jemuž ho Tessé odevzdal, byl vždy pro tuto ligu. Spis mu připadal přesvědčivý. Byl tím víc překvapen, že znal Tessého schopnosti. Přečetl ho v radě, sklidil potlesk a krále rozhodl. Téměř hned nato dal král soukromé slyšení nunciovi, potom benátskému velvyslanci a nakonec panu princi de Conti, kterého si vzal do svého kabinetu. Rozhovor mezi čtyřma očima tam byl krátký. Princ odešel odtud k sobě, kam přišel nuncius a byl s ním dlouho zavřený. Brzy odpoledne byl princ velmi dlouho u paní z Maintenon v jejím domě ve městě. Bylo to místo, kam ve Fontainebleau zvala ty, s nimiž chtěla v klidu mluvit, aniž by ji kdo vyrušoval. Nevěřím, že by kdy s panem princem de Conti takto mluvila nebo že by ho u sebe vůbec přijímala jinak než na chvilky. Toto slyšení vzbudilo mnoho řečí.

O sedm nebo osm dní později byl Tessé jmenován královým zplnomocněncem v Římě a pro celou Itálii, s plnou mocí přijmout hodnost velvyslance, jestliže a kdy to uzná za vhodné, a generála vojsk, pokud by tam nějaká šla. Jeho posláním bylo vyjednat a dohodnout příspěvky každého na vojsku, dělostřelectvu, střelivu, potravinách, píci a penězích; co se má udělat, kdy být připraven a kdy co provést; na všechno naléhat a nad vším bdít, všude velet do příchodu prince de Conti, který byl slíben, ale ještě ne jmenován, připravit mu cestu, sloužit pod ním nebo samostatně podle jeho rozkazů, jezdit po Itálii jako zplnomocněnec, kam by bylo třeba, nebo zůstat v Římě jako velvyslanec, podle toho, co by se uznalo za nejvhodnější. Dostal velkou částku na výstroj, odjel 11. září s plnou mocí nabídnout dvacet tisíc mužů pěchoty a čtyři tisíce jezdců. Nalodil se v Antibes, odkud ho markýz z Roye převezl na královských galérách do Janova. Tam si na celý zbytek cesty přibral za společníka Monteleóna. Byl to muž velmi duchaplný, a hlavně velký intrikán, oddaný Vaudemontovi až do sebezapření, a viděli jsme ho jako hlavního strůjce sňatku vévody z Mantovy. To mělo Tessému ulehčit a otevřít oči, Vaudemonta udržovat dobře zpraveného a dát mu možnost působit. Z Janova jeli k velkovévodovi, potom do Benátek a nakonec do Říma, všude byli přijati s velkými poctami a velkými projevy radosti a na každém z těchto míst se zdrželi dost dlouho.

Při lépe promyšlené lize by měl císař v Itálii na krku moc, hrozivou ve srovnání s jeho jinými potřebami, která by mu obranu značně ztížila, a my bychom měli okamžitou úlevu, jejíž následky mohly být nejvýznamnější pro šťastné pokračování války nebo pro výhodný mír — a to díky prudkosti vídeňského dvora. Bylo však zapotřebí příliš mnoho úskoků a času, aby se nám ta liga dostala do hlavy a uspořádala se tam. Král jen pozdě a nerad přijal projekt, který měl sám vytvořit, navrhnout a prosazovat. Promarnil čas, nejcennější, jaký snad za celou svou vládu mohl využít. Okázalý krok, který v té věci nakonec učinil, místo aby se o ní spojenci dozvěděli teprve z jejích účinků, spojence poplašil. Pocítili celou váhu tak mocné diverze. Kromě Flander, kde se příliš angažovali, než aby mohli couvnout, přestali pomýšlet na to, že by kdekoli jinde něco podnikli, dokud se nezajistí na straně Itálie.

Papež mezitím, povzbuzen a zároveň unaven pomalostí svých italských spojenců, jim chtěl dát příklad, který by je přiměl k následování. Verboval vojsko ze všech stran, zásoboval svá opevněná místa, opevnil různá stanoviště, najímal do svých služeb generály, kde jen mohl. Snažil se omezit přepych a vytáhnout peníze z bohatých kardinálů. Získal, i když s námahou, hlasy a podpisy posvátného kolegia k tomu, aby směl z Andělského hradu vyzvednout poklad, který tam Sixtus V. nashromáždil a zanechal pro největší potřeby církve.⁵ Bylo v něm pět milionů ve zlatě; z toho použil 500 000 tolarů na výplatu svých vojsk a na válečné přípravy, které zahájil a vedl dost úspěšně proti hrstce Císařských roztroušených po Itálii. Jejich hlavní síla byla v armádě vévody savojského. Nechoďme teď z této strany dál a vraťme se do Fontainebleau a do Flander.

