Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola čtvrtá

Smrt a povaha otce de La Chaise. — Překvapivé přiznání krále. — Nehorázná rada, kterou králi dal otec de La Chaise. — Otec Tellier zpovědníkem; jak k této volbě došlo. — Povaha otce Telliera. — Fagonova předpověď o otci Tellierovi. — Vstřícné kroky otce Telliera vůči mně. — Smrt paní z Heudicourt; její povaha, povaha jejího manžela a jejího syna. — Smrt rytíře z Elbeufu; odkud jeho přízvisko Třasák. — Pan z Elbeufu nepřiznává Bouillonům ve své manželské smlouvě se slečnou z Bouillonu roku 1656 knížecí titul. — Smrt hraběte z Benavente. — Jeho úřad sumiller de corps udělen vévodovi z Alby. — Konec a smrt paní ze Soubise. — Zmařený pokus pana ze Soubise.

Dvůr byl v té době svědkem obnovy jednoho ministerstva, které se svým dlouhým trváním opotřebovalo až do kořene, a právě proto bylo králi o to milejší. Otec de La Chaise zemřel 20. ledna u Velkých jezuitů v ulici Saint-Antoine. Byl prasynovcem slavného otce Cottona¹ a po otci synovcem otce d’Aix, který z něho udělal jezuitu; v řádu vynikl nejprve jako profesor, potom jako rektor v Grenoblu a v Lyonu a nato jako provinciál této provincie. Byl šlechtic a jeho otec, který se dobře oženil a dobře sloužil, by byl na poměry svého kraje Forez bohatý, kdyby neměl tucet dětí. Jeden z nich, který se dokonale vyznal v psech, v honech a v koních, na nichž výborně jezdil, byl dlouho štolbou lyonského arcibiskupa, bratra a strýce maršálů z Villeroy, a velel jeho lovecké družině — lovu byl ten prelát vášnivě oddán. Je to týž muž, kterého jsme viděli jako kapitána stráže brány, a po něm jeho syna.

Oba bratři zastávali v Lyonu úřady, o nichž jsem právě mluvil, když otec de La Chaise roku 1675 nastoupil po otci Ferrierovi² jako králův zpovědník; byl jím tedy víc než dvaatřicet let. Velikonoce mu v době králova vztahu s paní z Montespan nejednou přivodily nemoc z politických důvodů. Jednou mezi jinými za sebe ke králi poslal otce Dechampse, který statečně odepřel rozhřešení. Tento jezuita byl velmi známý jako pařížský provinciál a také tím, že v posledních letech života měl důvěru pana Prince, onoho hrdiny.

Otec de La Chaise byl ducha prostředního, ale dobré povahy, spravedlivý, přímý, rozumný, moudrý, vlídný a umírněný, velký nepřítel udavačství, násilí a skandálů. Měl smysl pro čest, poctivost, lidskost, dobrotu; byl přívětivý, zdvořilý, skromný, ba uctivý. On i jeho bratr si vždy veřejně zachovávali vůči Villeroyům výraznou vděčnost, až k jakési závislosti; byl nezištný v každém ohledu, ačkoli velmi lnul ke své rodině; zakládal si na šlechtictví a podporoval je, kde jen mohl. Pečlivě dbal na dobrý výběr biskupů, zvláště pro velká místa, a měl v tom šťastnou ruku, dokud měl úplný vliv. Snadno změnil názor, když byl oklamán, a horlivě napravoval zlo, k němuž ho klam přivedl. Na příslušném místě jsme toho viděli příklad u abbého z Caudelet; jinak byl soudný a opatrný, dobrák a dobrý řeholník, veskrze jezuita, ale bez zuřivosti a bez otročení; znal je lépe, než dával najevo, ale mezi nimi byl jako jeden z nich. Nikdy nechtěl hnát Port-Royal des Champs až ke zničení ani se v čemkoli obrátit proti kardinálu z Noailles, ačkoli ten dosáhl všeho bez jeho přičinění. Případ svědomí³ a všechno, co se proti kardinálovi za jeho časů podniklo, se dělo bez jeho účasti. Nechtěl také zabíhat příliš daleko do čínských záležitostí⁴, ale arcibiskupovi z Cambrai vždy pomáhal, jak mohl, a byl vždy věrným přítelem kardinála z Bouillonu, kvůli němuž za všech okolností prolomil mnoho ledů.

Na stole měl vždy Nový zákon otce Quesnela, který potom nadělal tolik hluku a vyvolal tak strašné pohromy; a když se lidé divili, že tu knihu má kvůli jejímu autorovi tak po ruce, odpovídal, že má rád dobré a správné všude, kde je najde; že nezná znamenitější knihu ani bohatší poučení; že v ní nachází všechno; a že protože může zbožné četbě věnovat denně jen málo času, dává přednost této před každou jinou.

