Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola třetí

1709. — La Mothe vzdává Gent a je vypovězen. — La Boulaye, guvernér Exilles, v Bastille, protože je vzdal. — La Junquière degradován a uvězněn, protože vzdal Port Mahón. — Smrt paní z Villetaneuse. — Smrt dvou synovců maršála z Boufflers. — Smrt prezidenta Molé. — Smrt, kariéra a povaha maršálky z La Mothe a jejího manžela. — Smrt vévodkyně holštýnské; její potomstvo a její nároky. — Smrt prince Jiřího Dánského. — Zapomenutá cesta dánského korunního prince do Francie, která málem zničila Broglieho, tehdy velitele v Languedocu, jenž zemřel jako maršál Francie. — Plán znovudobytí Lille zmařen. — Krutá a zhoubná zima. — Vendôme vyloučen ze služby. — Dvě stě tisíc livrů listinou „brevet de retenue“ vévodovi z Harcourtu na jeho normandský úřad. — Penze vévodkyně z Ventadour. — Peněžní milosti slečně z Mailly. — La Châtrovy záchvaty; jeho povaha. — Prié císařským zplnomocněncem, potom velvyslancem v Římě; jeho kariéra, jeho povaha. — Tessého nesnáze a počínání v Římě. — Smrt Quirósova; jeho kariéra; jeho zběhnutí.

Hned po příjezdu do Douai se Boufflers pustil do shromažďování armády. Brzy tam za ním dorazili generálové, které tam poslali, a všichni plukovníci, kteří se po svém návratu poklonili králi a byli od něho dobře přijati. Boufflers, ačkoli byl zcela zaujat provedením velkého plánu ihned znovu dobýt Lille, přesto pomýšlel i na vysvobození Gentu tím, že by udeřil na nepřátelské ubikace, oddělené od sebe navzájem řekami; ale je věru výstižné říci, že na to jen pomýšlel, protože neměl ani čas se tím zabývat. La Mothe ztratil hlavu; neboť zbabělosti a nevěrnosti byl zcela neschopen a stačilo mu jen si takovou obranou zasloužit maršálskou hůl, a byl by si jist, že ji dostane. Dal se omotat jedním švýcarským kapitánem, který se bál o svou kompanii a možná i o vlastní kůži a který ho tak dobře přemluvil, aby se po třech dnech otevřených zákopů vzdal, že kapituloval; jeho posádka o dvaceti devíti praporech a několika dragounských plucích vyšla 29. prosince celá ven a byla odvedena do Gentu. Zanechala tam osmdesát tisíc liber střelného prachu, čtyři tisíce náhradních mušket a mnoho děl. Od obklíčení až do kapitulace nedošlo ani ke vzpouře, ani k reptání měšťanů, ani k jakémukoli přepadu. La Mothe nesmírně překvapil velitele útvarů, které svolal ne proto, aby se s nimi poradil, nýbrž aby jim oznámil rozhodnutí, které učinil, a aniž se jich zeptal na mínění. Capres, generálporučík španělských vojsk, který měl titul guvernéra Gentu, se nikdy nedal přesvědčit, aby kapitulaci podepsal, a jeho příklad následovali mnozí další.

Gavaudan, pobočník hraběte z La Mothe a velmi oddaný panu du Maine, k němuž později přešel do služby, přinesl tu krásnou novinu králi, který ho nechtěl vidět a který místo odpovědi poslal hraběti z La Mothe královský zapečetěný list, jímž ho vypověděl na jeho statek u Compiègne, do místa jménem Fayet. Ani vévodkyně z Ventadour, ani Chamillart tentokrát nedokázali tuto ránu odvrátit — po tolika jiných hloupostech, z nichž ho předtím vysekali —, a zůstal tam přes rok, aniž ho kdo litoval.

Nepřátelé se mu hodně vysmívali a byli nesmírně rádi, že nevydržel ještě dva dny. Pršelo totiž tak vydatně a tak bez ustání, že by byli museli obléhání zrušit, aby se v něm neutopili, a hned nato nastala tak krutá zima, že by se k němu nemohli vrátit. La Mothe se nikdy nevymlouval ničím jiným, než že pevnost byla špatná a že chtěl zachránit tak krásnou a početnou posádku; jenže pevnost nebyla o nic lepší, když do ní s tou posádkou vstoupil; kvůli tomu, aby ji držel tři dny, nestálo za to se jí ujímat. Nikdy nebylo tak neschopného člověka; a duch závratě a zaslepenosti se na nás odedávna rozlil tak, že neschopnost byla ve všech oborech důvodem k výběru a k přednosti, aniž by nás z toho mohly vyvést neustálé zkušenosti.

