Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola první

Chamillart znovu poslán do Flander. — Odměny za obranu Lille. — Chamillartův návrat ke dvoru. — Zákopy otevřeny před lillskou citadelou (29. října). — Artois zpustošeno a osvobozeno. — Chamillart soudcem názorů generálů; jeho stranickost. — Vendômova troufalost. — Berwick se osobně vrací na Rýn, kde se armáda rozchází. — Neuvěřitelná Vendômova smělost. — Marlborough přechází Šeldu bez odporu. — Vendômova nehorázná lež. — Osobní chyby monseigneura vévody z Bourgogne, jichž se proti němu okázale využívá. — Krásný, ale obtížný ústup několika oddílů armády, při němž se Hautefort vyznamenal bez boje a Nangis v boji. — Podivná králova nevědomost; o této akci mu vypráví vévoda z La Trémoille při obědě. — Sousternon zničen. — Saint-Ghislain ztracen a znovu dobyt Hautefortem a Albergottim. — Postavení armád. — Stav lillské citadely. — Boufflers dostává vlastnoručně psaný králův rozkaz kapitulovat. — Rozkaz princi, aby se vrátil, a Vendômovi, aby rozpustil armádu a navzdory svým obratným naléháním se vrátil také.

Po ztrátě Lille bylo třeba rozhodnout, co dál. Ačkoli pan z Vendôme ujišťoval, že dobytí Leffinge zamezí nepřátelským konvojům, přesto se soudilo, že citadela bude dříve či později ztracena, a král se chtěl na něčem ustálit tím dříve, že nepřítel podnikal různé pohyby a měl před citadelou k jejímu obléhání jen dvacet praporů. Tento důvod k rozhodnutí a potřeba objasnit řadu věcí, které se udály od Chamillartova návratu z Flander, vedly k náhlému rozhodnutí poslat ho tam znovu. Odjel tedy z Versailles v úterý 30. října ve čtyři hodiny ráno, aby přenocoval v Cambrai; a Chamlay, tak zběhlý ve znalosti nejmenších míst a nejdrobnějších potoků Flander, vyrazil za ním v poledne téhož dne. Byl-li dvůr překvapen, že Chamillart tak brzy znovu zmizel, armáda nebyla o nic méně překvapena, když ho viděla přijet do Tournai. Přivezl tam milosti udělené těm, kdo právě tak slavně vyšli z Lille. Surville, který vyšel z lillské citadely s velmi vážným zraněním od mušketové kule, dostal penzi 10 000 livrů. Lée, který byl rovněž v Douai, kde měl podstoupit trepanaci po jiném zásahu mušketou, dostal čekatelství, odznaky a penzi velkokříže Řádu svatého Ludvíka, než se uprázdní první místo. Rannes, Ravignan, Coëtquen a Permangle byli jmenováni polními maršály; brigádními generály byli jmenováni Maillebois, a to už před koncem obléhání, Belle-Île (oba nyní maršálové Francie a první z nich dědičný vévoda po mnoha rozličných a podivných osudech), Martinville, Tourrotte a Sourzy a několik dalších.

Zákopy před lillskou citadelou byly otevřeny v noci z 29. na 30. října. Obléhatelé 7. listopadu zaútočili na předsunutou krytou cestu, odkud byli odraženi se značnými ztrátami, a 10. listopadu přijel Chamillart a ještě téhož večera podal králi u paní z Maintenon zprávu o své cestě; jeho cesta tedy trvala dvanáct dní, z nichž osm strávil u armády, a během nich jeho syn¹ pracoval s králem, jako to činil už za jeho předchozí cesty do Flander. Mezitím nepřítel pustošil Artois a princ z Auvergne opevňoval La Bassée. Cheladet tam vytáhl se třiceti eskadronami a nakonec nepřítele přiměl povolit a La Bassée opustit, ale kraj to přišlo draho.

