Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola dvacátá první

Menin a Ath nevyšly Albergottiům, strýci a synovci. — Vendôme, aby zamezil přísunu konvojů, obléhá Leffinge, kde je rytíř z Croissy zajat potřetí za této války. — Stav Lille. — Kapitulace Lille. — Boufflers v ničem nepodřízen Vendômovi. — Boufflers vstupuje do lillské citadely. — Leffinge dobyto se zbraní v ruce Vendômovými vojsky. — Vévoda z Beauvilliers mě zdrží u dvora. — Hrubé pomluvy proti mně. — Smrt Troisvilles; stručně o něm. — Smrt a povaha Lionna. — Děti ministrů uchvacují všechny dvorské úřady. — Jarzé zproštěn velvyslanectví ve Švýcarsku, jmenován hrabě du Luc. — Vévoda z Enghien rytířem řádu. — Smrt maršála z Noailles před zraky všech; jeho povaha a povaha jeho ženy. — Návrat vévody z Noailles ke dvoru. — Smrt Saint-Marse, guvernéra Bastily; nastupuje po něm Bernaville. — Smrt a povaha maršálky z Villeroy. — Smrt a povaha hraběnky z Beuvronu. — Smrt a povaha hraběte z Marsanu.

Rozmrzelost nad tímto smutným výsledkem byla v armádě nesmírná a u dvora zavládl žal, neboť se tam už jásalo nad obléhateli, kteří byli sami obleženi, kteří pro všeobecný nedostatek všeho nebyli s to v obléhání pokračovat a nevěděli, kudy by mohli ustoupit mezi všemi různými stanovišti naší armády. La Mothe¹ za to sice trochu sklidil, ale tatáž přímluva, která mu vynesla úkol, z něhož se tak špatně vyvlékl, ho dokázala ještě dost ochránit, aby se králi jevil spíš jako nešťastník než jako nevědomec. Konvoj vedl Albemarle.² Vendôme odjel do Brugg převzít velení nad vojskem, které měl La Mothe. Nemálo se přesto podivovalo a nemálo se mluvilo o prosbě, s níž se vévoda z Marlborough hned nato obrátil na monseigneura vévodu z Bourgogne, aby mu udělil průvodní list pro jeho ekvipáže; list mu byl poslán, avšak výhradně pro jeho vlastní. Usuzovalo se, že chce uvést do bezpečí mnoho peněz, které vytěžil z ochranných stráží; ale nedalo se snad po příchodu konvoje podezírat, že si buď dělá legraci, nebo že chce poselstvím, které se právem zdálo velmi nepatřičné, něco vyzvědět?

Pan z Vendôme, který měl čtyřicet tři prapory a šedesát tři eskadrony, se opřel pravým křídlem o Moordick a levým o kanál, který vede z Brugg do Plassendale, aby zabránil konvojům z Ostende a ze Sluis. Marlborough se utábořil u Roeselare a dělal, jako by na něj chtěl zaútočit, aby konvoje mohly projít; proti nim byly záplavy značně zvětšeny. Nepřátelé na ně spustili čluny, na něž vyložili náklad ze svých vozů, a čluny dopravily princi Evženovi všechno, co unesly.

Uprostřed všech těch tak živých pohybů se stále myslelo na nějaké podniky; v Meninu jsme měli spojení, usoudilo se, že bude snadné ho přepadnout, a bylo to rozhodnuto. Úkol byl lákavý, jeho úspěch sliboval tomu, kdo by jím byl pověřen, jisté povýšení. Albergotti byl důvěrným přítelem pana z Vendôme, neboť mu v posledních dobách obětoval pana z Luxembourgu, jemuž za všechno vděčil; byl přítelem i slečny Choinové, tudíž byl velmi dobře zapsán u Monseigneura, a právě proto si ho vážil i monseigneur vévoda z Bourgogne. Zařídil, aby byl tento úkol svěřen jeho synovci, který byl brigádním generálem a jmenoval se Albergotti jako on. Přepych a dobré jídlo zkazily naše armády, zvlášť ve Flandrech; studené zastávky tam zbyly už jen pro ubožáky³; obsluhovalo se tam se stejnou vybraností a se stejnou okázalostí jako ve městech a u nejlepších stolů. Přípravy se zdržely, oddíl dlouho čekal; dorazil k Meninu o čtyři hodiny později, než bylo smluveno; nepřátelé měli čas dostat zprávu a pevnost krýt. Albergottimu nezbylo nic jiného než se vrátit. Kdokoli jiný by na to doplatil, ale s tak dobrými zastánci se na něm nic ani neznalo.

