Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola druhá

Návrat princů ke dvoru. — Mechanika u paní z Maintenon a v jejích pokojích. — Jak král a Monseigneur přijali monseigneura vévodu z Bourgogne a pana vévodu z Berry, s nímž pak monseigneur vévoda z Bourgogne dlouho a dobře mluví. — Málo diskrétní Gamachesovy průpovídky. — Lillská citadela vzdána. — Nesmírné pocty prokázané maršálovi z Boufflers. — Návrat vévody z Vendôme ke dvoru a jeho přijetí. — Návrat maršála z Boufflers ke dvoru a jeho triumfální přijetí; jmenován pairem atd. — Mimořádná čest, které se mi dostává od monseigneura vévody z Bourgogne. — Návrat vévody z Berwicku ke dvoru. — Krásný plán znovu dobýt Lille. — Boufflers znovu poslán do Flander. — Zákopy otevřeny u Gentu; La Mothe uvnitř. — Neobvyklý králův večer.

Vévodkyně z Bourgogne byla ve velkém neklidu, jak bude monseigneur vévoda z Bourgogne přijat, a chtěla mít čas s ním promluvit a poučit ho dřív, než uvidí krále nebo kohokoli jiného. Dal jsem jí vzkázat, ať mu napíše, aby si cestu zařídil tak, aby přijel v jednu nebo ve dvě hodiny po půlnoci: tak by přišel rovnou k ní a nemohl by vidět nikoho jiného než ji, měli by celou noc, aby byli spolu sami, první ranní chvíle by strávili s vévodou z Beauvilliers a snad i s paní z Maintenon, a navíc by princ pozdravil krále a Monseigneura dřív, než k nim kdokoli vstoupí, takže by jeho přijetí nebyl nikdo svědkem kromě několika málo komorníků, a i ti by stáli stranou. Rada buď nebyla předána, nebo, byla-li předána, nebyla uposlechnuta. Mladý princ přijel v pondělí 11. prosince¹ něco po sedmé večer, právě když Monseigneur vešel do divadla, kam vévodkyně z Bourgogne nešla, aby na něj počkala. Nevím, proč vystoupil na Dvoře princů, a ne na velkém nádvoří. Byl jsem v tu chvíli u hraběnky z Roucy, jejíž okna na ten dvůr vedla. Hned jsem vyšel, a když jsem došel nahoru k velkému schodišti na konci galerie, zahlédl jsem prince, jak po něm stoupá mezi vévody z Beauvilliers a z La Rocheguyon, kteří se nahodili u jeho vystupování z kočáru. Vypadal dobře, byl veselý a usměvavý a mluvil napravo i nalevo. Poklonil jsem se mu na kraji schodů. Prokázal mi čest, že mě objal, ale tak, aby mi dal najevo, že je ještě víc poučen, než pozorně dbá o to, co náleží hodnosti; a pak už hezký kus cesty mluvil jen se mnou a přitom mi potichu podstrčil, že mu není neznámo, jak jsem o něm mluvil a jak jsem se k němu zachoval. Potkal ho hlouček dvořanů, v jejichž čele byl vévoda z La Rochefoucauld; uprostřed nich prošel velkým sálem gard, místo aby vešel k paní z Maintenon svou denní předsíní a zadem, ačkoli to bylo kratší, a šel přes podestu velkého schodiště, aby vstoupil hlavními dveřmi do pokojů paní z Maintenon. Byl to den, kdy obvykle pracoval Pontchartrain, který si před nějakou dobou vyměnil s Chamillartem úterý za pondělí. Byl tedy právě ve třech s králem a paní z Maintenon a ještě téhož večera mi to podivuhodné přijetí vylíčil; dobře si ho všiml a byl jeho jediným svědkem. Říkám ve třech, protože vévodkyně z Bourgogne přicházela a odcházela; ale aby se tomu dobře rozumělo, je třeba chvilku nudné mechaniky.

Pokoje paní z Maintenon byly v téže úrovni jako sál králových gard a stály mu naproti. Předsíň byla spíš dlouhá, úzká chodba napříč až k další předsíni zcela stejného tvaru, do níž směli vstupovat jedině kapitáni tělesné gardy, a pak následovala velká, velmi hluboká ložnice. Mezi dveřmi, jimiž se do ní vcházelo z této druhé předsíně, a krbem stálo zády ke zdi královo křeslo, před ním stolek a vedle skládací stolička pro ministra, který pracoval. Na druhé straně krbu byl výklenek z červeného damašku a křeslo, v němž sedávala paní z Maintenon, s malým stolkem před sebou. Dál její lůžko v alkovně. Naproti nohám lůžka dveře a pět schodů nahoru, a pak velmi velký kabinet, který ústil do první předsíně denních pokojů monseigneura vévody z Bourgogne — ty dveře do ní vedly v přímé ose — a v nichž jsou dnes pokoje kardinála Fleuryho. Tato první předsíň, mající napravo ty pokoje a nalevo onen velký kabinet paní z Maintenon, sestupovala, jako dosud, pěti schody do mramorového salonu, který přiléhá k podestě velkého schodiště na konci obou galerií, horní a dolní, zvaných galerie vévodkyně z Orléans a galerie princů. Každý večer hrála vévodkyně z Bourgogne ve velkém kabinetu paní z Maintenon s dámami, jimž byl dán přístup, a ten byl udělen dost široce, a odtud vcházela, kolikrát a jak často chtěla, do vedlejší místnosti, totiž do ložnice paní z Maintenon, kde byla ona s králem, krb mezi nimi. Monseigneur po divadle vystupoval do toho velkého kabinetu, kam král nevcházel nikdy a paní z Maintenon téměř nikdy.

