Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola dvacátá

Chamillart u armády. — Smělá jízlivost pana Vévody. — Vendôme a Berwick Chamillartem navenek usmířeni. — Kanonáda u Entiers. — Armáda znovu přechází Šeldu. — Chamillart zpět ve Versailles. — Králova rozličná hnutí mysli. — Monseigneurova lhostejnost. — Monseigneur navždy stržen proti monseigneurovi vévodovi z Bourgogne. — Troufalý a pomlouvačný povyk proti monseigneurovi vévodovi z Bourgogne. — Nestydatá lež o otci Martineauovi. — Nestydaté lži o Nijmegenu a Landau. — Králova zaujatost. — Neuvěřitelné rozpoutání vášní proti monseigneurovi vévodovi z Bourgogne. — Vendômovy chyby jedna za druhou. — Smrt čtyřapůlletého syna pana du Maine a smutek po něm. — Ubohost pana Prince. — Ducasse připlouvá s galeony. — Exilles a Fenestrelle dobyty savojským vévodou. — Chvála maršála z Boufflers a jeho péče v Lille. — Velká obrana Lille. — Rytíř z Luxembourgu proniká s posilou do Lille; jmenován generálporučíkem. — Bavorský kurfiřt v Compiègne, kam za ním jede Chamillart. — Brusel bavorským kurfiřtem žalostně nedobyt. — Záplavy a pohyby proti konvojům. — La Mothe pověřen postavit se konvoji. — Jeho ochránkyně; jeho povaha. — Poražen konvojem u Wijnendale.

Mezitím Vendôme, téměř pořád v posteli nebo u stolu v Mons-en-Puelle a podle svého zvyku zbavený všech podrobností, které nechával na těch či oněch, nemyslel na nic jiného než na to, jak rozmnožit své cesty a své dělostřelectvo, a nepočítal s tím, že by nepřítele přemohl jinak než tak, že ho rozdrtí pekelnou palbou. Když se kurýr vrátil a Saint-Hilaire byl připraven se k armádě připojit, u dvora nesmírně překvapilo, že odtud Chamillart zmizel, a u armády, že tam dorazil téměř zároveň s kurýrem. Skutečně: 7. září, v pátek ráno, přijel onen tolikrát zmiňovaný kurýr do Versailles a o tři hodiny později byl odeslán zpět. Za několik dalších hodin byl vypraven jiný, aby eskorta vyrazila Chamillartovi naproti, a večer téhož dne v půl deváté tento ministr z Versailles odjel — jak se myslelo, přespat do L’Étang, ve skutečnosti však k flanderské armádě. Do Mons-en-Puelle dorazil nazítří, v sobotu, v šest hodin večer.

Kabala nad touto cestou triumfovala s onou troufalostí, s níž dovedla — ať pravdou, či lží — vytěžit výhodu ze všeho. Rozhlásila, že jediným účelem cesty je udržet pana z Vendôme v jeho důležitých funkcích, že chtěl všeho nechat, že tato nepříjemnost se zdála tak vážná, že se král raději na několik dní vzdal svého ministra, třebaže ho za nynějších okolností tolik potřeboval, a poslal ho za vévodou z Vendôme, aby mu jakýmkoli způsobem zabránil opustit armádu a válečné záležitosti, jak to zamýšlel. Jiní, prostší, roztrušovali, že král, v rozpacích z tolika rozdílných mínění o tak kritické věci, poslal Chamillarta, důkladně obeznámeného se svými záměry, aby na místě vyslechl každého, pak rozhodl a ušetřil tak čas, který se ztrácel posíláním kurýrů. Pravda však je, že král, který po tak výslovných a tak jednoznačných rozkazech, jež právě vydal po tomto posledním kurýrovi, nepochyboval, že po kurýrově příjezdu dojde k bitvě, si přál, aby byl Chamillart na místě a mohl po boji o všem rozhodnout tak, aby nic nechybělo a aby se z bitvy co nejvíc vytěžilo, bude-li šťastná; a kdyby dopadla špatně, aby dal všechno do pořádku, zabránil následkům ztracených hlav jako u Ramillies a postaral se o záchranu všeho, co se zachránit dá — jako vrchní správce (surintendant), jehož rozkazy sahají do všech úřadů, jako muž s autoritou a s důvěrou, který je generálům po ruce, dokáže se s nimi radit a zbavit je všech jiných starostí než čistě vojenských. Jakkoli bylo toto poslání moudré, většina je shledávala směšným. Pan Vévoda, stále vzteklý, že nemá nic na práci, prohlásil nahlas, že tato cesta nepochybně udělala radost všem, protože jakmile se o ní dozvěděli, div nepukli smíchy. Cany zůstal po dobu otcovy nepřítomnosti u krále, nosil mu depeše, několikrát psal pod jeho diktátem odpovědi nebo rozkazy a obstarával běžné záležitosti, což se vzhledem k jeho věku jevilo jako velmi zvláštní projev důvěry.

Vévoda z Berwicku dal Chamillartovi lůžko. Chamillart se okamžitě pustil do toho, aby s ním usmířil vévodu z Vendôme. Co nesvede ministr, a k tomu ministr oblíbenec? Oba vévodové se navzájem navštívili; Berwick svolil mluvit s Vendômem a jednat s ním o věcech, stále však bez toho, že by chtěl jakékoli velení. Monseigneur vévoda z Bourgogne se rovněž sblížil s Vendômem, který, znovu vzdálený, ráčil ze své strany udělat několik kroků. To všechno bylo náhlé, ale také upřímné, jak si lze představit. Většinu noci strávili poradami. Vévoda z Berry byl k nim připuštěn ke všemu a projevil v nich soudnost a velkou chuť něco dělat. Proto ho také — řečeno mimochodem — Vendôme velmi vyzdvihoval a jeho kabala po celé tažení nevynechala jedinou příležitost ho velebit. Byl to Monseigneurův oblíbený syn, jemuž se rozhodně nechtěli znelíbit; bylo to — kdyby se jim to podařilo — dráždit žárlivost monseigneura vévody z Bourgogne; a bylo to použít jednoho k tomu, aby druhého zničili a tím jistěji zahladili.