V důsledku této události jsme vyklidili Bruggy a pevnůstku Plassendale, které se už nedaly udržet; vojsko, které tam bylo, se stáhlo do Saint-Omer. Tyto snadné výboje korunovaly skvělé tažení prince Evžena a vévody z Marlborough. Rozdělili své armády a odjeli slavit triumf do Haagu a věnovat se tam přípravám příštího tažení; oba tam zůstali dost dlouho. Princ Evžen potom odjel do Vídně. Marlborough zůstal v Haagu se slibem princi Evženovi — a ten slib dodržel —, že nepřepluje moře, dokud se Evžen do Haagu nevrátí, aby jejich přítel Heinsius ani Generální stavy nezůstali bez jednoho z nich.

La Boulaye, který se jako guvernér Exilles vzdal se svou posádkou do válečného zajetí, byl v té době vyměněn. Tížila ho velmi nepříjemná obvinění; přišel požádat, aby byl dán do Bastily, a tam buď odsouzen, nebo očištěn. Zdá se, že tím jen předešel tomu, o čem už bylo rozhodnuto. Byl tam několikrát vyslýchán.

La Junquière, který se tak hanebně nechal zajmout v Port Mahónu, byl postaven v Toulonu před válečný soud, jemuž předsedal Langeron, generálporučík námořních sil. Byl odsouzen k propuštění ze služby a k vězení; král mu potom odňal penze a kříž svatého Ludvíka, dal ho propustit a degradovat se ztrátou práva nosit zbraň, poslal ho na jeden hrad ve Franche-Comté a dal zavřít do různých vězení důstojníky, kteří s ním byli v Exilles.¹

Paní z Villetaneuse, stará a velmi bohatá měšťanka bez dětí, zemřela v prvních dnech tohoto roku a svými odkazy obohatila děti vévody z Brancasu, syna své sestry, vévodkyni z Luxembourgu, dceru své sestřenice, a hraběnku z Boufflers, dceru Guénégauda, svého bratrance. Tato hraběnka z Boufflers byla vdovou po maršálově starším bratrovi a žila s maršálem ve velké shodě. Měla dva syny, o něž se maršál staral. Starší zemřel, sotva vyšel z akademie;² druhý se zakrátko nato pobil v souboji tak neprozřetelně, že se ten souboj nedal zamlčet, a musel hledat štěstí mimo království, kde dost brzy nato zemřel.

Zemřel také Molé, prezident parlamentu (à mortier), a to s velmi rozvrácenými záležitostmi; pro svého velmi mladého syna získal nástupnictví v úřadě. Král nikdy nezapomněl na služby, které mu za nepokojů jeho nezletilosti prokázal první prezident Molé,³ jemuž svěřil pečeti.

Dne 6. ledna zemřela maršálka z La Mothe, jejíž rodokmen a osudy si pro svou neobvyklost zaslouží vysvětlení. Byla druhou dcerou Ludvíka z Prie, markýze z Toucy, a Františky, dcery Guye ze Saint-Gelais, pána z Lansacu, a dcery maršála ze Souvré, který byl vychovatelem Ludvíka XIII. Paní z Lansacu byla vychovatelkou Ludvíka XIV. Byla tedy babičkou maršálky z La Mothe, jež byla vychovatelkou dětí Ludvíka XIV., jeho vnuků i pravnuků. Pro ty poslední dostala za nástupkyni v úřadě svou dceru, vévodkyni z Ventadour, jež potom měla za nástupkyni princeznu ze Soubise, manželku svého vnuka, a po její smrti vévodkyni z Tallard, svou vnučku, která je po mnohem pozdějším odstoupení paní z Ventadour nyní vychovatelkou v úřadě. Maršál ze Souvré, paní z Lansacu, maršálka z La Mothe, vévodkyně z Ventadour a obě švagrové, vnučky posledně jmenované, tak tvoří pět generací vychovatelů a vychovatelek královských dětí, mezi nimiž (dětmi) byli tři králové a několik dauphinů.