Přáním dvora, jehož byl Chamillart nositelem, bylo střežit Šeldu. Pan z Vendôme dvůr touto myšlenkou zaslepil, sveden výhodou, že nepříteli odřízne ústup, a za nic nepokládal přímo nesmírně obtížné střežení čtyřiceti mil toku této řeky. Berwick, který se pod Vendômovou vahou příliš neohýbal a málo dbal pohrdání, jež Vendôme jeho názoru projevoval, nepovažoval za správné o něm mlčet v tak důležité chvíli, kdy neviděl nic než žalostné úvahy. Spor mezi nimi se tedy rozhořel znovu a prudčeji než kdy jindy, a monseigneur vévoda z Bourgogne stál, nakolik se odvážil, na Berwickově straně. Všechny tyto spory se psaly králi a přiměly ho k rozhodnutí poslat Chamillarta, před nímž generálové každý obhajovali svůj názor. Marně se je snažil smířit; vyslechl všechno a opakovaně probral všechny důvody obou stran. Tomuto muži taláru, pera a financí připadlo rozhodovat o nejučenějších a nejdůležitějších válečných pohybech, a rozhodovat o nich sám; právě proto tam byl vyslán, ačkoli válku nikdy neviděl jinak než ve své pracovně a na svých dvou cestách do Flander, tak krátce po sobě a tak krátkých. Zvolil prostřední cestu a v důvěře, že bude provedena, odjel zpět ke králi. Ale sotva byl třicet mil od hranice, Vendôme se vrátil ke svému původnímu záměru střežit Šeldu a nikdo ho od něho nedokázal odvrátit. Chamillart, na této cestě Vendômem opojený víc než kdy předtím, tam monseigneura vévodu z Bourgogne příliš nešetřil a ještě méně ho šetřil ve zprávě, kterou po příjezdu podal králi. Ta zpráva byla podána u paní z Maintenon, v její přítomnosti. Vyslechla všechno, aniž se odvážila ceknout, a všechno vyřídila vévodkyni z Bourgogne. Lze si domyslet, co z toho mezi nimi dvěma vzešlo, jaký byl hněv princezny, k nevoli, kterou už dříve proti ministrovi pojala, a jaké rozhořčení paní z Maintenon, u níž byl už odedávna v tak špatné pozici.

Prvním účinkem Chamillartova návratu byl rozkaz, odeslaný hned nazítří Berwickovi, aby odjel převzít velení nad vojsky, jež zůstala na Rýně, kde však bylo tažení už dávno skončeno a čekalo se jen na příchod zimních ubikací, aby se vojska rozešla. Berwick pocítil celou ránu, kterou mu Vendôme dal zasadit, zbytečnost té cesty a ponížení, že ji musí podniknout bez závoje jakékoli záminky, aniž s sebou vede jakákoli vojska, a dokonce bez dovolení zastavit se u dvora — tak se báli, aby tam nemluvil s králem a se světem. Neřekl ani slovo a poslechl. Abych to dovyprávěl najednou: nebyl na Rýně ani čtrnáct dní, když tam dostal rozkazy k zimním ubikacím, k čemuž by byl du Bourg docela stejně dobrý jako on. Ale Vendômovi byl příliš na obtíž silou a přesností svých úvah a bylo třeba Vendôma od něho osvobodit.