Během posledních patnácti či dvaceti let pařížského arcibiskupa Harlaye měl veškerý vliv na rozdílení obročí. Na paní z Maintenon byl vždy naprosto nezávislý a nestýkal se s ní; proto ho také nenáviděla, jak z tohoto důvodu, tak pro jeho odpor ke zveřejnění jejího sňatku, ale nikdy se mu neodvážila ukázat zuby, protože znala královo smýšlení o něm. Aby vyvážila jeho moc nad rozdílením obročí a sama do něho mohla zasahovat zpoza svých dvou záclon, posloužila si Godetem, biskupem z Chartres, kterého pozvolna uvedla do královy důvěry, a potom kardinálem z Noailles, po sňatku své neteře a při aféře pana z Cambrai; tím se začalo zostuzovat francouzské duchovenstvo, neboť pan z Chartres a Svatý Sulpicius uváděli do biskupských úřadů nevzdělance a lidi z ničeho a vylučovali, jak jen mohli, všechny ostatní.

Kolem osmdesátky, kdy měl ještě pevnou hlavu i zdraví, se otec de La Chaise chtěl stáhnout do ústraní; učinil o to několik marných pokusů. Úpadek těla i ducha, který brzy nato pocítil, ho přiměl naléhat dvojnásob. Jezuité, kteří to pozorovali víc než on sám a cítili, jak jeho vliv slábne, ho nabádali, aby uvolnil místo jinému, který by měl půvab a horlivost novosti. Upřímně toužil po klidu a stejně marně naléhal na krále, aby mu jej dopřál. Musel nést břemeno až do konce. Neduhy a sešlost, které ho brzy nato přepadly,⁵ ho nedokázaly vysvobodit. Otevřené rány na nohou, vyhaslá paměť, ochablý úsudek, zmatené vědomosti — podivné nedostatky u zpovědníka —, nic krále neodradilo, a až do konce si dával tu mrtvolu přinášet a vyřizoval s ní obvyklé záležitosti. Konečně dva dny po jednom návratu z Versailles velmi zeslábl, přijal svátosti, a přece měl odvahu, ještě víc než sílu, napsat králi vlastní rukou dlouhý dopis, na nějž mu král rychle a něžně odpověděl rovněž vlastní rukou; potom se už věnoval jen Bohu.

Otec Tellier, provinciál, a otec Daniel, představený profesního domu, se ho zeptali, zda vykonal vše, co od něho mohlo žádat jeho svědomí, a zda pamatoval na dobro a čest Tovaryšstva. K prvnímu bodu odpověděl, že je klidný; k druhému, že podle účinků brzy poznají, že si nemá co vyčítat. Velmi krátce nato zemřel zcela pokojně v pět hodin ráno.

Oba představení přinesli králi po skončení jeho ranního vstávání (lever) klíče od pracovny otce de La Chaise, kde bylo mnoho spisů a papírů. Král je přijal přede všemi jako panovník zvyklý na ztráty, pochválil otce de La Chaise především pro jeho dobrotu a pak s úsměvem na otce dodal nahlas, přede všemi dvořany: „Byl tak dobrý, že jsem mu to někdy vyčítal, a on mi odpovídal: ‚To nejsem já, kdo je dobrý, ale Vy, kdo jste tvrdý.‘“ Otcové i všichni posluchači byli tím vyprávěním opravdu zaskočeni, až sklopili oči. Ten výrok se rychle rozšířil a nikdo za něj nemohl otci de La Chaise nic vyčítat.

Za svého života odvrátil mnoho ran, potlačil mnoho darebáctví a anonymních udání proti mnoha lidem, mnoha posloužil a nikdy neublížil jinak než v sebeobraně. Proto po něm také všichni truchlili. Vždy se chápalo, že to bude ztráta; nikdo si však nepředstavoval, že jeho smrt bude ranou tak všeobecnou a hlubokou, jakou se stala a jak se záhy dala pocítit prostřednictvím strašného nástupce otce de La Chaise — a tehdy byli i sami nepřátelé jezuitů nuceni vzdát otci de La Chaise spravedlnost a přiznat, že to byl muž dobrého a počestného rodu a jako stvořený pro takové místo.

Maréchal, první králův chirurg, který měl jeho důvěru, muž přímý a naprosto pravdivý, jehož jsem už nejednou citoval, vyprávěl paní ze Saint-Simon a mně velmi významnou historku, jež si zaslouží, aby nebyla zapomenuta. Řekl nám, že mu král v soukromí svých kabinetů, když litoval otce de La Chaise a chválil jeho oddanost své osobě, vyprávěl o velkém důkazu této oddanosti, který od něho dostal: několik let před smrtí mu otec de La Chaise řekl, že cítí, jak stárne, že to může přijít dřív, než se nadá, že bude třeba vybrat jiného zpovědníka a že jedině oddanost k jeho osobě ho vede k tomu, aby ho prosil o milost, aby ho vzal z jeho Tovaryšstva; že je zná, že zdaleka nezaslouží všechno, co se proti němu řeklo a napsalo, ale že mu konečně opakuje, že je zná a že ho oddanost k jeho osobě a k jeho bezpečí zavazuje zapřísahat ho, aby mu vyhověl; že je to velmi rozsáhlé Tovaryšstvo složené z lidí a povah všeho druhu, za něž nelze ručit, a že se nesmí přivést k zoufalství, a tak se vystavit nebezpečí, za něž on sám mu ručit nemůže; a že zlý čin se snadno spáchá a není bez příkladu. Maréchal při tom králově vyprávění zbledl a skryl, jak nejlépe dovedl, zmatek, do něhož upadl.

