Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom sedmý (1708–1709)

Kapitola pátá

Podivná příhoda vévody z Mortemartu se mnou. — Smrt, rod, rodina a povaha paní z Maubuisson. — Smrt, úřady a povaha pana z Avaux. — Podivný a neobvyklý Louvoisův důvod, který způsobil válku roku 1688. — Smrt a povaha paní z Vivonne. — Smrt a povaha Boisseuila. — Jansonův zbožný odchod ze světa.

Několik dní před smrtí paní ze Soubise mě potkalo jedno z oněch dobrodružství, jimž byl můj život vystaven — z oněch bomb, které člověku spadnou na hlavu, aniž by je mohl předvídat, ba si je vůbec představit. Své dny jsem obvykle končil tak, že jsem mezi jedenáctou a půlnocí chodil posedět a pohovořit k Chamillartovým dcerám, kde jsem se často něco dozvěděl a kde v tu hodinu už nikdo nebyl. Když jsem tak jednoho večera rozmlouval se všemi třemi o jejich matce, byli tam i vévodové z Mortemartu a z La Feuillade a paní z Cany, od jejíhož sňatku měl její bratr přístup v kteroukoli hodinu. Byl to jakýsi divoký blázen, náramný opilec, jehož sňatek znovu přivykal společnosti, aniž by si společnost znovu přivykla na něho; a doma nikdy neslyšel mluvit o ničem jiném než o duchu Mortemartů. Když se chtěl uvést do světa, usoudil, že se jménem, které nosí, musí mít ducha jako oni. Jenže ducha si nedodá, kdo chce, ani takového, jakého by si přál. Jeho úsilí vyústilo jen v nevrlou kopii Roquelaura, který sám byl dost špatným originálem. Neznal jsem ho takřka vůbec; potkával jsem ho jen u pánů z Chevreuse a z Beauvilliers, a i to velmi zřídka v důvěrných hodinách, kdy jsem tam chodíval; býval tam vážný, mlčenlivý, toporný a zůstával tam co nejkratší dobu. Samota, špatná společnost a víno vždycky vyplouvaly na povrch nad vším ostatním v jeho chování, a pan a paní z Beauvilliers, někdy i pan a paní z Chevreuse, mi navzdory své krajní zdrženlivosti ve všem, co se týkalo jejich rodiny, svěřovali, jaké s ním mají trápení a bolest.

Toho večera, kdy tam nebyl nikdo kromě této společnosti, ani žádní sloužící, se hovor stočil na pověst o jmenování rytířů řádu na Hromnice, k němuž pak nedošlo. Pánové se mě v té souvislosti vyptávali na postavení, jehož cizí knížata¹ dosáhla při jednotlivých jmenováních s výjimkou prvního, a na to, proč pánové z Rohanu a z Bouillonu nejsou rytíři řádu. Vyložil jsem prostě a chladně fakta, na něž se ptali, neboť jsem dobře cítil, s kým mám co do činění; a pan z Mortemartu se skutečně dal do vtipkování na ten účet, velmi nemístného. Rozjel se v tom, v domnění, že říká bůhvíjaké skvělé věci; mě to uvrhlo do hlubokého mlčení. La Feuillade a dámy, které chtěly něco vědět, se mě marně snažily z něho vytáhnout, a pan z Mortemartu se snažil přitlačit ještě víc. Ačkoli se jeho vtipy netýkaly mne a mířily jen na hodnosti — na nichž měl přitom stejný zájem jako já a všichni ostatní —, pocítil jsem tolik netrpělivosti, že jsem se rozhodl k moudrému ústupu. Chtěl jsem odejít, zdrželi mě proti mé vůli a já jsem nechtěl prorážet barikády jejich paží. Pan z Mortemartu zatím mluvil dál a nebylo mu konce. Nakonec jsem mu dvěma slovy řekl cosi velmi umírněného o tom, jak nemístné jsou takové vtipy v jeho ústech, a tentokrát jsem odešel. Několik dní jsem tam pak nechodil. Rodinu to znepokojilo. Z přátelství se obávali, že jsem se urazil, a mluvili o tom s paní ze Saint-Simon. Vrátil jsem se tam; mluvili o tom i se mnou. Přešel jsem to, ale byl jsem rozhodnut napříště přenechat vévodovi z Mortemartu volné pole, kdykoli ho tam zastihnu.

Toho roku nebyly u dvora plesy a za celou zimu se proti králově zvyku konala jen jediná cesta do Marly. Jelo se tam čtyři dny po tom, co jsem právě vylíčil. Už čtyři roky jsme s paní ze Saint-Simon nevynechali ani jednu z cest do Marly. Z této jsme byli vyřazeni. Když cesta skončila a já byl ještě v Paříži, přijela do Paříže hraběnka z Roucy, která se jí účastnila, a upozornila mě, že si paní z Lislebonne a paní z Espinoy hořce stěžovaly paní z Urfé a Pontchartrainovi — jakožto mým přátelům, aby mi to vyřídili —, že jsem prý řekl, že bych si přál, aby byly mrtvé a celý jejich dům vyhynul, a že jsem ostatně rád, že jsem se zbavil paní ze Soubise, která žila až příliš dlouho.