Vévoda z Berwicku, usazený v Douai, přišel příliš pozdě, aby uchránil Artois před nájezdy a kontribucemi. Jeho přítomnost posloužila jen k tomu, že se nepřátelé stáhli spořádaněji, aniž by přišli o něco ze své kořisti. Jejich hlavní síla se usadila v La Bassée, odkud málem přepadli Doullens, načež by se byli rozlili po Pikardii. Zmocnili se také jednoho předměstí Arrasu a samotné město jim naštěstí ušlo. Z té nešťastné země vytěžili 3 500 000 livrů. Většinou je vybrali v zásobách všeho druhu, což ukázalo, že zamýšlejí velké obléhání. Princ Evžen, který se vrátil vstříc své armádě, se dlouho zdržel v Bruselu a dal tam připravit nesmírný konvoj, který čítal přes pět tisíc vozů, nepočítaje vozy velkého trénu jejich armády, které poslali prázdné, aby se vrátily naložené s tímto konvojem. Když byl konvoj připraven, doprovodil ho princ Evžen sám se svou armádou až k armádě vévody z Marlborough, s nekonečnou námahou a opatrností. V naší armádě nemohly zůstat utajeny tak velké přípravy a tak těžkopádný a nesnadný pochod. Vévoda z Vendôme toho chtěl využít a dát konvoj napadnout polovinou svých vojsk. Plán byl krásný a zdálo se, že úspěch mu musí přát. V takovém případě by byla akce stejně slavná jako užitečná: připravila by nepřátele o plody jejich vítězství, způsobila by jim nesmírnou ztrátu tím, že by přišli o toto ohromné nahromadění, z něhož bychom zčásti těžili my; jejich obléhání by bylo zmařeno a po zbytek tažení by mohli podniknout už jen něco velmi nesnadno. Jejich cílem bylo jedno z míst Ypry, Mons, Lille nebo Tournai a nic nebylo tak důležité jako zabránit jeho obležení. Přesto se monseigneur vévoda z Bourgogne napadení konvoje vzepřel. V tomto názoru ho podpořili někteří, mnohem větší počet mu oponoval. Pokud jde o mě, upřímně přiznávám, že jsem nikdy nepochopil, jaké mohly být důvody konvoj nenapadnout, a že mě neuspokojilo to málo, co se jich uvádělo, tím méně pokud jde o monseigneura vévodu z Bourgogne, tak brzy po zhoubné bitvě u Oudenaarde a po všem, co z ní na jeho účet vyplynulo.

Pan z Vendôme, do té doby tak umíněný a tak plný oné poslušnosti vůči svým záměrům, pod jejíž podmínkou měl monseigneur vévoda z Bourgogne čestné velení nad jeho armádou, si na ni při této rozhodující příležitosti už nevzpomněl. Ustoupil naráz, ohradil se svým názorem a nechal konvoj klidně projít. Sledoval svůj plán, který nespočíval v tom, vést krásné a užitečné tažení, nýbrž přimět tohoto prince vést tažení, které by ho zničilo bez návratu. U Oudenaarde mu k tomu posloužily umíněnost a troufalost; zde si od své povolnosti sliboval úspěch neméně velký; jedním i druhým šel stejně ke svému cíli. Takové bylo podivné neštěstí, že u monseigneura vévody z Bourgogne nebyl nikdo jiný než d’O a Gamaches. Princ ze strachu, aby nebyl odsouzen, napsal své důvody králi a své manželce; ta měla dost rozumu, aby ji to velmi zarmoutilo, a dala to znát jen svým nejdůvěrnějším přítelkyním. Král, když viděl, že věc je zmeškána, dělal, že ho důvody jeho vnuka uspokojily. Velmi mě překvapilo, že Chamillart, když jsme o tom mluvili mezi čtyřma očima, mi tvrdil, že monseigneur vévoda z Bourgogne měl pravdu. Naléhal jsem, aby mi řekl své důvody. Slíbil mi je na jindy, a to jindy nikdy nepřišlo. Lze se domnívat, že žádné neměl, že věc byla zmeškána, že měl daleko k Vendômovu plánu, i když byl po částech strháván, aniž by to tušil, a že rozmrzelý z toho, že musel mladého prince u Oudenaarde odsuzovat, ač zcela neprávem, ho chtěl stejně neprávem hájit zde, aby se nezdálo, že je vždycky proti němu.

Boufflers byl ve svém velkém postavení všechno jiné než spokojený. Nemohl se utěšit z léčky, jež ho stála výměnu úřadu. Nemohl si zvyknout na to, že už nevelí armádám, a stejně tak málo na to, že je přirozeně zbaven výkonu svých funkcí guvernéra Flander, od té doby, co se tam usadilo válečné jeviště. Byl také zvláštním guvernérem Lille. Byl to muž velmi omezený, ale prostoupený ctí a statečností, poctivostí, vděčností a oddaností ke králi a láskou k vlasti. Domníval se, že nepřátelé dají přednost Lille před ostatními místy, která byli s to obléhat. Vyložil králi své důvody a aniž by o tom s kýmkoli mluvil, požádal ho o svolení, aby se tam směl vrhnout a hájit to místo, které bude obleženo, protože všechna patřila k jeho generálnímu guvernérství. Byl pochválen a bylo mu poděkováno, ale byl odmítnut. Boufflers, který se v tajnosti připravil, aby měl peníze a co potřeboval, nepodal ten návrh proto, aby zůstal jen u cti, že ho podal. Vrátil se k němu při slyšení, o které krále požádal a které měl po králově vstávání v jeho kabinetu. Král šel potom na mši a odtud k paní z Maintenon, kam si maršála vzal a zůstal s ním dost dlouho. Hned po tomto druhém slyšení (byl to čtvrtek 26. července) maršál odjel. Při tomto posledním slyšení učinil dva činy, hodné tak galantního muže, jakým byl. Požádal krále a s námahou dosáhl toho, aby Surville a La Freselière šli do Lille sloužit pod ním. Nebyl s nimi ani spřízněn, ani ho s nimi nepojilo zvláštní přátelství; oba byli beznadějně ztraceni. Chopil se této příležitosti, aby je znovu postavil na nohy, aniž by to oni nebo kdokoli za ně mohli tušit.

Na svém místě jsme viděli podivnou aféru, která zničila Survilla. La Freselière, syn otce, kterého milovali a ctili všichni i vojsko a který zemřel velmi starý jako generálporučík a generálporučík dělostřelectva, nastoupil po něm v tomto druhém úřadu a vykonával ho schopně a statečně. Když se stal polním maršálem, nemohl v armádě brát denní službu víc než jednou za tažení, jen aby byl v této hodnosti uznán. Domáhal se toho, aby ji bral, až na něj přijde řada, jako všichni ostatní, a v tažení před tímto mu v tom vyšel vstříc maršál z Villars, v jehož armádě velel dělostřelectvu. V tomto tažení si vzal do hlavy, že z toho, čeho se mu dostalo jen ze shovívavosti, udělá právo. Byl odmítnut. Trval na svém a byl odmítnut znovu. Krev mu vstoupila do hlavy a poslal rezignaci na svůj úřad, aniž by ho všechno, co mu pan du Maine mohl říct a udělat, dokázalo zadržet.

