Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Kapitola dvacátá druhá

Vítězství švédského krále nad Moskovany. — Lewenhaupt poražen carem. — Různé úspěchy nespokojenců, kteří ztrácejí uherské hory. — D’Estaing poráží miquelety v Katalánsku. — Úspěchy ve Španělsku, jimiž končí tažení. — Návrat maršála z Villars ke dvoru. — Papež bez pomoci, s nímž císařská vojska krutě zacházejí, je donucen přijmout v Římě Prié, císařova zplnomocněnce. — Intrika o kardinálské klobouky v Římě. — Abbé z Polignaku získává nominaci anglického krále. — Spor Fériola, francouzského velvyslance v Cařihradě. — Smrt, původ a povaha hraběte z Fiesque. — Smrt, původ a povaha Bréautého. — Smrt a povaha abbého z La Rochefoucauld. — Smrt abbého de Châteauneuf. — Smrt hraběnky ze Soissons a stručně o ní. — Původ a další osudy úřadu vrchní správkyně. — Smrt pana z Overkerke, vrchního velitele Holanďanů. — Desmarets jmenován státním ministrem; provdává svou dceru za markýze z Béthune-Orval. — Sňatek Armentières s dcerou paní z Jussac. — Jeho kariéra a kariéra jeho bratří. — Návrat pana vévody z Orléans ke dvoru. — Sňatek Tonnerra s Blansacovou dcerou. — V La Ferté mě biskup z Chartres upozorní, že mě u krále velmi očernili. — Brzy nato se vracím ke dvoru.

Švédský král měl s Moskovany rozličná střetnutí. Koncem srpna je porazil, pobil jim mnoho lidí i tři jejich generály, překročil Dněpr a stále zamýšlel proniknout až do Moskvy a sesadit cara; ten však o dva měsíce později dosáhl odvety na generálu Lewenhauptovi,¹ kterého úplně porazil, když táhl k švédskému králi s velmi silným sborem nováčků, s penězi a s hojnými válečnými zásobami i potravinami, jichž se tomuto vladaři začínalo velice nedostávat v dosti pustých krajích, které Moskované sami zpustošili, aby mu odňali veškerou obživu. Švédský král pak zase vyhrál další bitvu, zdolal opevnění, které si Moskované před sebou zřídili, mnoho jich pobil a velké množství zajal, a otevřel si tak cestu k dalšímu pochodu na Moskvu — úspěch, který se mu stal osudným.

Rákóczi se v Uhrách udržel. Jeho strana setrvávala v nenávisti k vídeňskému dvoru, přestože se s ním někteří jeho generálové dohodli, a nespokojenci porazili velmi silný sbor císařského vojska. Brzy nato však ztratili všechna svá místa v horách.

V Katalánsku d’Estaing porazil, pobil, zajal a rozprášil velký počet miqueletů a několik pravidelných oddílů, které byly s nimi, čímž získal rozsáhlý kraj k zásobování. Asfeld dobyl útokem město Denii i s hradem a s tisícem Portugalců nebo Angličanů, kteří padli do válečného zajetí, a potom vzal Alicante, jehož hrad rovněž uzavřel blokádou. Tím bylo tažení ve Španělsku skončeno a vévoda z Orléans odjel do Madridu, aby vydal potřebné rozkazy a učinil opatření na zimu i na příští tažení. Hrabě Starhemberg, který velel arcivévodově armádě, se po rozchodu armády pokusil o podnik na Tortosu, který byl velmi blízko úspěchu. Oddíl, který tam vyslal, se zmocnil jednoho opevňovacího díla a předměstí, jež toto dílo krylo. Guvernér, který byl Španěl, nejprve zavřel do kostela měšťany, kteří mu byli podezřelí, napadl nepřítele, statečně dobyl zpět předměstí i dílo a nepřítele úplně vyhnal. Byla velká škoda, že při tom padl.

Tažení v Savojsku skončilo; ztratili jsme tam několik míst, jak jsem vylíčil. Maršál z Villars by tam měl ještě smutnější tažení, nebýt postupu papeže proti oné hrstce Císařských ponechaných v Itálii, jejichž celý sbor byl u armády vévody savojského a chtěl ji opustit, aby šel papeže zastrašit. Brzy nato odešly královy i savojské armády do zimních táborů a maršál z Villars přijel ke dvoru s chvástavými způsoby, které ho nikdy neopouštěly a které mu u krále vždycky vycházely; král byl jediný, kdo věřil, že maršál vedl skvělé tažení.