Kdyby mi paní z Roucy oznámila, že jsem obviněn ze spiknutí proti státu, nepřekvapila by mě víc, ani by mě neuvrhla do prudšího hněvu. Ačkoli mi mé srdce ani rozum takové ubohé city nevyčítaly, prošel jsem v duchu všechno, co mi mohlo v poslední době uklouznout; marně jsem se vyčerpával, mé úvahy i pátrání byly zbytečné. Odjel jsem do Versailles a zamířil rovnou k Pontchartrainovi, který mi potvrdil, co mi sdělila jeho švagrová, a dodal, že mu slečna z Lislebonne a paní z Espinoy řekly, že to mají od vévody z Mortemartu, který jim to řekl v Marly. Tu jsem Pontchartrainovi vylíčil onen večer, o němž jsem právě mluvil: do jaké míry jsem dovedl své mlčení a zdrženlivost; jak daleko byly tak hanebné výroky, tak vzdálené mé povaze, od všeho, co jsem tam říkal; s jakou zdrženlivostí jsem se omezil na nejkratší a nejprostší odpovědi; a poprosil jsem ho a pověřil, aby to ode mne vyřídil oběma sestrám. Odtamtud jsem šel za paní z Urfé, a když mi potvrdila totéž, i pokud jde o vévodu z Mortemartu, poprosil jsem ji a pověřil, aby ještě téhož večera vyřídila týmž pěti sestrám, že bych za krajní urážku považoval, kdyby mě někdo obviňoval z tak nedůstojného smýšlení; že pevně věřím, že by ve mně nikdo takové city nepoznal, neboť jsem takové podlosti natolik neschopen, že se nedomnívám, že bych se z ní musel ospravedlňovat; že se nicméně kromě obou dam a vévody z La Feuillade, jediných svědků toho, co se odehrálo, které se mohou vyptat, nabízím, že v jejich přítomnosti a v přítomnosti kohokoli, koho budou chtít jmenovat, vévodu z Mortemartu do očí usvědčím ze lži, a to jasně a úplně, pokud jde o ně, o jejich dům, o paní ze Soubise a o všechno, co by se k něčemu takovému mohlo přímo či nepřímo vztahovat nebo co by mohlo dát něco podobného na srozuměnou. Dodal jsem, opět s pověřením, aby jim to vyřídila, že nezapírám netrpělivost, s jakou snáším mnohé věci týkající se jejich hodnosti na úkor naší, ale že bych ve svých přáních — ani kdybych byl člověkem, který staví vzdušné zámky — nebyl spokojen s tím, že bych viděl řád a pravidla v hodnostech obnoveny, jak by měly být v království spravovaném zákony moudrosti a spravedlnosti, kdyby to mělo být za cenu toho, že ony a jejich dům přestanou existovat.

Mé poselství bylo vyřízeno, a to celé, ještě téhož večera. Slečna z Lislebonne na ně odpověděla znamenitě a s oním výrazem upřímnosti, jaký mívala dost často; její sestra také, ale s menším duchem, v čemž za starší sestrou hodně zaostávala. Obě pověřily paní z Urfé, aby mě ujistila, že byly tak překvapeny, že nemají potíž uvěřit, že jsem nic podobného v srdci ani v ústech neměl; a doprovodily to všemožnými projevy úcty, vlídnými řečmi a poklonami na mou adresu. Totéž řekly Pontchartrainovi, když s nimi mluvil.

Paní vévodkyně z Ventadour, princ z Rohanu, její zeť, a pan ze Štrasburku se o tom dozvěděli jen od slečny z Lislebonne a paní z Espinoy. Nic jsem jim nevzkazoval, stejně jako oni mi nic nevzkazovali, jak to udělaly obě sestry. Paní z Ventadour to patrně dopálilo. Ve svých stížnostech pokračovala a já, spokojen s tím, co jsem udělal, jsem je nechal vyznít naprázdno.

Ta černá pomluva se neujala, ale přesto nadělala nějaký hluk. Na vévodu z Mortemartu jsem měl vztek; a ačkoli byl zetěm pana z Beauvilliers, který pro mne byl vším a v každém ohledu, myslel jsem, že všechny ohledy vyčerpám tím, že ho nepůjdu vyhledat, byl jsem však pevně rozhodnut urazit ho, jakmile ho poprvé potkám. Od Marly byl v Paříži a já netrpělivě čekal na jeho návrat. Paní ze Saint-Simon, které jsem — stejně jako nikomu jinému — o tom pečlivě nedal nic znát, byla přesto znepokojena. A ještě víc ji znepokojilo, když si všimla, že jsem tu historii, která se k vévodovi z Charostu, našemu důvěrnému příteli, nedonesla celá, nechtěl vyprávět ani jemu, ač na mne naléhal. Pospíšila si mu ji v mé nepřítomnosti vyprávět, a on si pospíšil to říct panu z Beauvilliers, který ke mně okamžitě přispěchal. Nelze vylíčit všechno, co při té příležitosti cítil a řekl, až prohlásil, že mezi svým zetěm a mnou by svého zetě opustil. Poslal pro něho do Paříže; ten nezastihl doma pana ani paní z Beauvilliers a šel nahoru k panu z Chevreuse, kde je myslel najít. Zastihl jen paní z Chevreuse, která poslala svou společnost pryč a nechala si tam jen svou dceru paní z Lévis, a v její přítomnosti se vévody z Mortemartu, aniž by mu cokoli prozradila, jen zeptala, co se mezi ním a mnou odehrálo u paní Chamillartové. Vylíčil jí to tak, jak jsem to vylíčil já. Paní z Chevreuse ho důkladně vyslýchala, a když viděla, že z něho nic víc nedostane, vyprávěla mu celou věc. Vévoda z Mortemartu se pro změnu velmi podivil, zdálo se, že je velmi rozhněván, rozhodně a naprosto popřel, že by řekl cokoli, co by se jen blížilo tomu, co mu — jak se teď dozvídal — přičítali, a hlasitě se pohoršoval nad černotou věci, kterou by si byl musel sám vymyslet, protože mě nikdy neslyšel říct nic, co by se tomu jen trochu podobalo. Totéž pak řekl panu z Beauvilliers a nabídl se, že to bude tvrdit před slečnou z Lislebonne, paní z Espinoy, paní z Urfé i Pontchartrainem. Páni z Chevreuse a z Beauvilliers mi to od něho vyřídili a prosili mě, abych svolil, že mi ho přivedou, aby mi to řekl sám. Neotálel jsem a zpravil jsem Pontchartraina a paní z Urfé o tomto úplném popření a nechal jsem je, aby je donesli slečně z Lislebonne a paní z Espinoy.