Před královou večeří přinášeli lidé paní z Maintenon jí polévku s příborem a ještě něco jiného. Jedla, obsluhovaly ji její komorné a jeden komorník, vždy za královy přítomnosti a téměř vždy, když král pracoval s některým ministrem. Po večeři, která byla krátká, se stolek odnesl; komorné paní z Maintenon zůstaly a hned ji v okamžiku svlékly a uložily do postele. Když bylo králi ohlášeno, že je prostřeno, odešel na chvilku do šatny, pak řekl slovo paní z Maintenon a nato zazvonil zvonkem, který zněl ve velkém kabinetu. Tu Monseigneur, byl-li tam, monseigneur vévoda a vévodkyně z Bourgogne, vévoda z Berry a dámy, které náležely k vévodkyni z Bourgogne, vcházeli jeden za druhým do ložnice paní z Maintenon, skoro ji jen přešli a kráčeli před králem, který šel zasednout k tabuli a za ním vévodkyně z Bourgogne a její dámy. Ty, které k ní nenáležely, buď odešly, nebo, byly-li oblečeny k večeři (výsadou tohoto kabinetu totiž bylo, že se v něm smělo dvořit vévodkyni z Bourgogne i bez toho), obešly to přes velký sál gard, aniž vstoupily do ložnice paní z Maintenon. Do toho velkého kabinetu nevcházel žádný muž, s jedinou výjimkou těch tří princů. To vysvětliv, přejděme k přijetí a ke všem jeho podrobnostem, jež Pontchartrain velmi pozorně sledoval a jež mi mezi čtyřma očima velmi přesně vylíčil půl hodiny poté, co se vrátil domů.

Jakmile bylo u paní z Maintenon slyšet ten ruch, který o několik okamžiků předchází takové příjezdy, král se zarazil, až se mu několikrát změnila tvář. Vévodkyně z Bourgogne se zdála poněkud roztřesená a poletovala po pokoji, aby skryla své rozrušení, pod záminkou nejistoty, odkud princ přijde, zda z velkého kabinetu, nebo z předsíně. Paní z Maintenon byla zamyšlená. Najednou se otevřely dveře: mladý princ přistoupil ke králi, který, ovládaje se lépe než kdokoli jiný, rázem odložil všechny rozpaky, udělal krok či dva ke svému vnukovi, objal ho s dosti okázalou něhou, mluvil s ním o jeho cestě a pak, ukazuje mu na princeznu, dodal s usměvavou tváří: „Vy jí nic neřeknete?“ Princ se k ní na okamžik obrátil a odpověděl uctivě, jako by se neodvažoval odvrátit od krále, a aniž se hnul z místa. Pak pozdravil paní z Maintenon, která se k němu zachovala velmi pěkně. Takové řeči o cestě, o nocležích, o silnicích trvaly, a všichni přitom stáli, asi sedm, osm minut; pak mu král řekl, že by nebylo spravedlivé dál mu odpírat potěšení, které bude mít z toho, že bude s vévodkyní z Bourgogne, a propustil ho s dodatkem, že budou mít čas se znovu vidět. Princ se poklonil králi, potom paní z Maintenon, prošel kolem několika málo dam paláce, které se osmělily strčit hlavu do pokoje dole u těch pěti schodů, vešel do velkého kabinetu, kde objal vévodkyni z Bourgogne, pozdravil přítomné dámy, to jest políbil je, zdržel se několik okamžiků a přešel do svých pokojů, kde se s vévodkyní z Bourgogne zavřel.