Maršál z La Mothe⁴ se stal maršálem Francie dřív, než mu bylo třicet osm let, roku 1642, díky velkým a krásným činům, z nichž mnohé řídil jako vrchní velitel. Se stejným štěstím pokračoval ještě dva roky, spolu s úřadem místokrále Katalánska. Získal tam vévodství Cardona, zkonfiskované majiteli, který zůstal věrný Španělsku, a z tohoto titulu dostal vévodské breve, to jest listiny parlamentem neregistrované. Roku 1644 prohrál bitvu u Léridy proti Španělům a zrušil obléhání Tarragony. Byl pomluven a zamíchaly se do toho dvorské intriky. Byl to muž, který neměl jinou oporu než své činy a své zásluhy; byl zatčen a strávil čtyři roky v Pierre-Encise. Jeho nevina byla prokázána před parlamentem v Grenoblu; potom se oženil s maršálkou z La Mothe, která byla velmi krásná a vždy velmi ctnostná. Roku 1651 se stal podruhé místokrálem Katalánska. Prolomil tam obléhací linie u Barcelony a hájil to město po pět měsíců. Zemřel po návratu do Paříže roku 1657, ve dvaapadesáti letech, a zanechal tři dcery, jež se staly vévodkyněmi z Aumontu, z Ventadour a z La Ferté, a maršálku z La Mothe chudou, ve čtyřiatřiceti letech.

Žila většinou na venkově. Byla tam, když paní z Montausier, která nestačila na své dva úřady, vychovatelky Monseigneura a dvorní dámy královny, konečně dosáhla toho, že byla zproštěna prvního z nich. Pan Le Tellier a jeho syn pan z Louvois měli tehdy velký vliv a velmi dbali, aby na přední místa dostávali, pokud to šlo, osoby, na něž se mohli spolehnout, nebo aspoň aby od nich odstrčili ty, jichž se obávali. Pan z Louvois se oženil s dědičkou rodu Souvré, kterou mu její poručník maršál z Villeroy⁵ obětoval, či spíše ji obětoval jeho přízni. Maršálka z La Mothe byla sestřenicí otce paní z Louvois; byla krásná, ve vhodném věku a vhodného chování. Včas se dozvěděli, že paní z Montausier konečně smí Monseigneura opustit. Bleskově vystřelili na její místo maršálku z La Mothe, kterou nikdo u dvora neznal, dřív než kdokoli věděl, že je to místo konečně uprázdněno. Byla to nejlepší žena na světě, která o královské děti pečovala nejvíc, vychovávala je s největší důstojností a zdvořilostí a sama jich měla nejvíc, s majestátní postavou a vznešenou tváří, a která přitom všem nikdy neměla zdravý rozum a za celý život nevěděla, co říká; ale rutina a velká znalost světa ji držely nad vodou. Strávila život u dvora ve veliké vážnosti a na místě, kde přes nádherný způsob života a jinak velkou noblesu nesmírně zbohatla, a zanechala ještě velký majetek, ačkoli všechny tři dcery skvěle provdala. Zdraví jí vydrželo stejně dlouho jako život. Ještě v noci z pátku na sobotu spala v pokoji monseigneura vévody z Bretagne. V sobotu tak zeslábla, že přijala svátosti, a v neděli zemřela, ve věku pětaosmdesáti let.