Nedlouho nato chtěl jeho strýc tuto chybu napravit; vyrazil z armády s velkým oddílem, aby přepadl Ath, kde měl spojení. Udělal to jako jeho synovec, přišel pozdě, a lidé, kteří už do města pronikli, z něj museli vyjít a co nejrychleji se zachránit. Albergottiho nesmírnou chladnokrevnost to nijak nevzrušilo; vrátil se do tábora a nevyslechl žádné výčitky, ani od těch, kdo tam veleli, ani od dvora. Většina vojska a Paříž ho šetřili mnohem méně. Tak se na všech stranách honili motýli. Armáda klidně pobývala u Tournai, zatímco pan z Vendôme obléhal Leffinge a sliboval, že jakmile je dobude, nebude už moci k princi Evženovi nic projít; ten zatím dostával všechno, co potřeboval, na člunech. Rytíř z Croissy byl zajat při výpadu a odveden do Leffinge. Za této války už byl zajat dvakrát předtím. Nepřítel měl v Leffinge tři tisíce mužů, jak pan z Vendôme psal králi; brzy se ukáže, že jich tam byla jen polovina; ale taková zdvojení byla u Vendôma samozřejmostí. Král i veřejnost si zvykli promíjet mu mnohem horší věci.

Navzdory všem jeho hrdinským činům Lille podléhalo. Nepřátelé tam 20. a 21. udělali tři nové průlomy, odvodnili příkop a dokončili podzemní chodbu, která vedla až k úpatí jednoho z průlomů. Pevnost už bylo možné vzít útokem; střelný prach a munice docházely, zásoby potravin se ztenčily do krajní nouze a masa už téměř nebylo. Tolik nepřekonatelných nezbytností přimělo konečně maršála z Boufflers, se souhlasem celé jeho statečné posádky, dát bubnovat k vyjednávání. Nebylo mu odepřeno nic z toho, oč žádal. Hlavní články zněly, že nemocní a ranění, kteří jsou ve městě, smějí být převezeni do našich pevností; že tisíc osm set koní, kteří vstoupili do města s rytířem z Luxembourgu, bude odvedeno nejkratší cestou do Douai, že výsady obyvatel zůstanou zachovány a že pan z Boufflers dostane čtyři dny, aby se stáhl do citadely se vším, co tam bude chtít jakéhokoli druhu dopravit. Tato kapitulace byla podepsána 23. října, po dvou měsících otevřeného zákopu a po neustálých bojích, v nichž se o každou píď půdy vedl spor.

Zvláštní na této kapitulaci byla volnost poslat ji monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, aby platila, pokud ji schválí, a jinak aby zůstala neplatná, jako by k ní nikdy nedošlo. Říkám schválně monseigneurovi vévodovi z Bourgogne. Boufflers si totiž výslovně vymohl od krále, a to už při odjezdu, že nikdy nepřijme ani heslo, ani žádné rozkazy od vévody z Vendôme, že mu nebude v žádném myslitelném případě podřízen a že bude uznávat jen monseigneura vévodu z Bourgogne. Coëtquen byl pověřen, aby mu ji donesl do jeho tábora u Tournai. Zastihl ho, jak hraje s pálkou a košíčkem, a princ už smutnou novinu znal. Pravda je, že hra nebyla přerušena a že zatímco se dohrávala, šel Coëtquen navštívit, koho se mu zlíbilo. Takové přijetí bylo podivuhodně odsuzováno a armádu právem velmi pohoršilo; nepřátelská kabala z toho vytěžila nové zbraně proti princi. Coëtquen se vrátil k maršálovi se schválením kapitulace a zahrnut chválou pro maršála i pro jeho posádku, ale bez peněz, nebo jen s velmi malým obnosem. Boufflers poslal ke králi Tourneforta, který vstoupil do města s rytířem z Luxembourgu a byl poručíkem tělesné gardy, aby podal zprávu o jeho obraně; ta sklidila u dvora, v Paříži i v celé Evropě ten největší potlesk. Ve svém dopise maršál krále naléhavě žádal, aby dal splatit peníze, které si musel vypůjčit od měšťanů na opevňovací práce a na vydržování posádky. Počítal s tím, že bude mít v citadele šest tisíc mužů včetně několika dragounů. Všem vojákům, kteří tam byli určeni, nabídl, že ty, kdo do ní nechtějí vstoupit, propustí. Ani jediný toho nevyužil. Protože do citadely vstoupil poslední, aby ještě dal několik rozkazů, a trvalo to několik hodin, připadaly vojákům tak dlouhé, že se jich zmocnil neklid, a to tak silný, že došlo až k reptání. Jakmile se objevil, propukla jejich radost v nejlichotivější chválu a všichni slibovali, že budou dělat zázraky pod velitelem, který jim v tom dával tak dobrý příklad a který o ně tak pečoval. Bylo to tedy 26. října večer, kdy byli všichni uzavřeni v citadele; byl to pátek.