Devátého, den po svém příjezdu, prošel Chamillart s princi, s vévody z Vendôme a z Berwicku a s velmi úzkým výběrem generálů soutěskami a šli prohlédnout nepřátelská opevnění. Objeli je zblízka od jednoho konce k druhému, dokonce tam utrpěli dost palby, a už tehdy z této prohlídky vyplynulo, že je opravdu nemožné zdolat postavení samo o sobě tak výhodné, k němuž umění přidalo vše, co se od něho dalo očekávat. Nepřítel zaujímal touž půdu, kterou jsem popsal, od Marcky k Deule, s Temple-Mars uprostřed. Navzdory tomu, co bilo všem do očí, trval Vendôme pevně a neochvějně na útoku. Bylo to předem přijaté stanovisko, které se příliš hodilo k jeho záměrům, než aby je opustil; stanovisko v souladu s tolikrát opakovanými rozkazy, s tak zřetelnými přáními veřejnosti, s tak projevovaným zápalem vojska; stanovisko statečnosti a odvahy, které ho mělo lacino zahrnout slávou, protože dobře viděl, že je neproveditelné, a nebyl tak bláznivý, aby se do něho pustil proti vlastnímu přesvědčení a proti mínění všech bez výjimky, kdo byli k této důležité procházce připuštěni. Tato prohnaná chvástavost nezabránila Chamillartovi, který byl ve Flandrech zbaven poručnictví pana z Vaudemontu a jeho neteří, aby králi nenapsal pravdu tak, jak ji shledal a jak ji spolu s ním viděli všichni, kdo s ním Marlboroughovy linie prohlíželi, a zcela jasně, že věci jsou v takovém stavu, že se právem ještě jednou žádalo o královy rozkazy. Tomuto ministrovi se muselo věřit — byl tak málo zaujatý pro monseigneura vévodu z Bourgogne, tak obdivoval vévodu z Vendôme a právě byl svědkem králova hněvu nad tím posledním kurýrem i rozkazů, které sám odeslal po svých kurýrech tři hodiny po jeho příjezdu.

Desátého armáda vyrazila, bez jakékoli překážky přešla zčásti u pramene Marcky, zčásti nad ním, a postavila se pravým křídlem u Ennevelinu, středem u Avelinu a levým křídlem u špitálu nedaleko Houpelinu. Protože však nepřítel tutéž noc stáhl ze Seclinu čtyři pěší brigády a několik dragounů, které tam měl, posunuli jsme tam své levé křídlo. Pan z Vendôme dal ostřelovat ves Entiers, k níž se nepřátelská opevnění přimykala a kterou nepřítel rovněž velmi dobře opevnil. Nepřítel zase ostřeloval náš tábor, zvláště tu jeho část, která ležela nejvíce naproti Entiers. Pan z Vendôme, který se svou obvyklou domýšlivostí nepochyboval, že najde Entiers opuštěné, se velmi podivoval, že se tam nic nepohnulo a že po osmnácti hodinách kanonády není vidět, že by tam bylo cokoli poškozeno. Když bylo 12. všechno ve stejném stavu, bez vyhlídky, že by se dalo zaútočit na ves Entiers, když tolik dělostřelectva tam tak málo pořídilo, a bez naděje, že by mělo větší účinek, bez možnosti napadnout opevnění, dokud se nezmocníme Entiers nebo ho aspoň nezničíme, začaly se obličeje protahovat a pan z Vendôme začal poznávat, že tato pekelná palba, jíž je chtěl rozdrtit, jim sotva uškodí a ještě méně je přivede do úzkých. Konečně, když se čtyři dny držel tento tábor, odkud pan z Vendôme tvrdil, že všechno rozmetá, bylo nutné ho opustit, protože i on sám nakonec přiznal, že se tam nedá nic podniknout. Bylo tedy rozhodnuto udělat velkou okliku a vpadnout nepříteli do zad. Nebylo to bez obav, že nepřítel otevře svá opevnění, aby královské armádě prokázal zdvořilost a vyprovodil ji, ale všechno proběhlo klidně. Myslel jen na to, aby pokročil v obléhání, kryl je, dobyl pevnost, a nikoli na to, aby honil motýly nebo se vydával v sázku. Armáda se tedy utábořila u Bersé, pak u Templeuve, kde se chtělo několik dní zůstat; pro nedostatek zásob však bylo nutné přejít Šeldu, aby se nějaké našly. Přešla ji tedy 17. a utábořila se pravým křídlem u Erinnes a levým u Saussoy nedaleko Tournai. Zároveň bylo vysláno několik oddílů v takové vzdálenosti, aby se mohly kdykoli znovu připojit.

Chamillart přijel od armády do Versailles během králova večeře v úterý 18. září. Král s ním pracoval od chvíle, kdy vstal od stolu, až do uléhání, a s princeznami byl jen chvilku. Chamillart podal zprávu o všem, co viděl, a o plné naději, v níž zanechal pana z Vendôme, že přeruší všechny nepřátelské konvoje a odejme nepříteli veškerou obživu, to jest že ho konečně přinutí obléhání opustit.