Objevilo se několik manifestů císaře, který dal ve Vídni zatknout nuncia a potom ho tak přísně odloučil od světa, že byl odvolán. Dokud šlo jen o slova a o onu hrstku Císařských v Itálii, počínal si papež velmi rázně; ale když se armády v Savojsku rozešly a všechna vojska, která tam císař měl, vstoupila do Církevního státu, měl papež důvod litovat, že se příliš unáhlil a příliš spoléhal na ligu tak pomalu spřádanou a tak špatně uskutečněnou, jako byla ta, na níž se nakonec usneslo, a marně se jí dovolával. Požádal, aby vojskům této ligy velel Feuquières, což mu bylo povoleno, ale tím to skončilo. Snášel od kardinála Grimaniho, prozatímního neapolského místokrále, tolik drzostí, že by ho byl zbavil purpuru, jak mu nejednou pohrozil, kdyby se dal na radu nejmoudřejších kardinálů. Císařští zatím žili v Církevním státě, jak se jim zlíbilo. Papežská vojska, zbavená spojenců, se jim nikde neodvažovala postavit. Tento útisk donutil papeže, aby konečně přijal v Římě markýze z Prié² jako císařova zplnomocněnce — k velké lítosti maršála z Tessé, který z důvodů ceremoniálu přijal hodnost mimořádného velvyslance. Musíme je nyní ponechat v těchto nesnázích, jejichž konec uvidíme teprve na počátku příštího roku.

Před šesti nebo sedmi měsíci došlo v Římě k intrice, z níž abbé z Polignaku dovedl v této době vytěžit. Smrt münsterského biskupa postavila do řad uchazečů o jeho nástupnictví biskupa osnabrückého a olomouckého, bratra vévody lotrinského, a barona Metternicha, kterého Holanďané, obávající se ve svém sousedství mocně podporovaného a nebezpečného knížete, podporovali stejně horlivě, jako lotrinského prince podporoval císař, jehož přátelství i zájem byly stejnou měrou na straně tohoto prince. Metternich, zvolený zcela kanonicky, se obával násilí a přenesl věc do Říma, který ji přezkoumal o to důkladněji, že se papež bál podráždit císaře, a přesto rozhodl ve prospěch Metternicha. Císař se rozhněval, vyhrožoval a dosáhl nového přezkoumání, proti všem pravidlům a bez jakéhokoli příkladu. Ani tento mocenský zásah mu nevyšel lépe; Metternich vyhrál svou při podruhé. Po tomto dvojím úspěchu začali vyhrožovat zase Holanďané, navzdory poutům společné ligy proti Francii, a nakonec císař ustoupil a Metternich se ujal biskupství.

Vídeň, dotčená svou porážkou, za ni chtěla získat zadostiučinění, které záviselo zcela na papeži, a žádala od něho kardinálský klobouk pro lotrinského prince. Papež, který jimi skrblil a obával se, aby si císař nezvykl mu předepisovat, to odkládal, jak jen mohl, a obratný abbé z Polignaku využil této situace, aby si z málo čestného útočiště a z prkna po tolika ztroskotáních udělal cestu k purpuru, který jsme ho viděli jednou minout, když král při polské nominaci dal přednost arcibiskupovi z Bourges, jak jsem v pravý čas vyprávěl. Řekl jsem, že ho papež dobře znal už od jeho první cesty do Říma a že s ním byl spjat přátelstvím díky zálibě v krásném písemnictví, jímž se tento papež vždycky honosil. Lze si domyslet, že úlisný a ctižádostivý abbé od svého návratu do Říma nevynechal nic, aby se dostával stále hlouběji do jeho přízně. Podařilo se mu to tak dobře, že Jeho Svatost hledala jen záminku, jak ho povýšit, a zbarvit tak do ruda naše místo u Roty, které, s výjimkou více než podivuhodného štěstí kardinála z La Trémoille, nebylo takto vyznamenáno od dob Jindřicha IV., v osobě pana Sérafina, neznámého levobočka kancléře Oliviera, tolik váženého kardinálem d’Ossat.