Vévodkyně holštýnská, sestra švédského krále, zemřela na neštovice ve Stockholmu, kde zůstávala u své babičky královny od smrti svého manžela, který padl v jedné bitvě, již švédský král vyhrál, jak jsem vyprávěl na svém místě. Oba byli švédským králem velmi milováni. Byla starší sestrou švédské královny, která právě zemřela jako choť švédského krále, lankraběte hesensko-kasselského, jenž je týž, koho jsme viděli jako dědičného prince hesensko-kasselského, poraženého Médavym v Lombardii v době bitvy u Turína a poraženého maršálem z Tallard v bitvě u Špýru. Tato vévodkyně holštýnská zanechala syna, hrbatého a nevalných schopností, který se stal zetěm cara Petra I. Zemřel mladý, po své ženě, a zanechal jen syna ještě docela malého pod poručnictvím biskupa z Eutinu, [svého] strýce z otcovy strany.⁶ Je mu nyní čtrnáct let⁷ a po posledním převratu v Rusku tam odjel, povolán carevnou Alžbětou, mladší sestrou své matky, která mu zřídila dvůr a jedná s ním jako s předpokládaným dědicem Ruska. Tvrdí, že švédský král je králem k jeho újmě, a [že on má] přinejmenším nastoupit po něm z titulu své matky. Švédský král nemá děti a velmi by si přál, aby po něm ve Švédsku nastoupil jeho synovec, syn jeho bratra, který je zetěm anglického krále. Švédsko se prohlásilo za volitelné království a na sněmu stavů jsou dvě strany. Tento vévoda holštýnský si dělá nárok ještě na vévodství holštýnské a hrabství oldenburské, které jemu i jeho předkům zadržuje dánský král, ačkoli jsou oba z téhož rodu, i na tato území a na celý úděl mladších větví svého rodu. To je mnoho nároků, které by, kdyby se všechny uskutečnily, udělaly na severu příliš hrozivého panovníka.

Tato cizí látka mi připomíná smrt prince Jiřího Dánského, který zemřel bez dětí ze svého manželství s anglickou královnou Annou, a to v posledních dnech roku, který právě skončil. Nepatrná úloha, kterou celý život hrál, i v Anglii, kde ho celý strávil, způsobila, že jsem mu věnoval menší pozornost. Byl to velmi dobrý člověk, syn dánského krále Frederika III. a bratr Kristiána V., děda nynějšího dánského krále. Roku 1685⁸ se oženil s druhou dcerou vévody z Yorku, který zemřel v Saint-Germain jako anglický král Jakub II. Tento princ Jiří se usadil v Anglii, aniž by už myslel na svou vlast, klidně tam přečkal převrat, který tam roku 1688 provedl princ oranžský, žil pokojně u jeho dvora a nikdy se do ničeho nemíchal, dokonce ani poté, co se jeho žena stala královnou; ta s ním vždy žila velmi dobře, předtím i potom. Měl titul vévody z Cumberlandu, Podvazkový řád a od korunovace své ženy prázdný titul anglického admirála a generalissima všech sil Velké Británie a úřad guvernéra Pěti přístavů (Cinque Ports), aniž se kdy do čehokoli míchal. Měl několik dětí, které všechny zemřely mladé, před ním.

Připomíná mi, že mám říci, že dánský král, jeho synovec,⁹ rozkmotřený se svou ženou i matkou, se koncem předešlého roku dal na cesty a že byl v té době v Benátkách, aby tam viděl masopust. Přijel kdysi do Francie jako korunní princ a sliboval velmi málo, a teď si všímám, že jsem na tu cestu zapomněl: ačkoli cestoval inkognito, byl ve Francii všude přijímán s velkým vyznamenáním; při příjezdu z Itálie se dosti dlouho zdržel v Montpellier a dvořil se tam jedné dámě, kterou miloval také Broglie. Ten velel v Languedocu díky vlivu Bâvilla, bratra své ženy. Vzal si do hlavy, že mu bude vadit, že se korunní princ kolem ní točí a že ho ona dobře přijímá. Žárlivost ho strhla k tomu, že se vůči princi provinil neúctou, až mu i vyhrožoval. Princův vychovatel zase pohrozil jemu, že ho dá vyhodit z okna. Nato kurýři ke dvoru. Král zbavil Broglieho veškerého velení a nařídil Bâvillovi, aby ho přivedl k princi požádat výslovnými slovy o odpuštění. Bâville to vykonal a tak dobře se přimluvil, že princ požádal krále, aby Broglieho znovu dosadil; přesto mu princ, a jeho vychovatel rovněž, dali zakusit spoustu tvrdých ponížení. Král se dal prosit a povolil Broglieho opětovné dosazení teprve tehdy, když se princ chystal z Montpellier odjet.