Ve čtvrtek, v předvečer toho dne, dal pan z Vendôme zaútočit na Leffinge se zbraní v ruce. Puyguyon tam měl tábor, který pod jeho rozkazy obléhal toto stanoviště příliš dlouho na takový post, který si nepřátelé upravili a kam umístili patnáct set mužů s anglickým plukovníkem. Právě vylodili na dunách u Leffinge čtrnáct praporů, aby mu přišli na pomoc. Forbin a rytíř z Langeronu jim v tom zabránili s vojskem, které měli v Nieuwpoortu, na lodích a na galérách, a které dali vysadit na pevninu. Přítomnost této hrozící pomoci a pád Lille podnítily pana z Vendôme, aby konečně toto stanoviště dobyl. Bylo skutečně dobyto, a tak snadno, že to nestálo ani tucet vojáků. Nepříteli jich padlo asi sto a všichni ostatní byli zajati, skoro samí Angličané. Ubohý hrabě z La Mothe, který se přijel projít do Puyguyonova tábora, byl při akci přítomen. Vendôme z toho jako obvykle udělal trofej. Poslal rytíře z Roye, aby zprávu donesl králi, a král, neúnavně stále týž vůči Vendômovi, obdaroval za dobrou novinu rytíře z Roye breve polního mistra.

Počítal jsem, že se po návratu z Fontainebleau vypravím dost brzy do La Ferté, abych si tam ještě trochu užil pěkného počasí. Několik významných přátel mě chtělo zdržet kvůli velkým očekáváním, která se upínala k Flandrům. Byl jsem naprosto přesvědčen, že se tam nic nestane a že Lille nebude vysvobozeno. Kromě toho jsem začínal cítit, že už nemám sil snášet drzost a triumf kabaly nepřátelské monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, a toužil jsem jen po tom, být daleko od dvora, když vévodu z Beauvilliers, který už vyčerpal všechny důvody, jimiž by mě zadržel, napadlo zeptat se mě, zda bych aspoň z lásky k monseigneurovi vévodovi z Bourgogne nechtěl vynaložit úsilí a zůstat u dvora ještě několik dní. Tím odzbrojil mou netrpělivost. Slíbil jsem mu, že zůstanu, dokud mi on sám nevrátí svobodu, ale poprosil jsem ho, aby nepřetěžoval tu trochu sil, kterou jsem si mohl uchovat uprostřed těch zločinných pletich, jimž nebylo možné nic postavit do cesty. Slíbil mi to, a navíc i to, že napíše monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, jaké násilí si činím jedině kvůli němu. Tento odklad mi nepřinesl nic dobrého a nebyl k ničemu ani těm, kdo si ho přáli. Byl jsem celé té kabale odporný. Umlčela ty, kdo byli o jejích zločinech nejvíc přesvědčeni. Sotva se odvažuji říci, že jsem byl snad jediný, komu zbylo dost odvahy k radě a k tomu, aby nedržel pravdu v zajetí; že se toho prvního přesto obávali; že to druhé jim bylo tím odpornější, čím víc si všechno podrobili. Nespokojili se s pokřikem, který všude rozhlašovali o sázce, o níž jsem mluvil a kterou tak zhoubně zneužili, a uchýlili se k další lsti, za jejíž hrubost se nestyděli, protože stud ve všem ztratili už dávno. Začali tedy roztrušovat, že já útočím na monseigneura vévodu z Bourgogne příkřeji než kdokoli jiný. Svět, který byl svědkem mé horlivosti pro něho a proti nim, se tomu smál. Takovou zjevnou lží jsem rovněž pohrdl, ale nakonec se jí podařilo dovršit mou rozmrzelost a mou netrpělivost odjet domů nadýchat se zdravějšího a klidnějšího vzduchu, a pan z Beauvilliers mi to dovolil. Vraťme se během této přestávky k různým věcem, které běh flanderských událostí nechal stranou.

Troisvilles zemřel v Paříži v době, kdy nepřítel sevřel Lille. Dost jsem už tuto postavu vylíčil — člověka málo válečnického, který patřil k velkému a k nejlepšímu světu, nějaký čas byl dvořanem, potom zbožným a v ústraní, pozvolna se vrátil do vybrané společnosti, vždy vyhledávaný, vždy galantní, vždy zářící duchem a vkusem —, abych o něm musel ještě něco říkat. Jeho opravdoví přátelé ho přiměli, aby se trochu vrátil do sebe. Několik let už žil ve větším ústraní a víc se zaobíral svou spásou. Byl velmi zámožný a neženatý. Jeho otec, jak jsem řekl, zemřel jako velitel jedné ze dvou kompanií mušketýrů.