Papež si velmi přál po vzoru kardinála z La Trémoille jmenovat Polignaka za obě koruny zároveň jako protiváhu lotrinského prince. Ale ani obratnost abbého, ani vliv jeho přátel nedokázaly krále pro tento prostředek získat; a císař, zpychlý úspěchy své Velké aliance, prohlásil bez obalu, že jmenuje-li papež spolu s lotrinským princem kandidáta za obě koruny, žádá zároveň další klobouk jménem arcivévody jako španělského krále. Tento nárok byl nesmyslný. Arcivévoda nebyl španělským králem, v Římě méně než kdekoli jinde; tam byl uznáván jedině Filip V., který přijal legáta v Neapoli, měl právě v Římě velvyslance, totiž vévodu z Uzedy, a měl nuncia v Madridu. Císař navíc nemohl upírat králi stejné právo, jaké měl sám, a neměl nejmenší záminku ke stížnosti, kdyby byl abbé z Polignaku jmenován za Francii a lotrinský princ za něho; poškozen by tím byl jedině španělský král. K této obtíži se přidala další na našem dvoře.

Paní ze Soubise, která, ačkoli už dlouho umírala a byla tehdy velmi blízko konce, nebyla o nic méně pozorná k povznesení svých blízkých a k zaopatření svých dětí, se brzy dozvěděla, co se v té věci děje. Pochopila, jak velice by mimořádné jmenování oddálilo jmenování za koruny. Napsala tedy králi a požádala ho, aby trval na tom, aby byl lotrinský princ jmenován jako korunní kandidát za císaře. Král si nedal ujít příležitost jí v tom vyhovět, ale tím se obtíž jen zvětšila. Císař, který si byl vědom své síly a chtěl dosáhnout nepřímého uznání svého bratra za španělského krále, prohlásil, že při jakémkoli jmenování, i za koruny, žádá klobouk zvlášť na účet arcivévody. Tato neústupnost jmenování za koruny ještě více oddálila, aniž zbavila papeže císařova nároku pro lotrinského prince. Paní ze Soubise nato požádala krále, aby spolu s lotrinským princem dal jmenovat jejího syna a vzal přitom zpět svou nominaci jako korunní, která by pak mohla posloužit abbému z Polignaku. Ale obtíž s kloboukem pro arcivévodu zůstávala v obou případech tak nedotčená, že se stala překážkou jakéhokoli jmenování. Císaře to podráždilo, ale neméně proto pocítil slabost papeže, který neměl odvahu tak podivný návrh povýšeně odmítnout. Mezitím však abbé z Polignaku zvolil jinou cestu. Vždy si pečlivě udržoval přízeň dvora ze Saint-Germain ve Francii i v Římě; obrátil se nyní k němu, aby získal jeho nominaci. Tato známka královské důstojnosti byla takřka jediná, která nešťastnému anglickému králi zbyla, a Řím nemohl dělat obtíže vladaři, který všechno ztratil pro náboženství, neměl jiné útočiště než Řím a bylo s ním tam jednáno jako s králem. Při všech těchto důvodech se tento vladař domníval, že má dobré důvody zahájit výkon svého práva kandidátem, který je papeži milý a je chráněn Francií. Torcy, který se v záležitosti polské nominace nechtěl rozhodnout mezi svými dvěma přáteli a ponechal volbu králi, aniž by jednoho upřednostňoval před druhým, byl rád, že se mu naskytla příležitost vrátit se k abbému z Polignaku, a podporoval ho ze všech sil. Abbé tedy v této době získal nominaci anglického krále pro jmenování za koruny a papež, který hledal jen záminku, aby ho učinil kardinálem, ji s potěšením přijal.

Fériol,³ královský velvyslanec v Cařihradě, se tam ke konci tohoto roku dostal do vážného sporu. Velkovezír, nespokojený s holandským vyslancem, mu několikrát pohrozil a pak nechal špatně nakládat s jeho služebnictvem, takže se vyslanec začal obávat, že není ve svém domě v bezpečí, v zemi, kde tolik zkušeností naučilo i velvyslance prvních korunovaných hlav, že jejich hodnost a právo národů se tam málo respektují. Tento holandský vyslanec se chtěl uchýlit k anglickému velvyslanci. Jaké bylo jeho překvapení, když ho ten naprosto odmítl přijmout, navzdory tak úzkému svazku obou národů, tak těsně spojených ve válce proti Francii. Holanďan nevěděl kudy kam a doufal, že najde více šlechetnosti u nepřítele než u spojence. Obrátil se na Fériola, který ho přijal u sebe a vzal ho pod svou ochranu, čímž si zasloužil chválu a uznání; ale na stížnosti velkovezíra odpovídal s povýšeností, které se měl vyvarovat a která mu přivodila mnoho nepříjemností, z nichž se dostával se stejnou povýšeností. V této době přijel aga, aby si na něho jménem Porty stěžoval. Sama událost i ten kontrast mi připadaly natolik zvláštní, že si zaslouží, aby nebyly zapomenuty.