Jejich rozhovor mezi čtyřma očima trval dvě hodiny i víc; úplně na konci se k nim připojila paní d’O², téměř hned nato vešla maršálka z Estrées a za několik okamžiků vyšla vévodkyně z Bourgogne s nimi a vrátila se do velkého kabinetu paní z Maintenon. Monseigneur tam jako obvykle přišel z divadla. Vévodkyně z Bourgogne, znepokojená tím, že monseigneur vévoda z Bourgogne nespěchá přijít Monseigneura pozdravit, šla pro něj a vrátila se se zprávou, že se pudruje; ale když postřehla, že Monseigneur není s tak malou horlivostí spokojen, poslala ho popohnat. Mezitím maršálka z Estrées, bláznivá a ztřeštěná, zvyklá říkat všechno, co jí přišlo na mysl, začala Monseigneurovi vyčítat, že na syna tak klidně čeká, místo aby ho sám šel obejmout. Ta odvážná řeč se nevydařila: Monseigneur suše odpověděl, že on nemá chodit hledat vévodu z Bourgogne, ale vévoda z Bourgogne má přijít za ním. Nakonec přišel. Přijetí bylo dosti dobré, ale zdaleka se nevyrovnalo přijetí u krále. Skoro hned nato král zazvonil a šlo se k večeři. Kolem mezichodu přijel vévoda z Berry a přišel pozdravit krále u tabule. Při něm se všechna srdce rozzářila. Král ho velmi něžně objal. Monseigneur se na něj díval stejně, ale neodvážil se ho v králově přítomnosti obejmout. Celé shromáždění se kolem něj točilo. Zbytek večeře stál u krále a mluvilo se jen o poštovních koních, o cestách a podobných maličkostech. Král u tabule s monseigneurem vévodou z Bourgogne dost mluvil, ale s vévodou z Berry docela jinak. Od tabule šli všichni jako obvykle do králova kabinetu a vévoda z Berry, když z něj vyšel, našel v ložnici vévodkyně z Bourgogne prostřenou večeři, kterou mu dala připravit ze své kuchyně a kterou manželská dychtivost monseigneura vévody z Bourgogne poněkud příliš zkrátila. Druhý den uběhl v poklonách celého dvora. Toho druhého dne, v úterý 11., přijel anglický král do Saint-Germain a ve středu přišel s královnou, svou matkou, navštívit krále.

S obvyklou otevřeností jsem vévodovi z Beauvilliers dal najevo, že monseigneur vévoda z Bourgogne mi po návratu z tak smutného tažení připadal příliš veselý. Nemohl mi to vyvrátit, a to natolik, že jsem ho opouštěl s úmyslem ho na to upozornit. Všichni opravdu stejně odsuzovali veselost tak nemístnou. Úterý a středa, jejichž večery zabrala práce ministrů, uplynuly bez rozhovoru; ale ve čtvrtek, který býval často volný, byl monseigneur vévoda z Bourgogne tři hodiny s králem u paní z Maintenon. Bál jsem se, že ho zbožnost bude zdržovat, pokud jde o pana z Vendôme, ale dozvěděl jsem se, že o něm mluvil bez šetrnosti, posílen radou vévodkyně z Bourgogne a uklidněn ve svědomí vévodou z Beauvilliers, s nímž byl ve středu dlouho zavřen. O tažení, o záležitostech, o věcech, o radách, o jednání byla podána úplná zpráva. Jiný, méně ctnostný, by snad slova víc přitížil; ale zkrátka bylo řečeno všechno, a řečeno nad všechna očekávání, vzhledem k tomu, kdo mluvil, i k tomu, kdo naslouchal. Závěrem byla vroucí prosba o velení armádě v příštím tažení a králův slib, že ji dostane. Pak šlo o to promluvit s Monseigneurem: to přišlo o dva dny později, ale nakonec s ním měl v Meudonu dosti dlouhý rozhovor, a také se slečnou Choinovou, s níž mluvil mezi čtyřma očima ještě déle. Ta se u Monseigneura chovala vůči němu dobře. Vévodkyně z Bourgogne mu ten rozhovor zprostředkovala. Spojení mezi tou slečnou a paní z Maintenon se začínalo úzce utahovat. Choinová dobře věděla, s jakým zápalem se paní z Maintenon mladého prince zastávala; nebylo v jejím zájmu znepřátelit si je všechny, a z toho monseigneur vévoda z Bourgogne při této důležité příležitosti sklidil jistý užitek.

Gamaches a d’O doprovázeli prince. Ten druhý, princi zcela očištěný, navrácený už do přízně pletichami své ženy a stálou ochranou vévody z Beauvilliers, byl přijat, jako by se nic nestalo. Ten první, upovídaný a upřímný Pikarďan, měl tolik rozumu, že hned odjel domů, aby se vyhnul dotěrným otázkám. Málo způsobilý radit monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, nedokázal se přemoci, aby mu do očí a veřejně nevytýkal dětinskosti, které monseigneurovi vévodovi z Bourgogne unikaly, a podle jeho příkladu i vévodovi z Berry. Říkával jim někdy, že v tomto oboru budou mít brzy většího mistra, než jsou oni, a to monseigneura vévodu z Bretagne.