Lionne, nejstarší syn onoho velkého ministra zahraničních věcí, zemřel brzy nato v tak hlubokém zapomnění, jak zářivý byl lesk jeho otce. To bývá velmi často úděl dětí ministrů. Ale teprve za této vlády našli mezi tolika jinými prostředky, jak se povznést, i ten, že ze dvorských úřadů královské domácnosti udělali pro svou rodinu záchranné prkno po ztroskotání. Tak z nich šlechta zůstává vyloučena a zůstane zřejmě navždy; takže kromě velkých úřadů, které rovněž za této vlády drží vévodové a maršálové Francie, vidíme dnes velení Sta Švýcarů, oba úřady mistra šatny, úřad velkého ubytovatele a kapitána stráže brány v rukou dětí zemřelých nebo propuštěných ministrů. Pokud jde o úřady prvního štolby a prvního hofmistra, nemyslím, že by byly drženy výše, stejně jako úřad velmistra ceremonií, rovněž z ministerského rodu. Zbývá úřad velkého profousa, který zůstal šlechtici; neboť správa staveb, která z podlých rukou přešla na velmože, brzy zase upadla zhruba tam, odkud byla vytažena. Lionne, který byl jedním z prvních příkladů, dostal úřad mistra šatny po panu z Montglatu, otci Chevernyho, jemuž ho špatný stav jeho záležitostí přiměl prodat. Přesná a celoroční služba, a to každý druhý rok, byla nad Lionnovy síly. Svůj první rok sloužil málo, druhý ještě méně, a potom se už ani neobtěžoval u dvora ukazovat. La Salle, který byl tím druhým [mistrem šatny], sloužil neustále za oba, a právě proto byl králi tak milý. Lionne strávil život v Paříži s novinkáři. Měl s nimi svou stálou lavičku v Tuileriích, a z nich nikoho nikdo neznal. Býval bohatý, rozešel se se svou ženou, rovněž z rodu Lionne a dědičkou, kterou ztratil, a nikdy se nestýkal s nikým, kdo by měl jméno nebo postavení. Zanechal jen jednoho syna, velmi urostlého, statečného a dobrého důstojníka, který se dopustil té pošetilosti, že se oženil se služkou z hospody ve Phalsbourgu; ukázalo se, že je to žena ctnostná a zasloužilá. Děti s ní neměl. Dlouho se snažil dát toto manželství zrušit, aniž se mu to podařilo, a se svou ženou téměř nežil. Patřil k oblíbencům pana Vévody v době jeho všemoci, během níž dosti náhle zemřel, velmi oplakáván. Jeho žena žila vždy zbožně a v ústraní, a tak žije v Paříži ještě dnes.

Jarzé, jmenovaný ke všeobecnému překvapení, jak jsem řekl, velvyslancem ve Švýcarsku, toho litoval. Byl to velmi lakomý člověk, třebaže neměl děti. Odjel domů do Anjou. Tam ošklivě upadl, což ho postihlo tím víc, že měl jen jednu ruku. Vzkázal, že není schopen se svého velvyslanectví ujmout. Bylo dáno hraběti du Luc, který stejně jako Jarzé přišel o ruku, a oba v bitvě u Casselu⁴.

Král na mimořádné kapitule, svolané kvůli vévodovi z Enghien, dovolil kardinálu z La Trémoille nosit řád, dokud nebude přijat. Byl jmenován o letnicích.

Brzy nato poskytl maršál z Noailles celému dvoru podívanou na smrt, která mu mohla dát podnět k velkým úvahám. Byl to člověk ohromné, zavalité tloušťky, který přesně jako kůň zemřel na ztučnění. Byl také velký jedlík a doma vedl hojnou a vybranou kuchyni, ale pro svou rodinu a pro velmi malý počet jiných lidí. Narodil se uvnitř dvora otci a matce, kteří zastávali úřady a byli úzce spjati s kardinálem Mazarinem a s královnou matkou; převzal od nich celého jejich ducha a ve všem mu přizpůsobil svého, jakkoli byl těžkopádný, hrubý a méně než průměrný. Nikdy nebylo člověka uzavřenějšího, samotářštějšího, tajnůstkářštějšího ani hlouběji zaujatého dvorem; nikdo nebyl tak podlézavý ke všem, kdo měli moc; nikdo tak zpupný, jakmile mohl, a k tomu velmi hrubý. Bylo ho neustále a veřejně vidět, jak jako vévoda a kapitán tělesné gardy nese jako páže vlečku paní z Montespan, zatímco vlečku královny nesl, a dosud nese, jen exempt gardy konající u ní službu; a tentýž člověk měl jako velitel v Languedocu při mši podél svého koberce před klekátkem své gardisty a své almužníky obrácené ke svému klekátku, se stejnou nádherou a se všemi stejnými obřady jako při mši krále, a všechno ostatní stejně. Král, který byl modlou, jíž obětoval všechno své kadidlo, ho, když se sám stal zbožným, uvrhl do té nejokázalejší zbožnosti. Chodil k přijímání každý týden a někdy i častěji. Velké mše, nešpory, požehnání — vynechával je jen kvůli dvorským povinnostem nebo chvílím, kdy šlo o jeho štěstí. Přesto byl silně podezírán, že se nevzdal laciných holek a že s nimi pořádá tajné večírky s Rouillém du Coudray, svým důvěrným přítelem, velkým a velmi veřejným zhýralcem, k jehož kariéře hodně přispěl, a jeho syn ještě víc za regentství pana vévody z Orléans.