Měl jsem se zmínit o smrti hraběte z Fiesque dříve než o smrti maršála z Noailles, která po ní následovala o několik dní později. Tento hrabě pocházel ze starší větve onoho slavného rodu, který dal papeže, panovnice a množství kardinálů, prelátů a významných osob a byl jedním ze čtyř předních rodů Janova. Po neštěstí toho, který zahynul pádem do moře ve chvíli svého spiknutí, tak tajně připraveného, aby se stal vládcem své republiky,⁴ byl celý jeho rod vypovězen. Starší větev přesídlila do Francie a tento hrabě byl jejím posledním příslušníkem. Scipion, hrabě z Fiesque, jeho praděd, byl rytířem cti Alžběty Rakouské, manželky Karla IX., a Ludoviky Lotrinské, choti Jindřicha III., který ho poslední den roku 1578 učinil rytířem Svatého Ducha. Neopustil královnu Ludoviku na jejím odpočinku a zemřel sedmdesátiletý v Moulins roku 1598. Jeho žena Alfonsina Strozziová byla královninou dvorní dámou. Jejich jediný syn padl mladý při obléhání Montaubanu v čele svého pluku. Jeho vdova, rozená Le Veneur, dcera a vnučka obou hrabat z Tillières, rytířů Svatého Ducha, byla dámou šatny druhé manželky Gastonovy a vychovatelkou Mademoiselle. Měla dceru, matku Bréautého, o němž budu mluvit vzápětí, a tři syny. Jeden zůstal abbém, druhý, maltézský rytíř, padl před Mardickem roku 1646, a nejstarší se oženil s tetou z otcovy strany vévodkyně z Arpajonu a markýze z Beuvronu, otce maršála vévody z Harcourtu; ta byla matkou hraběte z Fiesque, o jehož smrti mluvím. Byla bezdětnou vdovou po Ludvíkovi z Brouilly, markýzi z Piennes, a o ní jsem dostatečně mluvil (tom II, s. 321; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola devatenáctá). Měla jen jednu dceru, matku Guerchyho, který se stal rytířem řádu roku 1639, a hraběte z Fiesque, o němž je zde řeč.

Byl to muž velmi dobré společnosti, duchaplný a vzdělaný, velmi čestný člověk, který býval galantní, měl krásný hlas, dobře zpíval a skládal verše zřídka, ale snadno, půvabné a velmi přirozeného spádu. Složil na Béchameila a na jeho vjezd do jeho panství Nointel píseň tak zábavnou, tak směšnou a tak přesně vystihující Béchameilovu povahu, že se na ni vždycky vzpomínalo. Král, který se o ní dozvěděl, si ji od něho dal jednou na honu zazpívat a div se smíchy neumřel. Byl podivínský, prudký, samotářský, sloužil málo a vykonal několik tažení jako králův pobočník; král, rád, že mu může prokázat dobrodiní, aniž ho to něco stojí, a na útraty Janovanů, které chtěl pokořit, mu od nich dal vyplatit sto tisíc tolarů za staré nároky, když do Francie přijel janovský dóže. Byl to pan ze Seignelay, jeho přítel, kdo mu je vymohl, aniž na to on sám pomyslel. Byl to člověk od přírody velmi nezávislý, nepřítel všech druhů nátlaku, který si vždy málo cenil majetku i kariéry. Byl vždy vážen a vyhledáván nejlepší společností. Na příslušném místě jsme viděli jeho podivnou příhodu s panem Vévodou, který se ji později snažil napravit a který mu v této poslední nemoci posluhoval jako některý z jeho sluhů. Viděli jsme také jeho důvěrné přátelství s panem z Noirmoutiers, jemuž závětí odkázal to málo, co měl. Nikdy nebyl ženatý a bylo mu teprve jednašedesát let. Jeho sestra zemřela před nemnoha lety jako abatyše kláštera Notre-Dame v Soissons, kterou byla téměř padesát let, a byla to velmi důstojná a dobrá abatyše. Hrabě z Fiesque měl mnoho významných přátel, kteří ho velmi litovali.