Jednou, když se vracel ze mše v průvodu monseigneura vévody z Bourgogne v chvílích naléhavých, kdy by ho byl raději viděl na koni, řekl mu nahlas: „Vy budete mít království nebeské, ale pokud jde o to pozemské, princ Evžen a Marlborough si v tom počínají lépe než Vy.“

Obdivuhodné bylo, co řekl, a ještě docela veřejně, oběma princům o anglickém králi. Ten ubohý princ žil ve svém inkognitu vůči oběma princům v téže úctě, jako by byl jen nějaký prostý soukromník. A oni toho zneužívali s krajní nevhodností, bez nejmenší pozornosti, kterou od nich vyžadovalo, kým byl, i přes všechny závoje; nechávali ho dokonce velmi běžně čekat v předsíních mezi davem a skoro s ním nemluvili. Pohoršení bylo tím větší, že to trvalo celé tažení a že si rytíř ze Saint-Georges svými způsoby a celým svým chováním získal úctu a náklonnost celé armády. Ke konci tažení se Gamaches, dohnaný k nejvyššímu tak trvalým jednáním, obrátil přede všemi na oba prince: „Je to sázka?“ zeptal se jich znenadání. „Řekněte to upřímně; jestli je, tak jste ji vyhráli, není co dodat; ale pak aspoň trochu mluvte s panem rytířem ze Saint-Georges a jednejte s ním trochu slušněji.“ Všechny tyto výpady by byly dobré a velmi na místě mezi čtyřma očima, ale na veřejnosti nemohly tato horlivost a tyto pravdy zakrýt jejich netaktnost. Na jeho netaktnosti byli zvyklí, nebyly přijaty špatně, ale k ničemu nebyly.

Boufflers, který byl, jak jsem řekl, se vším u konce, mohl jen o několik dní oddálit uposlechnutí králova rozkazu ke kapitulaci, který obdržel. Dal tedy troubit k vyjednávání a svou kapitulací, podepsanou bez jakéhokoli sporu 9. prosince s nejlepší vůlí na světě, dosáhl všeho, co chtěl.³ Princ Evžen byl zahrnut ctí a radostí, že dovedl do konce tak nesnadné dobytí navzdory armádě silnější, než byla ta jejich, a kterou velel nepominutelný dědic koruny a Vendôme, jenž ho v řečech tak málo šetřil v Itálii i ve Flandrech, ačkoli byli dětmi dvou sester.

Den předtím, než posádka vytáhla, poslal princ Evžen maršála z Boufflers požádat, zda by přijal jeho návštěvu, a jakmile svolil, Evžen ho navštívil. Návštěva proběhla v samých chválách a zdvořilostech z obou stran; pozval maršála na druhý den k sobě na oběd, až posádka vytáhne, a dal Boufflersovi prokazovat všemožnou úctu a tytéž pocty jako sobě samému. Když posádka vytahovala, maršál nešel v jejím čele, ale postavil se vedle prince Evžena, kterého rytíř z Luxembourgu a všichni důstojníci zdravili. Když celá posádka prošla, vzal princ Evžen maršála a rytíře z Luxembourgu do svého kočáru, sám se posadil na přední sedadlo a trval na tom, aby se rytíř z Luxembourgu, kterého nechal nastoupit před sebou, posadil na zadní sedadlo vedle maršála z Boufflers; a u dveří dával vždy přednost všem francouzským důstojníkům, které Boufflers přivedl k němu na oběd. Po obědě jim dal svůj kočár a mnoho dalších kočárů, aby je odvezly přenocovat do Douai, je i hlavní důstojníky. Princ z Auvergne — a myslím, že to nebylo bez záměru — je v čele silného oddílu, sám stále na koni, doprovodil do Douai. Měl od prince Evžena rozkaz poslouchat ve všem maršála jako jeho samého, což maršálovi oznámil. Maršál nechal prince z Auvergne té noci přenocovat v Douai.

Krále poněkud urazilo, že mezi třemi rukojmími, které si princ Evžen chtěl podle svého výběru ponechat v Lille jako záruku za zaplacení dluhů, jež Francouzi ve městě nadělali, si vymínil, aby jedním z nich byl Maillebois, a netajil se tím, že ho chce proto, že je nejstarším synem Desmaretse. Dovolil mu přijet ke dvoru navštívit otce a strávit tam několik dní.

V době mezi kapitulací a vytažením posádky i při jejím vytažení nepřátelé nijak netajili, že se chystají obléhat Gent. Vévoda z Marlborough se už utábořil v jeho bezprostřední blízkosti, a právě proto bylo rozpuštění naší armády tak překvapivé. Ale nebyl už chléb ani mouka: bylo nutno potupně a nebezpečně ustoupit nezbytnosti. Dostáli slovu: Gent byl 11. prosince obklíčen Marlboroughem mezi velkou a malou Šeldou a princem Evženem mezi Lys a Šeldou, když předtím zajistil Lille, kde zanechal silnou posádku. V Gentu velel hrabě z La Mothe, který tam měl dvacet devět praporů, několik dragounských pluků, hojnost potravin, dělostřelectva a válečného střeliva a před očima velký příklad maršála z Boufflers.