Král tyto přestávky útěchy a naděje potřeboval. Jakkoli byl pánem svých slov i své tváře, hluboce cítil bezmoc, do níž den ze dne upadal, vzdorovat svým nepřátelům. Velkým důkazem toho je, co jsem vyprávěl o Samuelu Bernardovi, jemuž v dorozumění s Desmaretsem na Marly téměř sám dělal honory svých zahrad, aby z něho dostal pomoc, kterou Bernard odmítal a kterou nebylo možné najít nikde jinde. Ve Fontainebleau si všichni velmi povšimli, že když ho tam přišlo oslovit město Paříž u příležitosti přísahy Bignona, nového kupeckého prévôta,¹ právě když byla Lille obklíčena, odpověděl nejen laskavě, ale použil i výrazu „vděčnost vůči svému dobrému městu“ a že se mu při jeho vyslovení změnila tvář — dvě věci, které mu za celou jeho vládu nikdy neunikly. Na druhé straně míval někdy chvíle roztržité pevnosti, které spíš udivovaly, než aby byly příkladem. Když se vévoda z Berwicku spojil s hlavní armádou, povšiml si král jednoho večera u paní z Maintenon velkého smutku a neklidu na vévodkyni z Bourgogne. Podivil se tomu a zeptal se jí na příčinu. Snažil se ji uklidnit tím, jaký klid a uspokojení pociťuje nad spojením svých armád.

„A princové, Vaši vnuci?“ odpověděla živě. „O ně mám starost,“ odpověděl jí, „ale doufám, že všechno dobře dopadne.“ „I já,“ odvětila, „právě kvůli tomu jsem smutná a mám starost.“ Za onoho rozechvění dvora, o kterém jsem vyprávěl, kdy se každou chvíli čekala bitva, přiváděl král dvůr do zoufalství tím, že denně vyjížděl z Versailles na hon nebo na procházku, protože zprávy, které přišly, zatímco byl venku, se nedalo zjistit dřív než po jeho návratu: buď to byl zvyk, o němž nechtěl dát najevo, že závisí na jeho neklidu, nebo neklidu neměl tolik, aby mu tyto zábavy ustoupily.

Monseigneur se zdál neklidu zcela prost, a to tak, že v den, kdy se po Ramillies čekal Chamillartův návrat z Flander, kam ho král poslal, aby se sám podíval a sháněl zprávy, jichž ani král, ani nikdo jiný nedostával, odjel Monseigneur poobědvat do Meudonu a řekl, že až se vrátí, zprávy se stejně dozví. Totéž udělal nejednou, zatímco toto očekávání bitvy ve Flandrech na pomoc Lille lepilo všechny k oknům, aby viděli přijíždět kurýry. Byl přítomen, když Chamillart přinesl králi zprávu o obklíčení této pevnosti a četl dopis, který ji oznamoval. V půli Monseigneur odešel. Král ho zavolal zpátky, aby vyslechl zbytek. Vrátil se a vyslechl jej. Když čtení skončilo, odešel znovu, aniž řekl jediné slovo. Když vešel k princezně de Conti, zastihl tam paní z Espinoy, která měla ve Flandrech velké statky svých dětí a která se předtím chystala zajet si do Lille. „Paní,“ řekl jí se smíchem, jakmile vešel, „jak byste se teď dostala do Lille?“ A hned jim oznámil, že je obklíčena. Takové věci princeznu de Conti opravdu zraňovaly. Když přijeli do Fontainebleau za všech pohybů této armády, začal Monseigneur jednoho dne pro zábavu odříkávat dlouhou řadu podivných jmen míst v lese. „Můj Bože, Monseigneure,“ zvolala, „jakou to máte krásnou paměť! Velká škoda, že je naplněna jen takovými věcmi!“ Záleželo jen na něm, aby výtku pocítil, ale nenapadlo ho, že by si z ní mohl vzít poučení.

Navzdory této netečnosti dosáhla u něho Vendômova kabala, která ho obklopovala a ovládala, všech svých cílů. Jednoho večera při uléhání před všemi velice chválil vévodu z Berry; učinil tak i jindy a o monseigneurovi vévodovi z Bourgogne se nikdy nezmínil v dobrém. Jindy dokonce při uléhání řekl, že mu nerozumí; že sám se několikrát ocitl v čele armád, ale nikdy tam neodporoval pánům z Duras, z Lorges a z Luxembourgu, s nimiž byl, protože je považoval za schopnější, než byl sám. Zřejmě zapomínal na Heilbronn, kde za nic na světě nechtěl zaútočit na prince Ludvíka Bádenského, ať maršál z Lorges dělal a říkal cokoli a jakkoli mu vykládal, jak je to důležité a snadné — maršál to pak nesl v srdci celý život. Monseigneurova důvěřivost k těm, kdo ho obléhali, dosahovala míry neuvěřitelné pro každého, kdo ji sám nezažil, jak budu mít později příležitost ukázat. Spolkl tedy proti vlastnímu synovi všechen jed, který mu byl předložen; dal znát, že je jím plný, a už se z toho do smrti nevzpamatoval. Neměl v oblibě ani syna, ani ty, kdo pečovali o jeho výchovu. Příliš přísná zbožnost ho svazovala a obtěžovala; jeho srdce patřilo španělskému králi a nikdy se mu nezpronevěřilo. Měl rád také vévodu z Berry, který ho bavil svou zálibou ve volnosti a v zábavách. Kabala to dovedla dobře využít. Měla příliš silný zájem na tom, aby monseigneura vévodu z Bourgogne od základu vzdálila Monseigneurově úctě, náklonnosti a důvěře — chtěli totiž Monseigneura ovládat, až bude pánem, a nemuset zápasit se synem a dědicem rodu —, než aby pečlivě neživila odcizení, které vyvolali.