Bréauté, jeho bratranec, ho následoval o dva měsíce později. Byl to velmi tlustý a velký muž, prasynovec z otcovy strany onoho Bréautého, proslulého svým soubojem, nebo spíše svým bojem dvaadvaceti Francouzů proti dvaadvaceti Španělům. Tito Bréautové pocházeli z velmi starého normandského rodu, proslaveného sňatky a úřady, a několik z nich, kteří slibovali dojít daleko, padlo mladých. K nim patřil i otec tohoto Bréautého, kterého maršál z Bassompierre ve svých Pamětech velmi chválí. Jeho starší syn, vychovávaný jako čestný druh (enfant d’honneur) Ludvíka XIII., padl osmnáctiletý u arraských linií roku 1654, aniž byl ženat. Mladší je ten, o němž mluvím; sloužil velmi málo, a přestože měl velmi málo ducha, byl kdysi u dvora dosti činný. Oženil se nevalně a úplně se zruinoval. Tvrdilo se, že alchymií. Ztratil svého jediného syna, devatenáctiletého, který měl pluk, a potom i manželku. Po bídě přišla zbožnost; uchýlil se do Saint-Magloire, odkud musel po nějaké době odejít, protože tam nemohl platit za byt a stravu. Vévoda z Foix, jehož byl příbuzným, ho šlechetně přijal k sobě. Ale on i paní z Foix se hodně stýkali se světem, doma obědvali zřídka a nikdy tam nevečeřeli. Bréauté, který měl velkou chuť k jídlu a byl labužník, se nespokojil se stravou pro služebnictvo. Chodil se najíst k sousedním stolům, kde často obtěžoval svými kázáními. Byl celý zaujat zbožností a dobrými skutky. To on se ujal proslulé záležitosti Langladea, odsouzeného na galeje a zemřelého v Tournelle, pro krádež spáchanou u hraběte z Montgommery, u něhož bydlel. Bréauté dosáhl uznání jeho neviny, očištění jeho památky a dobrého provdání jediné dcery, kterou zanechal, z náhrady škody, kterou jí vymohl. Z jeho alchymistických dob mu zůstaly léky, které si sám připravoval. Patrně je nakonec připravil špatně, protože zemřel velmi náhle poté, co je užil kvůli nepatrné nevolnosti, ačkoli měl velmi pevné zdraví. Hodně jsem ho vídal v paláci Lorges, který mu byl velmi pohodlný, protože pan z Foix bydlel naproti.

Krátce nato zemřeli dva abbé, jeden od druhého velmi rozdílní: abbé z La Rochefoucauld a abbé de Châteauneuf. První byl strýcem pana z La Rochefoucauld z otcovy strany. Byl o měsíc mladší než on a bylo mu sedmdesát čtyři let. To málo, co měl, s ním vždycky dělil, dokud byl synovec chudý; jejich přátelství bylo nanejvýš důvěrné a trvalo celý život. Bydleli spolu a nikdy se neopustili, takže abbé z La Rochefoucauld strávil život u dvora, aniž k němu patřil, a téměř nevycházel z bytu pana z La Rochefoucauld, kde byl naprostým pánem. To mu dodávalo jistou vážnost, i u krále. Jinak to byl nejlepší šlechtic na světě, nejušlechtilejší a nejpoctivější, ale také nejhloupější a nejvíce se podobal venkovskému kaplanovi. Byl vášnivý lovec a žádný hon nevynechal; proto se mu říkalo abbé Tayaut.⁵ Nikdy nepřijal svěcení, ale měl spoustu opatství, a to bohatých, která mu pan z La Rochefoucauld opatřil a která při jeho smrti všechna získal pro svého vnuka, čehož, jak uvidíme, velmi litoval.

Abbé de Châteauneuf je ten, kdo byl vyslán do Polska napravit počínání abbého z Polignaku, o čemž jsem při té příležitosti mluvil; byl to muž velmi duchaplný, učený a dobré společnosti, žádaný v té nejlepší, a bratr Châteauneufa, velvyslance v Cařihradě, v Portugalsku a v Holandsku, který mnohem později zemřel jako státní rada a bývalý kupecký prévôt.

Nějaký čas předtím zemřela v Bruselu hraběnka ze Soissons, v naprostém opuštění, chudá a všemi opovrhovaná, dokonce i svým proslulým synem princem Evženem jen málo ctěná. Pro ni vymyslel kardinál Mazarin, její strýc, při králově sňatku nový úřad vrchní správkyně (surintendante) královnina domu,⁶ a proto bylo zapotřebí zároveň jedné i pro královnu matku, kterou se stala princezna de Conti, jeho druhá neteř; a protože všechno se vždy množí a přitom slábne, dostala jednu také Madame, protože byla dcerou anglického krále, a tou se stala paní z Monaka. Je to jediný takový případ u dcer Francie.