Ze strany vévody z Mortemartu však nic nenásledovalo a obě sestry pevně trvaly na tom, co jim řekl. Nikdo nemusel spěchat víc než on, aby se tímto okázalým popřením zbavil role hanebného udavače (i kdyby bylo pravda, že jsem řekl, co mi bylo přičítáno), nebo ohavného pomlouvače, a to za všech okolností, které takovou pomluvu provázely. Zůstal jsem tak v nejistotě, zda se vévoda z Mortemartu, když jim vyprávěl, co se odehrálo — což samo o sobě bylo neomluvitelné —, nerozohnil řečí od řeči natolik, že je nechal uvěřit tomu, co mi pak připisovaly, a zda mě ony jakožto správné výhonky Guisů nechtěly poštvat proti zeti pana z Beauvilliers.

Ať tak či onak, věci zůstaly při tom, aniž by se mnou o tom vévoda z Mortemartu kdy promluvil, z čehož jsem usoudil, že jeho případ je velmi špinavý. Jeho rodina rozhlašovala jeho popření všude, a já jsem se ze své strany nešetřil v rozhlašování nabídky usvědčit ho ze lži, kterou jsem učinil, jejíž svědky nebylo možno odmítnout a kterou slečna z Lislebonne a paní z Espinoy všude přiznaly. Nevím, jak se s nimi vévoda z Mortemartu vyrovnal. Věc zůstala čistá, pokud jde o mne, a velmi špinavá, pokud jde o něho. Choval jsem se k němu chladně a velmi pohrdavě, když jsem ho potkal, on byl v mé přítomnosti velmi rozpačitý. Pana z Beauvilliers, aniž bych s ním o tom mluvil, trápilo vidět nás takto a ranilo ho, že jeho zeť ke mně nepřišel, jak ho tam on a vévoda z Chevreuse chtěli přivést, a že mi o té věci neřekl ani slovo; po nějaké době mu proto zakázal objevovat se u něho, kdykoli tam budu já; pan a paní z Chevreuse rovněž, takže když jsem tam byl, už tam nevstoupil, a když jsem přišel, okamžitě odešel. Tak to trvalo několik let, aniž by se tím jakkoli zmenšila má důvěrnost s jeho vlastní matkou a celou ostatní rodinou. Není to naposled, co budu mluvit o vévodovi z Mortemartu; ale musím vydat svědectví La Feuilladovi, že bez mého přičinění dal pravdě za pravdu, a to všude a nahlas, ačkoli jsme spolu nebyli v žádném přátelském vztahu ani styku.

Paní z Maubuisson zemřela ve věku osmdesáti šesti let ve svém opatství u Pontoise,² vážená ještě víc pro své vzácné vědění, pro svůj duch a pro svou vynikající zbožnost než pro to, z jakého rodu pocházela a jakými příbuznými byla obklopena. Byla dcerou Fridricha V., falckého kurfiřta, zvoleného roku 1619 českým králem, poraženého, zbaveného všeho a dáného do klatby roku 1621 — jeho země i kurfiřtská hodnost byly dány bavorskému vévodovi —, který v tomto smutném stavu zemřel v Holandsku roku 1632 ve věku třiceti osmi let a zanechal z manželství s dcerou Jakuba I., krále Velké Británie, velký počet dětí bez dědictví. Nejstarší, Karel Ludvík, byl münsterským mírem roku 1648 navrácen do svých zemí na Rýně, a to s novým a posledním kurfiřtstvím zřízeným v jeho prospěch, neboť Horní Falc a hodnost prvního kurfiřta zůstaly bavorskému kurfiřtovi. Tento Karel Ludvík měl jen jednoho syna a jednu dceru, která byla druhou manželkou Monsieura a matkou pana vévody z Orléans a vévodkyně lotrinské. Syn byl posledním kurfiřtem této větve a zemřel bez dětí roku 1706.³ Jeho kurfiřtství a země přešly na vévodu z Neuburgu, tchána císaře Leopolda atd. Paní z Maubuisson měla ještě tři další bratry, kteří se ve světě proslavili: prince Ruperta, který se usadil v Anglii a s dobrou pověstí se tam uplatnil ve straně nešťastného krále Karla I. za občanských válek, které tohoto panovníka přivedly na popraviště, k věčné hanbě Angličanů; prince Mořice, který se stejně jako Rupert neoženil a zahynul na moři ve třiceti třech letech, roku 1654, když se chystal pokusit o usazení v Americe; a Eduarda, jemuž se říkalo falcký princ, který přestoupil na katolickou víru, dlouho pobýval ve Francii a oženil se tam s Annou Gonzagovou, sestrou polské královny a dcerou Karla, vévody mantovského a z Nevers, který vděčil za své panství Ludvíkovi XIII. v tolika ohledech — osobní statečnosti tohoto velkého krále v tak slavném průsmyku u Susy, o němž jsem mluvil jinde, i tomu, jak pohrdl morem, který tehdy zamořoval Alpy a místa, jimiž procházel.

