Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom šestý (1707–1708)

Přílohy vydavatele (edice 1856)

Následující přílohy připojil ke svazku vydavatel edice z roku 1856, historik Adolphe Chéruel. Odkazy na stránky francouzského vydání jsme nahradili odkazy na kapitoly tohoto překladu.

I. Toskánská velkovévodkyně

(K Tomu 6, kap. 1.)

Toskánská velkovévodkyně, o níž Saint-Simon mluví v kapitole první, byla Markéta Luisa Orleánská, dcera Gastona a Markéty Lotrinské, která se provdala za Cosima III. Medicejského, toskánského velkovévodu. Výkřik velkého štolby, prince z lotrinského domu, se vysvětluje dlouhou rivalitou domů Bourbonů a Lotrinských. Jak známo, Guisové patřili k tomuto druhému domu.

II. Bartet, jeho příhoda s vévodou z Candale a jeho dopisy Mazarinovi

(K Tomu 6, kap. 6.)

Saint-Simon se zmiňuje (v kapitole šesté tohoto tomu) o Bartetově příhodě s vévodou z Candale, avšak aniž by zacházel do jakýchkoli podrobností. Protože jeho tvrzení nejsou všechna přesná, nebude zbytečné Barteta a příhodu, na niž Saint-Simon naráží, blíže představit. Bartet byl Béarňan a syn sedláka. Jeho duch, převyšující jeho stav, mu otevřel cestu ke štěstí: odešel do Říma, přimkl se ke Kazimíru Vasovi, z něhož se stal polský král, a dal se jmenovat jeho rezidentem ve Francii.¹ Později se stal jedním z hlavních Mazarinových agentů. Za kardinálova vyhnanství mu nosil depeše královny Anny Rakouské a přinášel zpět Mazarinovy odpovědi. Přízeň, jíž Bartet u dvora požíval, když kardinál zvítězil nad svými nepřáteli a upevnil svou moc, v něm vzbudila ješitnost, která ho učinila směšným a nenáviděným. Neostýchal se pouštět do sporů s velkými pány, mimo jiné s vévodou z Candale, synem vévody z Épernonu.

Vévoda z Candale patřil k pánům té doby, kteří byli nejproslulejší svou krásou, nádherou a okázalostí svých milostných dobrodružství. Bartet, jeho sok v lásce, řekl před několika svědky, že kdyby vévodovi z Candale vzali jeho dlouhé vlasy, jeho veliké canony,² jeho veliké manžety a jeho tlusté chomáče stuh (galants),³ byl by méně než nic a vypadal by už jen jako kostlivec a atom.⁴ Vévoda z Candale, zpravený o této drzosti, se pomstil se smělostí, která tu dobu dobře vystihuje a ukazuje, jak velice se velcí páni pokládali za povznesené nad zákony. Poslal jednoho ze svých štolbů v čele jedenácti mužů, aby za bílého dne zastavili Bartetův kočár v ulici Saint-Thomas-du-Louvre. Holí ho nezbili, jak říká Saint-Simon; ale zatímco část lidí vévody z Candale zadržovala Bartetovy koně a hrozila jeho kočímu pistolemi, jiní vstoupili do kočáru, nůžkami mu ustřihli polovinu vlasů a knírku a strhali mu límec, canony a manžety. Ještě v den této příhody (28. června 1655) poslal Bartet svého bratra k Mazarinovi s tímto dopisem:⁵

„Posílám svého bratra k Vaší Eminenci, aby jí podal zprávu o nešťastné záležitosti, která mě dnes ráno potkala. V deset hodin jsem vycházel od pana Ondedeie,⁶ s nímž jsem vůbec nemluvil, protože byl u něho pan biskup z Amiens, a odjížděl jsem ve svém kočáře se dvěma malými lokaji vzadu. Na začátku ulice Saint-Thomas-du-Louvre, z té strany od nábřeží, jsem spatřil, jak se ke mně blíží čtrnáct mužů na koních s několika pěšími sluhy, všichni ozbrojení kordy, pistolemi a dýkami, a křičí na mého kočího, aby zastavil. Vystrčil jsem hlavu z dvířek a zprvu jsem se domníval, že si mě s někým pletou, neboť jsem nevěděl o žádné zlé záležitosti, kterou bych měl; když jsem v nich však poznal komorníky a příbuzné jednoho rady z provincie, z níž pocházím,⁷ s nímž mám rodinný spor už přes deset nebo dvanáct let, nepochyboval jsem už, že tu jsou, aby mě zavraždili. Když tedy ke mně přistoupili s pistolí a dýkou v ruce, zeptal jsem se jich, zda mě chtějí zabít, a dokonce jsem jim řekl, že mě zastihli ve velmi bídném stavu; ale dva z nich vstoupili do mého kočáru, vytáhli nůžky, ustřihli mi vlasy na pravé straně, strhli mi jeden canon a odešli, aniž k této potupě přidali jakékoli další násilí.