Nic se nevyrovnalo lesku hraběnky ze Soissons, od níž se král před svým sňatkem i po něm nehnul a která vládla dvoru, slavnostem i milostem, dokud ji obava, že bude muset tuto vládu sdílet s milenkami, nevrhla do pošetilosti, pro niž byla vyhnána spolu s Vardesem a hrabětem z Guiche; jejich příběh je příliš známý a příliš dávný, než abych jej zde vyprávěl. Usmířila se a návratu dosáhla tím, že se vzdala svého úřadu, který byl dán paní z Montespan, jejíž manžel nechtěl od krále nic přijmout; král nevěděl, jak jí zjednat právo sedět, protože ji nemohl učinit vévodkyní, a tak předstíral, že s úřadem vrchní správkyně je spojena taburetka. Hraběnka ze Soissons se po návratu ocitla ve zcela jiném postavení, než z jakého padla. Byla tak zapletena do aféry Voisinové,⁷ upálené na náměstí Grève pro své jedy a čarodějnictví, že uprchla do Flander. Její manžel zemřel velmi náhle u armády už před dlouhou dobou a už tehdy se o tom mluvilo zle, ale velmi potichu, vzhledem k přízni, jíž se těšila. Z Flander odešla do Španělska, kde cizí knížata nemají ani hodnost, ani výsady. Nemohla se tedy nikde objevit veřejně, a v paláci ještě méně než jinde.

Královna, dcera Monsieura,⁸ neměla děti a tak si získala úctu a srdce krále, svého manžela, že se vídeňský dvůr obával všeho od jejího vlivu: že odtrhne Španělsko od velké aliance uzavřené proti Francii. Císařským velvyslancem v Madridu byl hrabě z Mansfeldu, s nímž hraběnka ze Soissons hned po příjezdu navázala důvěrný styk. Královna, která dýchala jen pro Francii, velice toužila hraběnku ze Soissons vidět. Španělský král, který o ní mnoho slyšel a kterému už nějakou dobu pršela varování, že chtějí královnu otrávit, k tomu jen s největšími obtížemi svolil. Nakonec dovolil, aby hraběnka ze Soissons chodívala občas odpoledne ke královně po tajném schodišti, a královna ji vídala o samotě i s králem. Návštěvy se množily, vždy s nechutí ze strany krále. Snažně královnu prosil, aby nikdy nic neochutnala, dokud to on sám nebude první pít nebo jíst, protože dobře věděl, že jeho otrávit nechtějí. Bylo horko, mléko je v Madridu vzácné, královna po něm zatoužila a hraběnka, která si postupně přisvojila chvíle mezi čtyřma očima s ní, jí vychválila výtečné mléko, které jí slíbila přinést chlazené ledem. Tvrdí se, že bylo připraveno u hraběte z Mansfeldu. Hraběnka ze Soissons je přinesla královně, ta je vypila a zakrátko zemřela, stejně jako její paní matka. Hraběnka ze Soissons nečekala na výsledek a už dala připravit svůj útěk. V paláci se příliš nezdržela, když viděla, jak královna mléko vypila; vrátila se domů, kde měla sbaleno, a uprchla do Německa, protože se neodvažovala zůstat ani ve Flandrech, ani ve Španělsku. Jakmile se královně udělalo zle, zjistilo se, co požila a z čí ruky; španělský král poslal k hraběnce ze Soissons, ale ta už tam nebyla; dal ji pronásledovat na všechny strany, ale ona učinila tak dobrá opatření, že unikla. Několik let žila nenápadně v Německu, chvíli na jednom místě, chvíli na jiném. Mansfeld byl odvolán do Vídně, kde po návratu dostal první úřad tohoto dvora, totiž předsednictví válečné rady. Nakonec se hraběnka ze Soissons vrátila do Flander, pak do Bruselu, o němž jsem, jak se domnívám, už řekl, že dokud jej držel Filip V., měli maršálové z Boufflers a z Villeroy a všichni přední Francouzi zakázáno ji navštěvovat. Lze říci, že tam strávila zbytek života a zemřela v potupě. Vévodkyně z Bourgogne za ni držela smutek po šest dní, kdežto král ani dvůr jej nedrželi, ačkoli princezna z Carignanu, matka hraběte ze Soissons, byla princeznou krve, poslední ze své větve.