Jen tento ohled přiměl Jindřicha IV., aby jezuity povolal zpět⁶ a zahrnul je statky. Pyramida Jeana Châtela⁷ je přiváděla k zoufalství; za Ludvíka XIV. našli kupeckého prévôta Fourcyho, který byl ochoten je vyslechnout a mohl si to dovolit díky vlivu svého tchána Boucherata, kancléře Francie, jenž s králem v zádech udržel parlament na uzdě. Fourcy dal pyramidu zbourat, aniž po ní zůstala sebemenší stopa; jeho syn, sotva vyšel z koleje, za to k úžasu veřejnosti dostal opatství Saint-Wandrille s výnosem přes šestatřicet tisíc livrů a dodnes je užívá. Je to ostatně velmi počestný a vážený muž, který nestál o to stát se biskupem.

Král nebyl povznesenější než Jindřich IV.; nezapomněl na poučení otce de La Chaise a neodvážil se vystavit pomstě jeho Tovaryšstva tím, že by si zpovědníka vybral mimo ně. Chtěl žít, a žít v bezpečí. Pověřil vévody z Chevreuse a z Beauvilliers, aby jeli do Paříže a se vší opatrností, jakou jen budou moci zachovat, zjistili, koho z jezuitů by si mohl vzít za zpovědníka.

Pan z Chartres a farář od Saint-Sulpice nehleděli na tuto volbu lhostejně; chtěli ji ovlivnit. Neměli k tomu však žádné pověření; to bylo dáno jen oběma vévodům, k nimž neměli přístup. Aféra pana z Cambrai mezi nimi vztyčila mocnou dělicí zeď. Neštěstí chtělo, aby smrt otce de La Chaise přišla právě ve chvíli, kdy flanderské záležitosti mezi monseigneurem vévodou z Bourgogne a panem z Vendôme sblížily paní z Maintenon a pana z Beauvilliers až k úplné důvěrnosti v té věci a ke společnému postupu, jak jsem vyprávěl. Ty záležitosti nabíraly směr, který odpovídal jejich péči, ale nebyly ještě skončeny. Styky, důvěra i společný postup v té věci stále trvaly. Paní z Maintenon využila příležitosti a navzdory všemu, co se odehrálo, dosáhla toho, že oba vévodové připustili k poradám o volbě biskupa z Chartres a faráře od Saint-Sulpice, kteří byli jedna duše. Oba vévodové chovali ke Svatému Sulpiciu předem úctu i náklonnost, stejně jako pan z Cambrai. Farářem tam byl La Chétardie; v době aféry pana z Cambrai ještě nehrál žádnou roli a po pravdě to byl hodný muž, ale jakýsi slaboduchý. Budu mít příležitost mluvit o něm jinde. Veden panem z Chartres, podpořil otce Telliera. Jezuité pro něho nastražili všechny své baterie, oba vévodové jim naletěli, a brzy nato se jejich obětí staly církev a stát.

Otec Tellier, tehdy pařížský provinciál, dostal rozhodující souhlas obou vévodů; na jejich doporučení si ho král vybral, a ta volba byla nepochopitelná u téhož panovníka, který z mnohem menšího důvodu téhož druhu odňal vévodkyni z Bourgogne otce Le Comta, jenž byl několik let jejím zpovědníkem a těšil se velké oblibě u ní i u celého dvora, a poslal ho do Říma, aniž by jezuité se vším svým uměním a vlivem dokázali ránu odvrátit. Porady o volbě zpovědníka trvaly měsíc, od 20. ledna, kdy zemřel otec de La Chaise, do 21. února, kdy byl jmenován otec Tellier. Stal se, stejně jako jeho předchůdce, zároveň zpovědníkem Monseigneura, což bylo v princově věku velmi tvrdé omezení. Tento měsíc zde předbíhám, abych nepřetrhl tak zajímavou látku.