Po Chamillartově návratu tedy začali směle rozhlašovat, že jedině Vendôme chtěl vždycky bojovat, že by nepřítele přinutil hanebně zrušit obléhání, že by ho porazil, rozdrtil a zachránil Francii, kdyby mu byli při deseti různých příležitostech chtěli věřit. Přes Oudenaarde se přetáhlo houbou, průtahy s odchodem zpoza bruggského kanálu byly smazány, skutečná nečinnost v Mons-en-Puelle zamlčena. Všude se rozléhaly hrubé lži o návrhu předloženém v Pont-à-Marck a o válečné poradě v Mons-en-Puelle. Volná ruka (carte blanche) prý, jak lživě dodávali, byla jejich hrdinovi poslána později, ale příliš pozdě, a tyto zdvojené chvály dopadaly plnou vahou na monseigneura vévodu z Bourgogne. Připomínalo se všechno nejhorší, co bylo vymyšleno o Oudenaarde; upíraly se mu nejznámější dřívější věci, které mu přinesly nejvíce cti a které až dosud zůstávaly jisté a nikým nezpochybňované. Vyčítalo se mu, co se stalo u Nijmegenu,² o čemž jsem mluvil. Pan du Maine, na nějž tehdy všechno dopadlo k dvojí bolesti krále, který ho od té doby nenechal sloužit, přicházel při zatemnění této minulé události tak dobře na své, že kabala rozhodně nehodlala na ni zapomenout ani přestat na ní trvat. Zatemňovala mladého prince u Brisachu a obratně rozsévala, že unaven tolika úsilím, které tam vynaložil, a předvídaje, že ještě větší ho bude stát Landau, se vrátil tak spěšně, že povolení k tomu dostal až na cestě.

Ti na pohled nejumírněnější zvolili jiný postup, mnohem obratnější a nebezpečnější. Neobviňovali princovu statečnost a neříkali nic, co by vypadalo nenávistně; vzali si na mušku jeho zbožnost. Říkali, že ho vyděsila úvaha o tolika prolité krvi, o záhubě tolika duší, o smrti tolika lidí zabitých bez zpovědi, kdyby svedl bitvu; že se nemohl odhodlat za to odpovídat Bohu; že proto chtěl tu odpovědnost přenést na krále a mít ještě jednou jeho přesné rozkazy; že právě kvůli tomu vypravil onoho kurýra z Mons-en-Puelle. Odtud přecházeli k politickým úvahám, rozebírali, jak málo se tak úzkostlivý princ hodí k velení armádám a k vládě nad královstvím, a své obavy a mínění podávali, jak jen mohli, co nejnázorněji. Odtud přešli na některé princovy zábavy, opravdu příliš malicherné, a na jiné nepatřičné; zveličovali několik příliš dlouhých vysedávání u stolu a několik partií hry s pérovým míčkem a zesměšňovali rozmáčknuté vosy, ovoce v oleji, hroznová zrnka rozmačkaná v zamyšlení, hovory o anatomii, mechanice a jiných abstraktních vědách, a zvláště příliš dlouhé a příliš časté rozhovory mezi čtyřma očima s otcem Martineauem,³ jeho zpovědníkem. Aby prince ještě více zmenšili a ukázali neschopným, vymysleli na základě něčeho pravdivého tuto historku, kterou šířili všude.

Otec Martineau dostal chuť prohlédnout si opevnění vévody z Marlborough v průvodu princů, když je spolu s vévody z Vendôme a z Berwicku, s Puységurem, s velmi malým počtem dalších generálů a s Chamillartem objížděli zblízka, jak jsem vyprávěl, aby zjistili, zda a kde by na ně bylo možné zaútočit. K tomuto pravdivému faktu přidali následující, naprosto lživý: že prý otec Martineau byl tak zarmoucen tím, že se monseigneur vévoda z Bourgogne postavil proti tomuto útoku, že to napsal svým přátelům, a to z obavy, aby nebyl obviněn, že dal radu tak vzdálenou jeho vlastnímu mínění. Nespokojeni s tak černou lstí, která v otázce statečnosti a válečných věcí stavěla prince hluboko pod jeho zpovědníka, odvážili se rozšířit, že Martineau měl strach, aby se mu v armádě nepřičítalo rozhodnutí, které ji přivádělo k zoufalství, a že se nemohl zdržet, aby tam nenaznačil, že kdyby se dbalo jeho mínění, na opevnění by se bylo zaútočilo. Pomluva se stala veřejnou. Otec de La Chaise, který byl o ní zpraven a o němž se navíc říkalo, že mu otec Martineau své mínění napsal, se cítil povinen ukázat králi, co mu otec Martineau napsal o své zvědavosti; v celém dopise nebylo jediné slovo, které by mohlo zavdat podnět k tomu, co se rozhlašovalo. Otec de La Chaise dal dopis přečíst mnoha lidem, aby tuto pomluvu smyl; přesto celá dopadla na monseigneura vévodu z Bourgogne, jak v posměchu, tak ve vážné rovině, přesně jak si to její vynálezci předsevzali.