Tato Anna Gonzagová, švagrová paní z Maubuisson, je tatáž, která pod jménem falcká princezna tak obratně působila za nezletilosti Ludvíka XIV., dosáhla propuštění princů z Le Havru⁴ a spřátelila se tak úzce s panem Princem, že po jeho návratu po Pyrenejském míru oženili roku 1663 své děti, několik měsíců po smrti Eduarda, který zemřel v Paříži jako katolík. Měla ještě dvě dcery: kněžnu ze Salmu, jejíž manžel byl vychovatelem císaře Josefa, a vévodkyni hannoverskou, o níž jsem mluvil už nejednou a která měla jen dvě dcery: jedna byla matkou dnešního vévody modenského, druhou přiměl její strýc kníže ze Salmu císaře Leopolda dát za manželku jeho synovi Josefovi, císaři po něm, který po sobě zanechal jen polskou královnu, saskou kurfiřtku, a bavorskou kurfiřtku, dnešní císařovnu.⁵

Tento princ Eduard a falcká princezna, jeho manželka, měli u sebe Luisu Hollandinu, Eduardovu sestru, narozenou roku 1622, která přestoupila na katolickou víru v Port-Royal, kde byla vychována a jehož ducha dokonale přijala. Odešla se skupinou, která se z tohoto slavného kláštera vydělila, aby reformovala klášter Maubuisson; tam se stala řeholnicí a roku 1644 byla jmenována jeho abatyší.⁶ Byla starší sestrou Žofie, narozené roku 1630, provdané roku 1658 za Arnošta Augusta, vévodu hannoverského, kterého císař Leopold 19. prosince 1692 učinil devátým kurfiřtem. To je ta Žofie, kterou měla Madame tak ráda a které ustavičně a až příliš mnoho psala, jak jsme viděli při Monsieurově smrti. Ji prohlásil anglický parlament 23. března 1701 za první v pořadí následnictví na anglický trůn po králi Vilémovi, princi oranžském, a po Anně, jeho švagrové, princezně dánské, a po jejich potomstvu, na úkor dvaapadesáti bližších dědiců, kteří však byli všichni katolíci. Žofie, která zemřela jako vdova roku 1714, zanechala mezi několika dětmi svého nejstaršího syna Jiřího Ludvíka, vévodu a kurfiřta hannoverského, který nastoupil po anglické královně Anně — otce dnešního anglického krále.

Paní z Maubuisson tedy byla sestrou otce Madame a otce paní Princezny a jejích sester; sestrou matky hannoverského kurfiřta, anglického krále; dcerou sestry anglického krále Karla I.; tetou obou anglických králů, jeho synů; a pratetou císařovny Amálie, manželky císaře Josefa. Všechen ten lesk pohltil její závoj. Byla především řeholnicí a abatyší jen proto, aby svou komunitu osvěcovala a vedla, a nikdy nestrpěla, aby se v ní v čemkoli odlišovala. Neznala nic než svou celu, refektář a společný příděl. Nevynechala jedinou hodinkovou modlitbu ani jediné společné cvičení, vyhýbala se návštěvám, byla první ve všem a ze všech nejpřesnější, horlivě sloužila svým řeholnicím, s duchem ve všem nadřazeným a s velkým talentem vládnout, jehož duší byla láska, mírnost, předcházení přáním a něžnost k jejím dcerám, které ji za to ustavičně zbožňovaly: byla také spokojená jen mezi nimi a nikdy ze svého domu nevyšla. Ostatní si tím víc pamatovali, čím byla, čím víc se zdálo, že to s dokonalou a přirozenou prostotou úplně zapomněla. Její pokora odstranila všechny rozdíly, na nichž si i ty nejnepatrnější abatyše ve svých domech zakládají, i jakékoli zdání, že by věděla i ty nejmenší věci, ačkoli se vyrovnala mnoha skutečným učencům. Měla nesmírně mnoho ducha, lehkého a přirozeného, aniž by kdy pomyslela, že ho má, stejně jako vědění.

Madame, paní Princezna, anglický král a královna ji navštěvovali vždy častěji, než by si přála. Madame a paní Princezna k ní byly nesmírně připoutány. Zesnulá královna a paní Dauphine, Bavorka, ji několikrát navštívily; dům Condé často, Monsieur také, a její švagrová falcká princezna velmi často, dokud žila. Kdyby jen trochu nedbala na to, aby styky přerušovala a vyhýbala se jim, nebyly by ustávaly nejvýznamnější návštěvy ani dopisy; ona však nechtěla znovu nacházet svět na místě, které si zvolila za útočiště před ním.

Hlavu, zdraví i řeholní kázeň si uchovala neporušené až do smrti a zanechala svůj dům bez útěchy. Ačkoli nebyla příliš po chuti dvoru kvůli oné příchuti půdy, kterou si přinesla z Port-Royal a kterou si ve svém domě i v sobě samé něžně a bez zatajování uchovala, požívala po celý život velké vážnosti; ten život byl ustavičně vzorem nejvýtečnějších řeholnic a nejdokonalejších abatyší, jehož dosáhla jen velmi málokterá, nebo žádná. Paní vévodkyně z Bourgogne byla její prasynovkyní. Celá královská rodina kromě krále za ni nosila smutek po sedm či osm dní. Smutek Madame a paní Princezny trval tak dlouho, jak je u neteří obvyklé.