Krále a Monseigneura viděl jen soukromě v jejich kabinetech. Král mu dovolil nasadit si klobouk a sám zůstal stát; Monseigneur mu dal přednost a křeslo, ale aniž vyšel ze svého kabinetu, a byli sami. Ve velkém apartmá krále ve Versailles se konal velký slavnostní ples, velmi nádherný, kde byl bez nároku na pořadí, inkognito; ale král za ním víc než jednou přišel promluvit a [dostalo se mu] až na pořadí všech poct a nejvýraznějších vyznamenání. Pan z La Trémoille, který byl po matce jeho bratrancem, mu dělal hostitele. V Paříži bydlel v zařízeném domě k pronájmu. Monsieur a Madame, rovněž jeho sestřenice, mu věnovali největší pozornost. V Paříži pobyl dost krátce a vrátil se, dál cestuje, do Dánska.

Zatímco Boufflers dokončoval ničení svého zdraví tajnými přípravami na znovudobytí Lille, paní z Maintenon nic neopomněla, aby ten plán zmařila. Při prvním pohledu se zachvěla, rozvaha pak dovršila míru její zlosti, jejích obav a jejího odhodlání tento úder překazit. Být oddělena od krále během dlouhého obléhání, nechat ho napospas ministrovi, jemuž by byl vděčný za veškerý úspěch a k němuž ho jeho záliba dosud nepřestala poutat, ministrovi, který byl jejím vlastním výtvorem, který se odvážil přivést svého syna do rodiny těch, které pokládala za své nepřátele, a který bez ní a právě skrze tuto rodinu měl dost vlivu, aby vytáhl Desmaretse znovu nad vodu, přemohl královu krajní nechuť k němu, učinil ho generálním kontrolorem financí a nakonec ministrem — to už byla provinění, jež vedla až k nemilosti. Ale jeho počínání ve věci monseigneura vévody z Bourgogne a pana z Vendôme a plán na obléhání Lille, připravený a rozhodnutý bez jejího vědomí a bez toho, že by ji tam vzali, jí ukázaly nebezpečí tak naléhavé, že usoudila, že nesmí nic šetřit, aby jej zmařila a aby se pak zbavila ministra dost smělého, aby se odvážil obejít se bez ní, dost váženého u krále, aby v tom uspěl, a dost mocného svými dalšími spojeními, aby proti její vůli podpořil Vendôma proti monseigneurovi vévodovi a paní vévodkyni z Bourgogne. Nejprve se pustila do toho nejnaléhavějšího a využívala každé chvíle s takovým uměním, že se plán na Lille králi už nezdál tak snadný, brzy nato obtížný, pak příliš riskantní a zničující; takže byl opuštěn a Boufflers dostal rozkaz všeho zanechat a poslat zpět všechny důstojníky, které nechali vrátit do Flander.

Paní z Maintenon měla to štěstí, že mohla těžit z nesmírného mrazu. Udeřil náhle v předvečer Tří králů a téměř dva měsíce byl takový, jaký nikdo nepamatoval. Během čtyř dnů zamrzla Seina i všechny ostatní řeky, a co nikdy nikdo neviděl, moře podél pobřeží zamrzlo natolik, že led unesl člověka. Zvídaví pozorovatelé tvrdili, že mráz dosáhl stupně, jaký se pociťuje až za Švédskem a Dánskem. Soudy kvůli němu byly dost dlouho zavřeny. Co všechno zničilo a co přineslo rok hladu ve všech druzích plodin země, bylo, že na sedm nebo osm dní nastala úplná obleva a pak mráz náhle udeřil znovu, stejně krutě, jako byl předtím. Trval kratší dobu, ale všechno zůstalo zmrzlé, až po ovocné stromy a mnohé jiné velmi odolné. Paní z Maintenon dovedla vytěžit z tak neobyčejné nepřízně počasí, která by obléhání vskutku způsobila podivné nesnáze. Přidávala k tomu všechny ostatní důvody, které ji napadly, a tak dosáhla toho, co pokládala za nejdůležitější věc svého života, a k tomu se zásluhou, že nejprve schválila to, co pak, jak se zdálo, zmařila jen z nejpádnějších důvodů. Chamillarta to velmi zasáhlo, ale málo překvapilo. Jakmile viděl, že tajemství uniklo a paní z Maintenon je zasvěcena, doufal už jen slabě. Tato předehra mu mohla už tehdy dát tušit, že se na jeho osobě naplní to, co mu Chamlay předpověděl.