Bylo to kolem poloviny května, ve chvíli odjezdu. Odpovědí na toto bláznovství byl rozkaz dostavit se do Bastily. Před odjezdem šel Boufflers od paní z Maintenon k Chamillartovi zjistit, co v Lille najde, a krátce s ním o tom jednat; od něho pak odjel. Přímo u Chamillartova psacího stolu napsal La Freselièrovi a poslal mu rozkaz, který Chamillart na místě vyhotovil. Rozkaz, který dal současně vyhotovit pro Survilla, si Boufflers vzal s sebou, zastavil se v Pikardii na jednom panství Hautefortů, které mu leželo při cestě a kam se Surville uchýlil žít, a odvezl ho s sebou do Lille. Paní ze Saint-Simon a já jsme měli jet s maršálem a maršálkou z Boufflers den po tomto odjezdu do Villeroy navštívit maršálku. Celý dvůr, který se to dozvěděl až velmi pozdě, tak krásnému činu, ozdobenému tolika šlechetností, velmi tleskal. Obrana Namuru ručila za tu, kterou Boufflers povede jinde. Měl v Lille všechny druhy válečného střeliva i potravin, hojnost dělostřelectva, tři hlavní inženýry, devatenáct praporů, dva další prapory invalidů, nějakou jízdu, dva dragounské pluky, a do pluků zařadil tři tisíce mužů z mládeže města a okolí, kteří chtěli dobrovolně sloužit při obléhání. Nepřátelé tam zpočátku přivezli sto deset obléhacích děl a padesát moždířů.

Bavorský kurfiřt byl mezitím u Langendelu s mostem přes Rýn, krytým redutou, a vévoda hannoverský ve svých liniích u Ettlingenu, za Rýnem, s oddílem pod velením Mercyho za Černým lesem; na všech těch stranách byl velký klid.

Pravda ovšem byla, že většina praporů v Lille byla nových, z nichž většina nikdy neslyšela vystřelit z muškety, a že prachu tam bylo jen tak tak. Bylo tam mnoho dalších nedostatků. Boufflers využil to málo volného času, které měl od svého příjezdu do Lille. Přivezl tam 100 000 tolarů ze svého, které si vypůjčil, ručil jménem krále za všechno, co ve Flandrech vzal nebo si vypůjčil, což dělalo přes milion, a sestavil do pluků čtyři tisíce uprchlíků od Oudenaarde, které ještě našel zůstavší ve městě a v okolí. Králova armáda stála dál u Lovendegemu, v klidu za kanálem do Brugg. Pan z Vendôme se tam vysmíval domněnce o obležení Lille jako bláznivému a směšnému výmyslu a jeho kabala to v Paříži a u dvora opakovala jako ozvěna; Paříž i dvůr na to naletěly. Mezitím se mohlo do Lille dopravit mnoho velmi potřebných věcí, které tam chyběly, kdyby se bylo chtělo věřit, že je cílem nepřátel. Pan z Vendôme měl tu neprozřetelnost či zlomyslnost prohlásit nahlas, že monseigneur vévoda z Bourgogne má rozkaz přispěchat za každou cenu na pomoc místu, které nepřátelé oblehnou, ale že pokud jde o Lille, bere ho pod svou ochranu a ručí za to, že se nepřátelé neodváží podniku tak velkého dosahu v naší zemi. Lille bylo obklíčeno 12. srpna, jak se král 14. dozvěděl od několika kurýrů z Flander; téhož dne přijel jeden z armády, odkud se psalo, že se má za to, že nepřátelé jsou rozhodnuti oblehnout Tournai a že se proto armáda dá na pochod. Ještě několik dní se o tom chtělo pochybovat; nakonec se tváře protáhly, ale lichotky začaly mluvit jinou řečí. Jedni se neostýchali říkat lhostejným tónem, že jsme se bez Lille obešli tak dlouho, že se bez něj obejdeme i nadále. Vaudemont a kabala to vzali jiným tónem. Odpovídali, že tak bláznivý podnik je to největší štěstí, jaké se mohlo přihodit, a že úspěchy musely nepřátele zaslepit, když se pustili tak hluboko do naší země, aby tam ztroskotali před místem takového významu a s armádou menší, než je naše. Králi tyto ubohé povídačky nebyly nemilé, zato byly nesmírně nemilé vévodkyni z Bourgogne, která to dala pocítit několika dámám, jež se je odvážily před ní vykládat.

Král August, který ve Flandrech neměl žádná vojska, přijel inkognito k nepřátelské armádě. Obléhání vedl princ Evžen a 23. srpna otevřel zákopy. Vévoda z Marlborough velel krycí armádě. Překročil Šeldu, aby se postavil tak, že zabrání spojení vévody z Berwicku s monseigneurem vévodou z Bourgogne, jehož armáda stála stále v tomtéž táboře u Lovendegemu. Zatímco ve Fontainebleau byli všichni zaujati těmito poutavými zprávami, přijel tam nečekaně Alberoni a sesedl u Chamillarta. Strávil tam dvacet čtyři hodin, neviděl ani krále, ani společnost a hned zase odjel. Lze si představit, jakou zvědavost u všech vzbudil a jaké úvahy se o tom vedly. Byl tajně povolán? Šlo o výtku? Byl poslán, šlo o osobní omluvy nebo o objasnění minulých událostí? Ale nic z toho, dokonce ani úvahy o flanderských záležitostech. Vévoda parmský, roztřesený, ale velmi toužící po italské lize, zvolil tuto cestu, aby na ni naléhal, nabídl to málo, co mohl udělat, a vstoupil do podrobností, které se rychle proberou, když se mluví, ale nemají konce, když se píše. To byl skutečný důvod Alberoniho cesty. Ale věřit, že mezi ním a Chamillartem nedošlo k nějaké flanderské epizodě a že se tajně nesešel s panem du Maine, panem z Vaudemontu a nejvýznamnějšími členy kabaly, by podle mne bylo velkým omylem. O čtyři nebo pět dní později, v pondělí 27. srpna, odjel král z Fontainebleau, aby přespal v Petit-Bourgu a nazítří byl ve Versailles.