Protože moji lokajové, můj kočí, jeden můj důvěrný přítel, který seděl v mém kočáře, i já sám jsme je poznali jako lidi z mého kraje, přátele, příbuzné a služebníky toho, s nímž mám onen starý spor, o němž jsem se právě Vaší Eminenci zmínil, odebral jsem se domů a ihned jsem se obrátil na cestu práva jako na prostředek, který se lépe hodí k mému povolání a který je i bližší mé povaze. Prosím tedy Vaši Eminenci, Monseigneure, abych tu mohl zůstat ještě snad čtrnáct dní, které budu muset věnovat tomu, aby bylo dokončeno vyšetřování, jež už bylo zahájeno, a abych svou žalobu uvedl do takového stavu, aby mohla v mé nepřítomnosti jít svou cestou podle forem práva. Proto Vaši Eminenci dále prosím, aby ráčila nařídit panu z Langlade,⁸ aby za mne obstarával službu na počátku mého čtvrtletí až do mého příjezdu.

Žádal bych Vaši Eminenci o moc její ochrany, kdyby ochrana řádné spravedlnosti nestačila a kdybych se nedomníval, že najdu v Paříži přinejmenším tolik přátel a vážnosti jako člověk z provincie, který se uchyluje k vrahům a k vraždě. Nezbývá mi tedy než prosit Vaši Eminenci jako o milost, aby věřila, že nemohu na světě opominout nic z poctivých a zákonných prostředků, ať jsou jakéhokoli druhu, k nápravě své cti a k odplatě za urážku, jejíž beztrestnost by mě učinila opovrženíhodným ve společnosti a velmi nehodným cti, kterou mám, že jsem ve službách krále díky štědrosti královny a štědrosti Vaší Eminence, která ji vyvolala, i cti, kterou mám dále, že jsem ministrem polského krále a že mě všichni mají v té míře, v jaké mě mají, za služebníka Vaší Eminence a v této vlastnosti za člověka pod Vaší zvláštní ochranou.

Nejsem svou záležitostí tak zaujat, abych nepomýšlel ještě podat Vaší Eminenci zprávu o jejích záležitostech, o nichž mám vědomost; vím však, že pan Ondedei je u pramene věcí i lidí a že nic neopomíjí, aby je obstaral a sdělil Vaší Eminenci. Proto, Monseigneure, u toho nyní zůstanu a k tomuto obtěžování nepřidám už nic než nejvěrnější ujištění na světě, jež Vám činím, že budu žít a zemřu jako

Monseigneure,

Vaší Eminence

nejpokornější, nejposlušnější, nejvěrnější

a nejzavázanější služebník

Bartet.“

Bartet se brzy dozvěděl, kdo byl skutečným původcem tohoto útoku, jak dokazuje dopis, který psal Mazarinovi 1. července 1655:⁹

„Monseigneure,

potkalo mě neštěstí daleko větší než to, o němž jsem předevčírem podal Vaší Eminenci zprávu po svém bratrovi, neboť je to pan z Candale, kdo prohlašuje, že nařídil vražedný útok, o němž jsem se domníval, že jej na mně spáchal onen rada z mé provincie, s nímž mám rodinný spor. Moji nepřátelé, Monseigneure, se museli zmocnit jeho mysli lstí velmi strašlivou a museli ho proti mně oklamat velmi krutě, neboť ho přesvědčili o různých řečech, které mi přičítají, s tak nespravedlivým spěchem, že mu nenechali ani čas je posoudit, ověřit a mít je za prokázané před světem. Byl jsem tedy předevčírem přepaden jeho vlastními služebníky a jinými lidmi z mého kraje tak, jak jsem si dovolil Vaší Eminenci napsat.

Když jsem si své útočníky a útok na sebe vykládal zprvu, nežádal jsem Vaši Eminenci o zvláštní ochranu, protože povaha samotného činu, postavení mého domnělého nepřítele a řádná spravedlnost mi skýtaly ochranu dostatečně mocnou; ale dnes, kdy se člověk takové moci, abych tak řekl, a takového postavení, jako je pan z Candale, veřejně chlubí, že mě dal přepadnout, nemohu po ochraně zákonů doufat téměř v žádnou, nedá-li mi král zvláštní ochranu z přízně Vaší Eminence, jíž Jeho Veličenstvo nechá volný průběh řádné spravedlnosti svého království — vůči mně jakožto svému poddanému, jakožto tomu, kdo má tu čest být jeho služebníkem, a navíc jakožto rezidentovi cizího krále u jeho dvora, kterého kryje právo národů, tak nedotknutelné u všech dvorů světa.