Zároveň zemřel pan z Avaux.⁷ Jeho děd, jeho otec, jeho starší bratr a syn tohoto bratra byli všichni čtyři postupně prezidenty parlamentu (à mortier) a poslední z nich zemřel jako první prezident. Pan de Mesmes, bratr pana z Avaux, dostal od svého tchána La Basinièra úřad probošta a velmistra ceremonií řádu; pan z Avaux na něj dostal nástupnictví během svého prvního velvyslanectví v Holandsku, a později jej měl jeho synovec. Pan z Avaux a jeho bratr byli synovci po otci prezidenta de Mesmes a pana z Avaux, vrchního správce financí, proslulého svým zajetím a počtem svých důležitých velvyslanectví. Oba byli staršími bratry otce prezidenta de Mesmes a pana z Avaux, o němž zde mluvím. Pan z Avaux strýc zemřel roku 1650 neženatý; a jeho starší bratr, zemřelý téhož roku, zanechal jen paní z Vivonne a jednu trpasličí řeholnici u visitandinek v Chaillot, nevlastní sestru po matce vévodkyně z Créqui, která byla dvorní dámou královny.

Pan z Avaux synovec byl radou parlamentu, dvorním referendářem a nakonec státním radou. Byl to velmi krásný a urostlý muž, také galantní, muž cti, plně obeznámený s velkým světem, plný půvabu, ušlechtilosti a velmi zdvořilý. Nejprve odešel jako velvyslanec do Benátek, potom jako zplnomocněnec do Nijmegenu, kde se jako velký dvořan, jímž byl, přimkl ke Croissymu, který tam byl zplnomocněncem s ním a byl bratrem Colberta; ten ho po Pomponnově pádu učinil státním sekretářem zahraničních věcí. Pan z Avaux se nějakou dobu po nijmegenském míru stal velvyslancem v Holandsku. Jméno, které nosil, mu ve všech těchto úřadech velmi pomohlo a přesvědčilo ho, že je pro ně stejně schopný jako jeho strýc. Je však třeba přiznat, že k tomu měl nadání, obratnost, schopnost získat si lidi, mírnost a že byl všude vždy dokonale informován. Získal si v Holandsku tak všeobecné přátelství a vážnost, a to i u lidu, a dovedl se tak dobře držet s princem oranžským, navzdory výslovným a opakovaným rozkazům snažit se mu ve všem dělat potíže, i ve věcech zbytečných, že by byl pro krále dosáhl všeho, čeho by chtěl, nebýt oné averze, kterou princ oranžský nikdy nedokázal překonat a jejíž neblahý původ jsem vyložil na svém místě; ta ho vrhla do strany nepřátelské Francii, jejímž největším nepřítelem se nakonec stal.

Pan z Avaux byl informován už v prvních dobách, a ještě dlouho v těch nejtajnějších, o plánu anglické revoluce⁸ a varoval před ním krále. Vysmáli se mu a raději uvěřili Barillonovi, královu velvyslanci v Anglii, který — oklamán Sunderlandem a dalšími ministry, důvěrníky krále Jakuba, kteří však byli zrádní a sami měli ve spiknutí prsty, a podveden samotným anglickým králem, jenž byl obětí svých ministrů — náš dvůr stále uklidňoval a přesvědčoval ho, že podezření, která tam vyvolávali, jsou jen přeludy.

Ta podezření však zesílila natolik a pan z Avaux uváděl tolik okolností a osob, že záleželo jen na nás, abychom se nedali napálit: stačilo místo obléhání Philippsburgu,⁹ které nenarušilo žádné z jejich opatření, podniknout obléhání Maastrichtu, které by zmátlo všechna. Louvois však chtěl válku a dobře se střežil, aby ji náhle zastavil. Kromě svého obecného důvodu — být skrze svůj válečný resort pánem všeho — měl i jeden zvláštní a velmi naléhavý, který jsem se zcela bezpečně dozvěděl až dlouho poté a který je příliš zajímavý, než abych ho vynechal, když se k němu tu tak přirozeně nabízí příležitost.

Král, který rád stavěl a už neměl milenky, dal zbořit malý porcelánový Trianon, který měl pro paní z Montespan, a stavěl ho znovu, aby jej uvedl do stavu, v jakém ho vidíme dodnes.¹⁰ Louvois byl vrchním správcem staveb. Král, který měl oko té nejjemnější přesnosti, si všiml, že jedno okno je o něco užší než ostatní; meziokenní pilíře teprve vyrůstaly a nahoře ještě nebyly spojeny. Ukázal je Louvoisovi, aby je dal opravit, což tehdy bylo velmi snadné. Louvois tvrdil, že okno je v pořádku. Král trval na svém, a nazítří znovu, aniž by Louvois, který byl umíněný, hrubý a nadutý svou mocí, chtěl ustoupit.