Král dal najevo, že nechce nic šetřit, aby si udržel místo tak důležité, jako je Lille, a které bylo navíc jedním z jeho prvních osobních výbojů. Zdál se překvapen nečinností své armády, stále za kanálem do Brugg, v tomtéž táboře, kam přišla od Oudenaarde. Poslal tam kurýra s výslovným rozkazem vytáhnout na pomoc. Pan z Vendôme ho poslal zpět s námitkami a odklady, což mu vyneslo druhého kurýra s týmiž rozkazy, ještě naléhavějšími. Nikdo v armádě tu nečinnost nechápal. Monseigneur vévoda z Bourgogne naléhal na pana z Vendôme a dával na něj naléhat tím několika málo lidmi, kteří měli dost váhy, aby se toho odvážili, tím víc, že si tento princ pamatoval řeči po Oudenaarde a ty, které znovu probudil jeho odpor proti napadení velkého konvoje prince Evžena. Úsilí bylo marné při prvním kurýrovi. Nevedlo se mu lépe ani při druhém, jehož návratem dal monseigneur vévoda z Bourgogne králi na vědomí, že nezáleží na něm ani na generálech, že král není poslechnut. Vendôme trval na svých odkladech a nechtěl se pohnout.

Nad touto poslední neposlušností se král rozhněval, jak jen se dokázal na pana z Vendôme rozhněvat, a poslal třetího kurýra s týmž rozkazem tomuto vévodovi a se zvláštním rozkazem svému vnukovi, aby s armádou vytáhl i proti vůli pana z Vendôme, kdyby chtěl dál otálet. Pak už nebylo možné se tomu bránit, ale vytáhlo se pomalu, pod záminkou, že se musí shromáždit, co bylo rozptýleno, a učinit nezbytná opatření. Více prozíravosti, či spíše vůle, by tomuto poslednímu zdržení předešlo v době, kdy se už ztratilo tolik drahocenného času a kdy byl každý okamžik o to dražší. Když se mělo rozhodnout, kterou cestou se dát, aby se armáda spojila s vévodou z Berwicku, který dostal rozkaz postoupit ze své strany, pan z Vendôme — absolutní pán, anebo povolný bez odmluvy, podle toho, jak se to hodilo jeho záměrům, a jak to dobře ukázal u Oudenaarde, při napadení konvoje a naposledy při vytažení od Lovendegemu — nechtěl připustit žádnou úvahu; rozhodl autoritativně pro cestu přes Tournai a zároveň řekl, že až se přiblíží k Lille, dovolí porady, protože různé možnosti, které by se tam daly zvolit, si je jistě zaslouží.

Podrobnosti o tom, co se odehrálo až do spojení, by zde byly zbytečné. Stačí říci, že monseigneur vévoda z Bourgogne dorazil se svou armádou v úterý 28. srpna o půlnoci do Ninove. Nazítří, ve čtvrtek 29.,⁶ ho kolem deváté hodiny ranní přijel pozdravit vévoda z Berwicku. Doprovázel ho jen velmi malý počet předních mužů jeho armády, kterou nechal u Garrfarache a která se 30. připojila k hlavní armádě na jejím pochodu u Lessines.

Berwick, se svými hodnostmi a maršálskou holí, ozdobený vavříny od Almanzy, a v králových očích víc než tím vším levoboček ještě větší než Vendôme, neboť byl levobočkem sám, prošel jako jeho kolegové pod klaudijskými vidlemi⁷ v týž den, kdy se jeho armáda připojila; vzal kvůli ní heslo od vévody z Vendôme s rozhořčením, které neskrýval. Nevkročil k panu z Vendôme; veřejně prohlásil, že svou armádu odevzdává monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, aby byla novou bitevní a táborovou sestavou začleněna do jeho armády; že už tam nemá co dělat, že si nečiní nárok na žádné velení ani na žádnou funkci a že se nebude do ničeho plést, kromě toho, že bude setrvávat u osoby monseigneura vévody z Bourgogne.

Razilly odešel, aby se už nevrátil, kvůli smrti své ženy, a na jeho místo k vévodovi z Berry byl ustanoven d’O. Maršál z Matignonu odjel nemocen do Tournai s průvodním listem od nepřátel. Bylo mu tam dost zle a odtud se pod záminkou svého zdraví dostal do Paříže, odkud by se byl raději vůbec nehnul. Berwick navrhl tento způsob, aby se ušetřil kalicha brát heslo. Bylo to přijato, aby ho nemusel brát každý den, ale král se zatvrdil a donutil ho jednou ho vypít při příjezdu, aby nic nechybělo Vendômovu triumfu nad všemi maršály Francie. Lze si představit, jaký účinek toto pozastavení a toto oddělení v armádě vyvolalo; jaká hořkost! jaký rozkol! Nikdy nebylo armády tak hrozivé jako po tomto jakémsi začlenění: sto devadesát osm eskadron a navíc čtyřicet dva dragounské, sto třicet praporů, nepočítaje to, co bylo rozptýleno po pevnostech a stanovištích, a to, co se od Oudenaarde ještě nepřipojilo; všechny vyznamenané sbory, většina starých pluků a pluků elitních, elita dvora ve vojenském ohledu; dvojí výstroj zásobování a dělostřelectva, hojnost peněz a všech věcí, pohodlí, jaké si jen lze přát, ze země a z blízkosti našich pevností; dvacet tři generálporučíci, dvacet pět polních maršálů v linii, sedmdesát sedm brigádních generálů — zkrátka něco, co lidská paměť nepamatovala, a bojový zápal, který nemohl být živější, přirozenější a všeobecnější.