Pan z Vendôme přijel do Versailles ráno v sobotu 15. prosince a pozdravil krále, když vycházel ze svého kabinetu, aby zasedl k obědu u malé tabule. Král ho objal s jakýmsi rozjasněním, které jeho kliku naplnilo triumfem. Po celý oběd vedl slovo, a mluvilo se jen o maličkostech. Král mu řekl, že s ním bude mluvit zítra u paní z Maintenon. Tento odklad, pro něj nový, mu nevěstil nic dobrého. Šel se poklonit monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, který ho přijal dobře navzdory všemu, co se stalo. Vendôme se šel dvořit Monseigneurovi k princezně de Conti, když se vrátil z lovu: tam byl Vendôme nejvíc ve svém živlu. Byl přijat co nejlépe a bavili se s ním o samých nicotnostech; chtěl toho využít a domluvit cestu do Anetu. Velké bylo jeho překvapení i překvapení přítomných nad nejistou odpovědí Monseigneura, který však dal najevo, a to suše, že nepojede. Vendôme se zdál v rozpacích a návštěvu zkrátil. Potkal jsem ho na konci galerie nového křídla, když jsem vycházel od pana z Beauvilliers, a on zahýbal ke schodišti uprostřed galerie. Byl sám, bez pochodní i bez sloužících, s Alberonim, a za ním šel nějaký muž, kterého jsem neznal; viděl jsem ho ve světle svých pochodní; pozdravili jsme se zdvořile navzájem; neměl jsem s ním žádné styky. Zdálo se mi, že má zachmuřený výraz a že je na cestě k panu du Maine, svému rádci a hlavní opoře.

Druhý den nebyl u krále u paní z Maintenon ani hodinu. Zůstal osm nebo deset dní ve Versailles nebo v Meudonu a nevkročil k vévodkyni z Bourgogne: to u něj nebylo nic nového. Směs vznešenosti a nevázanosti, kterou odedávna předváděl, ho podle jeho mínění osvobodila od povinností, jichž se člověk nejméně smí zprostit. Jeho abbé Alberoni se ukazoval na králově mši jako dvořan s nevídanou drzostí. Nakonec odjeli do Anetu. Už předtím, než tam odjel, postřehl jistý úpadek, neboť se snížil k tomu, že zval lidi, aby ho tam přijeli navštívit, on, který v předešlých letech prokazoval milost, když tam někoho přijal, který tam oplýval vším, co bylo nejvznešenějšího a nejpřednějšího, a neráčil si tam prostředních lidí ani všimnout. Hned při této první cestě poznal svůj pokles na poklesu své společnosti. Jedni se omluvili, jiní nedodrželi slib, že tam přijedou. Každý začal opatrně zkoušet půdu, pokud jde o cestu na patnáct mil, která se v předešlých letech stavěla přinejmenším na roveň cestám do Marly. Vendôme zůstal v Anetu až do prvního pobytu v Marly, kam přijel hned první den. Tak to pak dělal stále — vždy v Marly a v Meudonu, nikdy ve Versailles — až do změny, o níž budu mít brzy příležitost mluvit.

Král poslal maršálovi z Boufflers do Douai kurýra, aby ho naléhavě požádal o návrat. Přijel v neděli 15. prosince,⁴ den po vévodovi z Vendôme, hrdinovi umělém, výtvoru přízně a kliky, za něhož ho nepovažoval ani nikdo z jeho vlastních lidí; tento druhý byl hrdinou proti své vůli, podle veřejného přiznání Francouzů i jejich nepřátel. Nikdo si triumf nezasloužil víc a nikdo se s pozornější, a přitom nejprostší skromností nevyhýbal všemu, co by po něm mohlo jen zavánět. Jeho žena mu vyjela vstříc už ráno několik mil před Paříž, přivezla ho tam k nim na oběd za zavřenými dveřmi, aniž se o jeho příjezdu vědělo, a odtud za tmy do Versailles, rovnou do jejich bytu a pod zámek.