Otec Tellier byl králi naprosto neznámý; jeho jméno znal jen proto, že se objevilo na seznamu pěti nebo šesti jezuitů, který otec de La Chaise sestavil z osob způsobilých stát se jeho nástupcem. Prošel všemi stupni Tovaryšstva: profesor, teolog, rektor, provinciál, spisovatel. Byl pověřen obhajobou Konfuciova kultu a čínských obřadů, ztotožnil se s tím sporem a napsal o tom knihu, která málem přivodila podivné nesnáze jemu i jeho druhům a která byla jen díky intrikám a vlivu v Římě pouze zařazena na index; proto jsem řekl, že si počínal hůř než otec Le Comte a že je s podivem, že se navzdory této poskvrně stal královým zpovědníkem.

Neméně zanícený byl pro molinismus, pro vyvrácení každé jiné školy, pro to, aby všechny nauky jeho Tovaryšstva byly povýšeny na nová dogmata na troskách všech nauk opačných, které církev odedávna přijímala a učila. Odchován v těchto zásadách, zasvěcen do všech tajemství svého Tovaryšstva pro nadání, které v něm rozpoznalo, žil od svého vstupu do něho jen těmito otázkami a vnitřními dějinami jejich prosazování, jen touhou dojít k cíli a přesvědčením, že k dosažení toho cíle není nic, co by nebylo dovoleno a co by se nemělo podniknout. Jeho duch byl tvrdý, zatvrzelý, neúnavně soustředěný, prostý všech jiných zálib, nepřítel všeho rozptýlení, vší společnosti, vší zábavy, neschopný se jí oddat ani s vlastními spolubratry, a nikoho si necenil jinak než podle míry, v jaké jejich vášeň odpovídala té, která jeho samého zcela pohlcovala. Tato věc se všemi svými odnožemi se pro něho stala věcí nejosobnější a do té míry jeho jedinou starostí, že se nikdy ničemu nevěnoval a na ničem nepracoval jinak než ve vztahu k ní — a v obojím byl neúnavný. Každý ohled, každé zmírnění v této věci mu bylo odporné; snášel je jen z donucení nebo proto, aby tím jistěji došel k cíli. Všechno, co v tomto směru nesledovalo tento cíl, bylo v jeho očích zločinem a nedůstojnou slabostí.

Jeho život byl tvrdý ze záliby i ze zvyku; neznal nic než píli soustavnou a nepřetržitou; stejnou vyžadoval bez jakéhokoli ohledu od druhých a nechápal, že by se nějaký ohled brát měl. Hlavu i zdraví měl železné, a takové bylo i jeho jednání; jeho povaha byla krutá a divoká. Prosáklý zásadami a politikou Tovaryšstva, nakolik se jim tvrdost jeho povahy dokázala přizpůsobit, byl hluboce falešný, lstivý, skrytý pod tisícem záhybů a ohybů, a jakmile se mohl ukázat a vzbuzovat strach, vyžadoval všechno a nedával nic, vysmíval se i nejvýslovněji daným slibům, jakmile mu už nezáleželo na tom, aby je dodržel, a zuřivě pronásledoval ty, kdo je dostali. Byl to strašný člověk, který nesměřoval k ničemu menšímu než ke zkáze, skrytě i otevřeně, a který se, když dosáhl moci, už neskrýval.

V tomto postavení, nepřístupný i jezuitům s výjimkou čtyř nebo pěti stejného ražení, se stal postrachem ostatních; a i oněch čtyři nebo pět se k němu přibližovalo jen s chvěním a odvažovalo se mu odporovat jen s velkou opatrností a tak, že mu ukazovali, že tím, co zamýšlí, se vzdaluje svému cíli — jímž byla despotická vláda jeho Tovaryšstva, jeho dogmat a zásad a naprosté zničení všeho, co jim bylo nejen protivné, ale i všeho, co by se jim nepodrobilo až do slepého odevzdání.

Na této zuřivosti, kterou nikdy nic ani na okamžik nepřerušilo, je úžasné, že pro sebe samého nikdy nic nezamýšlel, že neměl ani příbuzné, ani přátele, že se narodil zlovolný a nedotklo se ho žádné potěšení z prokazování služeb a že pocházel ze spodiny lidu a netajil se tím; byl prudký až k tomu, že naháněl strach nejmoudřejším jezuitům, ba i těm nejpočetnějším a nejzanícenějším, kteří se báli, aby je nesvrhl natolik, že by je znovu vyhnali.

Jeho zevnějšek nesliboval nic jiného a slovo přesně dodržel; kdo by ho potkal na kraji lesa, vyděsil by se. Jeho tvář byla temná, falešná, strašná; oči planoucí, zlé, nesmírně šilhavé: kdo ho uviděl, byl tím zasažen.