V tomto stavu se táhlo k Tournai; zůstalo se tam, aby se řeka dala překročit pohodlněji, a počítalo se s rozhodující bitvou. Beauvau, biskup v Tournai,⁸ vyhlásil pobožnosti, aby se vyprosilo Boží požehnání pro naše zbraně. Monseigneur vévoda z Bourgogne se mimo jiné zúčastnil jednoho všeobecného procesí. Kabala a libertini mu to neodpustili; výklady byly co nejzlomyslnější a velmi veřejné; navíc se usoudilo, že jeho čas by byl potřebněji využit k poradám o tom, co podniknout po odchodu z Tournai, a že splnit tak naléhavou a tak hlavní povinnost by bylo také modlitbou. Skutečně bylo třeba o různých možnostech hodně uvažovat, ale porad nebylo téměř žádných. I to málo bylo hořké a bouřlivé. Vendôme se zmocnil veškeré autority; mladý princ, příliš zdeptaný a příliš špatně podporovaný, ho nechal. Každý z předních mužů, kteří tam byli, se třásl a vážil slova. Berwick, jedině dbalý toho, aby provázel monseigneura vévodu z Bourgogne, se omezoval na to, že mu v soukromí říkal, co si myslí, a dost okázale dával najevo svou nespokojenost a svou zbytečnost. V soukromí se svěřil d’O a dál se s Vendômem stýkal jen u prince, protože ve skutečnosti nesouhlasil s většinou toho, co se dělalo.

Vendôme se na něj hořce osopoval kvůli jeho zdrženlivosti, jeho nečinnosti, jeho cenzorskému výrazu v mlčení, a hlavně kvůli mírným námitkám, které mladý princ občas proti jeho názorům projevoval, i když marně. Berwicka kabala nešetřila, ale nesrovnatelně méně šetřila nepominutelného dědice koruny a mílovými kroky proti němu prosazovala své záměry. Konečně se uprostřed všech těch zmatků poslala zavazadla do Valenciennes a dokončil se přechod přes Šeldu u Tournai. Odtud se vytáhlo 2. září a začalo se táhnout podél Marque krajem rozbrázděným a nepříjemným, takže se kvůli klikatosti potoka cesta téměř zdvojnásobila. Dokonce i kapitán průvodců měl tuto cestu za nejhorší ze všech možných, ať už se armáda měla od toku potoka vzdálit, aby ho pak obešla u pramene, jak se stalo, anebo ho překročit blízko Tournai, kde nebylo nic snazšího. Po velké námaze a únavě dorazila armáda 4. září do Mons-en-Puelle, k prameni Marque, kde pobyla pět dní. Přiblížila se tak k velké silnici z Douai do Lille. Čekala na Saint-Hilaira s mnoha děly z Douai, který se k ní měl připojit u Orchies. Marlborough tábořil mezitím na vnitřní straně Marque, pravým křídlem u Pont-à-Marck, levým u Pont-à-Tressin. Během tohoto krátkého pobytu naší armády je třeba podívat se, co se dělo u dvora, odkud armáda čekala rozkazy, kterou možnost zvolit.

Rozruch tam byl nesmírný, až neslušný. Nikdo se nezabýval ničím jiným než očekáváním rozhodující bitvy; při stavu, do něhož věci dospěly, byl každý strhován k tomu, aby si ji přál; zdálo se dokonce, že už ani není dovoleno o ní pochybovat.

Šťastné spojení obou armád bylo považováno za jisté znamení úspěchu. Každé zdržení stupňovalo netrpělivost; od odchodu z Tournai až do kurýra vypraveného z Mons-en-Puelle žádný nepřijel. Všichni byli v nejistotě, sám král se vyptával dvořanů na zprávy a nemohl pochopit, co kurýry zdržuje. Princové a všichni velmoži a lidé od dvora, kteří sloužili ve vojsku, byli u této armády. Ve Versailles každý viděl nebezpečí svých nejbližších, svých přátel, a osudy nejzavedenějších rodů visící ve vzduchu. Všude se konaly čtyřicetihodinové modlitby;⁹ vévodkyně z Bourgogne trávila noci v kapli, zatímco se myslelo, že je v posteli, a svým bděním vyčerpávala své dámy. Podle jejího příkladu ženy, které měly manžely u armády, nevycházely z kostelů. Hra, ba i rozhovory ustaly. Strach se zračil ve tvářích i v řečech hanebným způsobem. Projel-li trochu rychleji nějaký kůň, všechno se rozběhlo, aniž vědělo kam. Chamillartův byt byl obležen lokaji až na ulici; každý chtěl být zpraven ve chvíli, kdy přijede kurýr; a tato hrůza trvala skoro měsíc, až do konce nejistoty o bitvě. Paříž, vzdálenější od pramene zpráv, byla ještě neklidnější a provincie úměrně ještě víc. Král napsal biskupům, aby dali konat veřejné modlitby, a to slovy, která odpovídala nebezpečí; lze si představit, jaký to vyvolalo dojem a jaký všeobecný poplach.

Lichotky se přitom přesto drály dopředu bez zábran a převlékaly se do tisíce různých podob; zašlo to tak daleko, že paní d’O chodila a litovala osudu toho ubohého prince Evžena, jehož velké činy a pověst měly zahynout spolu s ním v tak bláznivém podniku, a že ač je to nepřítel, nemůže si pomoci, aby nelitovala vojevůdce tak vzácných zásluh. Kabala, hlučnější než kdy jindy, ručila za jisté vítězství a za to, že pomoc Lille panu z Vendôme nemůže uniknout. Poslouchal jsem tyto řeči s rozhořčením; měl jsem velmi živě na paměti všechno, co se odehrálo před Oudenaarde i po něm; že k tomu, aby se pan z Vendôme pohnul zpoza kanálu do Brugg, nebylo zapotřebí nic menšího než tři výslovné rozkazy po třech kurýrech za sebou, a poslední z nich nesl přesný rozkaz monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, aby dal armádu do pohybu proti jeho vůli, kdyby se tomu ještě vzpíral; odklady, které do toho pod různými záminkami vnášel; autoritativní volbu té nejdelší cesty; třináct dní pochodu, podle jeho vlastního přiznání, aby se dostal k Lille, a to jen nenastanou-li nějaké potíže, nepočítaje nepředvídané a nutné zastávky. Potom bylo podle něho zapotřebí času na poradu, odkud se do pomoci pustit. Viděl jsem tolik promarněného a tak drahocenného času, tolik volnosti pro prince Evžena, aby si dobře zajistil všechny přístupy a mezitím urychlil obléhání, a pro Marlborougha, aby si dobře vybral svá stanoviště, prozkoumal je a všechno předvídal, a tak se, ať by se chtělo prorazit z kterékoli strany, postavil do cesty se všemi svými výhodami — že se mi plán Vendôma a jeho kabaly, který mě v hrubých rysech napadl už při volbě monseigneura vévody z Bourgogne za velitele této armády, stal zřejmým. Nikdy jsem nevěřil, že pan z Vendôme chce Lille pomoci, nýbrž že poté, co se odvážil prince po celé tažení napadat tak troufale a tak krutě, jak to zjevně z předem pojatého úmyslu činil, byl pevně rozhodnut nechat mu tuto tak důležitou pomoc v rukou zmařit, zahrnout ho veškerou vinou a takto ho rozdrtit bez návratu.