Pan z Vendôme však dál pobíral plat jako velitel armády, který slouží přes zimu, a sto dávek píce, přestože pobýval v Anetu, a byl zván na pobyty v Marly a v Meudonu. Vypadalo to zcela tak, že bude sloužit i v příštím tažení; nikdo se neodvažoval o tom pochybovat a kabala z toho čerpala nové síly. Tento malý triumf netrval dlouho. Pan z Vendôme přijel do Versailles na obvyklý obřad řádu o Hromnicích. Dozvěděl se tam, že sloužit nebude a že už nebude placen jako velitel armády. Byl to prudký políček a pocítil ho v plné míře; ale jako člověk nyní stejně uvážlivý, jak málo uvážlivý býval ve své důvěře ve své opory, spolkl tu pilulku s dobrou tváří, protože se bál hořčích, o nichž cítil, že si je až příliš zasloužil a k nimž ho tato mohla tak snadno přivést. Proto byl poprvé v životě tak snášenlivý. Nedělal z toho tajemství, aniž se však vyjádřil, zda je to s jeho souhlasem, nebo ne, zda je tomu rád, nebo nerad, nýbrž mluvil o tom jako o novince, která by se týkala člověka jemu lhostejného, a v ničem nezměnil chování, leda v řečech, jejichž troufalost polevila, protože už nebyla na místě. Dal prodat své ekvipáže.

Vévoda z Harcourtu chtěl prodat svůj úřad generálního místodržitele Normandie. Obchod byl uzavřen na tři sta tisíc livrů s Le Bailleulem, kapitánem ve francouzské gardě, ale král odmítl dát souhlas. Harcourt si velmi stěžoval na nesnáze, do nichž ho to přivádí, a získal tím na tento úřad, který si ponechal, listinu „brevet de retenue“ na dvě stě tisíc livrů.

Zároveň král ponechal vévodkyni z Ventadour penzi dvanáct tisíc livrů, kterou měla jako nástupkyně své matky v úřadě, a další penzi deset tisíc livrů, kterou měla už dříve, takže spolu se čtyřiceti osmi tisíci livrů služného vychovatelky v úřadě, jíž se stala smrtí své matky, měla od krále sedmdesát tisíc livrů ročního důchodu.

Slečna z Mailly, dcera dámy šatny, dostala rovněž šest tisíc livrů penze a dvacet pět tisíc tolarů v rentách na pařížské radnici jako odměnu za jeden finanční návrh, který její matka dala Desmaretsovi a z něhož král něco vytěžil. Tomu se říká dělat obchody, a Desmarets, jakkoli byl nevrlý, nebyl člověk, který by se v tom dámám nepropůjčil, zvláště těm, které měly tak blízko k paní z Maintenon.

Ve čtvrtek 17. ledna se La Châtrovi přihodila ve Versailles při komedii nehoda, která prozradila i předchozí. Byl to muž urozený, velmi pěkně rostlý, což nenechával nikoho přehlédnout, syn bratra maršálky z Humières, velmi čestný člověk, velmi statečný, nesmírně ješitný, velmi společenský a celý život zamilovaný a galantní. Říkali mu krásný pastýř a rádi si z něho dělali legraci. Byl generálporučíkem, ale byl to člověk bez jakéhokoli ducha a bez jakéhokoli talentu pro válku nebo pro cokoli jiného. Jeho způsoby byly od přírody prudké, ponenáhlu se ještě zesílily a přivedly ho k nepříjemným záchvatům. Toho večera si uprostřed komedie najednou začal představovat, že vidí nepřítele, začal křičet, velet, tasil kord a chtěl jím točit po hercích i po společnosti. La Vallière, který byl náhodou dost blízko, ho popadl kolem těla, namluvil mu, že je zle jemu samému, a poprosil ho, aby ho odvedl ven. Touto lstí ho vyvedl přes jeviště, ale La Châtre se pořád chtěl vrhat na nepřítele. Vzbudilo to velký rozruch, a to v přítomnosti Monseigneura a celého dvora.