Pan z Candale si nyní stěžuje na tři věci, kvůli nimž mi nikdy nedal vznést stížnost žádným člověkem na světě. První, a to ta, na níž založil útok spáchaný jeho lidmi, je, že jsem o něm prý řekl, že kdyby mu vzali jeho canony, jeho petite oie¹⁰ a jeho vlasy, byl by jako každý jiný člověk. Na to odpovídám, že není na světě člověka, který by mi to mohl dokázat, neboť pravda je, jako před Bohem, že jsem to nikdy neřekl. Dodávám ještě, že dávat lidi přepadat kvůli nějakému „říká se“, které nikdo neprokáže a o němž on nikdy nebude moci podat důkaz, je způsob, jak si sám zjednávat právo, jaký se nikde na zemi neprovozuje; a nikdo nemá za to, že by — i kdyby se věc měla tak, jak tomu chtěl věřit — mohl být uražen tak nesmiřitelně, aby se rozhodl dát mě přepadnout za bílého dne v Paříži lidmi, o nichž se ví, že jsou jeho, před zraky zákonů a úřadů, na ulici.

Dále si stěžuje, že jsem s ním před měsícem u pana de Nouveau¹¹ mluvil neuctivě (to je slovo, jehož užívá). To je tak neurčité a tak obecné, že neexistuje neuctivost, kterou by si člověk nemohl vymyslet každý den; ale ten den byl takový, že při výkladu jednoho francouzského slova dvacet dvořanů i sám pan de Nouveau, kteří byli přítomni, vědí, že nebylo možné mluvit uctivěji, než jsem mluvil já.¹²

Dodává, že jsem v poslední době vedl před Vaší Eminencí o něm velmi nepříznivé řeči; k tomu nemám na svou obhajobu co uvést než vlastní svědectví Vaší Eminence, které ve svůj prospěch neovlivním.

To jsou, Monseigneure, tři důvody útoku na mne z vlastních úst pana z Candale, který včera přede všemi urozenými lidmi, kteří tu jsou, dal do jednoho domu přivést jednoho z útočníků, nechal si útok vylíčit a řekl: To já jsem to nařídil; říkám to proto, aby to všichni věděli; a jestli se Bartet obrátí na kohokoli jiného než na mne, dám ho znovu přepadnout a zabít na ulici, a jestli ještě podnikne jakékoli stíhání, dám ho přepadnout a zabít.

Vaše Eminence, Monseigneure, která tak dobře ovládá vědu králů, dobře ví, že králové nemluví ani nejednají jako pan z Candale; a ani tyrani, kteří tyransky užívají moci, jež králům právem náleží, jí neužívají tak, jak to činí pan z Candale. Stavím se tedy, Monseigneure, dovolíte-li, pod ochranu krále prostřednictvím ochrany Vaší Eminence a zapřísahám ji při všem, co v ní může vzbudit nějaký soucit s nemilostí, v níž se nacházím, aby nechala pařížský parlament vykonat spravedlnost a abych se pro to, že mám tu čest být ve službách krále i polského krále a ve službách Vaší Eminence ustavičnou činností a pohybem svého života, neocitl v postavení méně příznivém, než kdybych byl soukromou osobou.

Kdyby k tomu, Monseigneure, Vaše Eminence měla tu laskavost a dala králi uvážit, jak je ve mně zraněna úcta k jeho osobě, protože mám tu čest být jeho služebníkem, a jak je útokem na mne pošlapána úcta k jeho autoritě, a dala pak panu z Candale najevo, že průběh spravedlnosti v království musí být pro mne volný, budu Vaší Eminenci zavázán za to, že mi ponechá soud, který, rozhoduje-li o mé cti podle zákona, mě vytrhne z potupy před světem a navrátí mi touž čest, v níž jsem až do této chvíle vždy žil.

To je, Monseigneure, velmi pokorná prosba, kterou vznáším k Vaší Eminenci, s ještě jinou, která mi není o mnoho méně potřebná: aby uzavřela svou mysl obratnosti a zlobě mých nepřátel, kteří v tomto velkém zvratu mé špatné štěstěny neopomenou spáchat jiný druh vraždy, pro mne méně potupný, ale nebezpečnější, totiž zviklat dobrou vůli Vaší Eminence vůči mně.