Druhý den uviděl král v galerii Le Nôtra.¹¹ Ačkoli jeho řemeslem byly takřka jen zahrady, v nichž vynikal, král se s ním přesto radíval i o svých stavbách. Zeptal se ho, zda byl v Trianonu. Le Nôtre odpověděl, že nebyl. Král mu nařídil, aby tam zašel. Druhý den ho viděl znovu; stejná otázka, stejná odpověď. Král pochopil, co ho zdržuje, a trochu rozzlobeně mu přikázal, aby tam byl ještě téhož odpoledne v hodinu, kdy tam on bude s Louvoisem. Tentokrát se Le Nôtre neodvážil nepřijít. Když král přijel a Louvois byl přítomen, přišla řeč na okno, o němž Louvois umíněně tvrdil, že je stejně široké jako ostatní. Král chtěl, aby je Le Nôtre šel změřit, protože byl přímý a pravdomluvný a řekne svobodně, co zjistí. Louvois se dotčen rozkřikl. Král, který nebyl o nic méně dotčen, ho nechal mluvit, a Le Nôtre, který by byl nejraději býval jinde, se zatím ani nehnul. Nakonec ho král poslal, a Louvois mezitím pořád hřměl a s drzostí a bez míry tvrdil, že okno je stejné. Le Nôtre zjistil a řekl, že král má pravdu o několik palců. Louvois chtěl ještě prosadit své, ale král, nakonec příliš netrpělivý, ho umlčel, přikázal mu dát okno okamžitě rozebrat a proti své obvyklé umírněnosti ho velmi tvrdě pokáral.

Louvoise nejvíc rozzuřilo, že se ten výstup odehrál nejen před lidmi ze správy staveb, ale i za přítomnosti všech, kdo krále na jeho procházkách doprovázeli — velmožů, dvořanů, důstojníků gardy a dalších, a dokonce i všech sloužících —, protože stavba teprve vystupovala ze země, byla až na několik schodů v jedné úrovni s nádvořím, všechno bylo otevřené a všichni chodili všude za králem. Důtka byla ostrá a trvala dost dlouho, i s úvahami o důsledcích chyby s tímto oknem, která by, kdyby si jí byli všimli později, pokazila celé to průčelí a vedla by k jeho zboření.

Louvois, který nebyl zvyklý, aby se s ním takto jednalo, se vrátil domů vzteky bez sebe, jako člověk v zoufalství. Saint-Pouange, Tilladetové a ta hrstka důvěrníků, kteří u něho byli v každou hodinu, se toho polekali a ve svém znepokojení ho obcházeli, aby se pokusili zjistit, co se stalo. Nakonec jim to vyprávěl, řekl, že je ztracen a že kvůli několika palcům král zapomíná na všechny jeho služby, které mu vynesly tolik dobytí; ale že si s tím poradí a že mu vyvolá válku takovou, že ho bude král potřebovat a nechá zednické lžíce; a pak propukl ve výčitky a zuřivost.

Se splněním slova dlouho neotálel. Válku rozdmýchal aférou dvojí volby v Kolíně, bavorského prince a kardinála z Fürstenbergu;¹² upevnil ji tím, že zanesl plameny do Falce a že nechal anglickému plánu naprostou volnost; a poslední pečeť, aby se stala všeobecnou, a kdyby to bylo možné, věčnou, jí vtiskl tím, že dohnal k zoufalství vévodu savojského, který chtěl jen mír a s nímž bez králova vědomí jednal tak potupně, že ho donutil vrhnout se do náruče jeho nepřátel a stát se pak díky poloze své země naším nejobtížnějším a nejzhoubnějším protivníkem. To vše bylo později plně vyjasněno.

Abych se vrátil k panu z Avaux: když se vrátil z Holandska kvůli roztržce, odplul s anglickým králem do Irska jako králův velvyslanec u něho, s přístupem do jeho rady. Nemohl mít úspěch u panovníka, s nímž se nikdy neshodl, který byl ustavičně klamán a který navzdory zkušenostem a všemu, co mu pan z Avaux dokázal předložit, umíněně padal do všech nastražených léček. Události ustavičně ukazovaly, jak měl pan z Avaux pravdu; jeden hrubý omyl ho však na čas zničil a bylo jen štěstím, v něž mohl sotva doufat, že to nebylo navždy. Podával zprávy o záležitostech oběma ministrům, válečnému i zahraničnímu: o vojsku, munici, pohybech a válečných plánech Louvoisovi; o jednáních kabinetu a chování anglického krále, o vnitřních poměrech Irska a o spojeních v Anglii Croissymu, svému někdejšímu druhovi z Nijmegenu a od té doby příteli. Svým velvyslanectvím v Holandsku se k němu ještě víc připoutal. Podstata jeho úřadu na něm závisela, zbytek, který šel Louvoisovi, byl jen nahodilý; zájem i srdce se tedy shodovaly ve prospěch Croissyho. Ten byl nepřítelem Louvoise, který s ním hrubě zacházel, a pan z Avaux mu psal v souladu s jeho vášní proti Louvoisovi. Bohužel se sekretář pana z Avaux spletl v obálkách. Dopis pro Louvoise adresoval Croissymu a dopis pro Croissyho Louvoisovi, který se při jeho čtení dostal do tak zuřivého hněvu, že to uvedlo do velkých rozpaků i samého Croissyho. Pan z Avaux byl ztracen. Nezbývalo mu nic jiného než požádat o návrat. Dosáhl ho. Jeho štěstí chtělo, že Louvois, sám ztracený u paní z Maintenon (což nepatří k mému tématu, ale možná se k tomu vrátím jinde), už jen upadal a měl být zatčen, jak jsem už řekl výše v souvislosti s plánem znovu dobýt Lille, když zemřel. Pro pana z Avaux to bylo krásné vysvobození.