Potom se vědělo o mnoha dalších. Jeden z jeho prvních záchvatů ho postihl v Paříži u pana prince de Conti, který měl dnu a seděl u svého krbu na lenošce, ale dost daleko od krbu, a nemohl postavit nohy na zem. Náhoda chtěla, že po nějaké chvíli zůstal La Châtre s panem princem de Conti sám. Přišel záchvat, a vždycky viděl nepřítele a chtěl na něj útočit. Najednou vykřikne, tasí kord a napadne židle a paraván. Pan princ de Conti, který nic takového nečekal, byl nesmírně překvapen a chtěl na něj promluvit. On však pořád křičel: „Tamhle jsou! Ke mně! Sem, pochod!“ a podobné věci, a pořád bodal a šermoval. Pan princ de Conti strachy bez sebe, příliš daleko na to, aby mohl zazvonit nebo se ozbrojit lopatkou či kleštěmi na uhlí, každým okamžikem čekal, že ho La Châtre bude mít za nepřítele a vrhne se na něho. Podle jeho vlastního přiznání nikdo nikdy neprožil horší čtvrthodinku; konečně vešel kdosi, kdo La Châtra zaskočil a přivedl ho k sobě. Zastrčil kord a zamířil ke dveřím. Pan princ de Conti si vyžádal mlčení a sám je věrně zachoval; ale sluhovi, který vešel, uložil, aby ho nikdy nenechával s La Châtrem samotného. Druhý den poslal prosit vévodu z Humières, aby za ním přišel, že mu potřebuje říci něco naléhavého a že přece ví, že má dnu a nemůže vycházet. Svěřil mu své dobrodružství jako nejbližšímu příbuznému, aby o tom zpravil paní z La Châtre, ujistil ji, že to zůstane tajemstvím, a aby se spolu poradili, co dělat. La Châtre měl potom ještě spoustu dalších záchvatů, s výrazem stále pomateným, uspěchaným a neklidným, takže se mu lidé vyhýbali; ale on to vydržel a nevyřadilo ho to ze společnosti, ba ani ode dvora. V příhodný čas se uvidí, co se z něho stalo.

Zanechali jsme Řím v kruté tísni. Italská liga nebyla vůbec uskutečněna; její uzavření a předčasné zveřejnění jen otevřelo Velké alianci oči ohledně nebezpečí, že přijde o Itálii, a nesmírně popudilo císaře proti papeži, který se v naději, že svým příkladem strhne ostatní, jako první chopil zbraní proti jeho vojskům, jak jsem vyprávěl, a to s úspěchem, dokud měla papežská vojska co dělat jen s oněmi nemnohými, která zůstala roztroušena po Itálii a jejichž hlavní síla tvořila celou sílu armády vévody savojského. Jakmile však tato hlavní síla onu armádu opustila — což způsobilo, že tažení na té straně skončilo dříve —, a objevila se v Itálii, papežská vojska se už neodvážila ani držet pole, ani se jí kdekoli postavit. Císařští začali pustošit Církevní stát a žít tam po tatarsku. Vymáhali nesmírné kontribuce a odevšad vyhnali papežská vojska. Císař, spokojený se svou pomstou a s urážkami, jimiž papeže nechával zahrnovat kardinálem Grimanim z Neapole, kde byl Grimani prozatímním místokrálem, chtěl papeže jen přinutit, aby uznal arcivévodu za španělského krále. Papež hlasitě naříkal, dovolával se úcty náležející jeho důstojnosti, cítil, kam ho chtějí dotlačit, a nevěděl kudy kam. Doby exkomunikací už minuly a císař velmi dobře uměl oddělit papežovu duchovní moc od světské.

Císař poslal do Itálie markýze z Prié v hodnosti svého zplnomocněnce v Římě, kde ho nechtěli přijmout. Tessé, který snadno předvídal, jaký úspěch by tento císařský ministr měl, kdyby byl jednou připuštěn, dělal všechno, co mohl, aby tomu zabránil; ale měl jen slova a žádnou pomoc jakéhokoli druhu, kterou by mohl poskytnout. Nářek celého papežského státu i samotného Říma, který krutě pociťoval zpustošení venkova, byl tak hlasitý, že se ho papež začal bát skoro stejně jako Císařských, a nakonec svolil přijmout císařského zplnomocněnce v Římě a vstoupit s ním do jednání.