To jsou tedy tři nejnestoudnější lži, tři nejdokonaleji smyšlené historky, jaké si lze představit — tato, záležitost v Pont-à-Marck a válečná porada v Mons-en-Puelle —, v armádě naprosto neznámé a vyvrácené všemi generály i ostatními důstojníky, kteří odtud přijeli a s nesmírným úžasem se po návratu dozvídali, o čem nikdy neslyšeli mluvit; a přesto obešly provincie, ostatní armády i cizí země, opatřené podrobnostmi, o nichž nebylo možné pochybovat. Odpovědět na věc s Nijmegenem — kdo by se odvážil? Znamenalo by to znovu otevřít rány pana du Maine, a tedy i krále. Pokud jde o Brisach a Landau, věc se projednávala na plném zasedání královy rady. Tallard, který předvídal, co může z plánu na Landau vzejít, a který skutečně zapříčinil bitvu u Špýru,⁴ navrhl toto obléhání jen pod výslovnou podmínkou, že se monseigneur vévoda z Bourgogne po dobytí Brisachu vrátí. Princ napsal králi, aby směl zůstat a vést to obléhání; namítal a nezapomněl na nic z toho nejsilnějšího, co mohl uvést. Tallard a Marsin toho byli svědky, a nakonec odjel teprve po poslední králově odpovědi, v níž mu král po několika odmítnutích a rozkazech k návratu výslovně napsal, že obléhání Landau se rozhodně nepodnikne, dokud bude princ u armády.

Co mohlo být jasnější než tyto odpovědi a tato fakta? Veškerá zřejmost však byla zde k ničemu. Spiknutí bylo příliš dobře připraveno a kabala příliš obratná a příliš zorganizovaná. Jejích vyslanců všech stavů bylo nespočet. Pronikali všude, všude vnucovali chvály svého hrdiny i své nejkrutější úklady proti princi, kterého pevně rozhodli zničit a proti němuž se poté, co toho tolik napáchali, necítili v bezpečí, kdyby couvli — po čemž ostatně nikdy neměli nejmenší chuť. Byli-li už pány v otcovském domě, jak by nebyli pány nad veřejností? Viděli jsme, do jaké míry přesvědčili a odcizili Monseigneura a jaké výhody získali nad králem navzdory vévodkyni z Bourgogne, ba i paní z Maintenon. Kromě toho, co králi vůči jeho levobočkům a jeho sloužícím uklouzlo až příliš v souladu s dojmy, které od nich přijímal — a ti stále číhali, aby mu vnukli ty nejzlověstnější —, se král za těchto krizí nejednou veřejně a trpce podivoval, že se bitva nesvádí, a potom, že se na opevnění dosud neútočí. Zvláštní je, že z celého svého dvora mluvil o Flandrech téměř výhradně s Vaudemontem, a když se někdo z těch, kdo stáli v takové blízkosti, dokonce i princové krve, odvážil vmísit do rozhovoru nějaké slovo, hned to zapadlo, protože král většinou neodpovídal a Vaudemont vždy vedl slovo a dovedl s ním znamenitě zacházet. Kabala tedy všude triumfovala tak plně, že se ukázalo, že to, čeho se odvážila u Oudenaarde, byly jen pokusy učně, kdežto tady šlo o kusy mistrovské. Nejenže byla strhnuta veřejnost všech stavů, nejenže byla získána móda a dobrý tón, ale rychlý postup byl takový, že strhl i politiky, a lze přesně říci, že v otcovském domě nebylo bezpečné projevit se byť jen trochu ve prospěch monseigneura vévody z Bourgogne a že vše, co tam na jeho úkor vyvyšovalo vévodu z Vendôme, mělo jistotu, že se zalíbí králi i Monseigneurovi. Odtud lze posoudit, jaká asi byla rozpoutanost a bezuzdnost — a to tak, že král, který se ovšem neodvažoval veřejně zazlívat, že se někdo odvažuje mluvit ve prospěch jeho vnuka, veřejně pokáral prince de Conti, který to dělal při každé příležitosti a Vendôma nenáviděl, za to, že mluvil a rozumoval o flanderských záležitostech u princezny de Conti, své švagrové, ačkoli se ve Versailles o ničem jiném nemluvilo a nebesedovalo. Pokud jde o psaní, o tom nemohlo být řeči. Nikdo se neodvažoval psát do armády nic o tom, co se dělo a říkalo v Paříži a u dvora, ani z armády nic, co by mohlo cokoli objasnit nebo sdělit — tak velký strach z Vendôma se tam rozšířil.

Monseigneur vévoda z Bourgogne žil u armády na krutých vodítkách. Jeho mírnost, nesmělost a zbožnost zvýšily drzost druhých a drzost dovedená do krajnosti ho dokonale zdeptala. Pan z Beauvilliers, nesmělejší, než měl být, a pan z Chevreuse, spoutaný úvahami a ohledy, se se mnou trápili a často mi přiznávali, že jsem jim předpověděl až příliš pravdivě a viděl až příliš jasně. Lék však neviděli jinde než v trpělivosti, v návratu armády, který mnoho věcí objasní, a v čase; a když jsem na ně naléhal, aby se odhodlali k rychlejším a důstojnějším krokům, zavírali mi ústa, rmoutili se, že už není čas, a stavěli proti mně bezmocnou vůli paní z Maintenon, která se v této věci vévodovi z Beauvilliers ukazovala celá, jak jsem už řekl; a na tuto závažnou odpověď jsem neměl co namítnout. Věděl jsem dobře, jak to na té straně vypadá, od vévodkyně z Bourgogne, s níž jsem v záležitostech Flander stále udržoval spojení prostřednictvím paní z Nogaretu. Tu trochu času, kterou mohla tato princezna mít pro sebe, věnovala slzám a psaní, a po pravdě se ukázala neúnavnou, plnou síly a dobrých rad. Paní z Maintenon byla jejím bolem dojata do nejvyšší míry a do živého ji zasáhlo, že poprvé v životě cítí, že jsou lidé, kteří ve věcech, jež se jich týkají, nad ní u krále získali převahu.