V téže době zemřel v táboře před Lille také pan z Overkerke, vrchní velitel Holanďanů a jejich armády, který pocházel z levobočků rodu Nassau-Oranžských, požíval nejdůvěrnější důvěry krále Viléma a byl jeho velkým štolbou.

Desmarets, který se z takové dálky vrátil do úřadu generálního kontrolora financí, měl velmi dobré vztahy s Chamillartem a opíral se o vévody z Chevreuse a z Beauvilliers, kteří ho tam všichni tři s takovou péčí dostali; jejich prostřednictvím dal najevo rozsah a náročnost své práce, nutnost dodat mu pro dobro věcí důvěru veřejnosti a vhodnost jmenovat ho státním ministrem, jako jimi byli jeho předchůdci v tomto úřadu. Král, který tehdy počítal s tím, že ho bude potřebovat, a začínal si na něho zvykat, se dal touto návnadou zlákat a jmenoval ho ministrem. Desmarets měl už dvě dcery provdané, jednu za Goesbrianta, druhou za Bercyho, intendanta financí, který za něho všechno dělal. Ihned po této milosti provdal mnohem lépe třetí, a to za markýze z Béthune-Orval, který měl vyhlídku na vévodství Sully po vévodovi ze Sully, jenž neměl děti, a po rytíři ze Sully, o němž se věřilo, že je tajně ženat tak, aby rovněž neměl děti. Tento pan z Béthune byl člověk, který se neukazoval u dvora a skoro ani ve válce, bohatý, ale utopený v moři soudních sporů, o nichž se o něm tvrdilo, že je má velmi rád, a jejichž vedením trávil celý život. Král chtěl dát Desmaretsově dceři dvě stě tisíc livrů, jak to měl ve zvyku při sňatcích dcer svých ministrů, ale Desmarets to v tísni, v níž se nacházely finance, nechtěl. Místo této částky chtěl král dát penzi dvanáct tisíc livrů; Desmarets ji chtěl jen osm tisíc, nakonec činila deset tisíc livrů.

Několik dní předtím se uskutečnil jiný sňatek, za zvláštních okolností, které jej učinily šťastným. Od dob obou Eustachů z Conflans, otce a syna, kteří byli oba kapitány tělesné gardy Karla IX. a Jindřicha III., přičemž mladší byl rytířem Svatého Ducha a rytířem cti královny Marie Medicejské, tento rod úplně upadl. Poslední Eustach prodal téměř všechny své statky. Ztratil velmi mladého druhého syna, který vzbuzoval ty největší naděje; to nejlepší, co starší syn udělal, bylo, že se znovu uchytil díky majetku své matky, rozené Jouvenelové, po níž dostal Armentières, a díky bohatému sňatku s jednou Pinartovou. Potom uzavřel druhý, velmi nevalný sňatek. Z prvního měl jediného syna, který vedl hanebný a nenápadný život a zemřel bez dětí z nedůstojného manželství, které uzavřel. Jeho sestra z druhého lože se neprovdala; zachránila z těch trosek, co mohla; vévodkyně z Orval se k ní uchýlila a strávila u ní téměř celý život a těšila se vážnosti a měla přátele. Říkalo se jí slečna z Armentières. Dožila se vysokého věku. Když zbohatla svou péčí a smrtí svého bratra, pomohla zase ona své přítelkyni, která zchudla, odkázala svůj majetek formou substituce svým bratrancům a požívací právo k němu zanechala vévodkyni du Lude, své důvěrné přítelkyni ode všech dob. Její bratranci žili v naprosté chudobě. Pocházeli od mladšího bratra prvního Eustacha, kapitána gardy Karla IX., byli jeho čtvrtou generací a dělili se na dvě větve. Nemohli uzavřít žádný významný sňatek a žili na venkově ze svého zelí a ze své pušky. Starší z obou větví končila jediným mužským potomkem, který se stal knězem, aby měl chleba, a kterého úspěch tohoto sňatku později učinil biskupem v Le Puy. Představitel mladší větve, který se stal hlavou celého rodu, žil stejně a byl šťasten, že se mohl roku 1667 oženit s dcerou d’Aguesseaua, rady účetní komory, jehož syn byl tak vážený a ctěný jako intendant v Languedocu, pak státní rada a člen královské finanční rady, a jehož vnuk se později stal kancléřem Francie, se střídavými osudy. Z tohoto manželství vzešli tři synové, povolaní k substituci slečny z Armentières.