Právě touto dobrou vůlí, Monseigneure, mohu dojít ochrany spravedlnosti, o niž se chystám žádat pařížský parlament proti svým útočníkům, totiž proti lidem, kteří mě přepadli; a protože je to nejzávažnější chvíle mého života a zvrat osudu, na nějž je třeba hledět téměř jako na jedinečný, neboť bývá téměř vždy posledním v osudu čestného muže, prosím ji také, aby uvážila, čím budu povinován její ochraně, a zda nemám, budu-li Vám zavázán za navrácení celé své cti, chystat se po celý život ji vynaložit ve službách Vaší Eminence.

Lidé, kteří se mnou upřímně soucítí a kteří mi slíbili pomoc svého přátelství, očekávají, Monseigneure, nějaké příznivé gesto Vaší Eminence vůči mně, jednak pro laskavost, kterou podle nich ke mně přirozeně chováte, jednak proto, že čin je tak hanebný, že je jím zraněna autorita, jejíž vedení máte v rukou.

Paní z Chevreuse¹³ o tom dnes ráno mluvila s panem abbé Ondedeiem, od něhož se mi dostalo nejvyšší zdvořilosti. Myslím, že mu o tom ještě i napíše; a pan první prezident,¹⁴ který čin odsuzuje ve všem, v čem je odsouzeníhodný, mi slíbil to, co může slíbit muž na jeho místě; takže, Monseigneure, jestliže od Vaší Eminence obdržím to malé gesto, že bez Vaší nelibosti nechá pařížský parlament jednat, většina soudců, které jsem už pro jistotu navštívil, vidí pro mou záležitost velmi čestný konec. A já budu svůj konec pokládat za velmi slavný, Monseigneure, budu-li mít to štěstí, abych po navrácení veškeré cti, která mi byla odňata, ji mohl vynaložit ve Vašich službách, což je, jak Bůh ví, nejsilnější vášeň, kterou na světě mám.“

Mazarin dával najevo, že s Bartetem pro utrpěnou potupu soucítí; napsal mu dopis, v němž mu slíbil, že ji pomstí. Ale ať už nechtěl kvůli věci tak malého významu popudit šlechtu, nebo ho sama Bartetova ješitnost urážela, nechal záležitost vyšumět. Současníci se potupě, jaké se dostalo drzému oblíbenci, jen smáli. Paní ze Sévigné o ní žertem píše Bussymu-Rabutinovi¹⁵ a nalézá ten kousek velmi dobře vymyšleným. Jiní složili na Bartetovu příhodu píseň, z níž zde uvádíme jednu sloku:

Jak každý jiný muž
jste vypadal, pane Bartete;
však choďte k Prudhommovi¹⁶ už
a půl roku přec nebudete
jak každý jiný muž.¹⁷

Bartet nicméně zůstal i po této tragikomické příhodě jedním z Mazarinových důvěrníků. Saint-Simon neprávem tvrdí (v kapitole šesté tohoto tomu), že tam začal jeho úpadek, který byl rychlý a krátký. O čtyři roky později nacházíme Barteta stále u dvora, jak podává zprávy o všech věcech kardinálovi, který vyjednával Pyrenejský mír (1659). Bartetovy velmi četné dopisy tvoří skutečné noviny dvora Ludvíka XIV. Uvedu z nich jen jeden, abych neprodlužoval poznámku už beztak příliš obsáhlou. Psal Mazarinovi z Bordeaux 23. září 1659:¹⁸

„Už jsem Vaší Eminenci vzdal tisíceré velmi pokorné díky za čest, kterou mi prokázala, když mě vybrala k cestě do Říma, a vzdávám jí je ještě jednou s veškerou vděčností, kterou jsem povinen. Jsem, Monseigneure, zcela připraven ji vykonat a čekám k tomu jen na rozkazy Vaší Eminence.

Dozvěděl jsem se všechny podrobnosti o smíru pana Prince¹⁹ a chválím Boha, že je takový, že lze spatřit obnovenou důvěru. Zdálo se, jako bych to tušil už ve Fontainebleau, a pamatuje-li se Vaše Eminence, dovolil jsem si jí už tehdy napsat většinu toho, co se v té věci dnes stalo. Stav těchto záležitostí tu ovšem mnoho lidí se všemi okolnostmi ještě nezná, ale někteří jej znají, i s podrobením, které prostřednictvím pana Cailleta učinil králi v osobě Vaší Eminence, totiž že klade k jeho nohám všechny milosti, které mu Španělé chtěli udělit nebo zjednat. Pro paní z Longueville bude velkou útěchou, až se tyto zprávy dozví, pro ni, Monseigneure, která si od svého navrácení vždy uchovala onoho pravého ducha návratu k povinnosti v úplném odevzdání do vůle krále a v stejné důvěře v přátelství Vaší Eminence.

Doufám, že tak příznivý a tak přirozený stav věcí může zrodit další věci stejně příznivé, které jej upevní, a že se tak mír zajistí na všech stranách.