Jakmile Berwick odjel, Vendôme napsal králi, že teď má volné ruce, a doslova dodal, že je si nyní tak jist, že nepříteli zabrání přejít Šeldu, že za to králi ručí hlavou. Jak s takovým ručitelem, a tak mocným u dvora, s tím nepočítat? Také se tam předem jásalo; a bez vzpomínky na všechny žalostné prázdné řeči, které tolik kolovaly o tom, že nepřítel nemůže Lille dobýt ani od něho odtáhnout jinak než s průvodním listem, aby tam nezahynul hlady, začaly znovu tytéž lichotky o neblahém osudu těch dobyvatelů, kteří se prý ocitnou sevřeni bez jakéhokoli východiska. Tímto románem se dvůr nebavil dlouho. Vévoda z Marlborough přitáhl k Harlebecku a Vive-Saint-Éloy, princ Evžen k Roosebecku, a tím ukázali, že jim jde o Šeldu. Měli jsme opevnění u Oudenaarde, která střežil Hautefort, a armáda se k nim chtěla přiblížit; ale během tohoto pohybu přešel Marlborough v noci z 26. na 27. Šeldu po čtyřech mostech u Gavre a Berkemu, bez jakéhokoli odporu a aniž narazil na jediné naše vojsko. Král se to dozvěděl od kurýra pana z Vendôme, který v dopise králi výslovně dodával, že ho prosí, aby si vzpomněl, že mu vždy psal, že střežení Šeldy je nemožné.

Ten velký vojevůdce buď neměl naprosto žádnou paměť, nebo krále, dvůr, svou armádu i celou veřejnost pokládal za pramálo. V necelých čtrnácti dnech ručit králi hlavou, že nepříteli zabrání přejít Šeldu, a jakmile ji nepřítel přešel, psát králi, že ho prosí, aby si vzpomněl, že mu vždy psal, že nepříteli v přechodu zabránit nelze — a to aniž se mezitím stalo cokoli, co by změnilo tvář věcí nebo jeho řeč —, to jsou z oněch pravd, které nejsou pravděpodobné, ale přece jsou pravdami, jimž byli svědky král, dvůr i armáda, a pan z Vendôme ani ona hrozivá kabala, která ho s tak neuvěřitelným úspěchem podporovala, se ani nenamáhali se z nich očistit, nýbrž jen udusit jejich ohlas tím, že obnovili staré a přidali nové řeči proti monseigneurovi vévodovi z Bourgogne. Tento nový povyk nedokázal zakrýt tak rychlé, tak jasné, tak přesné a tak závažné protiřečení z týchž úst, a to z úst pokládaných bez ustání za jediné orákulum války, navzdory výsledkům. Úvahy by byly příliš pod úrovní té skutečnosti, než abych se jimi zde zdržoval. Podívejme se na krátký popis té záležitosti, v níž se kabala, jak se říká, bila kameny z kostelní věže. Nezabránila tomu, aby se nezjistilo a neříkalo, že v tomto kousku nelze nepoznat téhož muže, který úplně stejný kousek provedl vévodovi z Orléans při přechodu přes Pád.²

Armáda stála u Saussoy nedaleko Tournai v hlubokém klidu, jehož opium zachvátilo i monseigneura vévodu z Bourgogne, když přišlo několik zpráv o pochodu nepřítele. Pan z Vendôme se na to vydal tím směrem s několika oddíly. Večer vzkázal monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, že vzhledem k potvrzením týchž zpráv, která dostává ze všech stran, se domnívá, že by měl nazítří vytáhnout s celou armádou a následovat ho. Monseigneur vévoda z Bourgogne se právě svlékal ke spánku, když ten dopis dostal, a ti, kdo byli tehdy u něho, o něm soudili různě: jedni radili vytáhnout ihned, druzí, aby si nelehal a byl připraven co nejčasněji ráno; konečně třetí názor zněl, aby si lehl, trochu si odpočinul a vytáhl ráno, jak mu radil pan z Vendôme. Po chvilce váhání se mladý princ přiklonil k této poslední možnosti. Lehl si, nazítří vstal s rozbřeskem a dlouho snídal. Právě když vstával od stolu, dozvěděl se, že celá nepřátelská armáda přešla Šeldu. Na hotovou věc už není léku. Byl tím nesmírně rozladěn. Pravdou je, že i kdyby se byl řídil první a jedinou dobrou ze tří rad, než by se strhly stany, naložilo, chopilo zbraní a nasedlo na koně, byla by noc hodně pokročilá, a při délce cesty, kterou bylo třeba urazit, by se zjistilo, že nepřítel přešel už před více než šesti či sedmi hodinami. Ale jsou nepatřičnosti, kterým je třeba se vyhnout, a je neštěstím nemít u sebe nikoho, kdo by je vycítil nebo na ně upozornil, když na ně člověk sám nepomyslí. První volba by byla k zabránění přechodu zbytečná, ale mladému princi by velmi posloužila k tomu, aby projevil vůli a zápal.