Jednoho večera, kdy jsem v netrpělivém očekávání toho kurýra, na kterého se z Mons-en-Puelle stále čekalo, po večeři rozmlouval u Chamillarta s pěti nebo šesti lidmi z jeho rodiny a kde byl i La Feuillade, proniknut svým přesvědčením a dopálen všemi těmi chvástavými řečmi o bitvě, vítězstvích a pomoci, které jsem tam ze vzteku poslouchal mlčky a které zacházely až k určení dne a hodiny, mi náhle došla trpělivost a navrhl jsem Canymu, kterého jsem přerušil, sázku o čtyři pistole, že k žádnému boji nedojde a že Lille bude dobyto a pomoci se nedočká. Mezi tou hrstkou, kterou jsme byli, nastal velký rozruch nad tak podivným návrhem a padla spousta otázek, jaké důvody mě k tomu mohou vést. Neměl jsem v úmyslu říct jim ten pravý; chladně jsem odpověděl, že je to můj názor. Cany a jeho otec mě jeden přes druhého ujišťovali, že kromě vroucí touhy Vendôma a celé armády odešly k pomoci ty nejpřesnější a nejopakovanější rozkazy; že vsadit své čtyři pistole znamená hodit je do řeky; a že mě na to upozorňují, protože Cany by sázel na jistotu. Odpověděl jsem jim s touž flegmatičností, která však zakrývala všechno, co ve mně vřelo, že jsem přesvědčen o všem, co tvrdí, ale že — dvěma slovy — na svém názoru nic neměním a že si za ním stojím po anglicku. Znovu mě přemlouvali, já jsem nepovolil, a stále s týmž nemnohem slov. Nakonec svolili, posmívali se mi a Cany mi děkoval za malý dárek, který jsem mu hodlal udělat. Oba jsme vytáhli z kapsy po čtyřech pistolích a dali je do rukou Chamillartovi. Nikdy nebyl nikdo překvapenější. Když těch osm pistolí uschovával, odvedl mě až na druhý konec pokoje. „Pro Boha,“ řekl mi, „prokažte mi tu milost a řekněte mi, na čem zakládáte své přesvědčení, neboť Vám opakuji na čest poctivého muže, že jsem odeslal ty nejrozhodnější rozkazy a že už není žádný způsob, jak je vzít zpět.“ Vyvlékl jsem se z toho poukazem na ztracený čas, který nepřátelé jistě dobře využili, a na nemožnost, na niž narazí provedení rozkazů i přání. Neměl jsem v úmyslu, jakkoli jsme byli důvěrní přátelé, říct víc chráněnci Vaudemonta a jeho neteří, tak zaujatému pro Vendôma, muži až příliš čestnému, ale zároveň až příliš neschopnému otevřít oči, než abych mohl doufat, že mu ukážu cokoli z plánu, který si dali dobrý pozor, aby ho nezahlédl, a jemuž, aniž by to tušil, až dosud tak užitečně posloužil.

Nic nebylo prostšího než tato sázka a způsob, jakým se uzavřela, v soukromém kruhu, kde jsem trávil část skoro všech svých večerů. Nechtěl jsem se k ničemu vyjádřit, leda mezi čtyřma očima s Chamillartem, jehož přátelstvím a diskrétností jsem si byl jist, když na mě naléhal v tom koutě pokoje, kde mi dokonce slíbil, že zachová v tajnosti, co mu řeknu, a kde jsem mu neřekl nic než věci neurčité, uvážené a veřejně známé. Velmi rychlá a později velmi nepříjemná zkušenost mě poučila, že nebylo nic neprozřetelnějšího. Hned nazítří byla tato sázka novinkou dvora; nemluvilo se o ničem jiném. U dvora se nežije bez nepřátel. Nikomu jsem neměl důvod budit závist; ale významní přátelé, které jsem tam měl, způsobovali, že jsem byl v mém věku pokládán za někoho a za něco. Lotrinští mi nemohli odpustit různé věci, které jsem vyprávěl, a mnohé jiné, které nestály za to, aby se zapsaly. Pan du Maine, jehož nesmírným vstřícným krokům jsem se vyhnul a který nemohl nevědět, co si myslím o jeho postavení, mě neměl rád, a tudíž ani paní z Maintenon. Při bitvě u Oudenaarde jsem se vyslovil příliš rázně, než aby mi to Vendômova kabala odpustila. Nenechali tedy mou sázku zapadnout. Pan Vévoda a paní Vévodkyně se k nim přidali kvůli aféře s paní z Lussanu, kterou jsem vyprávěl, a kvůli tomu, že jsem je přestal navštěvovat; d’Antin, velmi neprávem rozhořčený, že mně byla dána přednost pro velvyslanectví v Římě, k němuž ostatně ani nedošlo, a vrchovatě odškodněný postavením, jehož se mezitím zmocnil, se snad šetřil méně než kdokoli jiný. Má strohost snad dala viníkům pocítit, komu a čemu přičítám blížící se ztrátu Lille; zkrátka hned nazítří nastal strašlivý povyk. Černota zašla tak daleko, že mě obviňovali, že všechno odsuzuji, že jsem nespokojenec a že se kochám všemi nezdary. Tyto řeči byly pečlivě doneseny až ke králi a obratně mu vsugerovány; ona pověst přílišného ducha a vzdělání, která jim tak dobře posloužila po mé volbě pro Řím, mu byla uměle obnovena a osvěžena v mysli, a já se ocitl u něho zcela ztracen, aniž bych se to dozvěděl dřív než za víc než dva měsíce, a aniž bych dlouho cokoli tušil, pokud jde o něho. Jediné, co jsem tehdy mohl udělat, bylo nechat ten velký hluk utichnout a mlčet, abych nezavdal podnět k horšímu.