Všichni se tu bojí cesty do Toulouse²⁰ a ještě jedné, vzdálenější, týmž směrem. Vaše Eminence ví, že když je těmto pánům někde dobře, neradi odtamtud odcházejí jinam než do Paříže.

Král dává dost najevo netrpělivost ohledně svého sňatku a před třemi dny řekl královně, že by se velmi trápil, kdyby se domníval, že bude ještě na dlouho odložen. Je jisté, že jeho mysl se zdá velmi volná a dosti nespoutaná, a zdá se, že se k věci kloní mnohem víc, než se klonil dříve. Nepochybně ho do tohoto stavu přivedlo a v něm udržuje přerušení styků,²¹ k němuž Vaše Eminence tak užitečně přiložila ruku, a je to pro něho jistě stav velmi velikého klidu; neboť jeho zdraví bylo zřejmě narušeno a pociťovalo vlivy jeho mysli, o čemž, jak nepochybuji, Vás ti, kdo o ně pečují, zvlášť zpravili.

Dvůr teď tak neobyčejně roste, že nic většího nelze vidět na místě tak vzdáleném od Paříže.

Pan vévoda z Guise, páni z Harcourtu, pan z Langres, páni z Albretu a z Roquelaure,²² hrabata z Béthune, z Estrées, z Brancasu a padesát jiných urozených soukromých osob sem nedávno přijeli, po třech čtyřech dnech jeden po druhém, a podle toho, jak mluví, myslím, že pan komtur z Jars zůstane ze všech lidí, kteří chodí do Louvru, v Paříži sám, neboť všichni, kdo tam zůstali, se chystají sem.

Pan vévoda z Guise jede navštívit pana vévodu lotrinského na konferenci²³ a zdrží se tu jen velmi málo dní.

Král teď chodí na komedii téměř každý večer; jednu dal sehrát v den narozenin infantky; oblékl si nádherný šat, dal francouzské a švýcarské gardě a svým mušketýrům vypálit velké salvy; z města se střílelo ze všech děl. Byl velký ples, na němž tančil. Konala se media hoche²⁴ a řekl královně, když jsme tam byli jen já a dvě osoby, že to je to nejmenší, co mohl učinit, protože je hlavním hercem komedie — jak se vyjádřil týmiž slovy jako španělský král.

Pan z Roquelaure včera prohrál s panem z Cauvissonu v piketu deset tisíc tolarů. Ten z nich vyhrál jen dva tisíce, ale pan z Brancasu, který na něho sázel, vyhrál šest tisíc.²⁵ Pan z Roquelaure hrál s panem z Cauvissonu jen dvakrát a prohrál čtyřicet tisíc franků, které vsadil. Píšu Vám to s takovou jistotou, protože jsem ho viděl je prohrávat. Jeho tabule tím nijak nestrádá, neboť ji vede velmi dobrou.

Projížděl tudy pan Gourville a řekl, že jede pro pana vrchního správce financí.²⁶

Přijel sem pan z Langlade, bezpochyby aby konal službu ve svém čtvrtletí.

Pan z Vardes odtud před čtyřmi dny odjel, aby se odebral k Vaší Eminenci a zdržoval se u ní. Nic se nevyrovná tomu, jak mluvil se všemi o svých zájmech: říkal, že nikdy nebude mít jinou vůli než vůli Vaší Eminence a že je jí tak odevzdán, že by i zlo přijal jako dobro, kdyby mu přišlo z ruky a z rozhodnutí Vaší Eminence. Všechny vzdělal svým zármutkem a svou skromností.

Pan z Bouillonu se vrátil z venkova, kam odjel na čtrnáct dní na hon.

Předevčírem sem přijeli francouzští komedianti, kteří byli v Holandsku; jeli přes La Rochelle; říká se jim komedianti slečny Marianny,²⁷ protože je nechávala hrát každý den. Včera přišli ke královně, právě když vcházela do kruhu. Kladla jim k tomu různé otázky a přiměla je říci, že je hrát nikdy neviděl nikdo jiný než slečna Marianna a že slečny, její sestry, komedii nikdy neviděly. Pohlédl jsem na krále, který o tom jistě uvažoval stejně, jako o tom v této chvíli uvažuje Vaše Eminence.

Pan vévoda z Noirmoutiers²⁸ je tu připraven dorážet na Vaši Eminenci kvůli nástupnictví v guvernérství Mont-Olympe. Poslal svého syna do Bayonne, aby vykonal cestu do Madridu s panem maršálem z Grammontu. Je velmi bdělý, pokud jde o povahu smíru pana Prince, neboť každý se snaží poznat, zda je uzavřen tak, aby mohl mezi Vámi nastolit důvěru a přátelství, a Vaše Eminence ví, že tito páni (míním jeho přátele) mají na těchto věcech větší zájem než jiní lidé, a to pro způsob, jakým se s panem Princem rozešli.