Nejstarší, statečný a čestný muž, ale bez nejmenší stopy ducha, což výchova nedokázala napravit, se v rané mládí bil v souboji s Pertuisem a oba byli patnáct nebo šestnáct let zavřeni v citadele. Oba mladší se ukázali jako velmi duchaplní a toužili se pozvednout navzdory chudobě a zapomnění, v nichž žili. Starší z nich byl poslán jako dítě, a bez chleba, za páže k velmistrovi maltézského řádu; mladší se protloukal, jak mohl, a rovněž sloužil. Oba silou vůle navázali známosti a vzdělali se usilovnou četbou, z níž mnoho získali. Maršálka z Chamilly, která je poznala v La Rochelle, kde sloužili, si je oblíbila a přivedla je k sobě do Paříže, kde poznali dobrou společnost a dovedli z ní vytěžit. Navázali ještě jinou známost, kterou jim tato maršálka nezprostředkovala, ale která se stala základem jejich štěstí: s paní z Argentonu. Shledala je tak příjemnými společníky, že je představila vévodovi z Orléans, s nímž je nechala u sebe večeřet, a získala jim jeho důvěrnou přízeň. Uvolnilo se u něho místo komořího, které dal Conflansovi, a brzy nato další pro d’Armentièra, který vycházel z vězení. Získali si přátele v Palais-Royal; Armentières se týmž vlivem stal mistrem šatny.

Paní z Jussac, o níž jsem mluvil, když ji bez titulu umístili k vévodkyni z Orléans, kterou vychovala a která ji vášnivě milovala, měla jednu dceru provdanou za pana z Chaumontu, z rodu Ambly, který měl pluk. Měla ještě druhou, velmi hezkou, kterou chtěla také provdat, ale její jmění bylo velmi skrovné. Štěstí jí přálo v tom, že Sassenage, první šlechtic komory vévody z Orléans, který se vrátil nemocný ze Španělska a byl svého úřadu velmi syt, se ho chtěl zbavit. Bylo nutno počkat na návrat tohoto prince, který, poprvé žádán o tutéž milost paní z Argentonu na jedné straně a vévodkyní z Orléans na straně druhé, dal souhlas k převodu Sassenageova úřadu na d’Armentièra pod podmínkou, že se ožení s dcerou paní z Jussac; ta v tom našla ještě další snadné milosti a stále s podporou paní z Argentonu prosadila, že na Conflanse přešel úřad mistra šatny, který měl jeho bratr, nyní první šlechtic komory.

Vévoda z Orléans přijel 6. prosince a byl přijat tak dobře, jak si zasloužilo jeho slavné a namáhavé tažení, které ho však neusmířilo ani s paní des Ursins, ani s paní z Maintenon.

V této době se hrabě z Tonnerre — o něm jsem mluvil dost (tom IV, s. 308; v tomto vydání Tom 4, kapitola šestnáctá), než abych k tomu měl co dodat — oženil s Blansacovou dcerou. Tento sňatek ho dostal z Bastily; propuštěn byl bezprostředně před svatbou.

Předběhl jsem ve vyprávění několik drobných událostí z konce tohoto roku, tak jako jsem předtím některé odložil, abych nepřerušoval vyprávění o věcech ve Flandrech, kam je čas se vrátit. Předtím však musím říci, že jsem nebyl v La Ferté dlouho, když jsem tam dostal dopis od biskupa z Chartres, datovaný v Saint-Cyru, který mě upozorňoval, že mi u krále a u paní z Maintenon prokázali ty nejhorší služby na světě a že se ujaly. Ihned jsem mu napsal po zvláštním poslu, abych dostal víc vysvětlení než tak neurčité upozornění a abych mu poskytl, pokud jde o to, co se o mně, jak jsem věděl, roztrušovalo kvůli Lille a mé sázce, něco na mou obranu, než mě poučí a než budu moci přesněji odrazit rány, které mi zasadili. Nepřekvapilo mě to, ale dozvědět se víc mi působilo nesnáze, protože pan z Chartres se už vrátil do Chartres, když můj posel dorazil do Saint-Cyru, a později mi nechtěl prozradit víc. Ta záležitost mě tížila přes rok, a jak jsem se z ní dostal, uvidíme v pravý čas. V La Ferté jsem se dlouho nezdržel a chtěl jsem být u dvora při návratu vévody z Orléans, a zejména při návratu monseigneura vévody z Bourgogne.