Louville mi o něm vyprávěl jednu příhodu, za niž neručím, ale kterou mi on potvrdil; a třebaže měl někdy sklon k vzrušení a k zaujetí, byl to člověk velmi pravdomluvný. Ta historka je tato: pan z Noailles byl zamilován do jedné velmi hezké dívky z královy hudby; o té lásce, která vzbudila rozruch, jsem tehdy sám hodně slýchal. Byl ve čtvrtletní službě a bydlel tehdy ve služebním bytě pod královým kabinetem. Pan z Noailles a dívka se domluvili; přišla k němu strávit noc. Bohužel kardinál z Noailles přijel příliš časně a jako obvykle zamířil rovnou k bratrovi. Sluhové mu řekli, že se ještě neprobudil; to ho nezastavilo, dá si otevřít a vejde. Lze si představit, co se mohlo stát se šťastným párem. Dívka zastrčí hlavu do postele a navrch si dá podhlavník. Maršál žalostně volá, že má k smrti migrénu, že nemůže ani mluvit, ani poslouchat mluvení, že neví, zda bude moci vstát a jít ke králi, a že si chce zatím odpočinout. Dobrý kardinál to vezme za bernou minci, lituje bratra, radí mu, aby si dopřál dopoledne, a odejde, aby ho nechal v klidu. Milenci si náramně oddechli. Dívka, která se dusila strachem z toho, jak to dopadne, i tím, co na sebe navršila, neměla nic naléhavějšího než vylézt ze svého úkrytu, popadnout sukně a utéct. Maršál chtěl zabít sluhu, který byl zasvěcen. Dál hrál nemocného, ale ke králi přece jen musel, a tam bratrovi namluvil, že si dělá velké násilí. Pečlivě se dbalo, aby se příhoda ututlala; ale nakonec se všechno ví. Dvořil se i nižším milenkám Monseigneura. Tento princ krátký čas miloval Raisinovou⁵, která byla velmi krásná a výborná herečka. Ve Fontainebleau se jí trochu přitížilo. Pan z Noailles se k ní neustále posílal ptát, jak se jí daří, dával jí všemožné dárky a navštěvoval ji s tou největší úctou na světě. Při tom všem to nebyl ani zlý, ani nepoctivý člověk; a třebaže byl na svůj vliv velmi skoupý, přece jen prokazoval laskavosti a služby. Králi se líbil svou krajní poddajností a duchem, který byl hluboko pod jeho vlastním, a stejně tak paní z Maintenon — na rozdíl od své ženy, kterou neměli rádi a jejíhož ducha, pletich a smělosti se obávali.

Byla to ona, kdo vládl manželovi, dětem, rodině, záležitostem; dvorským manévrům, s veselostí a s volností ducha, jako by nikdy neměla nic na práci, a kdo díky duchu a obratnosti, aniž se čemu podivil nebo se něčím dal odradit, vždycky dosáhl u krále a u paní z Maintenon všeho, co chtěla, stejně tak u paní vévodkyně z Bourgogne, a kdo podle své vůle ovládal všechny princezny, všechny ministry a všechny lidi u moci, a to všechno bez podlézavosti; žena urozená, velkolepá, štědrá, plná citu pro své děti, pro svou rodinu, pro své jméno, nesmírně schopná přátelství, která měla vždycky přátel mnoho a zasloužila si jich ještě víc; žena, která neříkala všechno, co si myslela, ale nikdy nic, co si nemyslela; od přírody dobrá, mírná, bez náladovosti, upřímná, nakolik to dvůr s opatrností dovoluje, na kterou se ovšem nesmělo šlapat, a která pak řekla komukoli od plic, co si myslí, ale nebyla nenávistná. Žije dosud, plna rozumu, ducha i zdraví, v sedmaosmdesáti letech, jako patriarcha své početné rodiny, velmi bohatá a velmi štědrá, zbožná, jak jen může, stále čilá, a je potěšením svých přátel, kterých má ještě mnoho, a uchovává si onen žertovný tón, s nímž vždy uspěla i v těch nejvážnějších věcech.