Poslali ho jako velvyslance do Švédska. Hrabě z Avaux, ozdobený modrou stuhou,¹³ se v té zemi nesmírně líbil. Obnovil tam smlouvy a sloužil tam velmi dobře. Právě v té době se stalo, že se nějaký indiskrétní či zlomyslný člověk vysmál důvěřivosti stockholmského dvora a prozradil tam, že tento pán je jen muž taláru, nikoli rytíř Svatého Ducha, nýbrž nositel kupované modré stuhy, kterou by od dob pánů z Rhodes, jejichž příběh byl objasněn, nechtěl žádný muž nejen urozený, ale vůbec žádný muž meče. Švédové jsou hrdí, cítili se podceněni. Pan z Avaux, jehož způsoby se jim až dosud velmi líbily, jim přestal být milý. Zakusil nepříjemnosti, které ho přiměly uspíšit návrat.

Roku 1701, když hrozila roztržka s Holanďany, které se tu vášnivě přáli vyhnout, byl poslán znovu do Haagu jako muž, který jim byl osobně příjemný a měl tam mnoho přátel. Byl tam skutečně přijat velmi dobře a dokonce opakovaně zdržován; ale všechno to platilo jen jemu osobně a mělo jen zabavit, než budou jejich poslední opatření dobře připravena. Jejich rozhodnutí bylo učiněno. Vládl u nich král Vilém a všechna kouzla pana z Avaux nedokázala roztržce zabránit. Brzy po návratu se dal operovat na kámen. Obtíže, které mu po tom zůstaly, mu nebránily, aby chtěl být ještě používán, ačkoli ho k tomu ve skutečnosti činily neschopným.

Byl to muž velmi příjemný ve styku, ale který z náklonnosti, z mínění o sobě a ze zvyku chtěl něčím být, do všeho se plést a především něco znamenat. Mezi tolika dobrými vlastnostmi ho jedna malichernost učinila směšným. Byl, jak bylo řečeno, mužem taláru, prošel různými soudcovskými úřady až po státního radu, rovněž taláru. Ale protože byl zvyklý nosit kord a být hrabětem z Avaux v cizině, kde ho jeho velvyslanectví s přestávkami držela mnoho let, nemohl se při svých návratech sem odhodlat vzdát se kordu ani svého hraběcího titulu, ani znovu obléknout oděv svého stavu. Byl tedy ke své lítosti oblečen černě, neodvažoval se riskovat zlato ani šeď, ale s nákrčníkem a s malým kordíkem se stříbrným košem po boku; a modrá stuha, kterou nosil přes to šikmo přes prsa, mu uspokojovala představivost, protože ho lid a ti, kdo ho neznali, pokládali za rytíře řádu ve smutku. Nechodil nikdy do žádného z výborů rady, stejně jako státní radové meče. Bolestné však bylo, že do rady přece jen chodit musel, být tam v taláru státního rady jako ostatní a nosit řád na krku, a přitom tam vidět státní rady meče v šedých či jinak barevných kabátech, zkrátka s kordem a ve svých obvyklých šatech.

To vytvářelo nepříjemný kontrast s Courtinem a Amelotem, státními rady taláru, kteří byli stejně jako on dlouho velvyslanci a kteří po návratu vždycky okamžitě znovu oblékli svůj oděv a ujali se všech svých funkcí v radě, aniž by jedinou vynechali. Kancléř Pontchartrain to panu z Avaux nemohl strávit; umíral touhou mu o tom něco říct, ale král to viděl, potichu se tomu smál a byl tak laskav, že ho nechával být. To kancléře i státní rady zdržovalo, ačkoli to potichu považovali za velmi špatné. Kámen se mu vrátil a zemřel po druhé operaci, dosti chudý, aniž se kdy oženil. Svůj úřad v řádu prodal prezidentovi de Mesmes, svému synovci, s povolením nosit ho dál. Přes to všechno měl vždycky přátele a požíval vážnosti.

O měsíc později ho následovala jeho sestřenice, vdova po maršálovi a vévodovi z Vivonne. Byla to žena velmi duchaplná, jejíž podivínství bylo hodno spojit se s Mortemarty. Byla nesmírně bohatá, a tito páni, kteří se pravidelně z otce na syna ruinovali, si také dovedli znovu přilepšit bohatými sňatky. Pokud jde o tyto dva, nemohli si nic vyčítat a ruinovali se o závod, každý po svém. Podle toho, co jsem slyšel od současníků, byla to fraška vidět je spolu; ale nebývali spolu často a jeden druhému nic nedlužili v tom, jak málo si jeden druhého cenili.

Pan z Vivonne byl rozhádaný s vévodou z Mortemartu, svým synem,¹⁴ o němž jsem slýchal vévody z Chevreuse a z Beauvilliers, jeho švagry, jak ho želejí jako muže velkých schopností a velmi čestného, a jemuž král dal miliony spolu s třetí Colbertovou dcerou, kterýžto sňatek zprostředkovala paní z Montespan. Když byl vévoda z Mortemartu na smrt, pan ze Seignelay toho tolik nadělal, až k němu pana z Vivonne přivedl. Ten ho našel umírajícího, a aniž by k němu přistoupil, začal si ho klidně prohlížet, s prdelí opřenou o stůl. Celá rodina tam byla, zdrcená. Pan z Vivonne po dlouhém mlčení najednou prohlásil: „Tenhle chudák se z toho nedostane, viděl jsem úplně stejně umírat jeho chudáka otce.“ Lze si představit, jaké pohoršení to vyvolalo (ten domnělý otec byl jeden ze štolbů pana z Vivonne). Jeho to ani v nejmenším nevyvedlo z míry, a po chvilce mlčení odešel. Byl to muž od přírody nejzábavnější, s nejvíc duchem a vtipem, a to ustavičně; slyšel jsem o něm zesnulého krále vyprávět sto historek, jedna lepší než druhá, které rád vyprávěl.