K této chybě přidal ještě jinou, která sice nemohla mít ani zdání vlivu na nerušený průběh toho tak důležitého přechodu, ale projevila bezstarostnost, kterou monseigneur vévoda z Bourgogne přesto neměl a od níž se velmi nevhodně domníval, že se smí nevinně rozptýlit. Najedl se, bylo ještě velmi časně, už nebylo kam táhnout. K novému rozhodnutí po přechodu, který už se stal a s nímž se nepočítalo, aspoň ne tak náhle, bylo třeba počkat, co uzná za dobré pan z Vendôme. Byli kousek od Tournai; monseigneur vévoda z Bourgogne si tam zajel zahrát míčovou hru. Ta náhlá partie armádu nesmírně pohoršila a obnovila všechny zlé řeči. Kabala, která nemohla obviňovat prince z liknavosti z důvodu, který jsem právě vysvětlil, a protože mu pan z Vendôme nevzkázal, aby vytáhl ihned, ale až nazítří ráno, kabala, pravím, se vrhla na délku snídaně za takových okolností a na partii míčové hry hranou tak nevhod; a k tomu všechny nejneslušnější a nejdrzejší přikrášlené řeči v armádě, u dvora i v Paříži, aby se skutečná závažnost toho, co provedl pan z Vendôme, utopila v povyku vyvolaném kvůli nepatřičnostem monseigneura vévody z Bourgogne v týchž chvílích.

Hautefort, vida, že ho tento přechod nepřítele obešel zprava i zleva, ustoupil, aniž ho nepřítel dokázal načít. Sousternon, generálporučík, jehož stanoviště leželo blízko místa přechodu a jenž byl uvědoměn o jakýchsi pohybech, vzkázal Nangisovi, polnímu maršálovi, aby k němu přitáhl s oddílem, který měl, a to bylo devět praporů a nějaká jízda. Nangis uposlechl a cestou dostal zprávu o velkém nepřátelském sboru, který ho odděloval od stanoviště, z něhož vyšel, a tedy i od hlavní části ostatních stanovišť. Zprávy přicházely dál; dorazil na Sousternonovo stanoviště a nikoho tam nenašel. Vydal se tedy ve tmě noci velkou oklikou zpátky, odkud přišel. Když se rozednilo, pokračoval v pochodu po sousedních stanovištích, od jednoho k druhému, aby se pokusil spojit s Hautefortem. Byl napaden a statečně se bránil, stále pochoduje a získávaje půdu po hrázi mezi močály a sbíraje opozdilce z ostatních stanovišť, kteří proudili před ním i za ním. Když se konečně z té tvrdé šarvátky vymanil, narazil na opuštěná děla, která tam nechtěl nechat, a odvezl je. Toto zdržení dalo podnět k dalšímu, prudšímu útoku, který, podle toho, jak se v nepohodlí té dlouhé soutěsky mohl obracet, více či méně rázně vedený i odrážený, trval za velké statečnosti a s velkými ztrátami, dokud se nespojil s koncem několika jiných stanovišť, která se zastavila, aby na něho počkala; Sousternon byl s nimi. I je nepřítel dále pronásledoval a neustále napadal až k potoku, za nímž se postavil Hautefort, aby je tam očekal a kryl jejich přechod palbou, kterou vedl zpoza potoka, jehož břeh obsadil pěchotou napravo i nalevo. Tam skončil ten nevýhodný boj, který stál mnoho lidí. Rozptýlená stanoviště, takto tam shromážděná, si trochu odpočinula a za několik dní se připojila k armádě. Hautefort sklidil velké uznání, dokonce i od nepřítele, který jeho ústup velmi chválil. Sousternon naproti tomu ztratil hlavu a byl velmi kárán. Nangis, dnes maršál Francie, si naproti tomu počínal s rozvahou a statečně.