Ihned vzkázal vévodovi z Harcourtu, kapitánovi tělesné gardy ve čtvrtletní službě, že ho prosí, aby dal králi oznámit, že přijel a čeká na chvíli, kdy se mu bude moci jít poklonit. Král, který právě skončil slyšení pana z Vendôme, mu okamžitě vzkázal, aby za ním přišel k paní z Maintenon. Když král uviděl otevírat se dveře, šel mu vstříc a přímo ve dveřích ho dvakrát i třikrát pevně objal, lichotivě mu děkoval a zahrnul ho chválou. Mezitím postoupili do pokoje, dveře se zavřely a paní z Maintenon přišla maršálovi blahopřát; ten šel za králem, který se k němu hned obrátil a řekl mu: „Že poněvadž se o něj i o stát tak velice zasloužil tím, co právě vykonal, ponechává na jeho volbě, jakou si za to přeje odměnu.“ Boufflers se rozplýval v projevech úcty a odpověděl, že tak velké projevy spokojenosti ho odměňují nad to, co by mohl nejen zasloužit, ale i si přát. Král na něj naléhal, aby žádal, cokoli by chtěl, a ujišťoval ho, že to dostane v tutéž hodinu; a maršál stále setrvával v téže skromnosti. Král ještě trval na tom, aby pro sebe i pro svou rodinu žádal všechno, co si může přát, a maršál dál tvrdil, že je až příliš skvěle odměněn jeho dobrotou a jeho uznáním. „Nu dobře, pane maršále,“ řekl mu nakonec král, „když nechcete o nic žádat, povím Vám, co jsem vymyslel já, abych k tomu ještě něco přidal, jestli jsem nepomyslel na všechno, co Vás může uspokojit: činím Vás pairem, dávám Vašemu synovi nástupnictví ve flanderském guvernérství a dávám Vám právo vstupu prvních šlechticů komory.“ Jeho synovi bylo teprve deset nebo jedenáct let. Maršál, zahrnutý jeho milostmi nad všechna očekávání, padl králi k nohám; v tutéž chvíli dostal ještě pro syna nástupnictví v požitcích ze zvláštního guvernérství města Lille. To všechno dohromady činí přes sto tisíc livrů ročního důchodu.

Tyto tři milosti, tak zasloužené, byly tehdy každá ve svém druhu jedinečné. Ta, kterou maršál nesl nejcitlivěji, ačkoli byl všemi dojat tak, jak měl být, byla první.

Brána k ní byla dávno zavřená; král litoval těch čtrnácti pairů, které jmenoval roku 1663 všechny najednou⁵ a kteří ho zavázali ke čtyřem dalším, jež přidal roku 1665. Prohlásil, že už žádné další nejmenuje. Odtud ti vévodové ověření neboli dědiční, které jmenoval potom a o nichž nevědomci mysleli, že je vynalezl on, ačkoli jsou prastarého původu, jenže už žádní nebyli.⁶ Bar nikdy nebyl ničím jiným, ani tři Nemours, Longueville, Angoulême, Étampes a nevím kolik dalších. Pařížský arcibiskup svou přízní a svým slovem a vévoda z Béthune úpisem, který měl z jeho ruky, jak jsem řekl jinde, si u něj její otevření ještě vynutili, a to s novým ujištěním, že už žádné jmenovat nebude. Znechucen byl i nástupnictvím v úřadech, protože měl málo radosti z mladých lidí zahrnutých milostmi před časem, kteří, nemajíce už nic podstatného, oč by mohli usilovat, nestarali se už o to, aby si cokoli zasloužili; a vyslovil se o tom již před mnoha lety tak jasně, že na to nikdo neměl odvahu ani pomyslet. Byla to milost vyhrazená jedině státním sekretářům, protože ji svým ministrům nikdy nedokázal odmítnout a protože se mu líbilo užívat v těchto tak důležitých místech mladých lidí, aby ukázal, že vládne sám a že je sám vychovává, zdaleka ne že by jimi byl ovládán, ačkoli nikdy žádný panovník nebyl ovládán tolik jako on.

Pokud jde o velké právo vstupu, byl od smrti otce La Feuilladova pan z Lauzunu jediný, kdo je měl bez úřadu, který by je propůjčoval. Kromě vyznamenání a pohodlí byla tato milost pokládána za přední pro snadnost, kterou poskytovala mluvit s králem bez svědků a bez slyšení, jichž bylo málo, těžko se dosahovala a vždy budila pozornost, a mluvit s ním každý den a v různých hodinách zcela volně.

Boufflers měl to zadostiučinění, že se v tak závistivém dvoře a v celé Francii nenašel nikdo, kdo by netleskal tomu, co pro něj král udělal, a komu by se nezdálo stejně spravedlivé a slušné, že je odměněn hodností, první v království, jejíž lesk přecházel na jeho potomstvo, důvěrnou výsadou stejně lichotivou svou familiárností jako svou výjimečností, a konečně tím, že v jeho rodině, a to i v rukou dítěte, zůstalo guvernérství, které tak důstojně ubránil, skoro proti králově vůli a bez jakékoli potřeby to dělat — ani z povinnosti tam jet, ani kvůli své pověsti, už zcela získané, ani kvůli svému postavení, už tehdy tak velkolepě dovršenému.

K jeho slávě se poukazovalo na rozdíl mezi obranou Namuru⁷ s vynikající posádkou, ale pod poručnictvím inženýra Mesgrignyho — ačkoli i ta obrana byla velmi krásná —, a obranou Lille, která spočívala jen na něm samém, téměř bez posádky, jen s milicemi a nově odvedenými vojáky, kteří nestáli o nic víc, s velmi prostředními zásobami válečného střeliva i potravin, a s ještě menšími penězi; a na to, že ji protáhl o více než šest týdnů déle, než slavný Vauban, který tu pevnost postavil podle svého gusta, prohlašoval, že by ji dokázal bránit, kdyby byla opatřena vším, co by si přál.