Konečně ten tak dlouho očekávaný kurýr z Mons-en-Puelle dorazil a jen obnovil úzkosti a rozjitřenost myslí. Přinesl zprávu, že armáda je konečně u Mons-en-Puelle, utábořená ve čtyřech liniích, pravým křídlem k Blouïs, levým na Tumières, záloha a dragouni u Alligny-sur-la-Marck, kde v Marque nebylo ani kapky vody; že se čeká na Saint-Hilaira a jeho početné dělostřelectvo, přicházející z Douai; že nepřátelé mají pravé křídlo opřeno u Hennequinu o bažinu, levé u Frettinu o jinou bažinu, před sebou několik úvozů, zvláště před pravým křídlem; že obsadili ves Entiers před svým levým křídlem; že se všude opevňují, i v samotném Entiers, a že pracují na zřízení mnoha baterií; že se naše armáda chystá vyrazit před nimi do roviny, rozvinout se k bitvě a pokusit se je odtamtud vypudit; že jsme obsadili zámky Plouy-de-l’Assessoy a Roseau a dvorec Ainville; že tento průchod je široký jen čtvrt míle mezi Královským lesem vlevo a zámkem Roseau vpravo, kde začíná nepřístupná krajina; že se tam pracuje na zřízení osmi cest; že naše těžké dělostřelectvo má jít přes Falempin, protože se počítá s tím, že naše levé křídlo se posune přes Seclin naproti pravému křídlu nepřátel. Při tomto postavení bylo na výběr ze dvou možností: buď nepřátele vypudit z jejich postavení silou, nebo dopravit pomoc do Lille, které ji mohlo snadno přijmout ze strany citadely, zatímco bychom nepřátele drželi tak zblízka. Tato druhá možnost byla názorem všech generálů: nechat nepřátele spotřebovat jejich střelivo a potraviny, uvrhnout je do nutnosti dopravovat konvoje a čekat od jejich bezmoci to, v co se nedalo doufat od síly.

Pan z Vendôme, který tolik váhal a otálel, než se pohnul, který trval na cestě přes Tournai a potom na pochodu podél Marque a tak jasně prohlásil, že bude pro zralé porady, až půjde o prostředky a způsob pomoci, si na to už nevzpomněl, jakmile k tomu došlo. Tvrdě a neochvějně trval na tom, že je třeba zaútočit; jeho depeše opěvovaly jen bitvu a vítězství, jeho smečka psů nehlásala nic jiného — a to přesto, že mohl tak pohodlně překročit Marque blízko Tournai, a přece vytrvale odmítal ušetřit osm dní pochodu a mnoho námahy a únavy a dostat se po rovině do otevřené krajiny těsně u Lille, a dal přednost nevýhodám, jimiž byl nyní obklopen, jen ze strachu, že narazí na nepřátele dřív, než se před nimi dostatečně rozvine, a jen v důvěře, že je rozdrtí silou dělostřelectva, kvůli němuž se dlouhou oklikou, kterou chtěl zvolit, vydal pro Saint-Hilairovy posily. Ale mluvme tu otevřeně. Nic z toho; nýbrž druhý díl Oudenaarde, jen promyšlenější. Táž pomalost a táž umíněnost, než se pohnul, táž zkáza ztrátou drahocenného času, nedělat nic, když mohl udělat všechno, chtít všechno, když už nemohl nic, a cítit to lépe než kdokoli jiný. Tak chtěl po bitvě u Oudenaarde strávit noc tam, kde se stálo, a nazítří boj obnovit, ačkoli viděl, že ten záměr je nesmyslný a neproveditelný; tak rozhlašoval, že by byl nepřátele porazil, kdyby se mu bylo věřilo, aby na monseigneura vévodu z Bourgogne svalil škodu i hanbu celé té akce a sobě získal slávu a čest — zatímco on, který jen jedinkrát povolil odporu proti napadení konvoje, aby se mu tím lépe vysmál, si ve všech ostatních případech počínal tak absolutně a dal to mladému princi tak troufale najevo, když s ním veřejně mluvil. Při této pomoci vidíme totéž počínání, týž rytmus; a když svými průtahy a oklikami, za současného zavírání úst všem, dokázal nechat Marlborougha v plném klidu zaujmout a upravit si nedobytné postavení, o kterém velmi dobře usuzuje, že se nebude útočit, zavře všem ústa, ačkoli slíbil svobodu porad, křičí, píše a troubí bitvu a vítězství a chystá monseigneurovi vévodovi z Bourgogne celou potupu za zmařenou pomoc.