Pan z Noailles se nikdy nesmířil s tím, že předal svůj úřad synovi. Ta prázdnota pro něj byla nesnesitelná, třebaže byl stále u dvora a těšil se stejné vážnosti. Zpočátku gardisté ve svých sálech dál chápali zbraně na jeho počest. Král se to dozvěděl a nelíbilo se mu to, a už to nedělali. To bylo pro maršála natolik nesnesitelné, že tudy přestal chodit a od té doby vždycky obcházel nádvořími, když šel ke své dceři, vévodkyni z Guiche, i všude, kde měl co na práci. Jeho nemoc byla velmi náhlá a krátká. Zemřel 2. října kolem páté hodiny večer ve svém křesle, uprostřed své rodiny a celého dvora, který tolik miloval, za přítomnosti paní vévodkyně z Bourgogne, které byla dobrá každá podívaná, a tří králových dcer, které přispěchaly a viděly ho skonat. Kardinál, jeho bratr, měl tu bolest, že Nejsvětější svátost byla dlouho v nemocného pokoji a nemocný zemřel, aniž ji mohl přijmout. Smutečních hostí bylo mnoho, zármutek nevelký; maršálka z Noailles měla tolik rozumu, že od té doby téměř nevkročila ke dvoru, a když, tak jen na chvíle povinnosti, a po smrti krále už nikdy. Vévoda z Noailles, který velel v Roussillonu, kde nebylo co dělat, se brzy nato vrátil ke dvoru.

Současně zemřel ve vysokém věku Saint-Mars, guvernér Bastily⁶. Bernaville, králův poručík pod ním, ho v tomto úřadě nejvyšší důvěry vystřídal.

Maršálka z Villeroy zemřela 20. října v Paříži na velmi krátkou nemoc, která se nezdála nebezpečná. Byla sestrou vévody z Brissacu, manžela mé sestry. Jejich matka byla sestrou vévody z Retz, otce dědičky, která se provdala za vévodu z Lesdiguières, jehož tetou z otcovy strany byla druhá maršálka z Villeroy; takže smrtí vévody z Lesdiguières, zetě pana z Duras, připadla Villeroyům dvě nesmírná dědictví, po Lesdiguièrech a po Retzích. Maršálka z Villeroy byla i bez toho velmi bohatá díky naprosté přízni své matky. Maršál z Villeroy a ona spolu zpočátku nebývali vždy příliš spokojeni. Starý maršál, který byl rozumnější než jeho syn a sám zažil totéž se svou ženou, jim zabránil, aby se rozešli. Vždy mezi nimi bylo víc vzájemné úcty než něhy. Maršálka byla nesmírně malá, bez poprsí, jinak tak nezměrně tlustá, že se sotva mohla pohnout. Paže měla tlustší než obyčejné stehno, s útlým zápěstím a s malou roztomilou ručkou na konci, tou nejhezčí na světě. Obličej přesně jako velký papoušek a dvě velké vypoulené oči, které neviděly ani na krok. Také chodila úplně jako papoušek. S tak málo impozantní postavou nebudila žádná žena tolik respektu. Při velké hrdosti měla i velkou zdvořilost, urozenou, rozlišující, jaká se stala tak vzácnou a která tolik dojímá. Nikdo také neměl víc ducha, víc rozumu a správného úsudku, s jedinečným, velmi pepřným a zábavným obratem, když chtěla, ale vždy důstojně. Byla výbornou rádkyní, tou nejlepší a nejspolehlivější přítelkyní na světě, a při vší své hrdosti tou nejsnadnější a nejrozkošnější společnicí. Ne každý jí vyhovoval, ale vybírala si jemně.