Dnes ráno jsem ho u nohou královy postele překvapil (neboť jsem viděl, že o tom nic neví), když jsem mu řekl, že vím jistě, že Caillet byl z rozkazu pana Prince třikrát za Vaší Eminencí, aby Vám řekl, že klade k nohám krále všechny milosti, které mu Španělé chtěli udělit, a že si nečiní nárok na žádné jiné než z laskavosti Jeho Veličenstva.

To je, Monseigneure, stav té strany. Markýz z Villeroy²⁹ má stále úplavici s mírnou horečkou; nemá se za to, že by to bylo zlé; ale pan Félix³⁰ mi dnes ráno řekl, že co by nebylo nebezpečné u jiného, je nebezpečné v tomto těle.“

III. Jarzé a jeho příhoda s královnou Annou Rakouskou

(K Tomu 6, kap. 10.)

Saint-Simon odkazuje (v kapitole desáté tohoto tomu), pokud jde o Jarzého dobrodružství, na Paměti paní de Motteville, která skutečně podává velmi přesné podrobnosti o bláznivé vášni, již tato osoba předstírala k Anně Rakouské, i o jejích důsledcích; ale co paní de Motteville nevěděla a co se dozvídáme z dosud nevydaných Mazarinových zápisníků,³¹ je úloha, kterou v této záležitosti hrál kardinál.

Condé, kterého vítězství nad rakouským domem a nedávné služby prokázané dvoru za Frondy naplnily pýchou až k zaslepenosti, jednal s Mazarinem s urážlivou povýšeností a dopustil se nejcitelnější urážky, jaké se lze dopustit vůči ženě a královně: chtěl Anně Rakouské vnutit milence (1649). K této roli si vybral Jarzého, jednoho z těch mladíků, jimž se pro jejich nafoukanost a domýšlivost říkalo petits-maîtres (panáčkové). Taková urážka uvrhla duši Anny Rakouské do zoufalství. „Vím,“ říká Mazarin ve svých zápisnících,³² „že královna už nespí, že v noci vzdychá a pláče a že to všechno pochází z pohrdání, v němž se domnívá být, a že zdaleka nečeká změnu, nýbrž je naopak přesvědčena, že se to zhorší.“

Mazarin byl v této choulostivé situaci rádcem a průvodcem Anny Rakouské, a srovnáme-li s zápisníky vyprávění paní de Motteville, vidíme, s jakou poslušností se královna řídila kardinálovými pokyny. Mazarin zaznamenal do svých zápisníků rady, které královně dal:³³ „Královna by mohla před mnoha princeznami a jinými osobami říci: Teď bych velmi nepravě činila, kdybych si ještě na něco stěžovala, když mám tak urostlého galána, jako je Jarzé. Bojím se jen, že o něho jednoho dne přijdu, neboť nebudu moci zabránit, aby ho neodvezli do Petites-Maisons,³⁴ a nebudu mít ani tu výhodu, aby se říkalo, že se zbláznil z lásky ke mně, protože se ví, že tou nemocí trpí už dávno. Načež, až Jarzé poprvé vstoupí tam, kde bude královna, bude-li mít po tom všem tu nestoudnost se tam ukázat, mohla by mu se smíchem říci: Nu tak, pane z Jarzé, líbím se Vám? Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít takové štěstí. To Vám musí být po rodu; neboť dobrák Lavardin³⁵ byl také galánem královny matky,³⁶ ke stejné radosti celého dvora, jakou dnes projevuje nad Vaší láskou.“