Ale co dovršilo Boufflersovu slávu a co mu položilo celý svět k nohám, byla ta vzácná a opravdová skromnost, kterou nic nedokázalo otřást a která ho vedla k tomu, že veškerou pověst, jež ho obklopovala, stále připisoval své posádce a nový lesk, jímž zářil díky tak vybraným a tak úplným milostem, čiré králově dobrotě. Když ho člověk viděl, řekl by, že se za ně stydí; a přes radost, kterou netajil, byl každý zasažen pravdivostí a prostotou tak přirozenou, které z něj vycházely a povznášely i jeho nejprostší řeči. Od chval na sebe vždy odbočoval ke chválám své posádky a vždy měl připravený nějaký čin někoho jiného, který vyprávěl, aby umlčel řeči o svých vlastních.

Ten kontrast s Vendômem, který přijel den předtím, byl velmi patrný: jeden, vyzdvižený pomocí samých machinací, kupící hory jako obři, opřený o neřest, lež, opovážlivost a o kliku nepřátelskou státu i jeho dědicům, hrdina umělý, jímž byl učiněn z vůle jiných navzdory pravdě; druhý, bez kliky, bez opory kromě své ctnosti, své skromnosti a své péče vyzdvihovat druhé a zastiňovat se za nimi, viděl, jak se na něj milosti řinou jako z pramene, až ho zaplavují, a jak potlesk nepřátel následovaný veřejným jásotem až mění povahu dvořanů, kteří se cítili sami zahrnuti jeho odměnami.

Nezapomeňme, že vymohl rytíři z Luxembourgu zvýšení penze o šest tisíc livrů; rytíř už stejnou částku pobíral a byl, jak jsem řekl, jmenován generálporučíkem za to, že vnikl do Lille s posilou a prachem, který tam dopravil.

Několik dní po návratu monseigneura vévody z Bourgogne mi Cheverny, člověk naprosto pravdomluvný, když vyšel od něho z rozhovoru mezi čtyřma očima, vylíčil něco, co si nemohu odepřít sem zapsat, a co přesto nemohu napsat bez rozpaků. Řekl mi, že když s ním otevřeně mluvil o řečech, které se o něm vedly během tažení, princ mu řekl, že ví, jak a s jakým zápalem jsem o tom mluvil já, že je také zpraven o tom, jak se o tom vyjadřoval pan princ de Conti, a dodal, že když má člověk na své straně hlas dvou takových mužů, má důvod se utěšit nad ostatními. Cheverny, který tím byl celý naplněn, mi to hned přišel vyprávět. Já jsem byl naplněn rozpaky, že jsem postaven vedle muže, který mne v tomto ohledu převyšoval ještě víc než hodností a původem; ale s potěšením jsem pocítil, jak mi pan z Beauvilliers skutečně dostál slovu, když jsem chtěl odjet do La Ferté.

Vévoda z Berwicku přijel ke dvoru v neděli 23. prosince. Nekladl si žádné omezení ani v soukromí, ani na veřejnosti, pokud jde o pana z Vendôme a o všechno, co se ve Flandrech stalo. Podle jeho příkladu začali mluvit téměř všichni, kdo se odtamtud vrátili. Machinace kolem vyproštění Lille, lži o Pont-à-Marck a Mons-en-Puelle, lež o Marlboroughových zákopech, přechod přes Šeldu — to vše bylo odhaleno a vyneseno na světlo; nevědomost, v níž zdrženlivost v psaní nechala většinu lidí, vyvolala podivný úžas a pak rozhořčení, proti němuž Vendômova klika nedokázala postavit nic než zamotané plácání a skryté výhrůžky, které ještě zřetelněji dokazovaly pravdy tak dlouho dušené. Tato klika začínala být v rozpacích z tak odlišného výsledku příjezdu svého hrdiny, z toho, jak málo lidí jezdí do Anetu, a z velmi rozšířené pověsti, že monseigneur vévoda z Bourgogne bude sloužit v příštím tažení a pod sebou bude mít jen maršály Francie. Začínal být cítit nádech nemilosti; zanedlouho se projevila naplno.

Chamillart, proniknut vědomím, jak závažná je ztráta Lille, zaujatý pro blaho státu a pro osobní slávu krále, pojal úmysl dobýt je zpět ihned poté, co se nepřátelská armáda rozejde a princ Evžen a vévoda z Marlborough odjedou do Holandska. Jeho plán byl hotov, krásný, dobře promyšlený, dobře zpracovaný; poslední ruku na něj vložil při své poslední cestě do Flander a všechna opatření byla učiněna, až po vojska z armády, která sloužila v Dauphiné a v Savojsku a která dával přesunout do Flander. Chtěl, aby král vytáhl osobně, aby vojsku dodal síly a aby samotnému králi připadla čest dobytí; ale protože peněz bylo těžko a toto obléhání by bylo drahé, rozhodl se, že ekvipáže budou skrovné, a hlavně že se cesty nezúčastní dámy, které při vezení na hranice působí jen mnoho výdajů a nesnází.