Paní z Vivonne se účastnila všech králových důvěrných společností, protože se bez ní neobešel; ale zdaleka ji neměl tak často ani tehdy, kdy chtěl. Byla povýšená, nespoutaná a vrtošivá, nestarala se o přízeň ani o důvěrnost a chtěla se jen bavit. Paní z Montespan a paní z Thianges s ní zacházely ohleduplně, ona s nimi velmi málo. Docházelo mezi nimi často ke sporům a k výstupům, znamenitým. Velmi ráda hrála a hrála vášnivě i v posledních letech svého života, kdy byla zbožná, jak jen dovedla, a kdy byla poté, co spolu se svým mužem, zemřelým už roku 1688, všechno prohýřila, odkázána takřka jen na velkou penzi od krále a bydlela u svého intendanta s velmi skromnou domácností, kde hrála málo a o drobné; vážnost si uchovala vždycky, ale lítosti po sobě zanechala málo.

Boisseuil zemřel během krátké doby. Byl to šlechtic vysoký a tělnatý, ve svých časech velmi urostlý, výborný jezdec, velký znalec, který zajížděl všechny královy koně a velel velké konírně, protože Lionne,¹⁵ který byl jejím prvním štolbou, svůj úřad nikdy nevykonával. Boisseuil si tím získal velkou královu přízeň a král s ním vždy jednal s vyznamenáním. Byl to muž čestný a velmi statečný, který chtěl znát své místo a být uctivý, ale byl zkažen naprostou důvěrou pana Velkého a paní z Armagnacu, kterou si zachoval po celý život. Dokázal si je podmanit a být ve velké konírně natolik pánem všeho, kromě peněžních záležitostí, které si vyhradila paní z Armagnacu a z nichž podivuhodně těžila, že tam znamenal všechno a hrabě z Brionne nic.

Boisseuil byl velmi hrubý, velký hráč a velmi prchlivý; často jednal s panem Velkým a s paní z Armagnacu, jakkoli byli vznešení, tak, že se za to společnost styděla, dělal výstupy a v salonu v Marly klel, jako by mohl klít v nějakém pelechu. Báli se ho a ženám říkal všechno, co ho napadlo, když ho při hře popadla zuřivost nad nějakým coupe-gorge.

Při jedné králově cestě, kdy dvůr nějakou dobu pobýval v Nancy, se jednou večer dal do hry u kohosi ze dvora, už nevím u koho. Byl tam jeden hráč, který hrál o ty největší sázky na světě. Boisseuil hodně prohrával a byl velmi rozzlobený. Zdálo se mu, že ten hráč, kterého znali a trpěli jen kvůli jeho hře, podvádí. Sledoval ho a přesvědčil se o tom na vlastní oči tak dobře, že se náhle vrhl přes stůl a chytil ho za ruku, kterou držel na stole s kartami, jež se chystal rozdávat. Hráč, velmi překvapen, chtěl ruku vytrhnout a rozzlobit se. Boisseuil, silnější než on, mu řekl, že je podvodník, a společnosti, že to hned uvidí; a hned nato mu zuřivě zatřásl rukou a podvod vyšel najevo. Hráč, zdrcen, vstal a odešel. Hra trvala ještě nějakou dobu a dost dlouho do noci. Když skončila, Boisseuil odešel. Když vyšel ze dveří, aby se vrátil pěšky domů, našel u zdi přitisknutého muže, který mu nabídl, ať mu dá zadostiučinění za urážku, kterou mu způsobil: byl to tentýž hráč, který na něho tam čekal. Boisseuil mu odpověděl, že mu žádné zadostiučinění nedluží a že je podvodník. „To může být,“ odpověděl mu hráč, „ale nemám rád, když mi to někdo říká.“ Šli se hned na místě bít. Boisseuil při tom schytal dvě rány kordem a na jednu z nich málem zemřel. Hráč unikl bez zranění a podle toho, co říkal Boisseuil, se bil velmi dobře. Tu příhodu znal každý, jen král ne: ačkoli se ji dozvěděl mezi prvními, z laskavosti k Boisseuilovi ji chtěl vždycky přehlížet a jeho zranění pokládal za obyčejnou nemoc.

Nebyl ženatý ani bohatý, ale byl zámožný. Jeho tvář, ve své době vždycky zuřivá, naháněla strach, s velkýma červenýma očima, které mu lezly z důlků.

Janson se v té době stáhl ze světa. Byl synem bratra kardinála z Janson a bratrem arcibiskupa z Arles. Byl to velmi urostlý muž, který sloužil s dobrou pověstí a byl polním maršálem, podporučíkem první kompanie mušketýrů a guvernérem Antibes, vážený, dobře zacházený a velmi zámožný. Byl pět nebo šest let vdovcem a měl děti. Už dlouho žil ve velké zbožnosti. Asi ve čtyřiceti třech nebo čtyřiceti čtyřech letech odešel do Provence, postavil na konci svého parku klášter minimitů, uchýlil se mezi ně a žil ve všem jako oni. Zakusil jejich nevděk, ale nechtěl odtamtud odejít, aby k ostatním svým odříkáním přidal i tento tvrdý druh pokání. Žil ve velké samotě, zcela zaujat modlitbami a dobrými skutky, když předtím zařídil vše potřebné pro svou rodinu; takto žil svatě téměř dvacet let a také velmi svatě zemřel.