Paní de Motteville byla přítomna scéně, kterou připravil Mazarin, a její vyprávění dokazuje, že paměť Anny Rakouské byla věrná a že pronesla téměř doslova slova, která jí Mazarin nadiktoval: „Protože Jarzé,“ říká paní de Motteville,³⁷ „z nemilosti své přítelkyně, paní z Beauvois,³⁸ zhruba věděl, v jakém stavu je u dvora, myslel, že předvede kousek obratné politiky, když bude dávat najevo, že na nic nemyslí a ničeho se nebojí; ale nadešla hodina, kdy měl být za svou nestoudnost potrestán. Královna, která měla v úmyslu s ním zle naložit, ho sotva zahlédla, neopomněla se do něho pustit a říci mu pohrdavým tónem tato slova: Opravdu, pane z Jarzé, jste velmi směšný. Řekli mi, že hrajete zamilovaného. Podívejte se jen na toho hezkého galána! Je mi Vás líto: měli by Vás poslat do Petites-Maisons. Ale pravda je, že se Vašemu bláznovství nelze divit, neboť to máte po rodu. Narážela tím na maršála z Lavardinu, který byl kdysi vášnivě zamilován do královny Marie Medicejské a jemuž se její manžel, král Jindřich Veliký, sám spolu s ní vysmíval. Ubohý Jarzé byl touto ranou jako bleskem zdrcen. Neodvážil se říci nic na svou obhajobu. Vyšel z kabinetu koktaje, ale plný zmatku, bledý a zdrcený. Navzdory své bolesti si snad už lichotil tou sladkou myšlenkou, že dobrodružství je krásné, že ten zločin je čestný a že není hanbou, je-li z něho obviněn. Celý dvůr byl touto událostí ihned naplněn a dámské salony se rozléhaly ohlasem těch královských slov. Ještě dlouho bylo v Paříži slyšet jméno Jarzé a provincie dostaly brzy svůj díl. Mnoho lidí královnu káralo, že chtěla tuto nevoli dát najevo, a říkali, že Jarzému prokázala příliš mnoho cti, když ráčila sestoupit až k tomuto hněvu, a že tím byla zraněna důstojnost koruny. Proto lze k omluvě této malé chyby říci, že by se jí nebyla dopustila, kdyby k ní nebyla donucena obavami ministra, který, vida Jarzého věrného panu Princi a nevděčného vůči sobě, nemohl jinak než se domnívat, že pod tímto předstíraným šaškováním se skrývá nějaká frondérská zlovolnost proti jeho postavení.“

Paní de Motteville, jak vidíme, netušila, do jaké míry byla Anna Rakouská ovládána svým ministrem a že scénu, kterou právě vylíčila, připravil kardinál do nejmenších podrobností. Tento příklad stačí, aby ukázal, jakou zajímavost Mazarinovy zápisníky představují jako historický dokument. Už jeden slavný spisovatel upozornil na jejich význam pro rok 1643;³⁹ je však politováníhodné, že žádný z dějepisců Frondy těchto zápisníků nevyužil. Právě pro tuto dobu totiž poskytují nejvíce zpráv. Kardinál do nich den po dni zaznamenává své myšlenky, plány a rozhovory. V těchto rychlých poznámkách nenajdeme nic ze zámlk, které ukládá úřední korespondence; je to vylití srdce, úplné odhalení génia i slabostí muže, který držel v rukou osudy Francie.

IV. Výtah z papírů vévody z Noailles⁴⁰

(K Tomu 6, kap. 15 a 20.)

Už jsem upozornil,⁴¹ že papíry vévody z Noailles, uložené v Císařské knihovně v Louvru, poskytují zajímavé údaje, podle nichž lze ověřovat Saint-Simonovy Paměti. Připojím zde několik výtahů týkajících se španělských záležitostí, o nichž Saint-Simon mluví.

Aniž bychom zpochybňovali historku, kterou vypráví Saint-Simon (v kapitole patnácté tohoto tomu) a kterou vysvětluje nepříliš příznivé smýšlení princezny des Ursins o vévodovi z Orléans, lze poznamenat, že ještě před příjezdem tohoto prince do Španělska si paní des Ursins stěžovala francouzskému ministrovi⁴² na Berwickovo odvolání a vyjadřovala mu své obavy. Psala mu už 4. března 1708:

§ I. Výtah z dopisu princezny des Ursins Torcymu⁴³ (4. března 1708)

„Žijeme tu v naději, že sem brzy uvidíme přijet pana vévodu z Orléans. Chceme-li věřit veřejnosti, ztrácíme pana maršála z Berwicku, neboť se tvrdí, že se vrací do Francie, a dokonce že půjde velet do Dauphiné. Král a královna si nedovedou představit, pane, že by jim byl odňat generál, o něhož sami žádali, který je jim velmi potřebný, kterého mají Španělé rádi a který dokonale poznal všechno, co se týká války v této zemi, aniž by je král ráčil zpravit o důvodu, který ho k takové změně nutí; spoléhají na laskavost krále, svého děda, který by jistě nechtěl, aby si poddaní krále, jeho vnuka, mysleli, že jím málo dbá.