Po tomto přesném a věrném portrétu muže, který zasvětil tělo i duši svému Tovaryšstvu, který se nesytil ničím jiným než jeho nejhlubšími tajemstvími, který neznal jiného Boha než je a strávil život ponořen do tohoto studia, s takovým nadáním a takového původu, jaký měl, nelze se divit, že ve všem ostatním byl k údivu hrubý a nevzdělaný, drzý, nestydatý, prudký, neznal svět ani míru, stupně, ohledy ani nikoho, ať byl kdokoli, a že mu všechny prostředky byly dobré k dosažení cílů. V zásadách a politice svého Tovaryšstva se zdokonalil v Římě, odkud ho Tovaryšstvo pro jeho zanícení a neústupnost muselo rychle poslat zpět do Francie, když v Římě vypukl skandál kvůli jeho knize zařazené na index.

Když poprvé, poté co mu byl představen, mluvil s králem v jeho kabinetě, byli tam v koutě jen Bloin a Fagon. Fagon, celý shrbený a opřený o hůl, pozoroval to setkání a tvář toho člověka, jeho poklony a řeči. Král se ho zeptal, zda je příbuzný pánů Le Tellierů. Otec se celý ponížil: „Já, Sire,“ odpověděl, „příbuzný pánů Le Tellierů! To zdaleka ne; jsem ubohý sedlák z Dolní Normandie, kde byl můj otec pachtýřem.“ Fagon, který ho pozoroval tak, aby mu nic neuniklo, se zespodu obrátil k Bloinovi, a vynakládaje úsilí, aby se na něho podíval, mu řekl, ukazuje na jezuitu: „Pane, to je ale zatracený…!“ a pokrčiv rameny, opřel se zase o hůl. Ukázalo se, že se v tak podivném úsudku o zpovědníkovi nezmýlil. Ten předváděl všechny posunky, ne-li rovnou pokrytecké opičárny člověka, který se toho místa děsí a dá se k němu přinutit jen z poslušnosti vůči svému Tovaryšstvu.

Rozepsal jsem se o tomto novém zpovědníkovi, protože z něho vzešly neuvěřitelné bouře, pod nimiž církev, stát, vzdělanost, nauka a tolik dobrých lidí všeho druhu sténají dodnes, a protože jsem toho strašného člověka znal bezprostředněji a důvěrněji než kdokoli jiný u dvora.

Otec a matka mě svěřili jezuitům, aby mě vychovali v náboženství, a zvolili velmi šťastně; ať se o nich veřejně říká cokoli, nelze si myslet, že se mezi nimi tu a tam nenajdou velmi svatí a velmi osvícení lidé. Zůstal jsem tedy tam, kam mě dali, ale bez styku s jinými než s tím, na koho jsem se obracel; ten měl na starosti především duchovní cvičení, která několikrát do roka pořádali ve svém noviciátu pro laiky. Jmenoval se otec Sanadon a jeho úřad ho nutně přiváděl do styku s představenými, a tedy i s otcem Tellierem, provinciálem, když byl vybrán za zpovědníka. Tento otec Tellier ze své záliby a ze svého divokého zvyku nechtěl vídat nikoho kromě těch, jimž se nemohl vyhnout. K jeho zálibě se přidala i politika: chtěl se před králem ukázat jako osamělejší, ve skutečnosti aby byl nezávislejší a lépe unikal ohledům a prosbám.

Byl jsem velmi překvapen, když mi otec Sanadon dva nebo tři týdny poté, co otec Tellier nastoupil do tohoto ministerstva — neboť to bylo ministerstvo velmi skutečné, zcela oddělené od ostatních —, přišel říct, že mi chce být představen; to byla jeho slova i slova otce Telliera, když mi ho nazítří přivedl. Nikdy jsem ho neviděl, ani jsem mu nebyl blahopřát, ani jsem k němu nikoho s blahopřáním neposlal; zahrnul mě poklonami a skončil tím, že mě požádal o svolení občas mě navštívit a o tu milost, abych ho laskavě přijímal. Zkrátka: chtěl se se mnou spojit; a já, který jsem mu nedůvěřoval a který jsem ho vzhledem k postavení své rodiny, kde nikdo nebyl v církvi, vůbec nepotřeboval, jsem se marně zdvořile vzdaloval — byl jsem přinucen násilím. Zdvojnásobil své návštěvy, mluvil se mnou o záležitostech, radil se se mnou, a abych to řekl naplno, přiváděl mě do zoufalství, protože bylo nebezpečné odbýt ho hrubě, a nebezpečné pouštět se s ním do záležitostí. Toto vynucené spojení, na něž jsem odpovídal jen trpně, trvalo až do královy smrti; dozvěděl jsem se díky němu mnoho věcí, které přijdou každá ve svůj čas.

Musel se na mě vyptat otce Sanadona, který mu nejspíš pověděl o mých důvěrných vztazích s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers, snad i o vztahu, který jsem měl k monseigneurovi vévodovi z Bourgogne a který byl tehdy hluboce skrytý, a k panu vévodovi z Orléans. Byla pravda, že už tehdy jsem dost stoupal, ale pod poklopem; a ačkoli jsem byl už dlouho zasvěcen do mnoha důležitých věcí, většina lidí to ještě docela nepostřehla.