Zatímco král trochu popadal dech, jeho generálové se dál zabývali prostředky, jak Lille pomoci. Vendôme, plodný v okázalých a odvážných plánech, chtěl jednou udělat velkou okliku a napadnout Marlborougha zezadu, jindy ho oklamat předstíranými pochody, přimět ho, aby oslabil obsazení svých opevnění, a pak se náhle obrátit a zaútočit na ně. Ale protože byl ve skutečnosti pomalý při každém snadném provedení, jak se už až příliš zakusilo, mohlo se doufat, že oklame tak pozorné a činné velitele a že dosáhne nějakých úspěchů dlouhými oklikami, které by záměr včas prozradily nepříteli dobře postavenému, jenž by se, abych tak řekl, musel jen otočit ve svém kruhu, aby se včas postavil čelem všude a kladl tytéž překážky? Berwick a všechno, co tam bylo nejlepšího mezi předními generály, se těmto marným a zhoubným podnikům postavili. Tento maršál, tak lehkovážně usmířený s vévodou z Vendôme, se už znovu začal nelíbit člověku, který se k němu nevrátil o nic upřímněji. Začalo se také zjišťovat, že kdyby se po tolika promarněném drahocenném čase při vyrážení a přibližování, místo opojení nadějí na bitvu, obrátily všechny myšlenky k tomu, jak dopravit do Lille posily, dokud to bylo možné, jak jsem poznamenal, jak dát pevnosti prostředky, aby vydržela, a zatím unavovat nepřítele, přivést ho do závislosti na konvojích a odejmout mu k nim cestu postaveními, která se dala zaujmout, podařilo by se mu toto dobytí vyrvat a navíc ho uvrhnout do nejtěžších nesnází při ústupu. K tomuto prostředku se tedy — ale příliš pozdě — rozhodli napříště upnout a armáda provedla pohyby a vyslala oddíly nutné k tomu, aby se to podařilo.

Mezi tak závažnými událostmi došlo u dvora k jedné, která byla velmi málo závažná, ale krále se velmi dotkla. Pan du Maine ztratil svého třetího syna, kterému bylo čtyři a půl roku.

Král pro něj i nadále dělal to, co nedělal pro děti královny, z nichž mnoho ztratil a za něž se nikdy nedržel smutek, pokud jim nebylo plných sedm let. Nařídil, aby Monseigneur a dvůr drželi smutek osm dní, a poslal Souvrého, mistra své šatny, aby jeho jménem vyjádřil soustrast panu Princi a paní Princezně do Écouenu, kde právě byli. Pan Princ si nenechal ujít potěšení přijet do Versailles a vychutnat si tam vyznamenání, že se domníval vystupovat na roveň s králem, protože jen král a on nedrželi smutek.

Hned nato přišla útěcha pevnější, než byl tento zármutek. Ducasse, který se vydal vyzvednout galeony,⁵ jichž bylo tak velice zapotřebí, je přivedl zpět s nákladem padesáti milionů ve zlatě a stříbře a deseti milionů ve zboží. Připlul k přístavu Pasajes a vplul do něj 27. srpna. Brzy nato se také dozvědělo, že pan Savojský dobyl Fenestrelle. Krátce předtím dobyl i Exilles, navzdory chvástání maršála z Villars, který, štědrý na kurýry, protože je neplatil, sliboval stále divy a často tvrdil, že se chystá na tohoto knížete zaútočit a porazit ho. Villars dobyl dvě nebo tři bídná opevněná stanoviště v horách, která velmi vychvaloval, a byl celé tažení nucen přijímat zákon od nepřítele. Naštěstí pro něho, jakkoli byla tak citlivá hranice důležitá, byla jen tečkou na mapě ve srovnání s tím, co se dělo ve Flandrech a co poutalo veškerou pozornost.

Princ Evžen neskrýval radost, když se dozvěděl, že bude mít co dělat s maršálem z Boufflers, a netajil se tím, že se méně bojí muže zahrnutého poctami a odměnami, než by se bál generála, jehož veškeré naděje na kariéru by stály na obraně pevnosti. Zjistil, že se mýlil, a nechápu, jak mu vzpomínka na obranu Namuru nedala o Boufflersovi jiné mínění; Boufflers byl za ni sice jmenován vévodou, ale až na tuto výjimku — po pravdě velkou — byl už vším, čím byl v Lille. Pořádek, přesnost, ostražitost — v tom vynikal. Jeho statečnost byla čistá, skromná, přirozená, upřímná, chladná. Všechno viděl a o všem rozhodoval pod nejprudší palbou, jako by byl ve svém pokoji; v nebezpečí stále týž, v boji mu nic nerozpálilo hlavu, ani ty nejnepříjemnější nehody. Jeho prozíravost sahala na všechno a při provádění na nic nezapomínal. Jeho dobrota a zdvořilost, které ho nikdy neopouštěly, mu získávaly všechny; jeho spravedlnost, přímost, péče o to, aby se sdílel s druhými a radil se, trpělivost, s níž nechával svobodně debatovat, a jemnocit, s nímž vždy přičítal zásluhu za rady, když se osvědčily, těm, kdo mu je dali, a za činy těm, kdo je vykonali, mu získaly oddanost srdcí. Péče, kterou vynaložil hned po příjezdu, aby válečné střelivo a potraviny vydržely, rovnoměrný poměr, který dával po celou dobu obléhání dodržovat při rozdělování chleba, vína, masa a všeho, co slouží k obživě, a jemuž sám předsedal, a nesmírná péče, kterou dal věnovat nemocnicím a kterou jim sám věnoval, způsobily, že ho vojsko i měšťané zbožňovali. Zocelil je — mám na mysli narychlo sesbírané oddíly, které tvořily nejpočetnější část jeho posádky, uprchlíky od Oudenaarde a měšťany, z nichž zformoval pluky — a udělal z nich vojáky, kteří nezůstávali pozadu za vojáky starých pluků.