Tento princ, který nezapomněl na řeči po Oudenaarde, se rovněž vyslovil pro útok na nepřátele. Ten tak dlouho očekávaný kurýr byl vypraven pro královy rozkazy o tom, pro kterou možnost se rozhodnout, zatímco se dokončovala opatření a Saint-Hilaire spěchal, aby se připojil. Ale to nebylo všechno, co kurýr přinesl. Dozvěděli jsme se, že v den, kdy armáda dorazila do Orchies, dal pan z Vendôme u Pont-à-Marck převést několik oddílů na druhý břeh toho potoka, aby prozkoumaly nepřátele, kteří s potokem mezi sebou a naší armádou postupovali podél něho tak blízko, jak jen mohli; a že když tento oddíl zjistil, že jsou daleko, protože se toho dne usadili v postavení, které jsem právě popsal, poslal pan z Vendôme prosit monseigneura vévodu z Bourgogne, aby přitáhl k Pont-à-Marck, kde byl Vendôme a kde mu navrhl převést armádu přes potok; že všichni generálové považovali za nebezpečné vystavit se boji napůl přepravení, k čemuž mohlo dojít, kdyby se o tom vévoda z Marlborough včas dozvěděl a obrátil se proti nám; že se monseigneur vévoda z Bourgogne nevyjádřil dost jasně, ačkoli Cheladet, generálporučík, křičel, že by člověk měl zlomit svůj meč a už nikdy žádný nenosit, jestliže se v tak příznivé chvíli nepřejde; že vévoda z Berwicku, rozhořčený vším, co jsem vylíčil, zachovával umíněné mlčení; že konečně čas uplynul v poradách a pochod pokračoval na Orchies. Je k nevíře, jaký hluk z toho kabala udělala a jaké výhody z toho vytěžila proti synovi domu v jeho vlastním domě i všude jinde. Péčí jejích vyslanců se ten hluk rozlehl po provinciích i v Paříži, ujal se a pronikl všude. Protože z Flander přicházelo málo dopisů, a ty všechny strohé a prázdné, neboť každý zmoudřel vlastní zkušeností, nelze vylíčit, jak nesmírný byl údiv, když se po návratu všech z armády zjistilo, že vše, co bylo na této velké pře u Pont-à-Marck pravdivého, bylo to, že tam Artagnan,¹⁰ generálporučík, skutečně přešel v čele velkého oddílu s rozkazem postupovat druhým břehem Marque až k jejímu prameni, který byl velmi blízko, aby prozkoumal krajinu a dal tam zřídit tři cesty, které by armádě usnadnily obrátit se proti nepřátelům, až obejde pramen Marque; a to aniž by pan z Vendôme nebo kdokoli jiný pomýšlel na to, převést armádu u Pont-à-Marck na druhý břeh toho potoka, či cokoli měnit na původním plánu.

Nový dotaz, který byl depešemi tohoto kurýra předložen králi, zda se má bojovat, či ne, ho po výslovných rozkazech, které k tomu tolikrát dal, rozhněval natolik, že se nemohl zdržet, aby proti svému zvyku nedal svůj hněv najevo. Řekl rozrušeně, že když chtějí ještě rozkazy, budou je mít za tři hodiny, a tři hodiny po svém příjezdu odjel týž kurýr zpět s rozkazy naléhavějšími než kdy předtím. Ale nezůstalo jen u té lži o sporu u Pont-à-Marck. S jistotou a zuřivostí, která všem zavřela ústa až do návratu předních důstojníků flanderské armády, se rozšířilo, že se v Mons-en-Puelle konala válečná porada, aby se probralo, co mluví pro útok na nepřátele a co proti němu, a kdyby převážilo „pro“, jakými prostředky a jakým způsobem ho provést; že d’O a Gamaches generály přemlouvali¹¹ a s důrazem jim představili, že jde mnohem méně o zachování Lille než o zachování princů; že všichni, takto zastrašeni, nechali pana z Vendôme jako jediného, kdo byl pro útok; že monseigneur vévoda z Bourgogne, který byl zprvu pro, se přiklonil k jednomyslnému mínění generálů; že vévoda z Berry se na této poradě trochu osopil na vévodu z Guiche; že vévoda z Berwicku se rovněž vyslovil proti; že v důsledku toho, co se na této poradě odehrálo, byl vypraven kurýr, aby se znovu dotázal krále a přijal jeho poslední rozkazy; že Vendôme tam mluvil ostře a důrazně, ale obecně, a že při odchodu ze shromáždění jednal s d’O a Gamachesem tvrdě. Je nepochopitelné, jak rychle se tato zpráva rozšířila, byla přijata, pronikla všude, pobouřila všechny a jaký nadělala hluk a zmatek. Dvůr, Paříž i provincie se jí ozývaly. D’O a Gamaches za to platili za lidi, kteří jednali v duchu a podle přání monseigneura vévody z Bourgogne, bez něhož by se sami od sebe neodvážili vzít na sebe poslání tak nebezpečné, tak hanebné a tak závažné; z toho vzešly nevázané výkřiky a pokřik, stejně smutné pro monseigneura vévodu z Bourgogne jako lichotivé pro vévodu z Vendôme. Pravda však byla, že nejenže nepadla ani zmínka o nějaké válečné poradě, ale nebylo ani řeči o tom, že by se s někým radilo. Je ovšem pravda, že kabala, kterou Vendôme v armádě měl, dokázala všechna vojska přesvědčit — aniž by však řekla slovo o té smyšlené pohádce o válečné poradě —, že bojovat chtěli jen vévoda z Vendôme a jeho lidé a že monseigneur vévoda z Bourgogne se tomu stavěl na odpor; že to při zápalu, s nímž vojska toužila dostat se do boje, a při jejich krajní netrpělivosti nad průtahy vyvolalo podivný rozruch, a odtud se do nich vloudila taková nekázeň, že začala pokřikovat „Vendômovec!“ nebo „Burgunďan!“ na ty, kdo projížděli v čele táborů nebo stanovišť, podle toho, ke komu je pokládala za oddané, a ještě víc podle dobrého či špatného mínění, jaké měla o jejich odvaze. Trvalo to dál, potají živeno, když to bylo stejně potají vyvoláno. Ohlas toho byl s krajní rychlostí donesen ke dvoru, do Paříže, do provincií, k našim ostatním armádám, až k cizincům a k nepřátelům, a mělo to ten nejzhoubnější účinek. Spokojuji se zde s holým vyprávěním v nejpřesnější pravdě. Je natolik nad každou úvahu, že k němu žádnou nepřipojím.