Byla to bytost, která si sama sebe vážila nejvíc na světě a která si nejpřirozeněji získávala úctu ostatních. Král i paní z Maintenon se jí obávali, a ona nikdy neudělala ani krok, aby se jim přiblížila, třebaže trávila život ve Versailles, kde měla u sebe vždycky svůj dvůr, nezávisle na manželovi, i v době jeho nepřítomnosti. Trpěla směšností jeho velkopanských způsobů. Často si u ní v soukromí sundával paruku; neříkala nic, ale nikdy si na to nezvykla. Měla dost rozumu, aby ji vůbec neoslnilo manželovo vyslání do Itálie; bála se jeho nezdarů a mluvila se mnou o tom upřímně, třebaže mi někdy jakoby žertem vyčítala, že maršála nemám rád. Při jeho zajetí⁷ byla bolestí bez sebe. Viděl jsem ji hned v prvních dnech, kdy byly její dveře zavřené pro všechny kromě nejdůvěrnějších přátel. Její zdravý rozum nemohly utěšit všechny projevy přízně, jimiž král maršála zahrnoval, ani všechno, co vzkazoval jí samé. Po jeho návratu ji živě zasáhla jeho neústupnost, s níž odmítl spásnou radu rytíře Lotrinského, kterou jsem v pravý čas vyložil. Ale bitva u Ramillies a všechno, co po ní následovalo, ji bolestí zdrtily. Už dlouho byla velmi zbožná a její zbožnost od té doby stále vzrůstala. Padla do rukou, které toho zneužily. Otec Poulinier, pozdější opat od Svaté Jenovéfy, byl svatý muž, ale z těch svatých hrubých a tvrdých a bez jakékoli znalosti světa. Ona byla nejcitlivější žena na světě a jejího hovoru se nedalo nabažit. Odsoudil ji k nejpřísnějšímu mlčení o neštěstí jejího manžela a o Chamillartovi, kterého obviňovala, že je velmi zhoršil, a ona to dodržovala tak věrně, že jí nejen nikdy nic neuklouzlo, ale když si některý blízký přítel v její přítomnosti trochu dovolil, hned změnila řeč, a když se k tomu vracel, přiměla ho půvabně k mlčení; byla zaměstnána neustálým odčiňováním.

Trpěla cosséovskou posedlostí původem svého rodu a často to dávala pocítit svým dětem a někdy i manželovi. Později mi někdy se smíchem, ale jen mezi čtyřma očima, říkala, že Villeroyové nejsou tak špatní, jak si myslím, a já se smál také. Doba Ramillies byla počátkem jejího odchodu do ústraní, k němuž docházelo nepozorovaně, a brzy nato se úplně stáhla ode všeho. Tato žena, zvyklá na tu nejvybranější společnost, která se nemohla hýbat ani číst, začala trávit sedm nebo osm měsíců ve Villeroy úplně sama a v Paříži zavírala dveře přede všemi. Její nejlepší přátelé byli přijímáni jen na pozvání, a to zřídka. Její okouzlující hovor, tím, že si všechno odpírala, ztěžkl; vyžadovala [tato odříkání] od druhých s takovou přísností, že člověk nevěděl, o čem s ní mluvit. Zrak jí bránil pracovat; hru, kterou dřív velmi milovala, si už dávno odepřela pod záminkou svého zraku. Tak jí život míjel v křesle v modlitbách a ve zbožné četbě, kterou jí předčítalo služebnictvo. Často jsem jí říkal, že se tím zabije; vyklouzla tomu a zažertovala si o tom, a se svým obvyklým půvabem mi odpověděla několika velmi případnými slovy o mravnosti a pokání. Říkal jsem jí až příliš pravdu. Život tak opačný tomu, jaký vždycky vedla, a tak protipřirozený, neboť přírodě nebylo nic dopřáno, ji za dva nebo tři roky zabil. Její otec Poulinier, který nikdy nechtěl věřit, že je na tom zle, se ani neobtěžoval navštívit ji v její poslední nemoci; přijala všechny svátosti bez něho. Krátce před smrtí si mě dala zavolat; zapomněla, že jsem v La Ferté; nesmírně mě bolela její ztráta i to, že jsem nebyl přítomen. Zemřela smrtí spravedlivých, při plném vědomí a v nejvznešenějším smýšlení. Její přátelé, kterých bylo velmi mnoho, byli hořce zasaženi; bylo jí teprve šedesát let.

Hraběnka z Beuvronu ji brzy následovala. Rodem byla Rochefortová z dobré šlechty v Guyenne, a ještě bylo dobře znát, že bývala krásná, v sedmdesáti letech, kdy zemřela. Bývala dvorní slečnou královny; říkalo se jí slečna z Théobonu. Oženil se s ní hrabě z Beuvronu, ten, o němž jsem mluvil v souvislosti se smrtí první manželky Monsieura⁸, u níž byl rytíř, později hrabě z Beuvronu, kapitánem gardy. Byla dlouho vdovou, bez dětí a s velmi malým jměním. Byla to žena velkého ducha a velké znalosti světa, velmi dobrá společnice, k níž Madame pojala to největší a nejstálejší přátelství. Psala jí denně, aniž by to kdy vynechala, když nebyla u ní. Intriky v Palais-Royal ji na několik let od Madame vzdálily, jak jsem vyprávěl v souvislosti s tím, že si ji Madame vzala k sobě, spolu s maršálkou z Clérembault, po smrti Monsieura, který jí zakázal se s nimi stýkat. Hraběnka z Beuvronu zůstala vždy v nejužší svornosti s rodinou svého manžela a ve světě se s ní počítalo. Byla mou velkou přítelkyní. Měla přátele a zasloužila si je, a ti ji velmi oplakávali. Ostatně to byla žena, která se uměla ohnat, velmi vzdálená jakékoli podlosti, dost dobře zpravená, ale velmi milovala hru.