Přístupný v kteroukoli hodinu, ke všem vstřícný, dbalý toho, aby druhé, pokud to šlo, ušetřil námahy a zbytečných nebezpečí, namáhal se za všechny, byl všude, bez ustání všechno sám viděl a sám o všem rozhodoval a neustále se vystavoval nebezpečí. Spával oblečený u míst útoků a od otevření zákopů až do vytroubení kapitulace neulehl do své postele ani třikrát. Nelze pochopit, jak člověk jeho věku, opotřebovaný válkou, mohl vydržet takovou tělesnou i duševní námahu, a to aniž by kdy ztratil chladnou krev a vyrovnanost. Vyčítalo se mu, že se příliš vystavuje; činil to, aby všechno viděl na vlastní oči a průběžně se o všechno postaral; činil to také pro příklad a z vlastního neklidu, aby všechno šlo a provádělo se dobře. Několikrát byl lehce raněn, skrýval to, jak jen mohl, a na svém každodenním počínání nic neměnil; ale když ho srazila rána do hlavy, byl proti své vůli odnesen domů. Chtěli mu pustit žilou; bránil se tomu ze strachu, že by ho to připravilo o síly, a chtěl vyjít. Jeho dům byl obklopen; vojáci mu křikem hrozili, že opustí svá stanoviště, uvidí-li ho dřív než za dvacet čtyři hodin; strávil je tedy doma jako v obležení, přinucen dát si pustit žilou a odpočívat. Když se znovu ukázal, nikdy nebylo vidět tolik radosti. U jeho stolu byla hojnost, bez jakékoli vybíravosti; v potravinách se však vždy omezoval úměrně jako ostatní, a kromě peněz, které si přivezl pro sebe, si po příjezdu ještě vypůjčil, kolik jen mohl, a štědře je používal pro službu, na dary vojákům a na podporu důstojníků, s obdivuhodnou prostotou ve všech svých činech. Tak se někdy stává, že dobrota a přímost duše rozšiřuje ducha a osvěcuje ho ve velkých chvílích.

K vylíčení divů schopnosti a statečnosti této obrany by byl zapotřebí deník tohoto velkého obléhání. Výpady byly časté a o všechno se bojovalo krok za krokem, dokud se o každou píď země bojovat dalo. Třikrát po sobě odrazili nepřítele od jednoho mlýna, znovu ho dobyli a potřetí ho spálili. Odolali útoku na svou krytou cestu na třech místech najednou, vedenému deseti tisíci muži, od devíti hodin večer do tří hodin ráno, a udrželi ji. O několik dní později znovu dobyli jediný traverz, který zůstal nepříteli; vyrvali mu ho výpadem. Při dalším výpadu vyhnali obléhatele z vysunutých úhlů kontreskarpy, které drželi už osm dní. Dvakrát odrazili sedm tisíc mužů, kteří útočili na jejich krytou cestu a na jeden tenaillon;⁶ potřetí ztratili jeden úhel tenaillonu, ale zůstali pány traverzů, kryté cesty a záseku zřízeného za tímto tenaillonem, a při tomto útoku byl raněn princ Evžen. O několik dní později byla znovu napadena krytá cesta rohových opevnění a udržena, ale druhý úhel téhož tenaillonu zůstal nepříteli. Tolik tak velkých akcí posádku značně oslabilo. Začínal docházet střelný prach. Maršál z Boufflers nacházel způsob, jak o sobě často podávat zprávy. Pomýšlelo se na to, dopravit do pevnosti, bude-li to možné, nějakou pomoc. Úkol se o to pokusit dostal rytíř z Luxembourgu, polní maršál a dnes maršál Francie. Vytáhl tam od Douai a statečně to provedl v noci z 28. na 29. září; přivedl s sebou do pevnosti dva tisíce jezdců, z nichž každý měl místo karabiny pušku a za sedlem šedesát liber prachu, což pevnosti dodalo dva tisíce pušek a přes sto tisíc liber prachu. Dva pěší pluky, které měly proniknout do pevnosti s ním, neuspěly; ztráty byly malé. Rytíři z Luxembourgu se za tak rázný čin dostalo velkého uznání a byl na místě jmenován generálporučíkem.

Pátého října zaútočilo na krytou cestu a tenaillon šestnáct tisíc mužů. Akce byla dlouhá a houževnatě vybojovaná. Nepřítel nakonec dobyl tenaillon a jeden ravelin za ním, ale obležení si ještě udrželi několik přepážek kryté cesty. Tento ravelin byl dobyt jen vinou jednoho podplukovníka, který usnul a byl překvapen hned na začátku akce. Boufflers byl tak laskavý, že ho nechtěl jmenovat. Akce z 9. na 10. října byla ještě prudší. Nepřítel třikrát zaútočil na krytou cestu a byl stejněkrát odražen; počtvrté ji dobyl, vytrhal palisády traverzů a rozmístil spoustu košů na hlínu. Čtyři sta dragounů proti němu podniklo výpad, po dlouhém boji ho opět vyhnali, odstranili koše a obnovili palisády, takže nepřítel nebyl o nic dál. Byl to patnáctý velký boj od začátku obléhání. Třináctého října byla krytá cesta napadena za bílého dne, třikrát v různých hodinách, a obléhatelé byli pokaždé odraženi. Přišli počtvrté s více vojskem a zmocnili se jednoho traverzu kryté cesty. Průlom v levé baště měl padesát sáhů; maršál ho dal pečlivě upravit do strmého svahu a zatarasit stromy a vším, co mohl najít železných mříží. Rytíř z Luxembourgu podnikl 16. velký výpad, zničil několik zákopových prací, pobil dost lidí, ale nepodařilo se mu vyhnat nepřítele z kryté cesty. Nepřítel tehdy usilovně pracoval na odvodnění příkopu a na vytváření nových průlomů svým dělostřelectvem. Nikdy by se neskončilo, kdyby se měly jen vyjmenovat všechny skvělé válečné činy, které tam byly vykonány.