Král o této akci několik dní nevěděl a nevěděl by o ní ještě déle nebýt vévody z La Trémoille, jehož jediný syn se jí účastnil a dokonce se v ní vyznamenal. Vévoda, dopálený, že mu o tom král neřekl ani slovo, využil chvíle, kdy krále obsluhoval u malého stolu,³ a promluvil o přechodu přes Šeldu, při němž prý jeho syn se svým plukem mnoho vytrpěl. „Jak to, vytrpěl?“ řekl král. „Nic se nestalo.“ — „Velká akce,“ odpověděl vévoda a hned ji vylíčil. Král ho velmi pozorně vyslechl, dokonce se ho vyptával, a přede všemi přiznal, že o ní nic nevěděl. Lze si představit jeho překvapení i to, které tím způsobil. Stalo se, že chvíli poté, co vstal od stolu, vešel do jeho pracovny nečekaně Chamillart. Král vyřídil, co ho přivádělo, což bylo krátké, a pak se ho zeptal, co znamená ta akce na Šeldě, o níž mu nic neřekl. Ministr v rozpacích odpověděl, že to vůbec nic nebylo. Když na něho král dále naléhal, uváděl podrobnosti a jmenoval pluk prince z Tarentu, Chamillart přiznal, že příhoda s přechodem byla sama o sobě tak nepříjemná a ten boj rovněž tak nepříjemný, boj málo důležitý a přechod bez nápravy, že paní z Maintenon, které o tom podal zprávu, neuznala za vhodné, aby tím byl král obtěžován, a že se dohodli, že mu o tom zpráva podána nebude. Na tuto podivnou odpověď se král zarazil a neřekl už ani slovo. Na Sousternona se však tvrdě sesypali. Psal dlouhá ospravedlnění. Skutečnost je, že mohl být ostražitější a hlavně obratnější při svém ústupu a lépe zařídit ústup ostatních stanovišť. Ale ani při vší možné ostražitosti by s tou hrstkou vojska, kterou měl, přechodu nezabránil, a to v místě Šeldy, kde mušketa dostřelila mnohem dál, než byla šíře řeky. Přesto se stal obětí. Maršál z Villeroy byl tehdy odepsaný; Sousternonův strýc, otec de La Chaise, umíral. Zbaven tak těchto dvou opor a maje co dělat s panem z Vendôme, a tedy jen málo podporován hrabětem z Toulouse, u něhož byl kapitánem tělesné gardy, přišel o kariéru a od té doby už nesloužil.

Nedlouho před touto událostí nám posádka Athu nenadále vzala Saint-Ghislain, odkud vyšel jeden prapor doprovázet vozy s pící pro naši armádu. Ta ztráta mrzela tím víc, že jsme tam měli velké sklady. Albergotti se ho vypravil zkusit dobýt zpět a Hautefort ho tam šel posílit hned po té akci, kterou jsem právě vylíčil. Dobyli ho zpět i se šesti sty muži, kteří v něm byli a padli do zajetí, a se všemi našimi sklady, které nepřítele nenapadlo spálit. Po přechodu přes Šeldu šel vévoda z Marlborough přejít Dendru a utábořil se u Wetteru nedaleko Gentu, naše armáda u Douai, a princ Evžen, který se jen přiblížil těsně k Šeldě, aby přechod podpořil, a nepřešel ji, se vrátil ke svému obléhání.