Velmi brzy nato zemřel hrabě z Marsanu, mladší bratr pana Velkého a zesnulého rytíře Lotrinského, který neměl ani jejich hodnost, ani jejich vystupování, ani nic z ducha rytíře, jenž si ho stejně jako velký štolba vůbec necenil. Byl to nesmírně malý, podsaditý človíček, který neměl nic než statečnost, znalost světa, mnoho zdvořilosti a žvanění pro ženy, na jejichž účet žil, jak jen mohl. Co vytáhl z maršálky z Aumontu, je neuvěřitelné. Chtěla se za něho provdat a dát mu všechno své jmění tím, že je převede. Její syn ji dal na královský rozkaz zavřít do kláštera a dobře hlídat. Ze vzteku zakopala mnoho peněz, které měla, na místě, o němž řekla, že je nikdo nenajde, a skutečně, ať pátral vévoda z Aumontu sebevíc, nikdy je nenašel. Pan z Marsanu byl ten nejpodleji zaprodaný člověk u dvora — přízni a úřadům, ministrům, milenkám, sluhům — a nejzbaběleji chamtivý, když šlo o to vytahovat peníze všemi rukama. Měl všechno jmění markýzy z Albretu, dědičky, která mu je dala, když se s ním vdávala, a s níž žil velmi špatně. Vytáhl také mnoho z paní ze Seignelay, sestry Matignonů, se kterou se oženil potom; a ač dvakrát ovdověl, a to po dvou vdovách, ponechal si stále penzi deset tisíc franků na biskupství v Cahors, o kterou se s ním přel biskup La Luzerne a kterou pan z Marsanu proti němu vyhrál u Velké rady. Nesmírně mnoho vytáhl z finančníků a, kolik jen mohl, z generálních kontrolorů. Toho bohatého Thévenina, o němž jsem mluvil v souvislosti s odkazem, který zanechal kancléři Pontchartrainovi a který ten odmítl, Marsan obsluhoval v jeho nemoci, která byla dlouhá, jako jeden z jeho sluhů, a byl napálen touto hanebností, která mu nic nevynesla. [Pokud jde o] Bourvalaise, dalšího proslulého finančníka, u něhož měl větší štěstí, říkal o něm, že je oporou státu, načež mu kdosi, komu došla trpělivost, odpověděl, že jí skutečně je — jako je provaz oporou oběšenců. Především on a Matignon, jeho švagr, vytěžili poklady z obchodů, které se uzavíraly za Chamillarta, jehož celému okolí se plazivě dvořil. Pan Velký, kterého to urazilo, mu říkal rytíř z La Proustière a tvrdil, že si vzal parukáře abbého z La Proustière, aby se mu lépe zalíbil. Ten byl velmi dobrý člověk, dost prostoduchý, bratranec Chamillarta i jeho ženy, který spravoval veškeré výdaje a domácnost jejich domu, poctivý a nezištný muž, ale velmi neschopný.

Nikdy nebylo přeslazenosti takové, jako byla přeslazenost pana z Marsanu, se všemi jeho způsoby starého galána u dam a s jeho podlézavostí k lidem, s nimiž se chtěl udržet v dobrém. Nestyděl se říkat paní z La Feuillade má tlouštinko přepěkná; byla to velmi dobrá žena, ale mnohem větší Maritornes než ta Dona Quijota⁹. Ona sama z toho byla v rozpacích a společnost se smála. Konečně člověk tak podlý a tak chamtivý, který celý život žil z kořisti na církvi, na ženách, na vdově a sirotkovi, a především z krve lidu, zemřel v zuřivém hladu na ochrnutí hrdla, které mu ponechalo hlavu v plné svobodě a všechny části těla dokonale zdravé, ale znemožnilo mu polykat. Byl v tomto trápení přes dva měsíce, až konečně ani jediná kapka vody nemohla projít, aniž by mu to bránilo mluvit. Dával před sebou jíst svým lidem, čichal ke všemu, co jim dávali, se zoufalým hladem, a v tomto stavu zemřel, což velmi zapůsobilo na všechny, kdo tak dobře znali loupeže, z nichž celý život žil. Měl od krále penzi dvacet tisíc livrů; král z ní dal dvanáct tisíc dvěma synům, které zanechal se svou druhou ženou, osm tisíc staršímu a čtyři tisíce mladšímu. S první ženou děti neměl. Bylo mu šedesát dva let.