Mezitím se velmi usilovně zabývali všemi opatřeními, jimiž by se dalo nepříteli zabránit v přísunu konvojů — jeden velmi značný už k pevnosti přivedl —, a zároveň tím, jak využít toho, že všechna jeho vojska jsou zaměstnána, k nějaké diverzi a něčím si to vynahradit. Bavorský kurfiřt předal du Bourgovi velení rýnské armády, která měla jen v klidu žít, oddělena touto řekou od Císařských, kteří také mysleli jen na to, jak se uživit. Vévoda hannoverský, neschopen cokoli podniknout a znaven tak nezáživným tažením, se vrátil domů, a kurfiřt byl v Compiègne, kde mu král dal připravit všemožné lovecké ekvipáže a kam mu poslal vévodu z Humières, tamního guvernéra a kapitána lovišť, aby mu dělal honory. Žil tam v těchto zábavách, když jeho malý dvůr náhle překvapilo, že tam vidí přijíždět Chamillarta. Co ho tam přivedlo, vyšlo najevo o několik dní později. Kurfiřt odjel s malým doprovodem poštou do Monsu; Bergeyck, jehož neúnavná péče o zásobování našich vojsk, o podrobnosti a o pořádek ve všem byla neustále nesmírně užitečná, Puyguyon, generálporučík, Saint-Nectaire a d’Ourches, polní maršálové, a nad tím vším kurfiřt se různými směry přiblížili k Bruselu se třemi tisíci koňmi a dvaceti čtyřmi prapory. Měli s sebou dělostřelecký vlak a potraviny. To všechno dorazilo k Notre-Dame de Hall a hned nato k Bruselu, o němž se myslelo, že ho lze dobýt náhlým útokem a že je bez vojsk. Bylo to kolem 20. září.⁷ Nepřítel, zpravený pozdě, ale vždy znamenitě využívající každého okamžiku, do něho vrhl tolik vojska, kolik mu čas dovolil, a tím přinutil kurfiřta k řádnému obléhání. To mu dalo čas shromáždit dost velký sbor, aby mohl vytáhnout k Bruselu. My jsme žádný neměli, abychom mohli kurfiřta podpořit; ten, když našel něco úplně jiného než bezbranné měšťany, s jejichž náklonností stále počítal, viděl, že mu hrozí porážka a napadení zezadu. Zrušil tedy toto beztvaré obléhání tak náhle, že tam nechal všechno své dělostřelectvo a všechny známky víc než ukvapeného ústupu, a vrátil se do Monsu několik dní poté, co z něho vyjel.

La Connelaye, kapitán ve francouzské gardě, který velel v Nieuwpoortu, dostal tehdy rozkaz otevřít tamní stavidla. Doufalo se, že se tím do kraje pustí tolik vody, že se zabrání konvojům, které nepřítel mohl přivážet jedině z Ostende, nebo že ho to donutí k oklice, jež dá čas dorazit vojskům posílaným hraběti z La Mothe, pověřenému tyto konvoje přerušit. Vévoda z Berwicku odjel do Brugg, kde se zároveň shromáždilo čtyřicet praporů a padesát eskadron. Vozy, které nepřítel posílal do Ostende pro náklad konvoje, nemohly projet zaplavenou krajinou. Rozhodl se tedy prorazit si cestu přes Plassendale, kde byl hrabě z La Mothe a kam zároveň vytáhl Puyguyon se čtyřiceti prapory. Prázdné vozy zadržené záplavou však mezitím našly způsob, jak projet, a dorazily do Ostende. Šlo o zpáteční cestu. Konaly ji jakoby po stupních a s největší opatrností, aby se přiblížily co nejvíce a pak projely otevřenou silou.

Berwick, který byl přímo na místě, byl předními důstojníky naléhavě žádán, aby sám vedl útok na tento konvoj; odpověděl však, že nesmí vzít šlechtici, který slouží už mnoho let, příležitost získat maršálskou hůl, a pak jim zavřel ústa tím, že jim ukázal přesný rozkaz dvora, který tuto výpravu svěřoval La Mothovi. La Mothe a vévodkyně z Ventadour, která mu to vymohla u svého přítele Chamillarta, byli dětmi dvou bratrů. Paní z Ventadour ho považovala za vlastního; byl to muž nezištný, plný statečnosti, cti a ctižádosti, který sloužil celý život, v létě i v zimě, už dlouho velel samostatným sborům a byl u cíle; ale zároveň snad nejomezenější, nejpaličatější a nejneschopnější člověk mezi všemi generálporučíky. Berwick se osobně vzdálil a La Mothe vyrazil. Nepřítel opevnil stanoviště Wijnendale, aby kryl pochod svého konvoje, který byl nesmírný. La Mothe se domníval, že udělá divy, když na toto stanoviště zaútočí. Přípravy byly zdlouhavé a možná průměrné. Daly nepříteli čas, aby se tam posílil a aby konvoj postoupil kupředu. La Mothe ani nepomyslel na to, aby oddělil velký sbor dragounů, který měl, a aspoň jím narušil čelo konvoje a zastavil ho, zatímco sám bude zaměstnán útokem na Wijnendale. Zkrátka, zaútočil; Cadogan⁸ se bránil lépe, otřásl La Mothem, vyrazil proti němu, zatlačil ho, porazil a rozprášil s polovičními silami, než měl La Mothe, a konvoj zatím dorazil do tábora prince Evžena, kterému naprosto všechno chybělo, a přinesl tam hojnost a radost.