Nepřítel, usazený od 9. na předsunuté kryté cestě, začal ostřelovat z děl a pracovat na sapách. Pokusil se také zmocnit kryté cesty, bez úspěchu. Maršál z Boufflers byl 21. opět lehce zraněn střepinou granátu, která mu při prohlídce kryté cesty způsobila pohmoždění hlavy, jež ho však ani na okamžik v ničem nezdrželo. Ale chybělo mu všechno a v prvních dnech prosince mu zbývalo jen dvacet tisíc liber prachu, velmi málo jiné munice a ještě méně potravin. Ve městě i v citadele snědli osm set koní; a Boufflers, který se vyznačoval jedině svou činorodostí a prozíravostí, je dával podávat u svého stolu, jakmile byli k tomuto prostředku odkázáni ostatní, a sám je jedl. Vždy si našel způsob, jak o sobě podávat zprávy a dostávat je. Král, vida stav věcí, mu poslal vlastnoručně psaný rozkaz, aby se vzdal; Boufflers ho držel v tajnosti, aniž ho chtěl ještě několik dní uposlechnout, a odkládal to, jak dlouho jen mohl.

Po vynuceném přechodu Šeldy, s lillskou citadelou těsně před pádem, naše armáda, dohnaná na pokraj sil únavou a ještě více nouzí, zůstala pohromadě jen krátce a brzy se pro nedostatek chleba rozešla, ke všeobecnému pohoršení, ačkoli nebylo pochyb, že nepřítel, utábořený u Gentu, chce Gent obléhat. Za tohoto stavu věcí nemohli princové⁴ slušně zůstat ve Flandrech déle. Dostali tedy rozkaz vrátit se; naléhali, aby směli zůstat kvůli Gentu. Monseigneura vévodu z Bourgogne zdržoval ještě jiný důvod. Pan z Vendôme jako by tytéž rozkazy nedostal a veřejně činil všechna svá osobní opatření jako člověk, který počítá s tím, že stráví zimu na hranici a bude tam velet až do návratu jara a zahájení tažení. Ale zatímco si takto počínal, nechlubil se tím, že dostal propuštění a že čeká na odpověď na své námitky, v nichž dovozoval, že je nezbytné, aby přes zimu zůstal. Cítil, že se blíží chvíle, kdy bude muset skládat účty; začínal se jí bát a zblízka se obávat toho, čím zdálky tak opovážlivě pohrdal a co tak drze urážel. Jeho námitky neuspěly. Znepokojilo ho, když viděl, že monseigneur vévoda z Bourgogne odkládá svůj odjezd a vyčkává na jeho. Zdvojnásobil tedy naléhání, až se snížil k tomu, že žádal jako milost to, co zprvu navrhoval a nabízel jako věc nezbytnou pro královu službu. Během tohoto zápasu dostali princové opakované a bezpodmínečné rozkazy. Odjeli a dostavili se ke dvoru. Já jsem se tam vrátil asi o čtrnáct dní dříve; seznámil jsem se tam se vším, co se během mé krátké nepřítomnosti stalo; a po všechen čas, který mi vévoda z Orléans mohl věnovat během tří dnů mezi svým příjezdem⁵ a příjezdem princů, jsem ho důkladně poučil o všem hlavním a nejnaléhavějším, co bylo třeba vědět a co jsem mu kvůli omezením kurýrů a šifry nemohl napsat. Žárlivost na prince krve a módní záliba v prostopášnosti ho naklonily k Vendômovi, z odporu k princi de Conti. Bál jsem se, aby se mu to vůči monseigneurovi vévodovi z Bourgogne nestalo úskalím. Informoval jsem ho přesně a obšírně, i když šifrou, o hlavních událostech tažení a dvora. Po jeho návratu jsem mu vyložil další podrobnosti a dal jsem mu pochopit, jak nespravedlivé, a potom i nebezpečné pro něho do budoucna by bylo nechat se svést na falešnou stopu. Netrvalo dlouho a blahořečil si, že se řídil mou radou.