Dvůr se zbavil jakéhosi domácího démona v osobě paní z Heudicourt, která zemřela ve Versailles ve čtvrtek 24. ledna kolem osmé ráno. Dost jsem o ní mluvil (tom I, s. 367; v tomto vydání Díl I, Tom 1, kapitola dvacátá druhá) — o jejím osudu, o jejím sňatku přes palác Albret a o důvěrném přátelství, které tam navázala s paní z Maintenon a které trvalo po celý jejich život, i o všem, co z toho vzešlo. Zestárla a zohavila se; nebylo možné mít víc ducha a příjemnějšího, vědět víc věcí, být zábavnější, kratochvilnější a veselejší, aniž by o to usilovala. Nebylo však také možné být zlomyslnější tak bezdůvodně, tak neustále, tak zoufale, a tudíž nebezpečnější v nejdůvěrnějším familiárním styku, v němž trávila život s paní z Maintenon a s králem; a tak také přízeň, velikost, úřady, ministři, královy děti, i levobočci, všechno sklánělo koleno před touto zlou vílou, která uměla jen škodit a nikdy neposloužila. Paní Vévodkyně s ní byla zadobře a vždy si jí uměla posloužit. Její pokoje byly svatyní, kam nebyl připuštěn kdo chtěl. Paní z Maintenon, která ji během nemoci neopustila a viděla ji umírat, byla nesmírně zarmoucena; ona i král tím přišli o mnoho zábavy, a svět, na jehož útraty ji poskytovala, tím mnoho získal, neboť to byla bytost bez duše.

Její manžel z ní těžil pevnou rukou, aniž s ní téměř žil, ale dokázal, že se ho bála. Byl to starý ošklivec, velmi zhýralý a odporný, kterého trpěli kvůli ní, a přesto se navzájem trápili. Byl náruživý hráč, nejnepříjemnější a nejprudší, a vždy dotčený a zuřivý. Byla to podívaná, vidět ho v Marly snímat při lansquenetu a prudce couvat se stoličkou, až porážel, co mu za zády překáželo, a lámal lidem nohy; jindy plivat za sebe do nosu tomu, koho to zrovna zastihlo.

Jeho žena se se vším svým duchem bála duchů, až si platila ženy, aby u ní každou noc bděly. Tato pošetilost došla tak daleko, že málem umřela strachy, když přišla o starého papouška, kterého chovala dvacet let. Zdvojnásobila proto počet svých zaměstnaných — tak říkala svým bdícím ženám. Její syn, který nebyl zbabělec, měl tutéž manii, až do té míry, že nikdy nemohl být večer ani v noci sám ve svém pokoji.

Byl to jakýsi kozonohý satyr⁸, stejně zlý a ještě ošklivější než jeho otec; velmi povolný k dámám, a proto zapletený do všech dvorských historek, opilec nad míru; o jeho strachu z duchů a o jeho opilstvích koluje tisíc zábavných historek. Skládal ty nejroztomilejší písně na světě, v nichž vynikal v prostodušném vykreslení lidí a jejich směšností s nejjemnějším vtipem. Velký profous a jeho rodina, jinak počestní lidé, jich měli plno a u dvora se s nikým nestýkali. Heudicourta napadlo složit na ně píseň tak přirozenou a tak směšně vtipnou, že se jí lidé smáli až k slzám. Maršál z Boufflers, který měl tehdy službu kapitána tělesné gardy ve čtvrtletí, stál při mši za králem, kde panovalo naprosté ticho a slušnost, a viděl, jak se kolem něho mluví a směje. Chtěl zjednat pořádek. Kdosi mu tu píseň pošeptal do ucha. V tu ránu se tento muž tak moudrý, tak vážný, tak důstojný, tak dvorný začne dusit smíchy, a čím víc se snaží ovládnout, tím víc vyprskne. Král se jednou otočí, pak podruhé, a všechno nadarmo. Smích pokračoval až k slzám. Král, převelice překvapen, že vidí maršála z Boufflers v takovém stavu, a za sebou, a při mši, se ho při odchodu z kaple dost přísně zeptal, komu se smál. Maršál se znovu rozesmál a odpověděl, jak dovedl, že mu to může povědět jen v jeho kabinetě. Jakmile tam král vešel, vrátil se k té otázce. Maršál mu odpověděl tou písní, a hle, král se při jejím poslechu chechtal, až to bylo slyšet z jeho komnaty. Několik dní se nemohl na nikoho z těch Montsoreauových podívat, aniž by vyprskl smíchy, a celý dvůr stejně. Museli na čas zmizet.⁹

Pitím Heudicourt docela zpitoměl, ale až dlouho po králově smrti, a nakonec si na jednom versailleském schodišti rozbil hlavu a druhý den nato zemřel. Jeho matku, která rozcupovala lidi vážně i na posměch a která měla vždy po ruce nějaké zdrcující ale, když slyšela před králem nebo paní z Maintenon o někom mluvit dobře, nelitoval nikdo kromě paní z Maintenon. Říkával jsem o ní a o paní z Dangeau, která v téže důvěrnosti byla jejím dokonalým protějškem, že jsou zlým a dobrým andělem paní z Maintenon.