Té zprávě tedy, pane, věřit nebudeme; ale kdyby se naneštěstí ukázala pravdivou, mělo by to jistě velmi špatný účinek. Říkám Vám své mínění velmi upřímně; jsem však přesvědčena, že se svěřuji příteli, který s ním naloží neméně dobře a který ví, že je to jen má horlivost pro oba krále, co mi dává pocítit všechno, o čem se obávám, že by je mohlo učinit méně spokojenými jeden s druhým, než mají být.“

§ II. Příjezd galeon do Španělska

Saint-Simon mluví (v kapitole dvacáté tohoto tomu) o příjezdu galeon pod vedením Ducasse. Z dopisů Amelota, francouzského velvyslance ve Španělsku, je vidět, jak velice tam byli znepokojeni osudem galeon a rozšířenou zprávou, že se jich zmocnili Angličané. Velvyslanec psal Ludvíku XIV. 10. září 1708:⁴⁴ „Zprávy o neštěstí, které prý potkalo galeony, tu působí velký neklid. Oprávněnou obavu, že se tyto zprávy potvrdí, posiluje všechno, co pan Ducasse píše o špatném stavu galeon. Trochu uklidňuje to, co říká rytíř z Layetu, kterého sem pan Ducasse poslal, když připlul do přístavu Pasajes (Port-du-Passage). Tvrdí, že ještě před odplutím z Havany měli dopisy od generála galeon z 15. a 20. června a že podle zpráv z Londýna a z Holandska se věc měla stát 9. téhož měsíce (podle nového stylu);⁴⁵ což by možnost této události podle dat zcela vyvracelo. Ztráta galeon by byla za nynějších okolností věcí tak strašnou, že se jí bude odkládat uvěřit, jak dlouho to půjde, dokud nepřijde plné potvrzení.“

Dne 17. září se týž velvyslanec v dopise Ludvíku XIV. zdál klidnější:⁴⁶ „Neklid, Sire, který panoval před týdnem kvůli galeonám, zmírnily zprávy z Cartageny v Indiích⁴⁷ z 28. června, podle nichž tam galeony očekávají, a nemluví se v nich o žádné bitvě ani o ničem podobném. Přišly také dopisy psané na rejdě v Santo Domingu 7. a 8. července důstojníky naloděnými na flotile, která se na tom místě zastavila. Tyto dopisy říkají, že v těch mořích nebylo nic nového a že až dosud byla plavba flotily velmi šťastná. Mám dva dopisy z těchto dvou dat a v tomto smyslu, jeden od jednoho Španěla a druhý od jednoho Francouze. To dává důvod věřit, že kdyby se příhoda s galeonami stala 9. června, jak hlásají zprávy z Holandska a Anglie, vědělo by se o ní něco o měsíc později v Santo Domingu a v Portoriku, kde flotila v prvních dnech července zakotvila, aby nabrala vodu.“

Konečně španělský král Filip V. napsal vlastnoruční dopis vévodovi z Orléans, který mu blahopřál k příjezdu galeon:⁴⁸ „Děkuji Vám za blahopřání k příjezdu flotily z Nového Španělska; je to pomoc, která nám přišla velmi vhod a jejíž celou důležitost poznáte. Napsal jsem králi, svému dědovi, abych se dozvěděl jeho mínění o plánech na příští tažení, které jste mi sdělil, a napsal jsem mu, že kdyby byla nějaká naděje, že se podaří arcivévodu z Katalánska úplně vypudit, neváhal bych se domnívat, že by bylo třeba vynaložit k tomu všechno úsilí a ponechat na té straně naše největší síly; ale že protože je to pro všechny obtíže, které se v tom vyskytují, téměř nemožné, zdá se mi, že nejlepší, co by se dalo učinit, je ponechat tam počet vojsk dostatečný k tomu, aby nepřítel nemohl nic podniknout, a se zbytkem našich sil rázně jednat proti Portugalsku. Víte, že plán, který jste pro tu stranu vypracoval, mi byl vždy velmi po chuti, a ujišťuji Vás, že mi na něm stále velmi záleží. Jsem velmi znepokojen flanderskými záležitostmi,⁴⁹ jejichž rozuzlení ještě neznám. Dej Bůh, aby bylo pro nás dobré, neboť je velmi důležité.“

Pokud jde o bohatství, které galeony přivezly a které Saint-Simon podle rozšířených pověstí odhaduje na šedesát milionů (ve stříbře a zboží), zdaleka nebylo tak značné. Amelot psal Ludvíku XIV. 24. září 1708:⁵⁰ „V Pasajes se pokračuje ve vykládání nákladu flotily a ve vyřizování všech záležitostí, které s tím souvisejí, péčí a pod vedením dona Pedra Navarrete. Chtělo se tvrdit, že tato flotila veze bohatství sedmnácti, dvaceti, ba až třiceti milionů tolarů; ale to jsou přehánění, jichž se vždy dopouštějí při příjezdu flotil a galeon, a lidé obeznámení se stavem obchodu Nového Španělska dobře vědí, že to není možné. Je jisté, Sire, že to nepřesahuje deset až jedenáct milionů tolarů, včetně toho, co přišlo na účet španělského krále nebo pro obchod s Indiemi a pro tribunály, které na něm závisejí.“