Aby si to lépe zajistil, bylo třeba ten plán celý utajit před paní z Maintenon a dosáhnout toho, aby s ním král souhlasil a zachoval o něm tajemství až do konce. Chamlay, jemuž se Chamillart svěřil a s nímž dokončil nejpřesnější opatření, ten výborný plán velmi schválil, ale jako přítel Chamillarta varoval, že hraje o svou zkázu; že mu to paní z Maintenon nikdy neodpustí; že podobný záměr u Monsu, kam Louvois nechtěl brát dámy, ho bez naděje zničil, ačkoli byl pevněji zakotven a usazen než on;⁸ že se to všechno odehrálo před jeho očima; ať si vezme ponaučení z tak neblahého příkladu, který tak těsně následoval po dobytí Monsu, neboť on sám nemohl zapomenout, že se od krále samého dozvěděl, že kdyby Louvois nebyl zemřel v ten den, kdy tak náhle zemřel, byl by hned nazítří zatčen; a je pravda, že mi to Chamillart vyprávěl a řekl mi, že to slyšel od krále.

Chamillart si uvědomil celé to nebezpečí, ale byl odvážný, miloval stát a, mohu říci, krále tak, jako se miluje milenka. Ten pro něj znamenal všechno, on sám nic, a šel dál. Když měl všechno dobře rozžvýkané a připravené, sdělil svůj plán králi, který byl okouzlen jeho uspořádáním, snadností a krásou.

Nato byl maršál z Boufflers, určený vést toto obléhání pod králem, zasvěcen do všeho a poslán zpět do Flander pod záminkou, že tam má během části zimy vydat různé rozkazy, ve skutečnosti proto, aby vše na místě připravil a krále tam očekával. Aby se však nevzbudilo podezření, spokojili se prozatím tím, že ve Flandrech ponechali generály určené ještě před koncem tažení k zimní službě, aniž jim z tajemství cokoli sdělili; nechtěli tam dokonce poslat zpět ani žádného plukovníka, ani nikoho z ostatních důstojníků, kteří se vrátili.

Král, poblázněný tímto plánem, nezvyklý cokoli tajit před paní z Maintenon a jistě obtěžovaný tím, že musí pracovat na tom jen u sebe s Chamillartem v nepravidelných hodinách, nevydržel déle se omezovat, a sliboval si, že paní z Maintenon dokáže přesvědčit o pádných a naléhavých důvodech, pro něž má zůstat ve Versailles s vévodkyní z Bourgogne a se všemi dámami. Svěřil jí tedy ten obdivuhodný plán. Paní z Maintenon měla tu obratnost, že skryla své překvapení, a tu sílu, že dokonale zastřela svou nevoli; plán chválila, zdála se jím okouzlena, pouštěla se do podrobností, mluvila o něm s Chamillartem, obdivovala jeho horlivost, jeho práci, jeho pohotovost, a hlavně to, že pojal tak krásný a tak velký podnik a učinil jej možným.

Boufflers odjel 26. prosince a téhož dne měl Berwick u krále u paní z Maintenon dlouhé slyšení, při němž mluvil zcela volně navzdory vší své bázlivé opatrnosti. Byl však u konce s trpělivostí nad tím, jak se postupovalo a jak se s ním jednalo. Pluky francouzské a švýcarské gardy dostaly téhož dne rozkaz být připraveny k pochodu na 1. února. Jaký výsledek měly tyto velké přípravy, uvidíme na počátku příštího roku.

Zákopy u Gentu byly otevřeny v noci z 24. na 25. prosince; hrabě z La Mothe tam měl potraviny na dva měsíce jak pro posádku, tak pro obyvatele, jichž bylo osmdesát tisíc, mnoho děl a moždířů a čtyři sta tisíc liber prachu. Paní z Ventadour, která si umínila, že ho chce vidět maršálem Francie, mu ještě opatřila tuto obranu, aby smazala neblahý výsledek onoho velkého nepřátelského konvoje, který chtěl přepadnout a který ho tak ošklivě porazil, čímž byla dovršena ztráta Lille.

Poslední večer toho roku byl velmi pozoruhodný, protože neměl obdoby. Když král po večeři vešel jako obvykle se svou rodinou do svého kabinetu, přišel tam Chamillart, aniž byl povolán. Řekl králi do ucha, že mu nese velkou depeši od maršála z Boufflers. Král hned popřál dobrou noc Monseigneurovi a princeznám, kteří odešli se všemi, kdo byli v kabinetech, a král pracoval se svým ministrem hodinu, než šel spát — tak byl zaujat velkým plánem na znovudobytí Lille.