Smrt rytíře z Elbeufu, k níž došlo o sedm nebo osm dní později, vzbudila ve světě menší rozruch. Byl nejstarším synem vévody z Elbeufu a jeho první ženy, která měla jen jeho a paní z Vaudemontu. Byla jedinou dcerou hraběte z Lannoy, rytíře řádu z roku 1633, prvního králova hofmistra a guvernéra Montreuilu, který zemřel roku 1649. Roku 1643 se provdala za hraběte z La Rocheguyon¹⁰, prvního šlechtice králova komory s nástupnictvím po otci. Byl jediným synem proslulých manželů z Liancourtu a padl při obléhání Mardicku roku 1646; zanechal jen jedinou dceru, která se provdala za pana z La Rochefoucauld, velkého mistra šatny a velkého lovčího, který byl celý život tak zadobře s králem. Jeho vdova se provdala za pana z Elbeufu, s nímž nebyla šťastná. Bylo to roku 1648; dostal po ní guvernérství Montreuilu, které připojil ke guvernérství Pikardie, jež měl po otci. Jednou se proti své ženě, která byla těhotná, rozzuřil tak podivně, že ji vzal do náruče, aby ji vyhodil z okna. Strach, který z toho měla, ji zachvátil tak, že syn, kterého porodila, se narodil třesoucí se po celém těle a celý život se nepřestal třást. Zemřela v Amiensu roku 1654 ve 28 letech.

O dva roky později se pan z Elbeufu znovu oženil se slečnou z Bouillonu, jíž ani jejím příbuzným nikdy nechtěl v manželské smlouvě přiznat knížecí titul, a to uprostřed všeho lesku, jímž tehdy zářil pan z Turenne. Měl s ní dnešního vévodu z Elbeufu a jeho bratra prince Emanuela. Stav nejstaršího syna je přiměl k rozhodnutí zavázat ho maltézskými sliby, přimět ho, aby se spokojil s tím, co z toho dokáže získat, a dát ho všechno postoupit mladšímu bratrovi z druhého lože. Nevědomo proč si za své sídlo vybral Le Mans, kde vždy vídal nejlepší společnost kraje. Nebyl nevzdělaný, měl ducha a zdvořilost, ba i důstojnost, a v rodině se přesto těšil jisté vážnosti.

Nebyl špatně urostlý a bylo mu padesát devět let. On a paní z Vaudemontu byli po matce polorodými sourozenci matky vévody z La Rocheguyon a pana z Liancourtu, kteří se stali jejich dědici. Zdědili po nich panství Brunoy a jinak jen velmi málo, a myslím, že po paní z Vaudemontu, když zemřela, nic.

Hrabě z Benavente¹¹ z rodu Pimentelů, španělský grand první třídy, rytíř Řádu Svatého Ducha a sumiller de corps, zemřel v Madridu ve velké vážnosti. Už dříve se o něm dost mluvilo v souvislosti se závětí Karla II. a nástupem Filipa V. na španělský trůn, takže není co dodat. Zanechal syna, učeného, nenápadného, stále se zdržujícího mimo Madrid a velmi oddaného jezuitům. Španělský král poslal po zvláštním kurýrovi zprávu vévodovi z Alby, svému velvyslanci ve Francii, že mu dává úřad sumiller de corps, který je jedním ze tří velkých úřadů, o nichž budu mluvit na svém místě; je to náš velký komoří, ale takový, jaký býval kdysi.

Paní ze Soubise se konečně blížila ke konci své skvělé a pevné dráhy. Její krása ji stála život. Opírala se o svou ctižádost a o to, jak dovedla využít jedné i druhé, a nevím, zda ji — ve chvíli, kdy se chystala spatřit věci velmi odlišné — zaměstnávaly nějaké jiné myšlenky. Celý život dodržovala nejpřísnější životosprávu, aby si uchovala lesk a svěžest pleti. Telecí, kuřata nebo pečené či vařené pulardy, saláty, ovoce, něco mléčného — to byla její stálá strava, od níž nikdy neupustila, bez jakékoli jiné příměsi, k tomu voda, někdy zbarvená vínem; a nikdy se nepodkasávala jako ostatní ženy, aby si nerozpálila ledví a nezčervenal jí nos. Měla mnoho dětí, z nichž některé zemřely na krtici, navzdory zázraku, který prý provází dotek našich králů. Pravda je, že když se králové dotýkají nemocných, činí tak hned po přijímání. Paní ze Soubise, která nežádala stejnou přípravu, byla nakonec krticí napadena sama, když se věk přestal snášet s tak ochlazující stravou. Tajila to a vydržela, jak dlouho mohla; ale poslední dva roky života musela zůstat doma a hnít na nejvzácnějším nábytku v hloubi onoho rozlehlého a nádherného paláce Guise, který je koupí, úpravami a rozšířeními přišel na několik milionů.