Prié byl snad člověk v Evropě pro tento úkol nejvhodnější: byl to Piemonťan velmi nízkého původu, velmi duchaplný a vzdělaný, velmi ctižádostivý a nadaný, což ho dosti rychle vyneslo vzhůru ve vojsku i u savojského dvora, kde byl kvůli němu poprvé ponížen Řád Zvěstování, jenž jediný činí z nositelů velmože tohoto dvora. Když ve své zemi dosáhl všech poct, na něž by se byl dříve neodvážil pomyslet, shledal ji od té doby příliš těsnou pro štěstí, jež si předsevzal, a využil toho, čeho tam dosáhl, aby s tím větší vážností přešel do služeb císaře. Dosáhl tam nejvyšších hodností. Jeho sebevědomý, troufalý duch se zalíbil dvoru tak pyšnému a podnikavému, jakým byl vždy dvůr vídeňský, a zdál se mu vhodný k tomu, aby mu dobře sloužil. Získal od něho tento úřad zplnomocněnce a nezklamal naděje, které do něho vkládal.

Když přijel do Říma, zůstal chladný a klidný a čekal, až za ním přijdou. Papež ze své strany čekal, jaké návrhy učiní, když přece přijel jen proto, aby jednal; ale nakonec, unaven touto němou přítomností, která nepřinášela žádnou úlevu od plenění, kvůli němuž byl přijat, [dal] se ho otázat, co má za úkol. Jeho odpověď byla zdrcující. Odpověděl, že nepřijel mluvit, nýbrž jen poslouchat, co mu budou chtít říci; a na naléhavé výklady o nutnosti zastavit násilnosti Císařských, které stále pokračovaly, se skromně vymluvil, že nemá žádnou moc jim cokoli nařizovat. Tato tak tvrdá a zároveň tak pohrdavá odpověď byla až příliš srozumitelná. Papež pochopil, že od těchto krutých pustošení nemůže doufat v mír ani v příměří jinak než tím, že urovná všechny spory s císařem. Ponížení bylo krajní, ale nůž byl na krku; bylo třeba se sklonit.

Za těchto okolností se Tessé ocitl v krajně nepříjemném postavení. Nedokázal zabránit připuštění Priého; cítil, jak tíživá pro něho bude jeho přítomnost, a dokonce osobně nepříjemná, vzhledem ke smělé povaze toho muže, popoháněného Grimanim a podporovaného císařskou armádou, která pustošila Církevní stát. Rozhodl se tedy vyhnout aspoň osobním nepříjemnostem a onemocnět ještě před Priého příjezdem do Říma. Stěžoval si na píštěl a zavřel se doma. Ze svého kabinetu se bránil, jak mohl; a dodám, abych se nemusel vracet k záležitosti, jejíž pokračování bylo dlouhé, že napsal papeži tři dopisy. Jsou tak výstižné pro povahu tohoto maršála, kterého jsme zvláště od roku 1696 viděli v předních vojenských i mírových úřadech a kterého právě vybrali pro nejdůležitější úkol této vlády, že jsem pokládal za správné zařadit je mezi Doklady s úvahami, které si podle mého zasloužily. Tyto tři doklady poslouží k posouzení toho, co tak výhodně a soustavně uspívalo u dvora Ludvíka XIV., a také toho, co bylo tak užitečně použito v jeho záležitostech, zvláště od španělského převratu.¹⁰ Tessé si v těchto třech plodech svého ducha tak liboval, že je poslal ke dvoru a do Paříže, kde je dal rozšířit.

Don Francisco Bernardo de Quirós zemřel v pokročilém věku v Cáchách na [lázních], kam se vydal uprostřed krutého ledna. Celý život strávil v diplomatických jednáních a stal se v nich obratným, vždy na cizích dvorech nebo na mírových kongresech. Při španělském převratu se dal do služeb Filipa V., který ho používal stejně; bitva u Ramillies a její rychlé následky ho obrátily zpět k rodu rakouskému. Byl velvyslancem arcivévody jako španělského krále v Haagu, kde už předtím strávil mnoho let v téže hodnosti, kterou mu udělil Karel II. Tato zrada mu nebyla ke cti a zájmy Filipa V. tím přesto utrpěly. Ale vášeň spojenců proti oběma korunám byla taková, a zvláště v Holandsku, kde vším vládl pensionář¹¹ Heinsius, že Quirósova vážnost tím nijak neutrpěla. Pokud jde o původ, byl velmi obyčejný a hluboko pod jeho úřady i schopnostmi.