Odtud, víc než kdy jindy zaujatá přízní a ctižádostí, udržovala dopisování s králem a s paní z Maintenon a zachovala si u dvora tutéž vážnost a tentýž vliv. Viděli jsme, s jakou pozorností sledovala jmenování svého syna, v souvislosti s tím, co jsem vyprávěl o kardinálském klobouku, o nějž císař žádal pro prince Lotrinského, biskupa olomouckého¹². Často říkávala, že ať rody získaly jakoukoli hodnost, pevná je jen hodnost vévody a paira, a k té také vždy směřovala. Nevím, jakým řízením osudu její vliv, který prosadil tolik tak podivných věcí, nedokázal získat právě tuto. Byla by tím otevřela cestu jiným významným lidem, jejichž křiku a strhávání proti vlastní vůli se král při příležitosti této milosti udělené paní ze Soubise možná obával. Ať tak či onak, nedosáhla toho; mělo to být jedním ze zázraků konstituce Unigenitus, jak se ukáže později.

Paní ze Soubise mezitím, bez naděje dosáhnout toho rázem, se snažila k tomu postavit lešení. Smrt paní z Nemours se jí zdálo, že otevírá dveře — ne takové, jaké chtěla, ale aby mohla dobře a bez věna provdat jednu dceru prince z Rohanu. Matignon, který se díky svému příteli Chamillartovi dostal na vrchol bohatství, hledal všude pro syna sňatek, jenž by z něho mohl udělat vévodu. Počítal s tím, že z dědictví po paní z Nemours získá vévodství Estouteville; doufal, že s pomocí vlivu paní ze Soubise spojeného s vlivem Chamillartovým uspěje. Zavázal se, že si za tuto milost vezme dceru prince z Rohanu bez věna a uzná, že s ní dostal věno tři sta tisíc livrů. Paní ze Soubise do toho vložila poslední úsilí svého vlivu; ale umírala, a ta milost byla ostatně nemožná do té míry, že by bylo snazší dosáhnout přímo zřízení vévodství, jak se ukáže v Dokladech, a věc ztroskotala. Paní ze Soubise tedy neměla tu radost, aby viděla svého syna vévodou ani svou vnučku, jak z někoho vévodu dělá. Nedožila se ani radosti vidět červenou čepičku na hlavě svého druhého syna, kvůli odkladům jmenování na návrh korun¹³.

Zemřela v jednašedesáti letech v neděli 3. února ráno a zanechala rod, který byl u dvora nejbohatší a nejvelkolepěji zabezpečený — dílo, jež plně vděčilo její kráse a tomu, jak ji dovedla využít. Přes takové úspěchy po ní rodina příliš netruchlila. Její manžel neztratil soudnost; zármutek mu nezabránil, aby se pokusil vytěžit ze smrti své ženy a z polohy svého domu příležitost k činu, jaký přísluší princi — a to ne ani cizímu, ale princi krve.

Klášter La Merci¹⁴ leží naproti paláci Guise a portál kostela naproti bráně toho domu, jen přes úzkou ulici. Dal si tam upravit kapli. Dlouho dopředu předvídal smrt své ženy a rozhodl se dát ji tam pohřbít. Účelem tohoto záměru bylo pod záminkou tak blízkého sousedství dát ji tam odnést přímo, aniž by byla dopravena do farního kostela — což je vyznamenání vyhrazené princům a princeznám krve, jež se nenosí do jejich farností, ale přímo na místo jejich posledního odpočinku. Jakmile jeho žena zemřela, uspíšil nádherný pohřeb, obalamutil faráře, který nikdy neprohlédl skutečný důvod a jako hlupák přistoupil na pohodlí té blízkosti, takže paní ze Soubise byla odnesena přímo z domu do La Merci a pohřbena dřív, než si kdo toho kroku povšiml. Když už bylo hotovo, kardinál z Noailles to nelibě nesl, vyhuboval faráři, a tím to skončilo. Byl přítelem paní ze Soubise. Ale svět, probuzený tímto malým rozruchem, hned uhodl, oč jde. Mluvilo se o tom hodně, a tolik a tak, že byla přijata opatření proti opakování. Když totiž pan ze Soubise roku 1712 zemřel, nesli ho do jeho farního kostela a odtud do La Merci. Nechtěl jsem tuto drobnost vynechat, protože stále víc ukazuje tyto troufalé kroky při každé příležitosti a jakými úskoky se postupně vytvořily hodnosti a vyznamenání těch, jimž se říká cizí knížata, ať z rodu, nebo z milosti.